Problémem není obtížnost jazyka
ale kontinuita starých zvyků
Komentář Ilony Kovaříkové v Zemských novinách (úterý - 6.dubna) „Je to obtížnost jazyka, že si církev a stát nerozumí?“ je povrchní a zavádějící.
Byl jsem přítomen, jako dav, Televizní Arény s ministrem Pavlem Dostálem. Nedostal jsem příležitost se k problému vyjádřit více než jednou větou. Podepsal jsem jako jeden z prvních signatářů petici České křesťanské akademie. A měl jsem jedinečnou možnost od jara 1990 pozorovat českou politickou scénu po osm let zevnitř, jako poslanec parlamentu.
Problémem českého postkomunistického převratu, ekonomické a společenské transformace bylo, že byly „jako“. Zodpovědně říkám a na svém trvám, nebyla ochota jít na kořen věci a důsledně trvat na významu slov. Ostatně dnes sklízíme ovoce prázdných keců a krásných frází, za kterými chyběly skutečné činy. Výsledkem je ekonomický propad, odshora dolů jako mor rozšířená kriminalita a demoralizace!
Jedinečným symptomem pokračující choroby bylo na podzim 1990 urychlené projednávání a přijetí „Listiny práv a svobod“, krásných slov, nepodložených konkrétními skutečnostmi. Také jsem to tehdy české sněmovně do tváří řekl („v takovýchto dobách nezáleží tolik na dobře napsaném papíru, rozhodují stateční mužové“). Zírali na mne jako na podivína. Udělali jsme převrat „jako“. Tvůrci a upevňovatelé bývalého totalitního řádu prošli nepostiženi. Nebyli ani diskvalifikováni při ohromném převodu státního majetku. Je přirozené a lidské, že převody státního majetku často pak měly charakter obrovité lupičské transakce. Stejně je přirozené a lidské, že gro privatizace bylo jen o získání majetku a vlastnického postavení. Zodpovědnost vlastníka za majetek i své zaměstnance, politiků za společenství a stát se jaksi vytratila.
Pak již šly věci svou cestou. Politici, kteří prosadili a reprezentovali na veřejné scéně tento směr reformy, ze svého vlastního , existenčního zájmu blokovali budováni demokratických zpětnovazebních mechanismů. Sem patří i úloha a postavení církvi v demokratickém statě a společnosti. Je pravda, že za chození rodičů do kostele se nevyhazují děti ze školy. Úloha církve ve společnosti byla na papíře uznána. Byl jí vrácen i některý majetek - především takový, který byl i pro stát přítěží. Nikdy nebyla u rozhodujících osob na politické scéně vůle vydat církvi majetek, který by nesl při dobrém spravování zisk. Na takový majetek - lesy a půdu měli chuť jiní. Osm let se na české politické scéně odehrávaly rituální tance kolem církevního majetku. Často i ti, kteří se vyhlašovali bojovníky za práva církve na majetek, hráli jinou hru. Jedni se obávali materiální nezávislosti církve na státu, druzí chtěli mít církev závislou na své politické straně. Je neštěstím a ukazatelem naší české malosti, že hlas lidu těmto tanečkům nahrával.
Církve se svým morálním poselstvím zvláště do dnešní, z kořenů přirozeného bytí vytržené společnosti, patří. Církve mají mít i jistý majetek, který jim bude dávat nezávislost a udržovat i spojení s realitou života. Opakuji, nikdy nebyla vůle, slova o postavení církve ve společnosti a jejím právu na majetek, uvést v život. Bohužel ta vůle byla většinová, podívejte se do zápisů o jednání a hlasování parlamentu. Přesvědčuje-li mne ministr Dostál, (tak zněla i otázka v televizní Aréně), že se „vlamujeme do otevřených dveří“, nevěřím mu. Viděl jsem po několik let jednání i jeho strany v otázce církevních restitucí. Mám dobrou paměť, nezapomněl jsem jeho vystupování i hlasování ve sněmovně.
Církev , nezávislá na darech státu do pluralitní společnosti patří, je významným garantem jejího morálního zdraví. Dodávám a nemusí se mi některé činy jejich představitelů i příznivců líbit. I oni jsou do nějaké míry postižení půl stoletím totality, kterou prošly naše životy.
Platí, ne podle slov, ale podle plodů poznáte je.
7. dubna 1999
Čestmír Hofhanzl,
ecoline@volny.cz
Strana konzervativní smlouvy