GLOBALISMUS CENTRALISOVANÝ kontra DECENTRALISOVANÝ,

MATERIALISTICKÝ nebo DUCHOVNÍ, NELIDSKÝ nebo LIDSKÝ

PROČ JSEM (NE)BYL KOMUNISTA“. Odpověď: DISKUSE anebo PRŮZKUM PŘESVĚDČENÍ LIDÍ?

Vážený pane Cibulko!

Reaguji tímto na iniciativy pana Theodora Križka, vydavatele Kultúry, na téma jím vyhlášené diskuse „PROČ JSEM (NE)BYL KOMUNISTA“, jejíž texty Vaší a p. Križkovy korespondence jste mi dne 16. března 2000 zaslal na vědomí.

V následujících řádcích Vám posílám svůj názor v textu bez diakritiky, příloha pak obsahuje totéž s českou diakritikou v kódování ISO 1250.

Přeju Vám hezký den a srdečně Vás zdravím.

V Liberci dne 07.04.2000.

Václav Čechura

Vážený pan Teodor Križka,

vydavatel Kultúry,

týždenníka závislého od etiky

Vážený pane Križko!

Dostal jsem na vědomí od pana Petra Cibulky Vaše e-maily předmětu „GLOBALISMUS CENTRALISOVANÝ kontra DECENTRALISOVANÝ, MATERIALISTICKÝ nebo DUCHOVNÍ, NELIDSKÝ nebo LIDSKÝ“. Součástí Vašich textů byl námět na diskusi typu „PROČ JSEM (NE)BYL KOMUNISTA“ a rovněž jaksi zrcadlový protinámět pana Cibulky typu „PROČ JSEM (NE)BYL NACISTA“. Dostal jsem rovněž na vědomí od pana Petra Cibulky jeho odpovědi Vám. Dovolíte-li, pokusím se k některým aspektům těchto témat vyjádřit svůj názor.

Nejprve však upozorňuji, že nejsem bohužel „osobnost známá na Slovensku“, protože nejsem osobnost známá ani v Čechách, ba ani ve městě Liberci, kde žiji. S výjimkou některých přátel a sousedů v domě mě venkoncem téměř nikdo nezná a tak se prosím omluvím i v této podmínce. Když to tedy shrnu, není možno splnit ani kritérium „osobnost“. :-) Nebudu se proto na Vás, vážený pane vydavateli, hněvat, když tento mail od této vteřiny vymažete ze své obrazovky, protože zadavatel problému i podmínek pro jeho řešení jste byl Vy a máte na takovéto rozhodnutí plné právo. Nicméně se domnívám, že ČAS NÁS VŠECH je z pohledu každého z nás možno hodnotit jako veličinu stejnou pro všechny. Píši to proto, že mnohé diskuse zaberou mnohdy obrovský čas mnoha lidí a je otázkou, zda vůbec se tím něco vyřeší.

Názor, který zde prezentuji, je můj osobní názor, nikoliv nějaký nediskutovatelný axiom. Proto samozřejmě připouštím, že jiní diskutující s mými závěry souhlasit nemusí. Ale možná se přece jen společně posuneme o maličko k pravdě blíž.

Anketa „PROČ JSEM (NE)BYL KOMUNISTA“ resp. „PROČ JSEM (NE)BYL NACISTA“.

ANALÝZA, DISKUSE, ANEBO PRŮZKUM PŘESVĚDČENÍ LIDÍ?

Nejprve si základní otázku dovolím poněkud zjednodušit rezignováním na diskusi o té části komunistů (event. nacistů), kteří do těchto stran vstupovali ZE STRACHU NEBO KVŮLI KARIÉŘE. Přestože jejich množství bylo obrovské a v pozdějších dějinách těchto stran jich byla dokonce většina, není zde filosoficky co řešit. Důvody i motivy se shodují: vynucená či svobodně rozhodnutá cesta za osobním prospěchem, nebo přinejmenším životem v soukromé i společenské přetvářce, ale v relativním klidu. Je to tedy pouze otázka množství, kolik jich bylo. Těžko to však někdo přesně spočítá, protože tito lidé skoro nikdy na sebe celou pravdu neřeknou. Do určité míry to lze však odhadnout. Každé časové období trvání těchto stran historik dokáže popsat i jako období určitého charakteristického důvodu přílivu jejich sympatisantů a členů. Tam je cesta ke zjištění počtů.

Zbývají již jen ti, kteří komunisté či nacisté byli Z PŘESVĚDČENÍ. Z přesvědčení, v němž tyto ideologie vnitřně považovali za správné a proto se rozhodli je podporovat. Bylo by možné říci, že přestože se tito lidé přidali ke hnutím, která byla ve své podstatě mravně zvrácená, oni se svým rozhodnutím chovali v rámci svých duševních a duchovních schopností přece jen poctivěji, než ti typičtí kariéristé. O to větší asi museli prožívat osobní, citovou a životně hodnotovou tragédii, když svůj omyl poznali. Ovšem jen tehdy, když toho vůbec byli schopni. Přesto nás zkušenost poučila, že „POD KŮŽÍ“ JEDNĚM I DRUHÝM VŽDYCKY A TRVALE ZŮSTAL GRUNT TÉTO FILOSOFIE. Jinak by totiž jejich další život ztratil už docela smysl.

Prvním paradoxem obou těchto učení je jejich vnitřní mravně hodnotové rozdělení. Ti první (kariéristé) vždy považovali ty druhé (přesvědčené) za hlupáky, nadšence a fanatiky. Vždycky jimi také pohrdali a vcelku snadno jimi i manipulovali. Druhým paradoxem myslím bylo, že především a právě proto ti prvně jmenovaní byli jednou z nejdůležitějších příčin zhroucení takovéhoto systému. Matka sama kojila své děti svým vlastním jedem korupce, prospěchářství a cílevědomého života ve lži. Nic hodnotnějšího jim nikdy nabídnout nedokázala. Zkažené děti, které pak vyrostly, s lehkým srdcem doporučily matce se oběsit. Víc není co dodat.

Vážený pane vydavateli, ve svém námětu jste položil otázku: „Proč jsem byl/nebyl komunista?“ Pan Cibulka k Vaší otázce přidal „Proč jsem byl/nebyl nacista?“. Přisadím si a navrhnu dvě další alternativy: „Proč jsem byl/nebyl nebo jsem/nejsem věřící?“ anebo „Proč jsem byl/nebyl nebo jsem/nejsem disident?“. Budeme-li si přát, aby diskuse tohoto typu měla ještě širší záběr otázek, můžeme ono substantivum na konci otázky postupně nahrazovat například slovy „křesťan“ „muslim“, „mystik“, „vegetarián“, „hudebník“, „filosof“, „politik“, „ekonom“ atd. atd. až skončíme například u pojmů „lékař“, „programátor“, nebo „špión“ a konec těchto možností bude stále v nedohlednu.

V žádném případě tím nechci zesměšňovat Vaši otázku! Chci pouze říci: Začal jsem u pojmů filosoficky a mravně světonázorových, tedy pojmů ryze ideologicky a emocionálně individuálních a jako celek iracionálních. Skončil jsem u profesních pojmenování, což jsou naprosto konkrétní pojmy s naprosto konkrétními možnostmi jejich charakteristiky. Když se však na věc podívám z úhlu téměř stejné, ale poněkud jinak formulované otázky: „PROČ JSEM SE STAL komunistou“ anebo třeba „PROČ JSEM SE STAL (například) vegetariánem“, najednou zjistím, že i tím vegetariánem nebo hudebníkem (anebo dokonce i obojím najednou) jsem se stal z důvodů ve svém vzniku především iracionálních, i kdybych sám sebe jakkoliv více přesvědčoval o výhradně ROZUMOVÉ SLOŽCE mého ROZHODNUTÍ. Myslím si, že budu-li sám sobě tvrdit, že mé rozhodování, čím být nebo čím se stát, bylo vedeno vždy a pouze rozumem, budu sám sebe klamat. Otázka je, jak dlouho mi bude trvat, než na to přijdu.

Z toho důvodu se domnívám, že dnešní jakákoliv diskuse na téma „Proč jsem /nejsem tím či oním“, anebo „Proč jsem byl/ nebyl tím či oním“, má za výsledek POUZE ZMAPOVÁNÍ (a event. identifikaci) STÁVAJÍCÍHO STAVU, INTELEKTUÁLNÍ KVALITY A POČTU LIDÍ daného světového názoru, daného náboženství, určité filosofie, či profese. Nic víc.

A teď tu vidím už jen jediný soubor otázek: K čemu to bude dobré, tento „marketing duší“ znát a komu to poslouží? Není (náhodou?) v pozadí snaha o ještě dokonalejší ovládání ještě většího množství lidí? Má to být průzkum počtu a kvality sympatizujících s čímkoliv z přesvědčení a počtu jejich právě tak přesvědčených odpůrců? Není právě toto ta skrytá a zároveň opravdová hrozba globalisace? Anebo je potřeba, aby naše pozornost byla odvedena „správným“ směrem k analýze již analyzovaného, protože bude mezitím klid na přípravu něčeho zcela nového, právě závislého na struktuře a konfiguraci výsledků mapování?

Zdá se to paranoidní? Ale co když tomu skutečně tak je a cíl je tento? VŠECHNO, CO SE KOLEM NÁS DĚJE, MÁ VŽDY SVŮJ DŮVOD. Co když to vše, co se děje, je tady proto, že nová doba vynucuje novou metodiku a technologii ovládání duší lidí a tím i novou metodiku a technologii přípravy, výkonu a upevňování moci?

Tento možná podivný myšlenkový proces opírám ještě o tento názor: Obecně se soudí, že všechny positivní životní světonázorové filosofické postoje, lze charakterisovat jako touhu člověka přijmout nějakou, pro něj přijatelnou formu „života v pravdě“. Má však každý tuto touhu po pravdě? Nebo je tu především touha lidí po jakési jistotě v jejich existenci i za cenu rezignace na pravdu? Jsem toho názoru, že nejen inteligence člověka, ale i jeho mravně hodnotová měřítka rozhodují o jeho směřování. Každý z nás jde životem po cestě, kterou si zvolil v závislosti na své životní filosofii a vnějších podmínkách jeho výchovy v mládí. Každý také právě tu svou cestu vůči svému okolí nějak prezentuje a je-li to třeba, i obhajuje. Prostě ostatním říká, že je o svých názorech a postojích přesvědčen. Slovem „přesvědčení“ pak nazývá nějakou ideologii, kterou považuje za správnou a proto se rozhodl ji podporovat. Obsah jeho přesvědčení je buď složitý nebo jednoduchý právě tak, jak každý jedinec je složitý anebo jednoduchý ve svém rozumu i duši. Výsledek jeho uvažování, čili přesvědčení, je však především schopen definovat srdcem. V tom vidím výhodu jednoduchosti definice „přesvědčení člověka“, ale i zároveň jeho slabinu, protože citem je nahrazován rozum.

Ke škodě žen nutno poznamenat, že ženy bývají ve svých přesvědčeních mnohem fanatičtější než muži. Ke škodě mužů naopak nutno přičíst jejich beraní vytrvalost nějaké přesvědčení prosazovat ještě v době, kdy žena je v zájmu zachování domova a rodiny již dávno k dané ideologii imunní a naprosto apatická. Je otázka, kdo je tedy racionálnější: ženy nebo muži?

Jestliže někdo má nějaké přesvědčení, bude ho vždy hájit. Nezáleží na tom, jestli to bude přesvědčení politické, náboženské, rasové či národnostní atd. Člověku, majícímu nějaké přesvědčení je jedno, že jeho důvody a myšlenkové závěry nejsou rozumové. Tam, kde mu například nepostačí jeho historické znalosti, argumenty vědy reálného světa, rozum a logika, klidně to vypodloží ideologií. Je vůbec možné definovat, co je to ideologie? Je to například dílo Boží, nám tajemně zjevené? Anebo si tu ideologii naopak vymysleli lidé, kteří momentálně v dané době vedou ostatní, čili vládnou a právě proto, aby zamezili diskusi či zpochybňování svých činů, anebo dokonce odporu, tak se zaštítí třeba Bohem? Anebo Leninem, Marxem, Hitlerem, Lysenkem, Nietzschem a kdoví kým ještě? Mohou se také zaštítit nějakou svou ideologií, kterou prohlásí za tu jedině správnou formu demokracie. Víme dobře ze zkušenosti, že právě v dnešní době naši politici často odmítají kritiku jako pouhý populismus. Nevysvětlí to však, porušili by tím stabilitu své moci, svou novodobou skrytě fungující ideologii. Prostý občan by řekl:“Bojí se vyložit své karty na stůl.“

Proč ideologie vznikají? Kdo je vytváří? Proč je vytváří? Proč na konci každé ideologie se požaduje především POVINNOST, TÉ IDEOLOGII BEZVÝHRADNĚ VĚŘIT a přitom se ta ideologie tváří jako vědecký obor? Lze logicky předmět víry v nějakou ideologii vyvrátit? Lze předmět víry logicky dokázat? A má to vůbec význam, se o to pokoušet? Anebo to označíme za axiom, čili podmínku, o které se prostě nediskutuje a uděláme tečku?

Lidé snadno uvěří všemu, čemu nerozumí. Je pohodlnější si myslet: „I když to nechápu, přinese mi to klid, prospěch, užitek, radost, příjemné
vzrušení, lepší život, odpuštění a spásu po smrti ... „ (nebo cokoliv jiného, co je mi příjemné, na to pomyslet).

Zkusme například uvážit jednoduché poznání starých matematiků, že výsledek dělení nějakého čísla nulou je nekonečno (když to maličko zjednoduším). Tato skutečnost je pro normálního prostého člověka fakt, který ho svou zdánlivou nepochopitelností buď rozčílí, anebo uvede do bázně před věděním. A to je pouze matematika v úrovni střední školy! Dokonce stačí říci méně jak osm vět dítěti, které se naučilo zlomky a pochopí to taky! O co snadnější však je říci: „Nulou dělit nelze!“ Jak prosté, jak jednoduché! A máme hned jednu maličkou „ideologii“! Je to tak, musíš tomu věřit! Komu v národě vadí, že toto „poznání“ postačí jen pro život úrovně rozumu prvních školních tříd?

Je snadné lidi ovládat, postavíme-li ideologii na víře. Na takovémto pilíři je naprosto nezviklatelné každé, i to nejneracionálnější přesvědčení člověka. A stačí tak málo: Být líný přemýšlet, být líný se vzdělávat. Čím méně vzdělanější společnost, tím vyšší sklon k jakémukoliv iracionálnu v jejím konání. Tím snadnější je ovládání takovéto lidské společnosti. Že by už tady někde byly kořeny potírání inteligence komunistickou ideologií a naopak záměrného až podlézavého vyzdvihování dělnického stavu? (Zajímavé však je, že Lenin ve svých spisech zcela otevřeně prohlašoval, že rolníky k revoluci nepotřebuje, naopak požadoval pro období uchvácení moci jejich „neutralizaci“, ačkoliv stupeň vzdělanosti rolníků v Rusku jistě nebyl vyšší než u dělnictva. Rolníci byli zkrátka od Petrohradu daleko a tak je využít pro provedení převratu nebylo možné. Naopak, na vesnici bolševici pro začátek potřebovali klid).

Můžeme si položit otázku: Jakým způsobem SE PROKÁŽE, že naše přesvědčení bylo mylné, když bylo založeno právě na víře? Zkusím odpovědět takto:

Zaprvé, ta víra jakožto předpoklad tu být nemusí, pakliže zkoumání zůstane na povrchu. Jen tehdy, začne-li někdo jít na podstatu ideologie, logika končí, nastupuje povinnost věřit. Jako klasické ukázky lidských šťouravých pochybností se tradují dvě historky ze školních hodin náboženství: „Pane katecheto, CO dělal Pánbůh předtím, než se rozhodl, že stvoří svět? A pane katecheto, KDO stvořil Pánaboha?“ Historky dodávají, že pan katecheta na každou z těchto otázek odpovídal pádnými pohlavky. Tím, co jsem napsal, nechci útočit na jakékoliv náboženství. Chci tím jen ukázat, že každá ideologie je dílem člověka a je také obhajována jen lidskými prostředky. Třeba i pohlavky. Jen dítě zavolá, že král je nahý, i když všichni obdivují jeho krásné šaty, jak napsal Andersen.

Za druhé bych rád uvedl jiný příklad ze života dětí: Je-li dítě přesvědčeno, že se mu nic nestane, když si sáhne na horká kamna, musí učinit poznání, zda to tak skutečně je či není. POZNÁNÍ JE v tomto případě shledáním stavu, čili VÝSLEDEK UPLATNĚNÍ toho dětského PŘESVĚDČENÍ. Teprve uskutečněním ideologie do praxe života se pozná, byla-li ideologie správná a konstruktivní, anebo naopak byla destruktivní.

Je otázka, jakou potom lidé za to zaplatí daň a jestli to právě tak a ne jinak vůbec muselo skončit. A přitom stačilo jen znát přírodní zákony a přestat s dětskými představami, že člověk ty zákony přírody jednou ovládne. Hovořím-li o zákonech přírodních, mám na mysli i zákony vztahů a vzájemných vazeb uvnitř lidské společnosti. Lidská společnost je součástí přírody. Lidské pokolení nemůže přírodu zničit, dokáže zničit jen samo
sebe. Zpočátku nevinné rozpory v životě lidí mohou být po určitém čase příčinou velkých společenských zvratů. Stejně tak, jako na staletou vodu, která jako hračky smete i ty nejdůmyslnější lidské stavby, stačí jen pár týdnů dešťů na horách. A lidská namyšlenost a pýcha může v jediném okamžiku skončit.

Občas slyším od moudrých lidí, že nám všem na této planetě schází pokora. Oni vědí, proč to říkají, málokdo jim však rozumí. Oni myslí pokoru před tou úžasnou dokonalostí přírody, všeho živého i neživého, celého vesmíru. Myslí ale i pokoru pro malost našeho poznání. POKORU POZNÁNÍ, že co lidstvo bude, nikdy nepozná všechno.

Přesvědčení jakožto ideologie naopak zná pokoru jedinou. Pokoru před mocí. Před sílou, kterou je třeba v bázni z odplaty poslouchat. To však už není pokora, to je STRACH. V pozadí tohoto strachu je pud sebezáchovy všech živých tvorů na této planetě. Ovladatelé lidstva, ti inženýři duší lidí, to velice dobře vědí. Je proto správné mít ze svého Boha strach, nebo je správnější, snažit se (nikoliv chtít), ho v pokoře poznat a snažit se mu porozumět?

Lidská společnost vždy inklinovala a bude inklinovat k vůdcům. Je přece snazší nechat se vést za ruku a jít třeba do pekla, protože Můj Vůdce jde se mnou. Za Vůdce rád život položím! Ale proroky, varujícími před tímto mým Vůdcem, ty je nutné bez zábran kamenovat, protože oni mému Vůdci svými řečmi škodí! To už dějiny znají. Proto v dějinách vždy předčasně umírali ti, kteří národům ukazovali cestu, ale o opravdovou moc nad nimi nestáli. Přesto právě těchto vizionářů se vládci báli a vedli ruku jejich katů. Dnes už jsou vládci dál. Jsou z nich „humanisté“ a vizionáře korumpují. Ke škodě vizionářů nutno poznamenat, že se to vládcům často podaří.

A tak když se vrátím v kruhu těchto problémů zpět na zadané původní téma „Proč jsem byl/nebyl komunista/nacista“, kladu si otázku: Jaký praktický význam to pro nás bude mít, budeme-li ztrácet čas definováním ideologie již jednou definované? Ideologie donucené jít na kolena už jen pouhou pasivitou ovládaných? Ideologie profesně neschopných oficiálních vládců? Popisovat, že kámen je kamenný a voda mokrá? Křísit mrtvého?

Anebo se raději pozorně rozhlédnout a pečlivě se přesvědčit, zda nám ten zdánlivý nebožtík za sebe do rakve nenastrčil vědecky dokonale vyrobenou figurinu a ve vedlejší světnici si mezitím nepřevléká nový šat? Budeme mít tu odvahu a připravenost, otevřít rázně ty dveře a podívat se tam?

V Liberci dne 07.04.2000

Václav Čechura, e-mail: vaclavcechura@seznam.cz