Již zde byly uváděny příklady, jak byla široce rozvinuta korupce a to nejen mezi čs. pracovníky zahraničního obchodu navzájem, tedy mezi jeho vyššími a nižšími komunistickými kádry. Šlo to tak i mezi mocnými na podnicích zahr. obchodu až k těm nejvyšším - tedy od ministrů vlády až po ÚV KSČ: Nebylo to tak na očích veřejnosti - dělnické třídy, to co se provádělo v zahraničí. Přímo nepsanou povinností každého, kdo pracoval v zahraničí, ať již byl spolupracovníkem StB anebo ne bylo, že musel vždy vozit ne už ani dárky, ale spíš dary tomu, kdo byl postavený o stupeň výš nad ním a rozhodoval o jeho výjezdech do kapitalistické ciziny. Tito lidé ve vedoucích posicích si později již tak troufali, že mezi běžnými požadavky bylo i to, že dotyčný vyšší kádr, když již nevěděl, co všechno by mohl ze zahraničí ještě potřebovat, tak si dárky pro sebe nebo pro zase jiné kádry přímo objednával, například slovy - přivez mi nějaké pěkné tapety, nebo barvy pro můj nový byt nebo dům atd., když před tím od svých podřízených již všechny běžné dárky dostal - od drahých hodinek až po fotografické aparáty pro děti atd, atd. Samozřejmě, že dolary nebo tuzexové bony patřily k samozřejmým pozornostem s poznámkou - to není pro Tebe, ale pro tvoji manželku, aby to nevypadalo jako korupce.

Zrovna tak, ale o to nebezpečnější bylo, že takové pozornosti přiváželi i zahraniční odběratelé nebo dodavatelé. Mezi nimi to bylo již tak zaběhnuté (viz. Josef Frolík v knize „Špion vypovídá“, že při výměně takového kádra se pak jeho kádrový nástupce divil, proč mu někdo nechal na stole obálku s valutami a zda ji tam prý nezapomněl“. Proč to zrovna tohle mohlo být nebezpečnější? Takový úplatek by se totiž mohl lehce prozradit. Ale právě zde musel být někdo, kdo si musel být jistý, že když takový úplatek vezme a prozradí se to, že na něho nikdo nemůže. Musel mít velmi dobře krytá „záda“. A to mohl mít jedině od StB. Řídící orgán StB asi věděl, že jeho agent úplaty bere a možná, že ho k tomu vyzval s podmínkou - já na bráchu, brácha na mně.

Bratrstvo „kočičí pracky“ existovalo mezi orgány StB v takové míře, že každý, kdo někde nenápadně Něco poznamenal, že si myslí, že by mohl Někdo brát úplatky, tak takový naivní, i třeba komunista, vyletěl anebo měl zablokovaný postup na všech úsecích. Proto se kariéry mohly dočkat jen takové kádry, které byly zárukou, že umí mlčet více než ryba a že ho nezajímá nic než to, co se týká jeho osobne a jeho pracovních povinností.

Nebylo divu, že se ve sféře komunistického zahraničního obchodu mohli uplatnit nejen lidé těchto charakterů, ale i jejich příbuzní. Tímto způsobem se vytvářely komunisticko-estébácké rodinné klany, které věděly jak na to, aby se navzájem různými službami a protislužbami vzájemně využívaly, korumpovaly a zavazovaly.

Dnes asi ani poctiví ekonomové z doby totality, pokud se ještě nějací najdou, nebudou zkoumat, o kolik stovek miliard přišlo socialistické hospodářství vinou svých nomenklaturních komunistkých kádrů.

Jesliže se jednalo o velké obchody, často řádově za několik desítek miliónů, pak slevy ve výši třeba jen o malé procento představovaly při počtu několika desítek PZO za dvacet i více let miliardové ztráty. Obrovské ztráty byly zvláště při vývozu anebo dovozu strojního zařízení a investic. Každá nabídka zahraničního dodavatele se sice tzv. musela ověřovat od dalších dodavatelů, ale ani to nebyl problém. Preferovaný dodavatel, který dával vždy úplatky, třeba i nepřímo přes cizího zástupce, dal sice takovou nabídku, které zahrnovala v ceně i úplatek a tím už mohla být vzhledem k poměrům na trhu vysoká, ale v takovém případě se mazaný pracovník PZO obrátil jen na takové další dodavatele, u kterých věděl, že jejich cena bude ještě vyšší.

Byly známé případy, že když se pak dotyčný dodavatel dotázal, proč od něho nic nekoupili, tak mu bylo řečeno, že byl moc drahý. Ovšem ten nelenil a napsal do ČSSR, že nechápe jejich politiku, že jeho původní nabídka byla na př. 50 milionů dolarů, ale že mu čs. zahr. zástupce řekl, že je to směšně nízká cena, že by prý nikdo nevěřil tomu, že se jedná o dobrou kvalitu. A prý mu bylo doporučeno, ať cenu zvýší alespoň o 7% a pošle nabídku písemně. A je to! Máme provizi 5% od druhého dodavatele doma, resp. na tajném zahr. kontě. Ten naivní dodavatel byl sice jen o 2% dražší, ale 5% úplatek byl ve výši 2,5 miliónů dolarů v kapse - od přítele StB. Samozřejmě, že byl z toho malér a čekalo se, že dotyčný pracovník bude odvolán, ale nebyl. Prý to byla jen pomluva od dodavatele, který v soutěži neuspěl, neboť písemně žádný dopis s návrhem na zvýšení ceny pochopitelně předložit nemohl - vždy to bylo jen ústní jednání bez svědků.

A takových příkladů bylo možno při exportu nebo importu uvést na tisíce. Na příklad Skloexport vyvážel dost oblíbené sklo i do Japonska. Samozřejmě, že nízké ceny byly pro zahr. odběratele velmi zajímavé a přitom se daly na tomto zboží vydělat milióny. Chyba byla ovšem pro odběratele v tom případě, kdy nebyl na trhu s tímto zbožím sám, ale Skloexport dodával i dalším prodejcům. Vzájemný konkurenční boj a vzájemné podbízení nepříjemně stlačoval prodejní ceny. Proto byl ze strany prodejce zájem, aby s určitým druhem zboží byl na trhu sám. A to se Některým zahr. odběratelům podařilo. Tak např. v Japonsku měla monopol firma Meiwa. Dokázat dnes Někomu, že před dvaceti léty vzal za to úplatek, asi dnes již nebude možné, ale podezření tady je. Taková firma při takové exkluzivitě nejenže hodně vydělávala, ale měla vlastně svého dodavatele v hrsti - byl na ní závislý a musel proto dost často jednat tak, jak taková firma potřeboval. A takovou praxi nedělal jen Skloexport, ale další PZO. Dnes by asi příslušní pracovníci vysvětlovali, že to bylo pro ně výhodné... Zbyvá se zeptat, jestli pro ně anebo pro Československo. Dobrý případ byl při vývozu sáč. mléka přes Koospol pro celý stř. Východ a Afriku. J. Frolík rovněž popisuje případ jednoho dodavatele čočky a pomerančů ze Stř. Východu. Co všechno si mohl dovolit jenom proto, že měl styky na všech místech v Praze i na StB, takže mu vše vždycky prošlo. Nemá cenu dnes uvádět konkrétní případy. I tak by se někomu nic nestalo, když i případy z dnešní doby projdou beztrestně.

Nemá ani cenu zjišťovat, o kolik stovek miliard okradl čs. zahr. obchod čs. hospodářství - možná, že by se vše zdůvodnilo špatnou kvalitou našich výrobků a proto prý se muselo tehdy prodávat levně.

Ale nebyly to jen nízké ceny, ale i obrovské náklady na zahr. obchod. Nákladné a zbytečné výstavy v zahraničí byly pro ÚV KSČ přece důležité jako způsob, jak presentovat socialistické Československo.

Na takové zahr. výstavy jezdily delegace včetně pracovníků StB. Prý aby sledovali ostatní a tak vždy kromě těch, kteří tam byli za zahr. obchod, tam seděl někdo za obchodní komoru, za ministerstvo, za Čedok atd., atd a ve skutečnosti vždy za StB.

Samozřejmě tam také jezdily „milenky“ za odměnu, za dobré služby např. soudruhu generálnímu, potažmo opět spolupracovníku StB. Tyto „slečny“ jezdily také na stáže do zahr. afilací, ale takový výjezd nedostaly za dobrou práci v podniku, ale za služby (opět včetně pracovníkům StB).

Jinými slovy, vše bylo dobře propojeno a na prvém místě se vždy jednalo o peníze. Být v zahraničí a brát diety ve valutách bylo tak lákavé, že málokdo odolal. Často i jinak ctihodné dívky se zapřely, když se snažily předstírat lásku opilému kádru.

Pokud tedy morálka v komunistickém Československu upadala všeobecně, pak v organizacích, které měly co činit se Západem, to bylo přímo otřesné. Morálka zde neexistovala. Pak se nelze divit, že tito lidé, kteří se dnes honosí všemi možnými tituly, se nehonosí svojí morálkou. Ony však ani některé z jejich titulů nebyly často získány „košer“...

Samozřejmě, že není možné o všech těch Ing., DrSc, CSc atd. tvrdit, že je u nich podezření, že tyto tituly získali všelijak, ale převážný počet akademických a jiných titulu osob, činných na úseku StB, resp. u těch pracovníků, kteří byli spolupracovníky StB, byl získán právě tímto způsobem. Ti totiž „studovali“ tzv. dálkově, mimo denní studium. A jak se studovalo „dálkově“ potvrzují ti, kteří poctivě po 5 let denně na posluchárny docházeli.

Bylo totiž mnoho úlev a často takový dálkový posluchač „udělal“ dálkově Vysokou školu za 3 roky, když před tím si dokázal „udělal“ také dálkově maturitu...

Proto není podivné, že téměř každý druhý v Cibulkových seznamech je CSc, Dr., Ing. atd. Pak jsou možná i další vysvětlení, že jim například charakter jejich práce umožňoval , aby v pracovní době, místo své dobře placené práce, ještě studovali. A navíc. Přece i v čele všech Vysokých škol byli také „spolupracovníci“ StB...

Jestliže ovšem StB měla zájem, aby jejich kádr získal vysokoškolské vzdělání a bylo známo, že při výběru posluchačů měla také slovo, pak bylo možné naprosto všechno. Ale k tomu by se měli ozvat především ti studenti, kteří poctivě dřeli, aby si ten titul zasloužili.

Nakonec se právě nyní ukazuje, jak všichni ti, co se honosili tituly, ve své většině se v nových podmínkách neosvědčili a podniky a banky pod jejich vedením zkrachovali. Titul neznamená schopnosti a profesionalitu - to mohl být také jeden z důvodů těchto podvodů podvodů. Dostat se pomocí StB tam, kde vlastní schopnosti nestačily.