PETR HLADKÝ

DNEŠNÍ TÉMA: URVI CO MŮŽEŠ…

Zamyšlení nad stavem naší společnosti, bude jistě zajímat právě ty občany, kteří stále nechápou, že za všechno se musí platit. Oslavili jsme mlčky a zaraženě vznik Československa. Na základě jakýchsi podpisů několika pánů, vznikl stát a občan byl s tímto vznikem seznámen. Konec. Národ nemusel za tento vznik ani nasadit krk, ani nijak zvlášť bojovat. Idea státu Čechů a Slováků, pozvedla sice národ Slovenský mezi národy, ale naprosto ignorovala fakt, že zde žil národ, který byl mnohem početnější. A sice, zde žilo několik milionů Němců. A žili zde několik set let. Československo se geopoliticky rozkládalo od Zakarpatské Rusi až k Aši. Republika byla silná, měla milionovou armádu dobře a moderně vyzbrojenou a mohla se pyšnit nebývalou demokracií. Toto vše jsme dostali, aniž bychom za to museli platit. Občan pracoval a o problémech nevěděl nic. Žil v domnění, že je důležitou složkou státu. Pak přišel Mnichov. Přišla mobilizace a občan se samozřejmostí šel bránit svou vlast. Byl připraven zaplatit za vznik svého státu. 98% německých spoluobčanů též přestalo orat a pracovat, a šli bránit také svou vlast. Šli bránit Československo. Vrchnost měla k dispozici celý národ, který byl odhodlán za tuto zem padnout. Vrchnost mluvila o národních zájmech a o své zodpovědnosti k národu. Po druhé mobilizaci podepsali kapitulaci. Samozřejmě v zájmu národa. Občan ztratil pocit, že je důležitou složkou národa. Udělali z něj figurku. Občanům tohoto státu sebrali jeho hrdost i zodpovědnost za stát. Němci, kteří zde žili už neměli záruky tohoto státu, že se jedná o jejich vlast. Národ, který přestane bránit svou vlast není národem a nemá vlast. A němečtí občané žijící v Československu se s tímto stavem nemohli nikdy smířit.Z beznaděje jim rychle pomohl Hitler, který pro ně měl i vlast i národ. Českoslovenští Němci se tak dobrovolně vzdali nároku jakkoliv kdy zasahovat do této země. Naši slovenští bratři k tomuto kroku nepotřebovali ani německou národnost a rychle se hrdě přihlásili k Hitlerovi. Národ Český spokojeně kolaboroval a očekával Mesiáše. Panstvo rychle uteklo i se svými konty a začalo tzv. bránit Československo a národ v klidu a pohodě v zahraničí. Pak nás někdo osvobodil. Byla to velká sláva pro lid kolaborující s okupanty. “Někomu dali najíst a někoho zabili”, říká klasik. A vrchnost, která nás prodala se též vrátila s velkou slávou. A abychom na tyto pány opravdu nikdy nezapomněli, tak nás za hrnec kaviáru prodali pro změnu zase znovu někomu jinému. Občan s chutí budoval novou vlast a za velkého potlesku si nechal vzít všechna svá práva i vlast. A opět vrchnost mluvila o zájmu národa a v zájmu státu. Po padesáti letech občan československý zmutoval v boží hovádko. Neměl právo na nic, pouze držet hubu. Tiše mu zabavili občanskou svobodu, soukromí i budoucnost. Z dříve kolaborujících občanů, udělali opět nově kolaborující občany. V roce 1989 se páni dohodli o národě Českém a opět se někde v závětří rozdělila moc nad tímto divným národem. Celý tento zdecimovaný národ čekal na to, až přijde vrchní s účtenkou. Nikdo nepřišel. Jen opět vrchnost rozhodla tento stát trochu pozvednout v zájmu lidu a nekompromisně ho rozdělila na státy dva. A to s velkou láskou. A tak Pražáci mají radost, protože z Prahy na hranice je to “kósek” Hrajeme si stále na středoevropský stát. Stále chodíme kolem Evropy s tím, že i my jsme. Hrajeme si na demokracii, na parlament na senát a na stát. Omyl. My už nejsme. Za bezmála deset let nás vrchnost stačila zadlužit tak, že skoro každý chodník patří nějaké bance. Samozřejmě v zájmu národa a jakýchsi tunelů. Je tu několik desítek milionářů, kteří se mezi s sebou prali a perou o ještě více masa a moci. Občan dostal moc málo času, aby pochopil o co jde. Aby opět pochopil, že tu jde hlavně o jeho práci a peníze. Moc málo lidí není spjato s bývalým režimem. A tlustá čára neexistuje. Je tu pouze stádo ovcí, které se nestříhá jednou v roce. Cílem je stádo stříhat denně, stáhnout ho z kůže a sežrat. Za jakoukoliv cenu. Z pastevců jsou opět vlci. Úlisně kňučí o svobodě a rovnosti. Bijí se v prsa za demokracii. V zájmu státu a občanů. Doma si však olizují drápy a počítají urvané maso. Stále více ovcí chodí za kovářem, si nechat nabrousit zuby a drápy. Bývalí estébáci kandidují bez skrupulí na starosty a zastávají významné politické posty. Bývalí komunističtí vůdcové spokojeni pobírají své velké důchody. Papaláši si spokojeně mnou ruce nad dosaženou mocí. Bude to pomalu deset let, co se můžeme pochlubit s Českou republikou. Určitě je v celé Evropě velký zájem na tom, aby tato republika byla ekonomicky i morálně silná, aby byla jednotná a svobodná. Určitě celá Evropa denně diskutuje o České republice. Určitě existuje nějaká komise, která hledá budovu, kde by mohla neustále řešit českou otázku. Celá Evropa určitě nedočkavě čeká na český boom v exportní politice. To určitě. Deset let je dost dlouhá doba na to, aby zde fungoval zákon, trh, a morální způsoby. Zákony se dělají tak, aby neublížily zvrhlým funkcionářům bývalého komunistického režimu, estébákům a vrahům. Trh se řídí zásadou, urvi co můžeš a morálka? Plešatí poslanci, které nikdo nevolil, soudci, kteří soudili lidi za jiný politický názor, policajti, kteří veřejně bezpečili totalitní systém, novináři, kteří oslavovali úspěchy socialismu. Lež a přetvářka vítězí.

Oslavme proto vznik našeho státu. Oslavme tento národ. Oslavujme vrchnost. Máme velkou šanci se zapsat do dějin jako evropský hospodářský Titanik. Vize potápějící se lodi, kde se, v podpalubí za mřížemi, tlačí chudina a panstvo hraje v kostky o nějaký úřad a všichni společně optimisticky a radostně klesají ke dnu, je až příliš reálná. Rychle proto oslavujme a rvěme co se dá. Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme.