3. pokračování - K činnosti StB v Čs. zahr. obchodě - díl III.

 

V předcházejících statích jsme se zabývali vázanosti StB na nomenklaturní kádry v podnicích a organizacích zahraničního obchodu, kterých bylo přes 80. V NN byla uvedena některá jména agentů StB, kteří tzv. zastupovali podniky zahraničního obchodu v cizině jako šéfové obchodních oddělení anebo filiálek čs. firem.

Kdo to byl nomenklaturní kádr veřejnost také dodnes neví - byl to někdo, kdo byl schvalován vyššími stranickými orgány až po ÚV KSČ, potažmo doporučován StB pro budoucí činnost. V podstatě to byli všichni vedoucí pracovníci, z mladších dělali tzv. kádrové rezervy.

Pokud tedy V. Havel prohlásil, že mu nevadí, co takový estébácký kádr Václav Junek dělal v zahraničí, v tomto případě proti demokratické Francii, neboť přitom neškodil našim lidem doma, pak asi neví, že ten, kdo byl jednou zařazen do této kategorie prominentů, byl kdykoliv StB k dispozici pro každou činnost. Takovýto kádr musel splňovat veškeré předpoklady, jak o tom píše důstojník rozvědky StB Josef Frolík ve své knize „Špion vypovídá“ (jinak strýc nového polistopadového ředitele archívů StB Mgr. Jana Frolíka, mezi zasvěcenými známého pod krycím jménem „ŠNEK“, jehož vlastní otec byl v 50. letech, jako vysoký důstojník StB, velitelem osobní ochranky komunistického ministra vnitra Kopřivy). V podstatě StB si vybírala především takové lidi, kteří už z principu nemohli být morálně bezúhonní. Vyhovovali jim naopak takoví, kteří již měli nějaký malér a byli dostatečně bezohlední nejen vůči svým spolupracovníkům, ale často i vůči členům své rodiny. Jinými slovy. Lidé čestní, neúplatní a vzorného charakteru nebyli v těchto kruzích vítáni.

Pokud byl někdo vyslán pracovat do zahraničí, tedy v tomto případě převážně na Západě, tak obvykle měl za úkol zabývat se špionáži popřípadě krytím různých špionážních operací nebo alespoň zprostředkováním zpráv, které mu předal někdo jiný. Byl znám případ, kdy na př. zástupce ČSD v cizině jezdil každý týden vlakem I. třídy do ČSSR a k němu si nenápadně přisedl cizí agent a aniž by promluvil, postrčil mu obálku s informacemi nejen politickými, ale i hospodářskými, atd. Vše bylo pro StB důležité. I takové zprávy, jaké který poslanec nebo ministr vlády té či oné země má záliby, s kým se stýká atd. Jelikož agenti ve sféře zahraničního obchodu neměli diplomatickou imunitu a mohli být v té zemi i uvězněni, byly jim svěřovány i tyto úkoly, kde při případném odhalení by pak dotyčný zprostředkovatel prohlásil, že tohoto pána nezná a že vůbec netuší, proč mu tu obálku předal. Ono to tak skutečně často bylo - jediný úkol byl - obálku předat.

 

StB si byla dobře vědoma, že všechny diplomaty na zastupitelském úřadě hlídá cizí kontrarozvědka a proto členové jejich rodin a nediplomaté mimo čsl. velvyslanectví byli vítanými pomocníky. J. Frolík proto uvádí, že v některé zemi mohlo být takových podezřelých na tisíce, pokud do toho počítáme všechny pracovníky hospodářských organizací všech zemí bývalého sovětského bloku.

 

Až potud by tedy mohl pro někoho snad oprávněně vzniknout dojem, že pokud takový komunistický kádr dělal jen podvratnou práci proti demokratickým zemím Západu, tak skutečně našim lidem bezprostředně neškodil, ovšem je třeba říci, že ten, kdo byl jednou spolupracovníkem StB, měl i jiné úkoly, mj. i takové, že musel sledovat lidi, s kterými přicházel do styku, doma i v zahraničí, včetně svých nejbližších přátel a příbuzných a to v podstatě i ve svém vlastním zájmu, aby ho někdo neodhalil. Tedy žádné přátelství a pokud ano, tak pod rouškou přátelství vypátrat, jaké názory má jeho přítel a zda není například proti režimu - neboť pak ho měl sám v hrsti nebo ho mohl udat a tím posílit svoje posice a možnosti.

Proto často docházelo v zahraničí mezi čsl. občany k velmi špatným vzájemným vztahům. Navíc takový estébácký kádr vystupoval obvykle krajně sebevědomě neboť s byl vědom, že patří mezi velmi uzavřenou kastu vyvolených a v podstatě nedotknutelných a často pro vlastní potěšení a pocit všemocnosti likvidoval i takové, kteří mu dostatečně nepochlebovali anebo mu byli jenom nesympatičtí.

Je ovšem možné, že i když ostatní kolegové nevěděli se 100% jistotou kdo mezi nimi „bafá“, jak se tak říkalo v žargonu mezi StB, tak obvykle se tito lidé sami prozrazovali nejčastěji právě tím, že byli nejen až nepřirozeně sebevědomí, ale že si mohli dělat naprosto beztrestně co chtěli. Pokud byli v práci nepřítomni anebo se tam zhroutili pod tíhou alkoholu, tak si nikdo nedovolil, dokonce ani jeho přímý nadřízený, ho za to kritizovat. I zde uváděl J. Frolík příklady.

To platilo tím spíše, pokud takový spolupracovník StB zastával funkci, kde měl k dispozici finanční prostředky, jako např. šéf zahraniční filiálky. Všeobecně se vědělo, že si přivlastňuje finance pro sebe, že pořádá nákladné hostiny, jezdí stále po celé zemi a dělá si výlety i s rodinou a vše platí státní kasa.

 

Samozřejmě, že k tomu všemu měl asi souhlas od StB, protože musí často cestovat a mapovat při tom ze zpravodajského hlediska terén, že může zvát na hostiny koho zná za vhodného a to proto, aby jednak maskoval svoji činnost a jednak aby prý hledal „obchodní“ a hlavně ty jiné kontakty. Praxe byla ovšem taková, že převážně tito spolupracovníci tyhle socialistické vymoženosti vysoce zneužívali a kromě svého oficiálního, už tak dost vysokého platu, touto cestou získávali takové finanční prostředky, že se stali už v komunistické ČSSR mnohanásobnými milionáři a téměř všichni měli nejen luxusní chaty a vily, ale zabezpečili finančně do smrti i svoje děti a příbuzné. To jim také po 17. listopadu 1989 zajistilo při privatisaci státního majetku start z takové úrovně, že proti těmto všehoschopným kádrům rozvědky StB neměl nikdo absolutně žádnou šanci.

 

Byly to takové příjmy, že se nelze divit, že i takový ministr v ČSSR jim záviděl a když už nemohl on sám, tak do takové špinavé práce dotlačil alespon své děti a příbuzné.

Proč centrála StB v Praze takového podvodníka nepotrestala??? Z jednoduchého důvodu - protože sama StB se nechala také uplácet a když takový spolupracovník v zahraničí napsal prohlášení, že zaplatil nějakému tzv. „obchodníkovi“ 10.000 dolarů a ve skutečnosti si to vyplatil sám obě, tak jednou takovou částku mohl bez problémů darovat svému řídícímu pracovníkovi v Praze. Dále, kromě mnoha jiného, když například přijeli řídíci pracovníci StB k dotyčnému spolupracovníkovi do ciziny, tak se měli jako v ráji - od luxusních hostin až po děvčata. Jinými slovy, dělnická třída jim na tohle všechno vydělala, aby oni, jako „ozbrojená pěst“ dělnické třídy, mohli tuto dělnickou třídu v nepřátelské cizině příjemněji chránit před zlými kapitalisty. Při počtu několika desítek tisíc těchto spolupracovníků se za 40 let takové činnosti, se tyto extra náklady mohly vyšplhat na desítky miliard.

 

Co je vedle toho nejhorší, tito komunističtí zloději, pokud byli zaměstnáni na zahraničních zastoupeních, museli být i důchodově pojištěni - jednou automaticky doma po druhé i v cizině, neboť byli zaměstnanci čs.-anglické nebo německé firmy. Z peněz, které vlastně patřily čs. státu, jim tento stát zajistil, aby byli v cizině ještě jednou důchodově pojištěni. Po návratu do ČSSR, pokud dosáhli důchodového věku, jim dochází také důchod z ciziny - což řádově za 7 let činnosti v zahraničí, při platě jako ředitele afilace, dělá až 600 DM měsíčně. Je tedy běžné, že tito komunističtí a estébáčtí kádři mají díky tomu jako důchodci příjem až 20 tis. měsíčně a to ještě mnozí z nich pracují, jako ti známí Pithartovi „nepostradatelní odborníci“, jako poradci některého ministra nebo v soukromých firmách. Prý se jim sráží při dvojím důchodu Kč 1000,- měsíčně...

Co by tomu asi říkala jejich dělnická třída, která jim platila do ciziny miliony a jako důchodci teď sami mají zlomek příjmu toho, co dostávají za svůj celoživotní boj proti demokracii a západnímu kapitalismu tito nomenklaturní kádři.

A to zřejmě dělnická třída ani neví, kolik si takový estébák ještě přivydělali na oficiálních obchodech. Koupit např. pomeranče bylo přece velmi zajímavé. Zahraniční dodavatel, který byl ochoten, přirozeně většinou ne z důvodů ideové spřízněnosti, ale ve svém vlastním obchodním zájmu, přinášet také informace pro StB, by normálně za své nabízené zboží v daném množství a hlavně kvalitě, dostal na Západě třeba jen polovinu toho, co mu za jeho protislužby nabídla rozvědka StB. Čs. nákupčí, kádr StB, mu tedy odsouhlasil jeho astronomickou cenu a ten pak rád, z toho co dostal, předal něco důstojníkům a spolupracovníkům StB, kteří tuto transakci zajistili. Vše samozřejmě bez potvrzenky.

 

J. Werner