Jiří Pilous
PODIVNÁ HRA STB A BEZPEČNOSTNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBY
ANEB AGENTI MNOHA JMEN STÁLE V AKCI
Předmluva
Fakta o působení někdejších elitních agentů první,
druhé resp. jedenácté správy Státní bezpečnosti v naší "obrozené"
polistopadové společnosti, jež veřejnosti budou v následujících stránkách téhle
knížky předkládána, jsou pravdivá. Taktéž i jména oněch agentů zde se
vyskytující. Pravdivá jsou však také jména dalších lidí majících v
následujících dějích své nezastupitelné místo. Některé čtenáře
možná napadne, že s čímsi podobným před nedávnem přišli už nejméně dvakrát
do styku. Lze říci, že právem. Nemýlí se: Po prvé se tak stalo na podzim
1991 a z jara 1992, kdy vycházel v tzv. "černých" Zemědělských novinách
seriál o "slušovické mafii". A jeho součástí, byť tehdy
neúplně podloženou údaji, byly právě zmíněné události a osoby v nich
vystupující. Vzhledem k tomu, že od té doby se nic nezměnilo, ba naopak,
situace se v mnohém ještě zhoršila, dovolil si autor celou tématiku v
mnohém doplnit a předložit čtenářům znovu: Tentokrát pro změnu v sedmi
pokračováních publikovaných koncem roku 1994 v Necenzurovaných novinách pod názvem
"PODIVNÁ HRA STB A BEZPEČNOSTNÍ INFORMAČNÍ SLUŽBY ANEB AGENTI MNOHA JMEN STÁLE
V AKCI". Lze s politováním konstatovat, že opět bezvýsledně. Nikdo nereagoval.
A to nejen z oficiálních míst, majících bezprostřední vztah k napsanému textu.
Neozval se totiž, až na jedinou, v podstatě bezvýznamnou epizodu, ani žádný z
těch, o nichž v obou seriálech šlo. Což je téměř šest let po 17.
listopadu 1981 dost neradostné konstatování. Jenomže, naděje umírá naposled. Proto
tedy, už po třetí po sobě, pár měsíců před dalšími parlamentními
volbami, dostává čtenář do rukou, už třetí přepracovanou a doplněnou verzi:
Tentokrát coby knížku. Nikoliv ve smyslu detektivky či špionážního příběhu, ale
jako smutnou skutečnost našich všedních dnů. Skutečnost, která začala
kdesi v sedmdesátých letech v družstevním agrokombinátě JZD Slušovice, a dosud
neskončila. Či jinak řečeno, úspěšně se transformovala do postkomunistické
současnosti. Bohužel...
Část I.
O nezákonných praktikách Družstevního
agrokombinátu JZD Slušovice bylo od 17. listopadu 1989 popsáno papíru víc než dost.
A to jak z hlediska časů minulých, tak i z doby téměř současné. Ostatně, nejde
pouze o novinové resp. časopisecké články, televizní případně rozhlasové
pořady. Causou "slušovická mafie" se až do konce roku 1992 zabývaly
také kompetentní orgány České policie, ba dokonce celé speciální vyšetřovací
týmy, prokuratura, soudy, tehdejší Federální shromáždění či Česká národní
rada... Údajně prý dokonce i Bezpečnostní informační služba (BIS, dříve FBIS,
předtím FIS resp. Úřad na ochranu ústavy a demokracie)... A všechny tyhle
instituce zanechaly v souvislosti se Slušovicemi mnoho popsaného papíru taktéž.
Zbytečně. Přestože bylo sneseno přehršle důkazů o porušování zákonů
ze strany tehdejších funkcionářů zmíněného družstva, pánů docenta ing.
Františka Čuby, CSc., profesora ing. Františka Trnky, CSc., Pavla Drhy, JUDr. Jaromíra
Kaláče a dalších, nebyl dosud postaven před soud nikdo. I když mnohé činy přímo
souvisely s kriminálními delikty jako je rozkrádání majetku, podvody, podplácení...
A i když je často, vedle zmíněných už pánů, realizovali špičkoví agenti
Státní bezpečnosti. Možná však také proto, že jiní špičkoví
agenti Státní bezpečnosti, pochopitelně v úzké spolupráci se svými vysoce
postavenými přáteli, zmíněnou kriminální činnost DAK Slušovice začali hned po
17. listopadu 1989 bagatelizovat a její vyšetřování mařit. Což v mnoha případech
dělají dodnes...
CO TO BYLY SLUŠOVICE?
Mnozí čtenáři si teď jistě položí otázku: Proč se o tom všem zmiňujeme právě
teď? Není už to, právě oněch šest let po "něžné revoluci", pasé?
Odpověď zní: Ne. Nejde totiž o "oprašování" minulosti. Alespoň v
této souvislosti a v dané fázi vývoje naší společnosti ne. Navíc, problém
slušovického agrokombinátu je spíš pro účely téhle knížky a příběhů, které
popisuje, doprovodným jevem. Aby však bylo možné náležitě zhodnotit některé věci
z let 1990 až 1992, a hlavně v současnosti, je nutné si určité skutečnosti kolem
zmíněného družstva znovu připomenout. A v některých případech se i vrátit do
konce sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Protože tam lze hledat
začátky jistých akcí a souvislostí, které svým dosahem měly, a vlastně teprve v
mnoha případech na dění dnešních dnů vliv mít začínají. A to nejen v
souvislosti se slušovickým Agrokombinátem... I když, na druhé straně, právě
v uvedeném období vrcholící "reálsocialistické" totality se začíná
budovat "konkrétní" program podplácení nebo spíš "zavazování"
si prominentních politiků. Utváření vazeb, jejichž význam se měl projevit naplno
teprve po případném pádu komunistického systému. Dost dokonce možná, že už
právě tehdy se připravovaly cesty k budoucímu přebírání moci.
(Jen pro osvěžení paměti si připomeňme pár faktů o tom, co JZD Slušovice vlastně
bylo. Lze říci, že zprvu nic moc zajímavého: Bezvýznamné družstvo poblíž
tehdejšího Gottwaldova, které se však v čase normalizace rozrostlo do téměř
fantastických rozměrů. Zpočátku se statisícovým, později miliónovým, nakonec
několikamiliardovým obratem ročně. S porušováním zákonů a podvody, jež byly
kryty osobními kontakty s nejvyšími politickými a státními činiteli tehdejší
ČSSR: Například Milošem Jakešem, Lubomírem Štrougalem, Aloisem Indrou, Rudolfem
Hegenbartem, Miroslavem Zajícem, Františkem Kinclem... S vlastním zahraničním
obchodem a s úzkými konakty na Přední východ či do tehdejšího Vietnamu, na
Tchajwan, do Singapuru či Hongkongu, do Sovětského svazu a na jeho zpravodajské a
bezpečnostní služby... S úzkými až důvěrnými vztahy k několika rozhodujícím
Správám všemocné Státní bezpečnosti. A po roce 1989 s obrovským finančním
propadem, kdy většina mnohamiliardového majetku slušovického družsta byla jeho
vedoucími funkcionáři beztrestně rozkradena resp. podvodně
"transformována" do firem a různých společností, jež dnes z části
ovládají ekonomiku tohoto státu...)
PODIVNÉ AKCE STAVEBNÍHO ZÁVODU
Lze říci, že s některými aspekty, naznačenými v předchozí kapitole,
bezprostředně souvisejí i aktivity, o nichž hodláme psát v následujících
řádcích a které svým vlivem vlastně zasahují až do současnosti. Už proto, že
tenkrát měly všechny svůj počátek v Praze. Tam totiž sídlilo jedno z
nejvýznamějších slušovických "mozkových center": Přesněji stavební
závod, zabývající se přidruženou výrobou, stavebními řemesly, rekonstrukcí
objektů, dopravními službami, zahraničním obchodem pololegálního charakteru a
podobně. Vzhledem k tomu, že Slušovice odjakživa pracovaly spíš konspirativním
způsobem, adresu uvedeného pracoviště by nikdo v telefonním seznamu oněch let asi
nenašel. Byla dokonale zamaskovaná a jen nemnozí věděli, že závod
"seděl" na Praze 3, v národním podniku Spofa. Ale přejděme k
faktům. Zatím ještě bez konkrétních jmen "slušovických účastníků",
kteří pro tuto chvíli hrají roli minimální...
(Uvedený stavební závod v Praze sloužil, jak uvidíme později, de facto jako
"utajená zpravodajská centrála", sloužící zejména coby prostředek k
uplácení, k získávání podpory a hlavně ochrany ze strany nejvyšších
komunistických, státních a ekonomických funkcionářů. Hrála tudíž ve
strategických záměrech slušovické "mafie" velmi významnou rolí. Z
hlediska pozdějšího "polistopadového" vývoje rozhodně ne zanedbatelnou.
Možná i proto byla před veřejností v přísné anonymitě... Ostatně,
posuďte sami.)
* * *
Jednou z důležitých akcí onoho "přísně zakonspirovaného"
slušovického pracoviště v Praze byla rekonstrukce některých částí vily
tehdejšího ministra zahraničních věcí ČSSR Bohuslava Chňoupka: Objekt se
nacházel pod Strahovem a pracovníci tzv. přidružené výroby družstva rekonstruovali
interiér dvou místností - obývacího pokoje a jídelny včetně propojení posuvnou
dřevěnou prosklenou stěnou. K tomuto účelu se dokonce pronajala na čas i truhlárna
v Praze na Ratlíku a byli sem letecky dopraveni ze Slušovic specialisté - truhláři.
Celé to stálo na tehdejší poměry pakatel: zhruba padesát tisíc korun a účet
zněl na Slušovice. Nikoliv tedy na ministra Chňoupka.
Další "akce" v pořadí, jež stojí za zmínku, je rekonstrukce bytu
dřívějšího ředitele Československé obchodní banky v Praze JUDr. Petrů.
Tam šlo však spíše o spojení dvou bytů dohromady v jeden celek. Objekt se nacházel v
ulici Čtyřdomí (Praha 8) a panu docentu ing. Františku Čubovi na tomhle
"kšeftu" dost záleželo. JUDr. Petrů měl totiž coby ředitel
Obchodní banky pro Slušovice obrovský význam: Zřizoval jim v Praze konta (vlastně je
tam "zabydloval"), zajišťoval bez problému devizové krytí
"různých" zahraničních cest či aktivit, pomáhal se zahraničními konty
... Takže rekontrukci včetně kvalitního vybavení nově vzniklého bytu koberci zase
účtovaly Slušovice samy o sobě. V ceně hodně přes 100 tisíc korun, opět
pochopitelně v relaci oněch let...
* * *
Vila ing. KONSTRUNGA byla koupena za "pakatel" od státu a nacházela se
přímo v sousedství někdejší rezidence dřívějšího generálního tajemníka ÚV
KSČ a prezidenta ČSSR Gustava Husáka v pražské Tróji. I pan inženýr znamenal pro
Slušovice mnoho. Působil totiž jako zástupce LIGNY v rakouském Linzi.
Takže, pracovníci slušovického závodu v Praze se skutečně činili. Osadili komplet
celý suterén, přestavěli vilu, rekonstruovali byt, vybudovali bazén, vše opět v
nákladu převyšujícím o dost 200 000 Kčs. Tady už však postupovali s účtováním
prací poněkud "fíkaněji": Ono přece jen, ing. Konstrung byť byl pro
Slušovice taktéž nanejvýš důležitý, nepatřil mezi politické či ekonomické
špičky. Náš "utajený" závod si nechal udělat projekt
"přestavby" od podniku Zemědělské stavby v Praze-Ďáblicích, pochopitelně
na minimální částku, kterou pak panu inženýrovi vyfakturoval. A obě strany byly na
výsost spokojeny.
(Stálo by zato zjistit, jaká ve skutečnosti byla činnost ing. Konstrunga v
LIGNĚ a v Linci. A vůbec, jaké obchody Slušovice s tímto podnikem udělaly. Lze
totiž těžko předpokládat, že by jevilo vedení Agrokombinátu zájem o někoho jen
tak pro nic za nic. Viděli jsme to u JUDr. Petrů, u ministra zahraničních věcí
Chňoupka to můžeme předpokládat téměř stoprocentně... Navíc by však stálo
také za to zjistit, co vlastně LIGNA v oné době byla. Zejména když víme, že její
"polistopadový" šéf MIROSLAV MRŇA byl "podivně" zapleten ve
skandálu WALLIS & KOŽENÝ a jeho jméno je totožné se se stejným jménem
uvedeným v registru agentů StB pod číslem 21768, krycí jméno MARTON... )
TAJEMNÍK HAVLÍN A TI OSTATNÍ...
Byli však i jiní vedoucí činitelé státu a všemocné komunistické strany,
které si v nedávné minulosti předseda slušovického družstva docent ing. František
Čuba, CSc., a jeho věrní, zavazovali. A nikoliv kvůli nějakým maličkostem. Spíš
obráceně: potřebovali je využívat, manipulovat jimi. Právě v Praze. Tam totiž
seděli ve funkcích, odkud rozhodovali. A takoví soudruzi jako stranický tajemník
Havlín, předseda federální vlády Štrougal, federální minisr Leer... přece jenom v
nomenklaturní hierarchii znamenali hodně. Z těchto důvodů musel mít slušovický
Agrokombinát své prodloužené prsty zejména v hlavním městě republiky.
Akceschopné, neviditelné, nasměrované k zabezpečování realizace dlouhodobých
cílů slušovické mafie...
Jedním z těch, o nichž se vědělo, že mají velkou moc a od kterých se očekávalo,
že mohou slušovickým v případě potřeby být víc než užiteční, byl někdejší
tajemník ÚV KSČ soudruh HAVLÍN. A ten, stejně jako další vysocí
"potentáti", měl pochopitelně vilu také. Hlavně však dvě dcery,
dychtivé po bydlení na "úrovni". Což představitelům JZD AK Slušovice
ideálně vyhovovalo. Slovo dalo slovo a nastoupila stavební skupina. Vzhledem k
existujícím "dobrým" zkušenostem opět využili služeb podniku
Zemědělské stavby v Praze-Ďáblicích, kde vypracovali vhodně upravený projekt tak,
aby celá akce oficiálně nepřesáhla částku 40 tisíc korun. I když výsledná suma
se nakonec vyšplhala hodně nad 300 000 Kčs. Rozdíl pochopitelně šel na vrub
Slušovic. Co se všechno dělalo? Dvě garáže, pro "dcerušky" se
přistavovaly "domky" na zahradě... A aby se tam jméno soudruha Havlína
neobjevilo, zadavatelem byla jedna z jeho dcer, která tehdy pracovala jako vedoucí
odboru zemědělství a místního hospodářství na Obvodním národním výboru Prahy
10.
(Tady je jedna zajímavost: Pan docent ing. František Čuba, CSc., aby se vytáhl,
nařídil lidem, co onu akci v Praze realizovali, dát do tří mobilních buněk,
umístěných na zahradě vily, i barevné televize a "další civilizační"
vymoženosti, v té době mnoha občanům nedostupné. Z jedné buňky zřídili dokonce i
klubovnu. Ať soudruh tajemník ÚV KSČ vidí, jak je slušovické družstvo na
"úrovni" ...)
* * *
Byly ovšem také jiné "podplácecí" aktivity. Například u předsedy
federální vlády Lubomíra ŠTROUGALA. Ale tam už se vše realizovalo oficiálně, byť
za částku více méně symbolickou. Stejně jako na ministerstvu financí, kde
"slušovickopražský" stavební závod rekonstruoval a vybavoval sekretariát
ministra, část kanceláří ... A to vskutku reprezentativně. I když i v tomto
případě oficiálně za tak zvaně "plnou hodnotu". Ale zato promptně, dle
přání zákazníka, na vysoké úrovni. Mohli si to dovolit. Měli na to lidi a dost
času. Na rozdíl od ostatních stavebních firem.
Pro ministerstvo financí "slušovická" filiálka v Praze rekonstruovala
ještě tzv. vládní byty, určené ministrům a vedoucím funkcionářům federální
úrovně. Rovněž tak se podílela na přestavbě a dovybavenosti bytových jednotek v
Praze-Ďáblicích, jež se přidělovaly "vybraným" pracovníkům ministerské
úrovně.
(V obou těchto případech se "pro jistotu" opět postupovalo oficiálně, i
když za podstatně nižší ceny než obvykle. Ale i tak se to vyplatilo. Soudruh
Štrougal několikrát ve prospěch Agrokombinátu Slušovice zasáhl, ministerstvo
financí pomohlo s různými "výjimkami", povoleními ... Přitom je jasné,
že k tomu nebyl ani tak potřeba ministr: spíš jeho podřízení na střední úrovni
výkonné moci. A pro ně se muselo, aby byli vstřícní a co nejméně zvědaví, něco
udělat též ...)
* * *
Zvláštní kapitola je otázka vztahů s tehdejším federálním a českým
ministerstvem zemědělství, a zejména s tajemníkem pro onu oblast na ÚV KSČ
soudruhem Miroslavem ZAJÍCEM. Z dobových svědectví vyplývá, že i tam fungovaly
úplatky "stavebního" či "řemeslnického" charakteru. Daleko
důležitější se však tady jeví vztahy postavené na poněkud odlišné bázi. V
této fázi však zatím nejsou tak důležité, protože k některým věcem se dostaneme
při jiných souvislostech později.
(Tady ještě jedno malé připomenutí: V Praze existovalo dost zajímavé
bytové družstvo pro státní zaměstnance a stranické pracovníky s názvem KOLEKTIV.
Je s podivem, že si ho v souvislosti se Slušovicemi dosud nikdo nevšiml. Asi by se
divil... Dokonce lze podezírat bývalého zlínského vyšetřovatele kapitána Alexeje
Žáka, že se spletl, a právě místo Kolektivu uvedl POKROK. Protože ovšem s
KOLEKTIVEM je slušovický Agrokombinát spojen i jinak než "stavební"
činností, necháme si onu "organizaci" na dobu pozdější. Stejně
tak jako další firmy či zemědělská družstva z pražského okolí, třeba JZD
Chýně, Horní Branná nebo Jílové u Prahy, s nimiž onen
stavební slušovický závod v Praze v osmdesátých letech úzce spolupracoval. Protože
tady už se budou muset dosazovat konkrétní osoby ...)
FAKTA, JEŽ MĚLA ZŮSTAT UTAJENA
To, co jste si přečetli o stavebním závodu, tuším číslo tři, se stálým
(úředním ?) sídlem v Zádveřicích u Slušovic, ve skutečnosti však v Praze, lze
považovat hlavně za činnost politickou, kterou JZD AK Slušovice podle
předem stanoveného plánu v hlavním městě realizovalo. A jak už bylo řečeno,
adresa téhle poněkud záhadné firmy by se v Praze hledala velmi obtížně. Ovšem
nejenom její. Protože obdobným způsobem se tady prováděl také
"soukromý" zahraniční obchod družstva či jiné "dlouhodobější"
transakce. Takže něco "sedělo" ve Spofě, část na různých podnicích
zahraničního obchodu, jinde zase coby "blíže neidentifikovatelné"
oddělení generálního ředitelství Mlýnů a pekáren... Prostě, lidé dělali pro
Slušovice, ty je platily, ale zaměstnavatel byl oficiálně někdo úplně jiný. Snad
proto také většinu lidí zaměstnaných v pražských "pobočkách", kteři
by měli normálně být vedeni v pracovním poměru ke Slušovicím, v počítačových
"sjetinách" členů, resp. zaměstnanců Agrokombinátu, nebylo možné najít.
Takto "speciálně" zaměřená pracoviště DAK Slušovice,
roztroušená po celé Praze, potřebovala ve svém čele výrazné osobnosti. Schopné
čehokoliv. Už proto, že se tady dost často realizovaly "delikátní"
záležitosti, navíc většinou v rozporu se zákonem. A pan předseda docent ing.
František Čuba,CSc., musel všem, kteří nesli odpovědnost za "podivné
kšefty", plně věřit. Takže například do "hry"
zapojil i jistého JOSEFA MAŇĎÁKA, jinak páně předsedova bratrance. Ten
určitou dobu dokonce vykonával funkci ředitele zmíněného stavebního závodu, i
když trvale bydlel ve Slušovicích. (V době jeho působnosti se činnost
Slušovických dále rozšířila ještě o rekonstrukce vládních vil). Až do
doby, než došlo k obrovskému maléru. Pan ředitel Maňďák totiž, někdy před
koncem poloviny osmdesátých let, náhle změnil "místo pobytu". Zkrátka,
"emigroval" do Západního Německa. Údajně prý nikoliv s prázdnou kapsou, a
nikoliv pouze se svými penězi. Inu, byl ředitel a k tomu bratranec docenta ing.
Františka Čuby, CSc.
(Možná i z tohoto důvodu pan Maňďák hned po svém usídlení v
"Bundesrepublik" založil stavební firmu a brzy poté zahájil čilé obchody
se slušovickým družstvem. A údajně nejenom s ním. Znal přece dokonale praktiky a
tudíž věděl, co a jak ... Ale o to ani tak nejde. Spíš je v této
souvislosti zajímavé cosi jiného. Mnozí čtenáři si pamatují, že za podobné
"prohřešky" padaly "politicky" hlavy. Ti, jimž utekli v
normalizačních dobách do zahraničí příbuzní, přicházeli o zaměstnání. Často
je potkaly i horší tragédie. Ne tak však pana docenta ing. Františka Čubu, CSc.
Zůstal předsedou JZD dál, i stranické funkce udržel. Naopak, jeho hvězda zářila
víc a víc...)
* * *
Josef Maňďák nebyl ovšem sám. V pozadí "pražských" transakcí
stáli také jiní. Někdy na dost vysokých postech, často s vlivem na místa vysoká
až nejvyšší. Například Jaroslav POLÍVKA, který pracoval na úseku zahraničního
obchodu a podléhal přímo docentu ing. Františku Čubovi, CSc. Přes něj, resp.
prostřednictvím jeho manželky měly Slušovice přímý vliv na ředitele Pragoexportu.
Zapomenout nelze ani na Františka BĚHALA, patřícího ve své době rovněž mezi
prominentní "pražské činitele" Slušovic. Cenné služby vykonával také
Karel ŠTOLBA, údajně předlistopadový člen vládní komise pro elektrotechniku (tedy
"kolega" docenta ing. Františka Čuby, CSc., který v oné komisi zasedal
též...) a poté, už po tzv. "listopadové sametové revoluci", prý krátkou
dobu i pracovník Úřadu české vlády...
(Tady opět malé odbočení: Jméno Jaroslav Polívka je totožné se
stejným jménem uvedeným v registru agentů StB coby důvěrník, datum narození 7. 3.
1937, evidenční číslo 19822, krycí jméno KRÁL. Obdobně Karel Štolba se shoduje se
stejným jménem uvedeným rovněž jako důvěrník, datum narození 10. 4. 1930,
evidenční číslo 34321, krycí jméno KAREL...)
* * *
Mezi největší esa, která rozhodujícím způsobem ovlivnila nelegální
činnost slušovického agrokombinátu v Praze, ale patřil úplně někdo jiný. Člověk
obrovských možností, velkých schopností a zkušeností, avšak také mnoha tváří,
a hlavně přepestré minulosti. Člověk, který dodnes hraje v tomto státě důležitou
roli. Mnohem důležitější, než by si kdokoliv, kdo ho zná, myslel. A než by
řadového občana věřícího na ideály demokratické společnosti resp. spravedlnosti,
mohlo vůbec napadnout.
Jak že se onen muž jménuje? MIKULÁŠ NADAŠI. Pán, jehož životopis by vydal na
několik dobrodružných románů s výrazným detektivním a špionážním podtextem.
Fakta, která se o něm podařilo zjisit, totiž stojí za to. A to jak z hlediska
Slušovic (či dnes DAK MOVY Bratislava), tak i jistých státních orgánů, institucí,
podniků nebo zemědělských družstev. Nejen tehdy, ale i dnes. Protože MIKULÁŠ
NADAŠI, to byla, a vlastně pořád ještě je, v mnoha směrech extratřída. Podvodník
nejvyššího "kalibru"... A dnes "velkopodnikatel" a často ozdoba
společenských akcí, které navštěvují příslušníci vysokých politických
kruhů...
(Než ale k této tzv. "osobnosti" tehdejšího a současného
podsvětí přejdeme, sluší se zmínit o jedné maličkosti. Že totiž existují
dosud někdejší svazky tzv. bývalé XI. správy StB, které se touhle problematikou
slušovického družstva a jeho působností v Praze zabývaly do roku 1989. S názvem
ZEMĚDĚLSTVÍ a PODNIKATEL. I o tom, že po 17. listopadu se jejich
obsah částečně ztenčil. Což v dost "intenzívní" míře pokračovalo od
podzimu roku 1990 do léta 1991. Tedy v období, kdy causa Slušovice hýbala veřejným
míněním bývalého Československa. Takže, dnes už tam není skoro nic, co by stálo
za řeč ... Proč tedy o tom tahle zmíňka? O věcech, o kterých píšeme v
předešlém textu, se tam nacházely v souvislosti se Slušovicemi dost zajímavé
údaje. Čili, vyšetřovací orgány tehdejšího federálního a českého
ministerstva vnitra, jakož i Federální bezpečnostní informační služby, mohly být
informovány, kdyby chtěly. Zřejmě však o to nestály. Proto "slušovická
mafie" působí s neztenčenou silou dodnes. Anebo naopak, stály o to až
moc, a proto se jisté věci vyvíjejí v aktuálním čase tak, jak se vyvíjejí. Ale o
tom až později.)
TAJEMNÝ MUŽ V POZADÍ
Za většinou akcí, které předseda slušovického družstva docent ing.
František Čuba, CSc., v Praze realizoval, stál v druhé polovině sedmdesátých a v
první polovině osmdesátých let právě MIKULÁŠ NADAŠI. Jak již bylo řečeno,
člověk širokých zájmů, mnoha tváří a dost "neobvyklých" schopností.
Ale také se zajímavou minulostí. Zjistit podrobnosti kolem téhle oblasti v souvislosti
s panem Nadašim a JZD AK Slušovice nebylo vůbec lehké: Nejen v letech 1991 až 1992,
ale ani později. Na hodně věcí se nakonec důkazy či přímá svědectví
podařilo sehnat. U jiných dodnes existují jen dohady. Například proč docent ing.
František Čuba, CSc., vybral do Prahy právě Mikuláše Nadašiho ? Anebo všechny
kontakty onoho pána na místa vysoká a nejvyšší... Tenkrát i teď. Ale, podívejme
se na některé otázky podrobněji.
* * *
MIKULÁŠ NADAŠI se narodil 10. prosince 1936. Vyučil se strojním
zámečníkem, řemeslo však téměř nevykonával. Měl totiž "předpoklady"
poněkud jiné. Šarmantní vystupování, zvyky "pravého kavalíra",
oblékání "francouzského manekýna"... A k tomu se strojní zámečník
nehodil. To spíš inženýr architekt, jak si záhy nechal říkat. Ostatně, k
uvedenému účelu volil také vhodné životní partnerky. První manželkou byla
dcera generálního ředitele Čechofraktu soudruha NOVÉHO, jinak v té době člena ÚV
KSČ, jeho druhým tchánem se pak stal vysokoškolský profesor na stavební fakultě
Českého vysokého učení technického v Praze soudruh HOLÝ, prý člen ČSAV. Jistě,
manželek u Mikuláše Nadašiho napočítáme ještě víc, ale o tom bude řeč
později.
(Lidé, kteří v té době s Nadašim spolupracovali či ho znali, tvrdí, že své
manželky dokonce "účelově" z "politických" důvodů prodával.
V podstatě jako "pasák". Ostatně, jméno Jarmila Nadašiová, datum
narození 8. 3. 1951, se vyskytuje také v registru agentů StB pod evidenčními čísly
16018 a 601888, krycí jméno BARBARA...)
* * *
Do Agrokombinátu Slušovice onen pán přišel někdy v letech 1976 až 1977.
Oficiálně coby inženýr architekt (tak ho představoval i docent ing. František Čuba,
CSc., se stejným titulem byl evidován coby zaměstnanec na osobním oddělení
slušovického agrokombinátu...). "Dekretově" vykonával funkci ředitele
stavebního závodu číslo tři v Zádveřicích, působil však v Praze. Jako
šéf střediska přidružené výroby, stavebních řemesel, dopravy, dělali tam však
také rekonstrukce objektů, drobné stavby apod.: Často zde realizovali i
různé ne zrovna legální obchody nejen tuzemského, ale též zahraničního
charakteru.
Odbornou kvalifikaci na to pochopitelně pan Mikuláš Nadaši neměl.
Oplýval ovšem něčím úplně jiným: V uvedeném období už dost pestrou
minulostí, která má svůj počátek někdy v roce 1961. Tehdy totiž poprvé skončil v
"kriminále". Prý poprvé. A rozhodně ne naposledy. O rok později pak
přišel do kontaktu se Státní bezpečností: začínal coby kandidát tajné
spolupráce, aby se po letech dostal až na post jednoho ze špičkových agentů. Nejen
ve druhé správě (boj proti vnitřnímu nepříteli), ale také v první (rozvědka) a
jedenácté (ochrana ekonomiky státu). Pod krycími jmény JEGE (registrační čísla
17596 a 759601) a KRIVÁŇ (registrační číslo 12851).
(To, že předseda družstva docent ing. František Čuba, CSc., se spojil s tímhle
člověkem, je už samo o sobě dost podivné. Musel přece vědět, že Mikuláš Nadaši
inženýr architekt není, že dokonce nemá ani střední ukončené vzdělání. Přesto
ho tak vedl a oslovoval. Zcela jistě však znal jeho minulost. Kriminální i onu
"estébáckou". Zůstává tedy otázkou, proč onoho pána nejen
zaměstnal, ale přidělil mu i nanejvýš "odpovědnou" funkci, a dokonce ho
kontaktoval s vysoce postavenými osobami. S většinou si Mikuláš Nadaši tykal, s
mnohými navázal úzký osobní až důvěrný vztah ...)
* * *
Zároveň s Mikulášem Nadašim přišla do Slušovic i jeho ekonomka Ludmila
Steinerová. (Dělali společně až do let 1983 - 1984, s ním však pryč neodešla a ve
slušovickém družstvu pracovala ještě počátkem devadesátých let.) Celé
toto pracoviště v tzv. Nadašiho éře "sedělo" v Praze 3 na Žižkově, v
Husinecké ulici. A tehdy se také začaly postupně realizovat ony
"kšefty", o nichž jsme už psali na začátku našeho seriálu. Bývalý
ministr zahraničí Chňoupek, ředitel Obchodní banky JUDr. Petrů, ing. Kunstrung,
někdejší tajemník ÚV KSČ Havlín, Štrougal, ministerstvo financí...
Je pochopitelné, že souběžně s tím tenkrát zazářila naplno i
"společenská" hvězda Mikuláše Nadašiho. Tykal si s Havlínem, Chňoupkem,
udržoval úzké styky s dalšími prominenty. A patřičně jich využíval. S
pozdějším tajemníkem ÚV KSČ pro zemědělství a předlistopadovým členem
předsednictva ÚV KSČ soudruhem Zajícem si dokonce říkali "bratře". Mimo
to těsně spolupracoval už se zmíněným Františkem Běhalem, ing. Polívkou,
slušovickými pracovníky, kteří měli v Praze na starosti oblast zahraničního
obchodu. I když, např. s ing. Polívkou, osobně nevycházeli. Důležité
však je, že i zde se, jak uvidíme později, přičiněním Nadašiho děly věci věru
dost zajímavé. Hlavně však, pan inženýr architekt si připravoval půdu na
pozdější léta, kdy ze Slušovic odešel.
(Pochopitelně, spolupráce s StB neustala, rozvíjela se dál. Například od
dubna 1983 do prosince 1989 byl veden jako agent pod číslem 38 345 s krycím jménem
"VRBA" a jeho řídící orgán byl důstojník StB major JUDr. Jiří Karásek,
před listopadem 1989 šéf 1. odboru Správy StB hlavního města Prahy a
Středočeského kraje, tzv. boj proti vnitřnímu nepříteli. Na jiné správě zase
měl jiné krycí jméno a řídil ho důstojník Gabriel... Možná zrovna ten major
JUDr. Josef Gabriel, který před rokem 1989 zastával funkci konzultanta zástupců
náčelníka Hlavní správy kontrarozvědky... Jinak Mikuláš Nadaši
působil jako informátor díky svému "manekýnskému" vzhledu a společenským
stykům i mezi inteligencí. Zasvěceným jistě něco říkají akce ARCHITEKT I,
ARCHITEKT II ... Jenomže, to už začíná být jiná kapitola. Tehdy
totiž StB připravovala dost unikátní dlouhodobou záležitost, v níž Mikuláš
Nadaši měl hrát důležitou roli...)
Část II.
Mikuláš Nadaši stál v pozadí všeho, nebo téměř všeho,
co "slušovická mafie" v čele s docentem ing. Františkem ČUBOU, CSc., a
dalšími, jemu podobnými "výtečníky", v Praze podnikala. S pomocí
svého "vybraného slušivého" oblékání, a údajně prý i
"dokonalého" šarmu a vzhledu "manekýna", oslňoval všude, kde se
objevil. Díky tomu, hlavně však přes páně Čubový kontakty resp.
prostřednictvím Státní bezpečnosti, lehce pronikal do sfér "dost
vysokých". A začal postupně stále "odvážněji" pracovat
také na vlastní "pěst". Lze říci, že zprvu opatrně, spíš jen tak,
"na zkoušku". Později se ovšem osměloval víc a víc: Jako by se
připravoval na to, co přijde po 17. listopadu 1989. Přesto ale převážnou část
podnikatelsko obchodní aktivity vyvíjel nadále ve prospěch slušovického družstva.
Dokonce i v době, kdy ze služeb docenta ing. Františka Čuby, CSc., musel odejít. Což
bylo někdy na přelomu let 1983 až 1984...
AKCE "CHRPA" A CO JÍ PŘEDCHÁZELO
V podstatě po celé období své tzv.
"slušovické éry" pochopitelně MIKULÁŠ NADAŠI intenzívně spolupracoval s
jednotlivými složkami Státní bezpečnosti. V roce 1981 se ovšem kontakty ještě víc
prohloubily. Nadaši se totiž ocitl opět (pokolikáté už ?) ve vězení. A po jeho
skončení navázal důvěrné styky s tehdejším majorem DĚDKEM, příslušníkem VI.
správy StB (zpravodajská technika). Přes svoji údajně třetí manželku (Měla by to
být v předešlé I. části téhle knížky už zmíněná dcera profesora atavební
fakulty ČVUT ing. Holého, CSc. Možná se dokonce shodovala s onou agentkou StB Jarmilou
Nadašiovou, krycím jménem "Barbara"...), s níž se pan major "soukromě
sblížil" v době Nadašiho pobytu ve výkonu trestu.
(Lze říci, že tady někde asi začínají náznaky pozdější
"kooperace" slušovického družstva s některými složkami zmíněné VI.
správy Státní bezpečnosti. A jak známo, mezi zpravodajskou techniku
patří i část sortimentu, jež agrokombinát v pozdějších letech vyráběl.
Například počítače a komponenty k nim. Nejde ovšem jen o ně. Mafie pánů docenta
ing. Františka Čuby, CSc., a spol. také běžně používala, někdy dokonce i
prodávala, zařízení k odposlechům a další speciální speciální výrobky
"zpravodajského" charakteru. Ty ovšem musela odněkud mít, protože koupit se
u nás v té době nedaly. A legálně dovést ze zahraničí také dost dobře nešly...)
* * *
V roce 1985, to už Mikuláš Nadaši ve Slušovicích nepracoval, se dostal do
vězení opět. Tentokrát, tuším, do Ruzyně. Za podvody. Jenomže to
už se ocitl ve sférách zájmů I. správy Státní bezpečnosti, čili rozvědky.
Vyšetřování trestných činů bývalého šéfa pražského "utajeného"
střediska JZD AK Slušovice vedl v té době vyšetřovatel na Obvodní správě SNB na
Praze 1 kapitán JUDr. KMEC. V podstatě však takovým způsobem, že k panu Nadašimu
nepustil nikoho. Ani příslušníky XI. správy StB (ochrana hospodářských zájmů
státu), kteří vlastně k uvěznění onoho pána do značné míry přispěli. Dokonce
ani někteří řídící důstojníci z II. správy StB k němu nesměli bez
speciálního souhlasu nejvyšších šéfů Státní bezpečnosti...
(Mikuláš Nadaši sice odsouzen tenkrát byl, ale zhruba po několika měsících, asi
jedné třetině trestu, jej propustili na svobodu. Pikantní na tom je, že
vyšetřovatel kapitán JUDr. Kmec počátkem devadesátých let působil na ředitelství
Policie hlavního města Prahy ve vysoké funkci šéfa Úřadu pro vyšetřování a byl
zároveň členem kolegia tehdejšího ministra vnitra České republiky JUDr. Tomáše
Sokola. Poté ho jmenoval policejní president Ivan Vyleta ředitelem okresního
policejního ředitelství Praha-západ... Takže znovu velmi zajímavá
souvislost. Ostatně, nikoliv náhodná: Další fakta nám totiž ukáží, že nitky
od Mikuláše Nadašiho, resp. naopak směřující k němu, se sbíhají právě k
pražské policii a v mnoha případech také do centra policejního presídia, či
dokonce na ministerstvo vnitra a "novou" polistopadovou kontrarozvědku FIS,
FBIS resp. dnes BIS...)
* * *
Od Nadašiho uvěznění a následného předčasného propuštění na svobodu se také
datuje u onoho pána "nová" éra jeho života. Jednak, jak už bylo řečeno,
na přelomu let 1983/84 změnil působiště, a jednak přímo ve vztahu ke
Státní bezpečnosti. Tehdy totiž přešel "samozvaný inženýr
architekt" Mikuláš Nadaši ve stejné funkci ze Slušovic do JZD HORNÍ BRANNÁ.
Na doporučení předsedy agrokombinátu docenta ing. Františka Čuby, CSc.
A lze říci, že služby pro Horní Brannou vykonával stejné jako pro Slušovice. Či
vlastně dubloval je. Pracoval prostě pro obě strany ...
Zároveň, po propuštění z vazby jej od II. a XI. správy StB přebrala Hlavní
správa rozvědky, čili I. správa Státní bezpečnosti, a začala jej připravovat ke
speciálnímu využití. V rámci tzv. akce s krycím názvem CHRPA, kde měl plnit funkci
jednoho z nejdůležitějších aktérů. Coby "dubler" čili
"dvojagent" pro zpravodajskou hru se západoněmeckou výzvědnou službou.
(Uvedenou roli plnil Mikuláš Nadaši od roku 1987 velmi dobře. Dokonce můžeme
podle zdrojů blízkých oběma rozvědkám, tedy československé a západoněmecké,
konstatovat, že s úspěchem "donášel" na obě strany. A se stoprocentní
jistotou lze konstatovat, že svou úlohu neskončil po listopadu 1989, ba ani o rok
později ne: Zcela jistě ji vykonává dosud, byť pod "jiným krycím názvem".
Čemuž by nasvědčovaly informace ze současné doby... Navíc s určitostí
stále pracuje pro německou zpravodajskou službu. Nezbývá tedy než položit
otázku: Věděl tehdy o tom všem pan docent ing. František Čuba, CSc.? Ostatně, proč
by ne! Zvláště když po propuštění našeho "inženýra architekta" z
"kriminálu" v roce 1981 jeho služeb využíval zaměstnanecky dál, a po roce
1985 rovněž. Dokonce se dá soudit, že článek uveřejněný o Nadašim na
jaře 1985 v SIGNÁLU, který ho vykreslil jako "extrakriminálníka", měl
zakrýt výše uvedené skutečnosti a připravit půdu ke krytí čehosi jiného. Nejen
pro onu popisovanou akci s krycím názvem CHRPA...)
* * *
Zhruba v čase, kdy se spolupráce s První správou StB a západoněmeckou
rozvědkou rozjela "naplno", změnil Mikuláš Nadaši opět působiště.
Tentokrát se z JZD Horní Branná uchýlil do zemědělského družstva JINOŠOV na
jihozápadní Moravě (okres Třebíč). A znovu coby "specialista na rekonstrukce,
stavební adaptace atd. Pouze s tím rozdílem, že rozšířil svou působnost. Vedle
Prahy se totiž zaměřiltaké na Karlovarsko. Na hotely, ubytovací zařízení,
penziony...
(Přitom nadále zásada věrnosti Slušovicím zůstala v platnosti. Mikuláš
Nadaši svoje vztahy nepřetrhal, spíš naopak je posiloval. Měl totiž k tomu dost
dobrý důvod. Vzestup soudruha Miroslava Zajíce na mocenském žebříčku komunistické
strany. S ním totiž začal pro Slušovice, Jinošov, možná ještě pro Horní Brannou
a nově pro JZD Dřínov - dříve Kyšice na Mělnicku - realizovat spoustu věcí.
A pochopitelně také pro sebe... Ale, o tom až v následujících kapitolách. Stejně
jako o některých podivnostech spojených se Slušovicemi a osobou pana Mikuláše
Nadašiho po 17. listopadu 1989...)
UTAJENÝ "TAJNÝ" AGENT?
Přijít na fakta, kdo že to vlastně MIKULÁŠ NADAŠI je a jaký měl vztah k
agrokombinátu resp. k jeho předsedovi docentu ing. Františku Čubovi, CSc., nebylo
zrovna jednoduché. Jistě, Nadašiho jméno se tu a tam v záležitostech kolem Slušovic
vyskytovalo. Avšak dost mlhavě, bez konkrétních faktů. Dá se například prokázat,
že existovalo jakési osobní konto "N", které měl Nadaši k
dispozici (Na něm se nacházelo v době působnosti onoho pána u slušovického
družstva zhruba 600.000 Kčs, jež vybral, ale nikdo po něm při jeho odchodu
nepožadoval vyúčtování...), v počítačové sjetině zaměstnanců či členů JZD
AK Slušovice jsme jeho jméno ale nenašli: A to i přesto, že původně v záznamech
osobního oddělení evidováno bylo: Lze tedy předpokládat, že ho později v rámci
"zametání stop" prostě vymazali. Také v centrální evidenci obyvatelstva
chyběly přinejmenším ještě v roce 1992 některé údaje. Zřejmě se kdosi
vehementně snažil, aby se o něm vědělo co nejméně. Důvody? Například
vyšetřování kolem Slušovic nebo jeho "tajná" agentská minulost. Ostatně,
zájem na "anonymitě" měly nejen tehdejší mocenské struktury, s nimíž se
tenhle pán stýkal, ale i ty současné...
(V této souvislosti je nutné ovšem předpokládat, že stejný zájem
projevují právě některé kruhy současných mocenských struktur. Dovede si totiž
někdo představit, co "škody" by nadělala třeba jen taková informace z
léta 1991, kdy se Mikuláš Nadaši údajně snažil investovat do různých zajímavých
objektů a firem v Československu: Údajně to dělalo počátkem roku 1992 už přes
miliardu a půl korun...)
* * *
Pochopitelně, nemůžeme úplně stoprocentně prokázat, zda je výše zmíněná cifra
správná. Faktem ale zůstává, že Mikuláš Nadaši, který začátkem
devadesátých let oficiálně bydlel v Praze na Vinohradech, Vinohradská ulice 133/1417
, kde byl i trvale přihlášen u své tehdejší ženy, se na zmíněné adrese
nezdržoval. (Předtím, od roku 1977 trvale hlášen na Praze 1, Křemencova 186/7 a v
roce 1986 krátce na Praze 6, Dejvická 209/7.) Anebo, že od poloviny osmdesátých let
střídal osobní vozy stejně rychle jako jeho přítel, docent ing. František Čuba,
CSc.
Například dne 1. dubna 1986 prodal do Bratislavy jistému Branislavu M. červenou Alfu
Romeo státní poznávací značka ABX 18-47, poté BAM 08-66, rok nato, 29. července,
panu Petru K. z jednoho pražského předměstí černé Volvo 264 L (ACR 18-23), a 16.
června 1989 potom modrý Fiat 127 do Jablonce panu Raoulu K. (ADI 38-95) ... Tyhle vozy
ovšem ještě koncem roku 1991 měl podle informací z tehdejší Federální
bezpečnostní informační služby nadále k dispozici, navíc používal a dodnes
používá další, nepřihlášené na sebe. V prvních třech polistopadových letech
totiž žádné auto na sebe hlášené něměl...
(Jedna z jeho někdejších manželek, paní Provodová, má bratra, s nímž
Mikuláš Nadaši v té době rovněž udržoval dost úzké kontakty. Což je
pochopitelné, protože tenhle pán se "živil" coby vekslák. Navíc zdroje
blízké Mikuláši Nadašimu potvrdily, že tenhle vekslák měl před listopadem 1989
mít ulité peníze v USA. Prý dost. Začátkem devadesátých let žil, anebo dosud
ještě žije, v Praze-Štěrboholích, a prý realizuje celou dobu dost zajímavé
"kšefty". Že by s pomocí Mikuláše Nadašiho ? Ostatně, jméno onoho
"švagra" má v pražském "podstvětí" jistou vážnost, znala je
tenkrát velmi dobře pražská kriminálka, slušné poznatky by na toto téma měla mít
i policie dnešní. A zcela určitě o něm hodně věděli vedoucí pracovníci
Slušovického agrokombinátu, protože s Nadašim na některých věcech spolupracoval...
Stejně tak ovšem kriminální policie vedla v patrnosti zmíněného kupce onoho Volva
264 L Petra K. z pražského předměstí Černošic...)
ZÁHADNÁ ROLE SOUDRUHA ZAJÍCE
Avšak nejenom vzájemné, oboustranně výhodné "pracovní" kontakty
našeho "inženýra architekta" Mikuláše Nadašiho s první, druhou a
jedenáctou správou Státní bezpečnosti lze označit coby nanejvýš zajímavé.
Obdobný charakter totiž mají i vztahy s ing. Miroslavem Zajícem, před 17. listopadem
1989 tajemníkem ÚV KSČ pro zemědělství a posléze i členem jeho předsednictva.
Což platí nejen pro tzv. "slušovické období, ale také pro dobu, kdy Mikuláš
Nadaši velmi úzce spolupracoval s dalšími zemědělskými družstvy, zejména s JZD
Dřínov (v čele s někdejším předsedou soudruhem Volkem). A pokračovalo to i po tzv.
"listopadové" revoluci, kdy se Miroslav Zajíc stal členem slušovického
agrokombínátu (přijat 12. března 1990, osobní číslo 2210) a některých
"slušovických" akciových společností (např. DAK MOVA, TZV...) nebo začal
soukromě podnikat jako majitel prosperující firmy orientující se převážně na
země bývalého Sovětského svazu...
Vraťme se však k JZD Dřímov: Přes tohle družstvo, či spíš z něj,
dovážel Mikuláš Nadaši zeleninu ve velkém do Západního Německa. Bez vědomí
Slušovic, zato ale v těsné spolupráci se zmíněným soudruhem Miroslavem Zajícem,
který celou transakci z politického hlediska kryl. Pochopitelně, nikoli zadarmo:
Dělili se s Nadašim půl na půl, řidiči, jakémusi Jiřímu Hákovi, bývalému
automobilovému závodníkovi, který zeleninu do Západního Německa odvážel, dávali
provizi. Ostatně, s tímhle pánem náš "inženýr architekt" udržoval
kontakty ještě pár let po 17. listopadu 1989 a zřejmě je s ním ve styku dodnes.
Možná, že dokonce využívá i jeho mercedes, protože Jiří Hák provozuje, či
přinejmenším ještě nedávno v Praze provozoval taxíkářskou živnost.
(Tady jedno malé, o to však závažnější, pozastavení. Koncem sedmdesátých
let dělal "šéfa" jisté restaurace "U Labutě" v Praze-Krči,
poblíž Thomayerovy nemocnice, jakýsi pan Vaníček. Měl postavenou vilu v Praze pod
Strahovem, v blízkosti dřívějšího ministra zahraničních věcí Bohuslava Chňoupka.
Je možné, že i na ní se "podepsal" Mikuláš Nadaši. Ale o to nejde. Tenhle
pan Vaníček emigroval do Západního Německa, usadil se v Mnichově, tam začal
obchodovat a po 17. listopadu 1989 jezdil do Československa a skupoval v Praze hospody a
pozemky... Po něm "šéfování" v citované krčské restauraci převzal
nějaký pan Jiří Kulich, který přes svého komplice, důstojníka II. správy 4.
odboru StB podplukovníka Jaroslava Kříže, seznámil Mikuláše Nadašiho
prostřednictvím jistého Josefa Nového z firmy Konica-kopírky, jinak velmi záhadné
osoby, a pana Vaníčka, s některými lidmi z Mnichova... A kšefty se zeleninou mohly
začít také tímto směrem. Mimochodem, stejným způsobem v té době do Německa
vyvážely Slušovice i maso a jiné produkty, například sušené mléko... V pozadí
Mikuláš Nadaši a jeho přátelé z pražského podsvětí. Ostatně, v citované
hospodě v Praze v Krči se právě část tohoho podsvětí, a ne zrovna malá a
nevlídná, scházela. Což podle zdrojů blízkých Nadašimu a jeho okolí, resp.
kriminální policii, dělá dodnes... A dodnes se tam scházejí bývalí příslušníci
I. a II. správy Státní bezpečnosti. Mimochodem, rozvědka, a zřejmě i
kontrarozvědka, v oné restauraci měly jistou dobu tzv. detašované pracoviště, přes
něž se realizovaly "zajímavé ekologické aktivity". A v současné době je
kousek odtud, ve Lhotce, sídlo tzv. "sledovačky" a krycích dokladů coby
jeden z odborů Bezpečnostní informační služby. Pracovníci onoho zařízení,
vedeného Františkem Stárkem - "Čuňasem", tam chodí mezi společnost
bývalých "estébáků" a elity pražského podsvětí na pivo. Prý snad i
víc než jen na pivo, naznačují obvykle velmi dobře informované zdroje, které si
nepřejí být jmenovány...)
* * *
V době, kdy Mikuláš Nadaši odcházel "oficiálně" ze služeb
Agrokombinátu Slušovice a docenta ing. Františka Čuby, CSc., začal úzce
spolupracovat s Josefem ŠÍBLEM. Ten se postupně stal doslova pravou rukou našeho
"inženýra architekta". A je jím nadále. Člověk, kterému přátelé pro
jeho "specifické" schopnosti kriminálního charakteru říkají
"učitel", s ním prošel od let 1983 až 1984 všechno. Jako jeho zástupce či
osobní sekretář, organizátor různých obchodních akcí...
(Jeden čas působil v JZD Kačina, pak ale "přesedlal" přímo k Mikuláši
Nadašimu coby bezprostřední podřízený: Prošel s ním prakticky všechna
"novodobá" zaměstnání, dnes pracuje v jeho "soukromých"
firmách... )
* * *
O milenkách nebo lépe řečeno "sekretářkách", ze slušnosti, až na
určité výjimky, hovořit nebudeme. I když i jejich jména jsou známá. Faktem však
zůstává, že Mikuláš Nadaši pro svou rozsáhlou činnost měl množství
spolupracovníků. Nejen vzhledem ke svým závazkům vůči slušovickému družstvu, JZD
Horní Branná, zemědělskému družstvu Jinošov, případně JZD Dřínov ...
Existovaly totiž "kšefty" osobní, a pak, další instituce a podniky. Třeba
JZD Chýně u Prahy, bytové družstvo pro státní zaměstnance a pracovníky ÚV KSČ
Kolektiv, kontatky s některými dnešními akciovými společnostmi, resp. společnostmi
s ručením omezeným...
(A lze říci, že přes "soukromý" finanční prospěch za vším
můžeme hledat právě předlistopadové JZD agrokombinát Slušovice, čili současný
DAK MOVA Bratislava... Pavouk roztáhl sítě... A protože se Mikuláš
Nadaši zdál být už v této fázi pro docenta ing. Františka Čubu, CSc., a jeho
společníky dost nebezpečný a kompromitující, začali rychle v květnu 1991 zametat
stopy. Očišťovat své jméno a "pověst firmy" od Nadašiho.)
DALŠÍ KONTAKTY PANA NADAŠIHO
Můžeme tedy spolehlivě konstatovat, že výše
jmenovaný pán, který si nechal říkat "inženýr architekt", měl styky dost
obsáhlé. K něčemu dopomohlo jeho zaměstnání coby "šéfa" jednoho z
nejdůležitějších center slušovické "mafie", pražského střediska
slušovického agrokombinátu, k ostatnímu se dostal prostřednictvím svých
"kšeftů" či díky angažovanosti coby špičkový agent ve prospěch
II. správy Státní bezpečnosti resp. československé zpravodajské služby. A vzhledem
ke svým širokým "zájmům" také velmi často měnil adresy, odkud tzv.
"služebně" kontroloval, resp. ovládal své záležitosti. Jeden čas
"seděl" také na Barrandově v Praze (tehdejší telefonní číslo 590662),
jindy ve vile na Praze 3 v ulici Benešovská (tel. 7822170), v poslední době
například V olšinách 55, Praha 10 (telefon/fax 7822085). Tam má, údajně, mít
působiště spolu se svými kumpány dodnes...
Jak jsme se už zmínili dříve, v době, kdy Mikuláš Nadaši sídlil na
Barrandově, se začal dost intenzívně zabývat "problematikou" hotelů a
soukromých cestovních kanceláří. Zřejmě v souvislosti se svým
"profesním" zaměřením v zemědělském družstvu Jinošov na Třebíčsku.
Protože tam hotely a různá ubytovací zařízení, případně penziony do jeho
náplně přímo patřily. I když "pouze" v rámci rekonstrukcí...
(Tvrdí se, že tenkrát se v Barrandově seznámil s lidmi, kteří po listopadu
1989 měly své "interesy" ve společnosti DIALOG, patřící někdejšímu
filmovému producentovi ing. Adamcovi. Což byly jak cestovní kanceláře, tak i hotely a
ubytovací zařízení, získané dosti podivným způsobem z bývalého majetku ÚV
KSČ... Navíc sem také až do nedávna spadal i deník METROPOLITAN, dnes DENNÍ
TELEGRAF. A Mikuláš Nadaši tenkrát patřil k přátelům či obchodním společníkům
téhle "neobyčejně aktivní" firmy Dialog. Zejména ve vztahu k vývozu masa
do zahraničí. Ale také k jiným věcem. Například k těm, jež zajímaly Slušovice.
A k tomu se nejvíc hodil právě "inženýr architekt" Mikuláš Nadaši. Lze
předpokládat, že se přes DIALOG seznámil také s někdejším předsedou
představenstva a dodnes presidentem Harvardských investičních fondů Viktorem
KOŽENÝM, který byl počátkem devadesátých let s touhle firmou úzce spjat...)
* * *
S JZD CHÝNĚ u Prahy přišel Nadaši do styku prostřednictvím Jaroslava
Kříže. Tehdy ještě pracovníka Státní bezpečnosti (později řidiče autobusu
ČEDOK). O něm jsme se zmínili už v předešlých řádcích, přesněji při
popisování Nadašiho obchodních transakcí s někdejším tajemníkem ÚV KSČ
Miroslavem Zajícem. A protože Chýně bylo družstvo "velmi
zajímavé" a pro některé složky StB téměř nepostradatelné, například její
I. správu - výzvědnou službu, dostávají kontakty Mikuláše Nadašiho,
zaměřené tímto směrem, poněkud "zvláštní význam". Nejen proto, že náš
"inženýr architekt" pro tuhle správu pracoval coby agent a zároveň
"dubler" ve vztahu k německé zpravodajské službě.
Víme-li totiž, že Jaroslav Kříž Nadašiho znal osobně, lze
předpokládat, že na oplátku Mikuláš Nadaši věděl o pozadí některých akcí,
realizovaných prostřednictvím JZD Chýně. A tudíž, že do nich více či méně byl
se "svými lidmi" zapleten. Stejně tak jako i slušovické družstvo ...
(O co tady vlastně šlo ? JZD Chýně, ať už s vědomím nebo bez vědomí
členské základny družstva, sloužilo jako expozitura první správy Státní
bezpečnosti, tedy Československé rozvědky. Se zaměřením hlavně na
"pašování" vytypovaných lidí do zahraničí. Tímhle způsobem se třeba
dostala na Západ ekonomka bytového družstva pro státní zaměstnance a pracovníky ÚV
KSČ KOLEKTIV jistá Karlička - snad příjmením Ungrová, pocházející z Kladna nebo
pan Petr Osmík... Jsou však známy i případy tzv. "krycích útěků"
studentů ... Pochopitelně ne proto, že by byli nepřáteli socialistického zřízení
a prchali přes hranice za "svobodou, ale spíše byli touto cestou vysíláni jako
tzv. nelegálové, čili agenti ... A důležitou roli zde zřejmě hrál právě
podplukovník Jaroslav Kříž, který pracoval na II. správě Státní bezpečnosti, ve
4. odboru, jež se mimo jiné zabýval také mezinárodním terorismem a převaděčskými
organizacemi, ale i afroasijskými státy. Což, jak uvidíme v zápětí, může
mít v jistých souvislostech dost velký význam...)
* * *
U zmíněného Petra OSMÍKA se zastavme trochu déle a podívejme se na
celý případ poněkud podrobněji. Tenhle pán byl totiž v dost úzkém pracovním
kontaktu právě s JZD Chýně. Něco jako šéf stavební skupiny, či přidružené
výroby obdobného charakteru: Dělal tedy zhruba to, co Mikuláš Nadaši ve
Slušovicích a JZD Dřínov či později Jinošov. A když mu "teklo do
bot", tak ho Jaroslav Kříž dopravil ilegálně do Budapešti, kde jej
prostřednictvím "partnerské" maďarské Státní bezpečnosti umístil v
tamním konspirativním bytě. A než se vyřídily formality k Osmíkově trvalému
vycestování nebo lépe řečeno tzv. "emigraci" do Západního Německa,
umožňoval mu podplukovník StB Jaroslav Kříž několikrát návštěvu Československa
(pochopitelně ilegálně, vždyť byl "utečenec") k vyřizování
"jistých" záležitostí. Zřejmě nanejvýš "důležitých"...
(A tady je několik dalších zajímavostí: Na zmíněného Petra Osmíka byl
založen na Obvodní správě SNB Prahy 8 spis z časů jeho působnosti v
"delikátních" obchodech pražského regionu. A nešlo jen o JZD Chýně...
Prostě, měl nevyřízené účty s místní kriminálkou. Asi proto musel rychle
"emigrovat". Navíc, vedoucím ekonomického útvaru, kterému zmíněný pán
podléhal, byl v té době dnešní poslanec za sociálně demokratickou stranu pan
Wágner. Nejpodivnější se však zdá skutečnost, že určité kruby Federální
bezpečnostní informační služby či dnešní Bezpečnostní informační služby onu
budapeštskou "cestu" Patra Osmíka popírají, bagatelizují taktéž úlohu
tehdejšího příslušníka StB Jaroslava Kříže...)
* * *
Po příchodu do Západního Německa se prý Petr Osmík oženil a vzal si jméno
manželky, takže teď se jmenuje PETR SCHULHOF. Pod tím jménem si také údajně
založil jakousi "minifirmu". Nic moc, pouze nenápaná malá autoopravna s
příležitostným prodejem... Až na jednu maličkost: Skutečným majitelem firmy je
kdosi úplně jiný. A její účel? Například už pár let před 17. listopadem 1989 se
přes ni "dovážely do Českoslovnska, přesněji do Prahy, ojeté osobní
automobily. Nikoliv pro obyčejné lidi a nikoliv obyčejné osobní automobily... A
prováděly se další obchody, které nešly realizovat veřejně, "na denním
světle".
(O panu Petrovi Osmíkovi bude ještě řeč později, v dalších souvislostech.
Teď jen pouze konstatujme, že tak jako u mnoha jiných kolegů resp.
"spolupracovníků" Mikuláše Nadašiho, i jeho jméno je totožné se jménem
Petr Osmík, které je uvedeno v registru agentů StB coby důvěrník, datum narození
28. srpen 1947, registrační číslo 35319, krycí jméno PETR. Zmiňujeme se o
tom proto, že tahle informace bude mít v pozdějších událostech dost velký
význam...)
* * *
Co zbývá dodat ? Snad pouze několik maličkostí. Petr Osmík, alias Schulhof,
ještě v roce 1992 kvůli své kriminální minulosti nesměl do Československa. Dnes
prý by díky svým kontaktům a známostem mohl, kdyby ještě na jaře roku 1995
"neseděl" ve vězení. A kdyby nepatřil k "jedněm z nejvyšších
šéfů" hamburkského podsvětí, které v době svého pobytu v kriminále má
odtud osobně řídit.
Na rozdíl od Mikuláše Nadašiho, jenž až do letních měsíců roku 1992 mohl do
Západního Německa běžně. Tedy přesněji do doby, než mu Němci odhalili dost
velký, zřejmě ne zrovna čistý "kšeft", který na "svoje triko"
realizoval prostřednictvím zemědělského družstva Jinošov. Zhruba nejméně za 100
000 marek. Což se pochopitelně našim západním sousedům nelíbilo. Takže si
Mikuláše Nadašiho tak trochu podali. S výsledkem jednoznačným. Vyhostili ho, a do
pasu mu dali tzv. "medvěda". Návrat nežádoucí...
(Co všechno "inženýr architekt" Mikuláš Nadaši v posledních letech pro
Slušovice a zemědělské družstvo Jinošov dělal, ví Bůh. Sám pro sebe se
však přiživoval na aukcích starožitností, které tohle posledně jmenované
družstvo v letech 1990 a 1991 na jižní Moravě, speciálně v Brně, realizovalo.
Zcela jistě se ovšem velmi intenzívně také věnoval své další zálibě, t.j.
"koníčkům". Čili dostihovému sportu. Existují poměrně přesné údaje o
tom, že právě tohle pana Nadašiho dost přitahuje. Takže, třeba má silné vazby na
slušovickou společnost s ručením omezeným FORTUNA, která se právě
tímhle zabývá. O kontaktech na ostatní zemědělská družstva či podniky,
jež mají ke koním vztah, toho už je známo víc než dost. A nejsou to vztahy zrovna
moc čisté... Ostatně, rozsáhlé vyšetřování pro podvody je proti Mikuláši
Nadašimu podle informací ze strany slovenské policie vedeno také v Bratislavě.
Dokonce tam kvůli němu měli ustavit speciální vyšetřovací komisi. Jenže,
tohle teď zrovna není předmětem této části knížky.)
CAUSA AGENT : PŘEKVAPIVÝ EPILOG
O činnosti MIKULÁŠE NADAŠIHO zaměřené ve prospěch slušovického Agrokombinátu,
se vědělo dost dlouho. I o tom, jakého je charakteru. Málokdo však znal
rozsah "pavouka", vytvořeného tímhle pánem. Počínaje napojením JZD AK
Slušovice na "patřičná" místa až po vazby na administrativní a mocenské
struktury tehdejšího či dnešního státu. Nebo na JZD Jinošov, Horní Branná,
Dřínov, Chýně, bytové družstvo Kolektiv a některé po listopadu 1989 vzniklé
"akciovky", resp. společnosti s ručením omezeným. Lze předpokládat, že
Mikuláš Nadaši udržoval úzké spojení také se zemědělským družstvem Práče na
Znojemsku, jež spolupracovalo se Slušovicemi rovněž dost dlouho (dokonce mají
společnou firmu PEGAS). Zcela určitě však nikdo nemohl očekávat vývoj
událostí kolem "inženýra architekta" Mikuláše Nadašiho v letech
1990 a 1991 tak, jak se nakonec "vyvrbila". A zainteresovanost
"jistých kruhů" na aktivizaci Nadašiho coby agenta i v současnosti ...
To bylo totiž tak: Při formování Úřadu na ochranu ústavy a demokracie
přešlo do služeb uvedené instituce hodně bývalých příslušníků StB. Ti pak s
sebou často brali i své dřívější "agenturní sítě". Tvrdí se, že
celkem asi 800 agentů. Není tedy ani moc překvapující, že se v té době mezi nimi
ocitl i Mikuláš Nadaši. Jeho působnost zde měla být údajně zaměřena směrem na
Spolkovou republiku Německo, částečně také na Rakousko a Švýcarsko, přičemž
bezprostředně spadala pod II. odbor a II. oddělení Úřadu, později Federální
bezpečnostní informační služby. Navíc se nadále, nejméně až do léta roku 1991,
zúčastňoval citované už zpravodajské hry "CHRPA", zpočátku ovšem v
rámci dřívější první správy Státní bezpečnosti, přejmenované po 17. listopadu
1989 na Úřad pro zahraniční styky a informace.
(Mikuláše Nadašiho do Úřadu na ochranu ústavy a demokracie přivedl prý
jeho řídící orgán, příslušník StB Gabriel, který tam po listopadu 1989 přešel
též. Zdá se však, že to není tak jednoduché a Nadašiho role byla od 28. června
1990, kdy podepsal "vázací akt", poněkud jiná. Zřejmě přizpůsobená
představám přátel ze Slušovic, či jeho obchodním přátelům a kolegům z jiných
zemědělských družstev resp. soukromých firem vzniklých "podivným"
způsobem... Prostě, Mikuláš Nadaši tam byl "dosazen" zřejmě z vyšší
moci. O čemž svědčí i fakt, že někteří pracovníci Úřadu a později Federální
bezpečnostní informační služby věděli, kdo Nadaši ve skutečnosti je. Znali nejen
jeho "agentskou" minulost, ale též onu kriminální. Například jistý pan
major Otakar Lohynský, který předtím působil jako činná záloha StB u 8. odboru
Hlavní správy kontrarozvědky se zařazením na Ministerstvu zemědělství ČSR ve
funkci šéfa zvláštního oddělení a znal nejen Nadašiho, ale i množství informací
o něm. Už proto, že sám z titulu své práce se Slušovicemi spolupracoval. Možná
právě proto ve Federální informační službě a později Federální bezpečnostní
informační službě Mikuláše Nadašiho jistý čas také řídil... Ostatně, jak
uvidíme později, lze odpovědně předpokládat, že
tohoto pána osobně znali ještě před 17. listopadem 1989 také jeden z prvních
ředitelů polistopadové kontrarozvědky ing. Jiří Müller a jeho zástupce Jaroslav
Bašta...)
* * *
Překvapivá však není pouze angažovanost Mikuláše Nadašiho ve Federální
bezpečnostní informační službě. Dostat se totiž ke spisům tohoto pána,
patří dodnes k záležitostem více než napínavým, s otevřeným koncem. Protože je
na ně dána "blokace". Například v letech 1990 až 1992 bez výslovného
písemného souhlasu a vlastnoručního podpisu ředitele uvedené služby Jiřího
Müllera a jeho nástupců Jiřího Novotného a později Štefana Bačinského k nim
nikdo nesměl. A pokud se tam přece jen dostal, dejme tomu dvakrát, zjistil s údivem,
že se oproti předcházejícímu stavu dost silně ztenčily. Přibližně z pěti
svazků na tři, pak na pouhý jeden. Takže dnes by asi těžko někdo našel onen
vázací akt z 28. června 1990. Byl nebezpečný, proto možná zmizel. Stejně jako
další kompromitující materiály...
(Zlí jazykové tvrdí, že likvidovat stopy a kompromitující fakta o Mikuláši
Nadašim nebylo tehdy jenom snahou Federální bezpečnostní informační služby, ale
prý také některých lidí z někdejšího Federálního ministerstva vnitra.
Jak uvidíme z následujících pokračování téhle knížky, je to docela i reálné,
protože Slušovice měly své vazby také tam. A nejen díky bývalé první
správě Státní bezpečnosti, která přes jisté kádrové změny zůstala v podstatě
zachována. Ostatně, vedle zmíněné "akce CHRPA" zde
existují také určité kruhy "specifického pražského podsvětí" a
různých nově vzniklých ekonomických případně politických mafií, které měly či
dodnes mají co do činění se Slušovicemi resp. jejích nástupcem, DAK MOVA
Bratislavou. Nemluvě už o "dlouhých prstech" oněch subjektů na hodně
vysoké vládní a "bezpečnostní" místa ve státě... Prostě, zájem o
skartaci většiny materiálů týkajících se Mikuláše Nadašiho byl logický a její
realizace vyhovovala mnoha lidem. Nejen v Československu resp. v České republice, ale
také v sousedním Německu, Rakousku. A nikoliv lecjakým lidem...)
Část III.
Zdá se, že MIKULÁŠ NADAŠI měl vskutku nebývalé štěstí. Tedy přinejmenším ze
svého hlediska: Pracoval pro slušovický agrokombinát v době, kdy pánové
docent ing. František Čuba, CSc., profesor ing. František Trnka, CSc., a jejich další
společníci, připravovali vhodnou půdu k postupnému ovládnutí
zemědělsko-potravinářského komplexu v bývalém komunistickém Československu. A
podle údajů, které se podařilo během několika minulých let shromáždit, všechno
nasvědčuje také skutečnosti, že měli i přesný plán, jak proniknout do
"nových" vládnoucích struktur v případě změny politického systému. Či
udržet resp. ještě víc rozšířit stávající ekonmické pozice. Hlavně
však, náš "inženýr architekt" se tenkrát mnohému naučil v oblasti
pololegálních a nezákonných "kšeftů", podplácení... Přidáme-li pak k
tomu zkušenosti z "kriminálního podsvětí" případně metody, praktikované
ve službách Státní bezpečnosti, stal se náš Mikuláš Nadaši v mnoha směrech
nepostradatelným. Zvláště ve vztahu ke svým dřívějším obchodním partnerům a
"zaměstnavatelům", které navíc "držel tak trochu v hrsti":
Věděl toho na ně totiž z dřívějška víc než dost. A protože o
"velké" peníze nebyla v "kruzích", kde se onen pán pohyboval,
nouze, stačilo v polistopadových podmínkách rodícího se tržního hospodářství
založit pár vlastních firem, v dalích si udržet dosavadní pozice, a podnikání
"ve velkém" mohlo začít. Zejména, když Mikuláš Nadaši navíc
disponoval mnoha známostmi, jež znamenaly do budoucna velmi cennou devízu...
SLUŠOVICE: VZOR PRO OSTATNÍ
Zásady, uvedené v úvodu téhle části, však mohou
platit také obráceně. Totiž: Schéma realizované v osmdesátých letech panem
Mikulášem Nadašim lze aplikovat i na "jistá" zemědělská družstva.
Přesněji na podniky a společnosti, které si vzaly "vzor" z někdejšího
Agrokombinátu Slušovice, odtrhly se od mateřského JZD, osamostatnily se. Navíc,
což je zajímavé, ve většině uvedených případů hrál důležitou roli právě
Mikuláš Nadaši. Zářným příkladem budiž třeba dříve už citované zemědělské
družstvo JINOŠOV na Třebíčsku, s nímž Mikuláš Nadaši udržoval úzké obchodní
a "pracovní" kontakty nejméně od let 1987 až 1988. Na jaké bázi, nechť
čtenáři posoudí sami z několika málo údajů, které jim v následujících
řádcích předkládáme.
* * *
Jak již bylo řečeno dříve, Mikuláš Nadaši se "formálně" rozešel s JZD
DAK Slušovice na přelomu let 1983/1984. K Jinošovu se dostal přes zemědělská
družstva Horní Branná a Dřínov a navázal s ním velmi úzké osobní vztahy. A ty
přetrvaly, byť v jiné podobě, vlastně hluboko do devadesátých let: Lze říci, že
i přes problémy, které nastaly koncem roku 1990. Tehdy se totiž přidružená výroba
jinošovského družstva, pochopitelně také se svými středisky, např. v Praze,
odtrhla, a utvořila tzv. SPOLEČNÝ PODNIK "OSLAVA" se sídlem v
Náměšti nad Oslavou. V čele s ředitelem IVANEM CHLÁDKEM, někdejším vedoucím
pracovníkem JZD Jinošov. A aby to bylo kompletní, bývalý předseda družstva ing. JAN
HEJÁTKO spolu s dalšími /ex/předsedy nejsilnějších družstev na Třebíčsku
založili akciovou společnost TIPA ...
(Pánové z TIPY našli velmi brzy společnou řeč také s Mikulášem Nadašim. Jednak
se dobře znali z dřívějška, a pak, "náš inženýr architekt" miloval
koně. A právě koně se staly hlavním polem působnosti nové akciové společnosti. Vezmeme-li
v této souvislosti "koňské" spojení na JZD MÍR PRÁČE a obdobnou
"koňskou" zálibu slušovického Agrokombinátu, kruh byl uzavřen. Včetně
Nadašiho úlohy. Ostatně, k podniku TIPA, a tudíž zřejmě také k Mikuláši
Nadašimu, měly, přinejmenším v letech 1991 a 1992, velmi blízko i jiné zajímavé
"subjekty": Například revue RECEPTÁŘ a její spolumajitel a realizátor
stejného programu v televizi, doktor Přemysl PODLAHA, za komunistů jeden z jejich
věrných propagátorů a příslušník stranické nomenklatury. Jistá zaměstnankyně
Receptáře, a v té době také kupodivu "černých" Zemědělských novin,
pracovala pro TIPU dokonce coby tisková mluvčí a využívala k tomu v Jihlavě
redakčních místností... Redaktora brněnské filiálky Zemědělských novin, který
po tom v polovině roku 1992 "šel", zmlátili tak, že skončil v nemocnici... )
* * *
Společný podnik OSLAVA se v podstatě zabýval tím, čím přidružená výroba
JZD Jinošov. To znamená disponoval středisky stavebních prací resp. přidružené
výroby v Brně a Praze (tam pochopitelně v čele s agentem StB Mikulášem Nadašim),
provozováním aukčních síní v Brně, prodejem a koupí starožitností, a hlavně
různými obchody, například "kšeftováním" s dobytkem ...
Ale nejen dobytek vyvážený přes Itálii do Jugoslávie patřil v té době k hlavním
artiklům OSLAVY a pana Mikuláše Nadašiho. Pro kriminální službu by třeba tenkrát
byly zajímavé a podnětné informace o transakcích s chemikáliemi. A možná by to
interesovalo i policii v Německu. Proč ? Z jednoduchého důvodu. To se totiž
za velmi výhodnou cenu, tzv. nákladovou, kupovaly "jisté chemické látky" v
Německu, v režii OSLAVY a zmíněných firem Mikuláše Nadašiho se přebalovaly na
Třebíčsku (údajně přímo v Třebíči a snad v Ocmanicích), a odtud se s podstatně
vyšším ziskem prostřednictvím Nadašiho prodávaly zpět do Německa. A to přesto,
že uvedené zboží k nám bylo dodáváno vlastně v rámci pomoci západních zemí
polistopadovému transformujícímu se Československu. Pochopitelně za cenu více méně
symbolickou.
(Nejde však jen o chemikálie. Stejným způsobem realizoval Mikuláš Nadaši
prostřednictvím svých "přátel" na Třebíčsku např. obchod s faxy,
přesněji s MINOLTOU 250... Nakoupili jich zhruba za 4 milióny korun. Nekvalitních, v
mnoha případech naprosto nefunkčních. A odkud na to vzali peníze ? Různě.
Taková TIPA třeba od Ministerstva zemědělství České republiky. Jak ? Normálně. Na
dotacích. Dohromady kolem čtyř milionů. Ne, nebojte se, v "papírech" na
úřadě tu částku na onu akciovou společnost nenajdete. Místo TIPY tam figurují
jiná zemědělská družstva. Zlí jazykové tvrdí, že jedním z nich byly Dalešice,
které si dotace nechaly přidělit na sebe a pak je odevzdaly v tichosti akciové
společnosti TIPA. I tak se to dělá. Jenomže, tohle všechno tehdy policii
neinteresovalo a Federální bezpečnostní informační službu jakbysmet. Přestože
obě složky měly k dispozici dostatek podrobných informací...)
* * *
Jak je vidět, zkušenosti někdejšího Agrokombinátu Slušovice či dnešního DAK MOVA
Bratislava nebyly k zahození. Stejně tak jako se pro jiné firmy jevila atraktivní
spolupráce s Mikulášem Nadašim. S tím zvlášť: Ten se totiž v rámci vylepšené
reprezentace rozhodl k inovaci a na cesty do Itálie, a z počátku také do
Německa, s sebou začal vozit svou další přítelkyni (nebo v pořadí už x-tou
manželku?), jednu z favoritek soutěže o titul královny krásy. Jinak také majitelku
diskotéky v Plzni, kterou jí zařídil otec, údajně ředitel plzeňské ŠKODOVKY z
počátku devadesátých let. Prý proto, aby šly "kšefty" líp. Inu, škola
Státní bezpečnosti a různých těch zpravodajských služeb se nezapře.
(Tady jedna zajímavost: Pokud je tato informace pravdivá, a podle informací z kruhů
blízkých Mikuláši Nadašimu, policii a tehdejší Federální bezpečnostní
informační službě se zdá, že ano, tak ono spojení by bylo dost
interesantní. Protože funkci ředitele plzeňské škodovky v té době vykonával pan
ing. SOUDEK, její dnešní majitel... Což v kontextu s naším "inženýrem
architektem" může za "jistých" okolností znamenat hodně. Už proto,
že Škoda Plzeň patří k největším podnikům v naší republice. A způsob její
"transformace", jak nasvědčují čas od času informace ze sdělovacích
prostředků, je dodnes poněkud "zamlžen". Ale opakuji, pouze za
předpokladu, že ona dáma měla k někdejšímu řediteli a dnešnímu majiteli
škodovky ing. Soudkovi skutečně tak úzký příbuzenský vztah...)
JEŠTĚ K ČINNOSTI PANA NADAŠIHO
To, že na veřejnost na přelomu let 1991 až 1992 pronikly informace, poodhalující
tajemnou roušku nad MIKULÁŠEM NADAŠIM a praktikami někdejší I. a II.
správy Státní bezpečnosti resp. "nové" polistopadové kontrarozvědky,
vyvolalo pochopitelně patřičnou odezvu. V pražské centrále tehdejší Federální
bezpečnostní informační služby nastal patřičný rozruch: ani tak ne proto, s kým
že to "od nich" autor série materiálů na toto téma spolupracoval. Spíš je
zajímalo, jak se údaje o onom muži dostaly "na světlo Boží"... Stejné
pozdvižení se však odehrávalo také v bezprostředním okolí našeho "inženýra
architekta" Mikuláše Nadašiho. Na druhé straně se ovšem díky zmíněné
"indiskréci" objevila další fakta, jež některé body z působnosti pana
Nadašiho dále zpřesňují či blíže osvětlují. Proto se v této kapitole k
některým detailům ještě jednou podrobněji vracíme...
* * *
V prvé řadě, údajně vznikly jakési pochybnosti o vztahu Mikuláše Nadašiho k
zemědělskému družstvu JINOŠOV na Třebíčsku. Prý pro ně nikdy nepracoval, nechal
se slyšet někdejší ekonom tohoto JZD a hrozil žalobou. Neměl pravdu. Podle členů a
nezprofanovaných funkcionářů jinošovského zemědělského družstva Nadaši působil
coby šéf v jeho tzv. přidružené výrobě, která sídlila v Praze. Koncem roku 1990 a
počátkem roku 1991 došlo k rozdělení a přidružená výroba připadla společnému
podniku OSLAVA v Náměšti nad Oslavou, pochopitelně k Oslavě přešel také náš
"inženýr architekt", i když už ne jako zaměstnanec, ale pouze na bázi
úzkého "spolupracovníka" a obchodního partnera či poradce. Tehdy
už totiž vlastnil dvě firmy. Na Kolovratské ulici v Praze 10 - Vršovicích s názvem
NOVOTRADE (telefon 7822170) a společnost s ručením omezeným NOVOSERVIS (IČO 00569160,
telefony 7822075, 7822085, 7822095), která "seděla" rovněž v Praze 10 -
Vršovicích, tentokrát však na ulici V Olšinách 55; její pobočka pak měla adresu
Praha 10 - Strašnice, Kolovratská 6 a telefonní číslo 7822165...
Ale, vraťme se ke vztahu Mikuláše Nadašiho k JZD Jinošov,
reprezentovaným do konce roku 1990 předsedou ing. Janem HEJÁTKEM. A
citujme dopis, který o tom sám Mikuláš Nadaši pod značkou Luc/1057 dne 20. března
1991 napsal...
* * *
"... JZD Jinošov uzavřelo smlouvu o pronájmu kanceláří Benešovská 23
(v Praze, pozn. aut.) s firmou MATHIAS GmbH MNICHOV a smlouva byla podepsána mezi panem
ing. Hejátkem a mnou jako obchodním ředitelem firmy Mathias GmbH v ČSFR. Tudíž firma
NOVOSERVIS, tedy já, který jsem vlastníkem této firmy, nemám v tomto bodě s
Vaším JZD nic společného, a proto prosím, abyste se laskavě v budoucnosti obracel
přímo na firmu do Mnichova. Protože firma Mathias GmbH, ani já, jako osoba, jsme
neměli zájem komplikovat situaci, zaplatili jsme již v říjnu-listopadu (rozuměj roku
1990, pozn. aut.) veškeré platby, které se týkaly telefonu a nájmu. Vím jen to, že ing.
Hejátko uzavřel další smlouvu s paní Michaelou KREŠLOVOU na kanceláře od 1.
září 1990. A vím také dle informací, že platba za nájemné a telefon
nebyla proplacena...
Vážený pane předsedo (rozuměj JZD Jinošov, pozn. autor), rád bych Vám vyhověl a
pomohl, abyste byl spokojen, a proto bych Vás chtěl informovat, že pan ing. Jan
Hejátko podepsal se mnou zprostředkovatelskou smlouvu na rok 1990, a to na jedno
procento z objemu prací v zahraničí, což dle propočtu činí za rok 1990 cca 90 000
Kčs, které jsem do dnešního dne od Vašeho JZD nedostal.
Doufám, že naše oboustranné vztahy budou ty nejlepší a nadále zůstávám se
srdečným pozdravem. Mikuláš Nadaši."
(Všimněme si, prosím, jednoho jména, které se zatím v naší knížce neobjevilo,
zato je však dosti důležité: Paní Michaela KREŠLOVÁ. Dáma, jež, jak
uvidíme později, patřila k Nadašiho nejužším spolupracovníkům: Podílela se s
ním na mnoha akcích, např. těch, které se realizovaly v tzv. barrandovské éře.
Ostatně, informace z důvěrných pramenů tvrdí, že mu byla blízká i jinak...)
* * *
Jinak lze konstatovat, že výše citovaný dopis je vskutku velmi cenný. Dovídáme se z
něj totiž, že náš "inženýr architekt" Mikuláš Nadaši vedl
"zajímavé" obchody s JZD Jinošov, hlavně však: Vedle dvou
jmenovaných firem NOVOSERVIS a NOVOTRADE má, přinejmenším v té době, přímý vliv,
ne-li značnou finanční účast, také na podniku MATHIAS GmbH MNICHOV, kde působil
jako obchodní ředitel na území dřívějšího Československa.
(Přitom v podstatě neskryta před veřejností je pouze firma NOVOSERVIS,
jejíž adresu a telefonní čísla najdeme ve Zlatých stránkách. Ostatní dvě firmy
se zdají být "utajené". Pouze vzhledem k zájmům pana Nadašiho se můžeme
domnívat, čím se asi zabývaly či dodnes zabývají... Mimochodem, Nadaši jezdí až
moc často do Itálie, jeho přítel soudruh Miroslav Zajíc, jeden bývalých
nejvyšších komunistických funkcionářů, má zase firmu, jež má velice úzké
obchodní kontakty na bývalý SSSR. A v obou zemích hraje velkou roli mafie... A jak
uvidíme později, souvislosti zde mohou být nemalé. Zejména s narkotiky. Ale možná
také s nelegálním obchodem se zbraněmi, s "praním" špinavých peněz...)
Mikuláš Nadaši však, jak bylo právě naznačeno, se zúčastňoval různých
obchodních transakcí také se zahraničím. V jisté době opět hlavně
prostřednictvím Zemědělského družstva Jinošov. Až na několik maličkostí. Chybí
jaksi dokumenty: Takže např. nevíme, co bylo obsahem oné dohody o obchodu v hodnotě
devíti milionů korun, za nějž měl MIKULÁŠEK (jak mu důvěrně bývalé vedení
jinošovského družstva říkalo), dostat "provizi" 90.000 korun. Respektive na
vedení jinošovského družstva se údajně nenacházejí.
(Čtenář teď možná namítne: proč se to píše, když vazby na slušovický
Agrokombinát, a tím pádem také na docenta ing. Františka Čuby, CSc., v textu
chybějí? Omyl. Ony tam jsou, přestože je nelze viditelně identifikovat. Už jenom
taková maličkost: Odkud asi vzal Mikuláš Nadaši k založení svých firem
peníze ? Navíc obchodoval s dobytkem. Přes Itálii jej vozil do bývalé Jugoslávie.
Možná by stálo za to zjistit, jakým způsobem maso ve stejné době vyvážela do
Itálie např. slušovická společnost MORAGRO. Anebo jiné společnosti, úzce spjaté
právě se Slušovicemi, či nejnověji s DAK MOVA Bratislava. Třeba už dříve
zmíněný DIALOG... Navíc, citovaná paní Michaela KREŠLOVÁ, o které se ve svém
dopise Mikuláš Nadaši zmiňuje, byla před rokem 1989 sekretářkou a přítelkyní
onoho pána. A jak už jsme uvedli výše, "seděla" s ním dost dlouho na
Barrandově v Praze, kde tehdy "dělali" do hotelů a cestovních
kanceláří". Na telefonních číslech 326536 a 4288761, na Barrandově pak 590662.
A na Benešovské ulici 23 v Praze? Tam měli telefon 7822085. Pochopitelně, oba dva,
Michaela Krešlová i Mikuláš Nadaši, tehdy pracovali také pro Slušovice...)
O DALŠÍ PŘEKVAPENÍ NENÍ NOUZE
Vskutku, Mikuláš Nadaši toho má na svědomí za svůj dlouhý a, jak jsme
měli možnost dosud vidět, velmi "plodný" život, víc než dost. Od
přehršle kriminálních deliktů a častých pobytů ve vězení přes
"angažovanost" špičkového agenta Státní bezpečnosti, zahraniční
rozvědky a západoněmecké zpravodajské služby až po úzkou spolupráci s Federální
informační službou či Federální bezpečnostní informační službou. A to už
nemluvě o různých "podivných" obchodních zájmech ve spojení s JZD
Agrokombinát Slušovice, JZD Horní Branná, Dřínov, Chýně, Jinošov... resp.
vlastní podnikání vesměs nelegálního charakteru...
(Za těchto okolností se zdálo dost nepochopitelné, že na demokratických principech
budovaná nová, "polistopadová" kontrarozvědka, Federální informační
služba a později Federální bezpečnostní informační služba, případně obrozená
zpravodajská služba, používaly služeb pána s takovovou minulostí a takovým
charakterem. Ba co víc: Jak uvidíme v následujících řádcích, někteří z
pracovníků těchto centrál s Mikulášem Nadašim dokonce udržovali úzké osobní
přátelské vztahy. Včetně v té době špičkových činitelů české resp.
federální politické reprezentace...)
* * *
Jak již bylo řečeno, krátce po tzv. vázacím aktu Na Mikuláše Nadašiho,
tedy po 28. červnu 1990, udělil tehdejší ředitel kontrarozvědky na veškeré spisy o
tomhle pánovi embargo: Smělo se do nich pouze s jeho výslovným, vlastoručně
podepsaným souhlasem. Brzy poté však s Mkulášem Nadašim kupodivu začínají
navazovat "těsnější" soukromé styky také někteří pracovníci tehdejší
Federální informační služby a později Federální bezpečnostní informační
služby. Například reaktivovaný kapitán, od poloviny roku 1991 podplukovník Václav
KÁCL a jeho pozdější manželka poručice Radmila BARTHOLDYOVÁ. Zejména tahle dáma
se činila. Prostřednictvím v té době ještě kapitána Kácla o Mikuláši Nadašim
získala, přes zmíněné už embargo, patřičné informace, a pak několik týdnů,
údajně v rámci své dovolené, u Nadašiho pracovala coby brigádnice v jeho firmě,
sídlící tehdy v Praze, na Benešovské ulici 23. Dokonce se s ním natolik
"spřátelila", že se zúčastňovala večírků na jeho chalupě: Ba co víc,
podle zdrojů blízkých kontrarozvědce, ony večírky přímo organizovala.
(A tady je první velké překvapení. Těchhle "večírků" se totiž
zúčastňoval také nový ředitel Federální informační služby, jmenovaný od
listopadu roku 1990, bývalý barrandovský asistent Jiří NOVOTNÝ. Údaje z obvykle
dobře informovaných, leč utajených zdrojů dokládají, že vzhledem k prý jeho
"sexuální plachosti" mu tam měly být speciálně pro něj opatřovány
"lepé", ke všemu ochotné, hlavně však "zkušené", děvy. A
druhé velké překvapení? Tím je tehdejší ministr zemědělství České republiky za
Občanskou demokratickou alianci Bohumil KUBÁT, známý nesmiřitelný
"odpůrce" Agrokombinátu Slušovice. Přesněji řečeno jde o jeho účast na
zmíněných večírcích. Což je, vzhledem ke skutečnosti, že právě tenhle ministr
stál často u zrodu získávání informací na Mikuláše Nadašiho, dost zvláštní.
Avšak ne dosti na překvapeních. Existuje totiž ještě třetí, stejně velké
překvapení: Citovaná už poručice Federální bezpečnostní informační služby
Radmila Bartholdyová v té době "oficiálně" pobývala několikát na
delších návštěvách u sovětského konzula v Karlových Varech, setkala se též
důvěrně mnohokrát s pracovníky obchodního oddělení sovětského velvyslanectví v
Praze. Nikoliv služebně, protože právě k vůli těmto schůzkám bylo s ní nakonec
Útvarem pro vnější ochranu Federální bezpečnostní informační služby vedeno
šetření. S výsledkem "neznámým"...)
* * *
Zajímavé, co? Ještě zajímavější se ovšem jeví skutečnost, že MIKULÁŠ
NADAŠI pro obě zmíněné organizace, tedy dnešní Bezpečnostní informační službu
a Úřad pro zahraniční styky a informace, čili někdejší rozvědku, pracuje dodnes.
Dál udává lidi jako agent... Jeho pole působnosti je vedle "domácí politické
scény" navíc stále zaměřeno na Spolkovou republiku Německo. A konečně,
spolupráci nerozvázal, alespoň do doby, kdy byla psána tahle knížka, ani s německou
rozvědkou. Akce "CHRPA" tedy běží dál. A možná dokonce také jiné akce,
namířené proti politickým odpůrcům režimu. Tehdejšího i dnešního... Třeba i za
tichého soulasu prozatimního ředitele Bezpečnostní informační služby, bývalého
mluvčího Charty 77, disidenta a "uhlavního nepřítele" slušovické mafie
Stanislava DEVÁTÉHO. Muže, bez jehož výslovného souhlasu se ke spisům týkajících
se Mikuláše Nadašiho nedostane dodnes nikdo...
(Takže, co se vlastně po listopadu 1989 změnilo? Zdá se, že ve světle předešlých
údajů zcela nic. Svinstva, která se dělala za totality a normalizace, se realizují
stále. Ostatně, proč by ne: Lidé Nadašiho typu jsou totiž teprve teď, v
"rodící se demokracii", ctěni a váženi. Když byl např. ještě
plukovník JUDr. Pavel HOFMAN ve funkci ředitele pražské policie, mezi
pozvanými hosty na oslavy jeho posledních narozenin coby policejního šéfa nechyběl
ani Mikuláš Nadaši. Vedle takových osobností jako tehdejší výkonný
místopředseda ODS Petr ČERMÁK, do léta roku 1995 ředitel ekonomické kontrarozvědky
JUDr. Jan ŠULA, exministr vnitra České repuliky a místopřadseda Svobodných
demokratů JUDr. Tomáš SOKOL, v současné době "podivným" způsobem
trestně stíhaný, či už nestíhaný, ředitel a majitel "podvodně
privatizovaného" hotelu AMBASSADOR v Praze JUDr. Vlastimil DVOŘÁK... Oslavy
narozenin pochopitelně proběhly za přítomnosti většiny tehdejších nejvyšších
pracovníků ministertva vnitra včetně ministra Jana RUMLA a vysokých činitelů
pražského ředitelství policie v čele s tehdejším Hofmanovým prvním zástupcem
podplukovíkem STAŇKEM, šéfem městské ekonomické kriminálky Ladislavem NIKLEM...)
* * *
Nejde však jen o Mikuláše Nadašiho. Stejný osud vzrůstající "politické"
popularity a "nepostradatelnosti" postihl také jeho další kolegy z bývalé
"slušovické mafie". Namátkou třeba jmenujme zmíněného už JUDr.
Jana ŠULU. Pána, který byl před listopadem 1989 ředitelem
slušovického hotelu ve Vietnamu, v němž se realizovaly velmi "interesantní"
a vesměs nelegální obchody. Pána, který patřil k osobním
přátelům exministra Sokola, odpovědného za devastaci bezpečnosti v letech 1991 až
1992. A tentýž člověk byl, jak už jsme uvedli výše, až do léta tohoto
roku ředitelem Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské
činnosti při policejním prezídiu. O JUDr. Šulovi si však přečteme
podrobnější fakta v některé z dalších částí téhle knížky.
(Existovali ovšem i jiní "výtečníci" ze slušovické "líhně". Nadřízeným
JUDr. Jana Šuly ve "slušovické centrále", a zároveň také přímým
nadřízeným Mikuláše Nadašiho, byl ing. Josef LÍZAL, po listopadu 1989 čerstvě
jmenovaný generálmajor a zástupce náčelníka Vysoké vojenské školy ve Vyškově,
hlavně však "význačný postslušovický podnikatel" a podílník mnoha
"akciovek" či společností s ručením omezeným. Konečně, nemůžeme
zapomenout ani na profesora ing. Františka Trnku, CSc., bývalého ekonomického
náměstka nejvyššího šéfa družstva docenta ing. Františka Čuby, CSc. Už proto
ne, že profesor ing. František Trnka, CSc., byl až do nedávna předsedou Liberální a
sociální unie, dnes se řadí k čelným funkcionářům Českomoravské strany středu
a je poslancem Parlamentu České republiky... I on patřil de facto k přímým
nadřízeným Mikuláše Nadašiho. Ovšem nejenom on: Nadašiho činnost do jisté míry
řídil a dost značně i ovlivňoval ing. Miroslav Kovařík, vedoucí zahraničního
obchodu ve Slušovicích. Ano: Ten ing. Miroslav Kovařík, který se později stal
majitelem a podílníkem mnoha slušovických akciových společností a společností s
ručením omezeným. Ten ing. Miroslav Kovařík, kterého dne 14. května 1995 ve Zlíně
pomocí bomby umístěné v autě zavraždili. Prý to byla mafie...)
* * *
Podle údajů z obvykle dobře informovaných kruhů, jež si nepřejí být jmenovány,
se Mikulš Nadaši stále víc začíná pohybovat také ve vyšších, ba někdy
až těch nejvyšších společenských kruzích. Přesněji řečeno, od
určitého času se vyskytuje poblíž bývalé mnohonásobné olympijské vítězky ve
sportovní gymnystice, někdejší poradkyně presidenta Václava Havla a předsedkyně
původně federálního, teď českého olympijského výboru Věry ČÁSLAVSKÉ.
Ony obvykle dobře informované kruhy tvrdí, že to není náhodné. Nejenom z hlediska
důvěrných vztahů, ale též pokud jde o podnikatelské aktivity...
XXXXXXXXXXXXXXXX
Je zcela pochopitelné, že takových "kompliců", o nichž byla řeč v
předešlých řádcích, měl Mikuláš Nadaši přehršle. A nepocházeli pouze ze
slušovického družstva či z nových "polistopadových" politických struktur.
Spíš naopak: Vzhledem k minulosti onoho pána jsme v jeho okolí nacházeli a dodnes
nacházíme dost "podivných" individuí. Přesněji řečeno lidí, často
bezprostředně spojených s kriminálním podsvětím, s bývalými či nově vzniklými
zločineckými mafiemi, s někdejšími agenturními sítěmi Státní bezpečnosti, v
mnoha případech pak i s důstojníky předlistopadových první, druhé a jedenácté
Správy StB, čili zpravodajské služby a politické a hospodářské kontrarozvědky...
(Jedním z lidí velmi úzce spjatých s Mikulšem Nadašim je vskutku
"výtečník", o kterém se toho na veřejnosti nevědělo téměř nic. Až do
soboty 27. května 1995, kdy o něm psal Jiří PŠENIČKA na poslední stránce LIDOVÝCH
NOVIN v článku "Zhanoben na seznamu Fondu národního majetku"... I když na
druhé straně, některým Pražanům a obyvatelům z Čáslavi název JOSEF
VANČURA zřejmě cosi říkat bude. Pro ty ostatní, co o něm dosud nemají ani
potuchy, tedy uveďme pár základních údajů. Takže: Podle autora zmíněného
příspěvku patří tenhle pán k jedněm z největších zemědělských
podnikatelů ve středních Čechách. Po předcích prý zdědil dva statky s
padesáti hektary zemědělské půdy, své nároky údajně sdružil s dalšími
restituenty, pronajal si pozemky a začal hospodařit. Celkem na 2300 hektarech polí. Aby
vyrobené produkty mohl sám zpracovávat, ucházel se o privatizaci Čáslavské
mlékárny a tamních jatek. Jeho projekty nakonec zvítězily, takže třeba zmíněnou
mlékárnu získal přímým prodejem za 13 miliónů 880 tisíc korun...)
* * *
Samo o sobě by podnikání Josefa Vančury nestálo za to, abychom o něm psali. Na to
totiž bohatě stačí LIDOVÉ NOVINY. Je zde však několik "KDYBY". Kdyby
jméno Josef VANČURA nebylo totožné s jménem Josef VANČURA, jež je uvedeno v
registrech agentů Státní bezpečnosti pod krycím jménem "LHOTÁK" a
registračními čísly 11593, 29475, 159388 a 947501, datum narození 12. května 1942...
Anebo kdyby onen člověk nejen tehdy, ale také v současnosti nepatřil k nejbližšímu
okolí, ba dokonce k nejbližším přátelům a spolupracovníkům našeho
"inženýra architekta" Mikuláše NADAŠIHO... Kdyby Josef Vančura už
od konce sedmdesátých let nebyl "pupeční" šňůrou spojen pražským
podsvětím, přesněji s onou "odnoží, která se scházela ještě počátkem
devadesátých let v několikrát už zmíněné restauraci "U labutě" poblíž
krčské nemocnice na Praze 4, kde byla mimo jiné dislokována i rezidentura
československé rozvědky... A konečně, kdyby Josef Vančura
nepobýval před listopadem 1989 dost dlouho za kriminální delikty ve vězení.
(Těch "KDYBY" bychom ovšem mohli uvést ještě daleko víc. A s velkými
otazníky. Například: Proč se Josef Vančura pohyboval nejméně rok v bezprostředním
okolí tehdejšího ministra zemědělství České republiky Bohumila KUBÁTA?
Proč Kubát za něj orodoval u českého ministra vnitra JUDr. Tomáše SOKOLA v
záležitosti Vančurova trestního rejstříku, přesněji řečeno usiloval o jeho tzv.
"rehabilitaci"? Proč obdobným způsobem, ovšem podstatně delší dobu, Josef
Vančura "stepoval", a důvěrné prameny tvrdí, že dokonce přímo
"vládl", v blízkosti Kubátova nástupce, ministra zemědělství Josefa LUXE?
Jaké vratné a nevratné dotace vlastně "velkopodnikatel" Josef Vančura
dostal, a jak to bylo ve skutečnosti s oněmi "vítěznými" privatizačními
projekty na čáslavskou mlékárnu a jatka? )
* * *
Vskutku, lze říci, že na jednoho "bezúhonného" a
"úspěšného" velkopodnikatele postkomunistické éry připadá poněkud mnoho
otázek a oněch "KDYBY"... Stejné otázky z konce
předešlého odstavce ovšem můžeme položit také bývalému a aktuálnímu ministru
zemědělství Bohumilu Kubátovi a Josefu Luxovi. S jedním dotazem, velmi specifickým,
navrch: Věděli, co je Josef Vančura, zač? Věděl ministr Josef Lux o tom, že Josef
Vančura na jeho ministerstvu organizoval podplácecí akce, aby dosáhl odvolání
jistých vedoucích pracovníků resortu? Například tehdejšího náměstka ing.
Vlastimila TLUSTÉHO? Věděl Luxův předchůdce, ministr zemědělství Bohumil Kubát o
Vančurových těsných osobních kontaktech na Mikuláše Nadašiho, na jisté vedoucí
osobnosti někdejšího slušovického družstva a na pražské podsvětí? Hlavně však:
věděli oba ministři o tom, že někteří vedoucí pracovníci jejich ministerstva
pracují pro Josefa Vančuru?
(A co Bezpečnostní informační služba? Pražská kriminálka, která měla o Josefu
Vančurovi perfektní informace už z minula? Nebo Útvar pro odhalování korupce a
závažné hospodářské trestné činnosti v čele se svým šéfem, někdejším
předním slušovickým pracovníkem JUDr. Janem ŠULOU? Proč dopustili, aby někdo, kdo
oplývá takovýmito "vynikajícími" kvalitami, patřil mezi přední
podnikatele zemědělsko potravinářského komplexu? Bylo to neznalostí? Nedopatřením?
Nebo úmyslně? A nezařídil to náhodou sám Mikuláš Nadaši?)
IV. část
Situace, která se kolem pana Mikuláše Nadašiho a
mnoha dalších "zajímavých" lidí postupně během několika posledních let
"vyvrbila", vypadala už od počátku dost "podivně". Prostě, po
celou dobu "kdosi" úmyslně míchal fakty tak, aby to v závěrečné fázi
"hledáníní" souvislostí k onomu pánovi a k určitým skutečnostem
osmdesátých a první poloviny devadesátých let vypadalo úplně jinak než na
začátku. Jako by se někdo snažil cílevědomě "zametat" stopy, likvidovat
důkazy, a chtěl pátrání zaměřit jinam. Pochopitelně s úmyslem odvést pozornost
od některých osob a naopak zabránit "odhalení" těch, které doopravdy
stály, či dodnes stojí v pozadí různých akcí...
STOPY VEDOU DO ZTRACENA...
Ano: Tak by se stav, který je popisován v úvodu
této části, dal nazvat. A trvalo dost dlouho, než se autor této knížky dokázal v
celé té spleti událostí, jmen a faktů jakž takž orientovat. A dosud s jistotou
nelze tvrdit, že ve všem všudy správně. Ale většina skutečností zapadá přesně
do sebe. I když interpretace status quo je zatím stále, díky mnoha
desinformačním akcím ze strany bezpečnostních složek, místy dost nejasná.
Či jinak řečeno, dodnes někdy není možné přesně určit, proč se
"jisté" věci děly tak, jak se děly.
(Abychom však některá fakta lépe pochopili, je nutné se na chvíli vrátit poněkud
zpět. Do poloviny roku 1991, kdy se v dávno už zrušené redakci
tehdejších "černých" Zemědělských novin začaly shromažďovat první
statistické údaje a konkrétní důkazy o "slušovické mafii".
Do doby, kdy se mezi tím vším poprvé objevilo jméno Mikuláše Nadašiho
...)
* * *
Zmínky o tomhle pánovi se "vyvrbily" náhodou při třídění materiálů o existenci
tzv. "utajené" pražské expozitury Slušovic, onoho mnohokrát už
zmíněného stavebního závodu číslo 3 se sídlem v Zádveřicích na Zlínsku,
tehdejším Gottwaldovsku. Z toho ovšem, co bylo tenkrát o jeho činnosti
známo, se nedalo předpokládat, že to nakonec bude takový "sólokapr". To
až později, když z kruhů blízkých kriminální policii prosákly informace,
že se v pražském podsvětí snaží skupinka "zajímavých" a dost
"podivných" lidí s ne zrovna čistou minulostí investovat peníze do nákupu
pozemků, hotelů či restaurací, domů atd. A to nejen v Praze, ale i v Brně a
Bratislavě, Středočeském a Jihomoravském kraji. Přičemž jedno z mála jmen, které
se s přispěním přátel podařilo identifikovat, byl právě Mikuláš Nadaši. A
pochopitelně jeho tehdejší i současná pravá ruka Josef Šíbl.
(Nelze přitom pominout, že nejsilnější podněty o zmíněných akcích přicházely
hlavně ze západního Slovenska. Proč zrovna odtud? Mikuláš Nadaši, po matce
prý "uherský gróf", měl údajně v Bratislavě a okolí zdědit dost velké
množství polností a též některé "významné" nemovitosti. A pak: do
Bratislavy se před "spravedlností" v té době uchýlil s nakradeným
mnohamiliardovým majetkem DAK MOVA Slušovice v čele s docentem ing. Františkem Čubou,
CSc... Ostatně ještě dnes, několik let po rozdělení federace, speciální skupina
bratislavské policie na potírání korupce a těžkých hospodářských deliktů
vyšetřuje podvody Mikuláše Nadašiho spáchané v oné době na Slovensku...)
Dál už to bylo v podstatě dost jednoduché: Informace se kupily, jak uvidíme později
dokonce i z bezprostředního okolí Mikuláše Nadašiho, a stačilo jen je roztřídit a
postupně analyzovat trestně hospodářskou činnost onoho pána, časté pobyty ve
vězení, podvody a nelegální hromadění majetku, jeho cesty do Německa a
Itálie... Včetně působnosti Mikuláše Nadašiho coby agenta Státní
bezpečnosti a dublera ve vztahu ke spolkové německé zpravodajské službě a
StB.
POZADÍ HRY NA "SLEPOU" BÁBU
První vážnější varování, že v případě
Mikuláše Nadašiho jde o člověka dost velkého, hlavně však nebezpečného
"kalibru", přišlo někdy kolem podzimu 1991, a to v
souvislosti s narůstající aférou kolem tzv. "červené rtuti". Prostě,
začínaly se objevovat stále častěji útržkovité údaje o tom, že v pašování
oné látky z bývalého SSSR, resp. Polska či NDR, a v jejím následném tranzitu přes
naše území, jsou namočeny Slušovice. Přesněji DAK MOVA Bratislava a MORAGRO. A s
nimi také jistí poslanci tehdejšího Federálního shromáždění, České národní
rady a někteří vysocí vládní činitelé z federálního i českého Ministerstva
vnitra... Dokonce na Ministerstvo zahraničí vedly stopy...
(Tehdy, na podzim roku 1991 se na Ministerstvu zemědělství České republiky
začal v blízkosti ministra Bohumila Kubáta znenadání objevovat jistý
"odpovědný" činitel z federálního ministerstva vnitra. Z ranku
dost vysokého, protože zastával velmi důležitou funkci na ředitelství federální
policie, jednu dobu dokonce působil jako zástupce v té době prvního
náměstka federálního ministra vnitra Jana RUMLA. A byl silně angažován
při zásahu speciálních jednotek v Mošnově: Vlastně celou akci, která
skončila blamáží a totálním krachem, osobně coby šéf "antiteroristického
komanda" řídil... Stejně tak brzy na to organizoval zátah na mezinárodní
překupníky drog na pražském letišti v Ruzyni, jež skončil taktéž debaklem...
Náhoda tomu chtěla, že jsem narazil prostřednictvím přítele, jednoho zahraničního
korespondenta jisté tiskové agentury, na únik informací o výše zmíněných
věcech z bezprostředního okolí náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla.
Takže ministr zemědělství Kubát s Rumlovým souhlasem zprostředkoval přes svého
osobního tajemníka mé setkání s oním vysokým činitelem...)
* * *
Pana majora X.Y. (prozatím mu kvůli napínavosti říkejme tak) v následné
diskuzi ani tak nezajímal únik informací: spíš ho velmi zaujala právě osoba
Mikuláše Nadašiho. Dokonce tak silně, že se "údajně" rozhodl v
této záležitosti maximálně angažovat. On to také byl, kdo prý měl zjistit, že
byly skartovány spisy Nadašiho: Že je agentem Státní bezpečnosti, pracuje
pro Federální bezpečnostní informační službu a dělá zároveň dublera ve hře se
západoněmeckou zpravodajskou službou, ve zmíněné už akci CHRPA, to už
jsem v té době dost dlouho věděl odjinud. Takže neřekl nic moc tak nového...
(Nenapadlo mě tenkrát ovšem, že major X.Y. má dokonalý přehled o faktech,
které mám k dispozici. Možná dokonce i o jejich zdrojích. A že tedy vlastně
"pouští" věci, které znám, úmyslně: Aby získal důvěru... Hlavně
však, že se snaží kontrolovat, co dělám... A už vůbec jsem nemohl vědět, že by
mohl Mikuláše Nadašiho znát z dřívějška osobně...)
Ale pokračujme dál. On, tedy major X.Y., to také byl, kdo zahájil
"intenzívní" pátrání po Nadašiho "utajeném" pobytu v Praze,
komu se ho "údajně" podařilo zajistit po návratu z Itálie
při cestě z ruzyňského letiště do centra Prahy, a pak ho prý po dvoudenním
výslechu na příkaz prokuratury znovu propustit na svobodu. (Alespoň tehdy se
zdálo, že tomu tak skutečně je. Ostatně, při zmíněném sledování Mikuláše
Nadašiho z letiště jsem seděl s majorem X.Y. v autě: Spolu s jedním svým
tehdejším blízkým spolupracovníkem, zmíněným už osobním tajemníkem ministra
zemědělství Bohumila Kubáta. Stejně jako při několika našich pozdějších
setkáních v souvislosti se Slušovicemi. I tenkrát jsem ještě majoru X.Y. věřil, i
když už se smíšenými pocity. Jeho další reakce či jednání byly totiž v
následujícím období často dost nepochopitelné a stále více vzbuzovaly jistá, byť
zatím do značné míry neidentifikovatelná podezření...)
* * *
Po pár měsících, zhruba někdy v polovině února 1992, navštívili redakci
tehdejších "černých" Zemědělských novin dva zástupci lidí, co
provozovali na Chuchli v Praze dostihový sport. Tedy koníčky. Jednalo se tenkrát o
některá rozhodnutí nového ředitele státního podniku inženýra Záliše, pod nějž
tenhle resort spadal. Pan ředitel patřil mezi důvěrné přátele ministra
zemědělství Bohumila Kubáta a zmínění zástupci chtěli část uvedených
Zálišových, prý nekompetentních rozhodnutí, s pomocí ministra anulovat. Údajně
pro jejich škodlivost pro dostihový sport...
Slovo dalo slovo a diskuse se rozšířila také na Slušovice, na jejich angažovanost v
dostizích. Mimo jiné padlo i jméno Mikuláše Nadašiho. Návštěva zpozorněla: Mikuláš
Nadaši ? Ten měl přece v polistopadovém období pronajatu na Chuchelském závodišti
stáj, konstatovali.
A vykládali velmi zajímavé věci o praktikách tohodle pána. Či lidech, kteří se
kolem Nadašiho a jeho "koníčků" v onom období ochomýtali. Mimo jiné také
o jednom vysokém důstojníkovi z federálního ministerstva vnitra, jenž tam
byl "pečený vařený" skoro každý den ... Ne, jméno neznali, jen
podobu. Protože už delší čas se rýsovalo podezření, že jakési úzké kontakty
tady existují, došlo na podrobný popis zmíněné osoby. Kupodivu, přesně se hodila
na majora X.Y. Fotografie z novin (pár dní před tím s ním byl v Rudém právu
rozhovor o "boji" proti drogám a terorismu) se stala jasným důkazem: Ano, je
to jeden a tentýž člověk ...
(Takže závěr v celku jasný: major X.Y., pokud jde o Mikuláše Nadašiho,
hrál celou dobu dvojitou hru. Pátral po Mikuláši Nadašim a shromažďoal o něm
údaje, přitom všechno už dávno věděl. Údajně ho zajistil a vyslýchal, aby ho pak
"prý" musel na "příkaz" prokuratury pustit. Prostě, zdá se, že
se na mě "napojil" zejména proto, aby zametal stopy... Jenomže, v tom
případě se dostává do jiných dimenzí také informace o spisech Mikuláše Nadašiho
v archívu Federální bezpečnostní služby. Protože v době, kdy major X.Y. údajně
zkoumal Nadašiho registrační svazky a "zjistil", že část byla
"skartována", jiní tvrdili opak. Dokazovali, že sotva pár dní před tím
tam bylo všechno...)
* * *
V období, kdy ještě nevypukla dnes už polozapomenutá aféra kolem tzv.
"černých" Zemědělských novin (čtenáři si jistě pamatují na detaily a události,
které probíhaly koncem února a v březnu 1992, kdy byl vydavatelem odvolán autor
téhle knížky z funkce šéfredaktora a redakce se jako celek postavila za něj a
vyhlásila stávku), jsem dost úzce spolupracoval v některých věcech kolem
Slušovic s tehdejším pracovníkem ministerstva zemědělství Johnem Bokem.
Přiznávám, dost nám tenkrát pomohl. V paměti mi utkvěla jedna rozmluva,
týkající se právě zmíněného majora X.Y. John Bok o něm, podle vlastních slov,
hovořil s tehdejším prvním náměstkem federálního ministerstva vnitra Janem Rumlem.
A řekl mu stejná fakta, jež obsahují výše zmíněné řádky. Ba víc: Konstatoval i
věci, které budou vyřčeny později. Bezvýsledně. Jan Ruml to údajně odmítl vzít
na vědomí ...
(Nereagoval však ani na skutečnosti, které byly dost zajímavé či podivné a
týkaly se minulosti majora X.Y. !!! Vezmeme-li v úvahu údaje
z obvykle dobře informovaných kruhů a i vlastní tvzení majora X.Y., tak tenhle
pán měl prý být původně příslušníkem VB, údajně v Jihlavě. Pak pobýval dost
dlouho před listopadem v cizině: S oblibou o sobě říkal, že jako emigrant. Žil v
Západním Německu, z toho nejméně pět let ve vězení. Jak sám přiznáva, tak za
drogy. Nějaký čas se nacházel také v USA. Jinak, opět podle vlastních slov,
údajně spolupracoval s francouzskými a italskými specialisty v boji proti pašerákům
drog... Hlavně však, a to opět podle svého vyjádření, do Československa se vrátil
brzy po 17. listopadu 1989 bez jakýchkoliv osobních dokladů, takže zde mu byly
vystaveny duplikáty... A ještě něco: Existuje prý podezření, a ony výše
zmíněné, obvykle dobře informované kruhy je nevylučují, že major X.Y. už hezkých
pár let spolupracuje s německou spolkovou zpravodajskou službou. A možná nejen s
ní...)
* * *
Tohle všechno měl John Bok prvnímu náměstkovi federálního ministra vnitra,
tenkrát Janu Rumlovi, říct. Údajně bezvýsledně. Nemohl mu však sdělit
věci další, protože je v té době prostě ještě nevěděl: Staly se totiž o něco
později, a to v souvislosti s pánem, který se jmenoval Petr Osmík.
Ostatně, čtenář si na toto jméno jistě vzpomene: Psali jsme o něm dost obšírně
ve druhé části naší knížky.
O co šlo? V okamžiku, kdy se objevily konkrétní údaje, týkající se vyšetřování
trestné činnosti Petra Osmíka, se, bohužel opožděně, obrátila moje pozornost na
spisy kolem celého případu. Protože na "českém vnitru" se
"záhadně" prý ztratily, napadlo kohosi z mých přátel, že by něco
mohlo být tam, kde Osmíka "rozpracovávaly" tehdejší orgány kriminální
služby: Tedy na Praze 8. Jaké však bylo naše překvapení, když se zjistilo, že
veškerá DOKUMENTACE ZMIZELA. Byla totiž odvezena na příkaz majora X.Y. jako
šéfa speciální protidrogové brigády na federálním ministerstvu vnitra. A to
těsně před tím, než jsme se o ně začali zajímat. Zřejmě nejen proto, aby se nám
nedostaly do rukou. Spíš měl někdo eminentní zájem "zamést" po Petru
Osmíkovi stopy... A provedl to major X.Y.
(V této souvislosti ovšem stojí za zmínku ještě jedna událost. Zhruba začátkem
ledna 1992, tj. přibližně v období, kdy byla záhadně odvezena výše citovaná
Osmíkova akta na protidrogovou brigádu, zazvonil v redakci tehdejších
"černých" Zemědělských novin telefon. Ten kdo volal, se představil coby Petr
Osmík, alias dnes Petr Schulhof, chtěl k aparátu šéfredaktora Jiřího
Pilouse A hysterickým hlasem mu oznámil, že ho nechá zabít. Prý dosud nesmí
do Československa, ale má dost prostředků, hlavně však vlivných přátel, aby svůj
záměr mohl realizovat... Zajímavé přitom je, že přibližně v témže čase
prosákly z nejbližšího okolí Mikuláše Nadašiho obdobné informace: údajně se
rozhodl rovněž šéfredaktora Zemědělských novin a autora tehdejšího seriálu o
slušovické mafii nechat zabít. A happy end? Přestože obě zprávy
byly publikovány v tisku a autentičnost zmíněných faktů potvrdilo dost svědků,
major X.Y. odmítl cokoliv učinit. Náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml
taktéž. "Někdo" ale vzápětí Osmíkovi a Nadašimu akt msty zakázal a brzy
na to se Petr Osmík ocitl v Německu ve vězení...)
OTAZNÍKY SPÍŠE NARŮSTAJÍ
Odsuňme na chvíli úlohu pana majora X.Y. v celé
záležitosti do pozadí. Stejným způsobem, taktéž na čas, zapomeňme na
informace Johna Boka, které se v mnohém shodovaly s tím, co bylo "detektivnímu
týmu černých Zemědělských novin" v dané době o jednom z našich nejvyšších
funkcionářů federálního ministerstva vnitra, Janu Rumlovi, známo. A zkusme
vzít v úvahu všechny dosud uvedené souvislosti a pokusit se už teď, i když zatím
jen předběžně, o jakési závěry.
Zejména: Major X.Y. byl nejen v osobním důvěrném vztahu k Mikuláši
Nadašimu, ale zřejmě ho i kryl. Mikuláš Nadaši se osobně zná s Petrem Osmíkem,
alias Schulhofem. Petr Osmík měl, podle důvěryhodných pramenů, dost úzké kontakty
na federální ministerstvo vnitra, a před tím prostřednictvím podplukovníka
Jaroslava Kříže na II. správu Státní bezpečnosti, čili kontrarozvědku. Trvale je
Petr Osmík - Schulhof usídlen ve Spolkové republice Německo (přesněji v Norimberku),
kam Nadaši často jezdí ... Major X.Y. tam byl též dost dlouho a lze předpokládat,
že Petra Osmíka rovněž dobře zná: Už proto, že nechal odvést jeho vyšetřovací
spisy pod "svou ochranu". Petr Osmík je v důvodném podezření, že
spolupracoval - či dodnes ještě spolupracuje - jako agent - s německými
bezpečnostními složkami. Je totiž zarážející, že měl být po listopadu 1989
"šupem" poslán do Československa a nakonec z toho sešlo... Navíc se jeho
jméno nachází v registru agentů StB... Major X.Y. zase téměř na 100 procent
působil a stále zřejmě ještě působí coby aktivní spolupracovník německé
zpravodajské služby. Mikuláš Nadaši pak zcela oficiálně v roli dublera StB (v
současnosti BIS) a agenta rovněž německé zpravodajské služby ...
(A eventuální závěry? Těžko říct. Snad jen, jak jsme již naznačili v
předešlých řádcích: Všichni tři pánové se s největší
pravděpodobností velmi dobře znali a každý z nich plnil určité úkoly. Možná
"dělali" společně, možná však je tohle všechno jen zdání a každý z
nich fungoval jako "sam vojak v poli", či pracoval sám pro sebe.
Čemuž by například nasvědčovaly úvahy těch, co mají dost obsáhlé vědomosti o
Mikuláši Nadašim coby agentu Bezpečnostní informační služby: Domnívají se
totiž, že nikoliv Nadaši pracuje pro BIS, ale že je to naopak: BIS dost často
pracovala spíš pro Nadašiho a ten jí "pouštěl" pouze takové informace,
jaké uznal za vhodně. Zcela lhostejno zda on sám nebo ten, koho doopravdy Mikuláš
Nadaši reprezentuje... Jenomže, čí zájmy vlastně tenhle pán reprezentuje? Avšak
nejen on: Stejná otázka je totiž na místě také u Petra Osmíka, alias Schulhofa, a
majora X.Y. A jak uvidíme v následující části, také u jiných. Ale o tom
až později...)
* * *
V těchto souvislostech je pak zajímavá také další událost: Podle
informací, pocházejících z nanejvýš dobře zasvěcených kruhů, dne 16. června
1992 major X.Y. navštívil ministra zemědělství České republiky Bohumila Kubáta.
Nezastihl ho, s čímž však asi počítal. Byl totiž dost dlouhou dobu v kanceláři
sekretariátu ministra, hlídán pouze svým podřízeným. Údajně měl také strávit
hezkých pár minut sám v pracovně Bohumila Kubáta.
(Ovšem nejen to: Stejné zdroje uvádějí, že major X.Y. spolu se svým společníkem
též jistý čas pobývali beze svědků v tzv. malé zasedací síni ministerstva
zemědělství, kde se obvykle konala zasedání resortních privatizačních komisí a
projednávaly se privatizační projekty "zajímavých" a velmi často i
"lukrativních" podniků. Zašli také na necelou hodinu do tiskového
oddělení ministerstva, v němž "zcela náhodou" rovněž nikdo nebyl... Podle
oněch výše už citovanch zdrojů oba pánové prý odstraňovali odposlouchávací
zařízení...)
* * *
Pokud jsou uvedené informace vynesené z bezprostředního okolí Bohumila Kubáta
pravdivé, a vše nasvědčuje tomu, že tomu tak je, zdá se ona popsaná událost
poněkud zvláštní. Co tam asi major X.Y. hledal pár dní po volbách a necelé
dva týdny před tím, než byl jmenován nový český ministr zemědělství Josef LUX z
KDU-ČSL? Je domněnka, že se jednalo před nástupem nového ministra a očekávanou
bezpečnostní kontrolou kanceláří o odstraňování odposlouchávacího zařízení,
správná? A pokud ano, šlo pouze o tenhle úkon? Nehledali náhodou jisté
kompromitující písemnosti? A jestliže ano, tak jaké?
(V této souvislosti nezbývá než připomenout opět další zajímavosti: Např. osobní
sekretářka ministra Kubáta, jedna "z nejvěrnějších" a
"nejdůvěrnějších", přešla po jeho odchodu z úřadu na české
ministerstvo vnitra, a to k pozdějšímu policejnímu presidentovi Ivanu VYLETOVI. Po
jeho odchodu z funkce pak k tehdejšímu šéfovi inspekce zmíněného ministerstva panu
KOLAJOVI... A vedoucí sekretariátu ministra Kubáta JUDr. BRET, který se s majorem X.Y.
osobně, ba přímo přátelsky znal? Až do konce roku 1993 pracoval coby náměstek
generálního prokurátora České republiky, poté jako tajemník branně
bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny českého parlamentu. A teď působí coby
náměstek Václava BENDY, šéfa úřadu na odhalování a dokumentování zločinů
komunismu, který funguje pod ministerstvem vnitra. Není to dost zvláštní?...)
KONEC INKOGNITA: HAPPY END?
Krátce po parlamentních volbách, koncem června 1992, abdikuje federální vláda a je
jmenován nový federální ministr vnitra včetně nového vedení resortu. Na
české ministerstvo vnitra pak coby ministr přechází Jan Ruml. A náš pan
major X.Y.? Oznamuje, že odchází ze služeb ministerstva a bude se věnovat soukromým
záležitostem. Jestli to budou drogy či nikoliv, to tenkrát už nesdělil ...
V každém případě ale ono prohlášení bylo dost pofiderní. Major X.Y. - teď už
můžeme prozradit jeho jméno - tedy major JIŘÍ VACEK - totiž do
"civilu" zdaleka ještě nehodlal odejít. Nějakou dobu působil v
původní "federální" funkci i na českém ministerstvu vnitra, poté se
angažoval coby "poradce" Jana Rumla ohledně boje proti drogám a terorismu...
Teprve indiskrece, kdy sdělovacím prostředkům prozradil přísně utajovaná fakta
kolem schůzky představitelů ruské a italské mafie v Praze, týkající se rozdělení
sfér vlivu a obchodu s drogami, přivodily v jeho "kariéře" zvrat. A
nebývale ostrý protest Interpolu pak znamenal jeho definitivní odchod ze služeb
ministerstva. Nikoliv však do "civilu". Působí totiž jako ředitel městské
policie na severu Čech, v těsné blízkosti hranic se Spolkovou republikou Německo. V
místech, kde se kříží cesty balkánské, ruské a italské mafie. V Liberci...
(A nejen to: Má tolik odvahy, že se nadále velmi často presentuje v našem
"nezávislém" tisku, pochopitelně nejčastěji v Rudém právu a
Mladé frontě Dnes, poslední dobou i v obou televizních stanicích, tedy ČT 1
a NOVA... Pořádá ovšem také tiskové besedy se zahraničními korespondenty,
poskytuje rozhovory zpravodajům ČTK... Na jaké téma? No přece o drogách, o
bezpečnostní situaci v České republice, o terorismu, o tom, že se dnes všechno
dělá špatně, kdežto za něj to prý bylo mnohem lepší... O Mikuláši
Nadašim a své "podivné" minulosti však raději mlčí. Že by čekal na
novou přípežitost? Ale, proč ne! Ostatně, když Ivan Vyleta odešel
z funkce policejního presidenta, jeden z kandidátů na onen "post", alespoň
podle informací Rudého práva, měl být právě i exmajor Jiří Vacek. Počítalo se s
ním údajně i po odvolání Stanislava Novotného z funkce policejního presidenta v
roce 1994. Sice "židle" byla nakonec obsazena jiným, ale kdo ví?)
* * *
Na závěr této části seriálu ještě jedna malá poznámka, týkající se rovněž
našeho záhadného majora X.Y., "vlastním" jménem Jiřího Vacka. Těsně
před červnovými parlamentními volbami do Federálního shromáždění a národních
rad v roce 1992 první "polistopadový" federální ministr vnitra
Richard SACHER, jehož tehdejším prvním náměstkem nebyl nikdo jiný, než náš
starý známý Jan Ruml, v jednom neoficiálním rozhovoru sdělil, že na něj byly
vyvíjeny velké tlaky, aby onoho pána přijal do služeb ministerstva na dost vysoký
"post". Nakonec údajně zmíněným tlakům podlehl, i když dost nerad, a pana
majora Jiřího Vacka přijal proti své vůli...
(Jako "post scriptum" lze uvést také skutečnost, že v únoru roku
1995 podal exmajor Jiří Vacek na autora seriálu o slušovické mafii a téhle knížky
trestní oznámení. Snažil se v něm prokázat, že to, co o něm bylo
napsáno, není pravdou. Kupodivu však protestoval pouze proti něčemu: I to
"něco" ovšem nakonec bylo vyvráceno. "Zapomněl" se ale vyjádřit
například o své spolupráci s německou zpravodajskou službou, o tom, zda osobně zná
Mikuláše Nadašiho a Petra Osmíka a jestli s nimi udržoval osobní kontakty. Taktéž
pomlčel o tom zda pracoval resp. nepracoval coby příslušník Sboru národní
bezpečnosti před svou "emigrací" na Západ... A konečně, ani slovem se
nezmínil o své spolupráci s Viktorem Koženým resp. někdejším federálním ministru
vnitra a později výkonným místopředsedou Občanské demokratické strany Petrem
Čermákem na zakázce pro Irák. Přesněji o vytištění jisté části irácké měny
v České republice, za níž Saddám Husajn nechal vyplatit mnohamiliónovou zálohu v
dolarech, realizace se však nedočkal. Celou akci měl totiž "prásknout"
Viktor Kožený a údajně pak na příkaz Petra Čermáka ji prý zprovodil ze
"světa" náš "exmajor" Jiří Vacek...)
Část V.
Podrobnější informace o MIKULÁŠI NADAŠIM, o tom, co znamenal pro slušovický
Agrokombinát a do značné míry i "pražské podsvětí", vyplynuly z
předešlých částí. Včetně nepostradatelnosti jeho osoby pro tehdejší
Státní bezpečnost, přesněji její II. správu, čili Hlavní správu kontrarozvědky,
a I. správu, známější jako Československá zpravodajská služba. Ale nejde
jen o tyhle dvě instituce: Jak jsme si mohli přečíst, Mikuláš Nadaši se
"skvěle" uplatnil, ba přímo "zamaskoval", i po 17. listopadu 1989.
Prostě, přešel coby špičkový agent (prý velmi dobře placený) do Úřadu
na ochranu ústavy a demokracie, později Federální bezpečnostní informační služby,
nejnověji pak Bezpečnostní informační služby, s níž spolupracuje zřejmě dodnes.
Dokonce i rozvědka (dříve už zmíněná I. správa StB) federálního ministerstva
vnitra, nejnověji Úřad pro zahraniční styky a informace, jím nepohrdla. Zda
pouze náhodou, úmyslně či díky dlouhým prstům vedení JZD AK Slušovice, těžko
říct... V každém případě, Mikuláš Nadaši je v současnosti znovu
agentem, opět se pohybuje v blízkosti význačných a mocných lidí, úzce spolupracuje
s rozvědkou. A možná i víc... Jenomže, nebyl sám: Na jeho úrovni
se pohybují další špičkoví agenti Státní bezpečnosti. Pochopitelně, ve
společnosti našich politických a ekonomických špiček...
AGENT POD KRYCÍM JMÉNEM "VÁCHA"
Jistě, pan Mikuláš Nadaši, byť patřil mezi nejhlavnější, v tomhle
"slušovickém" kolotoči nebyl sám. Se Státní bezpečností totiž
spolupracovalo mnohem větší množství lidí. Ať už z řad těch, kteří se kolem
družstva pouze "motali", nebo jeho stálých zaměstnanců. Pochopitelně, tady
nehovoříme ani tak o normálních pracovnících, jež neměli vůbec ponětí, co se
vlastně v jejich "firmě" děje. Zde běží vesměs o "ryby" velké
a větší. Dejme tomu na středním a vyšším stupni řízení. Hlavně však: nebyli
"vytěžováni" proti slušovickému agrokombinátu, jak se snažili po 17.
listopadu 1989 dokázat někteří "špičkoví" slušovičtí funkcionáři...
(Pravdou je spíš opak. Lze říci, že tvořili jakousi "zástěnu",
nárazníkové pásmo na ochranu docenta ing. Františka Čuby, CSc., a jeho věrných. A
nejednou měli za úkol krýt či zamlžovat pravou podstatu "slušovického
velkopodnikání"... Ba víc: V mnoha případech mu na základě příkazů svých
nadřízených byli přímo i nápomocní.)
* * *
Stejným způsobem ovšem postupovalo také nejužší vedení slušovického družstva:
Jeho funkcionáři totiž sami často vyhledávali a následně pro své cíle
"externě" využívali agenty StB. A nikoliv ty bezvýznamné: Šlo většinou o
dost důležité osoby. I když někdy, stejně jako u Mikuláše Nadašiho, s poněkud
záhadnou minulostí. Či jak uvidíme později, s ještě záhadnější a pestřejší
současností...
(Jako příklad tady může posloužit agent s krycím jménem VÁCHA. Což bylo
eso dost vysoké. Dokonce tak moc, že tohodle pána řídili takové "kapacity"
z někdejší XI. správy Státní bezpečnosti, čili tzv. ochrany hospodářských
zájmů státu, které jen tak lehce u jiných agentů neuvidíme. Přesněji se jednalo o
vysoké důstojníky Státní bezpečnosti, plukovníky MOLNÁRA a RYPLA. A ti by se
nevěnovali jen tak někomu ...)
* * *
Kdo to tedy onen tajemný VÁCHA byl, že se dostal do péče speciálních "expertů
StB pánů Molnára a Rypla? Můžeme klidně konstatovat - opět muž mnoha tváří. Ba
víc, rozšířit toto rčení o dovětek podobného významu: Čili - "muž mnoha
jmen". Protože onen člověk se původně jmenoval ŠTEFAN VACEK a narodil se někdy
na počátku dvacátých let, údajně snad v Jaroměřicích nad Rokytnou (na
jihozápadní Moravě, mezi Třebíčí a Znojmem). Brzy po komunistickém převratu v
únoru 1948 emigroval, a jak v pozdějším rozhovoru s autorem slušovického seriálu a
téhle knížky tvrdil, tak prý pouze s matkou, do USA. Podle očitých svědectví se
tam choval velmi skromně, snad až nuzně. Vydělal ale brzy slušné peníze,
které investoval v Evropě. Především v Rakousku, kde založil firmu na obchodování
s průmyslovými diamanty (snad i s opály). Do Evropy pak také pan Štefan Vacek o
nějaký ten rok na to přesídlil natrvalo... V tom čase už se ale hodně
dlouhou dobu jmenoval jinak: STEEVE WOTSON. Nebo také Stephen Wotson. Což v překladu do
českého jazyka znamená totéž, co Štefan Vacek...
(Informace z kruhů blízkých jisté "speciální" složce ministerstva
vnitra potvrdily úzkou spolupráci Štefana Vacka se Státní bezpečností pod
zmíněným už krycím jménem "VÁCHA", a to zejména v letech těsně po
emigraci do USA. Potvrdila to i Federální informační resp. Federální bezpečnostní
informační služba... Tytéž zdroje ovšem předpokládají také pozdější
"úzké" kontakty Štefana Vacka, v té době už vystupujícího coby Steeve
Wotson, s americkou CIA a možná i s FBI a německou spolkovou zpravodajskou službou...
Údaje, které má autor k dispozici, připouštějí zmíněné kontakty zejména v
souvislosti s Wotsonovým dlouhodobým pobytem ve Vídni. Navíc lze důvodně
předpokládat také "úzké sblížení" s Československou zpravodajskou
službou...)
ŠEDÁ "EMINENCE" PŘEDLISTOPADOVÉ
POLITIKY?
Jestli začal Štefan Vacek alias Steeve Wotson spolupracovat se Slušovicemi ještě v
době svého západoevropského pobytu, těžko odhadnout. Zcela jistě to však lze
tvrdit od okamžiku, kdy se najednou objevil v bývalém Československu, tedy na
přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Coby bývalý emigrant a teď už cizí
státní občan, naprosto legálně a natrvalo. Usadil se tenkrát v Praze 5, v
Košířích, kde měl Na Hřebenkách vilu. A začal stavět za několik milionů
tehdejších korun rezidenci na Kocábě u Štěchovic, poblíž slapské přehrady. Na
svou dobu přímo luxusní včetně bazénu. S mnoha pokoji, s garážemi pro čtyři až
pět aut...
(Při oné zmíněné vile na Kocábě se chvíli pozdržme: Je tu totiž jedna zajímavá
skutečnost, podle níž stavba onoho objektu měla být realizována pomocí JZD
CHÝNĚ u Prahy. Což, jak si čtenáři jistě pamatují, byla expozitura I. správy StB,
čili Československé rovědky. A důvěrné zdroje uvádějí, že se na tomto projektu
měl coby zaměstnanec družstva hlavní měrou podílet tehdejší šéf jeho střediska
přidružené výroby, náš "starý známý", Petr OSMÍK. Na něho si
čtenáři v souvislosti s Mikulášem Nadašim a "exmajorem" Jiřím
Vackem taktéž jistě pamatují...)
* * *
Mimo výše uvedeného je tady však několik zarážejících okolností. Člověk,
který žil hezkých pár let v USA coby emigrant, stýkal se s emigrantskými kruhy, pak
ještě několik let působil v Západní Evropě, se najednou objeví v Praze: V době
nejhlubší normalizace a utužování totalitního systému. Prakticky s pohádkovým
jměním. Navíc s nechvalně známou pověstí. Měl prý už ve Spojených státech
založit jakousi firmu, sebrat z ní peníze, údajně několik tisíc dolarů, a utéct
do Evropy. Jiní pak tvrdí, shodně s informacemi z předešlých řádků, že byl
agentem několika západních zpravodajských služeb. A další zase vyslovují
podezření, že měl něco společného s mezinárodním obchodem se zbraněmi a údajně
i s narkotiky.
* * *
Hlavně však: Velmi rychle si Štefan Vacek, alias Steeve Wotson vybudoval v
Československu pevné zázemí. Stýkal se s oběma Jakešovovými syny, tedy s
generálním tajemníkem Mezinárodní organizace novinářů a ředitelem Krátkého
filmu Praha, navštěvoval hotel AMBASSADOR, stal se dokonce přítelem jeho tehdejšího
ředitele a dnes majitele Vlastimila Dvořáka, zúčastnil se pitek s bývalým vedoucím
tajemníkem městského výboru Komunistické strany Československa v Praze a členem
jeho předsednictva Miroslavem Štěpánem, seznámil se s mnoha agenty KGB, např.
Samarijem Gurarijem (někdejší osobní fotograf soudruha Leonida Ilíče Brežněva),
přes něj poté s předsedou ROH, poté tajemníkem ÚV KSČ a členem jeho
předsednictva soudruhem Karlem Hoffmannem... Prostřednictvím
"předlistopadového" ředitele Fotografie v Gottwaldově, dnes Zlíně, Milana
DUDY, který v letech 1986 až 1990 působil jako poslanec České národní rady, a
zřejmě i jeho přítele, gottwaldovského primáře MUDr. Jaroslava Rybky, se také
osobně kontaktoval s některými slušovickými činiteli...
(I když, zde to může být klidně úplně jinak: Vzhledem ke skutečnosti, že Štefan
Vacek, alias Steeve Wotson, byl v minulosti špičkovým agentem StB, mohl se též znát
s panem docentam ing. Františkem Čubou, CSc., a spol. právě prostřednictvím
některých jejích vysokých důstojníků z I., II. a VI. Správy. Tedy soukromě,
protože v obchodním spojení se Slušovicemi se nacházel už předtím. Zajímavé na
tom však je ještě něco jiného: Totiž, stejně jako Mikuláš Nadaši, tak i agent s
krycím jménem "Vácha" Steeve Wotson velmi rychle pronikl do vysokých až
nejvyšších špiček mocenského aparátu. Proč asi? Na čí příkaz a v koho zájmu?
A jakou roli v tom hráli interesy JZD AK Slušovice a osobně lidé kolem docenta ing.
Františka Čuby, CSc? Koho měl Steeve Wotson špehovat, koho ovlivňovat, a proč? A
souvisí s tím vším podezření z obchodů se zbraněmi a narkotiky?)
STYKY, KTERÉ NEJSOU K ZAHOZENÍ
To, co platilo před 17. listopadem 1989, zcela jistě nebylo k zahození. A ŠTEFAN
VACEK, alias STEEVE WOTSON, krycím jménem VÁCHA, na tom dost vydělával. V úloze
obchodního "spolupracovníka" Slušovic i jinak. A nejen on: hodilo se to také
dalším. Mít totiž tak rozsáhlé kontakty není k zahození. Jenomže, co po
"sametové" revoluci? Jak postupovat dál, když "staré struktury" se
zhroutily ? Nijak. Vlastně normálně. Protože se v celku nestalo skoro nic. Pár lidí
sice odešlo, ostatní však změnili "dresy" nebo přesedlali na
"byznys". A pokud přesto jakésy výměny nastaly, pro předsedu slušovického
Agrokombinátu a dnes DAK MOVA Bratislava docenta ing. Františka Čubu, CSc., jeho
někdejší společníky, pány agenty Mikuláše Nadašiho a Steeve Wotsona, nebyl
problém navázat styky jiné. Na stejné resp. ještě vyšší úrovni. Zkušeností či
kamarádů, starých nebo nových, měli víc než dost. A důvodů, proč to dělat,
taky...
V některých případech pomohl svými konexemi ředitel pražského interhotelu
AMBASSADOR Vlastimil DVOŘÁK. Coby "dvorní" dodavatel
"zábavy" a "recepcí" mnoha současných význačných státních
představitelů dostal Steeva Wotsona dokonce až do blízkosti presidentské
kanceláře: Údajně měl být snad i panu presidentovi představen a
několikrát pobýval coby host v jeho bezprostřední blízkosti.
(Pochopitelně, Vlastimil Dvořák dnes už není ředitelem AMBASADORU, je
přímo jeho majitelem. Získal jej totiž za "babku" a pochopitelně
podvodem. Pro což už je dost dlouho, zatím "bezvýsledně" trestně stíhán,
vlastně už nestíhán... Ovšem nejen to: Jméno Vlastimil Dvořák se rovněž
vyskytuje pod čísly 13668 resp. 366888 a krycím jménem VLASTIMIL, datum narození 28.
březen 1949, v registru Státní bezpečnosti jako agent StB...)
* * *
Steeve Wotson, alias "Vácha" či Štefan Vacek měl prý dobré vztahy
i s polistopadovou ministryní obchodu České republiky Vlastou Štěpovou, s náměstkem
federálního ministra zahraničních věcí panem Wágnerem, často byl viděn v
bezprostředním okolí dnes už exministra vnitra České republiky JUDr. Tomáše
Sokola, díky panu panu majorovi JUDr. Václavu VODRÁŽKOVI z bývalé Státní
bezpečnosti, o němž bude řeč ještě později, se dostal také k určitým a pro něj
užitečným vazbám na Federální bezpečnostní informační službu a federální
ministerstvo vnitra... Hovoří se i o zajímavých kontaktech s předními českými
umělci v Jevanech u Prahy nebo u sebe v rezidenci na Kocábě: například prý s Ivanem
Mládkem, Ladislavem Štaidlem...
(Je reálný předpoklad, že kroky Štefana Vacka, alias Steeva Wotsona či
"Váchy", po 17. listopadu 1989 neusměrňovaly pouze Slušovice. Ve
většině případů zřejmě stále působily nitky vedoucí k bývalé XI. správě
Státní bezpečnosti. Pan plukovník Molnár, vysoký důstojník a řídící orgán
Wotsona totiž neměl na starosti jen jeho, čili agenta s krycím jménem
"Vácha". Ve stejné péči se nacházeli také jiní. Například i jistý
ZDENĚK MUNZAR, jehož jméno je shodné se jménem uvedeným v registru agentů StB pod
číslem 9294, krycím jménem "NUSELSKÝ", datum narození 17. 12. 1928... Je
zajímavé, že onen Zdeňek Munzar do roku 1988 pracoval rovněž pro slušovický
Agrokombinát... Po roce 1990 se tenhle pán exponoval ve Stra