--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dunn Robert ml.
Název: Finance v tržní ekonomice
Zdroj: NN Ročník........: 0005/051 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1995
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
FINANCE V TRŽNÍ EKONOMICE Na trzích zboží, služeb a práce se ceny vyjadřují ve formě měny neboli peně z. V tržních ekonomikách se obchoduje i s penězi, protože někteří lidé je chtě jí uložit a využít je v budoucnosti, zatímco jiní, včetně mnohých podniků, si chtějí půjčit peníze na okamžitý nákup. Cena za použití zapůjčených peněz-úrok ová sazba- se určuje na trzích, kde se finanční prostředky směňují. Ze širšího hlediska hrají banky a jiné firmy ve finančním sektoru tržní eko nomiky nejdůležitější úlohu jako pojítko mezi těmi, kteří disponují prostředky a chtějí je uložit nebo investovat, a těmi, kteří nabízejí nejslibnější využi tí těchto finančních prostředků a jsou ochotni zaplatit za jejich použití. Roz hodnutí o tom, jak a kam investovat tyto prostředky, jsou takto prostřednictví m trhu decentralizovaná, tak jako jsou decentralizovaná rozhodnutí o výrobě a spotřebě prostřednictvím trhů zboží a služeb.
KOUPĚ DOMU
Podívejme se opět na Roberta a Marii několik let po jejich rozhovoru o změn ě zaměstnání a plánech na další vzdělání. Marie mezitím přijala místo ve škols ké správě a Robert absolvoval kurs počítačového programování a našel si zaměst nání v novém a prosperujícím oboru. Oba mají vyšší příjmy než dříve a ušetřili peníze na to, co je obvykle největším nákupem, jaký člověk v životě uskuteční -koupi domu.
Při takové koupi je úloha finančních institucí-bank- nesmírně důležitá. Ban ky plní dvě příbuzné funkce: na jedné straně přijímají vklady od lidí jako jso u Robert a Marie, kteří chtějí bezpečně uložit své peníze a získat z nich úrok . Na druhé straně půjčují peníze těm, kteří mohou prokázat, že jsou schopni pů jčku časem splatit. Věřiteli a dlužníky nejsou pouze jednotlivci, ale i soukro mé společnosti, které chtějí peníze uložit nebo si je půjčit a investovat do n ového podniku nebo na rozšíření výroby.
V tržní ekonomice mohou jednotlivci jako Robert a Marie hrát střídavě roli věřitelů a dlužníků. Aby banky vylákaly od spotřebitelů peníze, nabízejí jim v ýhodnější úroky v porovnání s jinými bankami a spořitelnami. Tentokrát se Robe rt a Marie obrátili na banku jako potencionální dlužníci, kteří se zajímají o půjčku na koupi domu. Když si banka ověří, že mají dostatečný příjem, aby půjč ku během několika let v měsíčních splátkách splatili, peníze jim půjčí. Bude j im samozřejmě jako dlužníkům účtovat vyšší úrokovou sazbu, než jakou jim předt ím platila jako věřitelům. Rozdílem je míra zisku banky za finanční služby, kt eré poskytuje.
Půjčky a investice
Stejný proces probíhá u podnikatelů, kteří se snaží získat investiční fondy na nové továrny, obchody a zařízení. A podobně jako v jiných odvětvích tržní ekonomiky konkurence zajišťuje, že úrokové sazby budou co nejnižší a přesto ba nkám přinesou dostatečný zisk, alspoň těm pohotovým a efektivním. Protože záso ba peněz, které jsou k dispozici na půjčky, je navíc omezená, potencionální dl užníci- jednotlivci a společnosti- mezi sebou soutěží, aby získali souhlas ban ky k udělení půjčky. Tato konkurence vede k tomu, že bankovní úvěry se poskytu jí na ty investice, které slibují nejvyšší návratnost. Tento proces je mnohem účinější, než kdyby o půjčkách rozhodoval stát.
Podniky se snaží získat investiční úvěry na nové zařízení nebo strojní vyba vení, aby zvýšily svou výrobu a odbyt. Tyto firmy očekávají, že budou mít po m noho let z těchto investic zisk, a proto jsou ochotni platit vyšší úrok za pro středky, které mohou okamžitě použít na nákup vybavení a bez prodlení začít vy rábět.
Samozřejmě, pokud bude úrok, který musí platit, vyšší než očekávaný zisk, n ebudou mít o půjčku zájem.
Pokud firma nepomýšlí na investování, které by vyneslo více než běžná úroko vá sazba z vypůjčených finančních prostředků, raději peníze ušetří, než aby si je vypůjčila za takovou cenu. Nebo je pravděpodobnější, že podnik se pokusí p řesunout své zdroje do jiného druhu podnikání, v němž je očekávaná návratnost vyšší než úrok placený za půjčku. To je prostě další způsob převádění zdrojů d o firem, které našly využití přinášející nejvyšší zisk. Poskytují to, co zákaz níci nejvíce žádají, za ceny, které se vyrovnají cenám za podobné výrobky nabí zené konkurenčními firmami nebo se jim vyrovnají.
Také zde může hrát důležitou roli mezinárodní obchod. Tak jak si země mohou vyměňovat výrobky, mohou si vyměňovat i finanční služby a investiční fondy. Z ahraniční investice mohou zvýšit množství peněz nebo kapitálu dostupného podni kům hledajícím finanční prostředky na úvěr a investice. V konkurenci s domácím i bankami a finančními ústavy mohou zahraniční investice pomoci udržet úrokové sazby-ceny půjček- na nízké úrovni.
Pokud se zahraniční investice považují za příliš rozsáhlé, mohou vyvolat ob avy, že část ekonomiky už není pod domácí kontrolou. Takové obavy jsou téměř v ždy neopodstatněné, většinou proto, že dynamika tržní ekonomiky se týká stejno u měrou jak zahraničních, tak domácích investic a podnikání. Přímé zahraniční investice jsou stejně jako jiné druhy investic známkou důvěry v ekonomický roz voj. Zahraniční investice přinášejí nový zdroj finančních prostředků a tím zle pšují efektivnost, zvyšují odbornost řízení a pomáhají udržovat nízké úrokové sazby.
BURZY A INVESTICE
Jak jsme viděli na příkladu Roberta a Marie, úspěšné banky získávají peníze jako zprostředkovatelé mezi věřiteli a dlužníky a hrají důležitou roli v ekon omickém systému tím, že je spojují, takže našetřené fondy je možné znovu inves tovat.
Ve finančním sektoru velké tržní ekonomiky existují ještě další, specializo vanější druhy podnikání. Předpokládáme, že Robert a Marie se za několik let ro zhodnou využít společných znalostí a zkušeností v oblasti vzdělávání a počítač ového programování a založí vlastní podnik. Vyvinou společně sérii vzdělávacíc h počítačových programů pro školy a k založení nového podniku s názvem R M Edu cation Software potřebují peníze. Mohou se opět obrátit na banku a požádat o p ůjčku, jak to udělali při koupi domu, nebo mohou prodat vlastnické podíly, zná mé jako základní akciový kapitál společnosti, stovkám, ba tisícům lidí, kteří věří, že firma R M Education Software má naději na úspěch a zisk. Malí podnika telé jako Robert a Marie stejně jako největší světové korporace nabízejí akcie svých podniků prostřednictvím makléřů, kteří pracují na burzách po celém svět ě.
Lidé, kteří tyto akcie koupí, jsou schopni investovat část svých peněz do t ěchto podniků za podíl na budoucím zisku. Tito lidé se právě stávají skutečným i spolupracovníky firmy a za každou akcii, kterou koupili, získávají hlasovací právo. Tím si zabezpečují slovo v chodu podniku a v rozhododování o obsazení místa ředitele a vedoucích.
Zároveň na sebe berou veškeré riziko. Nebude-li firma mít úspěch nebo dokon ce zkrachuje, příjdou investoři o část nebo o všechny peníze, které do podniku vložili. Pokud bude podnik prosperovat, ti samí investoři budou mít ze svých investic zisk a je na nich, zda se rozhodnou akcie s ohledem na dlouhodobější zisk podržet nebo prodat za několikanásobek původní ceny.
Dokud akcionáři počítají s úspěchem firmy, podrží si akcie, aby měli nárok n a podíl z očekávaného zisku, nebo si koupí další. Avšak akcionáři, kteří nejso u spokojeni s vyhlídkami společnosti, s očekávaným odbytem a zisky, prodají ak cie na burze prostřednictvím firem, které se specializují na vyhledávání kupců a prodávajících akcií všech velkých podniků. Tyto firmy jsou známé jako maklé řské firmy a právě ony se spojují a vytvářejí velké burzy ve městech jako je N ew York, Tokio nebo Londýn.
Podobně jako v bankovnictví začaly hrát burzy důležitou roli v národním hos podářství i v mezinárodním obchodě. Pomáhají akcionářům a jiným lidem rozhodov at se o investicích, zvažovat, jak efektivně jsou podniky řízeny a analyzují p odmínky pro podnikání. To se děje prostřednictvím cen tisíců akcií společností , s nimiž se každodenně obchoduje na burzách a jejichž ceny stoupají a klesají podle měnících se podnikatelských podmínek jednitlivých firem, jejich konkure ntů a celé ekonomiky.
Investiční proces nabízí jednotlivým věřitelům a investorům velkou svobodu a příležitost při rozhodování o tom, jaká podnikatelská rizika podstoupit. Poku d spoří a investují moudře, mohou hodně získat, ale také o hodně přijít, když se ukáže, že investovali špatně. Proto většina investorů nevkládá všechny inve stice do jednoho projektu nebo jedné firmy, ale ukládá část svých aktiv do vel mi bezpečných "vyzkoušených a spolehlivých" společností nebo jistin. Jenom ti, kteří se rozhodnou hazardovat a vloží všechny peníze do malého počtu vysoce r izikových podniků, mohou o celý majetek přijít- nebo ho získat.
Je zajímavé porovnat soukromé investice do vývoje nových výrobků a technolo gií za poslední století s investicemi státu zejména v centrálně řízeném hospod ářství. Investice v soukromém sektoru byly přes období těžkostí rozhodně úspěš nější. Důvody opět vyplývají ze samé podstaty tržní ekonomiky: v decentralizov aném systému rozhoduje podle měnících se ekonomických podmínek o investicích a úvěrech velké množství lidí, a nikoliv malá skupina vládních plánovačů. Navíc rozhodují ti, kteří riskují své peníze, což je jistě dostatečná motivace pro opatrný a uvážlivý přístup.
ÚLOHA STÁTU V TRŽNÍ EKONOMICE
Jestliže trhy a tržní systémy jsou tak efektivní, proč se má stát vůbec vmě šovat do jejich fungování? Proč nepříjmou přísnou politiku ekonomického libera lismu a nechat trhy fungovat bez jakéhokoliv zasahování státu? Existuje několi k důvodů, které si ekonomové a další odborníci uvědomili a které lze ilustrova t známými příklady. Ve většině případů však úloha státu nespočívá v tom, že př evezme trh, ale že zlepší fungování tržního hospodářství. Kromě toho se při ka ždém rozhodnutí usměrňovat hru tržních sil nebo do ní zasahovat musí pečlivě z vážit náklady na takovou regulaci v porovnání s výhodami, které takové zasahov ání přinese.
Národní obrana a veřejné blaho
Národní obrana je jedním příkladem nenahraditelnosti úlohy státu. Obrana st átu je totiž " zbožím" , které se naprosto liší od pomerančů, počítačů nebo do mů. Lidé neplatí za konkrétní jednotku, kterou užívají, a kupují kolektivně pr o celý národ. Poskytování služeb obrany jednotlivci neznamená, že zbyde méně p ro druhé, protože v podstatě všichni lidé využívají služby obrany společně. Sl užby národní obrany se poskytuje ve státě i lidem, kteří je nechtějí, protože jednoduše neexistuje efektivní způsob, jak je někomu neposkytovat. Jen země, a nikoliv obce nebo jednotlivci, si mohou dovolit vyrábět bojové letouny. Tento druh zboží se nazývá veřejný statek, protože žádný soukromý podnik by nemohl prodávat služby národní obrany občanům a nadále podnikat. Nelze zkrátk a prodávat služby obrany těm, kteří je požadují a nechránit ty lidi, kteří odm ítají na ně finančně přispívat. A jestliže mohou být chráněny bez placení, pro č by vůbec platili? To je známý problém "černého pasažéra" a zároveň hlavní dů vod, proč se o národní obranu musí starat stát a proč se za ni musí platit dan ěmi.
Neexistuje mnoho ryzích veřejných statků, které se společně "konzumují" a k terých se týká problém "černého pasažéra". Proto lze většinu zboží a služeb v tržních ekonomikách vyrábět a prodávat soukromými firmami na soukromých trzích . Jiným příkladem veřejných statků je ochrana proti povodím, hmyzu či rozhlaso vé a televizní signály. ykaždý z těchto statků může současně konzumovat mnoho spotřebitelů a jsou tedy do určité míry "černými pasažéry". V televizním a roz hlasovém vysílání se dají programy vyrábět soukromě a se ziskem, když se vysíl ací čas prodá zájemcům o reklamu. Nebo v některých případech jsou vysílací sig nály nyní elektronicky zakódované, takže si soukromé firmy mohou vydělávat pro najímáním dekodérů divákům, kteří chtějí tato vysílání sledovat. Znečišťování prostředí a vnější náklady
Vezměme si jako příklad společnost, která vyrábí papírenské výrobky od dopi sního papíru až po lepenkové krabice v továrně u řeky. Problém je v tom, že ve dlejším produktem výrobních procesů je chemický odpad, který továrny vypouští do řeky. Ale říční vodu nevlastní žádná konkrétní osoba nebo organizace, takže nikdo nemůže přinutit továrnu, aby přestala vodu znečišťovat. Jelikož čištění vody by stálo peníze, může firma prodávat své výrobky levněji, než kdyby muse la nést náklady spojené s čištěním vody. To umožňuje závodu dále zvyšovat výro bu, což vede ke zvýšení odpadu a znečišťování. Když papírna vypouští odpad do řeky a nikdo ji za to nepokutuje, má nespravedlivou výhodu před konkurencí, je již papírenské výrobky odrážejí náklady na instalaci čističky.
To je klasický příklad tzv. vnějších nákladů, které se neodrážejí v ceně př i běžném fungování trhu. Ani papírna, ani její zákazníci nenesou skutečné nákl ady na výrobu papíru. Místo toho se podíl nákladů na znečištění přesouvá na li di, kteří u řeky žijí nebo pracují, a na daňové poplatníky, kteří jsou nakonec nuceni platit za čištění.
Jako u jiných vnějších vlivů se znečišťování vyskytuje tam, kde vlastnictví zdroje- v tomto případě řeky- není v rukou soukromé osoby či organizace. Veře jné pozemky a silniční okraje jsou častěji znečištěné než trávníky před soukro mými domy, protože veřejná prostranství nikomu nepatří a nikdo nepřejímá zodpo vědnost za jejich čistotu a nikdo nepostihuje ty, kteří je znečišťují. Většina odpadů se vypouští do vzduchu, oceánů a řek právě proto, že neexistují soukro mí vlastníci těchto zdrojů, kteří by byli osobně motivováni hnát znečišťovatel e k zodpovědnosti za napáchané škody. Přestože si někteří lidé najdou čas na d opadení znečišťovatelů, neexistuje mnoho ekonomických stimulů, které by k tomu vedly většinu lidí.
Úlohou státu v takové situaci je pokusit se napravit tuto nerovnováhu. Stát může přinutit výrobce i spotřebitele výrobku platit náklady na čištění. V zás adě je ekonomická úloha státu v tom, že jednoduše přinutí ty, kteří mají výhod y z prodeje a spotřeby výrobku, aby zaplatili vnější náklady takového výrobku. Bohužel jen zřídkakdy dokáže stát určit, do jaké míry v těchto případech z asahovat. Za prvé je obtížné označit přesný zdroj znečištění nebo vyčíslit spo lečenské náklady znečištění. Vzhledem k těmto potížím si musí být stát předevš ím jist, že výdaje na likvidaci znečištění, než kolik toto znečištění společno st stojí. Pokud by žádal víc, bylo by to neefektní a znamenalo by to plýtvání cennými zdroji.
Když už stát stanoví optimální nebo alspoň snesitelnou hranici znečištění, může použít zákony, předpisy, pokuty, uvěznění nebo i zvláštní daně těm, kteří tuto hranici překračují. Nebo, a to je jistě důležitější, může určit jasnější vlastnická práva pro znečišťované zdroje, což povede k ustavení tržních cen z a jejich užívání. To donutí znečišťovatele náklady na znečišťení zaplatit. Nej důležitější je pochopit základní úlohu státu- odstranit nadvýrobu a nadměrnou spotřebu zboží a služeb,, které vedou k vnějším nákladům.
Vzdělání a vnější prospěch
Když se Robert vrátil do školy, aby se stal počítočovým programátorem, snaž il se přilepšit sobě a své rodině. Nečinil se tak nezbytně proto, aby zlepšil společnost jako celek. Avšak získáním vyššího vzdělání se atal kvalifikovanějš ím a produktivnějším členem společnosti. Získal nové znalosti a založil podnik , který zase poskytuje zaměstnání a příležitost druhým. Robertovo vzdělání při náší prospěch, z něhož mají užitek i lidé, kteří nevyrábějí žádné zboží ani sl užby. O vzdělání se často tvrdí, že přináší zemi vnější prospěch, protože vzdě laní pracovníci jsou pružnější a produktivnější a méně jin hrozí nezaměstnanos t. To znamená, že vydávání více peněz na vzdělání může v konečném důsledku vés t k úspoře státních i soukromých výdajů na boj se zločinem, chudobou a jinými společenskými problémy, a zároveň ke zvýšení odborné úrovně, flexibility a pro duktivity pracovních sil.
Podle toho, jak každý výrobek přináší významný vnější nebo vedlejší prospěc h, může stát uvažovat o subvencování či jiné podpoře jeho výroby, spotřeby či obojího, aby hodnota vnějšího prospěchu byla zahrnutá v tržní ceně a celkové h odnotě výrobku. Právě tak jako vedlejší náklady vedou k nadprodukci určitého z boží, tak vnější prospěch povede k podvýrobě jiného zboží a služeb. Veřejné školství je pravděpodobně největším a nejvýznamnějším příkladem stá tních výdajů a podpory pro služby s výrazným vnějším prospěchem. Je však poměr ně málo situací, kdy stát zasahuje a určuje ceny, ať už subvencemi nebo daněmi , aby povzbudil vnější prospěch. Všeobecně může rozsah vlastnických práv a sys tém tržních cen být často nejefektivnějším prostředkem, jak může stát napravit nerovnováhu způsobenou vnějšími náklady a vnějším prospěchem.
Právní a společenský rámec
Přes zjevné nedostatky neuvolňují tržní ekonomiky pole vykořisťování nebo kr ádeží. Vlastně jen velmi málo obchodů se uskuteční ve společnosti, kde nejsou jasně uznána a chráněna práva spotřebitelů a výrobců vlastnit a využívat ekono mické zdroje. Proto státy v tržních ekonomikách vedou záznamy o smlouvách o ko upi pozemků a obytných budov a vyžadují smlouvy mezi kupujícími a prodávajícím i prakticky všech druhů výrobků. Kupující chtějí vědět, že věci, které kupují od prodávajících, jsou skutečně jejich a mohou je prodat, a kupující i prodáva jící chtějí vědět, že když se dohodnou na směně něčeho, budou moci dohodu usku tečnit. Totéž platí i pro pracovníky, kteří se buď jednotlivě nebo kolektivně v odborech dohodnou na mzdě a pracovních podmínkách se zaměstnavatelem. Jestli že se tyto záruky neposkytují efektivně a předepsaným způsobem a jestliže neex istuje spravedlivý a nestranný soudní systém, potom se tržní transakce uzavíra jí obtížně a nákladněji.
Státy v tržních ekonomikách musí zavést a chránit právo na soukromý majetek a na ekonomický zisk, který plyne z užívání tohoto majetku. Bez takových záru k jen málo lidí bude chtít dát v sázku čas i peníze v podnikání, z něhož si zi sky může přivlastnit stát nebo jiná skupina. Když například Robert a Marie uva žovali o založení firmy R M Educational Software, věděli, že riskují ekonomick ý neúspěch, ale věděli i to, že budou-li mít úspěch, zákony chránící soukromé vlastnictví jim umožní sklidit hospodářské plody tohoto úspěchu. Státní ochrana soukromého majetku se pochopitelně týká i pozemků, továren, obchodů a jiného hmotného majetku a rovněž tzv. intelektuálního majetku: produ ktů lidského ducha zhmotněných v knihách, ve výtvarném umění, filmech, vědecký ch vynálezech, technických projektech, léčivech a počítačových programech. Mál o podnikatelů nebo firem bude investovat do často nákladných a časově náročnýc h výzkumů nových léků proti chorobám, nových počítačových programů, nebo vydáv at nové knihy, kdyby si je konkurenční firmy mohly jednoduše přivlastnit a nab ízet je bez zaplacení licenčního poplatku nebo jiných poplatků odrážejících vý robní náklady.
Na ochranu a podporu vědců a umělců stát vydává tzv. autorská práva, která chrání určité druhy intelektuálního majetku jako jsou literární díla, hudební skladby, filmy apatenty, které chrání vynálezy, plány, projekty výrobků a výr obní procesy. Tato práva dávají jejich věřitelům, jednotlivcům nebo společnost em, výlučné právo na prodej či jiné obchodní využití svých výrobků na trhu na určité časové období. Prezident Abraham Lincoln o těchto právech řekl, že přil évají " olej zájmu do ohně génia".
Vymezením a uplatněním majetkových práv a udržováním efektivního právního s ystému může stát vytvořit společenské prostředí umožňující soukromým trhům pro většinu zboží a služeb fungovat efektivně a se širokou podporou veřejnosti. Kontrola znečištění prostřednictvím trhu
Problém kontroly znečišťování prostředí je názorným příkladem, jak stát v t ržním hospodářství může využít tržního mechanismu nabídky a poptávky ke zvládn utí kritického problému týkajícího se celé společnosti.
Když vláda stojí před problémem znečišťování ovzduší, vody či půdy, má k di spozici několik možností řešení a musí uvážit, která z nich vyváží potřebu čis tšího životního prostředí oproti ekonomickým nákladům na čištění. Dejme tomu, že určitý odpad je mimořádně toxický a nezlikviduje ho ani nová výrobní technologie nebo čistička.
Za těchto podmínek je patrně rozumné, aby vláda vydaly přísné nařízení požaduj ící zastavení nebo takové snížení vypouštění odpadů, které by neohrožovalo lid ské zdraví nebo životní prostředí. Ale takové opatření předpokládá značně vyso ké náklady.
Pro méně nebezpečné látky, kde se míra znečištění dá snížit, by úplná likvi dace znamenala nerozumně vysoké náklady způsobené výpadkem výroby, spotřeby a zaměstnanosti. Za takových okolností by bylo účinnější spíše stanovit poplatky za znečištění než žádat snížení výroby v takových provozech.
Důvod je jednoduchý: náklady na čištění se budou značně lišit v různých pro vozech a firmách. Když stát uloží znečišťovatelům ekologickou daň, způsobí, že firmy, které mohou snížit emise při relativně nízkých nákladech, to učiní a n ebudou platit ekologickou daň. Jiné firmy, pro něž je příliš nákladné snížit e mise (často jsou to provozy se zastaralým zařízením a technologií), se logicky rozhodnou pokračovat v znečišťování a platit za emise daň.
Novější názor na kontrolu znečištění využívá tržní mechanismus ke snížení e misí prostřednictvím licencí a úvěrů, které se dají kupovat a prodávat. Podle tohoto systému si firmy kupují od státu licence, které jim dovolují vypouštět určité množství škodlivin. S těmito povoleními mohou obchodovat, jejich cena v olně stoupá nebo klesá a odráží se v ní různé ekonamické a ekologické faktory. Za takových okolností stát pouze stanoví přípustnou hladinu znečištění pro ur čitou oblast a potom prodá licenci na vypouštění emisí poze do přípustné hrani ce. Firma, která chce zvýšit emise ( a zároveň i výrobu), to udělá tak, že si koupí licence od jiných firem. Ve skutečnosti platí jiným firmám za to, že sní ží své emise a výrobu.
Distribuce příjmů a pohyblivost
V průmyslových tržních ekonomikách, jako je například americká, je hlavním důvodem rozdílu v ročních příjmech rodin rozdíl ve mzdách a platech. Asi tři č tvrtiny všech příjmů tvoří mzdy a platy, zbývající čtvrtinu tvoří důchody, zis ky a úroky.
Celková struktura rozdělování příjmů se ve většině tržních ekonomik od konc e druhé světové válce moc nezměnila. Ve Spojených státech pobírá 20 procent ro din s nejvyššími příjmy asi43 procent všech ročních příjmů, 20 % rodin s vysok ými příjmy pobírá asi 24% všech ročních příjmů, 20% rodin s průměrnými platy p obírá asi 17%, 20% rodin s nízkými příjmy asi 11% a 20% rodin s nejnižšími pří jmy pouze 5% ze všech příjmů vyplacených ve Spojených státech za rok. Tato čísla neodrážejí skutečnost, že lidé s vyššími příjmy platí vyšší daně než lidé s nízkými příjmy nebo že mnohé domácnosti s nižšími příjmy dostávájí od státu pomoc ve formě různých sociálních programů. Vyrovnáváním těchto rozd ílů se zvyšuje podíl celkových příjmů plynoucích nejchudším 20% rodin asi na 7 % a snižuje podíl celkových příjmů získaných domácnostmi s nejvyššími příjmy asi na 37%. Ale stále existuje velký rozdíl b příjmech a mnoho lidí se nepřest ává ptát, proč tomu tak je.
Existuje několik důvodů pro tyto rozdíly v rodinných příjmech, které přesah ují rozdíly v základních platech a mzdách a naznačují, proč jednotlivým rodiná m příjem v průběhu doby stoupá nebo klesá. Například nepřekvapuje, že pracovní ci, kteří právě nastoupili do zaměstnání (typicky mladí pracovníci s malou neb o žádnou praxí) a starší pracovní síly, které odešly do penze nebo pracují na částečný úvazek, jsou silně zastoupeni ve skupině rodin s nízkými příjmy. Větš ině pracovníků zejména s vyšším vzděláním a kvalifikací příjmy rychle stoupají již v prvních letech jejich kariéry. Jiným pracovníkům mzdy nebo platy přecho dně klesají v důsledku krátkodobé nezaměstnanosti, nemoci, úrazu nebo z jiných příčin.
Ze všech těchto důvodů a přes všeobecnou stabilitu v celkovém rozdělování příjmů existuje v tržních ekonomikách velká pohyblivost příjmu. To znamená, ž e příjmy domácností ustavičně stoupají a klesají a z roku na rok se přesouvají v různých příjmových kategoriích. Například jedna nedávná studie zjistila, že za sedm let více než polovina rodin, které původně patřili mezi 20% americkýc h rodin s nejvyššími příjmy, sklouzla do některé nižší kategorie a 6% se propa dlo až k 20% rodin s nejnižšími příjmy. Po dobu oněch sedm let téměř polovina rodin (45%), které původně měly nejnižší příjmy, se vyšvihla do některé vyšší skupiny:téměř 4% se vyšplhala až na samý vrchol mezi 20% rodin s nejvyššími př íjmy.
V průběhu dalšího časového úseku se zjistilo, že většina dětí bohatých rod ičů bude mít také vyšší příjmy než průměr, ale všeobecně platí, že jejich příj my nebudou tak vysoké, jako jejich rodičů. Podobně většina dětí chudých rodičů bude mít podprůměrné příjmy, ale ne tak nízké jako jejich rodiče. Během tří generací, dejme tomu vnuků dnešních bohatých nebo chudých rodin, se téměř všechny výhody nebo nevýhody vyplívající z ekonomického postavení rod iny setřou.Tento výsledek se samozřejmě netýká všech bohatých nebo chudých rod in, ale většiny z nich.
Statistický přehled upozorňuje na dvě důležité věci: za prvé, že trhy práce a jiných produktivních zdrojů jsou v tržních ekonomikách otevřené a dost pruž né, aby poskytovaly značnou svobodu a příležitost většině pracovníků, a dokonc e i velké části těch, které mají nejnižší příjmy. Za druhé, přes tyto příležit osti je tempo změn v tržních ekonomikách nyní tak ostré, že někteří pracovníci mohou zůstat pozadu a budou potřebovat pečlivě sestavený plán rekvalifikace n ebo pomoci, aby mohli čelit konkurenci na pracovním trhu nebo si udržet slušno u životní úroveň.
Od třicátých let a velké hospodářské krize všechny velké tržní ekonomiky re agovaly na tento problém poskytováním rozsáhlého programu pomoci rodinám s nej nižšími příjmy. Rozsah a forma této podpory zůstává sporným politickým tématem ve většině zemí. Ale i nejkonzervativnější politické kruhy v tržních ekonomik ách akceptují potřebu sociální "záchranné sítě", státní pomoci a základních so ciálních služeb na ochranu nejchudších rodin a zvláště dětí z těchto rodin. Tř ebeže tyto programy pomohly zmírnit následky chudoby, nebyly nijak zvlášť úspě šné při skoncování s chudobou. Takže debaty o tom, jak nejlépe pomoci chudým, pokračují, i když otázka, zda by stát měl zdaňovat rodiny se středními a vysok ými příjmy, aby bylo na zaplacení této pomoci, byla z praktických důvodů na ně jakou dobu vyřešena.
Technologie jako zdroj ekonomické změny
Historie je bohatá na situace, když technický objev nebo vynález vytvořil n ové průmyslové odvětví a způsobil závažné změny v celé ekonomice. Parní stroje byly původně tak těžké a objemné, že se daly využít jen v určitých provozech, napříkled v továrních halách. Pokrok v metalurgii však umožnil vyrábět jak vý konné, tak lehké stroje. Tak vzrostl železniční průmysl, který hrál životně dů ležitou roli v hospodářském rozvoji Evropy, obou Amerik i většiny ostatních ze mí.
V nedávné době vynález tranzistoru a později široké škály integrovaných obv odů způsobil revoluci v elektronice. Počítače z počátku velké, drahé, pomalé a trpící často poruchami, jsou dnes malé, rychlé, levné a spolehlivé. Když byly velké a drahé, používali se poze ve velkých firmách, na univerzitách a ve vlá dních úřadech. Nyní, kdy jsou malé a levné, jsou všude- v malých firmách, domá cnostech, třídách základních škol a na klínech cestujících v letadlech. Technická změna se často chápe jako prostředek, který věci udělá nebo vyrob í rychleji a efektivněji. I když je takový přínos důležitý, není to zdaleka je diný způsob, jak může mít hospodářství prospěch z vědeckého pokroku. Technická změna často ničí dříve mocný monopol a vnáší do hospodářství konkurenci. Např íklad železnice měly až do konce devatenáctého století doslova monopol na vnit rozemskou dopravu, ale vynález spalovacích motorů přinesl silnou konkurenci v podobě nákladních aut, vlečných člunů a letadel.
Významné objevy v oblasti plastických a jiných hmot vytvořili konkurenci oc elářskému průmyslu, který je dnes méně důležitou součástí moderního průmyslové ho hospodářství než tomu bylo před několika desítkami let.
V nedávné době vynález mikrovln, družic a technologie optiky vláken pomohl urychlit konec vlády telekomunikačních monopolů v zemích celého světa. Ve Spoj ených státech například monopol American Telephone and Telegraph na dálkové ho vory zlomily takové telekomunikační firmy jako US Sprint a MCI.
Robert M. Dunn ml.