--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vaněk Ladislav
Název: Fenomén antigermanismu versus antikomunismus
Zdroj: NN Ročník........: 0006/011 Str.: 000
Vyšlo: . . Datum události: . . Rok: 1996
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

_______________________________________________

ČESKÁ REPUBLIKA - NĚMECKO

FENOMÉN - ČESKÝ ANTIGERMANISMUS ________________________

FENOMÉN ANTIGERMANISMU

VERSUS

ANTIKOMUNISMUS

Zatímco "nezávislí" ideologové a komunističtí služebníci ve sdělovacích prostředcích "demokraticky" - po bolševicku - potírali "fenomén" antikomunismu, jejich mágové nezaháleli.

Všechny přemnožené druhy bolševiků, operující na území České republiky, tak i komunisté plnící úkoly v tzv. pravicových partajích - znovu rozehráli jejich starou (již světoznámou)

protiněmeckou hru na nacisty a fašisty. Přesto že je už dnes, půl století od konce II. světové války, Německo vzorem demokracie v Evropě - což nezpochybňuje celý demokratický

Západ - bolševici, aby ZAPŘELI, ZAMLŽILI A PŘEHLUŠILI SVÉ NESROVNATELNĚ HORŠÍ ZLOČINY, zdvíhají pěsti, hulákají

a dělají "antifašistický" rámus.

Že na to slyší určité procento pamětníků je pochopitelné a logické. Komunisté se nikdy neštítili těch nejohavnějších prostředků k dosažení svých politických cílů - a rozplývají

se potěšením, mohou-li těmto pamětníkům a obětem II. sv. války jejich staré rány drásat, v nich se jim rýpat a přitom si hrát na jejich ochránce. Svou pozornost soustřeďují na

území bývalých Sudet - zejm. na západočeské a jihočeské pohraničí - agitují na podkladech dezinformací, domněnek, překroucených faktů a událostí, i vědomých lží - zastrašují

tamní obyvatele a podněcují histerii na naší i německé straně. Vydatně jim v tom pomáhá (dávno identifikovaný)

"trojský kůň" - Sládkovi republikáni.

Tento (skutečný) fenomén - antigermanismus - nelze podceňovat, ani odsouvat. Naši tuzemští bolševici, za pomoci ruských, slovenských a dalších soukmenovců, dělají - a budou dělat - všechno pro to, aby naše vztahy s Německem

zkomplikovali, a aby pod různými hrozbami a zastrašováním zabránili vstupu ČR do EU a do NATO. Nelze pochybovat o tom, že využijí ke svým špinavým cílům všech nacionálně laděných sil - Žerinovského ultranacionalisty, po ČR prohánějící se "kágebáky", "estébáky" a jejich agenty. Věřme, že se spojí i s ďáblem, jak nás už dostatečně přesvědčili! - Proto je

nejvyšší čas urychleně s německou stranou jednat, vyjasnit si stanoviska na vládní (diplomatické) úrovni - a zejména

si urychleně vyjasnit postoje k otázce sudetských němců!

TRAGÉDIE

SUDETSKÝCH NĚMCŮ

- Z POHLEDU HISTORIE -

(V r. 1983 přinesl německý list Frankfurter Algemeine ve ve formě recenze rozsáhlou úvahu pod titulkem "Tragedie Sudetských Němců byla tragedií i Henleinovou", od autora

Gustava von Schmollera. V r. 1984 uvedený článek převzal exil v Paříži a uvedl jej - při zachování smyslu a dikce

v krácené podobě - ve své publikaci DIALOGY pro ilegální distribuci v Československu. Takto jej z této publikace přejímáme pro čtenáře NN - pozn. aut.)

- V roce 1975 zveřejnil americký historik Ronald Smelser nové výzkumy o sudetské otázce. Jeho kniha "Sudetský problém a Třetí říše 1933 - 1938" vychází také nyní německy. Je to rozbor sporné otázky "z vně", nezávislý jak na německých tak na českých předsudcích, resentimentech a emocích. Sudetská otázka existuje od roku 1918/19. Tehdy bylo sudetským Němcům upřeno právo na sebeurčení, přislíbené ve Wilsonových 14 bodech všem národům. Národnostní skupina sudetských Němců byla tehdy početně silnější než například počet obyvatelstva Norska nebo Irska. Tyto snahy byly na pařížské mírové konferenci přivedeny v niveč. Tam se Benešovi podařilo pomocí falešných údajů o počtu a sídelním území sudetských Němců a slibů, které už napřed nebyly brány vážně ("..budeme jistým druhem Švýcarska") dosáhnout souhlasu spojenců s vytvořením nového státu, Československa.

Přestože českého obyvatelstva bylo jen 51 %, stalo se národním státem a učinilo příslušníky svých menšin občany druhého řádu. Německé strany v Československu stály až do roku 1933 proti sobě ve dvou skupinách: na jedné straně to byli křesťanští sociálové, svaz zemědělců a sociální demokraté, tj. tzv. "aktivisté", kteří měli 51 z celkem 66 německých poslanců a od roku 1926 i několik ministrů ve vládě - na druhé straně to byla německá národní strana (DNP) a ještě za starého Rakouska vzniklá německá nacionálně- socialistická dělnická strana (DNSAP), které obě dohromady měly 15 poslanců, které obě Československo odmítaly a které byly v říjnu 1933 československou vládou zakázány. (A to na základě téhož principu, dle něhož bylo v každém současném státě včetně BRD zakázána každá politická strana, jež má v programu zničení daného státu.)

Když přišel k moci Hitler, nepodařilo se ani jedné z obou co do poměru k Československu tak navzájem se lišících skupin dosáhnout něčeho pro zlepšení. Velké zklamání sudetských Němců ze všech politických táborů nad tím, jak málo jim vycházejí vedoucí strany v čele s Benešem vstříc, přispělo k úspěchu Henleinovy snahy o vytvoření velkého sudetoněmeckého hnutí. Smelser se zabývá sudetským problémem teprve od roku 1933 a jde mu především o to, zda Henleinova SHF , přejmenovaná pak na SdP, byla skutečně od počátku pátou kolonou Hitlerovou s cílem podpořit zevnitř jeho úmysl zničit Československo. Na počátek svých výzkumů položil Smelser důležité zjištění, že (německá) menšinová politika (v zahraničí) není nějakým vynálezem nacismu. Německá ústředí pro tuto práci v zahraničí měla v roce 1933 za sebou již více než padesátiletou činnost. A jednalo se přitom o kulturní podporu německých menšin, jímž byly cizí imperialistické cíle a nacistické myšlení. Smelser měl šťastný nápad a velmi to přispělo k přesvědčivosti jeho myšlenek, že pro nositele tohoto druhu menšinové práce zvolil termín TRADICIONALISTÉ. Nazývá tímto termínem umírněné, kteří považovali soužití Němců s Čechy za možné a neřídili se emocemi, nýbrž rozumem. Vzájemné protipostavení tradicionalistů a radikálních nacistů dává klíč k pochopení vývoje německé menšinové politiky. Mezi radikálními nacisty v NSDAP v Říši a radikály v Sudetech se vytvářela stále užší pouta na základě toho, že je spojoval společný odpor k umírněným. A rovněž tradicionalisté si podávali ruce přes státní hranice. Mezi oběma proudy jak v Říši tak v Sudetech zuřil v letech 1933 - 1938 boj na život a na smrt. Hned v roce 1933 se různé nacistické ústředny velmi angažovaly k radikalizaci menšin v zahraničí. Ale ze začátku jim byly kladeny meze, protože Hitler potřeboval nejprve klid na poli zahraniční politiky. Řadu pozic v říšských svazech pro zahraniční práci zaujali

tradicionalisté.

Tradicionalistické bylo také Henleinovo hnutí vzniklé 1933. Toto široce koncipované hnutí se opíralo o staré, již na konci 19. století vzniklé národnostní spolky a svazy, jako turnery (z nichž pocházel sám Henlein), Německý kulturní svaz atd. Vedoucí skupina hnutí pocházela z mládežnických spolků zcela tradicionalisticky orientovaných. Politickým cílem tohoto hnutí bylo získání autonomie pro německou národnostní skupinu uvnitř Československa. Obzvláště se to projevilo v Henleinově zásadním prohlášení o politických cílech na sjezdu hnutí v říjnu 1934 v České Lípě. Odsoudil stejně tak pangermanismus jako panslavismus jako nevhodný pro Evropu budoucnosti: "..vedly by jedině k válce, která by skončila pro sudetské Němce katastrofálně." Henlein tu řekl také toto: "Mohu se spokojit tím, že otevřeně a nedvojznačně vyhlásím, že na nějaké revizi hranic nemáme ani ten nejmenší zájem." Henlein - v té době pětatřicetiletý - byl někdo, s nímž se mohl obyčejný sudetský Němec identifikovat. Nebyl však, jako Hitler, ztělesněním vůle národa. Henlein byl pro průměrného sudetského Němce jeho vlastním zrcadlovým obrazem: hospodářsky zruinovaný, politicky nesvobodný, národnostně ohrožený, a přece rozhodnutý vzepřít se zničení.

V roce 1935 se upevnilo postavení tradicionalistů v Říši a Henleinovo volební vítězství je upevnilo v Sudetech. Ale jak v Říši tak v Sudetech ještě v témže roce začali nebezpečně sílit nacističtí radikálové. V sudetském hnutí byly od počátku zárodky rozkolu. S umírněným tradicionalistickým kursem Henleinovým nesouhlasili bývalí členové Čechy rozpuštěné DSNAP, kteří vplynuli do řad jednotného Henleinova hnutí. Chtěli dál bojovat za staré cíle a obrátit SdP směrem k irredentě. V zájmu jednotné fronty zahrnující všechny směry přibral Henlein zástupce tohoto radikálního směru do vedení SdP. Vzájemné střety mezi tradicionalisty a nacistickými radikály ve vedení vyznačovaly pak cestu SdP až do konce. V Říši v téže době jednak nacisté postupně ovládali více a více pozic ve vedení ústředen pro zahraniční menšinovou politiku, a jednak,

a především, se na tomto úseku triumfálně prosadila nová organizace, SS a SD pod vedením Himmlera a Heydricha. Postupovaly přitom po malých krůčcích a v boji proti tradicionalistům použily všechny subverzivní i otevřené prostředky. Tradicionalisté podcenili sílu svých rivalů. Ani Henlein nepochopil, že četné kompromisy a ústupky, o nichž myslel, že jsou nutné, ho činí úplně bezbranným proti taktice SS. Počínaje rokem 1937 došlo k rozhodné porážce tradicionalistů zásahem Himmlerovým v Říši, a pouhé dva týdny předtím byli tradicionalisté zasaženi také jiným úderem: 4. října 1937 byl "českou" policií zatčen Heinz Rutha, dlouholetý nejbližší Henleinův spolupracovník a zahraniční expert SdP. Měsíc poté si v cele sáhl na život. A nyní už neměl Henlein nikoho více uvnitř SdP, kdo by měl dost vlivu, aby mu uložil další umírněný kurs. Tak došlo 18. října 1937 po masovém shromáždění SdP v Teplicích ke srážce sudetoněmeckých poslanců s "českou" policií, která vedla k napřed naplánované ostré reakci říšského tisku a tím zmařila předtím v září zahájené rozhovory Henleinovy s Hodžou, ministerským předsedou. Henlein se ocitl koncem roku 1937 v neudržitelné situaci. Přitlačen ke zdi, podnikl to, co považoval za poslední možný krok, aby udržel vlastní pozici a jednotu své strany - napsal dopis Hitlerovi. Zde se jedná o proslulou "tajnou zprávu" Henleinovu z 19. listopadu 1937, jíž se pro posouzení sudetské otázky přisuzovala tak centrální důležitost. Později kritikové viděli v tom dopise doznání, že Henlein a SdP byli již od roku 1933 nacisticky orientováni, což však v žádném případě neodpovídá skutečnosti. Od Henleinových spolupracovníků, kteří se na této zprávě podíleli, dnes víme, že taková tvrzení tam byla proti lepšímu mínění - pokyn zněl: "tahat za všechny rejstříky, aby se konečně udělalo jasno o postoji Hitlerově".

Souhrnně lze tedy říci: Henleinova SdP přinejmenším až do konce roku 1937 nehrála roli "páté kolony Hitlerovy", ač nakonec byla přece Hitlerem do této role dotlačena. Tragédie sudetských Němců je ve skutečnosti, že úplně špatně posuzovali povahu a mocenskou strukturu Třetí říše, že se pokusili využít nacistického Německa pro své cíle - aby nakonec byli jím zneužiti jako nástroj radikální expanzívní politiky Říše. A to bylo také osobní tragédií Konráda Henleina a mnoha jeho blízkých spolupracovníků. Dnes máme k dispozici otřesnou výpověď Henleinovu několik dní před jeho dobrovolným koncem 1O. května 1945 v rozhovoru s německým šlechticem z Čech - Clary Aldringenem: "Já to všechno nikdy nechtěl, oni mne oklamali, nejdřív mne obelhali, potom zbavili moci, zneužili moje jméno, už dávno nemám co říci.."

(DIALOGY, Paříž 1984)

SLOVO NA ZÁVĚR

Tak končí dramaticky Gustav von Schmoller ve Frankfurter Algemeine. Proč tomu věnujeme místo? - Nikoli proto, že bychom chtěli podporovat pokračování ve stoletém česko-

německém točení v bludném kruhu (bylo uvedeno v úvodní kapitole - pozn. aut.). Nemělo by se pokračovat v tomto oboustranném primitivismu, kdy se politická stanoviska pro přítomnost a budoucnost vyjadřují v zahalené podobě, s dekorem učeneckých "historických" výkladů. Příčinou celého problému je nedostatek jasných odvážných koncepcí domácí i zahraniční politické reprezentace - zřejmě na obou zůčastněných stranách.

Tentokrát nám nejde jen o pouhou historickou "hitparádu" - nediskutujme o dějepise - ikdyž víme, že v článku z Frankfurter Algemeine je řada nepřesností (např.: náš československý stát byl vybojován na bojištích a to krví legionářů - spojenecké uznání bylo touto krví zaplaceno a vynuceno, a daleko předcházelo jakýmkoli mírovým jednáním..)

Právě nyní je nejspíše příznivá historická příležitost s touto otázkou něco udělat - a je to na naší politické vůli - a neméně na nás občanech České republiky. - Ze západu nám "horko" nehrozí, ale od východu začíní nebezpečně "foukat a přituhovat..." A že jsme si "kremelského mrazu" už užili dost, je vzpomínka ještě hodně čerstvá!

Ladislav J. Vaněk