Český ráj pop česku I.
Po tzv. „Sametové revoluci“ drtivá většina občanů věřila
ve skutečné „lepší zítřky“. Všichni upřímně doufali, že vláda komunistických
nomenklatur a jejich mafiánské praktiky definitivně skončily. Byli přesvědčeni,
že po víc než čtyři desetiletí devastovaná ekonomika začne opět vzkvétat a
životní úroveň českých obyvatel se za relativně poměrně krátké období přiblíží
západoevropskému standardu. Stalo se však, co tehdy nikdo nepředpokládal ani ve
snu: Za posledních deset let ekonomika upadla ještě více. Životní úroveň téměř
poloviny obyvatel klesla až k samé hranici bídy. Komunistické nomenklatury
nejenže v podstatě zůstaly zachovány, ale rozšířily své řady ještě o bývalé
příslušníky StB, jejich agenty a
nezřídka také o reprezentanty kriminálního resp. zločineckého podsvětí. Stejně
tak nikdo neodboural mafiánské metody, ba naopak došlo k jejich zdokonalení.
Skutečně poctiví podnikatelé se ocitli v menšině a společnost se ocitla v
hluboké depresi...
Po dlouhé době komunistické totality se počátkem
devadesátých let stal hybným motorem „nových pořádků“ návrat k nedotknutelnosti
soukromého vlastnictví. Alespoň částečně se vracel zabavený majetek, masově se
privatizoval státní průmysl, služby, bytový fond, vznikaly statisíce nových
firem. Počáteční euforie se ovšem velmi brzy začala měnit ve zklamání a
frustraci. Jeden ze základních předpokladů v podnikání, slušnost, se totiž
vytratila kamsi do ústraní a při absenci jakéhokoliv právního rámce stále více
nabývaly vrchu bezohlednost, cynické rozkrádání státního majetku, tunelování
bankovního sektoru. Z „požehnání“ zákona se objevily nové fenomény: Obrovské
daňové úniky, miliardové podvody, zakládání podniků jen proto, aby se zadarmo
obohatily a pak bez koruny zkrachovaly. Do České republiky se navíc začaly
stahovat a prakticky tady i legálně podnikat mezinárodní mafie...
Je příznačné, že o všech těchhle negativních jevech
tzv. „specificky české transformace“ věděl už od začátku kde kdo: Od „nově se
formujících mocenských a politických struktur až po široké zastoupení
vznikajících podnikatelských vrstev. Ty první hnaly dopředu populismus, touha
po vlivu, ministerských a poslaneckých křeslech, tučných prebendách, ty druhé
zase vidina snadného a beztrestně získaného obrovského majetku. Pochopitelně za
lhostejného přihlížení oné první skupiny, která se právě „nastálo“ zabydlovala
ve „vyšších patrech“. Za očividného nezájmu policie, státních zástupců, soudů.
A tam, kde se snaha minimalizovat trestní činnost uvedeného typu přece jen
objevila, chyběl pro změnu odpovídající právní rámec. Zákon ve shodě s
rozhodujícími politickými silami nedefinoval po roce 1989 pojmy „čisté“ a
„špinavé“ peníze, neuměl postihnout korupci. Neexistoval účinný dozor nad trhem
s akciemi. Právní normy si nedokázaly poradit s tunelováním bank. Věřitelé
případně okradení neměli naději proti dlužníkům resp. zlodějům „v rukavičkách“,
protože právo viníky zvýhodňovalo a tím de facto ochraňovalo jejich zájmy. Je
smutné, že nastíněná situace trvá s většími či menšími výjimkami dodnes, ba
dokonce se stále zhoršuje. Je smutné, že nad rozhodnými činy stále převažují
pouze silná slova a platonické sliby.
(Databáze, která je v tomto čísle Necenzurovaných
novin publikovaná jako třetí část AGENTaria, má jediný cíl. Ukázat na část
lidí, těch nahoře, kteří svou rádoby „podnikatelskou“ činností spoluzavinili
status quo české ekonomiky a „podivným“ způsobem získali obrovský majetek.
Databáze ukazuje mezi nimi a jejich firmami patřičné vazby, vytyčuje pole
působnosti jednotlivých skupin při tunelování bank a rozkrádání státního
majetku, nastiňuje na základě faktů schéma prorůstání mafií do státního
aparátu. Jistě, ne všichni, co jsou v onom pomyslném ADRESÁŘI uvedeni, patří
mezi „velké ryby“ či hlavní aktéry. Spoluodpovědnost však nesou i oni, protože
se, byť nepřímo, v pozici „bílých koňů“ nebo obyčejného „křoví“ na uvedené
činnosti podíleli.)
„Svobodná zóna“ aneb pochybné
miliardy
Když v létě roku 1991 poslední sovětští vojáci opouštěli
území Československa, nadšení lidí po více než dvaadvacetiletém ponížení
nebralo konce. Nikomu nevadilo, že tady okupanté ve svých bývalých základnách
zanechali zdevastovaná a chemicky zamořená území. Nikoho tehdy ale také
nenapadlo, že na těchto do nedávna pro obyčejného „smrtelníka“ nepřístupných
regionech zůstává množství neevidovaných zbraní a muniční sklady, že důstojníci
sovětské armády „zasvěceným“ za hubičku“ prodávali tanky, obrněná vozidla,
děla... Nikdo to nevěděl: Pouze několik bývalých vysokých armádních důstojníků
a příslušníků Státní bezpečnosti. A pár „čerstvých politiků“ či vybraných
civilistů, kteří se to dozvěděli od nich...
Čí to byl nápad, těžko říct. Možná exmajora I. správy
StB Petra PODLEŠÁKA, který měl s nelegálními obchody se zbraněmi už dlouholeté
zkušenosti. Možná s tím nápadem přišli exministr obrany generál Miroslav VACEK
či exvelitel tankové divize plukovník Zdeněk ZBYTEK. Třeba to pocházelo od
tehdy začínajícího bankéře Antonína MORAVCE. Kdo ví? V každém případě, všichni
tihle muži přišli na nápad, jak odchodu okupační sovětské armády využít a
získat pro sebe ze vzniklé situace maximální prospěch.
Od nápadu k realizaci už pak scházel jen krůček: Dne
30. března 1992 se „narodila“ a.s. SVOBODNÁ ZONA SEVERNÍ ČECHY. Oficiálně měla
pečovat o rozvoj bývalých prostor, které okupovala sovětská armáda. Informace z
roku 1993 však ukazují, že šlo úplně o něco jiného. Např. o ilegální obchody s
několika tisíci tanků do Severní Koreje, Pákistánu, Iráku a údajně i Libye.
Tanky se naloďovaly ve Štětíně (což dokladují záznamy v tamním přístavu) a
odtud pokračovaly na místo určení, oficiálně jako náhradní díly. S výjimkou
poslední „várky“. Z důvodů dodnes plně neosvětlitelných zadržely totiž německé
námořní síly na pokyn BND (německá rozvědka) poblíž španělských břehů loď s
několika sty tanků a vrátily ji původně do Hamburgu, později do Štětína: Dodnes
celá záležitost nebyla ani z německé, ani z české nebo polské strany uspokojivě
vysvětlena. Stejně tak jako nebyl dodnes osvětlen ilegální kontrakt v hodnotě
několika miliard dolarů, který byl v roce 1993 prostřednictvím Svobodné zony
uzavřen s chilskou armádou a týkal se přezbrojování její armády těžkými
zbraněmi ruské a snad i slovenské provenience.
Jsou však známy i jiné způsoby pašování zbraní
organizovaného lidmi kolem Svobodné zóny. Tentokrát nešlo o zbraně pocházející
ze skladů sovětské armády, ale o výzbroj počátkem roku 1990 zrušených Lidových
milicí. Svědecké výpovědi prokazují, že zbraně byly uskladněny v bývalých
prostorách CO, nacházejících se v centrále i závodech a.s. ŠKODY Plzeň a v
hangárech na území vojenských prostorů okupačních armád v okolí Ralska a
Milovic. Oficiálně se v rámci humanitární pomoci odvážely v kamionech např. do
Chorvatska léky a potraviny: Podle důvěryhodných zdrojů to ale byla jen
kamufláž. Vše se ve zmíněných hangárech vysypalo na zem, naložily se zbraně, a
jako celně deklarované zásilky léků se náklad dopravil na místo určení,
chorvatské armádě. Existuje fotodokumentace, která zachycuje stovky tun v oněch
hangárech znehodnocených potravin a léků. Tytéž zdroje tvrdí, že se k tomuto
pašování využívalo akcí Nadace Olgy Havlové, pochopitelně, aniž o tom měl
kdokoliv z nadace ponětí.
* * *
Je logické, že tento způsob „obchodování představoval
pro Svobodnou zonu dost velké riziko, i když např. v případě výzbroje Lidových
milicí měl oporu nejen v diplomatickém zastoupení ČR v některých balkánských
zemích (minimálně dva diplomaté v Záhřebu, z nichž jeden se později objevil v
Sofii, druhý snad dodnes sedí na ministerstvu zahraničí v Praze: Oba prý měli
být později přistiženi při „zpětném pašování“ menšího počtu těchto zbraní zpět
do ČR, vyšetřování však na pokyn shora bylo zastaveno), ale i na nejvyšších
politických místech: Zmíněné důvěryhodné policejní zdroje tvrdí, že na toto
téma jednal v Chorvatsku tehdejší federální ministr hospodářství a pozdější
český ministr obchodu a průmyslu Vladimír DLOUHÝ, který údajě s Chorvaty
podepsal v této souvislosti tajnou dohodu. Pánové Vacek, Podlešák, Zbytek a
Moravec tedy sice jakési krytí měli, ovšem i přes toto oficiální zajištění
raději hledali jinou, bezpečnější cestu.
Jako nejvhodnější řešení se nabízelo využít bývalého
sovětského vojenského letiště v oblasti Milovic. V této záležitosti dokonce
exministr obrany generál Miroslav Vacek spolu s Petrem Podlešákem jednali těsně
před prezidentskými volbami v USA s tehdejším kandidátem, dnes prezidentem USA
Billem CLINTONEM, Miroslav Vacek se navíc setkal v Moskvě i s několika vysokými
generály ruské armády. „Privatizace“ letiště ve spolupráci s americkou armádou
však Vackovi kolegové, ruští generálové, neschválili, náhradní projekt
vybudovat obdobné letiště na Šumavě rovněž neuspěl: Rusové prostě neměli zájem
na jeho realizaci.
Když v létě 1993 podivným způsobem zahynul u
Sudoměřic na Táborsku exmajor čs. rozvědky Petr Podlešák, aktivity Svobodné
zóny utichly. Ostatně, všichni zúčastnění na nich vydělali hezkých pár a možná
dokonce desítek nezdaněných miliard korun. A když o dva roky později vybuchlo auto
pod jedním z dalších zprostředkovatelů těchto obchodů, Svobodná zona de facto
přestala existovat. Bylo to asi jediné řešení, protože o další dva roky později
byl totiž na jednoho z hlavních aktérů, exgenerála Vacka, podle jeho vlastních
slov při oslavě narozenin spáchán pokus o atentát: Pochopitelně, nikdo nic
nevyšetřil, smrt Podlešáka a onoho „externího“ spolupracovníka rovněž zůstala
neobjasněna. A činnost Svobodné zony je dodneška tabu. Je to logické: Na
„privatizačních akcích“ v někdejších vojenských prostorech Ralsko a Milovice se
podíleli i jiní než lidé kolem Svobodné zony. A rozhodně známější a dodnes
mající dost velký politický vliv a známosti na nejvyšších místech ČR.
Bankéř Moravec: Jak tunelovat sám
sebe
Postava Ing. Antonína MORAVCE je širší veřejnosti
známa hned v několika souvislostech. Především jako začínající podnikatel a
majitel celkem nevýznamné firmy znenadání figuruje coby člen správní rady a.s.
SVOBODNÁ ZONA: Ve stejné době pak „kupuje“ v Kroměříži právě založenou malou
banku, a po přestěhování do Prahy ji přejmenovává na Kreditní a průmyslovou
banku a stává se jejím generálním ředitelem. V roce 1993 se také objevuje jako
člen správní rady a.s. ŠKODA Plzeň, údajně na doporučení generálního ředitele a
čerstvého spolumajitele škodovky Ing. Lubomíra SOUDKA: Ten také, podle Moravce
daroval, podle Soudka „pouze“ půjčil Antonínu Moravcovi pro jeho banku 330
miliónů korun: Pochopitelně z prostředků ŠKODY Plzeň. A to kupodivu v době, kdy
na Antonínu Moravcovi ulpělo vážné podezření z finančních podvodů a jeho
činnost začala šetřit policie. Což Lubomíru Soudkovi zřejmě nevadilo, protože
oba pánové se přece dobře znali z období Moravcova působení ve Svobodné zoně.
Už od počátku devadesátých let se však Antonín
Moravec pokoušel etablovat také na politické scéně. Vstoupil do KDU-ČSL, patřil
k okruhu přátel jejího předsedy Josefa LUXE, za tuto stranu také v
parlamentních volbách 1992 neúspěšně kandidoval jako poslanec: Navíc založil a
vedl jakési Sdružení křesťanských podnikatelů, pod jehož hlavičkou se zúčastnil
několika oficiálních zahraničních cest coby doprovod vládních činitelů. Před
parlamentními volbami 1992 také za „podivných“ okolností „podivným“ způsobem
půjčil mnohamiliónové částky KDU-ČSL a ODA, což nikdy nebylo ani policií, ani představiteli
zmíněných politických stran řádně vysvětleno a dluhy zřejmě dodnes nejsou
uhrazeny.
Zajímavé aktivity ovšem Antonín Moravec vyvíjel i na
mediálním poli. V létě 1991 se totiž společně s tehdejším předsedou Sdružení
čsl. podnikatelů Rudolfem BARÁNKEM rozhodl založit vlastní deník: K tomuto
účelu se např. snažil „přetáhnout“ také část redakce z bývalého OBČANSKÉHO
DENÍKU, kterou tehdejší nově nastupující šéfredaktor Jan VÁVRA (později šéf
zpravodajství TV NOVA, dnes generální ředitel ČNTS, jež jménem Američanů vede s
NOVOU soudní spory) při svém nástupu do funkce v květnu téhož roku pro jejich
pravicovou orientaci a přílišnou nekompromisnost okamžitě vyhodil. Některé
novináře z Občanského deníku dokonce Moravec pár měsíců platil, aniž by od nich
chtěl nějakou práci.
Podnikatelská či sponzorská činnost Antonína Moravce
by v podstatě zůstala nepovšimnuta, kdyby se v létě 1993 neobjevily první vážné
signály, že s Moravcovými firmami není všechno v úplném pořádku: Kreditní a
průmyslová banka se dostala do platební neschopnosti, bylo zjištěno, že většinu
peněz Moravec převedl na své firmy, např. s.r.o. AMEX, další peníze zmizely v
podivných „půjčkách, které byly zřejmě poskytovány s tím, že nebudou nikdy
splaceny. Což se pravděpodobně týká i úvěrů poskytnutým politickým stranám
KDU-ČSL a ODA. Antonín Moravec byl obviněn, následně putoval na mnoho měsíců do
vyšetřovací vazby: Trestní stíhání pak nebylo dodnes ukončeno, a stát už asi
nikdy neuvidí stamilionové daňové úniky, nemluvě už o oněch 330 miliónech korun,
které Moravcovi poskytla ŠKODA Plzeň či o obrovských finančních prostředcích,
získaných Antonínem Moravcem přes aktivity a.s. Svobodná zona.
Pirát Viktor Kožený v akci
Když v letech 1991 až 1992 federální ministr financí
Václav KLAUS společně s českým ministrem pro privatizaci Tomášem JEŽKEM
připravovali kupónovou privatizaci, šlo, alespoň podle jejich tehdejších slov,
spíš o riskantní skok do neznáma: Úspěch nebyl zdaleka zaručen, a to ani přes
masovou propagační kampaň před parlamentními volbami na jaře 1992. Navíc nikdo
z kompetentních v té době neznal skutečný stav podniků určených k privatizaci,
nikdo nevěděl, jak zareagují občané coby majitelé takto získaných kupónů, nikdo
neměl představu, jak se vlastníci diků (noví akcionáři) budou na správě
vznikajících akciových společností podílet. Nejasnosti se však rázem odstranily
v okamžiku, kdy se na scéně objevil Viktor KOŽENÝ. Člověk, který se nechvalně
zapsal do české ekonomiky devadesátých let a jehož Američané, jež následně
připravil o mnoho desítek miliónů dolarů, nazvali příslovečně „Pirátem z Čech“.
Viktor Kožený, narozený v roce 1962, spolu s rodiči
emigroval někdy kolem roku 1979 do USA, kde později studoval několik let na
harvardské universitě (zde se setkal a pravděpodobně také sblížil s
československým špičkovým agentem I. správy StB a KGB Karlem KÖCHEREM, který
tam působil po odchodu z CIA jako učitel, po návratu se etabloval vedle Václava
Klause, Miloše Zemana a dalších v Prognostickém ústavu a po 17. listopadu 1989
spoluzakládal Občanské fórum). Po dosažení bakalářské hodnosti a celkem rušném
„společenském“ životě v Bostnu a New Yorku (mimo jiné obvinění ze zneužití
kreditních karet, krádeže , podvody aj.) odchází jako makléř k londýnské firmě
Flemming a odtud, údajně s několika tisíci dolarů „v kapse“, počátkem roku 1990
do Prahy.
V Praze Viktor Kožený začínal u společnosti
Mikrochem, která se etablovala dovozem ruského kapitálu prostřednictvím tzv.
Povolžského leteckého sdružení z Nižního Novgorodu (Rusko). Po několika
měsících odešel a působil krátký čas jako poradce na federálním ministerstvu
vnitra, kde se společně s náměstkem Arnoštem Kohutem a dalšími pokoušel o
privatizaci Technické správy federálního ministerstva vnitra pro firmu
Eriicson(?). Po neúspěchu založil několik vlastních společností,
zabývajících se vymáháním dluhů, finančním poradenstvím, dovozem levných
československých bankovek z Rakouska (vídeňské tržiště Mexicoplatz). Těsně před
rozběhem první privatizační kupónové vlny měl Viktor Kožený prostřednictvím své
pražské tiskárny vytisknout pro Irák zhruba za deset miliónů dolarů série
nových bankovek, zakázku však nerealizoval a zálohu, pět miliónů dolarů
nevrátil, naopak ji investoval do mohutné reklamní akce svých Harvardských
fondů na nákup privatizačních kupónů.
* * *
Pravděpodobně hlavně díky oněm zmíněným pěti
miliónům dolarů se během velmi krátké doby stal Viktor Kožený jedním z
nejbohatších lidí v České republice. Začínal se často se objevovat v
bezprostřední blízkosti tehdejšího českého premiéra Václava KLAUSE, posledního
federálního ministra vnitra a vlivného funkcionáře ODS Miroslava ČERMÁKA,
sblížil se i s prvním a druhým polistopadovým federálním premiérem Marianem
ČALFOU. V rámci dodnes neobjasněných důvodů pak koncem roku 1992 s pomocí
Miroslava Čermáka vyvolal aféru kolem exrozvědčíka a podplukovníka
kontrarozvědky (I. a II. správa StB, ÚOÚD, FIS, FBIS, dnes BIS) Václava WALISE,
kterého obvinil z vydírání: Wallis skončil na téměř dva roky ve vězení, případ
však dosud nebyl soudně ukončen a Viktor Kožený v roce 1993 de facto utekl do
ciziny. Nejprve se usadil ve Švýcarsku, později na Bahamských ostrovech, před
několika lety získal irské občanství, v současné době převážně žije v Londýně.
„Zlí jazykové“ tvrdí, že Viktor Kožený „zmizel“ za hranice nejen před hrozbou
odhalení podvodů, spáchaných prostřednictvím svých privatizačních harvardských
fondů v České republice. Daleko větší strach měl prý Kožený údajně z pomsty
irácké tajné služby za podvod s oněmi pěti milióny amerických dolarů.
S „útěkem“ Viktora Koženého de facto „utekl“ z České
republiky i mnohamiliardový majetek z první a druhé kupónové privatizační vlny.
Své firmy nejprve Kožený převedl na dědečka Františka STEHLÍKA, později na svou
matku do Holandska a pak dál do zemí s minimálním či nulovým daňovým zatížením:
Na Kypr, Bahamské ostrovy aj. Českým „dikům“ vyplatil zanedbatelnou částku, ve
většině případů vůbec nic. A s jejich takto podvodně získanými penězi začal
podnikat v zahraničí. Rovněž tak začal pro něj výhodně rozprodávat české
podniky, získané právě prostřednictvím „kupónovky“. Např. Českou námořní
obchodní flotilu, Papírny Štětí aj.
Rozumný člověk by logicky předpokládal, že Viktor
Kožený v „Českém ráji po Česku“ nahrabal, i s pomocí bývalých vysokých
důstojníků StB, např. Borise VOSTRÉHO, nelegálně tolik, že mu to bude do smrti
stačit. Kožený ovšem byl jiného názoru, a pokoušel se (opět pomocí Borise
Vostrého) s úspěchem podvést a okrást i některé americké velké investory. Ti
dnes Piráta z Čech“, jak ho nazývají, soudně žalují. Prý s velkou nadějí na
úspěch. Na rozdíl od České republiky, kde Piráta Koženého nikdo ani nežaluje a
zdá se, že díky bývalým Koženého konexim v dohledné době žalovat také nehodlá:
O „nulovém“ vyšetřování ani nemluvě...
Od Bohemia banky k Agrobance
Specifikou „Českého ráje po česku“ se stalo
tunelování a následné bankroty bank. A nejen těch malých, ale také větších,
dokonce i finančních kolosů přímo kontrolovaných státem. V tomto případě, co do
počtu zkrachovalých bank, Česká republika daleko předčila ostatní „transformující
se státy střední a východní Evropy. Stačí připomenout Bohemia banku, Kreditní a
průmyslovou banku, Českou banku, Realitbanku, Podnikatelskou banku, AB banku,
Ekoagrobanku, Agrobanku, První slezskou banku, Velkomoravskou banku, Moravia
banku, Plzeňskou banku, Kreditní banku Plzeň, zkrachovalou COOP banku,
Foresbank, Union Banku. Stačí také připomenout úspěšné pokusy tunelovat
Komerční banku, záhadné obrovské ztráty České spořitelny, dodnes neobjasněné
pokusy zprivatizovat část státních podílů v Poštovní a investiční bance (dva
její čelní představitelé byli na krátkou dobu uvězněni, pak náhle propuštěni a
o cause se přestalo mluvit), vytunelování mnoha investičních a podílových fondů
spadajících pod kontrolu výše zmíněných bank, pád mnoha velkých podniků,
spojených „pupeční šňůrou“ právě s těmito zrachujícími bankami a investičními
či privatizačními fondy atd.
Lze říci, že první impuls v tomto „tunelářském“
řetězci vyšel ze dvou na počátku devadesátých let vzniklých bank: Vedle zmíněné
už Kreditní a průmyslové banky se klasickým vzorem stala Bohemia banka.
Soukromý finanční ústav vzniklý chaoticky, bez jasných pravidel, který po
několika málo letech zkrachoval s miliardovými ztrátami. Příznačné je, že v
čele Bohemia banky po celou dobu stál někdejší podplukovník I. správy StB Jiří
ČADEK. Stejně tak příznačným se jeví fakt, že tento člověk neomezeně disponoval
veškerými finančními zdroji, aniž měl „bankovní dozor“ vůči tomu jakékoliv
námitky. A konečně do třetice, Policie dodnes Čadka nenašla, přestože na něj
byl vydán zatykač a on se bezostyšně většinu času zdržuje doma v Rudné u Prahy.
Zajímavé jsou ovšem i jiné údaje: Třeba to, že ve vedení Bohemia banky byl také
syn bývalého předlistopadového federálního premiéra Ladislav ADAMEC mladší (jak
uvidíme později, svázaný také s Václavem JUNKEM), že nuceného správce a de
facto likvidátora banky dělal předlistopadový český ministr financí pan
NYKODÝM...
To „šéfové“ dalších bank, jež následně formou
vytunelování zkrachovaly, to měli poněkud komplikovanější. I když vzor z obou
zmíněných bank už existoval. A i když, stejně jako v Bohemia bance, v jejich
vedení seděli bývalí příslušníci StB. Typickým příkladem budiž třeba Česká
banka, kde ve vedení a v managementu působilo množství bývalých příslušníků StB
a další podezřelé rusky mluvící zahraniční osoby, o ní však bude podrobnější
řeč v 9. čísle Necenzurovaných novin. Ale, nejméně tři příslušníci StB se
vyskytovali např. také ve vedení COOP banky, FORESBANK zase patřila do sféry
vlivu „velkopodnikatelů“ z bývalého vedení DAK SLUŠOVICE: Při podrobnějším
zkoumání v tomto čísle Necenzurovaných novin zveřejněné databáze také zjistíme,
že v několika zkrachovalých bankách se ve vedení nacházejí stejní lidé. Jde
např. o Podnikatelskou banku, Ekoagrobanku, První slezskou banku, o nichž bude
řeč později.
Obdobný osud měl i největší český soukromý finanční
ústav, AGROBANKA, která ve své době zaujímala v ČR šesté místo. Nikoho
nevarovalo, že banka vznikla de facto za pomoci DAK SLUŠOVICE a patřila do
sféry vlivu bývalých funkcionářů tohoto družstva. Nikoho rovněž nevarovalo, že
na jaře 1992 se generální ředitel Agrobanky Jan KRÁL pokoušel dvěma milióny
podplácet tehdejšího českého premiéra Petra PITHARTA: Naopak, přestože
existovaly důkazy, Královi se v podstatě nic moc nestalo. Nikdo se rovněž
nepozastavil nad skutečností, že v době, kdy pánové z MOTOINVESTU Pavel TYKAČ a
Jan DIENSTL radili bývalému předsedovi vlády Václavu KLAUSOVI jak připravit
právní předpisy o dozoru a kontrole nad kapitálovým trhem, lidé z Tykačova a
Dienstlova okolí bezostyšně a viditelně Agrobanku (a jak bude vidět později,
nejen ji) tunelovali. Naopak, stejní pánové z Motoinvestu po nástupu Zemanovy
sociálně demokratické vlády radili i ministru financí Ivo SVOBODOVI...
* * *
Byly ovšem také jiné vytunelované banky, s kterými si
„údajně „ dodnes nikdo neví jaksi rady. Poslední případ se týká třeba Moravia
banky a jejího čelného statutárního předstevitele, známého moravského
podnikatele Ing. Jiřího BARONA. Zatím se vyšetřuje, policie tvrdí, že existuje
reálné podezření. Nic víc. Stejně tak v cause První městské banky v Praze.
Mnohamiliónový „tunel“ je znám, na někdejšího generálního ředitele HADRABY je
prý podáno trestní oznámení. A opět, nic víc.
Ani slovo třeba o tom, že jeden ze statutárních zástupců
byl v době, kdy k onomu tunelování došlo, tehdejší pražský primátor Jan KOUKAL.
Ticho se také rozhostilo kolem dalších členů představenstva a dozorčí rady,
JUDr. Jana ŠULY či pana HOJÁTKA z TIBY Jihlava (viz Necenzurované noviny číslo
4 a 5). Stejně tak mlčenlivým se ovšem stal i problém Poštovní a investiční
banky v období před privatizací, kdy se tehdejší management pokoušel fakticky
banku „divoce“ a bez státní účasti zprivatizovat, což se mu, byť jen částečně a
s malým efektem, nakonec i podařilo.
Obdobně podivný vývoj má ale i poslední „tunelovací“
causa Komerční banky, kdy banka přišla nejméně o osm miliard korun. Jistě,
bývalý generální ředitel a někteří členové představenstva a dozorčí rady byli
odvoláni, nové vedení banky podalo „trestní oznámení“. Ale nikdo nemluví o
faktu, že skutečnou odpovědnost mají především ti, co seděli ve statutárních
orgánech Komerční banky v letech 1996 až 1998. Jenomže, Ing. Richarda Salzmanna
, exministra docenta Ing. Karla DYBU, všechny z ODS , či Ing. Josefa KOTRBU
(manžel místopředsedkyně soc. dem. a Poslanecké sněmovny Petry BUZKOVÉ) asi
nikdo žalovat nebude.
Podvodník v roli „poradce“ tunelářů
Pro Českou republiku z počátku devadesátých let je
typické, že u „zrodu“ některých podnikatelů a u jejich následného až
neskutečného vzestupu stáli špičkoví podvodníci ze zahraničí. Ba víc: Někteří z
nich, jako např. Joachim GERLACH, měli už v osmdesátých letech úzké napojení na
I. správu StB, na německé tajné služby a východoněmeckou STASI, udržovali úzké
kontakty s mafiánskými DAK Slušovice, angažovali se v nelegálních obchodech se
zbraněmi. Zajímavé přitom je, že ač na tyto lidi, třeba zrovna v případě
Joachima Gerlacha, vydaly jiné země zatykač, na našem území se beztrestně
pohybovali po celé poslední desetiletí tohoto století a nerušeně podnikali.
První stopy po pobytu Joachima Gerlacha v
Československu lze datovat do let 1983 až 1984, kdy se tady jeho jméno objevuje
v souvislosti s mezinárodním obchodem se zbraněmi. Tehdy se vyskytoval v
blízkosti předsedy DAK SLUŠOVICE docenta Ing. Františka ČUBY, Čubova náměstka
pro zahraniční obchod Ing. Miroslava KOVAŘÍKA, udržoval kontakty s tajemníkem a
členem předsednictva ÚV KSČ Miroslavem ZAJÍCEM, spolupracoval s některými
důstojníky StB, např. s majorem I. správy StB JUDr. Petrem PODLEŠÁKEM,
podvodníkem, mnohonásobným agentem StB, KGB, BND a bůhví čeho ještě, dnes
„velkopodnikatelem“ Mikulášem NADAŠIM a lidmi kolem něj atd. Lze říci, že
Gerlach v ČSSR působil až do roku 1989.
Dalo by se předpokládat, že po listopadových
událostech Joachim Gerlach z Československa raději „decentně“ zmizí. Nikolivěk.
V podstatě se tady téměř usadil a začal po „sametové“ revoluci ihned podnikat.
Ve spolupráci s lidmi typu František CHOBOT, navázal Gerlach vztahy s finanční
skupinou MOTOINVEST a s „bankéři“, pohybujícími se kolem AGROBANKY. A nejen to,
přivedl do České republiky také další „podivné“ cizince, německy mluvící
„podnikatele“. Dokonce se opět, jak již bylo řečeno v kapitole „Svobodná zona a
pochybné miliardy“, spojil s dávnými přáteli, exmajorem Petrem PODLEŠÁKEM a
jeho blízkými, a podílel se znovu na ilegálních obchodech se zbraněmi: Ostatně,
proč by ne, vždyť to přece byla jeho specialita a patřičné kontakty v České
republice už navázal dávno...
Zdá se, že Joachim Gerlach české podnikatele, mající
ve znaku určité, specifické rysy a vlastnosti, hodně naučil. Přinejmenším např.
pánové František CHOBOT, Jan DIENSTL a Pavel TYKAČ se o něm vyjadřovali dokonce
v oficiálních rozhovorech velmi pochvalně: Prý je šikovný, rozumí dokonale obchodu
a je co od něj pochytit. Zřejmě i proto se kamarádil s Vladimírem STEHLÍKEM a
Miroslavem PROVODEM, u toho posledního se dokonce dost dlouho schovával v nóbl
bývalé komunistické rekreační enklávě VYSTRKOV. Němci totiž na Gerlacha ve
druhé polovině devadesátých let vydali zatykač, česká policie ovšem údajně
Gerlacha nemohla najít, přestože kde kdo věděl, kde se nachází. A kde kdo se
zasvěcených také věděl, v kterýchto hospodách v Praze popíjí a s kým...
Motoinvest & Chobot: „Tunel“
tandem
Nebýt pádu několika menších bank a následně i
Agrobanky, nikdo by o MOTOINVESTU a firmách kolem Františka CHOBOTA nic moc
nevěděl. Ale i to málo, co v těchto souvislostech proniklo na veřejnost, lze za
čas pozapomenout, kdyby ... Lidé z Motoinvestu nefigurovali jako poradci jak
expremiéra Václava KLAUSE, tak i následně sociálně demokratického exministra
financí Ivo SVOBODY. Kdyby František CHOBOT nefiguroval coby sponzor Klausovy
ODS a on sám se svými společníky se nepodílel na pádu několika bank. A konečně,
kdyby se kolem Motoinvestu a Chobotových aktivit podezřele nepohyboval známý
podvodník Joachim GERLACH...
Výpisy z Obchodního rejstříku, pořízené ještě v době,
kdy onen rejstřík ve všech případech obsahoval jména, data narození a bydliště
podnikatelů, členů představenstev, dozorčích rad, jednatelů a společníků,
ukazují na mnohé: Přinejmenším signalizují personální provázanost jak lidí
spjatých s Motoinvestem Jana Dienstla a Pavla Tykače, tak i těch, kdož zasedají
ve statutárních orgánech společností, patřících do sféry vlivu Františka
Chobota a profesora Ing. Vladislava Pavláta, s krachujícími bankami,
průmyslovými podniky a investičními fondy. A lze říci, že tato provázanost
nebyla náhodná.
Stačí se podívat např. na pohyb Pavla Tykače, Davida
KNOPA-KOSTKU, Libora SADÍLKA, Radka PELEŠKU, které střídavě najdeme v
Agrobance, v Plzeňské bance, v Kreditní bance Plzeň, Podnikatelské banky aj.
Tedy všude tam, kde dřív nebo později došlo k vytunelování a krachu. A obdobné
to je také u druhé skupiny, u Chobotových firem: Vedle Pelešky do tohoto okruhu
patří už zmíněný Vladislav Pavlát, JUDr. Josef ŠKODA s chotí, tzv. „seskupení“
BAMBERG (JÍRAVA, VÍZEK a KOČÁREK, o nich ale bude řeč až v Necenzurovaných
novinách číslo 9) aj. Jejich pozornost byla zase zaměřena např. na COOP banku,
Českou banku atd. S COOP bankou, aktivitami Františka Chobota a s lidmi kolem
causy „Bamberg“ byli ovšem spojeni třeba i firmy manželů Jana a Hany
JEZBEROVÝCH, některých dalších švýrarských podnikatelů. Prostě, stačí si
prostudovat databázi a zcela jistě pozorný čtenář objeví obdobné souvislosti i
v okruhu podnikatelských zájmů Miroslava PROVODA, najde další expříslušníky
StB, kteří se kolem toho všeho nápadně pohybují... A když zmíněné souvislosti
nenajde v tomto čísle Necenzurovaných novin, zcela určitě je vystopuje v tom
následujícím...
Jistě, databáze otištěná v 8. čísle Necenzurovaných
novin neprokazuje přímo vinu citovaných lidí na tunelování oněch bank. Ale
policejní vyšetřování, trestní oznámení či v některých případech také vazba
cosi napovídají. Tihle pánové přece rozhodovali o přesunech mnoha miliard
korun, které záhadným způsobem kamsi zmizely. Rozhodovali o miliardových
úvěrech firmám, často spřízněnými s těmi svými. Rozhodovali o úvěrech, o nichž
dopředu věděli, že nikdy z nich nebude zaplacena ani koruna. Tvrzení, že tak
činili nevědomky a v dobré víře, neobstojí. Tihle pánové totiž byli
profesionálové, v mnoha případech velmi fundovaní a zkušení.
Agenti StB míří nahoru
V databázích StB zveřejněných v Necenzurovaných
novinách číslo 4 a 5 je uvedeno bez bližšího komentáře hodně podnikatelů,
jejichž jména a data narození se nacházejí v registrech agentů StB. Ne všichni
v oné databázi uvedení v tomto státě dosáhli „podnikatelského“ věhlasu, ne
všichni ovšem skončili kdesi v přízemí. Někteří z oněch známějších, např.
Vladimír STEHLÍK a zmínění již Lubomír SOUDEK či Václav JUNEK to dotáhli vysoko
a obrovská impéria, která řídili, následně zruinovali. Jiní, např. Petr LUKEŠ,
Jiří ŠIMÁNĚ, Aleš TŘÍSKA, Miroslav PROVOD či citovaný už Vladislav PAVLÁT zatím
nezkrachovali, naopak protlačili se do vyšších pater. Ovšem často za „podivnou“
cenu: Aktivity většiny z těchto „novozbohatlíků“ nesou totiž punc mafiánských
praktik a jsou dnes předmětem zájmu specializovaných policejních útvarů.
O Miroslavu Provodovi a lidech kolem něj je zbytečné
se znovu rozepisovat. Podrobné informace zveřejnily Necenzurované noviny už v
číslech 3, 4 a 5. Stejně tak by bylo „nošením dříví do lesa“ opakovat údaje a
fakta o Mikuláši NADAŠIM. Jeho aktivity jsou rovněž už známé, navíc patří mezi
přední chráněnce BIS, která nad ním drží ochrannou ruku. Alespoň to tvrdí
obvykle velmi dobře informované zdroje z ekonomické kontrarozvědky, podle nichž
jakákoliv snaha zabývat se nelegálními podnikatelskými praktikami Nadašiho naráží
na rozhodný odpor právě ze strany BIS.
Bereme-li v úvahu záznamy v registrech StB, tak z
těch, co zatím nezkrachovali a jsou citováni jako agenti StB, zaslouží si
zvláštní pozornosti vedle Vladislava Pavláta a Miroslava Provoda např. i Petr
Lukeš. Nejen kvůli obrovskému jmění, které má zřejmě rovněž „podivný“ původ,
což v poslední době dosvědčuje také nebývalý zájem policie. Petr Lukeš totiž
mimo „obvyklé“ používání „podivných“ podnikatelských metod, proslul jiným
znamenitým kouskem: Podařilo se mu odlehčit Českomoravské konfederaci
odborových svazů o mnohamiliardový majetek. Nikoli za mnohé miliardy, ale
vesměs za zanedbatelný pakatel. Takže dnes a.s. GEN, spravující zmíněný
odborový majetek, už nepatří pod kontrolu odborů, ale lidí sdružených právě
kolem Petra Lukeše. Tenhle případ ovšem nelze postihnout několika málo řádky,
to vydá na celé zvláštní číslo Necenzurovaných novin a v některém z jeho
dalších číslech se k cause GEN vrátíme mnohem podrobněji.
A co dodat o zbývajících dvou velkopodnikatelích,
jejichž jména a data narození jsou uvedena v registru agentů StB? ČEDOK, který
de facto kontroluje jeho bývalý generální ředitel Jiří Šimáně, mluví sám za
sebe. Málokdo už ale ví, že tentýž ČEDOK má dosti velký vliv v příhraničních
oblastech v místech hraničních přechodů mezi ČR, Rakouskem a Německem, kde se
nachází síť bezcelních obchodních komplexu s „nebývalými“ možnostmi. Jména
Aleše Třísky resp. jeho bratra Dušana jsou rovněž dostatečně známy. Ten první
téměř zázračným způsobem nebývale zbohatl, angažoval se v představenstvu
Dienstlova a Tykačova Motoinvestu a poté jako obchodník s cennými papíry a
investor. Ten druhý, Dušan, má pověst otce kupónové privatizace, působil jako
náměstek ministra financí, později se angažoval ve státních orgánech, kontrolujících
a regulujících trhy s cennými papíry a Burzu. Že by náhoda? Možná ano. Možná
ale ne...
Podvod století: Privatizace Škody
Plzeň
Když se v letech 1991 až 1992 začala připravovat tzv.
velká privatizace, převládala tendence české podniky do rukou českých
podnikatelů. Snad s výjimkou ŠKODY Mladá Boleslav toto pravidlo všichni
politici pod tlakem veřejného mínění briskně dodržovali. Ostatně, v té době by
si žádný důležitý „činitel“ nedovolil byť jen navrhnout jiný způsob odstátnění
velkých průmyslových podniků než zmíněnou již „českou cestou“. Zkušenost bojů
kolem prodeje státního podílu v automobilce ŠKODA znamenala pro drtivou většinu
odpovědných vládních a ministerských úředníků vážné memento: Prodej škodovky
byl považován za výprodej „rodinného stříbra“, hrozila stávka, „zlí
kapitalisté“ ze Západu měli punc zlodějů, kteří sem přišli zruinovat českou
ekonomiku: Názor většiny české společnosti byl tehdy jednoznačný a
nekompromisní...
Stejným způsobem probíhala také jednání kolem
privatizace ŠKODY Plzeň. Původního zájemce z let 1991 až 1992, německý SIMENS,
se podařilo ne zrovna čistým způsobem vyřadit ze hry a ve spolupráci s Komerční
bankou a Poštovní a investiční bankou dostal ve škodovce prostřednictvím s.r.o.
NERo podíl 22 % Ing. Lubomír SOUDEK. Tedy oficiálně prostřednictvím firmy NERo.
A to přesto, že s.r.o. NERo vznikla až po schválení privatizačního projektu a
po přiklepnutí balíku akcií v hodnotě 22 % Soudkovi. Záhada? Nikoli.
Pravděpodobně obyčejný podvod. Podle informací z Fondu národního majetku v době
podání privatizačního projektu totiž existovala jiná s.r.o. s názvem NERO,
jejímž jménem se projekt přihlašoval: V NERo byl jediným společníkem Lubomír
Soudek, v NERO ovšem vedle něj figurovali i dva rakouští státní občané, Helmut
a Josef STEINEROVI...
Než se však Ing. Lubomír Soudek stal spolumajitelem a
generálním ředitelem jednoho z největších průmyslových kolosů v tehdejším
Československu, prošel celkem velmi zajímavými životními peripetiemi. Jistě,
coby odborník na strojírenství měl obrovskou praxi, za komunistické éry
fungoval i na různých řídících postech střední a vysoké úrovně. Vlastnil rovněž
stranickou legitimaci, může se pochlubit členstvím v posledním ÚV KSČ, v letech
1991 až 1992 pracoval jako ředitel na federálním ministerstvu. A jen tak
mimochodem, jeho jméno a datum narození jsou uvedeny v registru StB jako agent.
Navíc jeho osoba byla nechvalně spojená s mnohokrát už citovaným agentem
rozličných tajných služeb Mikulášem NADAŠIM: Se Soudkovou dcerou měl údajně
velmi důvěrné vztahy, dceru Soudkova předchůdce ve funkci generálního ředitele
ŠKODY Plzeň Ladislava NOVOTNÉHO Moniku si Nadaši dokonce vzal za manželku.
Hospodaření Lubomíra SOUDKA ve ŠKODĚ Plzeň se od
počátku vyznačovalo velikášstvím a jak ukázal poslední vývoj situace, i
tunelováním. Soudkovým cílem bylo vybudovat obrovské impérium, aniž k tomu měl
dostatečné zázemí: Postupně totiž koupil LIAZ Jablonec, TATRU Kopřivnice a
„nabalil“ na mateřskou akciovou společnost další desítky firem. Bez dalšího
finančního zajištění zahájil expanzi do zahraničí, koupil několik firem v
Německu, produkčně pronikal do Ruska, pokoušel se výrobou a prodejem trolejbusů
prosadit v USA. Přes pochybnosti o správnosti jeho počínání mnozí Lubomíra
Soudka považovali za zázrak, dokonce se ve druhé polovině dvacátého století
stal „manažérem roku“...
* * *
Zlom nastal v roce 1998. „Svatozář“ kolem Soudka
rychle pohasínala, mnoho jeho do nedávna vychvalovaných akvizit začalo
krachovat. Většina závodů a.s. ŠKODA Plzeň, neprůhledně přeměněná na s.r.o., se
dostala do těžké krize, před bankrotem se ocitly LIAZ Jablonec i TATRA
Kopřivnice, v Soudkových aktivitách v USA se začali „šťourat“ Američané.
Neuspěl ani ve snaze vyrábět a prodávat zbraně, i když k tomuto účelu speciálně
spoluzaložil zbrojní holding R.D.P. GROUP, kde udělal generální ředitelkou
PhDr. Viktorii HRADSKOU, rovněž důvěrnou přítelkyni výše jmenovaného Mikuláše
NADAŠIHO. Hodně Soudkovi také uškodily pokusy prezentovat se v Severní Koreji,
v Íránu a kontakty se Srbskem v době, kdy na tuto zemi světové společenství
uvalilo embargo.
A pak to šlo znenadání ráz na ráz. Američané Lubomíra
Soudka obviňují z podvodů a připravuje se tam na něj před federálním soudem
žaloba. Banky, kterým ŠKODA Plzeň dluží mnoho miliard, prosadily Soudkovo
odvolání ze statutárních orgánů akciové společnosti a zbavily ho funkce
generálního ředitele. Na jeho firmu NERo byl uvalen konkurs. Objevily se údaje
o protiprávních půjčkách ŠKODY Plzeň firmám NERo a NERO, které přesahují
miliardu korun a jež nebyly a asi nikdy nebudou splaceny. Rovněž tak
zkrachovalá Moravcova Kreditní a průmyslová banka asi těžko vrátí 330 miliónů
korun, které jí Soudek půjčil (jiné zdroje tvrdí, že daroval), aby banka mohla
snáze získat povolení k devizovým obchodům.
Zda causa Lubomír Soudek bude dotažena do konce,
těžko říct. Policie sice jeho činnost ve funkci generálního ředitele a předsedy
představenstva a.s. ŠKODY Plzeň vyšetřuje, intenzívně se také zabývá Soudkovou
působností coby jednatele a jediného vlastníka s.r.o. NERo. Jenomže, tenhle pán
má dosud velmi dlouhé prsty. Ne nadarmo „spolupracoval přes své firmy NERO a
NERo s bývalými příslušníky StB, např. Stanislavem PROŠKEM , o němž už byla řeč
v Necenzurovaných novinách č. 4 a 5 a podrobnější informace přinese číslo 9. Ne
nadarmo se však Soudek stýká i s mnoha politiky bývalé a současné vlády. Akce
„Čisté ruce „ se ho zatím nedotkla, a zdá se, že pokud nedojde k precedentu z
USA, ani také nedotkne...
Vzestup a pád Chemapolu
Lze říci, že totéž, co platilo o a.s. ŠKODA Plzeň, je
možné s většími či menšími korekcemi tvrdit i o největší „vlajkové lodi“
českého chemického průmyslu, o gigantu s názvem CHEMAPOL GROUP. Také v tomto
případu se jednalo o přednostní tzv. „českou privatizační cestu“. Obrovskou
nekontrolovanou a neefektivní koncentraci celého průmyslového odvětví pod
nadvládu jediného člověka, údajně odborníka Václava JUNKA: Diplomata, agenta
zpravodajské služby, bývalého vysokého funkcionáře Komunistické strany
Československa a stejně jako Soudek člena jejího posledního ÚV KSČ. A je
příznačné, že i zde privatizace proběhla se souhlasem, ba přímo na doporučení
nejvyšších vládních činitelů, např. exministra průmyslu a obchodu Vladimíra
DLOUHÉHO a s požehnáním Václava KLAUSE: Proti se stavěl pouze tehdejší ministr
vnitra Jan RUML, nikdo ale jeho výhrady nebral na vědomí.
Stejně jako u ŠKODY Plzeň a Lubomíra SOUDKA se
zpočátku zdálo, že privatizace „výlučně českou cestou“ se i u Chemapolu
povedla. Firmy pod vedením Václava Junka prosperovaly, navazovaly kontakty se
zahraničím. Dokonce se staly prostřednictvím dceřiných společností sponzory ve
sportu: Petra Drnovice ve fotbale či Petra Vsetín v hokeji toho budiž názorným
příkladem. Navíc se kupovaly hotely a obrovské lesní komplexy, budovaly se
luxusní zařízení pro multimilionáře, zakládaly letecké společnosti. Od
presidenta Václava HAVLA Junek koupil polovinu pražské LUCERNY, od České strany
národně sociální (bývalá Československá strana socialistická) zase v Praze na
Václavském náměstí vydavatelský dům MELANTRICH, ve vlastnictví Chemapolu se
ocitlo také v podstatě naproti Melantrichu sídlící vydavatelství PRÁCE. Prostě,
rozmach, jak má být. Ve spolupráci s Lubomírem Soudkem chtěl Václav Junek
dokonce koupit i televizi PRIMA...
Jistý rozdíl mezi Lubomírem Soudkem a Václavem Junkem
tady přece jen ale byl. Václav Junek totiž neměl tak velké politické zázemí a
počáteční bezvýhradnou oporu v bankách. Řešení se však brzy našlo a ve
statutárních orgánech společností, patřících pod „střechu“ Chemapolu, se začala
záhy objevovat zajímavá jména: Federální expremiér Marian ČALFA (ten zároveň
působil coby právní poradce, externě ovšem jako právník radil také presidentu
Havlovi), pochopitelně i s chotí Jiřinou, federální exministr práce a
sociálních věcí Petr MILLER, bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu
Vladimíra Dlouhého Milan ČERNÝ, někdejší ředitelka odboru velké privatizace na
ministerstvu privatizace ČR Zdeňka ČÍŽKOVÁ, vedoucí kanceláře Rady pro
koordinaci zpravodajských služeb při Úřadu vlády a tiskový mluvčí expremiéra
Václava KLAUSE Radim PETROV, bývalý redaktor ve své době velmi populárního
rozhlasového pořadu RADIOFORUM Vladimír PAVROVSKÝ atd.
Při výčtu známých osobností, působících ve službách
Chemapolu, nelze ovšem opomenout ani angažovanost bývalé ředitelky a členky
statutárních orgánů zkrachovalých UNION banky, FORESBANK či Evrobanky Marie
PARMOVÉ, do nedávna generálního ředitele ŠKODY Plzeň Lubomíra SOUDKA (člen
správní rady OMNIPOLU) či syna předlistopadového federálního premiéra Ladislava
ADAMCE mladšího (zkrachovalá Bohemia banka). Do Chemapolu dokonce zasahoval
prostřednictvím Miroslava CRHY i vliv bývalého managementu DAK Slušovice. Nelze
však také opomenout, že Chemapol Group byl minoritním akcionářem zkrachovalé
Agrobanky a vlastnil dnes krachující leteckou společnost Air Ostrava. A
konečně, je nutné konstatovat, že po odchodu Stanislava DEVÁTÉHO z funkce
ředitele BIS přešla do Chemapolu jeho náměstkyně Sylva Šauerová s mnoha
anylytiky tajné služby...
* * *
Avšak ani dodatečně pracně budované nové vazby na bývalou
či současnou politickou nomenklaturu Václava Junka a jeho a.s. Chemapol Group
nezachránily od pohromy. Megalomanské vedení podniku a jeho zcela neprůhledné
hospodaření přivodilo koncem roku 1998 totální krach a všechny banky, až na
Poštovní a investiční banku, vypověděly Chemapolu služby. Junek se sice pokusil
část firmy prodat podnikatelům Radimu MASNÉMU a Romanu ZUBÍKOVI, úpadku ale už
nezabránil: Počátkem roku 1999 Krajský obchodní soud vyhlásil nad Chemapolem
konkurs.
Než k tomuto aktu ale došlo, přihodily se dvě
prazvláštní věci. Na podzim roku 1997, ve znamení blížící se katastrofy, najal
Václav Junek rakouského odborníka na restrukturalizaci a krizové situace Hugo
Michaela SEKYRU. Rok poté byl Sekyra zcela nečekaně z managementu Chemapol Group
propuštěn. Podle Junka pro neschopnost, Hugo Sekyra ale tvrdil, že přišel na
podvody vedení Chemapolu a odhalil pokusy tunelování firmy. Sjednal si schůzku
s představiteli některých věřitelských bank, tentýž den po návratu z Prahy byl
však doma nalezen mrtev: Podle vídeňské policie sebevražda. A druhý případ?
Generální ředitel Slovenského plynárenského priemyslu Ján DUCKÝ, jeden z
potenciálních kupců Chemapolu, byl nečekaně 11. 1. 1999 v Bratislavě před svým
domem zastřelen. K vraždě došlo krátce poté, co odeslal na firmu Radima Masného
SEZOOZ Holding platný šek na 400 miliónů slovenských korun: Peníze prý měly být
určeny na nákup akcií Chemapolu pro Jána Duckého, který chtěl akcie coby
prostředník údajně získat pro ruský plynárenský gigant GASPROM.
V této souvislosti ještě jedna zvláštnost. Gasprom má
pověst firmy, ovládané ruskými mafiemi toho nejtvrdšího jádra. Vzhledem k tomu,
že se už etabloval na Slovensku, akce Duckého ve prospěch Gaspromu je v
souvislosti s Chemapol více než pravděpodobná. Ostatně, už kolem poloviny
devadesátých let na možnost průniku Gaspromu do Chemapolu upozorňoval spolu s
BIS i bývalý ministr vnitra Jan Ruml: Podle informací, které tehdy pronikly do
tisku, měl Václav Junek z dřívějška na Gasprom a KGB dost silné vazby.
Vezmeme-li tedy v úvahu zmíněná fakta, pak ovšem nabývá na zajímavosti další
skutečnost. Totiž, Václavu Junkovi a jeho přátelům ve vedení Chemapolu se těsně
před konkursem podařilo z Chemapolu Group vyjmout a de facto nezávisle na
mateřské společnosti znovu zprivatizovat pod názvem EXPLOzIA část firmy
Synthesia Semtín, kde se vyrábí semtex. Pro koho, ví Bůh. Stejně tak ví Bůh, s
kým v současnosti Explozia vlastně obchoduje a proč příslušné orgány tento akt
tolerovaly.
Fraška s názvem Akce „čisté ruce“
Když na jaře 1998 sociální demokracie v rámci svého
předvolebního programu razantně vystoupila s Akcí Čisté ruce“, většina občanů
téměř rozkradené a těžce zkoušené České republiky jásala: Věřili, že Miloš
ZEMAN a jeho lidé to myslí vážně a podaří se jim, pokud vyhrají parlamentní
volby, konečně udělat přítrž tunelování a dostanou do kriminálu všechny podivné
„velkoprivatizátory“ a „velkotuneláře“. Necelé dva roky po volbách lze
konstatovat, že naděje obyčejných lidí zůstaly jen u proklamací. Jak premiér
Zeman, tak i jeho exministr pro zpravodajské služby a koordinátor Akce „Čisté
ruce“ Jaroslav BAŠTA sice tvrdí, že „tunelářských případů“ zpracovaly vládní
výbor na potírání korupce a jeho „antitunelářská“ analytická skupina na tisíce,
nic tomu však zatím nenasvědčuje. Spíš naopak: Nikdo nebyl dosud odsouzen, s
nikým do dnešního dne nebylo zahájeno soudní řízení, nikdo nebyl ani obžalován,
započatá trestní stíhání se dají spočítat na prstech obou rukou. Snad pouze
exministr financí Ivo SVOBODA se svou souputnicí Barborou SNOBKOVOU, ale jejich
causa nemá s Akcí „Čisté ruce“ společného pranic.
Čas tedy ukázal, že vše je vlastně monstrozně
pompézní „humbuk“, předvolební „špek“ určený k obalamucení veřejnosti. Sociální
demokracie se prostě chtěla za každou cenu dostat k moci, proto k tomu
„dryáčnickým“ způsobem využila nespokojenosti a chmurných nálad nejširší
veřejnosti. A po nás pak potopa. Čemuž ostatně nasvědčuje i uzavření „opozičně
koaliční smlouvy Zemanovy strany s ODS. Sama existence tohoto paktu totiž
vylučuje v Akci „Čisté ruce“ efektivní výsledky: Jestliže je sociálně
demokratická vláda v Poslanecké sněmovně vydaná na milost a nemilost Václavu
Klausovi, těžko může hnát k odpovědnosti ony velké „ryby“ spřízněné s ODS.
Eventuálně „pochybné“ velkopodnikatele mající legitimaci této strany. Lze si
též těžko představit, jak by Zemanův kabinet riskoval a dovolil Jaroslavu
Baštovi a jeho „výboru“ či „analytické skupině“ postavit před soud ty politické
činitele ODS, ODA resp. KDU-ČSL, kteří umožnili svou činností zmíněné tunelování
a privatizační podvody. A pokud by to přesto Zeman udělal, do týdne by se zcela
jistě musel rozloučit se „Strakovou akademií“ a vypadnout odsud „zadním
vchodem“. Pokud říká něco jiného, jsou to jen prázdná gesta a lži...
Ale, nejde pouze o ODS. Důsledná realizace „Čistých
rukou“ by znamenala debakl i pro samotné sociální demokraty. Vždyť i oni se
paktovali s lidmi kolem MOTOINVESTU. Jejich funkcionáři z těch „vysokých pater“
přece udržují blízké vztahy s bývalými důstojníky StB. A co nomenklaturní kádry
komunistické strany, na které se vztahuje lustrační zákon? Třeba Miroslav
ŠLOUF! Či podivné podnikatelské kontakty šedé eminence sociálních demokratů
Petra IBLA? Anebo pomyšlení, že by policie musela doopravdy vyšetřovat causu
BAMBERG! Z téhle databáze, a z té příští, co bude zveřejněna v 9. čísle
Necenzurovaných novin, každý soudný člověk přece pochopí vazby pánů Jíravy,
Vízka a Kočárka na Motoinvest, některé menší i větší banky, na kruhy blízké
sociální demokracii. Sociální demokracie by také těžko vysvětlovala účast
některých svých význačných členů v investičních fondech typu A-Invest
(Agrobanka), které zkrachovaly. Nebo se snad k bývalému generálnímu
prokurátorovi České republiky Ludvíku Brunnerovi nezná? Ostatně, jak je možné
že člověk, který zastával takhle vysokou funkci, figuroval později v takovýchto
aktivitách? Jak je možné že bývalí vysocí činitelé Inspekce ministerstva
vnitra, pánové ŠTEFL a JUNGR dnes působí ve statutárních orgánech podivných
firem patřících Miroslavu PROVODOVI? Jak je možné, že bývalí důstojníci StB
dodnes pracují na ministerstvech, které kontroluje sociální demokracie?
A co bývalí vysocí činitelé BIS, kteří v téhle tajné
službě měli velké problémy s pracovní morálkou, kteří jsou v podezření, že
vynášeli tajné informace a hrozil jim „vyhazov? Proč jsou někteří z nich dnes
na vysokých postech ministerstva vnitra či v zahraniční rozvědce? Proč Jaroslav
Bašta chtěl etablovat jako šéfa „výboru pro čisté ruce“ Jana ŠULY, člověka,
jehož minulost má k oné Zemanem a Baštou proklamované čistotě „sakra“ daleko.
Člověka, který dodnes udržuje nekalé styky s podsvětím a mafiemi. Pokud by
sociální demokracie Akci „Čisté ruce“ opravdu myslela vážně, těchto faux pas by
se asi nedopustila. A zřejmě by vedením akce nepověřila Jaroslava Baštu, jehož
pověst, díky jeho působení v polistopadové kontrarozvědce, patří spíš k těm
horším až nejhorším. Zdá se , že sociální demokracie to vážně nemyslela, proto
se těchhle „chyb“ dopustila úmyslně. Ostatně, nasvědčuje tomu i snaha Zemana odvolat
vedoucí pracovníky policejních útvarů, které i když nic moc, tak přece jakési
výsledky v boji s těžkým organizovaným zločinem a ekonomickou kriminalitou
velkého formátu, přece jen mají...
Post scriptum:
Databáze, z které vychází v tomto čísle Necenzurovaných
novin zveřejněná první část analytického materiálu „Český ráj po česku“,
vznikala několik let. V podstatě z veřejných zdrojů, tedy shromažďováním
informací ze sdělovacích prostředků, s pomocí seznamů agentů, tajných
spolupracovníků a důvěrníků resp. příslušníků StB a monitorováním Obchodního
rejstříku. Někdy s většími či menšími překážkami, ale v zásadě bez vážnějších
problémů. Prostě, tuto databázi mohl vytvořit každý, kdo by se o to chtěl
pokusit, sledoval tisk, měl přístup na Internet a dokázal v záplavě informací z
otevřených zdrojů nalézt patřičné vazby.
Na začátku roku 2000 však došlo k nečekanému jevu.
Možná s tím souvisela Akce „Čisté ruce“, možná předzvěst připravovaného zákona
o ochraně osobních údajů a dat. Možná také úmysl zabránit veřejnému „úniku“
informací o „podezřelých“ aktivitách „podezřelých“ lidí. Kdo ví! V každém
případně při ověřování osobních dat u podnikatelů se např. v Obchodním
rejstříku stalo nemožným. U části firem lze sice zjistit jméno, adresu, IČO a
předmět podnikání, někdy i jednatele s.r.o. či statutární zástupce akciových
společností, nikoli však jejich členy nebo společníky. Plně nedostupnými se ve
většině případů staly adresy a rodná čísla. Prostě, identifikace jmen de facto
není možná. Zejména těch známějších...
Je zajímavé, že tento „jev“ se vyskytuje u některých
firem sociálně demokratických veličin typu Petra IBLA resp. Miroslava ŠLOUFA
případně lidí kolem nich, dotýká se ale také třeba Miroslava MACKA a jeho
bývalých „podivných“ s.r.o. TELEGRAF a KNIŽNÍ VELKOOBCHOD. Žádné údaje, s
výjimkou tří společností, nenajde člověk ani u paní Lyvii KLAUSOVÉ, nelze se
dostat do struktury statutárních orgánů a.s. ČEZ, regionálních ENERGETIK resp,
plynárenských nebo teplárenských distribučních sítí, u mnoha firem chybějí
jakékoliv údaje o výši základního jmění, přestože před rokem ve výpisech
byly... A to už nemluvě o Viktoru KOŽENÉM a dalších výtečnících...