Komentáře, Analýzy...
|
Jestliže loni se hovorilo o príznacích hospodárské
krize, letos už málokdo pochybuje, že naše zeme se volným pádem rítí do
obrovského prušvihu. Hospodárské výsledky prvního ctvrtletí letošního roku jsou
neklamné. Ekonomika se ocitla na sestupné spirále a neexistuje jediný stimul (ani
duvod) k jejímu oživení. Prícin, proc se tak stalo, se uvádí mnoho, avšak nejdoucích
k jádru veci.
"Zpráva vlády o stavu ceské spolecnosti", prestože obsahuje mnoho závažných
skutecností, snad z duvodu existence "opozicní smlouvy" pouze popisuje stav, v
nemž se nacházíme, uvádí jeho formální príciny, ale tím to koncí.
Na druhé strane brožurka V. Klause "Zeme, kde se již dva roky nevládne", je
spíše než vážne míneným popisem stavu vecí, snuškou ideologicky podmínených
frází, zamerených na manipulaci verejného mínení.
Vedle toho existuje cela rada vetšinou dobre mínených úmyslu, vyjádrit s k této
problematice, mezi než bezesporu patrí studie L. Mlcocha "Zastrená vize
ekonomické transformace". Je jen škoda, že ti, kterí mají oprávnení ovlivnovat
naší budoucnost, nemají dost politické vule zahrnout vývody této knihy do svých
politických programu.
Je dost duvodu obávat se, že stávající parlamentní strany jsou více ci méne
zavázany dusledky "divoké privatizace" a i kdyby chtely, nemohou ucinit nic,
co by mohlo "ukáznit" nove vzniklé paralelní struktury moci, vyverající z
moci ekonomické. L. Mlcoch k tomuto problému píše: "Divocí privatizátori patrí
ke stejnému genotypu jako nekdejší revolucní národní správcové a organizátori
vyvlastnovacích aktu. Netrpelivost umocnená špatným svedomím, jemuž "sametová
revoluce" umožnila zcela se vyhnout príležitosti k ocistné katarzi, udelala z
mnohých vyznavacu "optimálního plánování a fungování socialistické
ekonomiky, vyznavace neoklasiky a radikálního liberalismu. Složky státní moci, jež
mají být garantem práva a spravedlnosti, se samy ocitají v pokušení podílet se na
neregulérních ci dokonce kriminálních ekonomických aktivitách, mafie prorustají do
moci soudní, do policie a do orgánu cinných v trestním rízení".
Tvárí v tvár temto smutným faktum stojíme pred otázkou, kde je pocátek toho všeho?
Jak je možné, že veci došly tak daleko? Existuje z této krize vubec nejaké
východisko?
Je nepopíratelným faktem, že pres 80% privatizovaných
majetku se ocitlo v rukou nekdejší komunistické nomenklatury, pricemž zhruba dvacet
rodinných klanu ovládá jeho rozhodující vetšinu. Odtud mužeme pochopit, proc
privatizace musela být "rychlá", at to stojí, co to stojí. L. Mlcoch k tomu
ríká: "Prílišný duraz na rychlost institucionálních zmen muže destabilizovat
hospodárství a ekonomika místo smerem ke standardní tržní ekonomice speje k chaosu až
kriminálním formám hospodárské aktivity". Jinde ríká: "Politika rychlé
privatizace uvolnuje sice dynamiku tržních sil, ale za cenu ohrožení samotných
základu jeho rádu." Je to tvrdé konstatování, ale bohužel pravdivé. Realita
dnešních dnu mu dává plne za pravdu.
Samotná architektura privatizace, do níž nutne musíme zahrnout toleranci "špinavých
penez", její nedostatecný právní rámec, neexistenci sankcí za jeho porušování,
vcetne neexistence politické vule cokoli na tomto tristním stavu napravit, vzbuzuje
oprávnené obavy, že šlo o zlovolný úmysl struktur, které byly v pozici umožnující
až nemravné propojení zájmu ekonomických a politických. Prestože L. Mlcoch se k
tomuto tématu vyjadruje velmi opatrne, jeho závery, že "již existující
klientelismus preváží v dominanci moci mafiánských seskupení a organizovaného
zlocinu prorostlého korupcí do státní moci nad formální fasádou demokratického
vládnutí", jsou vážným varováním.
Vzpomenme v této souvislosti napríklad diskuse politiku (ODS a ODA), mnohdy pred
televizními kamerami, o tom "jak dlouho by melo být zhasnuto", že
"rebelují pouze ti, kterí se nedostali k lízu", nebo "jak dlouho je
treba udržet právníky na dovolené, aby se mohlo rychle doprivatizovat". Ti,
kterí sledovali kuloární predvádení se politiku, mohli jen žasnout nad jejich
pochvalováním, kolik se jim podarilo vysekat do zákonu der". To vše vypovídá
predevším o tom, že "otcové privatizace" vubec nepochopili o co v
privatizaci jde. Klasickou ukázkou byl výrok J.Rumla, když na otázku, proc je nutno
zprivatizovat Becherovku, prestože prosperuje i jako státní podnik, odpovedel :
"protože se privatizuje".
Takováto atmosféra však nevznikla z niceho. Její základ vznikl ne z polistopadové
euforie a nezkušenosti, ale z rezignace tehdejší Pithartovy vlády na elementární slušnost
vuci obcanské verejnosti. Šlo o dustojné vyrovnání se s komunistickou minulostí. Je
dost duvodu verit, že Pithartovy výroky o tom, jak slyší trávu rust a jak se obává,
že by mohlo dojít na lucerny, již tehdy otevrely prostor pro transformaci všeho
nemravného, co kdy normalizacní režim stvoril, do nových podmínek. Byl to jasný
signál, že staré struktury mají zelenou a je jim dovoleno vše, co uznají za vhodné.
V této souvislosti je treba zduraznit, že krome nekolika radikálne antikomunisticky
naladených skupinek, nikdo o žádnou vendetu nestál. Lidé však ocekávali, že vláda
zbaví tyto struktury jak formální tak neformální moci a vytvorí takové podmínky, v
nichž budou mít všichni stejnou šanci uplatnit se v privatizacním procesu a
podnikání. Nestalo se tak, ale naopak, Pithartova vláda svou servilitou k nositelum
bezprecedentní amorality, jim umožnila vytvorit si vcas paralelní struktury moci a
nejvýhodnejší pozice pro "zprivatizování" samotných základu
privatizacního procesu. Následující Klausova vláda tento vývoj jen zesílila a dala
mu potrebnou dynamiku.
Dríve, než si tuto problematiku rozebereme v souvislostech, je treba zduraznit, že
opacné názory, zasazující se o vyloucení nekdejší komunistické elity z
privatizace, byly zrovna takovou chybou, jakou bylo faktické zrušení, co nejširší
konkurence a její nahrazení elitárstvím. Tehdejší snaha po paušálním odsouzení
clenu KSC a nastolení atmosféry kolektivní viny, ve smyslu: "vždyt s komunisty
kolaboroval každý", se dnes jeví jako zlovolný úcel, za nejž se mohli schovat i
skutecní zlocinci. Predevším oni meli zájem, aby "ješte nebyla politická
vule" vyrovnat se s dedictvím komunismu a pozdeji "už nebyla politická
vule" vyrovnat se s tímtéž. Práve zde mužeme najít pocátek veškeré
nemravnosti nejen v politice, která pozdeji prerostla do obludných rozmeru,
presahujících jakoukoli fantazii.
Všimneme si, že v dobách dominance ODS se již nehovorilo o nutnosti najít
"schopné podnikatelé", ale hovorilo se o "vlastnících". V tomto
smyslu se pak uskutecnila velká privatizace a odtud mužeme opet odvodit, proc se
rychlost privatizacního procesu stala absolutní prioritou.
Podnikatelský stav kdekoli na svete vznikal dlouhým procesem výberu v prostredí tvrdé
konkurence na trhu. Nestacilo mít základní kapitál, mnohem duležitejší byl
vedomostní kapitál. Základním nedostatkem ceské privatizace je, že tato konkurence
"mozku" zde scházela a nadále schází. Byl rovnež hluboce podcenen úcel
privatizace, ten se zúžil na pouhý "institut vlastnictví". A to je pro tržní
ekonomiku žalostne málo.
Triviální prístup Klausovy vlády k této problematice nelze vyjádrit lépe, než to
ucinil V. Klaus sám: "Prvotní postkomunistická privatizace nemohla být nicím
jiným než rychlým odstátnením a otevrením prostoru pro proces postupného
vytvárení stabilní a funkcní vlastnické struktury".
O tom, že jeho vláda má nejvetší zásluhu na vzniku mnohdy neschopných elit, které
oplývají vším, jen ne vlastnostmi, které se u podnikatelu ocekávají, vypovídá
tento odstavec více, než cokoli jiného. Musíme si jej však spojit s jiným jeho
výrokem, abychom našli peclive ukrývanou svázanost ODS s temito elitami: "Stát
se muže pokusit zvýšit bonitu hlavních dlužníku bank.... . Tento zásah však musí
být spojen s jejich privatizací a restrukturalizací. Pomoc státu pritom nesmí
smerovat vuci stávajícím vlastníkum".
Zde vidíme, jak Klaus umí popírat Klause všude, kde je to pro stávající elity
úcelné. Tehdejší premiér jednoduše klame. Pod pojmem "rychlé
odstátnení" musíme totiž hledat pojem "rychlé vydání do
vlastnictví". O tom, kdo se stane vlastníkem však rozhodovaly státní ci
polostátní banky, ovládané temi samými elitami jako v dobách komunismu. Odtud pak mužeme
pochopit, proc se domácím privatizátorum prodávaly majetky za hotové formou prímého
prodeje nebo v aukci. Tato forma byla totiž tím neúcinnejším kontrolním mechanismem,
zarucujícím, že vlastníky se stanou predem privilegováni jedinci, navíc svázáni
poutem vzájemného sourucenství, vyplývajícího z pavouku krížového vlastnictví
pod kontrolou státu. Tato usporádanost umožnovala trestat neposlušné a odmenovat všechny,
kterí pamatují na vdek.
O tom, jak si V. Klaus predstavuje "proces postupného vytvárení stabilní a
funkcní vlastnické struktury" (všimneme si, že se vyhýbá pojmu
"podnikatelský stav), vidíme v následujícím odstavci. Podle nej by se mel stát
pokusit pomoci "vlastníkum", neschopným dostat svým závazkum u bank. Spojuje
však tuto pomoc s "privatizací", tedy prevodem zbytkových podílu státu do
jejich vlastnictví, zajištením financních prostredku k restrukturalizaci (odkud?)
jejích podniku, to vše za podmínky, že tato pomoc nebude smerovat proti stávajícím
vlastnickým právum. Receno jinak, vlastnická práva nesmejí být dotcena, i kdyby tyto
podniky spadly do záporných hodnot a bez ohledu na schopnosti vlastníku podnikat.
L. Mlcoch tuto schizofrenii popsal takto: "Nyní jako výsledek rychlé a masové
privatizace pri nedostatku domácího kapitálu, prevládá ve znacné cásti ekonomiky
vlastnictví kvazisoukromé... . Pro ty, kdož se díky redistribucním konsekvencím
rychlé privatizace dostali do rekombinovaných vlastnických struktur, vznikla
neopakovatelná príležitost k obrovské koncentraci ekonomické moci a majetku: a tito
favorizovaní "investori" se opet teší predevším z plodu formálne
soukromého vlastnictví, zatímco na odpovedné vlastníky - hospodáre se dále
ceká". Nutno dodat, že "opozicní smlouva" se stává garantem, že na
tyto "odpovedné vlastníky - hospodáre" se bude cekat velmi dlouho.
Tímto jsme se propracovali k podstate prícin vzniku
stávající ekonomické krize. Ty spocívají:
- nemravné vyvázání komunistických elit se zodpovednosti za zlociny komunismu.
- z nej vyplývající destrukce morálních hodnot a neexistence podmínek pro nastolení
podnikatelské etiky.
- neexistence rovných možností v privatizaci.
- vznik nezasloužených elit, postrádajících nezbytný znalostní kapitál a od nej
vyplývající schopnost podnikatelské kreativity.
- obrovská kumulace majetku v rukou neschopných.
- neexistence vnitrní konkurence v dusledku znemožnení spontánních procesu vedoucích
ke vzniku podnikatelské trídy.
- zablokovaná sociální mobilita.
Je dost duvodu obávat se, že kupónová privatizace se
stala obetí tech samých her. Profesor M. Zelený z Fordhamské univerzity už pri jejím
vyhlášení rekl, že tato metoda je sebeznicující, nejen z prícin rozptylu
vlastnických práv, ale predevším proto, že privatizovaným podnikum neprináší žádný
kapitál, ale naopak bude jakýkoli kapitál formou nezasloužených dividend z podniku
odsávat.
Milton Friedman, když se doslechl o kupónovce pouze lakonicky poznamenal: "jsou
vedle". Aniž by tehdy tušil, zároven popsal zvláštní formu ceského
liberalismu, postrádajícího to hlavní, co je pro liberální ekonomiku typické a to
morálka a etika.
Práve k tomu se vyjádril L. Mlcoch více než trefne: "Snaha o prevzetí
investicních fondu a výkup akcií od drobných akcionáru nabývá forem gangsterského
liberalismu". To je také duvod, proc Klausova vláda nemela zájem na vytvorení
pevného právního rámce, v nemž by se akciový trh kultivoval a jenž by úcinne
chránil drobné a minoritní akcionáre pred tunelováním. V. Klaus ostatne toto
tunelování relativizuje slovy: "Chtelo by to získat od socialistické vlády
seriózní analýzu jak privatizace jako celku, tak tzv. tunelování... . Jakoby jeden z
nejvetších tuneláru, který se spolupodílel na takzvané tretí vlne privatizace,
nikdy nerekl, že tunelování je legální forma podnikání.
Nešlo však jen o "vydojení" drobných akcionáru. Došlo i na zahranicní
investory. Když jeden z nich byl okraden o desítky milionu dolaru a ozval se, V. Klaus
tehdy cynicky rekl: "vedel do ceho jde". Opravdu? V. Klaus podnes dluží
vysvetlení do ceho šel. Rozhodne ne do standardních podmínek tržní ekonomiky, ale
spíše do gangsterského liberalismu.
V této souvislosti vzpomenme casté výroky stoupencu ceské cesty o tom, že západní
Evropa je príliš socialistická a tudíž by bylo treba provést v EU sametovou
revoluci. Co tím bylo míneno, nemusíme pochybovat. Postkomunistictí privatizátori,
pod dojmem, jak snadno se zmocnili obrovských majetku, dostali chut na majetky tech za
hranicemi. Brání jim v tom však tamnejší prísná pravidla hry.
Vratme se však k základní otázce, zda stávající vláda nebo opozice napravo od ní
je schopná prekonat krizi? Zpráva vlády o stavu ceské spolecnosti sice popisuje mnoho
sekundárních prícin, úzkostlive se však vyhýbá prícinám primárním. Ty totiž
spocívají v zakotvenosti všech politických elit v servilite k postkomunistickým
elitám a neschopnosti pravdive pojmenovat jejich podíl na vzniku této krize, natož
tyto zdroje destabilizace hospodárství vyvázat z nezasloužených vlastnických práv.
Dokud se tak nestane, jakékoli jiné rešení se mine úcinkem a krize se bude rozrustat
do nekontrolovatelných rozmeru.
Obávám se, že vážná diskuse s V. Klausem o stavu naší
ekonomiky není možná. Duvodem je, že neco jiného ríká a neco jiného má na mysli.
Používá zvláštní slovník. Posouvá významový obsah slov do jemu potrebné polohy,
vzbující zdání nejakého jednoznacného stanoviska k faktum. Strucne receno ovládá
technologii psychologie manipulace velmi mistrne a vedome manipuluje s objektivní
realitou, z cehož vyplývá, že o zásadní nápravu pomeru k lepšímu nestojí.
Podívejme se na nekolik príkladu, názorne demonstrujících tuto manipulaci. V zásade
se s ní mužeme setkat na všech stránkách jeho dílka o zemi, kde se již dva roky
nevládne.
V. Klaus tvrdí, že Ceská republika byla na špicce transformujících se zemí. Bylo
tomu opravdu tak? Byla tehdejší rozpoctová politika vlády srovnatelná se standardy
zemí EU? Byla rychlost privatizace tím nejduležitejším kritériem? Jaká byla
struktura HDP? Jaký podíl mel na nem prumysl v pomeru k ziskum z výprodeje státních
majetku? Pouhé pravdivé zodpovezení techto otázek nás privede všude jinde, jen ne k
proklamovanému premiantství.
Jinde se mužeme docíst, že "ceská cesta privatizace byla pokusem o znemožnení
dalšího pokusu o socialismus s lidskou tvárí". Rétorika toho druhu, pomineme -
li její nepravdivost a neuskutecnitelnost jakéhokoli takového pokusu, sází na strach
z minulosti a krátkou pamet. Je jen s podivem, že tato cesta privedla k blahobytu práve
ty elementy, které profitovaly ze socialismu, kdežto ti, jejichž údelem bylo být
"neuvedomelou masou", nemeli mnohdy šanci dosáhnout ani trafiky.
"Kdo dnes ríká, že naše kombinovaná ceská cesta nedala podnikum ani kapitál,
ani trhy, ani schopný management, že je naopak zatížila privatizacními úvery, že
jim nedala pevnou vlastnickou strukturu, že vytvorila možnosti pro tunelování,
neríká vubec nic o dnešním stavu, a už vubec nic o tom, jaká byla výchozí situace
a jaké byly tehdejší alternativy". V. Klaus v této pasáži opet sází na
krátkou pamet. Podívejme se napríklad na tehdejší alternativy. Byly nejaké? Obávám
se, že nemohly být. Ve federálním parlamentu byla dost silná klaka, která jakoukoli
diskusi o jiných alternativách nepripustila. Oponentní rízení, za úcasti
renomovaných ekonomu z ciziny, nepripadalo v úvahu vubec. A jaká byla tehdejší
situace? Naše zeme mela nejlepší výchozí pozici ze všech postkomunistických zemí.
Podívejme se tedy, jak dopadla ceská cesta privatizace:
- restituce do rukou puvodních vlastníku.
I když vetšina majetku byla vrácena puvodním majitelum, což je beze sporu správné,
faktem je, že gumové restitucní zákony umožnili, že cást z nich doposud marne ceká
na své majetky. Takzvaní náhradní restituenti se kupodivu náhradních restitucí
dockali mnohem rychleji, než ti puvodní. Nejvetší ostudou však je, že polistopadové
vlády, prestože vycházejí s kontinuity právního systému s právem komunistickým a
tvrdí, že jsme právní stát, respektující všechna lidská práva definovaná
Listinou, zrekly se zodpovednosti za všechny právní úkony uskutecnené v dobách
komunismu, nemravne prenesly veškerou zodpovednost za nezákonnosti padesátých a šedesátých
let na ty obcany, kterí v dobré víre nakoupili nemovitosti (vetšinou ve stavu demolic)
a v dobe delší než je podmínka vydržení se o ne starali jako vlastníci. Dusledkem
je, že tito obcané jsou dnes vyvlastnování bez náhrady (ojedinele v cenách deset let
starých), aniž by stát uznal za vhodné zohlednit rovnost obcanu pred zákonem. Hovorit
v techto souvislostech o bolestném procesu je cynismem.
- transformace zemedelských družstev.
O tom, že ji mela plne pod kontrolou nekdejší komunistická nomenklatura, se V. Klaus
nezminuje. Kde tyto majetky zmizely, vedí jen oni. Výsledek? Zemedelství se ocitlo v
kolapsu.
- malá privatizace.
Nikdy nešlo o žádnou privatizaci. Tehdejší vláda kupcila s cizími majetky
(restituentu) a noví nabyvatelé si kupovali pouze právo uzavrít nájemní smlouvu a
platit po dva roky nájemné. Ty peníze, které mely být investovány do služeb,
nakonec skoncily ve státní kase. To odporuje všem zásadám tržní ekonomiky.
- velká privatizace.
Takzvaný výprodej za hotové, at už prímo nebo v aukci, byl v zásade bazarovým
výprodejem usvedcujícím privatizátory, že nevedí nic o tom, na jakých fundamentech
stojí tržní ekonomika. Ponecháme - li stranou otázku podnikatelských kvalit nových
vlastníku a otázku úverových privilegií, tato metoda mela za dusledek, že podniky
byly podkapitalizovány a tudíž jejich restrukturalizace, jako jedna z cest k možné
prosperite, byla zablokována. Tyto nedostatky jsou natolik závažné, že se vnucuje otázka,
zda jde o naivitu, neschopnost, nebo mistrne prokalkulovanou strategii?
- kupónová privatizace.
Legenda, že šlo o ceský vynález není pravdivá. Kupónovka probehla v nekdejší NDR
s katastrofálními dusledky. Ceská kupónovka privedla touto metodou privatizované
podniky do síte krížového vlastnictví investicních fondu a bank, z nehož tyto
podniky vyšly jako moucha v pavucine. Její nejvetší slabinou byl rozptyl vlastnických
práv, aniž by tato práva byla právne ošetrena. Receno jinak, muselo se hodne zmenit,
aby se v konecném dusledku nezmenilo nic.
- prodej zahranicním zájemcum.
Byl by principiálne správný, jak tomu bylo v prípade Škody Mladá Boleslav, kdyby
mnohdy nešlo o spekulativní prodeje, za úcelem odstranení konkurence, napríklad tím,
že se takto zprivatizovaná firma zlikviduje.
Souhrn všech techto privatizacních metod nakonec vedl v
prevážné míre ke vzniku kvazipodnikatelské oligarchie, nelogické koncentraci
ruznorodých majetku na strane jedné a k zablokování vzniku stredních podnikatelských
vrstev na strane druhé.
Ty stovky miliard korun, které tehdy k dispozici byly a které mohly položit základy
vzniku domácího kapitálu, byly promrhány v prerozdelovacím procesu práve té vlády,
která se dnes proklamativne jakémukoli prerozdelování brání.
V. Klaus nepochybne dovede zlehcovat nebo zesilovat význam slov a posouvat problémy do
pozice tam, kde vubec nejsou. Uvedme si jeden príklad za všechny. Ekonomickou krizi
nahradil výrazem "zablokovaná ekonomika". K tomu melo dojít v dusledku
politické nestability, necinnosti vlád, v dusledku blbe nálady a všeobecné pasivity.
Jednoduše vymenil prícinu za následek. V. Havel, pokud rozcarování z ceské cesty
nazval "blbou náladou", obávám se, že byl k V. Klausovi velmi shovívavý a
vstrícný, ve smyslu peclivého se vystrihání priléhavejších slov.
V záveru této kapitoly tak docházíme k jedinému možnému úsudku, totiž že V.
Klausovi šlo spíše než o konstruktivní dialog o volební výsledky roku 2000. Pouze
tak potvrdil podezrení, že ODS nemá potrebnou sebereflexi, nezbytnou k náprave toho,
co zpusobila.
Salónní ekonomové polistopadové éry pristoupili k
ekonomice jako k samonosné konstrukci, nezávislé na všech ostatních podsystémech.
Jedním z nejzávažnejších nedostatku ceské cesty bylo hluboké podcenení role
morálky a podnikatelské etiky. Pripomenme si, že morálka je nejsilnejším
samoregulacním a sebezáchovným principem, jaký muže ve spolecnosti být. Od ní se
odvíjí jak obecná morálka, míra kriminality, tak etika podnikání a kvalita
právního rádu.
L. Mlcoch k tomu ríká: V procesu ceské transformace, ... , došlo k narušení rádu
transformace samotné. Došlo k nemu proto, že v jeho základu leželo podcenení vztahu
mezi etikou a racionalitou".
Názor, že trh je bez prívlastku, že vše vyreší, byl od pocátku mylný. Obávám
se, že tyto a podobné eufemismy se objevily jen proto, aby nejak zduvodnily "špinavost
ceské cesty". Nešlo jen samotné privatizacní akty, ale také o ne - etiku nových
podnikatelských elit, neschopných se chovat jako podnikatelé. Proc jsou tyto elity ne -
etické, vyplývá z podstaty systému, který je vytvoril (komunismus).
Výmluvu tehdejší vlády, že morálku nelze spolecnosti nadekretovat, nelze prijmout, už
jen proto, že již samotný tento názor sdelený do spolecnosti, ji dává signál, že
amoralita je mocí tolerována.
Vláda zaujímá ve strukturální usporádanosti státu dominantní postavení. Její
pozice vuci morálce vždy zásadním zpusobem ovlivní vztah ji nejbližších
podsystému nejen k morálce, ale i k právu, vynutitelnosti práva a v neposlední rade k
etice podnikání.
Obludná korupce a prorustání mafiánských uskupení do struktur státní moci je
jedním z dusledku tolerance amorality. Ruku v ruce s temito negativními jevy pak upadá
ekonomika a zájem zahranicních investoru. Dusledkem je postupná premena vyspelého
prumyslu do ekonomiky, v níž prevládá vysoký podíl manuální práce nad znalostním
kapitálem. Laciná a nevzdelaná pracovní síla je pro stát velmi drahým problémem.
Vztah mezi mírou morálky, etikou podnikání, právem a vzdelaností má však také
svou obrácenou zpetnou vazbu. Eroze morálky se nutne prohlubuje v závislosti na erozi všech
vyjmenovaných podsystému. Nalezení cesty zpet je pak velmi obtížné, pri prekrocení
kritických parametru systémové stability nemožné. Cím menší varietu
sebezáchovných informací systém obsahuje, tím více se pak vzdaluje od stabilní
vývojové trajektorie a približuje se chaosu. To je princip, který stojí nade všemi
ostatními a nelze jej v záverecných fázích pusobnosti nijak ovlivnit, s výjimkou
nastolení nejakého typu autoritativního režimu nebo po zhroucení systému premenou v
nový typ organizovanosti.
Stávající situace naší zeme je odrazem rady vedle sebe
pusobících faktoru, s vysokou spolecenskou entropii. V politické rovine se jedná o
patový stav, nejen ve smyslu zakonzervování moci, kdy každá strana je zajatcem všech
ostatních, ale predevším proto, že všechny parlamentní strany mají na krizi svuj
podíl. Proto z duvodu sebezáchovy nemají zájem odstranit prvotní príciny, které
spolecnost doslova ožebracily, ale chtejí lécit jen sekundární dusledky.
V hospodárské rovine se jedná o stav vzrustajícího chaosu, jehož prvotní prícinou
je podnikání neschopná vlastnická struktura podniku a služeb. Tyto elity mají
dostatecnou moc k tomu, aby mohly své majetky úspešne hájit, ale nemají dost
podnikatelských znalostí k tomu, aby jimi vlastnené podniky mohly prosperovat.
Morální úroven spolecnosti jako celku je velmi nízká. Proklamativne se sice s požadavky
na zvýšení morálky ztotožnuje, ale neví jakým zpusobem ji v praxi kultivovat. Na
druhé strane však musíme vzít v úvahu, že vule po morálním ozdravení spolecnosti
zde nepochybne existuje, nikoli však v dominantních strukturách. Zkušenost posledních
desíti let s programovou demoralizaci státu je patrná.
Úroven právního rádu a jeho vynutitelnost, zejména v ekonomice, je na hrane kolapsu.
Jeho závislost na politické vuli vlád je príliš tesná. Proklamovaná nezávislost
justice a orgánu cinných v trestním rízení je iluzorní, ve vztahu k právu EU
formální.
Propad ekonomiky má za následek ztrátu motivace a neochotu prinést jakékoli nové
obeti. Prevažuje názor: "co jste si tam nahore upekli, to si také snezte".
Obcanská spolecnost je dezorientovaná, hroutí se ji vše, v co doufala, že povede k
lepšímu.
K negativním faktorum rovnež patrí výrazný vliv zejména ruských mafií,
ovládajících pomerne znacnou cást naší ekonomiky. Verejnost tento stav vnímá v
kontextu s úrovni ceského podnikatelského stavu a jeho sepetím s nekdejším
totalitním režimem. Již se zase hovorí "ti nahore" a "my dole".
Pasivita obcanu je v tomto kontextu pochopitelná. Rozhodovala tehdy komunistická elita a
oni byli druhoradou "sortou", tatáž elita rozhoduje dnes a oni jsou opet
"luzou ulice". Prostor pro svobodnou podnikatelskou iniciativu sice
proklamativne existuje, ale fakticky nevznikl nikdy.
Dnes se obcanské verejnost ocitla v resistenci. Chtít po ní, aby nesla náklady
doprivatizace, oddlužení bank a podniku, náklady odložené restrukturalizace a
revitalizace, aniž by ji byly poskytnuty rovné šance, je nemožné. Je to jedna z
nejvetších prekážek, kterou si však vystavely všechny vlády bez rozdílu, vcetne
nynejší.
Tento lidský faktor se však projevuje také v podnikatelské sfére, ovšem v opacném
gardu. Nynejší vlastnící, kterí se zmocnili rozhodné cásti prumyslu a služeb z
titulu svých nekdejších výsad, nemají nejmenší zájem, aby v naší zemi zavládly
standardní pomery, jaké panují v zemích EU, jelikož by v nich ani ve strednedobé
perspektive neobstáli, jednoduše proto, že nejsou podnikateli, ale pouhými vlastníky.
Jejích predstava, že podnikat za ne budou manažeri, a oni budou jen rentiéry, se
ukázala být lichá.
Nynejší vláda nemá témer žádný prostor k nutné reprivatizaci, tedy nalezení
nových nejen zodpovedných vlastníku, ale také majících potrebné vlastnosti a
vzdelání (VUML nestací). Je svázána opozicní smlouvou a V. Klaus dal jasne najevo,
že vlastnická práva se menit nebudou za žádných okolností. Pro budoucnost to
znamená, že krachující podniky zustanou dál v rukou nekdejších vyvolených a
revitalizace bude iluzí. Vznik nepruhledné pavuciny vlastnických struktur, vzájemne
svázaných soustavou služeb a protislužeb, zajištuje dlouhodobou stabilitu techto
pomeru, z nichž není úniku.
Rozložení politického spektra také nedává žádnou šanci k nejaké významnejší
zmene. Servilita politických velicin k nekdejším komunistickým elitám,
transformovaným do podnikatelské oligarchie, je natolik velká, že znemožnuje jakékoli
zmeny pravidel, zakládajících vlastnické vztahy ke krachujícím podnikum. Všechny
zmeny, které pripadají v úvahu, povedou jen k "rotaci kádru", nikoli ke
zmenám zásadním, od nichž by bylo možno provést zmeny systémové.
Pouhá zmena pravidel ekonomického chování daná legislativními úpravami a
formálními sankcemi, spojená s revitalizaci nestací. Povede jen k prodloužení
agónie hospodárství a k sociálním nepokojum. Predstava, že k oživení prumyslu by
mohly stacit klasické nástroje ekonomického ovlivnování, je naprosto lichá. Ceská
ekonomika je velmi nestandardní a nereaguje tak, jak by mela, už jen proto, že není
založena na fundamentech tržního chování, ale na vlastnických principech, daných
príslušností k elitám.
Tuto úvahu bychom tudíž mohli skoncit konstatováním, že Ceskou republiku ceká
dlouhá a hluboká všestranná krize, která bude trvat tak dlouho, dokud se spolecnost
neodhodlá k ráznému rozchodu s postkomunismem a jeho protagonisty. V každém prípade
máme pred sebou cestu dlouhým a temným tunelem, v nemž se muže prihodit cokoli. Nesmíme
zapomínat, že ti, kterí se nezasloužene zmocnili miliardových majetku, a mají moc
ekonomickou i politickou, se této moci nevzdají jen proto, že nekde na západe je bežné,
že podnikatelský krach je duvodem k odchodu do ústraní. Zkrátka, bez obnovení
morálky a etiky podnikání to nikdy fungovat nebude.
Dana Cihelková (květen 1999)
Na dnešní zpravodajství se vrátíte přes modrý nápis 'Vítejte v deníku severní a střední Moravy' vpravo nahoře.
Copyright © Severomoravský PATRIOT 1999