New Page

Kapitola 5

Od Jižní Afriky po maastrichtskou Evropu,
stále tatáž operace (1994)

Od Jižní Afriky k maastrichtské Evropě
Ten titulek může překvapit. Ať už se souhlasem nebo skepticky, je ale třeba uvažovat nad výroky, které k nám dorazily, zatímco náš svazek o Jižní Africe již byl zapjat na přezku. Ten svazek ukazuje, co vše bylo naplánováno v New Yorku v roce 1981 a co se rozvíjelo v třinácti následujících letech, byť s překážkami. Především podněcováním hospodářské blokády po mezinárodních psychologických kampaních, poté likvidací vlády v Pretorii zevnitř, intrikami a podplácením... Aby se dospělo nikoli k rozumnému a pokrokovému vývoji v sociální a politické spravedlnosti, ale k Revoluci, o které nikdo nemůže s jistotou říci, že bude naprospěch obyvatelstvu Jižní Afriky.
Zde jsou ty výroky: „V průběhu let osmdesátých byl komunistický ideál na ústupu, zatímco se šířily západní protesty proti apartheidu. Pak v červenci 1985 Chase Manhattan (banka Davida Rockefellera, zároveň předsedy CFR) učinila historické gesto: ukončila všechny peněžní půjčky a zmrazila této zemi všechny úvěrové cesty. Byla to Chase, která urychlila ztrátu důvěry vůči Jižní Africe v mezinárodním měřítku, pád její měny, novou mezinárodní vlnu za svobodu Mandely!“ (Fabiánský spisovatel a novinář Anthony Sampson v Newsweeku dne 9.května 1994.)
Píšeme o tom v již připraveném textu, aniž by nás napadlo, že mluvčí establishmentu bude na takový manévr pyšný! Dále Sampson cituje Mandelu, který se mu svěřil: „Upřímně řečeno, neočekával jsem tak masivní podporu od bankéřů!“ Tedy to, co se nazývá vítězstvím černého lidu, je fraškou sestavenou vysokými globalistickými finančními kruhy a médii, která jsou pod jejich velením a která manipulovala snad 70 % černých analfabetů.
New York Times v úvodníku dne 5.května 1994 pokrytecky obrátil interpretaci této operace: „Lidový tlak vedl americké firmy a banky k roztržce (uprostřed let osmdesátých) s Jižní Afrikou, což uvnitř posílilo hnutí proti apartheidu a čím dál více izolovalo jeho vládu od světa... Nyní přišla doba podpořit tam růst a stabilitu, protože Jižní Afrika a její sousedé trhy...“ nám otevírají své trhy..." Co na tom, že volby byly poznamenány podvody a nepořádkem. Washington zaplatil 535 milionů dolarů, aby pozorovatelé bez pochyb potvrdili výsledky dosažené předem.
Tatáž operace proběhla v říjnu 1992 v Gruzii, když pozorovatelé, kteří přijeli kontrolovat volby (které měly vrátit k moci generála KGB Ševardnadzeho, místo svobodně zvoleného presidenta Gamsachurdii), slyšeli, jak jim rada německého velvyslanectví říká: „Jsme zde, abychom legitimovali tyto volby!“ Pak už bylo zbytečné chodit do volebních místností. Výsledky vyslechli v saloncích hotelu Meteši... /Nepochopitelné? Ne, pouze logické. Generál KGB Ševarnadze v roce 1990 prosadil, těsně před ztrátou rozhodujícího vlivu na politiku Moskvy , tehdy jako ministr zahraničí SSSR a člen politbyra Komunistické strany Sovětského svazu, sjednocení Německa. O tři týdny později by to už bylo nemožné. Teď mu to Německo jenom vrátilo - pozn. NN/.
Stejná komedie v Ázerbájdžánu na podzim 1993 o volbách presidenta, jednoho z největších mafiánských baronů bývalého SSSR, rovněž generála KGB Gejdara Alijeva. Volby byly tak dobře kontrolovány, že jeden britský pozorovatel se bavil tím, že volil v Baku, jako by byl Azeri.
K čemu ty příklady, jejichž komplici jsou všichni naši vládcové, politické strany a média, protože o tom všem mlčí? Protože v Evropě probíhá probíhá týž postup, inspirován a veden týmiž finančníky, týmiž parlamentními spolčeními, za stejné podřízenosti médií.
Protože jsem byl zapleten do kampaní proti zamýšlené „evropské armádě“ v letech padesátých, proti Evropě rozjeté Jeanem Monnetem, proti falešnosti „studené války“, která nechtěla zničit sovětský komunismus, ale pouze ho konzervovat, mohu tvrdit, a prokázat, že tytéž bankovní, obchodní, novinářské a parlamentní kruhy prosadily maastrichtskou Evropu.
To, co se začalo odehrávat v Jižní Africe, je pouze víc spektakulární, protože propaganda vsadila na citovost vyvolanou barvou kůže, na zotročení Černého, se kterým špatně zacházeli malí Bílí, zatímco obchodníci dali řeč s Mandelou a naučili ho fabiánským principům a dogmatům. Nahradili jihoafrickou vládu (stejně jako českou vládu - pozn. NN) panstvím několika nadnárodních společností, jejichž zástěnou bude dočasně Mandela (stejně jako Havel - pozn. NN). /Velmi dočasně! V těchto dnech Mandela slaví 80. narozeniny - pozn. NN/. Nebude národní stát jihoafrický, protože neexistuje jihoafrický národ... Chtějí nahradit evropské národní státy - které by se mohly dohodnout v rámci konfederace - mafií komisařů bez vlasti, podřízených na povel globalistickému establishmentu.
Ve jménu demokracie prosadili zásadu „jeden člověk - jeden hlas“ ve prospěch snadno manipulovatelných Černých, ale - ve jménu demokracie - odmítli části Bílých na francouzsko-španělském pomezí týž princip. Protože tady manipulace musí být prováděna aparáty pouze schválených stran. Když se nějaké volby vymknou svým „inspirátorům“, jako v Itálii, rozšíří se dokonce celosvětová kampaň proti „populismu“. Demokraté z evropanských salónů natolik pohrdají lidem, že takto odhalují své postranní úmysly. Tak také, když se ustaví vláda jako v Římě, zahrnující i ty, které „inspirátoři“ neberou, začne se v redakcích levicových i změkčilých pravicových médií rozléhat řev.
To, co se stalo v Jižní Africe a co slouží pouze hrstce elitářů a komunistickému aparátu, skládajícímu se ze 40 000 pečlivě vybraných kádrů, se připravuje také ve východní i v západní Evropě. Vždyť v nadhlavníku Maastrichtu a GATT, v nadhlavníku vlád, které se ve východní Evropě znovu zhouply ke komunismu nebo jsou stále proniknuty údajnými „bývalými“ komunisty, lze nalézt tytéž loutkáře - tahače za provázky.
Jestliže takový obchodník jako Jimmy Goldsmith - kterého všichni vyzývali, aby neopouštěl mezinárodní prostředí, ve kterém byl jako v lázních - z něho náhle vystoupil, by mělo vést k zamyšlení některé průmyslníky, kteří nás čtou. Budou zničeni, jestliže se podrobí koncentraci moci technické, průmyslové a finanční v rukou omezeného počtu zasvěcenců... Stejně jako budou zničeny evropské státy ve jménu zamýšleného Nového řádu, který je nastolován krok za krokem po tři desetiletí, aniž by jakkoli překážel vlně nezaměstnanosti, která v téže době nabobtnala ze čtyř na dvaadvacet milionů lidí bez práce.
Anarchie, nebo diktatura, ale určitě manipulace. Hle, kam nás vedou ti guruové, žíznící po okamžitých ziscích a mluvící o to víc o lidských právech, o co víc jimi pohrdají a tropí si z nich posměch. Bude třeba to mít na mysli během evropských voleb, během presidentských voleb, myslet na to během všech voleb, a to i v sousedních zemích. Znovu zvolit tytéž osoby, znamená odříci se morálky, našich svobod, Evropy národů, ve prospěch Anonymní Nezodpovědné Společnosti s r. o. Jednou to vyústí v oprávněné vzpoury, které už budou nekontrolovatelné.

Jižní Afrika: Liberálové v úzkých
Vše, k čemu došlo v Jižní Africe od příchodu Frederika De Klerka k moci v roce 1989, bylo naprogramováno. Pokud se to netýká počtu vražd, pak ale určitě „nevyhnutelného“ - podle amerických liberálů - faktu ozbrojeného soupeření mezi černými etniky, které žádné nechce být ovládáno jiným.
CEI již v roce 1982 oznámilo, že globalisté ve shodě s marxisty vidí, že v Jižní Africe nelze dělat revoluci cestou třídního boje. Je třeba jej nahradit, v afrických souvislostech, kmenovou válkou. Jihoafrická novinářka Aida Parkerová tehdy potvrdila ona upozornění v tamním celostátním deníku The Citizen.
Od roku 1959 černí i bílí agitátoři nalezli základní podporu a bezplatné vzdělání ve Spojených státech, stejně jako v Johannesburgu v prostorách financovaných nadacemi Forda, Rockefellera, Carnegie, Fairfielda a americkými odbory, jakož i londýnskou Fabiánskou společností. Profesor Charles V.Hamilton (viz dále) napsal v dohodě se Stokeleym Carmichaelem (manželem zpěvačky Myriam Makebové): „Svobody Černých nemůže být dosaženo jinak než revolucí“ (v časopise Black Power). Černý Andrew Young (CFR a Trilaterála od 1973) pozval do nového Afro-Amerického institutu v New Yorku agitátory, z nichž řada byla vyškolena v Moskvě. Když se dostal do OSN, pozdravil marxistickou revoluci v Angole jako „prvek stabilizace“ v Africe! Od té doby zuří v Angole občanská válka...
V roce 1967 bylo možno se dočíst v dokumentu, vydaném tajným seminářem na Syrakuské universitě, že černí Jihoafričané v exilu „mají být vychováváni a podporováni, aby si uchovali kontakt s osvobozeneckými hnutími... ať jsou nadcházející etapy jakékoli, v zájmu jediného konečného řešení: svržení menšinové moci a osvobození poslední třetiny jihoafrického kontinentu“. Chceme tím říci, že se nemá nic změnit v této Jižní Africe, z jejíhož bohatství měly prospěch až do poloviny let osmdesátých díky výměnnému obchodu všechny sousední státy? To v žádném případě! Bylo by třeba vskutku pokročit směrem k poměrům, ve kterých by se čím dál větší množství odpovídajícím způsobem vychovaných Černých podílelo na moci, místní i celostátní. Ale výše uvedení podněcovatelé a finančníci nepotřebovali vzdělané, obtížně manipulovatelné, samostatně myslící a jednající občany. Chtěli Revoluci, a to co možná nejrychleji. Zabývaly se tím semináře a školení černých revolučních kádrů od 1959 do 1973.
Druhou etapou byla destabilizace jihoafrické moci, které se věnovali v letech 1975-1989 globalističtí guruové nadnárodních společností, zainteresovaných na pohádkovém surovinovém bohatství tohoto státu. V New Yorku, Washingtonu, Londýně (se svými pobočníky v Paříži, stejně jako s „partnery“ uvolňování napětí na sovětské straně) předpokládali, že tak získají mnohem víc, než při udržení stávajícího pořádku. Proč? Podle jejich poradců nikdy masa černých Jihoafričanů (ze 70 % analfabetů) nebude schopna, až se pod volebním heslem „jeden člověk - jeden hlas“ dostane k moci, spravovat moderní stát ke stabilitě a prosperitě. Bílou moc je tedy třeba nahradit černou mocí, ale tato moc bude závislá na třech desítkách nadnárodních společností, které samy, díky svým inženýrům, technikům, jim sloužícím diplomatům v jejich vládách nebo v globalistických instancích, budou schopny být arbitrem mezi kmeny a zajistit chod ekonomiky. Samozřejmě za svých podmínek.
V květnu 1994 po třech desetiletích snažení a intrik inspirátoři této strategie zvítězili. Teď jsou však v úzkých. Jejich hlavní partner, Africký národní kongres (ANC), získal 240 křesel ze 400 v novém parlamentu. Všechna ostatní křesla se rozdrobila mezi stoupence De Klerka - který vděčí za čtvrtinu křesel úzkosti míšenců a těm Černým, kteří nesouhlasí ani s ANC, ani s Panafrickým kongresem (PAC, stoupenec ozbrojeného boje) - a formace nebo osobnosti bez opravdové moci. Zajisté, Mandela navrhuje národní jednotu a dokonce „extrémní pravice“ se podílí na jeho pětiletém plánu. Je to obratnější, než jít zhurta na obyvatelstvo, dychtící především po míru. Ale to je Praha v Johannesburgu. To je nabídka Národní fronty, která v Československu od 1944 do 1947 byla schopna krýt revoluční strukturu, která se jednoho rána bez jediného výstřelu chopila moci.

Dějiny se nikdy přesně neopakují, ale technické postupy, jak uchopit moc, zůstávají. Jsou přizpůsobovány okamžitým souvislostem. Přáli bychom si, abychom se mýlili, a jsme ochotni nazítří složit slušnou pokutu. Nicméně, při studiu současné situace a při četbě interních textů opravdového hybatele moci - Jihoafrické komunistické strany - nemůžeme napsat, že vše půjde dobře v nejlepším Novém řádu jihoafrickém.

Tajná společnost a komunistický aparát
Pokud jde o předchozí část naší analýzy, připojujeme výmluvný seznam členů Studijní komise pro americkou politiku vůči Jižní Africe, výsledky jejíž práce během dvou let byly publikovány v omezeném nákladu Vydavatelstvím Kalifornské university v roce 1981.
Pod patronátem výše uvedených nadací a nadnárodních společností, jako jsou Union Carbide, Xerox, Cumminngs Engine, dále mocné americké odborové centrály AFL-CIO a stovky universitních odborníků, černých i bílých, tato komise na stránkách 19 kapitol, poznámek a dodatků vyslovila přání, která se spíš jevila být rozkazem. Důkazem je to, že vše, co bylo možno číst nebo vyvodit z textu, bylo uskutečněno mezi lety 1989 a 1994. Ten (na straně 408) shrnuje, že pro změnu v Jižní Africe „neexistuje bezbolestné řešení“, protože není na výběr „mezi pomalým a mírovým procesem změny, a rychlým vývojem za použití násilí, ale že se nelze vyhnout současně sporadickému násilí a momentům občanské války. Obě cesty koneckonců vedou k dělbě moci“.
K tomu byly utvářeny kádry. A předem se dohodlo to, co se pak dělo v letech po roce 1989, kdy už byly k disposici kapacity, předtím vázané ve střední a východní Evropě: dosud nikdy Jižní Afrika nepoznala tolik vražd a atentátů.
Pokud jde o bílou moc, globalistické intriky vedly do srdce systému, které od roku 1948 bylo tmelem státní správy: dovnitř Broederbondu. Toto „bratrstvo“ Afrikánů, založené 1918 a mající v 1400 lóžích na 20 000 Bratří, nalezlo společný jazyk s obediencemi v Londýně a v New Yorku, především cestou různých ústavů a „klubů“, mezi nimi zřejmě RIIA a jeho americký dvojník CFR. Semináře, kolokvia, návštěvy Bratří se znásobily po roce 1979. Potud, že v polovině let osmdesátých Broederbond utrpěl vnitřní krizi a rozkol, což se mu dosud nikdy nestalo. Z této krize se vynořil jeden z jeho stoupenců: Frederik De Klerk, jehož bratr Willem už byl v pokrokářských kruzích znám jako „osvícený intelektuál“. Když se dostal k moci v roce 1989, Frederik přidal do kroku a přešel od evoluce, o níž říkal, že je nezbytná, k revoluci, o níž ujišťoval, že ji „zvládne“.
Chtělo by se tomuto ujištění věřit, ale stačí se odvolat na zákulisí Jihoafrické komunistické strany, abychom poznali, že je k ničemu. Vskutku, při volbách bylo na 36 prvních místech z 50 kandidátních listin ANC (všichni zvoleni) otevření nebo skrytí komunisté. Mezi nimi Joe Slovo, litevský žid, o němž všichni vědí, že byl původně plukovníkem KGB, dostatečně politicky kulturní a dospělý, aby nepotřeboval pokyny, jak využít současné situace. Byl to on, kdo v únoru 1994 řekl New York Times: „Náš program není socialistický, protože v této etapě (voleb) musíme získat podporu co největšího počtu lidí.“ Rozumí se, že New York Times citoval jen začátek výroku a předstíral, že nerozumí, co znamená slovo „etapa“. Co následovalo? V pokynech pro komunistické kádry ANC se dost jasně vysvětluje, že po dosažení většiny ve volbách je třeba „připravit se na dlouhý boj... Tyto volby nejsou revolucí, ale důležitým průrazem...“ Je třeba „využít naší pozice ve vládě a doplnit ji tím, čemu se říká “ministerstvo mas“...“ Jinak řečeno, sociální agitací, vždy, když to bude nezbytné pro získání dalšího náskoku.
Mandelův program je dokument o 147 stranách. Předpokládá, že na „rekonstrukci“ země a pro rozvoj demokracie je třeba dát práci a vzdělání dvěma a půl miliónům Černých do pěti let. Výstavba miliónu bytů. Zavedení tekoucí vody, a elektřiny do dalších 2,5 miliónů bytů. Školy pro milióny Černých. Kliniky, atd. Vše to jsou normální záměry, ale do pěti let? Kde se na to vezme, když to bude stát minimálně 12 miliard dolarů, podle ekonoma ANC Trevora Manuela?
I když si představíme, že Mandela nastolí ten Nový řád, aparát zůstane v pozadí, ten na něho dohlédne a postará se, pokud se příliš uchýlí na stranu Bílých. Winnie, jeho bývalá manželka, obklopena bandou patentovaných kriminálníků, z nichž celá řada, stejně jako ona, byla odsouzena pro vraždy jiných Černých, není poslední, kdo číhá. A zase jednou ve stínu ANC se drží odborníci násilí a podvracení, kteří jistě dobře využijí „etapy“ po volbách.

Aparát KS uvnitř jihoafrické vlády
Jména většiny ministrů jmenovaných Mandelou potvrzují naše analýzy. Jsou z řad ANC, ale osm z deseti patřilo, otevřeně nebo skrytě, k aparátu komunistické strany (stav ze srpna 1994 - pozn.překl.):
- Alfred Nzo, ministr zahraničí, 68 let, v exilu od 1964, byl šéfem zpravodajské služby pod krytím svých funkcí v Káhiře a Indii
- Joe Slovo, 69 let, litevský žid, hlavní ministr sociálních věcí a bydlení (podléhají mu ministři zdravotnictví a práce) měl hodnost plukovníka KGB
- Joe Modise, 65 let, ministr obrany, řídil ozbrojené křídlo ANC od 1962. Vzdělání na tajných školách v Praze a Moskvě
- Mac Marahadž, 59 let, člen ÚV KS a jeho spojka na jihoafrický odbor KGB od 1969 do 1990
- Sydney Mufamadi, 35 let, ministr policie, deset let v aparátu KS
- Kahrada, nápravné ústavy a vězeňství, totéž
- Jeff Radebe, veřejné práce, totéž, navíc odborářský funkcionář
- Trevor Manuel, průmysl a obchod, totéž.

Kdo bude zodpovědný, když zítra poteče krev
Nadnárodní společnosti v čele se skupinou Oppenheimerovou dostaly záruky - věří-li jim - od agitátorů, které od roku 1986 podnes pomáhaly školit. Co horšího, bohatí mohou včas prchnout do zahraničí, ale jsou tu malí Bílí a Černí, kteří zaplatí za toto dobrodružství. Buthelezi jediný varoval „před komunistickým nebezpečím“. Ví, že Jihoafrická KS ve svých 40 000 členech disponuje dostatečně disciplinovanou armádou, aby mohla vyvíjet tlak prostřednictvím odborů a středních hospodářských kádrů.
„Inspirátoři“ od roku 1989 opakují, že po pádu berlínské zdi komunistické nebezpečí neexistuje. Zde je jejich seznam. Pokud v budoucnu krvavá lázeň zruinuje Jižní Afriku, je třeba vědět dopředu, kdo za to může.
Mezi ty už uvedené patří :
- Robert Crocker Good, absolvent Yaleské university, utvářen nadací Carnegie, člověk v pozadí pro Afriku již za Kennedyho
- Charles V.Hamilton byl v letech sedmdesátých zapáleným aktivistou NAACP, organizace pro povznesení barevných, která sloužila jako krytí komunistům a trockistům ve Spojených státech
- C. Peter McColough, ředitel CFR v 1981
- Donald McHenry z Trilaterály, dlouho sloužil v OSN
- Linda Potterová, poradkyně vedení Rockefellerovy nadace v době práce Výboru pro Jižní Afriku
- Chester Crocker, manžel jedné z nejbohatších vlastníků židovského původu v Zimbabwe, kádrový diplomat, který za Reagana a za Bushe postrkoval kolo revoluce.
Další byli, nebo ještě jsou, kádry či poradci ministerstva zahraničí Spojených států. Vrátíme se k nim při jiné příležitosti. Zde jsme jen chtěli zachytit několik zodpovědných osob.

Složení amerického Výboru pro Jižní Afriku (1981)
(členové CFR jsou označeni *)
Vedoucí:
Franklin A.Thomas*, předseda Fordovy nadace ; Robert C.Good*, president Denisonovy university; Constance Hilliard; Ch.V.Hamilton, Kolumbijská universita; J.Irwin Miller*, Cummings Engine; Alexander Heard*, Vanderbildtova universita; Alan Pifer*, předseda společnosti Carnegie; Aileen C.Hernandez, urbanistka; Howard D.Samuel*, AFL-CIO; C.Peter McColough*, Xeros
Skupina expertů:
Marc Fasteau; Stanley B.Greenberg; Linda Potterová; Paul Lancaster; John de St.Jorre; Kenneth Thomas; Barbara H.Nelsonová; Milfred C.Fierce*; William N.Raiford; Stella L.Brittonová; Mark Collins; Mary J.Kellerová; Edna Schwartzová; Evelyn Dalmedová
Poradci:
G.A.Costanzo* (Citibank); Heribert Adam; Larry W.Bowman; Michael A.S.Corke; Jorge I.Dominguez*; C.Clyde Ferguson*; Lawrence Franko; Hermann Giliomee; Ernest Gross*; Peter Hawthorne; Jill Natrassová; Richard D.Ralston; Elizabeth Reidová; Robert Schire; Dudley Horner; William Johnson*; Thomas Karis*; Eric Lane; Tilden LeMelle*; Richard B.Lillich; John A.Marcum*; Steven McDonald; Ezekiel Mphhlele; J.H.P.Serforntein; David Smockth; Sylvanus Tiewul; Dwight Wait; William B.Gould; William S.Sneath* (Union Carbide); David Albright; Gwendolen Carterová; Chester Crocker*; Joyce Dubeová; William Foltz; G.M.Frederickson; Roy Godson; Ted Robert Gurr; James Hoagland*; Quentin Peel; James W. Rawlings; Stephen Ritterbush; Aaron Segal; Robert Jaster; Michael Kamara; Helen Kitchenová*; Bruce Larkin; W.M.Leogrande*; Hollis Lynch; Anthony Mathews;    John E.Metcalf; Dunbar Moodie; Charles Simkins; C.Sorensen*; André Du Toit; Gary Walker; Donald F.McHenry* (Georgetownská universita); Millard Arnold*; Duncan Clarke; Kevin Danaher; John Dugard; Thomas Franck*; Michael George; June Goodwinová; C.R.D.Halisi; Desaix Myers III; Robert M.Price*; Clarence Redekopová; R.I.Rotberg*; Ann W.Seidmanová; Walton Johnson; Mark A.Kaplan*; Adam Klein; Robert Legvold*; Peter Lewin; Bernard Magubane; Congress Mbata; Thami Mhlambiso; Caryle Murphy; Bernard Simon; Leonard Thompson; Dunstan M.Wai; Vaughn C.Williams.

Dodatek

Některá odhalení v knize autora Státní převrat Marcuse Wolfa. Válka mezi oběma Německy (1945-1991)

Poválečné období:
    Březen 1945. Berlín. Aktivizace prosovětských sítí uvnitř spojeneckých okupačních armád: Ve francouzské zóně to bylo 98 hodnostářů, z nich jeden generál, jeho diplomatický poradce, řada správních úředníků... Důstojník OSS ministrem financí vlády NDR.
    Léto 1948. Uznání Izraele Sovětským svazem, který však o něco později rozehrál arabskou kartu. Autora na to předem upozornil člověk jménem Arthur Koestler.

Bilance Stasi:
    1951-1959: 1800 případů špionáže stíháno v NSR. 1969-1989: průměrně 1200 každým rokem. Necelých 15 % zveřejněno.
    1955: Tajné setkání špiona Guillauma a Willyho Brandta předurčuje jejich podivné vztahy 1970-1974. V NDR jeden informátor na pět dospělých. Politika zastrašování a systematického náboru. V NSR 2500 státních úřednic, svobodných nebo rozvedených, ve službách východoněmecké špionáže - ze 35000 úřednic, vyhodnocovaných službami Markuse Wolfa.
    Od 1967 - a ne až od 1970 nebo 1974: financování teroristických buněk, které destabilizovaly Západní Německo až do 1991.
    Září 1981: Moskva tiskne plakáty, oznamující vyhlášení mimořádného stavu v Polsku, uskutečněného do slova a do písmene podle nich generálem Jaruzelským 13. prosince 1981 a v NSR ignorované sociálně demokratickým kancléřem Schmidtem.
    1987-1991: Rozmístění přísně tajných sítí Stasi po celém Německu.

Závěr

Stratégové Systému se zděšením konstatují, že podle výzkumu veřejného mínění v březnu 1994 73 % Francouzů se domnívá, že politické strany jsou k ničemu. Tento verdikt je současně pravdivý i falešný: Slouží k posunování veřejným míněním, které si je toho stále víc vědomo, ale bylo by ještě skeptičtější, kdyby celostátní média mu vysvětlila šalebnost informací a hlavně pseudorivalit kandidátů na funkce ze stran označovaných za demokratické.
Většina neveřejných, uzavřených „klubů“ a lóží ve Francii sdružuje klíčové lidi aparátů těchto navenek soupeřících stran. Tam se kuchtí klamné opozice, nebo pozice, vůči kterým si zasvěcenci vytyčují nikdy nepřekročitelné meze. Stačí při veřejných střetech neodpovědět na ten či onen nepříjemný argument, nebo odpovědět vyhýbavě.
A tak Století (Le Siecle) sdružuje pravidelně celé spektrum poslanců a jiného panstva, politicko-ekonomické kádry, od leva do prava; totéž klub Vauban (manželů Veilových), Saint-Simonova nadace a tucet méně známých dalších. Smetánku osobností z evropských institucí lze nalézt v Asociaci Jeana Monneta, jejíž členové jsou začasté i v Bilderbergu a Trilaterále. Vrtí se v zákulisí kandidátek.
Nedávná debata na prvním programu televize se snažila, aby zdůvěrohodnila názor, že vše se odvíjí v perfektním demokratickém duchu. Ve skutečnosti bylo předem daným cílem ujistit diváky, že „Maastricht je překonán“. Proč tedy ministr pro evropské záležitosti Alain Lamassoure ujišťoval v roce 1992, že odmítnout Maastricht by mělo katastrofické, ruinující následky, zatímco schválení by přineslo „víc než pět milionů pracovních míst“? Dva roky nato je dalších sedm milionů nezaměstnaných. A Jacques Delors - který sliboval ta budoucí místa - dosud napadá ty, kdož si dovolili kritizovat ho a označuje je za „bigotní rasisty“ (4.května 1994 v Evropském parlamentu).
Alain Juppé se pokusil uklidnit řady RPR ujištěním, že brání „francouzskou vizi Evropy“. Jak v to věřit, když hlasoval pro Maastricht, tedy rozředil francouzský princip jako tabletu aspirínu v bezdomovském pojetí smlouvy, o níž ještě v březnu 1994 Dominique Baudis soudil, že povede k „integrálnímu federalismu“, zatímco v květnu 1994 náhle vyhlásil, že v ní odsuzuje federalistický aspekt. Z čeho si to tropí žerty?
Co je horší, tyto lži Systému jsou organizovány pro pouhé volební přežití politických stran, které se samy střídají u moci, poté, co samy sebe označily za demokratické a odmítly dát možnost vyjádřit se jiným, než sobě.
Vskutku, v jejich pozadí, v zákulisí všech evropských zemí, za všemi konstrukcemi předstíraného Nového světového řádu, jsou kluby a zpola temné kroužky, jejichž plány a inspirátory dlouhodobě a často sladěně odhalují Henry Coston a CEI.
Dítka a adepti těch, kteří souběžně financovali komunismus a nacismus, nabídli v letech 1943-1945 půlku Evropy komunismu, zajistili přežití komunismu v okamžiku, kdy předstíral, že se zbavuje stalinismu, zajistili návrat komunismu po roce 1990, když zabránili ve východní Evropě jakékoli „debolševizaci“ tamních států.
/Důkazy o pravdivosti těchto tvrzení francouzského zpravodajského důstojníka si každý čtenář může ověřit v NECENZUROVANÝCH NOVINÁCH z let 1991 - 1998, které likvidační útoky těchto kruhů samy téměř nepřežily ! Kromě nesčetných důkazů o shora zmařené debolševizaci zemí bývalého sovětského bloku je nutné především upozornit na další zcela zásadní materiál "AKCE VAMPIR", tj. akci ústředen národně-socialistického Gestapa v okupovaných zemích Evropy těsně před ústupem, kdy nejkvalitnější a věkově nejperspektivnější kádry mezi domácími spolupracovníky Gestapa dostaly rozkaz vstoupit po přechodu fronty za každou cenu do všech struktur vítězů, především do komunistických stran, které v té době přijímaly statisíce nových členů, především velmi mladých lidí, do státní správy a mocenských orgánů a zaujmout v nich rozhodující pozice. Z těchto pozic pak, až nastane vhodná doba, dále pracovat ve prospěch Německa. /Materiály k AKCI VAMPIR je možno najít v NN 38/1994, str. 08-09, NN 39/1994, str. 16-17 "Do kdy bude AKCE VAMPIR utajena?", NN 44/1994, str. 26-27 "AKCE VAMPIR-svědectví korunního svědka...", NN 50/1994, str. 04-07 "Od Gestapa po vítězný listopad 1989"/. Agentura Gestapa na území Evropy díky své početnosti, kvalitě a účinnému krytí, často legendou aktivistů protiněmeckého odporu, většinou přežila a po úspěšné reprodukci a generační výměně dnes představuje, spolu s promoskevskými sítěmi, nejdůležitější vlivovou a poziční agenturu v Evropě. Tato agentura Gestapa byla ve státech sovětského bloku v řadě případů odhalena a ponechána v chodu pod kontrolou KGB nebo GRU jako jedna ze základen zpravodajského a vlivového působení proti antisovětským silám Západu. Další spolupracovníci Gestapa v Západní Evropě, odhalení díky zabaveným nacistickým archivům sovětskými službami, byli donuceni k práci pro Moskvu na základě vydírání. Podle řady analýz, zvláště v Československu probíhá akce VAMPIR mimořádně úspěšně, když některé z nejdůležitějších rodin bychom už dnes mohli jmenovat. Mnohem těžší je určit, kdo z těchto agentů a dvojitých agentů/dablerů/ pracuje dnes ve skutečnosti pro Východ a kdo pro Západ, pro kterou z tamnějších mocenských frakcí a jestli to sami agenti vůbec tuší. Nakonec, jak se zdá, ve většině případů je to zřejmě úplně jedno.

Koho ani tohle všechno nepřesvědčí, ať si pozorně přečte v NN 23/1994 na str. 03 - 07 vyčerpávající rozhovor o debolševizaci společnosti s dnešním ministrem "spravedlnosti" za sociální demokracii Motejlem pod názvem " JAK NEPOTRESTAT VRAHY - doznání předsedy nejvyššího soudu Otakara Motejla" - pozn. NN/

Titíž lidé nyní chtějí na Východě i na Západě pod zdánlivou ochranou „Ameriky“ (v přesném slova smyslu nejde o Ameriku, ale o Zasvěcence, kteří se prostřednictvím CFR zmocnili Ameriky) přejít k další etapě. Jeden z jejich mozků (v korporaci Rand) Benjamin C.Schwarz oznámil v New York Times (23.května 1994), že „nyní, když studená válka skončila, jako nezbytný nositel integrace nejrozvinutějších průmyslových národů zbývá pouze americká hegemonie... Ta musí tedy dominovat mezinárodnímu systému, aby zabránila průmyslovým zemím jak konkurovat naší vedoucí roli, tak jen usilovat o regionálně či globálně významnější roli“.

Kdo, který náš politik, které celostátní periodikum, rozhlas nebo televize vás upozorňují na tuto tajnou válku proti našim svobodám?