Přežívání sovětské koncepce trestní odpovědnosti v českém právu

   Po roce 1948 se v oblasti práva opouštěly veškeré klasické instituty, k nimž se postupně dospělo staletým, zkušenostmi prověřeným vývojem a „novátorsky“ se experimentovalo v duchu tzv. sovětské právní školy, jež se stala vzorem ve všech odvětvích práva. Po dvě stě let patřilo k základním principům trestního práva (rozumí se v tradičních demokratických právních systémech Evropy) pravidlo „nullum crimen sine lege“ – „žádný zločin bez zákona“, což v praxi znamená, že trestním právem je postižitelné pouze takové jednání, jehož všechny znaky jsou popsány trestním zákonem. Avšak sovětská teorie a následně i praxe zavedla ještě další podmínku pro klasifikaci toho kterého jednání jako trestného činu. Stala se jí nebezpečnost jednání pro společnost. Učeně se to nazývalo „materiální pojetí trestného činu“. Záměr takové konstrukce trestní odpovědnosti byl jasný. Skutkové podstaty mnoha trestných činů byly záměrně definovány obecně, aby na jejich základě bylo možno pružně postihnout širokou škálu jednání, která by za obvyklých podmínek trestnými činy nikdy být nemohla. Praxe socialistické justice a orgánů činných v trestním řízení pak byla – vyžadoval-li to konkrétní případ – taková, že kde určité jednání nešlo zcela jednoznačně podřadit pod skutkovou podstatu popsanou trestním zákonem (tedy aplikovat klasický princip „žádný zločin bez zákona“), použil se rozšiřující výklad a v důsledku obecných  popisů znaků trestných činů trestněprávní postih dopadal i na skutky, které by se jinak postihovat nedaly.

   Kromě toho zde byl jako výraz zmíněného materiálního pojetí další znak trestného činu, a to jeho „nebezpečnost pro společnost“. Tento přístup, respektive tato konstrukce trestní odpovědnosti v našem trestním právu stále přežívá. Výsledkem obecné formulace některých trestných činů ve spojení s principem společenské nebezpečnosti je přenesení nepřiměřených pravomocí na soudy, které tak řeší otázky, které měl definovat zákonodárce. Přitom dochází k používání takových výkladů, které by v trestním právu, kde by měly být samozřejmostí precizní a zcela jednoznačné formulace skutkových podstat, neměly být přípustné. Vedle možnosti rozšiřujícího výkladu řady zákonem nedbale definovaných trestných činů mají vyšetřovatel, státní zástupce a nakonec i soud další možnost, jak překlenout případné nedostatky zákona – dovolávat se nebezpečnosti jednání pro společnost v tom smyslu, jak oni sami subjektivně tuto nebezpečnost chápou.

   Nebezpečnost činu pro společnost je pojem značně široký, umožňující takřka libovolný výklad. V žádném západoevropském právním systému se s podobným neurčitým pojmem v trestním právu nesetkáme. Důvod je jasný – možnost určovat, co je a co není trestný čin, musí být maximálně omezena, jinak hrozí libovůle příslušných orgánů, které si zákony vykládají podle svých představ, neboť jsou povolány určovat, co je a co není společensky nebezpečné, popřípadě dokonce stanovovat jakési „stupně“ této nebezpečnosti dle mlhavého návodu zákona. Nebezpečnost činu pro společnost je pojem ryze ideologický. Jeho používání v justici vede k tomu, že spravedlnost se stává věcí určité módy. Namísto precizování skutkových podstat jednotlivých trestných činů v praxi stále přežívá koncepce trestní odpovědnosti, umožňující dávat při potírání trestné činnosti přednost jednou tomu, podruhé onomu druhu trestné činnosti. Trestní odpovědnost založená na pojmu „společenská nebezpečnost“ byla již kritizována odborníky na trestní právo. Jejich logické námitky však bohužel nevedly k změnám zákona.

   Spravedlnost neupřednostňuje ochranu jednoho práva před právem jiným nebo stíhání některých trestných činů, či dokonce některých osob na úkor osob jiných. Ostatně z doby nedávné minulosti jsou známé různé nárazové kampaně – jednou se horlilo pro zvláštní sledování a příkladné postihování úplatkářství, podruhé bylo preferováno stíhání rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a tak v každém období bylo v módě potírání určité trestné činnosti v přímé návaznosti na aktuální politické požadavky. Bude-li sovětská koncepce trestní odpovědnosti přežívat i v budoucnosti, vždy se budou objevovat horliví snaživci, kteří se – dovolávajíce se etiky, morálky, ochrany demokracie či jiných silných slov – budou snažit zavděčit nepřiměřeným nasazením mocenských prostředků či dokonce „preventivním“ postihem těch skutků, které budou pokládány za společensky nebezpečné.

   Uvedený přístup je dobrou živnou půdou pro další průlomy do tradičního pojetí trestního práva. Zejména pokud jde o snahu rozšířit dopad trestního zákona zavedením nových skutkových podstat, přičemž určujícím se stává momentální politická vůle. Úsilí o postihování názorů, vážné zaobírání se symbolikou, obsahem knih (viz známý případ, v němž se policie a státní zástupce snažili dostat za mříže majitele nakladatelství za vydání knihy „Vaříme s konopím“) nebo snaha dostat pod právní regulaci případy nerespektování či zpochybňování historické pravdy, to vše vzbuzuje pochybnosti, zda ještě vůbec můžeme hovořit nejen o svobodě projevu, ale také o tradičním pojetí trestní odpovědnosti.  

   Socha, jež často symbolizuje spravedlnost ve starých justičních budovách, drží v ruce váhy, přičemž oči má převázané šátkem. Lidové úsloví to komentuje tak, že spravedlnost je slepá, tudíž vlastně neexistuje. Skutečný smysl tohoto symbolu je v tom, že spravedlnost nevidí, komu právo váží a koho trestá. Žádnou ze svých „obětí“ rozhodně nevyhledává, nedává přednost tomu ani onomu. Váží právo všem stejně, ať jde o kohokoli a postihuje všechny stejně, aniž by brala v potaz určitou osobu. Páska na očích je znamením, že zvažovány jsou pouze skutky a nikoli věci povrchní. Pokud by totiž spravedlnost sama posuzovala, koho přednostně chránit, koho přednostně a s větší razancí trestat a řídila se přitom módními trendy, nebyla by spravedlivou odplatou, nýbrž obyčejnou pomstou.

                                                                                    JUDr. Aleš Uhlíř,

                                                                                    advokát, Frýdek-Místek