Lidská práva na prahu třetího
tisíciletí - prázdná ideologie?
Podstata lidských individuálních práv byla zpočátku spatřována výhradně
v duchovní oblasti. Např. John Locke (1632-1704) vyvozoval jejich oprávněnost
z Boží vůle. Teprve později, jak se tato práva počala institucionalizovat (ve
vazbě na nové uspořádání státu, jeho orgánů a politickou úlohu občanské
společnosti), zdůvodňuje se jejich existence přirozeným právem. Koncem 18. století
a v průběhu 19. století jsou vytvářena nová individuální práva, jež se
následnou kodifikací stávají součástí právního řádu.
Stála-li na počátku lidských práv koncepce vycházející z existence
Boha a v následující době osvícenství úvaha opírající se o rozum a ucelené
filosofické systémy, pak ve 20. století sehrála rozhodující úlohu spíš magie -
dovolávání se přirozeného práva ve jménu různých ideologií. Přirozené právo
posloužilo světovému komunistickému hnutí (predestinace určité třídy),
nacionalismu (vyvolenost na základě rasy), aby v době po druhé světové válce
zaznamenalo - v podobě práv lidských - dosud největší oživení. Zvláště po
ústupu komunistických režimů stává se z idee lidských práv nová nosná
ideologie západní civilizace. Totalitní formy vlády jsou zjednodušeně pokládány za
příklady popření přirozeného práva v zájmu práva pozitivního.
Dualita práva přirozeného a pozitivního tak, alespoň ve sféře teorie, stále
trvá. Zastánci nadřazenosti přirozeného práva nad právem kodifikovaným se
dovolávají takových přirozenoprávních norem, které podle nich existují nejen mimo
právo pozitivní (a bez ohledu na ně), ale platí dokonce vždy a všude. Tím
docházejí k závěru, že západní pojetí lidských práv musí bezvýhradně
platit pro kultury v oblasti budhismu, islámu, hinduismu atd. Zapomínají, že i
konstrukce některých lidských práv v západním pojetí obsahuje jistou
nevyváženost a vnitřní protiklady. Lidská práva prošla v několika posledních
desetiletích značným vývojem. Nejprve byla s těmito právy spojována (v souladu
s tradicí dvou staletí) osobní svoboda a individuální práva občanská a
politická. V dalším období se okruh práv rozšířil o práva ekonomická a
sociální (někdy se hovoří o tzv. druhé generaci lidských práv). Konečně
v třetí generaci se k lidským právům počítají práva lidí, která svou
povahou nejsou právy individuálními, nýbrž právy vztahujícími se na celé skupiny
(národnostní, náboženské, rasové aj.), ale také práva obecné povahy bez
adresnosti na konkrétní individuum či skupinu (právo na ekologické prostředí, na
mírový život...). A právě u oné třetí skupiny se nelze ubránit námitce, že
takto formulovaná lidská práva jsou chápána kolektivisticky, jejich subjektem je
stěží definovatelná skupina a samotnému jedinci proto nic nového přinést nemohou.
Způsob jejich realizace a systém účinných záruk naproti tomu vede
k pochybnostem, zda společnost, směřující k celosvětové globalizaci
ekonomické i politické, doprovázené růstem vlivu obrovské byrokracie a
nadnárodních společností, je vůbec s to na prahu třetího tisíciletí
zabezpečit třeba i jen svobodu jednotlivce, tedy první generaci lidských práv.
Poslední dobou se lze setkat s filosofickými a historickými teoriemi,
obsahujícími rezolutní závěry, že současná filosofie a historie jsou v krizi.
Někdy se dokonce hovoří přímo o konci dějin a konci filosofie v období
postmoderní společnosti. Západní civilizace se v kritickém pohledu skutečně
může jevit jako společenství bez nových ideí, společnost bez duchovního programu.
Vyjde-li se z tohoto předpokladu, lze dojít k závěru o konci lidských práv
v jejich původním individualistickém pojetí jako určitých atributů
vážících se k jedinci. Pak ale vyvstává závažná otázka, neplní-li dnes
lidská práva zástupnou roli jakési náhražky. Nejde v jejich případě jen o
umně vytvořenou a účelovými teoriemi podpíranou náhradu za skutečný duchovní
program a hodnotné idee, jichž se dnešní moderní konzumní společnosti nedostává?
Čím pak ale ve skutečnosti je současná koncepce lidských práv a jaký je její
účel? Jednou z logických odpovědí může být ta, že celý masivní apel na
humanismus a lidská práva není ničím jiným, než prázdnou ideologií Západu,
který se ocitl na přelomu tisíciletí v hluboké duchovní krizi a z pudu
sebezáchovy je ochoten přijmout jakoukoli náhražku duchovního programu.
Že soudobá doktrína lidských práv je po teoretické stránce zdůvodněna
velmi chatrně, lze snadno poznat na tom, jak jsou tato práva chápána v USA, kde
občané dodržování lidských práv zjednodušeně ztotožňují
s nejzákladnějšími politickými procedurami a domnívají se, že nedodržování
lidských práv se týká všech jiných zemí, nikoli však USA. Rozšířený názor zde
ztotožňuje veškerou problematiku lidských práv se svobodnými pluralitními volbami,
které mají být jedinou a zcela postačující zárukou lidských práv. Pokud jsou
jisté nepřehlédnutelné problémy (masové rozšíření bídy, vzrůstající počet
bezdomovců, krize zdravotní péče, brutalita státních orgánů, nekontrolovatelnost
moci a světa organizovaného zločinu aj.), pak se tyto problémy vykládají tak, jako
by s lidskými právy neměly vůbec nic do činění. Slova jako mučení,
upírání práva na zdravotní péči a další, jež by ukazovala na porušování
lidských práv, jsou tabuizována. Mezinárodní kontroly v oblasti dodržování
lidských práv se praktikují výhradně mimo USA s přesvědčením že lidská
práva jsou problémem jiných zemí.
Tento formální postoj se stává modelem v oblasti přístupu
k lidským právům, vzorem pro další země. Lidská práva (human rights) se tak
od práv vážících se k individuu odklánějí ve prospěch práv lidí (rights of
peoples), jež se jeví - při srovnání s konkrétnějšími právy jedince -
poněkud vágní. Tento odklon od priority osobnosti jedince ke kolektivismu je jednak
rozmělněním původní idee lidských práv, jednak může být zárodkem nové
ideologie, uměle založené na lidských právech, která však ve svém důsledku
paradoxně povede k jejich omezení.
Jako příklad si můžeme vzít svobodu projevu a právo na informace,
zaručené Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod. Tato práva se zaručují s tím, že je lze omezit
zákonem, „jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu
práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného
zdraví a mravnosti“ (čl. 17 Listiny základních práv a svobod). Evropská úmluva
deklaruje právo na svobodu projevu, zahrnující svobodu zastávat názory a přijímat a
rozšiřovat informace nebo myšlenky s dovětkem, že výkon těchto svobod může
podléhat zákonným omezením, „která jsou nezbytná v demokratické společnosti
v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti
nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority
a nestrannosti soudní moci“ (čl. 10 Úmluvy). I právní laik pochopí, že tato
konstrukce nevychází z idee přirozeného práva, ale že to je koncepce
pozitivistická, která je zde rozhodující, neboť rozsah skutečného (tedy individuem
použitelného) práva na svobodu projevu a informace je ve svém důsledku vázán na
konkrétní zákony. Samozřejmě nelze popřít nezbytnost zákonného stanovení
jistých mezí pro svobodu projevu a právo na šíření informací pro určité
kategorie pracovníků (příslušníky armády, policie apod.). Vedle podobné rozumné
úpravy mezí svobody projevu (popřípadě jiných lidských práv) však může dojít
(a to na základě zmocnění daných normami mezinárodního práva) k takovému
„vymezení“ hranic svobody projevu a práva na šíření informací, které ve svém
důsledku bude popřením těchto práv.
„Kde nelze volně projevit i ten nejvýstřednější názor, tam svoboda projevu
neexistuje“ - to byl postulát teorií lidských práv v 18. století. Současné,
mnohdy až příliš všeobecné formulace regulují svobodu projevu obecným
odkazováním na ochranu svobod a práv někoho jiného (státu, veřejné bezpečnosti,
zdraví....) a snadno se tak mohou stát nástrojem kontrolování a postihování
nepohodlných názorů. Názorným příkladem jsou některé, z doby komunismu
úporně přežívající skutkové podstaty trestního zákona, které se dotýkají
svobody projevu a informací - tzv. verbální delikty. Skutkové podstaty jsou plné
obecných formulací a pojmů, jež lze vztáhnout takřka na cokoli. Trestněprávně pak
lze postihovat hodnotící výroky pronesené bez zlého úmyslu, neobsahující hrubé
urážky, rovněž případná pravdivost je u některých verbálních trestných činů
pro soud nepodstatná. Hrozba trestního stíhání pro „hanobení“, „šíření
poplašné zprávy“ a pro řadu jiných deliktů se tak vznáší nad každým
nekonvenčním názorem, kritikou nebo i hloupou neškodnou nejapností. Přitom
konstrukce trestní odpovědnosti a vymezení svobody projevu a informací
prostřednictvím skutkových podstat, vytvořených ještě podle sovětských vzorů, je
plně v souladu s možnostmi, danými pro omezení práva projevu a informací
mezinárodními normami.
Možná, že jsme se koncem 20. století skutečně ocitli na přelomu věků.
Nadnárodní společnosti, globalizace politická i ekonomická a celosvětový trh jakoby
vytvářely tečku za jednou velkou civilizací. I samotná demokracie může být lehce
zpochybněna. Prostřednictvím masmédií lze utvářet unifikované názory a myšlení
v planetárním měřítku. Oficiální vlády nejsou v porovnání se
světovými mamuty ničím. Ideály, jež kdysi stály na počátku parlamentních
demokracií, se staly prázdnými slovy. Určující vliv a moc přechází na ty
subjekty, které se budou utkávat v boji o vliv na celosvětovém trhu.
V souvislosti s teoriemi o postmoderní společnosti, deklaracemi o konci
filosofie, dějin či smrti Boha, jež nenacházejí východisko, jsou jako možné
příklady budoucnosti předkládány teorie, které by rozhodně neměly být
považovány za druh sci-fi. Jedni hovoří o společnosti „potulných psů“, jiní
spatřují významnou alternativu v „přátelském fašismu“ (Bertram Gross, Friendly
Fasism: The New Face of Power in Amerika, Boston, South End Press, 1980). Fatálnímu
růstu počtu zbídačených, rozšiřování bídy v tradiční společnosti
hojnosti a nepříznivému demografickému vývoji, přistěhovalectvím neřešitelnému,
nelze úspěšně čelit krátkodobými opatřeními vlád, která ve svém důsledku
krizi spotřební společnosti prohlubují. Lidé, hojně obdaření všemožnými
lidskými právy, jsou na přelomu tisíciletí odsouzeni vést život, ne nepodobný
tomu, který Franz Kafka ve svých snových románech z počátku století nazval
životem mezi kulisami. Dovolávání se lidských práv, která se stala určujícím
úhlem pohledu na společnost a svět a posuzování složitých vztahů podle
jednoduchých formálních schémat a prázdných deklarací se stalo formou obřadu a
přiznáním, že spotřební společnost přelomu tisíciletí žádné opravdové
duchovní pouto nemá. Co si počne - vystaven manipulaci a obrovské dynamice pohybu - se
svými lidskými právy ve světě unifikací a vytváření nové civilizace
planetárních rozměrů jedinec zbavený pevných bodů? Stane se členem smečky
„potulných psů“ nebo kolečkem v soukolí „přátelského fašismu“ ?
Přinese s sebou nové tisíciletí nové idee? Bude možný návrat k přímé
demokracii, umožněné nesmírným pokrokem technologií? Budoucnost v sobě nese
vždy více možností, více vizí a také cest, nikoli možnost jedinou. A v tom je
také naděje. Naděje, že niterné pouto k duchovní podstatě řádu může být
znovu obnoveno.
JUDr. Aleš Uhlíř
advokát
K Hájku 122
738 01 Frýdek-Místek