Nová doba temna, bezpráví a totality
Málokdo z občanů vnímá v každodenním
shonu velmi zlou realitu, ve které žijeme a v důsledku desinformací, které se
na nás hrnou ze sdělovacích prostředků, nedokáže vše domyslet do důsledků.
Soustředím se jen na hlavní problémy.
Především u nás demokracie
neexistuje, protože zde není právní stát. Použiji definici francouzského
politologa Jean Louis Quermonna: „Demokracie je vláda většiny a respektu k
menšině v právním státě (neboť právo je garantem občanské svobody)“ Neexistenci
právního státu uprostřed ledna 2000, potvrdili v Radiožurnálu bez váhání JUDr.
Libor Vávra, prezident soudcovské unie a JUDr. Josef Baxa, náměstek ministra
spravedlnosti. Později v televizi i JUDr. Otakar Motejl, ministr spravedlnosti
a JUDr. Vojtěch Cepl, soudce Ústavního soudu ČR. Státní správa dodržování
zákonů účinně nevymáhá, občan se svých práv v reálném čase nedomůže. Vymáhání
práva státem je přitom jeho základní povinností a nezbytnou podmínkou jeho
fungování. Padl článek č. 1 Ústavy ČR, který tvrdí, že ČR je demokratický
právní stát.
Státní správa, jak potvrzuje praxe, funguje, ale jen
pro někoho. Podle zkušeností občanů nejčastěji pro toho, kdo podplácí. To, že
bídně a pomalu pracují soudy, které od státu nedostaly ani na počítač, je už
jen malá bolest. Občan se na ně už neobrací a rezignuje.
Představitelé obcí, jako například
Prahy, uzavírali v posledních letech jménem občanů velmi nevýhodné smlouvy.
Tunelovali tím majetek, jim svěřený. Od svých smluvních partnerů mnohdy ani
nepožadovali plnění závazků. Pokuty za delikty neukládali. O smlouvách a o svém
hospodaření odmítají občany informovat. Porušují tím zákon o svobodném přístupu
k informacím, platný od nového roku a čl. 17 Listiny základních práv a svobod,
která u nás platí teoreticky již podstatně déle. V Praze ani na tři interpelace
zastupitelů, žádající dodržování zákonů, nikdo odpovědný nereaguje. Ať se s tím
občané už smíří!
Neexistence právního státu má za důsledek skutečnost,
že účast renomovaných zahraničních subjektů na hospodářském životě je na nízké
úrovni. Podnikají zde spíše hazardéři a podvodníci, a i ti často spláčí nad
výdělkem. Konečným výsledkem je současný hospodářský úpadek.
Politické strany, které zpochybňují
legitimitu požadavků občanů, jejich shromáždění a petic, dosáhly samy moci
nelegitimním způsobem. Většinou jde o strany, které - v rozporu s ustanovením §
4 odst. a) zákona o sdružování v politických stranách a hnutích - vyvíjejí
činnost, přestože je to zakázáno stranám, které porušují zákony. Tyto strany
řadu let porušovaly zákony tím, že nevedly účetnictví o darech, neplatily daně
z příjmů a v rozporu s § 18 výše uvedeného zákona podávaly nepravdivé výroční
finanční zprávy Poslanecké sněmovně. Podle § 15 tohoto zákona měly být už dávno
Nejvyšším soudem rozpuštěny. Nikdo z oprávněných, tedy ani vláda ani prezident,
však k tomu nepodal podnět.
Pokud si politické strany opatřují
nelegálním způsobem finanční prostředky, které použijí ve své volební kampani a
v důsledku této aktivity získají mandáty v Parlamentu, jejich legitimita je
více než pochybná.
Důležitým článkem Ústavy ČR je čl. 5, který stanoví,
že Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné
soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy. Do
každé soutěže patří i dodržování jejích pravidel a tím je v tomto případě
mimo jiné plnění volebních programů. Volná soutěž byla znemožněna tím, že dvě
nejmocnější strany nejen že soustavně porušovaly platné zákony, ale porušily
základní sliby, které voličům daly. Ihned po volbách uzavřely tzv. opoziční, ve
skutečnosti koaliční smlouvu. Občan byl podveden, věřil slibům stranických
vůdců a volil je. Nepochopil, že lhát a neplnit dané slovo je již normou
a ne výjimkou.
Porušování zákonů je zřejmé na všech úrovních státní
správy, a je nejen důsledkem pasivity vlády, ale i nečinnosti poslanců
Parlamentu. Ti skládají vždy ihned po volbách čestný slib, že …. budou
zachovávat Ústavu a zákony ČR a svůj mandát vykonávat v zájmu všeho lidu …. Výsledky
jejich práce jsou zřejmé z řady schválených zákonů, které jsou v příkrém
rozporu se zájmy občanů. Celý systém práva má mnoho děr a postrádá sankce za
porušování zákonů! Nejskandálnějším příkladem je privatizace. Převzaté
všelidové vlastnictví od komunistické moci v hodnotě více než 2 000 miliard
korun bylo privatizováno tak, že hodnota privatizovaných podniků byla podstatně
ochuzena. Vytunelování celého národního hospodářství bylo pravděpodobně podle
stávajících zákonů legální a nikdo neuvažuje o možnosti stíhání odpovědných
osob. Z toho je zřejmé, že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
podle kterého Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a
ochranu, není naplněn.
Dalším soustavně porušovaným článkem
Ústavy, je čl. 26. Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu
se svým slibem a nejsou při tom vázáni žádnými příkazy. V praxi však hlasují
přesně podle příkazů politických grémií v rozporu se slibem.
Listina základních práv a svobod v
článku 1 tvrdí, že Lidé jsou svobodni a rovni v právech. Občanům jsou známa
privilegia poslanců, senátorů a členů vlády a vnímají je jako soustavné
porušování výše uvedeného čl. 1. LZPS. Nejde jen o imunitu a platové rozlišení,
ale o spektrum dalších privilegií, jako například v případě nemoci nezkrácený
plat po dobu půl roku, majáčky na autech k volnému průjezdu, parlamentní
restaurace za směšné poloviční ceny včetně alkoholu, různé platby, které
nemusejí vyúčtovat a benzín zdarma.
„Rovnost“ práv občanů bije do očí
také v okamžiku, kdy občané a drobní podnikatelé platí daně a při sebemenší
chybičce penále. „Rovnoprávné“ velké společnosti velmi často neplatí nic a
papírově nakonec končí ztrátou. Pak mnohdy beztrestně neplatí ani důchodové a
zdravotní pojištění za své zaměstnance a někdy ani mzdy a nesplácejí dluhy
bankám, kde „rovnoprávný“ občan má uloženy své peníze. Stát vše toleruje a
banky zachraňuje zase za peníze daňových poplatníků.
Výsledky práce Parlamentu jsou
viditelné. Namísto do Evropy putujeme na Východ. Podmínky pro uplatnění práv a
svobod jsou zde více podobné těm ruským, než evropským a to bez naděje na
systémovou změnu.
Morálka, slušnost, korektnost, humanismus? Výchova
mládeže již neprobíhá podle klasických žebříčků hodnot; kulturní holocaust,
kterého jsme svědky, vede mládež jinam, ne k těmto hodnotám. Vliv komerční
televize a části tisku, to je propagace násilí a hlouposti, je převrácením
žebříčků hodnot. Mládež už nevidí pozitivní vzory, ale jen negativa a ta se
stávají jejím příkladem. Tělovýchova a sport? Nesmysl, na to stát nedá. Dá
stokrát více rozkradeným bankám. Spravedlivý a slušný není ani zavedený systém
tolerování zločinů, hospodářské kriminality, podvodů, zpronevěr, korupce,
šíření drog, kuplířství a ohrožování mravní výchovy mládeže. Peníze na
prvním místě v žebříčku hodnot? Tak tomu bývá obvykle ve zločineckých
organizacích a ne u premiérů a předsedů sněmoven.
Závěrem je možno říci, že zde byl shora systémově zaveden
právní chaos, kde gauneři a organizovaní zločinci velmi dobře prosperují a
ještě „sponzorují“ mocné. Slušní občané včetně podnikatelů, platících své
závazky a daně, často živoří. Systém nahrává jen nepoctivosti a podvodům.
Podobnost dnešní moci dvou stran s totalitním
režimem, vedeným komunisty, je jistě nápadná:
- předstírá, že žijeme v právním a demokratickém
státě,
- beztrestně porušuje zákony a přisvojila si další
privilegia,
- většina občanů je v opozici proti vládnoucí
moci, protože politici jednají proti zájmům těch, které měli zastupovat,
- znemožňuje politický boj menším subjektům, které
nejsou pod kontrolou,
- hospodářství vede k totálnímu kolapsu,
- krásné byly sliby před volbami (1946, 1948,
1998) a zcela jiná byla politika poté,
- ovládli podstatnou část médií,
- nepotrestali komunistické zločince,
- neoznačení policisté rozhánějí pokojná
shromáždění občanů (1989, 1999, 2000),
- rezervovaný nebo spíše nepřátelský vztah k
exulantům.
Rozdíly jsou v důsledku mezinárodní politické situace
v tom, že vládnoucí moc zatím nevězní a nevraždí své politické odpůrce a
nebrání svobodě pohybu. Nová Kuba nebo Severní Korea uprostřed Evropy teď není
možná.
Šance, nazvaná sametovou revolucí, ke které došlo v
důsledku zhroucení se totalitních systémů v celé východní Evropě, nám dala
naději a možnost, které jsme nevyužili. Nechali jsme se připravit o naplnění
práv a svobod, o kterých jsme snili. Kdysi poslanci rozhodovali podle
požadavků ÚV KSČ, nyní podle zájmů lobby nám neznámých společností nebo možná
mafií, či nových KGB, nikoli podle našich zájmů a svých slibů.
Slovo totalita v názvu článku není
silné. Podle definice jde o úplné i nenásilné ovládnutí všech oblastí života
společnosti prostřednictvím byrokratického aparátu, vedoucí k deformování,
umlčení a následnému podrobení občana a jeho individuality.
Ing. Václav Drbohlav
Pražského 28
152 00 Praha 5
e-mail:
v.drbohlav@atlas.cz
tel: 0602/207-397