Demokracie je až na posledním místě

Veřejná diskuse o změnách volebního zákona a vhodnosti přímé volby prezidenta republiky odhalila určitý rozpor mezi míněním lidu obecného a vládnoucích politických špiček. Můžeme-li věřit průzkumům veřejného mínění, pak názor veřejnosti na prospěšnost posílení většinových prvků uplatněním nového volebního zákona je rozpačitý, naopak jasná většina soudí, že přímá volba by prezidenta by byla prospěšná. Stejně jako kdysi nejvyšší vedení státostrany považovalo občany za hlupáky, jimž je třeba násilím natlouct do hlav jak poznání, co je pro ně prospěšné, tak i vedení smluvněopozičních sester dává najevo blahovolné přesvědčení o tom, že v případě neurčitého postoje k novému volebnímu zákonu jde o projev nevyspělosti mas, zatímco problém přímé volby prezidenta je cosi, co národ ve skutečnosti vůbec nezajímá a přežvykování problému zavinili novináři a někteří nezodpovědní politici. Není to nic nového: když šlo o rozbití Československa, část současných politických špiček se stejnou povýšeností převálcovala veřejné mínění a odmítla se bavit s národem o referendu.

Rozpor mezi míněním občanů, zachyceným v průzkumech a postojem k přímé volbě prezidenta, jen prozrazuje skutečnou míru demokratičnosti našeho politického systému. Všichni si pamatujeme trapné vyjednávání Václava Havla s politickými stranami jak před prvním, tak před druhým zvolením českým prezidentem. V daném systému je prezident rukojmím politických stran, které mu kdykoli mohou připomenout, že za své zvolení vděčí jejich blahovůli. Přímá volba by posílila jeho morální autoritu a měl by větší váhu v politickém zasahování proti projevům partajního sobectví. To se samozřejmě nehodí do hry vedoucím politikům smluvněopozičních stran, protože jejich myšlenkový obzor ze zúžil do hranic úvah o pouhé technologii dosažení a uplatnění moci. Měli jsme možnost tisíckrát se přesvědčit, že politické strany velmi často rozhodují o celospolečenských problémech ze svého úzce stranického sobeckého hlediska, a proto špatně. Je to ostatně obecně známá záporná vlastnost stranického systému, opakovaně konstatovaná politology více generací a různých zemí a často zneužívaná kritiky parlamentní demokracie – fašisty, nacisty, komunisty, stoupenci absolutní monarchie či osvícenecké elitářské diktatury. Je zřejmé, že přes tuto svou nemoc je parlamentní demokracie skutečně nejlepší ze všech možných systémů moci, její omezování jí však neprospívá.

Podobný ráz má i další prvek ryze “technologického” přístupu k formování politického systému – snaha o posílení většinových prvků. Změna volebního zákona podstatně ztíží uplatnění menšinových názorů. Právě naše politická minulost ukazuje, že menšinový názor může být za určitých okolností právě ten jedině správný a jeho udušení v zárodku by bylo škodlivé. Příkladem budiž vznik tohoto státu, o který se zasloužil politik, stojící po větší část své politické kariéry na okraji politického spektra, bojující takřka proti všem, jehož vlastní politická strana byla zcela neúspěšným podnikem. Sestavení vlády, nalezení podpory pro její záměry a udržení stability vlády ve spektru zástupců mnoha politických proudů je samozřejmě nesmírně obtížné, ne-li nemožné. Ale na druhé straně to znamená zostření konkurenčního prostředí, a to vede politické elity ke zvýšení jejich výkonnosti a nutí je věnovat pozornost i mínění menšin.

Jen náhodou právě stojí mimo pozornost veřejných diskusí otázka uplatnění referenda v našem politickém systému. (Politická strana Pravý blok zastává ve svém novém programu nejdůrazněji nutnost prosazeni institutu referenda na všech úrovních do politického systému země, jako nejúčinnějšího mechanismu kontroly moci zdola - pozn. NN). Platí zde totéž co bylo řečeno o posilování většinových prvků.

V této situaci každý prvek, zajišťující respekt k menšinám při tvorbě a výkonu politické vůle a umožňující přímou účast občanů na politice by působil jako korektiv nekontrolované moci politických stran a podpořil by zájem občanů o aktivní zapojení do veřejného života. Odmítáním přímé volby prezidenta, vytvořením překážek malým politickým stranám a vyloučením referenda z politického systému dosáhnou smluvněopoziční inženýři lidských duší toho, že budou vládnout velmi pohodlně, bez obav o své vlastní světlé zítřky, ale patrně špatně, protože se nebudou muset bát toho, že by je někdo mohl klepnout přes prsty. Ať již vědomě či neúmyslně tlačí nás takto zpět k vládě jedné politické strany. Ze zkušenosti víme, že vládnoucí straně poskytuje její výsadní postavení mnoho nástrojů, jimiž může usilovat o změnu mezivolební dočasnosti v trvalý stav, a to bez ohledu na mínění občanů. Nejsem si jist, že by dlouhodobá monokultura jedné ze dvou smluvně opozičních stran přinesla lepší výsledky než kdysi spontánně odmítnutá nadvláda komunistů.

Martin Stín,

e-mail: Martin.Stin@seznam.cz

nezávislý publicista,

Praha 10