Německý Řád

"Nedůvěra k nám pramení z toho, že jsme neřekli, co nabízíme," přiznává velmistr

PRAHA, BRUNTÁL (květen 1998) - Za velkou chybu, která zbytečně posílila nedůvěru k Řádu německých rytířů, považuje jeho velmistr Arnold Wieland fakt, že členové řádu pouze vyžadovali vrátit hrady, nemovitosti a lesy a neřekli přitom, co mohou lidem nabídnout. Velmistr si je přitom vědom toho, že ztracenou důvěru bude řád získávat zřejmě těžko, zvlášť, když dosud nikdo neví, že zdejším lidem pomáhá už delší dobu.
"Majetkové otázky pro nás nejsou nejdůležitější, náš úkol je i tam, kde jsme byli vyvlastněni, pomáhat," tvrdí velmistr Arnold Wieland. Jak doplňuje, řád na území republiky pomáhá, téměř nikdo to však neví. "Zprostředkovávali jsme pomoc rodinám postiženým povodní, máme celou řadu osobních kontaktů, avšak děláme to bez nějakého zveřejňování," upozorňuje Wieland na to, že cílem není zviditelňovat se, ale pomáhat.
Velmistr uvádí, že řád opravil dům v Opavě, který mu byl vrácen a hodlá zde pracovat s mladými lidmi v jejich volném čase. Familář Pavel Tollner doplňuje výčet o rekonstrukci zdevastované kaple v Opavě, patřící státu a stavbu nového kláštera v Topolčanech. "Radnici v Opavě jsme předali sedm set tisíc na obnovu bytového fondu po povodních," zmínil se Tollner.
"Vždycky mě překvapovalo, že jenom něco chtěli a neřekli, co nabízejí. Považoval jsem je proto za lidi, kteří se jen honí za majetkem," sděluje senátor Zdeněk Babka, který spolu se sociálnědemokratickými poslanci ostře vystupuje proti vracení majetku řádu. "Nerad bych je odsuzoval, ale mám zatím jen takovéto zkušenosti," konstatuje senátor. Chybu přiznávají i představitelé řádu. "To určitě nebyl šťastně zvolený způsob návratu," přiznává velmistr Wieland, že ihned bojovat o majetek nebylo moudré.
Babka se rovněž podivuje, proč na charitativní činnost řád potřebuje hrady a lesy a nespokojí se s nemocnicemi. "Charitativní činnost předpokládá určité finanční zázemí, nemohou to dělat z ničeho," říká historik Daniel Váňa. "U nás jsme na hony vzdáleni tomu, abychom se mohli starat o nemocné, staré či postižené děti. Oni to umí a dokazují to tím, co dělají v jiných zemích," tvrdí přesvědčeně Váňa. "Obě strany předpokládají, že ta druhá na nich bude vydělávat, ale zatím nedošlo ani k diskuzi," domnívá se Váňa.
Babku podle jeho slov ke změně názoru nepřiměla ani dlouhá debata s poslancem a familiářem řádu Tollnerem. "V podstatě říkal, že není důležité, co chtějí dělat, hlavně aby dostali zpátky to, co jim patří," diví se Babka. "Jestli to řád skutečně myslí dobře, tak mu to asi někteří jeho členové u nás kazí," dodává a uvažuje, že možná právě vinou příznivců řádu v Česku je nemožné rozpoznat jeho nezištné úmysly.

Lenka Daňhelová (květen 1998)

TOP

Česká vláda nechce vydat v restituci hrad Bouzov ani Sovinec

 

Řád německých rytířů již třetím rokem usiluje o vydání majetku, který mu byl zkonfiskován komunistickým režimem: "Ani kamínek od nás nedostane řád německých rytířů". Řekl to premiér Zeman s tím, že jeho vláda odmítá vrátit řádu hrad Bouzov. Církve a politická opozice namítají, že k tomu vláda nemá právo.

PRAHA-BRUNTÁL (leden 1999)- Premiér Miloš Zeman se v Bruntále vyjádřil jasně: "Dokud bude tato sociálnědemokratická vláda u moci, řád německých rytířů od ní nedostane ani kamínek, natož Bouzov, Sovinec či Karlovu Studánku." Těmito slovy Zeman zcela jasně vyjádřil, že řád německých rytířů, který o vydání zmíněných objektů vede již přes rok spory, to bude mít při uplatňováni svých restitučních nároků s vládou ČSSD těžké. O vydání majetku však podle církevních představitelů, právníků i politiků nerozhoduje kabinet, ale nezávislý soud.

 

O co vlastně jdeŘád německých rytířů požádal o navrácení 106 nemovitostí a pozemků na Bruntálsku v roce 1997. Původně se předpokládalo, že řád požádá pouze o zámek v Bruntále, na seznam restitučních požadavků však byl zařazen i hrad Sovinec a Bouzov. O vydání Bouzova rozhodla ve stejném roce vláda. Vzápětí se však objevila obava, zdali bude mít řád dostatek finančních prostředků na péči o tuto památku. Proti vydání hradu se navíc ohradil i kastelán Bouzova, podle kterého se nebude řád schopen o hrad starat, protože nemá v České republice dostatek řeholníků, a inicioval petici proti vydání hradu. Sami členové řádu přitom přiznali, že Sovinec a Bouzov nechtěli původně vůbec po vládě požadovat a do seznamu restitučních nároků je zahrnuli dodatečně až na nátlak velmistra řádu Arnolda Wielanda. Český provinciál řádu Jindřich Stuchlík dokonce v dubnu 1997 podle deníku Právo prohlásil, že do údržby obou památek nehodlá řád "investovat ani korunu".
O vydání Bouzova vznikl spor, který se přesunul do politické roviny. Proti vydání se postavil Pavel Dostál, který ještě jako sociálnědemokratický poslanec tvrdil, že sociální demokracie má důkazy o kolaboraci řádu s nacistickým Německem, a řád tudíž nemá restituční nárok. Tehdejší premiér Václav Klaus nakonec požádal ministra kultury Jaromíra Talíře, aby s vydáním Bouzova posečkal. Městský soud v Praze však počátkem loňského roku rozhodl, že žádný soud nikdy pravomocně nerozhodl o zrádcovství řádu, a konfiskace jeho majetku je tudíž neplatná.

 

 

Zeman to nemůže rozhodnoutCírkevní představitelé, ale i politici se shodují v tom, že záměr Miloše Zemana nevydat řádu žádnou z požadovaných památek nemá opodstatnění. "Zeman pouze předjímá něco, co on sám nemůže rozhodnout. Moc dobře si pamatuji, jak razantně vystupoval proti řádu Pavel Dostál před rokem v Poslanecké sněmovně," tvrdí místopředseda Unie svobody Václav Krása. Podle něj stojí za Zemanovým výrokem právě ministr kultury. "Dostál a Zeman jsou přátelé. Cítím to jako tlak Dostála. On jim ten majetek prostě nechce vrátit a v tom to celé je." dodal na Dostálovu adresu Krása.
Také lidovecký poslanec Pavel Tollner, který je jedním ze členů řádu německých rytířů, tvrdí, že Zeman o vydání či nevydání Bouzova rozhodnout nemůže. "O vydání majetku nerozhoduje vládni kabinet. ale nezávislý soud." řekl Tollner.

 

Zuzana Pitrová (LN leden 1999)

TOP

Chronologie vývoje sporu

* Duben 1997 - Vláda schválila restituci Bouzova řádu německých rytířů jako bezproblémovou záležitost.
* Květen 1997 - Poslanec Dostál zveřejnil zprávu o minulosti řádu německých rytířů, ve které se uvádí, že poslední předválečný velmistr řádu Robert Schälzky schválil nacistický zábor Rakouska, podporoval protistátní sudetoněmecké povstání v roce 1938 a velkou slavnostní mší uvítal nacistická vojska po obsazení českého pohraničí.
* Květen 1997 - Nejvyšší představitel řádu Jindřich Stuchlík označil Dostálovo tvrzení o kolaboraci za výmysl. Podle něj řád naopak proti nacismu vystupoval, a proto byl v roce 1938 zrušen.
* Červen 1997 - Tehdejší premiér Václav Klaus požádal ministra kultury Talíře, aby zatím vyjmul Bouzov z objektů, jejichž navrácení ministerstvo kultury v dubnu považovalo za bezproblémové.
* Říjen 1997 - Petiční výbor Poslanecké sněmovny doporučil vládě, aby při posuzování žádosti německého řádu zvážila, zda vydání hradu nebrání závažný veřejný zájem.
* Leden 1998 - Městský soud v Praze rozhodl, že žádný soud nikdy pravomocně nerozhodl o zrádcovství řádu, a konfiskace jeho majetku je tudíž neplatná.
* Leden 1999 - Premiér Miloš Zeman prohlásil, že dokud bude u moci vláda ČSSD, nedostane řád německých rytířů z požadovaných restitucí "ani kamínek".

(zup)

 

Německý Řád v Českých zemích

Podnět k diskusi o stále zatracovaném Německém řádu

Protože v českých, moravských i slezských zemích nebyl v češtině ještě vydán žádný spis mapující historii Německého řádu i po druhé světové válce, přinášíme výtah z nové knihy 'Němečtí rytíři v českých zemích' (vydal Synergon a.s. v roce 1998 - autoři Libor Jan a František Skřivánek).

Otvíráme tak prostor k diskusi, která je podle představitelů Německého řádu v posledních letech u nás násilně dušena. Podle mě nejde jen o potlačení diskuse, ale v některých případech přímo o cílené desinformace mající za cíl poškodit Řád v očích naší veřejnosti. Můžete se podívat například na zvlášť odporný výtvor estébáckého Nového Bruntálska. Z této ilustrace je navíc dostatečně zřejmé, komu by navrácení majetku, který byl Řádu odebrán, nejvíce vadilo. (Jde o obviňování řádových sester ze sexuálních orgií a nemíním pamflet dále rozšiřovat. Nezapře se v něm rukopis zkušených desinformátorů z KGB a StB).

Vladimír Měrák (květen 1998)

TOP

Henlain a velmistr stáli na opačných stranách barikády

V době, která se nezadržitelně blížila k vypuknutí II. světové války, byl po smrti velmistra Heidera zvolen za velmistra kněz občanského původu Slezan Robert Schälsky. Tento kněz - děkan v Bruntále, byl ještě před svým zvolením výrazně činným v regionálním politickém životě. Aktivní byl v Křesťansko-sociální straně, což byla politická strana, která na severní Moravě hrála zejména mezi tamějším německy mluvícím obyvatelstvem značnou roli.Z posledních republikových voleb vyšel jako vítěz voleb do parlamentu. Zhodnocení jeho činnosti v poslanecké sněmovně zůstává ještě mimo pozornost historiků. Je však nesporné, že němečtí křesťanští socialisté byli vyhraněnými protivníky sudetoněmeckých nacionálních socialistů. V této části Slezska ostatně Henleinovo hnutí nenacházelo žádnou zvláštní odezvu. Henlein a Schälsky tak stáli na opačných stranách pomyslné barikády, což se projevovalo i v opačných postojích při hlasování v parlamentu. Postoj k německému řádu jako státu, který se nakonec v době jeho krize stal jeho vlastí, nejlépe dokumentuje nenávratná půjčka ve výši 15 milionů korun, poskytnutá na vybudování opevnění ve Slezsku.

Anšlus Rakouska v březnu 1938 byl doprovázen vzápětí zastavením činnosti řádu. Jeho statky byly podřízeny říšskoněmecké správě, kostely a fary přikázány příslušné diecézi.

Obdobně bylo postupováno i po okupaci zbytku Československa v roce 1939, po odtržení Slezska a tzv. sudetské části severní Moravy. Nařízením říšského komisariátu v Liberci byl Řád bratří a sester německého domu zrušen. Byl tak završen akt z let 1805 - 1809, kdy k řádu, který více než 700 let hrdě nesl název německý, byl režimem německým obrácen v nicotu, ovšem německým ve smyslu nacionálním, který ve své filozofii byl opakem německého křesťanství, kultury etnik fiktivní Říše římské zaujímající území mezi Alpami s Karpaty a severním mořem. Nutno ovšem poznamenat, že z hlediska právního řád nadále trval, protože šlo o společenství zasvěceného života papežské jurisdikce. Svatý stolec tento akt zvůle neakceptoval. Navíc ještě ani právo Velkoněmecké říše žádným aktem nezrušilo akceptaci Kodexu církevního práva jako instrumentu zakotveného ve všech legislativách státních útvarů křesťanskoantické Evropy.

Velmistr Schälsky a jeho úřad v Bruntále podnikal zoufalé kroky k záchraně alespoň podstaty řeholní činnosti. Koncepty protestů, podání, odvolání i prosebných dopisů z roku 1939 jsou posledními spisy pocházejícími z řádové kanceláře. Jsou adresovány říšskoněmeckým úřadům i čelním představitelům nacistické vlády. Podle naturelu a smýšlení historika, který v nich bádá, mohou být chápány jako pokusy o ošálení moci, o záchranu tonoucího, který na oltář účelu záchrany obětuje verbálně svou hrdost a čest, ale mohou být chápány také jako zbabělé podbízení a nabídka kolaborace. V kontextu historické situace se však jeví reálným, že jak velmistr, tak i jeho úřad cítil obrovskou tíhu odpovědnosti, která na ně byla vložena, protože z jejich pohledu, který nemohl předvídat budoucnost tisícileté říše, před kterou padaly na kolena světové velmoci, cítili povinnost vyčerpat všechny prostředky k záchraně řádu, ať jsou jakékoli.

TOP

Činnost řádu během války

V období války nelze již hovořit o dějinách řádu, protože fakticky neexistoval. Velmistr byl přes veškeré jeho úsilí označen za osobu neloajální nacistické Velkoněmecké říši a byl mu vykázán pobyt v bývalé hájovně nedaleko Karlovy Studánky. Arcibiskupství olomouckému bylo přikázáno zřídit zvláštní regionální církevní správu sudetoněmeckých území odtržených od severu Moravy a Slezska, takže do ní byly včleněny všechny řádové farnosti s tím, že duchovní, pokud nebyli odvedeni, zůstali po prohlášení loajality Říši na svých místech. Fary, kostely a zádušní majetky se staly diecézními. Těchto církevních objektů, farních a filiálních kostelů, kaplí a far bylo čtyřicet tři a náleželo jim cca 100 hektarů rolí.

Velké pozemkové majetky včetně budov, zámku v Bruntále, Horní a Dolní Dlouhé Loučce, hradů Sovinec a Bouzov připadly jako majetek 'existence zbavených subjektů z vyšší moci' Velkoněmecké říši. Památkově významné objekty byly převedeny do správy 'Společnosti pro podporu a péči o německé kulturní památky'. Tato 'společnost' však nebyla žádnou společenskou organizací, ale říšskoněmeckou organizací, která vykonávala vynucenou správu nad majetky nejen církevními, ale i šlechtickými, případně dalších fyzických nebo právnických osob, které byly úředně označeny buď za nepřátelské nebo nesloužící 'dějinnému poslání Velkoněmecké říše'. V dobovém kontextu a v zákonné podpoře nacistickou legislativou šlo o všeobecně platnou praxi.

Zatímco velkostatky byly dány plně do služeb říšské branné moci, oba hrady zaujaly především pro svoji atraktivitu. Sovinec se dostal do správy zvláštních útvarů SS, které měly za úkol internovat nepřátelské důstojníky. Naproti tomu romanticky vystavený Bouzov si vyhlédl významný pohlavár nacistického Německa Himmler. Během války jej několikrát navštívil, nezbylo mu však příliš mnoho času, aby se zde zabydlel, takže jej střežila zvláštní jednotka SS, která se podílela na vyhlazení obce Javoříčko. Zdá se však, že pozornost samotného Himmlera zachránila identitu hradu a jeho vybavení před vyrabováním, kterému podlehla většina památkových objektů během okupace.

Ze sporých zpráv o činnosti členů během války se uvádí několik členů, kteří byli za své protinacistické postoje pronásledováni. Jako mučedník je ctěn Pater Heribert Kluger z Bruntálu, který zahynul v koncentračím táboře v Dachau. Jeho spolubratr Pater Walter Horný z Opavy v témže koncentráku tři roky vězněný přežil, zato sestra Irmgard, řádová milosrdná sestra, zahynula v plynové komoře v Osvětimi.

Zatímco řeholníci zdá se, že během války nevykazovali žádnou s řádem spojenou činnost, tak o kontinuitu se postarala ženská větev. Podléhala sice zrušení v rámci celého řádu, ale nalezla organizační formu, aby prakticky po celou dobu války pokračovala ve své charitativní a výchovné činnosti. Organizačně se řeholnice uchýlily pod dříve vzniklý podpůrný spolek milosrdných sester sv. Alžběty, na který se jim podařilo převést i větší část nemovitého majetku. Sestry nesvlékly řeholní šat a věnovaly se nadále svému poslání, aniž by se výrazně nechaly ovlivnit válečnými událostmi.Především to byl klášter v Bruntále, jehož internátní část sice byla zabrána, ale sestry sloužily v nemocnici. Největší klášter sester byl v Opavě, kde měly školu ošetřovatelek. Řádové sestry pak sloužily v bývalé řádové nemocnici. Řeholní dům měly v Ryžovišti, kde provozovaly vlastní nemocnici a obecnou školu. V Dolní Dlouhé Loučce byl ženský konvent se starobincem a ve Vrbně pod Pradědem provozovaly nemocnici. Ve Svitavách fungoval konvent, který provozoval starobinec.

TOP

Pokusy řádu o vrácení majetku

Konec války zastihl v organizačně uspořádaném stavu pouze ženskou větev řádu. Zbylí řeholníci byli výhradně kněží, kteří až na několik výjimek podléhali odsunu, takže buď následovali své německé farníky nebo opouštěli své farnosti do poválečného centra řádu - vídeňské provincie a po uspořádání vztahů s Itálií do Bolzana. Velmistr Schälsky se vrátil do Opavy. Zprvu se snažil znovu organizovat komorní provincii. Jelikož se však na něho soustřeďovaly útoky jako na slezského Němce, pověřil zmocněncem řádu českého člena, opavského probošta P.Lamberta Seidla a řádové familiáře kaplany Josefa Olšovského a Jana Marzece. Z lublaňského konventu přijel také řeholník P.Stanislav Dostál, který po zrušení řádové provincie za nacistické okupace nalezl útočiště u tamější jugoslávské partyzánské jednotky, pak odjel do Francie, kde vstoupil do české vojenské jednotky.

Pokus o ujmutí se správy Velkoněmeckou říší zabraného majetku však ztroskotal. Rozdrobený domovní majetek byl zabrán revolučními gardami dosídlenců hrnoucími se do Sudet. Okresní správní komise dosazovala na statky a řádové podniky národní správce, kteří zde hospodařili po svém. Rozklad pokračoval až k úplné devastaci kdysi velice prosperujícího řádového hospodářství nejen vlivem jejich osobních kvalit, ale i z objektivní situace a politických poměrů, ve kterých se připravoval puč k převzetí moci komunisty.

Jednalo se o sedm hospodářských celků - Vrbno, Karlovice, Vidly, Bruntál, Frýdlant, Dolní Dlouhá Loučka, Hrabyně. Dále to byly v Opavě dva kláštery, škola, nemocnice a několik obytných domů, v Bruntále zámek, dva kláštery, dvě školy, nemocnice, chudobinec, několik obytných domů a hospodářství o dvaceti osmi hektarech. Na Andělské Hoře to byl klášter a dvě školy, v Ryžovišti klášter, škola a dvě nemocnice. V Dolní Dlouhé Loučce opět klášter, škola, nemocnice a chudobinec.

Z hlediska zabezpečení hospodářství se dostalo kvalifikované správy lesům. Národním správcem byl jmenován zkušený jihočeský lesník Jaroslav Koukol, který s kolektivem stávajících a nově přijatých pracovníků navázal na řádové lesní hospodářství. Situace se změnila až po únoru 1948, kdy byl z politických důvodů vyměněn za dělnického národního správce Františka Povýšila. Jeho nepříliš úspěšná kariéra byla završena zrušením národní správy v roce 1950 a transformací všech řádových lesů do systému Státních lesů ČSR.

Dekretem prezidenta republiky č.5 týkajícím se neplatnosti majetkoprávních převodů na Německou říši a uvalení národní správy na německé a kolaborantské majetky, byla zaváděna na bývalý majetek řádu národní správa. Ať již národní správy byly motivovány němectvím či kolaborací řádu jako právnické osoby nebo opuštěností majetku v důsledku válečných událostí, byl zde pominut prvotní záměr zákonodárce, tedy zneplatnění německých majetkových úchvatů. Teprve po určení předválečného vlastníka by bylo záhodno zkoumat, zdali řád je organizací sloužící válečným záměrům války nacistického Německa.

Z jeho nečinnosti a z toho, že nevládl svým majetkem vyplývá, že nesloužil ničemu, ba ani hospodářské kolaboraci, ke které ostatně na území ČSR byl mimo zákon dán generální pardon, protože de facto veškerá výroba sloužila válečným cílům Velkoněmecké říše. Řád byl ve smyslu kodexu církevního práva společností zasvěceného života, která nemůže mít ani národní charakter. V bývalé ČSR byl registrován dle zákona v rámci nadnárodní římskokatolické církve jako právnická osoba československá. Po rozpadu ČSR již řád z pohledu práva Velkoněmecké říše i Protektorátu neexistoval. Formálně ale existoval dle církevního práva, stejně jako existují titulární biskupství například v Africe, Syrii, Egyptě a podobně bez ohledu na to, že již po staletí jsou mimo činnost. Existoval i podle práva exilového Československa, které neuznalo pomnichovská legislativní opatření vyvolaná německou okupací.

Konfiskaci majetku řádu podnítilo ministerstvo zemědělství spisem ze 13. února 1946. Zemský národní výbor, expozitura v Opavě, vydal 9. března 1946 Konfiskační výměr, který vedle nepodloženého zdůvodnění, že jde o kolaborantskou organizaci opomněl, že konfiskuje majetek, který ještě nebyl na řád převeden dle dekretu č. 5/45. Ostatně nebyl řádu doručen a proto jeho platnost je i tak nulitní. Konečně církevní majetek byl vyloučen z konfiskací dle všech dekretů č. 5, 12, 28 a 108/45 výkladovým stanoviskem ministerstva školství a osvěty z 8. ledna 1946 schváleným usnesením vlády z 23. a 26. dubna, 14. května a 10. prosince 1946.

K osdstranění protiprávního vztahu i podle názoru tehdejšího ministerstva zemědělství byl zvolen postup uznání neplatnosti konfiskace dle dekretu č. 12/47 dle zákona o dokončení pozemkové reformy z roku 1947 a o nové pozemkové reformě již z roku 1948.

Stále však platila stížnost podaná z podnětu velmistra z 25. října 1946 Nejvyššímu správnímu soudu. Ten učinil nález až za dva roky a to dne 2. února 1948, tedy těsně před únorovým pučem. Vyhověl v ní stížnosti řádu a převzetí majetku ministerstvem zemědělství zrušil. Nález byl ještě potvrzen 17. února, tedy znovu již po únoru 1948. K jeho doručení však nedošlo a to z důvodu nepřítomnosti velmistra. Ostatně v prosinci již byl po smrti a k převzetí řádovým zmocněncem také nedošlo, protože bylo záměrně jeho internací znemožněno.

Ministerstvo zemědělství se rozhodlo požádat Nejvyšší správní soud, aby nález nebyl řádu vydán s tím, že mu mají být vráceny správní spisy, aby provedlo ve vlastní pravomoci revizi konfiskačního procesu. Podivný postup ale zřejmě odpovídal tehdejšímu právnímu chápání. Výsledkem této účelové revize, uskutečněné již po únoru 1948, po čistce, která proběhla v moci tzv. akčního výboru ustaveného na ministerstvu zemědělství, bylo konfiskační řízení dané usnesením 'bez zveřejnění' se zápisem konfiskace v pozemkových knihách. Doklad o provedení konfiskace příslušnými ONV nebyl zajištěn, takže tato nebyla do uzavření pozemkových knih vůbec učiněna.

Další manipulace s řádovými nemovitostmi již vycházela z principu tzv. 'revoluční socialistické zákonnosti, která brala za axiom, že jde o majetek státu a proto se na něj vztahují předpisy o právech k hospodaření se socialistickým vlastnictvím.

TOP

Nadějí řádu je nezávislý soud

Z nastíněné komplikované právní situace jednoznačně vyplývá, že pořádek do sítě právních i protiprávních jednání může vnést jen nezávislý a skutečně politicky nezatížený soud. Aniž by autor pochyboval o nezaujatosti a vysoké kvalifikovanosti soudů České republiky, domnívá se, že je to případ pro neutrální mezinárodní dvůr, který snad jediný si může dovolit absolutní nepoplatnost politickým podmínkám, různým nátlakovým skupinám a médiím, které mnohdy zcela scestně problematiku vztahu řádu ke státu skandalizují.

Po roce 1950 lze sledovat jen nesoustavně prováděné prohlídky bývalých řádových objektů, vedené snahou po objevení tzv. řádového pokladu. Při nich byly zabaveny stovky bohoslužebných předmětů z drahých kovů, řádové insignie, dekorace, různé uměleckořemeslné předměty, obrazy, plastiky. Vedle těch, co byly rozchváceny, jsou roztroušeny ve sbírkách arcibiskupství olomouckého, vlastivědných muzeích v Opavě, Bruntále, Olomouci a jiných sbírkách, přičemž i řada předmětů, které jsou v seznamech zabavených Státní bezpečností, je nezvěstných. Dodnes nebylo pro naprostou nespolupráci a přímo živelný odpor téměř všech veřejných i neveřejných institucí provést jejich soupis. Ke cti a chvále Státního oblastního archivu v Opavě je radostné konstatovat, že že ten se k archiváliím řádu zachoval velmi odpovědně a v jeho péči jsou vzorně opatrovány a zpřístupněny badatelům. Lze jen litovat, že poválečným rabováním v Bruntále, Dlouhé Loučce včetně bombardování Opavy a hradu Sovince došlo k nenahraditelným ztrátám, které asi navždy způsobí, že řada historických otázek kolem řádu již zůstane nezodpovězena.

 

Z knihy Němečtí rytíři v českých zemích autorů Libora Jana a Františka Skřivánka vybrala
Lenka Daňhelová

TOP

Na dnešní zpravodajství se vrátíte přes modrý nápis 'Vítejte v deníku severní a střední Moravy' vpravo nahoře.

Copyright ©  Severomoravský PATRIOT 1999