Závislost na drogách lze léčit výukou porozumění okolním lidem i prostředí
Žijí v hájence na kraji odlehlé vísky Podlesí na Bruntálsku, jejíž stálí obyvatelé se dají spočítat na prstech jedné ruky. Stranou od průmyslových aglomerací a kamarádů schopných ihned nabídnout drogu jako lék na řešení problémů. Jediným podnikem je tady místní obchod, otevřený dva dny v týdnu. Klienti se starají sami o sebe, učí se pracovat, pečovat o zvířata či vařit. Hlavním cílem léčitelů - terapeutů křesťanské komunity Sdružení Nadace Pastor Bonus však je naučit klienty komunikaci. Místo tvrdého drilu nabízejí cestu sebepoznání a možnosti řešení osobních problémů. Jenom tak totiž mají podle ředitele Petra Opletala reálnou šanci na vyléčení své choroby - drogové závislosti.
Je úspěšnost terapie zázračná?
Za pět let existence protidrogové léčebny v Podlesí zde prošlo
osmdesát klientů. Dvaapadesát se jich závislosti na drogách zbavilo, někteří jsou
s terapeuty dodnes v kontaktu.Tato až zázračná míra úspěšnosti není u nás ani ve
světě obvyklá. Terapeuty pracující v komunitách ani jejich klienty však tolik
nepřekvapuje - léčba má podle nich účinnost proto, že se nezabývá pouze příznaky
nemoci, ale její podstatou. "Nejde jen o to, aby se člověk dostal z drog, ale aby
se naučil řešit důležité životní situace a neutíkal před nimi k jiným
závislostem," vysvětluje šestnáctiletá klientka Anna význam léčebny v Podlesí.
"Člověk musí vyřešit osobní problémy, které ho vlastně k fetování přivedly.
Jinak je pořád ohrožen," přitakává Šárka.
O třetině klientů terapeuti v Podlesí buď vědí, že se vrátili k drogám nebo o
nich nemají žádné zprávy. "V tom případě to bereme, jakoby s drogami začali
znovu," krčí rameny Petr.
První tři měsíce v léčebně mají klienti k tomu, aby se adaptovali a rozmysleli si,
zda se skutečně léčit chtějí. V této době nejčastěji utíkají. Třetí měsíc
v léčebně nevydržel ani sedmnáctiletý Standa a Šárka - utekli a stopem se dostali
do města, kde se Šárky ujali její ´kamarádi´ narkomani. "Zašli do baráku a
když vylezli, byla Šárka pěkně sjetá. Teď jsem rád, že mně tehdy nedali
nic," svěřuje se Standa. Další část útěku už tak zajímavá nebyla - dívčini
rodiče oba naložili do auta a odvezli je zpátky. Komunita je přijala zpět, všichni
se však shodli na tom, že za porušení režimu zaplatí prací a svými vlasy.
"Stejně jsem se chtěl ostříhat nakrátko," směje se Standa a otáčí se na
Šárku, která sestřih schovává pod šátkem.
Na krušné začátky léčení vzpomíná i Anna. "Obden jsem si balila kufry,
jednou jsem dokonce utekla. Nevím, proč se mnou měli takovou trpělivost a dali mi
znovu šanci. Další utíkání už se nekonalo." Společný útěk se Standou a Šárkou
jí rozmlouval terapeut Tomáš. Rozhodnout se však musela sama. Zůstala.
Komunita nesmí být moc velká
V bývalé hájovně se léčí průměrně deset narkomanů - při
větším počtu ztrácí terapeuti s klienty kontakt a hrozí, že se léčba mine účinkem.
Nyní zde žije sedm klientů, většině je kolem šestnácti let.
"Už jsem pomalu nevěděla, kdo jsem, přestala jsem vnímat realitu. Potom přišly
i zdravotní potíže," vypráví dvacetiletá Šárka o posledním roce své
závislosti. S drogami tady má nejdelší zkušenost - ve čtrnácti se na studiích
dostala k pervitinu, záhy k heroinu. Po šňupání si začala píchat. Dvakrát se
pokusila o sebevraždu, bez výsledku prodělala pobyt na psychiatrii. Potom ji zoufalí
rodiče přivedli do Podlesí.
"Když jsem uviděla, jak to tady vypadá z materiálního hlediska uboze, přemluvila
jsem rodiče, aby mě odvezli pryč," říká Šárka. "Ale po čase jsem Petra
vyhledala sama," přiznává. Zatím je v léčebně čtyři měsíce. Po roce by chtěla
odejít a vrátit se znovu na školu. "Měla jsem nalajnovaný život, všechno mi
rodiče zorganizovali. Na intru jsem najednou nevěděla, co se svobodou a začala jsem
fetovat," prozrazuje. "Chodila jsem s vařičem. Pak přišlo dealerství, později
kuplířství," říká se skloněnou hlavou. "Teď poprvé naši vidí, že se
chci léčit a doufají, že se to změní. Přesto mi asi nedůvěřují a mají na to
plné právo. To co se stalo, je muselo strašně šokovat, byli proti tomu úplně
bezmocní. Po mých osmnácti už nevěděli, co můžou dělat. Byli jenom rádi, když
jsem byla doma."
Není důležité náboženství, ale víra
Přestože je Pastor Bonus křesťanskou komunitou, žádný klient
se nemusí obávat, že by jej někdo nutil k víře. "Věřící jsou pouze
terapeuti. Ti však nesmí klienty k víře jakkoli nutit ani o ní mluvit, pokud se ho
sami nezeptají," vysvětluje jedno ze základních pravidel života komuny Petr.
"Matka mi po neúspěšném tříměsíčním pobytu v Bohnicích řekla o komunitě
v Podlesí. Představoval jsem si pavilon v lese, vaření v kotlíku a třikrát denně
modlení. Ale řekl jsem si, že to na neurčito zkusím," vypráví Standa. Léčí
se zde pátý měsíc.
"Když jsem se poprvé dozvěděla, že jde o křesťanskou komunitu, myslela jsem,
že tady budou jeptišky a celkem jsem se toho děsila. Trošku se ty moje představy
minuly," usmívá se Anna ve zdánlivě nuzné kuchyni, kde právě pomohla s vařením
oběda pro všechny.
Přestože pervitin brala pouhé tři měsíce, má za sebou peklo předávkování i
abstinenčních příznaků a pobyt na psychiatrii v Bohnicích, na který dodnes
vzpomíná s hrůzou. "Bohnice jsou naprosto úchylný. Místo aby člověka odvedly
od drog, má chuť fetovat natruc," říká Anna, podle níž je zařízení na
psychiatrické léčebně dobré jen pro detoxikaci. "Je to první pomoc, ale na
vyléčení to není," říká Anna za souhlasného pokyvování Šárky a Standy.
Oba si na psychiatrii užili své. "Práce nebyla žádná, terapie byly neřízený.
Přednášeli nám třeba o škodlivosti kouření nebo jsme nesmyslně museli opakovat prázdné
formulky. Měl jsem pocit, že tam kromě mě byli všichni cvoci," směje se Standa.
"Celou dobu mého pobytu tam byla místo psycholožky sanitářka. Kromě feťáků
současně léčila gamblery a alkoholiky. To na mě bylo trochu moc," dodává vážně.
Pomáhat mohou jen profesionálové
Mohlo by se zdát, že léčba v Podlesí je pouhou akcí party nadšenců. Petr nás však přesvědčuje o opaku, když mluví o vysoké úrovni profesionality všech zdejších pracovníků. Víra totiž z člověka terapeuta nedělá - k tomu potřebuje aspoň jednu vysokou školu s pedagogickým nebo psychologickým zaměřením či pětiletý terapeutický kurs. Sám Petr nyní studuje na druhé vysoké škole a neustále prodělává analytický výcvik.Nejen kvůli nedostatku vzdělaných lidí ochotných věnovat se náročné práci s narkomany je podobných léčeben v republice jen pár - dalším důvodem je nedostatek peněz na jejich provoz. "Kromě příspěvku od ministerstva platí klienti měsíčně čtyři tisíce korun. Něco nám dávají sponzoři, jinak chodím prosit po farách. Spoustu darů získáváme ze sbírek věřících," uvádí Petr.
Ponižováním nic nedosáhneme
Myšlenka léčit narkomany napadla Petra ve třetím ročníku
teologického studia a začal ji brát napůl jako misijní práci. Sám měl kdysi s
drogami problémy a ze závislosti jej dostala jeho dívka. "Dala mi najevo, že jí
na mně záleží, že pro někoho mám cenu. Totéž se snažíme dělat i tady,"
dodává.
Klienti neznají takřka vojenský řád, který vládne například v komunitách
polských léčeben Monaru. Například pracují nejvíce pět hodin denně.
"Uplatňování tvrdých autoritativních opatření neuznávám," říká prostě
Petr. I když nekompromisní režim a léčbu prací převzal od Monaru v roce 1993, kdy
protidrogová léčebna v Podlesí vznikla, postupně jej opustil, protože klientům
nevyhovoval. Způsob léčby Monaru však neodsuzuje, neboť v Polsku, kde vznikl, má
vysokou padesátiprocentní úspěšnost. "Možná je to cesta. Ale lidé, kteří
odtud vyjdou, nejsou podle mě vyléčení, ale ochočení," upozorňuje.
"Chceme, aby se u nás lidé léčit chtěli. Nač po nich šlapat ještě víc, když
jsou úplně na dně?"
A co dál
"Až se vrátím, zase na mě budou čekat kamarádi s drogama
před školou," říká s obavami šestnáctiletá Martina. Zatím neví, jestli jim
dokáže odolat. V Podlesí je teprve měsíc, ale chtěla by odejít už v červnu, aby
mohla dokončit školu. Do jiného města nechce, ale bojí se, že když zůstane, kamarádi
ji stáhnou znovu. Po dvouměsíční závislosti na pervitinu se nyní snaží najít
sama sebe.
Šestnáctiletý Viliam si po devítiměsíční léčbě troufá odejít už v lednu -
aby mohl dokončit školu doma. "Myslím, že by to už mělo jít bez problémů,"
říká přesvědčeně. Petr má jiný názor. "Byl bych raději, kdyby tady zůstal
dvanáct měsíců. Šance, že drogám nepodlehne znovu, bude větší," říká.
Všichni klienti mají v léčebně dost času na přemýšlení, co začnou dělat, až
vyjdou ven. Hlavní pro ně je dostudovat a vyučit se - potom se uvidí. "Snad všechny
už nás tady napadlo, že bychom zkusili pomáhat narkomanům sami jako terapeuti. Ale...
je to strašně náročné," krčí rameny Anna.
Lenka Daňhelová (leden 1999)
Na dnešní zpravodajství se vrátíte přes modrý nápis 'Vítejte v deníku severní a střední Moravy' vpravo nahoře.
Copyright © Severomoravský PATRIOT 1999