Pátou francouzskou republikou
obchází strašidlo odposlechu
Francie, země, která v posledních letech Mitterrandovy éry prožila mnoho afér, teď
zaznamenala nový skandál, týkající se nedávné minulosti. Celá věc začala už
před měsícem, kdy se dostaly na paškál nezákonné telefonní odposlechy z doby
Francoise Mitterranda. Brzy ale vyšlo najevo, že problém se týká celé V. republiky,
vlád socialistických i pravicových.
Příliš tajemné tajemství
Telefonní rozhovory lze podle francouzského zákona č. 91-648 odposlouchávat jen ve
dvou přísně stanovených případech. Za prvé: při vyšetřování závažného
trestného činu, kdy odposlech schvaluje vyšetřující soudce nebo důstojník soudní
policie. Za druhé: je-li ohrožena národní bezpečnost, čímž se myslí ochrana vědeckého
a ekonomického potenciálu Francie, výzvědná činnost v zájmu bezpečnosti země a
prevence proti terorismu. "Napíchnutí" telefonní linky, jsou-li tyto
podmínky naplněny, povoluje premiér na základě doporučení ministrů obrany, vnitra
nebo celní správy. Tolik litera zákona, modifikovaného v červenci 1991 s cílem přizpůsobit
francouzský právní kodex Evropské konvenci o lidských právech, v tomto případě
jejímu článku 8, který zaručuje respektování soukromého života.
Avšak diskuse v médiích, provázející vyšetřování nezákonných telefonních
odposlechů, jež v osmdesátých letech prováděla na příkaz tehdejšího prezidenta
Mitterranda protiteroristická "buňka" Elysejského paláce, ukázala něco jiného.
Přes telefonní sluchátko či utajený mikrofon francouzští ústavní činitelé i šéfové
policie a rozvědky pravidelně špiclovali nejenom své politické protivníky, ale i
stranické kolegy, novináře a přátele -- v Mitterrandově případě dokonce vlastní
rodinu. Jejich vysvětlení se přitom podobají jako vejce vejci: buď se nad celou věcí
vznáší přízrak státního tajemství, a proto o ní nelze vůbec hovořit, nebo je
lakonicky označena za nutnost diktovanou obavami o národní bezpečí. Strach o bezpečnost
Francie, lépe řečeno představa, že by se o tento prvořadý úkol každého
ústavního činitele mohl starat ambiciózní soupeř z vlastních řad, podstatně
ovlivnil způsob chování politiků. Samozřejmě na úkor základní lidské slušnosti
a úcty k jednomu z pilířů demokracie - zákonnosti.
Kdybyste slyšel...
"Poslouchali jsme telefonáty redakce týdeníku Le Canard enchainé po pět
let. Myslím si, že to bylo zcela legitimní. Čas od času jsme se tak něco
dozvěděli," prohlásil 7. dubna v kabelové televizi LCI Jean-Emile Vié, v letech
1955-62 šéf francouzské rozvědky. (Le Canard enchainé tehdy přinášel
informace o válce v Alžírsku, které se podstatně lišily od oficiálních vládních
zpráv.) A právě v tomto týdeníku byly teď -- 16. dubna 1997 -- publikovány
následující kauzy.
V roce 1973 se svěřil spisovateli Rogeru Stéphanovi premiér Pierre Messmer: "Někteří
z mých poradců se o mně vyjadřují hrozně. Kdybyste slyšel záznamy jejich
telefonátů..." V téže době byl na popud prezidenta Georgese Pompidoua odposloucháván
i Valéry Giscard d'Estaing, aspirant na úřad hlavy státu (prezidentem skutečně byl v
letech 1974-81). V jeho vozidle instalovali technici z ministerstva vnitra mikrofon.
Ačkoliv se operace zdařila, zvědavé uši se kýžených zpráv nedočkaly. Oběť
včas varoval policejní důstojník Michel Poniatowski. Ten se potom stal -- už za
prezidenta Giscarda -- ministrem vnitra. A i když nový prezident prohlásil, že
"nechal zrušit všechny systémy telefonního odposlechu až na ten, který používá
justice a protiteroristická služba", odposlouchávalo se vesele dál - - v
levicových i pravicových kancelářích.
Pravice i levice
Výkonný výbor neogaullistů, jemuž předsedal tehdejší premiér Jacques Chirac,
musel kvůli Poniatowského "štěnicím" v září 1975 rokovat mimo své
stranické sídlo. K této epoše míří i prohlášení z 8. dubna letošního roku,
které učinil v týdeníku Parisien bývalý šéf Mitterrandovy kanceláře Jean
Galvany: "Když se v roce 1981 chopili moci socialisté, zjistilo se, že za Giscarda
byli odposloucháni všichni opoziční předáci -- lídr socialistů dokonce od rána do
večera."
Francois Mitterrand -- jako všichni prezidenti V. republiky -- se od těchto odsouzeníhodných
praktik distancoval. Leč vyšetřování nelegálních odposlechů, které nařídil,
zejména první svědecké výpovědi Gillése Ménage a Christiana Prouteaua, dvou
velitelů protiteroristické elysejské "buňky", ukazují, že přinejmenším
do roku 1992 byl odposloucháván kde kdo. Mitterranda lze bez nadsázky označit za
politika, který slabostí "vědět, co se říká" trpěl snad nejvíce.
V roce 1993 se po všeobecných volbách k moci vrátila pravice. Avšak ministr vnitra
Charles Pasqua a jeho úředníci poraženým socialistům klid na přemýšlení o utrženém
fiasku nedopřáli. Naplněn nedůvěrou k propustnosti stěn vlastního sekretariátu,
uchýlil se šéf poslanecké frakce socialistů Laurent Fabius do kanceláře své ženy
v nadaci Espace 89. I tam ho ale zvědavé mikrofony našly. Dne 19. března 1994
pak doslova v přímém přenosu monitoroval přísně tajné zasedání nejužšího
vedení Socialistické strany v Remeši agent rozvědky, ukrytý v prázdné tlumočnické
kabině.
Poslední velkou rybou, která se zamotala do telefonních sítí, je současný prezident
Jacques Chirac. Spolu se svými blízkými spolupracovníky podezříval bývalého
premiéra Balladura a ministra obrany Francoise Léotarda, že se obohatili při prodeji
zbraní, a tak nechal v létě 1995 nahrávat rozhovory z Léotardovy kanceláře.
Stále totéž
Na těchto praktikách francouzských politiků zaráží především skutečnost, s
jakou pravidelností, a hlavně beztrestností se stále opakují. Naskýtá se otázka:
Proč se hrubého porušování ústavy i zneužívání pravomoci veřejného činitele
nechopí opozice, aby vládě vyslovila nedůvěru nebo alespoň donutila protiprávně
jednajícího politika k demisi? Věčné ututlávání, bagatelizace či nanejvýš
vyšetřování již nežijícího hříšníka vypovídají spíše o něčem jiném. V
praktikování nezákonného odposlechu jsou namočeni všichni, kdo jsou nebo byli u
moci. Lidově řečeno, "drží spolu basu". Jen tak si lze vysvětlit, proč
současný premiér Alain Juppé žádost o zproštění mlčenlivosti Christiana
Prouteaua i některých dalších osob vyšetřovaných v souvislosti s Mitterrandovou
aférou opakovaně zamítl.
Jaroslav Formánek
Autor je spolupracovníkem Respektu.