KGB KONEČNĚ PROMLUVIL: PŘEMĚNY VÝCHODNÍ EVROPY 1989 RUKAMA KGB
(Playboy, číslo 7/ červenec 1993, str. 48 - 51 a 120 - 125)


Ruský prezident přišel generálovi poblahopřát osobně. Odpoledne 20.října 1992 se Boris Jelcin nechal zavézt konvojem černých limuzín značky "Zil" z Kremlu na Lubjanku. Do neblaze proslulého hlavního sídla tajné služby. Dynamický jako vždy, v rozepnutém kabátě, se vřítil do pompézní budovy z šedočerné žuly. Stráž překvapeně zasalutovala, když prezident vstoupil do výtahu jedoucího do čtvrtého poschodí. Této stavbě se v Moskvě říká pouze "zóna". Je to nejsvětější centrum moci té největší a nejagresivnější tajné policie na Zemi. Odsud je řízeno
50 000 důstojníků, 90 000 techniků a správních odborníků, 60 000 specialistů na odposlech a šifry, minimálně 240 000 po zuby ozbrojených pohraničníků a zvláštních jednotek a také přibližně deset miliónů NS (neoficiálních spolupracovníků), tedy udavačů.  "Zóna" je považována za nejlépe hlídanou administrativní budovu v Rusku.
V největší z mnoha pracoven táflovaných dřevem sídlí generál milice Viktor Barannikov, důstojník - kariérista s masitým nosem a energickou bradou. Od té doby, co ho Jelcin 24. ledna 1992 překvapivě jmenoval šéfem Ministerstva bezpečnosti – MBR (Ministěrstvo Bezopasnosti Rossiji), chodí Barannikov často v civilu. I kancelář vypadala v den návštěvy prezidenta téměř mírumilovně. Na konferenčním stolku se vršily blahopřejné telegramy. Generál měl toho 20.října narozeniny, bylo mu 52 let.
Jelcin zůstal v Barannikově kanceláři jen pár minut. Sotva svého přítele objal, naléhali elitní vojáci skupiny Alfa, že je čas k odchodu. Nervózně pozorovali Jelcina pospíchajícího zpět po rudých běhounech, které pokrývají dlouhé, klikaté chodby. Tělesná stráž hlavy vlády nedůvěřovala důstojníkům střežícím Barannikovo hlavní sídlo. Právem: Jelcin sice zrušil název Komitět Gosudarstvěnnoj Bezopasnosti (KGB),  ale nikoli ducha a aparát této neblaze proslulé tajné policie. Bylo propuštěno pouze 56 (slovy padesát šest!!!) z 50 000 důstojníků KGB - a těch pár skutečných demokratů v Moskvě, stejně jako západní služby, už dávno varuje, že nové Ministerstvo bezpečnosti (MBR) pod vedením Barannikova, představuje největší reálné nebezpečí pro mladou a zranitelnou ruskou demokracii.
Svojí krátkou návštěvou v "zóně" chtěl Jelcin podle názoru pozorovatelů demonstrovat své dobré vztahy k šéfovi tajné služby a ukázat, že nezná strach. Marný podnik: Barannikov sice v současnosti stojí za Jelcinem, ale mezi většinou pracovníků MBR na vedoucí úrovni je prezident krajně neoblíben. Vysoce kvalifikovaní odborníci těchto služeb považují Borise Jelcina za blázna, který se svým rustikálním charismatem a heslem "demokracie" nebaží po ničem jiném než po absolutní moci.
Ale KGB Borise Jelcina nikdy nechtěla. Když se pak najednou dostal do čela vlády a naklonil si ruský lid, zvyklý trpět, akceptovali důstojníci novou situaci se skřípěním zubů. Od začátku 80. let přece jenom s něčím takovým počítali.
Přední analytici sovětských tajných služeb už na přelomu 60. a 70. let přišli na to, že komunistický systém nevyléčitelně trouchniví. Nejlepší mozky, pověřené předsedou KGB Jurijem Andropovem, který se později dostal až do čela Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a tim k vládě nad celou zemí, začaly přísně tajně hledat strategii, jak zemi zachránit jako světovou mocnost. Byly připraveny obětovat zkostnatělou státní komunistickou stranu i její senilní vedení gigantickému programu změn.
Perestrojka a glasnosť nebyly vymyšleny v Kremlu, nýbrž v myšlenkových továrnách KGB. Cílem ovšem nebyla demokratizace země, nýbrž udržení Sovětského svazu jako světové velmoci. Občanská práva, svoboda tisku, tržní hospodářství a prezidentská ústava, podobající se demokratické – s tím by se tajné služby smířily jako s nezbytným přívažkem.
"Koncepce dalekosáhlých reforem v Rusku vznikla tady", zdůrazňuje Andrej Černěnko, mluvčí MBR, nástupnické organizace KGB. "Naše reformní návrhy sahaly dokonce hlouběji než všechno to, co kdy dokázala politika." Tuto verzi potvrzují i různé západní prameny.

Muži z tajných  služeb, KGB a armádní GRU, pozorovali koncem osmdesátých let poněkud frustrovaně nejprve sebevražedný Gorbačův cik cak kurz, potom diletantský puč reakcionářů v srpnu 1991 a nakonec rozbití Sovětského svazu ješitným Borisem Jelcinem.
Žádná z mocenských složek, střežících v dobách sovětské minulosti pořádek, nepřestála tuto dobu dramatických změn a chybných rozhodnutí bez úhony. Komunistická strana je rozbitá. Ruská armáda, špatně placená a demoralizovaná po afgánském neúspěchu, se stáhla do svých zpustlých kasáren. Vojenskoprůmyslový komplex je před bankrotem. Milice ve své úplatnosti masově přeběhla k mafii. Dezorientovaný lid se při tehdejší míře inflace 2600% stará jen o to,  jak dostat máslo na chleba. A Jelcinova vláda se topí v chaosu neschopnosti. Jen staré struktury KGB jsou nedotčené.
"Naši lidé tady sedí a vědí, že to umějí líp než politici", stěžuje si ředitel MBR Andrej Černěnko. "Tam jsou diletanti, tady jsou profíci. V současnosti profíci se svými odbornými znalostmi často neprorazí. Ale to se změní."
Ministerstvo bezpečnosti je ještě zticha. Důstojníci si však v podhoubí ruské společnosti vytvořili tajné impérium, které může být mobilizováno během velmi krátké doby. Oni sami se nazývají "rudé krysy" – a podle odhadu krajně levicoveho prosovětského vlasteneckého politika, plukovníka Rudé armády Viktora Alksnise, je to jen otázka času, než z podzemí vylezou na světlo. "Čekají jenom na to" říká Alksnis, "až udeří jejich hodina. Pozorují, jak se hroutí celá země  a jejich vztek tiše vře".
V úvahu přicházejí dva scénáře. První: Chaos v Rusku se změní v čistou anarchii, kterou Ministerstvo bezpečnosti nejprve bude tolerovat. Důstojníci a agenti tajných služeb pečlivě sledují náladu mezi lidem. Jakmile se veřejné mínění obrátí jednoznačně proti Jelcinovi, "rudé krysy" udeří a provedou to, co nazývají "omezená chirurgická operace". Poteče krev, ale potom má zavládnout klid. Cílem operace není znovunastolení totalitního režimu marxisticko-leninského ražení – moc má převzít z pověření KGB/MBR autoritativní prezidentská demokracie (ovšem bez Jelcina!), která provede rozsáhlé ekonomické změny směrem k tržnímu hospodářství.
Druhá možnost: Jelcin se s pomocí své tělesné stráže pokusí vládnout sám. Propustí členy kabinetu, zatkne novináře, rozpustí Nejvyšší sovět a bude pronásledovat politické odpůrce. V tomto případě nasadí KGB/MBR v Moskvě své jednotky. Jelcin a jeho pomocníci budou odstraněni. Přes zemi se převalí vlna čistek,  za oběť padnou stejně tak zkorumpovaní úředníci, jako producenti pornografie, podvodní politici, překupníci drog, obchodníci s lidmi a jiní zločinci. "Rudé krysy" mluví o "sociální očistě". Potom bude nastolena autoritativní vláda levého středu s účastí reakcionářského, antisemitského hnutí "Pamjať" a vlastenecké  „Fronty národní spásy„  a pod dohledem KGB/MBR realizuje dalekosáhlý program hospodářské přestavby.
Ředitel MBR Andrej Černěnko nemůže přímo tyto plány potvrdit. Uvnitř bezpečnostních služeb podléhají maximálnímu utajení. Nepřímo ale připouští, že se jeho úřad připravuje na rozsáhlou celostátní čistku, které má padnout za oběť také velká část Jelcinova kabinetu. Černěnko řekl Playboyi: "Vedeme proti několika tisícům úředníků, politiků a funkcionářů předběžné šetření pro podezření z korupce. Ne, není to pravda, že jsou všichni členové vlády zkorumpovaní. Znám jednoho, který je čistý".
Černěnko sedí ve své pracovně ve třetím poschodí Lubjanky, přímo pod Barannikovým únikovým východem. V tomto poschodí kdysi pán domu Viktor Abakumov vlastnoručně mlátil vězně. Přes pěkný koberec vždycky nejdříve natahovali ochrannou deku proti stříkancům krve.
Z Černěnkovy kanceláře mezitím zmizely koberce a Leninův portrét na zdi. Podlahu před psacím stolem ve vzdáleném zadním rohu tvoří holé parkety. Stůl je umístěn v rohu, protože je tam nejlépe chráněn před střelbou do okna. Psací stoly všech vedoucích důstojníků na Lubjance jsou v této poloze. Vpravo od Černěnka stojí pět telefonních aparátů, kterými může vést otevřené i zašifrované rozhovory s odděleními svého ministerstva a spřátelenými službami. Okna před ním vedou na bývalé náměstí Dzeržinského, které se už opět jmenuje podle podzemím protékající říčky Lubjanka. Pomník Felixe Edmundoviče Dzeržinského, který 20.prosince 1917 založil KGB pod názvem Čeka ( „Zvláštní komise pro boj proti kontrarevoluci a sabotáži„ ), byl, pravda, po nezdařeném puči v srpnu 1991 sundán z podstavce. Ale důstojníci z Lubjanky sami sebe ještě dnes hrdě nazývají „čekisty„. Na památku založení Čeky nedostávají plat začátkem měsíce, ale každého 20. v měsíci.
„Čekisté„ se považují za elitu ruské federace. „Homosexuálové, narkomani a osoby se špinavou psýchou u nás nemají šanci,„ říká Černěnko. "Orientujeme se na vysoký lidský standard".
Ředitel nezamlčuje, že tato orientace na "vysoký lidský standard" stála v průběhu historie komunistických tajných služeb život přes 20 milionů sovětských občanů. Nejdříve, počínaje rokem 1929, poštval Stalin tajnou policii proti těm rolníkům, kteří stáli v cestě programu kolchozů. Zahynulo 3,5 milionu lidí. V letech 1935 až 1941 padlo „velké čistce„ za oběť 19 milionů lidí. A tato oficialní čísla nejsou zdaleka konečná.
Až donedávna dávala tajná služba přednost prostému, podomácku vyrobenému černobílému obrazu sovětské společnosti. Hodnotným členem společnosti byl pro KGB pouze ten, kdo neochvějně "věřil v marxismus-leninismus". Všichni ostatní byli disidenti a museli být odstraněni.  V nejlepším případě a to  velmi zřídka do Paříže (a to se ještě většinou jednalo o "odpůrce komunismu", kteří ve skutečnosti pracovali pro KGB), v nejhorším případě do likvidačních táborů na Sibiř, v případě pochybností do blázince. V posledním desetiletí prý ovšem přišli smutně proslulí vrazi z oddělení KGB pro „mokré záležitosti„,  jejichž služební činnost zpravidla končila krveproletím, ke slovu jenom zřídka.
Údajně poslední obětí zabijáků z KGB nebyl sovětský občan a útok přežil: Papež Jan Pavel II, jenž byl při atentátu před dvanácti lety v Římě těžce zraněn střelbou z pistole. Na veřejnost KGB samozřejmě dementuje jakoukoli odpovědnost za tento čin. "Neměli jsme s tím nic společného",   tvrdil Playboyi mluvčí. Na Lubjance  ale má mnoho důstojníků za to, že se oddělení 8 direkce "S",  určené pro "specialní operace",   na atentátu podílelo. Mnozí jenom litují, že se nepodařil.
Dnes je oficiálnímu KGB jeho krvavá minulost nepříjemná. Proto se Ministerstvo bezpečnosti v současné době pokouší prostřednictvím nákladné kampaně zachránit, co se zachránit dá. K tomu patří i vydání knihy jménem "Lidská bolest",  v níž jsou zveřejněna jména tisíců nevinných obětí státního teroru ve 30.letech, mezi nimi i Gorbačovova dědečka. Důležitější je ale složitý program údajné "dezintegrace",  který má z gigantického podzemního impéria KGB udělat řadu nevinně působících organizací.

DEZINTEGRACE KGB V PRAXI
Z pověření Michaila Gorbačova začal vážně s tímto programem v r.1991 reformní politik Vadim Bakatin, stavební inženýr, který v minulosti nebyl v tajných službách. Jako ředitel KGB prostě rozpustil pět divizí mohutně vyzbrojených zvláštních jednotek KGB, podřídil jednotky osobní ochrany z 9.oddělení, včetně neblaze proslulé jednotky hrdlořezů Alfa, přímo prezidentovi a předal pohraniční jednotky s téměř čtvrt milionem vysoce kvalifikovaných a motivovaných vojáků vrchnímu velení Rudé armády. Ale než mohl Bakatin účinně zbavit moci centrálu KGB, nechal ho Jelcin padnout.
"Všechno zůstalo při starém" řekl později Bakatin Playboyi, "neměl jsem šanci KGB odideologizovat. Výbor pro státní bezpečnost (KGB) byl založen a budován jako meč v rukou komunistické strany, řídící totalitní mocenský systém. My jsme vytáhli do boje, abychom vytvořili nový stát, demokratickou republiku. To samozřejmě vyžadoval zcela jinou bezpečnostní službu".
Skuteční odborníci, jako bývalý generál KGB Oleg Kalugin, navrhovali celou sovětskou tajnou službu rozpustit, tak, jako bylo rozpuštěno východoněmecké Ministerstvo státní bezpečnosti. Ale Jelcin, který před svým nástupem k moci stále hřímal proti tajnému impériu rudých agentů, o tom po svém přestěhování do Kremlu nechtěl už nic slyšet. Naopak: 19.prosince1991 podepsal překvapivě prezidentský dekret, v němž přikazoval sloučit všechny tajné organizace Ruska do nového superministerstva bezpečnosti. Realizaci tohoto projektu zamezily až rezolutní domluvy parlamentu a ústavních soudců. Boris Jelcin se jen nerad podřídil výnosu Nejvyššího soudu a pak se rozhodl pro nové, tajné podzemní impérium čekistů.
Pozorovatelé teď hledají vysvětlení pro prezidentovu benevolenci vůči Lubjance. Nejpravděpodobnější je, že Jelcin vzhledem ke krizové situaci ve své zemi nemá v současné době jinou šanci než být s mocnou tajnou policií zadobře. "Jelcin si myslí, že má Lubjanku pod kontrolou ",  říká bývalý člen KGB Oleg Kalugin. "Ale to je nebezpečný klam. KGB nemůže nikdo kontrolovat!!!".
Jiní odborníci mají za to, že v archivech KGB je uložen kompromitující materiál o prezidentově alkoholismu, zneužívání léků,  sklonu ke korupci a možná ještě něco mnohem horšího. Plukovník Alksnis má dokonce důkazy, že kompromitující dokumenty o Jelcinovi byly uloženy ve švýcarském bankovním sejfu. Důvodem prezidentovy podivné taktiky je pravděpodobně obojí.

ŠPIONI Z KGB MĚNÍ VÝVĚSNÍ ŠTÍT / NÁSTUP PRIMAKOVA

Jelcin nechal nejprve vyčlenit ze systému bývalou 1. hlavní správu KGB (PGU). Sovětskou špionáž. Toto hlavní oddělení už i tak odjakživa pracovalo samostatně. Nová ruská špionážní služba (SVRR), vedená představitelem tvrdé linie Jevgenijem Primakovem, s 12 000 konspirativními pracovníky na celém světě, se  zabývá i dnes stejnými úkoly,  jako v dobách studené války. Měkký a proto bezcenný zákon č. 3245-1 o zahraniční špionáži, který Jelcin podepsal 8.července 1992, nic nezměnil – v nové SVRR pokračují v odposlouchávání, čmuchání a vydírání téměř všechna stará oddělení PGU.
Sekce R se zabývá operativním plánováním a analýzou. Sekce K kontrarozvědnou obranou proti špionáži. Smutně proslulé oddělení zabijáků V bylo sice oficiálně rozpuštěno, nicméně jeho úkoly převzala sekce S (speciální akce). Tato sekce pracuje i uvnitř přísně uzavřené SVRR za maximálního utajení. "Co dělá sekce S",  říká plukovník Jurij Kobaladze z hlavní správy SVRR, "to my tady nevíme. Nemůžu dokonce ani potvrdit, že tohle oddělení vůbec existuje".
Sekce T (technická) má na starosti průmyslovou špionáž a řídí z Moskvy své zahraniční zpravodajce, kteří jsou na místě sdruženi do tajuplné skupiny X. Jejich informace měly odnepaměti a zejmena v 80. letech, kdy se vědeckotechnické zaostávání Sovětského svazu stále zrychlovalo, velký význam pro ruský průmysl a armádu. Důstojníci ze sekce X dodávali stavební plány pro sovětskou verzi létající radarové stanice NATO typu AWACS. Sehnali plány pro ruský bombardér „Blackjack„, kopii legendárního amerického B-1, a počítačové firmě Texas Instruments ukradli cenné integrované články. Kořist důstojníků ze sekce X obnáší ročně asi 5000 vzorků. Patří sem stavební plány, patentovací spisy, mikroplány a vzorky zboží.
Sekce I (informační) spravuje proslulou databanku SOUD („Systém sjednoceného získávání informací o protivníkovi„), která byla vybavena počítači z NDR a od 80. let byla nacpána statisíci osobních údajů ze všech bývalých zemí východního bloku (kromě Rumunska, Vietnamu a Mongolska). Jako horlivý dodavatel dat se ukázalo zejména východoberlínské Ministerstvo státní bezpečnosti. Až 90% osobních údajů z aktů německé Stasi bylo uloženo do systému SOUD a ještě dnes tam odpočívají jako časovaná bomba. „Samozřejmě máme tyhle údaje z bývalé NDR,„ potvrzuje Jurij Kobaladze, tiskový mluvčí SVRR, „s východoněmeckou státní bezpečností jsme přece úzce spolupracovali„. Miliony východních  Němců, ale také statisíce západních Němců, které Stasi sledovala a na něž založila svazek, je tedy stále ještě možno účinně vydírat. (Totéž je možno říct o občanech bývalé Československé socialistické republiky - pozn. NN) Degradací ze správy na „službu„ bylo oddělení A (Aktivni dezinformační opatření) údajně zneškodněno. Přitom právě tato skupina odborníků pracovala velice úspěšně. Ještě koncem 80.let produkovalo oddělení A deset až patnáct perfektně falšovaných "úředních" amerických dokumentů ročně. Mnohé z nich byly tzv. tiché padělky, o nichž hovoří odpadlík od KGB Oleg Gordijevskij: "Pod pečetí mlčenlivosti se takové falzifikáty předkládají vlivným politikům třetího světa, aby byli varováni před údajnými nepřátelskými operacemi CIA nebo jiných amerických služeb".
Úspěšně proběhly také mnohé kampaně oddělení A ve sdělovacích prostředcích. Byla k tomu využívána zejména sovětská zpravodajská agentura TASS, deník PRAVDA a levicově zaměřené západní noviny, časopisy a publikace. Tak se dezinformátorům z Moskvy přechodně podařilo přesvědčit, že Američané mohou za celosvětovou epidemii AIDS. KGB rozšířila fámu, že smrtící virus vznikl při genetických experimentech ve vojensky střežené laboratoři Fort Detrick ve státě Maryland. Američané tuto legendu vyvrátili je s velkou námahou. Ve třetím světě se stále ještě houževnatě drží pověst rozšířená KGB, že Američané mají "etnobombu", která zabíjí jenom černé, ale bílé nezraní.
Centrála ruské zahraniční špionáže (dnes SVRR) se už od r.1985 nenachází na Lubjance, nýbrž na okraji Moskvy, v Jaseněvu. V moderním komplexu, vystavěném finskými architekty podle západního standardu, mají úředníci a agenti k dispozici moderní sportovní zařízení, bazény, různá kasina a také kanceláře a konferenční místnosti zajištěné proti odposlechu.
Šéfovská pracovna Jevgenije Primakova se nachází ve druhém patře pravého hlavního křídla. V knihovně stojí knihy oblíbeného autora Johna le Carrého – napínavé špionážní thrillery z dob studené války. Většinu osobních suvenýrů z této doby Primakov ovšem odklidil. Do současnosti se nehodí. Jevgenij Primakov byl Brežněvův odborník pro Blízký východ a mezinárodně platí za jednoho z nejledovějších studených válečníků. Až donedávna (podle všech náznaků s tím ale nikdy nepřestal - pozn. NN) udržoval styky s iráckým diktátorem Saddámem Husajnem, zásoboval OOP zbraněmi a podporoval naprosto ztrátovou invazi sovětských jednotek do Afganistánu. V Izraeli platí Primakov za tvrdého antisemitu. Generál Kalugin, který Primakova zná léta, ho považuje za vysoce inteligentního a extrémně přizpůsobivého kariéristu, který kráčí kupředu přes mrtvoly. Primakov mezitím poněkud ztloustl. Dvojitá brada mu visí až k uzlu na kravatě. Svým zevnějškem však pohodlí jen předstírá. Primakov totiž stále ledově a efektivně velí stu poboček KGB/SVRR na celém světě. A přestože po německém sjednocení musel být největší opěrný bod KGB v zahraničí v Karlshorstu u Berlína zavřen, je podle důvěrné zprávy Spolkového úřadu pro ochranu ústavy se sídlem v Kolíně, pocházející z minulého léta, v Německu stále činných minimálně 400, ale možná i 1500 ruských důstojníků tajných služeb. "Ještě stále řídí agenty", říká se ve studii, "nebo pod pláštíkem své oficiální funkce skrytě získávají informace od svých kontaktních partnerů." Síť agentů je budována stejně jako předtím v dobách studené války. Po omezeních, bombasticky   oznámených Moskvou, nikde ani stopy.
Jak byrokraticky jednotlivá zastoupení pracují, popsal bývalý pracovník KGB Oleg Gordijevskij, který vedl ruskou filiálku tajných služeb v Londýně, než v r.1985 přeběhl na Západ. Každý pracovní den v kterékoliv pobočce na zeměkouli začíná 8.30 místního času tím, že všichni agenti vyndají své pracovní desky ze sejfu. Tyto desky jsou na zip a obsahují pracovní knihu, do níž důstojník zapisuje všechny operativní kontakty a nejdůležitější detaily ze své korespondence s centrálou. Každý důstojník má vlastní pečeť, kterou většinou nosí u sebe na svazku klíčů. Na konci každého pracovního dne zapne desky, přilepí na konec zipu kousek plastelíny a svou pečeť na něj otiskne.
Nejdůležitější je pro důstojníky SVRR pracující v cizině kontakt s naverbovanými agenty. To zabere velkou část pracovní doby, protože stále ještě platná pravidla KGB předepisují při osobních kontaktech zdlouhavou bezpečnostní proceduru. Aby se vyhnul sledování, opouští kontaktní důstojník úřad už tři hodiny před setkáním. Po přesně stanovené složité trase jede na nenápadné parkoviště, raději položené blízko velkého bloku domů. V žádném případě nezastaví auto před soukromým domem, kde by mohla být nápadná diplomatická značka, nebo na zákazu parkování, kde se dá počítat s policejní kontrolou.
Kontaktního důstojníka vystřídá druhý důstojník a naloží ho do svého auta. Jezdí s ním nejméně hodinu křížem krážem po okolí, dokud si oba nejsou jisti, že je nikdo nesleduje. Mezitím na příslušném ruském velvyslanectví odposlouchává skupina dálkového hlášení KR (kontrarozvědná obrana proti špionáži) radiový provoz bezpečnostních služeb druhé strany a hledá vodítka, podle nichž určí, zda jsou kontaktní osoba nebo agent sledováni. V případě, že ano, předá skupina KR dotyčnému důstojníkovi okamžitě šifrované varování, které uslyší přes své speciálně naladěné autorádio. Hodinu před schůzkou opouští kontaktní důstojník vozidlo svého kolegy a vydává se pěšky nebo veřejnou dopravou na místo schůzky.
Zahraniční pracovníci informace buď šifrují, ofotografovávají a posílají do Moskvy na nevyvolaných mikrofilmech 35mm, nebo je v naléhavých případech předávají kódované dál prostřednictvím datexu, telefonu a satelitních rozhlasových vedení. Za zpravodajskou techniku je odpovědné bývalé 16.hlavní oddělení KGB, které je dnes údajně jako agentura pro tajnou vládní komunikaci (FABSI) podřízeno přímo prezidentovi. Spolehlivé prameny v Moskvě však udávají, že bývalý generál KGB a dnešní šéf FABSI Alexandr Starovojtov zase odedávna podává zprávy Ministerstvu bezpečnosti. FABSI kontroluje dvě nejdůležitější dálkové zprostředkovací stanice Ruska, ATS 1 a ATS 2, počítačové základny v 60 zemích, vysoko- frekvenční spojení a mobilní "horký knoflík" , jímž může prezident uvést do chodu ruské atomové bomby. Technici FABSI museli instalovat nukleární pult také v indickém Novém Dillí, protože Jelcin chtěl být kdykoliv schopen jednat i při zahraničních cestách.

MINISTERSTVO BEZPEČNOSTI RUSKA /MBR/ A TI KDO MU VELÍ
Nejmocnějším mužem v celém Rusku je v současné době Viktor Barannikov, ministr bezpečnosti. Stále vládne největší a nejagresivnější tajné službě na světě. Vrátil díky svým pákám FABSI do sféry svého vlivu a pěstuje úzké neformální kontakty se zahraniční špionážní tajnou službou SVRR, podřízenou Primakovi. (Nebo to ve skutečnosti bylo právě naopak a za vším od počátku stála mocenská skupina kolem Jevgenije Primakova? - pozn. NN). Stará garda KGB se v rámci Barannikova nového MBR znovu postavila na nohy. Před pučem byl Barannikov málo nápadný. Jeho ministerstvo o něm pouze sděluje, že pracoval v hodnosti generála milice v operativním boji proti kriminalitě. O politiku se prý nikdy nezajímal (!!!). Z jiných pramenů se ovšem skládá poněkud odlišný obrázek. Podle něho je generál Barannikov byvalý nomenklaturní komunista a starý přítel Jelcina. Stejně jako on pochází i Barannikov z provincie. Naposledy byl generál šéfem milice v Azerbajdžánu, království drog a organizované kriminality. Ten, kdo přežil takovou funkci, říká se v Moskvě, je zkorumpovaný na nejvyšší míru. Na ruském Ministerstvu vnitra se poukazuje na to, že vysocí vůdci mafie mohou při kriminálních činech počítat s podporou Ministerstva bezpečnosti. "Tady teče hodně peněz", říká americkému Playboyi major policie Vasilij Čerikov z oddělení pro boj proti drogám, "moc peněz".  Čerikov ovšem odmítá všechny fámy, že by se bývalí lidé KGB spolčili s 600 nejmocnějšími „zloději pod zákonem„ – předáky ruských zločineckých klanů. "Zloději pod zákonem", říká Čerikov, "nejsou napojeni na důstojníky KGB. Jsou ve spojení s mocnými na Ministerstvu bezpečnosti". Což jasně řečeno znamená: Kádry Ministerstva bezpečnosti KGB/MBR jsou čisté, ale jejich nové vedení pod Barannikovem je podezřelé z korupce.
Barannikových 50 000 důstojníků, 90 000 techniků a úředníků a nejméně 240 000 mužů vojska spolu s 10 miliony udavačů stačí na to, aby bylo možné udržet pod kontrolou obrovské území ruské federace a ponechat si   informační monopol, v němž se všechna hlášení pouhých 35 bojovníků proti drogám a korupci z Ministerstva vnitra ztratí jako zrnko písku.
Všechna bývalá oddělení KGB i dnes setrvávají uvnitř Barannikova úřadu MBR, přestože mnohá musela z kosmetických důvodů změnit název.

Pověstná 5.správa, která kdysi pod vedením vlivného stalinisty Filipa Bobkova infiltrovala literární kroužky, kulturní debatní kluby a vědecká sympozia, pronásledovala disidenty a dokonce i zakládala v Leningradě diskotéky, aby si udržela subkulturu mládeže pod kontrolou, nebyla zrušena, nýbrž přejmenována. Dnes jsou tito fízlové myšlenkové policie vedeni jako pododdělení T neboli teror pod 2. hlavní správou – ale na jejich práci se nic nezměnilo. Jak taky? Nikdo z jejich důstojníků nebyl propuštěn!!! "Jsou to   přece všechno schopní lidé",  říká Playboyi ředitel MBR Černěnko. "Byli bychom hloupí, kdybychom se jich zbavili".
Velmi aktivní je v současné době 6.správa. Původně jí příslušel boj proti hospodářské špionáži. Ale protože se v ruských továrnách, laboratořích a projektových kancelářích už dávno nevyvinulo nic, co by někoho za hranicemi země zajímalo, bylo 6.oddělení nakonec téměř bez práce. Pak, ale dostala tajná služba geniální nápad nakoupit prostřednictvím této správy podíly (kde na to získali tolik peněz? - pozn. NN) nových joint-ventures (společných podniků se zahraničními investory). Ministerstvo bezpečnosti MBR kontroluje podle údajů specialistky KGB Jevgenije Albacové téměř 80% (!) investic v nových bankách, na burzách a v koncernech. 6.správa MBR se stala finančně mocnou holdingovou společností "rudých krys" a tím jim zajišťuje vliv po celém světě..... (A tím i v ČR - pozn. NN)
Neotřesena politickým obratem zůstala i 7.správa. Její pracovníci se nazývají „čmuchalové„, protože nedělají nic jiného, než že sledují a odposlouchávají ruské i zahraniční občany. Když se jednou Gorbačovův nejprominentnější poradce Alexandr Jakovlev (býval 10 let velvyslancem Sovětského svazu v Kanadě) chtěl nerušeně bavit s dezertérem z KGB generálem Olegem Kaluginem, vybral za místo schůzky frekventovanou křižovatku, kolem níž kroužilo podle aktů tajné služby plných 72 (!) fízlů s našpicovanýma ušima a elektronickým odposlechem.
Skutečně vyčleněna byla z MBR jenom 9.správa ("osobní ochrana"), která byla aktivně zapojena do nepodařeného srpnového puče. Její bývalý ředitel, generál Jurij Plechanov, je zatčen, protože letěl společně se skupinou spiklenců na Krym a tam držel Gorbačova v domácím vězení. Jenom on mohl udělit prezidentově tělesné stráži povel, aby Gorbačova uvěznila v jeho letním sídle. Dnes velí tělesné stráži nového prezidenta v Kremlu generálporučík Alexandr Koršakov. Je překvapující, že vedoucí pozici má nyní v kremelském velení zvláštní jednotka Alfa, která je odpovědná  za krvavý masakr v litevském Vilniusu. Zdá se, že Jelcin téhle obzvlášť brutální skupině nejvíce důvěřuje.
Na Ministerstvu bezpečnosti se však mezitím strategičtí plánovači zabývají otázkou, jak je možné v případě potřeby Alfu vyřadit. Koršakov se pravděpodobně při případné konfrontaci mezi Jelcinem a impériem rozhodne pro vítěze – a prezidenta zradí. Pro případ nouze jsou ale pro nasazení proti kremelské stráži připraveny
i školené zvláštní jednotky učebního pluku B a bojovníků "Kaskad" z bývalé 1.hlavní správy KGB.

Údajně rozpuštěná, ve skutečnosti ale celá, je 10. správa, jež má na starost archivy KGB s jejich šokujícím obsahem. Jelcin a Barannikov nechtějí poskytnout obyvatelstvu právo do těchto aktů nahlédnout. Nepřehledné množství dokumentů zpracovává pouze interní štáb MBR, skládající se ze 2000 důstojníků, jejichž úkolem je údajně rehabilitovat nevinně pronásledované oběti KGB. Komunistické panstvo se ovšem začíná vypořádávat s minulostí vzdálenou od současnosti co možná nejdále. Prozatím jsou zkoumány zažloutlé papíry z 20. a 30.let a nic nenasvědčuje tomu, že by aktuálnější případy byly zpracovány ještě do konce tohoto tisíciletí.
Nezměněna naslouchá 12.správa, která je odpovědná za technickou odposlouchávací službu. Jen v Moskvě má toto oddělení podle informace odbornice tajných služeb Natalie Gevorkjanové tisíc pracovníků: většina z nich jsou ženy, které denně odposlouchávají a shrnují tisíce rozhovorů.
13. a 14.správa dosud nikdy neexistovaly, zato tu byla vždycky 15.správa.Ta staví protiatomové bunkry pro nomenklaturu a pečuje o ně, udržuje podzemní spojovací systémy mezi budovami vlády a tajných služeb a odpovídá za vily funkcionářů, které se politikům, generálům a hospodářským šéfům přidělují včetně kompletního zařízení a konspirativně vyškoleného personálu. Důstojníci „bunkrové„ správy se ovšem nezmínili o tom, že personál nejenže ve velkých množstvích servíruje vodku a odhazuje sníh, ale také pečlivě zapisuje a hlásí do Moskvy všechno, co se po vydatném požití vodky ve vile řeklo a udělalo. Nejspolehlivější zdroj kompromitujících materiálů na mocenské špičky.
Zvláštní význam vždy měla a stále ještě má správa OT (operativní technika). Ta vede výzkumná zařízení, speciální laboratoře a výjimečně dobře vybavené vědecké ústavy ve všech oblastech Ruska. K zařízením lidí z OT patří tajné ústavy ZNIISI a ZNIISt - laboratoř číslo dvě, v níž se bádalo nad ruskou atomovou bombou, a nechvalně proslulá laboratoř jedů číslo 12, kde se vyrábějí a přechovávají smrtící chemikálie pro všechny účely.

Náborová mašinérie MBR mezitím už zase běží na plné obrátky, přestože ruskému parlamentu bylo oficiálně sděleno, že počet personálu klesl o 38%. "O tom nemůže být ani řeči", říká Andrej Černěnko v rozhovoru s Playboyem, "zaměstnáváme nové lidi". Zničená pověst Ministerstva bezpečnosti je už natolik rehabilitována, že jsou na každé studijní místo dva uchazeči. Šanci na důstojnickou kariéru mají pouze mužští absolventi vysokých škol s vynikajícími studijními výsledky. V současné době se dává přednost jazykovým géniům a informatikům. Všichni musí mít za sebou vojenskou službu. Ženy se mohou hlásit jen na zvláštní povolení.
Vstupní test pro uchazeče je ale ve srovnání s dřívějškem neškodný. Za dob KGB nejdříve vyhodili každého kandidáta padákem z letadla. Kdo přistál podělaný, mohl jít rovnou domů. Dnes existují celé řady rafinovaných testů, které potenciální nový agent může absolvovat jen s nadprůměrnou inteligencí, vysokou kreativitou a absolutní fyzickou kondicí. Poté se čekateli dostane minimálně dvouletého, často tříletého vzdělání na jedné z akademií MBR. Za nejlepší školu pro špióny se považuje Andropovův institut zahraniční služby SVRR. Je na okraji Moskvy a má kapacitu 300 studentů.
Při vstupu do institutu dostávají studenti podle výpovědi odpadlíka KGB Gordijevského falešnou identitu a "legendu", která platí během celé doby studia.Studenti si většinou nechávají křestní jméno a berou si příjmení, které začíná prvním písmenem skutečného příjmení. Dopisy od rodinných příslušníků dostávají studenti mezi čtyřma očima, aby spolužáci nemohli odhalit jejich pravou identitu.
Týdenních rozvrh zahrnuje čtrnáct hodin jazykové výuky, dvanáct hodin operativní zpravodajské činnosti, osm hodin aktuální politiky a reálií, čtyři hodiny tělesné přípravy a dvě hodiny vojenského výcviku. Každých šest měsíců tráví studenti čtyři týdny ve "vile", operativním školícím centru , a věnují se praktickým cvičením: verbování agentů, sledování, kontaktům s informátory, vytipování, plnění a vyprazdňování mrtvých schránek. Do aktivní služby jsou andropovští absolventi posláni až po složení zkoušky a nové bezpečnostní prověrce. Nejprve zůstávají v centrále. Pouze pokud se osvědčili (a pokud jsou ženatí), mají šanci být posláni do ciziny.
Práci tajných orgánů kontroluje speciální parlamentní výbor Nejvyššího sovětu. Výbor vedený Sergejem Stěpašinem , bývalým učitelem na policejní škole, se skládá z jedenácti poslanců. Stěpašin platí u MBR za neškodného blbce. "Je to milý člověk", říká generál Oleg Kalugin Playboyi, "ale jako kontrolor tajných služeb je naprosto přetížený".
Ale Stěpašin alespoň angažoval jako svého asistenta skutečného důstojníka KGB. Jmenuje se Nikolaj Kuzněcov a sídlí v prominentním 11. patře ruského Bílého domu. Tady se opevnil Jelcin při puči v srpnu 1991. Kuzněcov tehdy působil ve 3. a 6. správě KGB (kontrašpionáž v armádě a v hospodářství), naposledy v hodnosti plukovníka. Výbor se schází jednou za týden a trochu pracuje na měkkých zákonech o kontrole tajné služby. Potom Kuzněcov většinou prohlásí, že MBR v důsledku přísného výběru kádrů zůstalo "čisté". Neexistuje tam prý morální úpadek jako v jiných úřadech. "Na Ministerstvu vnitra byla odjakživa spousta kriminálníků, u KGB nikdy". První průzkumy Stěpašinova výboru ostatně odhalily, že se KGB k demokracii staví celkově pozitivně. Kuzěcov: "Vedení bylo konzervativní, většina důstojníků byla pro demokracii". Na Jelcinově straně ovšem nikdy nestáli a Kuzněcov to chápe:"Jelcin není demokracie". MBR registruje takové výroky s velkým zájmem. Analytici dnes přesně zaznamenávají zprávy svých miliónů špiclů z moskevských podniků, ze sibiřských kolchozů a z neklidných zón na okraji federace. Všude se šíří zklamání a nedůvěra ke státu. Více než 50% Rusů má podle zjištění „čekistů„ už teď Borise Jelcina dost. Většina obyvatelstva si místo něj přeje zase silný a autoritativní režim, který nedebatuje, ale jedná. "Lidé začínají chápat, že jsou zase podváděni", varuje reakcionář Alksnis, "už vládě nedůvěřují. Brzy už nebude nikdo ochoten Jelcina bránit". I Jelcinovi nejbližší poradci sdílejí tento ponurý odhad. Ekonom Alexander Orfeonov, který vede poradenskou skupinu pro práci s veřejností, se ovšem vůbec necítí dobře, když ve své služební místnosti v Kremlu mluví proti Jelcinovi.Cuká mu pravé oko a pupínek na levé tváři během interview s Playboyem vůčihledně rudne. Konečně říká: "Nevěřím, že budeme moci v dubnu provést to referendum, ve kterém se má obyvatelstvo rozhodnout pro Jelcina, nebo proti němu. Je to příliš nebezpečné. Míříme k docela jinému, novému politickému systému, který není ani totalitní, ani demokratický. Podle mého názoru se bude jednat o určitý druh demokracie s autoritativními rysy".
Ministerstvo bezpečnosti je na tuto situaci připraveno. Mluvčí MBR Andrej Černěnko věří, že nastane v nejbližších 18 měsících. Tajné impérium „rudých krys„ se potom přestane skrývat a ukáže se veřejnosti. Jak bude reagovat lid, předpovídají analytici ministerstva už dnes. "Společnost uzná, že to bez nás nejde", říká Černěnko Playboyi. "Nežádáme lásku. Tajnou službu milují jenom idioti. Ale zase požadujeme respekt. A jenom idioti nás nebudou respektovat".