--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Mareček Miloslav
Název: Vlakové ledničky - jeden z důkazů sametové jedničky
Zdroj: NN Ročník........: 0006/009 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

VLAKOVÉ LEDNIČKY - JEDEN Z DUKAZU SAMETOVE ČESKÉ JEDNIČKY Naši potentáti se rádi chlubí, že Česká republika, pod jejich smysluplným vede ním byla přijata do organizace nejrozvinutějších zemí světa ... Co SKUTEČNĚ de terminuje rozvinutost země? Několik na odiv stavěných "vejšlapků"? Řekl bych, že naopak, obrovská plejáda docela všedních skutečností. A nemusí zrovna jít - kupříkladu - o průměrný roční příjem na osobu / ve SKUTEČNĚ rozvinutých zemíc h činí 20-35 tisíc dolarů, ve světovém průměru 4.600 dolarů, ČR je ještě HLUBO KO pod světovým průměrem/, třebaže podobná, do jisté míry zásadní kriteria, au tomaticky nutí k zamyšlení, na základě ČEHO byla ČR do organizace nejrozvinutě jších zemí světa vlastně přijata ...

Že je to přeci zcela jasné? Že ryze účelově? Aby se alespoň tímto nic nestojíc ím gestem zacpaly huby stále narústajícímu počtu nespokojenců v ČR, respektive aby jejich představitelé měli z huby /pardon zde samozřejmě z úst/ co pochval ného vypouštět? Inu - nevzpírám se ...

Je to jednoznačně i můj názor. I když by jistě šlo uvažovati v té rovině, že v ČR došlo v posleních letech k obrovskému rozvoji v oblasti nejrůznějších svin stev, všiváren a gaunerstev, a právě proto tedy ...

Nicméně k věci. Rozvinutost země skutečně nedeterminuje několik na odiv stavěn ých "vejšlapků", několik komfortně vybavených bavoráků apod., ale celá plejáda naprosto všedních skutečností. A nejen takových, jako je už zmíněný průměrný roční příjem /o skutečnostech etického

rázu vůbec nemluvě/, ale třeba jen "blbé" cestování vlakem v zimnímobdobí. A j sem přesvědčen, že kdyby jen v tomto JEDINÉM ohledu z ohromné spousty dalších, našim potentátům bylo jednou začas dopřáno zakusit na vlastní kůži to, co spo usta řadových občanů je nucena zakoušet dennodenně, chvástavé řeči o rozvinuto sti ČR by je rázem přešly. Stejnou lekci bych doporučil všem těm, kteří přijet í ČR mezi nejrozvinutější země světa rozhodli.

Abych však mluvil konkrétně. Je 28.12.1995, 21 hod 50 min, ze třetího nástupiš tě hlavního nádraží v Brně právě "startuje" zrychlený vlak Brno-Slavkov-Bučovi ce-Kyjov-Veselí n. Mor.-Trenčanská Teplá. Dalo by se říci - dnes - vzhledem k rozbití Československa - vlak rovnou mezinárodní. Cestijící v polo-vytopených, přesněji čtvrť- vytopených vozech drkotají zimou zuby. Na mladičkou průvodčí se snáší sprška výtek /ne z mé strany/. Průvodčí si volá na pomoc vlakvedoucíh o. Ten - a řekl bych zcela věcně - situaci objasňuje. Vozy jsou zasta- ralé, z 50. let, patří dávno do šrotu. Topení je puštěno naplno, víc není v našich si lách. Nadáváte nám, průvodčím. Když já však Vaše připomínky předám "nahoru", ř eknou mi, když se ti to nelíbí, můžeš jít. Ve vlaku je zima. Já o tom vím. Nen adávejte však mně. Pište na vládu, na správu železnic. /Psát na TAKOVOU vládu, na TAKOVOU správu, je ovšem tuplem na hovno, pozn. autora/. Pokud obviňujete mě, je to totéž, jako byste tady tohoto vojáčka /jekotal zuby o několik sedade l dál/ vinili z toho, že naše armáda je mizerně vyzbrojená.

Zkušenost druhá /víc cest z Brna jsem za poslední měsíc, chválabohu, absolvova t nemusel/. Je 25.1.1996, 22 hod 50 min, ze třetího nástupiště hlavního nádraž í v Brně se právě "odšourává" osobák Brno-Kyjov. Na rozdíl od prve zmíněného z ryschleného mezinárodního vlaku, vytopeného "čtvrtinově", je topení dokonale s tudené. Jako by člověk sáhnul na mražák ledničky. Vydechne-li směrem k oknu, j e vzápětí odměněn nádherným abstraktním obrazcem z ledových pavučinek. Inu - v enku jaksepatří přituhlo. Co dělat. Průvodčí se za celou cestu raději vůbec ne ukazuje. Na konečné stanici Kyjov z vlaku nevystupuji, ale na dokonale ztuhlýc h a neohebných nohou se "vyšourávám". Doma se pak víc než hodinu "rozmrazuji" u naplno puštěné trouby a zapálených hořáků plynových kamen Mora. Ač se nopokl ádám za nějakého citlivku, v příštích dnech se jakci ne a ne pořádně postavit na nohy. Myšlenky na to, jak se po takovém cestování cítí ti, jejichž zdraví n ení zrovna ze železa, raději zaháním. Stejně jako pomyšlení, jak teprve musí v ypadat situace na tratích vedlejších, spojujících "zapadlé" vísky a městečka, když i na jedné z tratí hlavních, dnes de facto trati mezinárodní, je situace taková, jaká je.

Ale to naše mocipány vlastně zajímat nmusí. Jsou-li už nuceni cestovat na symp ozia o vysoké rozvinutosti ČR, rozhodně si nevyberou běžnou železniční dopravu , neřkuli v zimním období. Kterou - na rozdíl od nich - je nucena "volit" spou sta řadových občanů. Samozřejmě ne proto, aby se jednou za čas dopravili na ně jaké ctihodné sympozium. Ale každodenně, aby dostáli svým "rabským" povinnoste m. Do komfortně vybavených bavoráků se holt všichni nevlezem.

Pro dotyčné mocipány jistě může být několik superbouráků náramným důkazem o vy soké rozvinutosti ČR. Pro mne, a jistě i pro spoustu dalších řadových občanů, jsou však spíš důkazem o rozvinutosti nebo zaostalosti země kritéria zcela jin á. Obrovská plejáda zcela všedních skutečností, které, ve svém celku, rozvinut ost nebo zaostalost země FAKTICKY determinují. A jednou z nichž jsou nepochybn ě i ty "blbé" desetitisíce nevytopených osobních vagonů - ledniček. Každý holt vidíme svět jinak. Jedni na něj pohlíží z oken perfektně vyhřátých /v létě aklimatizovaných/ komfortně vybavených bavoráků, jiní z oken perfektně vymrazených /v létě rozžhavených/ napolo rozflákaných vagonů. Jedni svět hodn otí podle bohatosti stolů na nomenklaturních žranicích, jiní třeba podle toho, že občas se pro ně stává přepychem i krajíc chleba. Jedni ve světě spatřují z namenitou manéž k oblbování nebo zotročování druhých, jiní - ale to vlastně ne ní podstatné. Nejrůznějších pohledů je nepřeberně. Podstatné - a na příkladu S KUTEČNĚ rozvinutých zemí dokonale viditelné - je to, že rozvinutost země není určována několika superbouráky, bohapustými momenklaturními žranicemi, neřkuli snahami o zotročování druhých, sle něčím zcela opačným.

Kyjov 29.1. 1996 /pro NN/ Miloslav Mareček