HRŮZOVLÁDA DOBRA
Pokud se nepoučíme z chyb minulosti, budeme je opakovat
Historické ohlédnutí
Nedávno jsme si připomněli justiční vraždu dr. Milady Horákové a jejich spolupracovníků, stejně jako utrpení dalších nevinných lidí. Je příznačné, že totalitní moci nejvíce vadila vzdělaná právnička, která na pražském magistrátu pomáhala těm nejutlačovanějším. Neváhali použít proti ní ani těch nejodpornějších metod a prostředků, završených popravou, která otřásla kulturními lidmi na celém světě.
To vše někteří lidé konali ve jménu nastolení nového, údajně spravedlivého a historicky nutného, řádu, ve kterém se mělo dostávat každému vše dle jeho potřeb - komunismu. Jednotlivá lidská bytost ale, jak píše filosof Nikolaj Berďajev „…byla pokládána za prostředek a zbraň pro zjevení ne-lidského kolektivu, v němž musí zahynout lidská tvář a kde se lidská bytost musí podrobit novému kolektivnímu celku, jenž všude proniká svými úděsnými chapadly a který neguje vlastní hodnotu čistě lidského a všech čistě lidských rysů.“
Berďajev měl vlastní trpkou zkušenost s „novým řádem“, neboť byl v roce 1920 jmenován komunistickou vládou profesorem, za dva roky nato byl však z Ruska spolu s jinými vyhoštěn na tzv. lodi filosofů. Mohl hovořit, dá-li se to tak říci, o štěstí. Sovětská moc byla ostatně ještě mladá... Zemřel ve Francii v roce 1948. Tedy ten samý rok, kdy „úděsná chapadla“ nového „kolektivního celku“ začala rdousit lidi i u nás v Československu.
Nastává svoboda
a demokracie
Přišel ale listopad 1989 a ze zarytých nepřátel soukromého vlastnictví, kteří neváhali popravovat a na dlouhá léta zavírat do „výchovných táborů“ a „táborů nucených prací“ jinak smýšlející spoluobčany, se stali zarytí přátelé svobody jednotlivce a soukromého vlastnictví. A opět stojí v čele budování; tentokrát „tržní ekonomiky“ a „demokratického státu“. Za svou minulostí se pokoušejí udělat „tlustou čáru“, která by měla být dost „tlustá“, aby k nim nepronikly právní následky za jejich nelidské a protiprávní jednání.
Mají také novou vizi, ne zdiskreditovaný komunismus, ale jakási blíže nespecifikovaná „globalizace“ je „nadějí lidstva“. Nabízí nový, teď už skutečně „spravedlivý a spontánní řád.“ Globalizace je rovněž neodvratný a historicky nutný proces, ze kterého budeme jednou „profitovat“ všichni. Zatím tomu tak ale není. Ve východní Evropě klesla životní úroveň takřka přes noc. V Bulharsku, Makedonii, Rumunsku dostávají důchodci dva dolary měsíčně. Jedná se, alespoň dle názoru profesora ekonomie z univerzity v Ottawě M. Chosudowského, o přímý důsledek reforem prováděných Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a Světovou bankou.
„Nejdříve musí proběhnou fáze diktatury proletariátu, abychom se dostali do marx-leninské říše svobody,“ hlásali speciálně školení dialektici před lety. „Nejdříve si musíme utáhnout opasky, abychom se za pět, deset let měli jako v Rakousku,“ poučovali nás často titíž lidé ještě zcela nedávno. A někteří dodnes. Jakousi „morální záštitu“ nad nimi převzal Václav Havel: „Promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se možná někteří z vás obávají, připravovaly desítky dobrých lidí,“ řekl 17. prosince 1989 v tehdy ještě Československé televizi.
Pohled ekonoma
„Když MMF vstoupí do některého státu, první, co řekne je to, že chce stabilizovat ceny, ale první co udělá je to, že provede devalvaci, která později vede k hyperinflaci. Hodnota výdělku poklesne natolik, že minimální plat v mnoha východoevropských zemích je pod dvaceti dolary měsíčně. To je výsledek manipulace mezinárodních finančních institucí a očividně se tímto způsobem vytvářejí podmínky pro vyvolávání střetů ve společnosti. Program exekučních likvidací se uplatňuje v celém světě. Jsme svědky procesu ničení ekonomiky a nastolení chudoby, která není důsledkem vyčerpání a nedostatku surovin. Právě naopak, jde o záměrnou likvidaci existujících výrobních systémů, v některých případech i likvidace celých států,“ konstatuje prof. Chosudowský.
V rámci iracionálního a destruktivního finančního systému, který je nám vnucován, jsme potom svědky masivních „loupeží za bílého dne“, prudkých inflací a deflací, nevyplácejí se mzdy a vyvolávají se ony zmíněné střety ve společnosti. Masarykův odkaz – Československá republika, byl již zlikvidován. Lidská práva – právo na práci a spravedlivou odměnu za ni, které má garantovat nová, svobodná a demokratická Česká republika, jsou vysmívána a ironizována, často i samými vládními úředníky, kteří se zavázali je chránit. Vše prý vyřeší trh. Člověk je opět vnímán jako nástroj, tentokrát k dosažení zisku několika málo „globálních soukromých hráčů“. Ale získávat něco bez přiměřené vlastní námahy, často za použití násilí, to bylo blízké i bolševickým „lidem zvláštního ražení“. Odtud možná pramení jejich pochopení pro jinak obtížně pochopitelný „globalizační proces“, v němž ale ani ti (všeho) schopní z české kotliny nemají šanci se mezi „globální hráče“ zařadit.
Hledání východisek
„Nebudeme mít kvalitní měnu, dokud jiní nebudou mít možnost nabídnout nám lepší měnu než úřadující státní administrativa,“ uvedl na základě celoživotního studia ekonomických procesů a teorií nositel Nobelovy ceny za ekonomii F. A. Hayek. Předpověděl hospodářskou krizi let třicátých, jako důsledek iracionální politiky americké centrální banky a nesouhlasil s politikou MMF a Světové banky. Odmítal absolutizaci makroekonomických pouček a soustředil se na tvůrčí schopnosti jednotlivců – mikroekonomii. Velký důraz kladl na rozvoj tzv. nezávislého sektoru mezi sektorem vládním a obchodním. Bohužel žádný z tzv. liberálních politiků, z nichž někteří se hlásí k památce dr. Horákové, ačkoliv pro utlačované dělají málo, pokud vůbec něco, se nepokusil uskutečnit podnětné návrhy prof. Hayeka.
Této výzvy se proto chopila Strana za životní jistoty (SŽJ), které je konkurenčními politickými subjekty často podsouván pouze sobecký zájem o časté a výrazné valorizace důchodů (snad proto, že se dříve jmenovala DŽJ – Důchodci za životní jistoty). Při hlubším zamyšlení stanovisko SŽJ dobře pochopíme. Senioři totiž, na rozdíl od mladších spoluobčanů, na vlastních peněženkách a celoživotních úsporách již vícekrát pocítili všelijaké výrazné administrativní zásahy do hodnoty peněz a následnou bídu: Za Adolfa Hitlera říšská marka za deset korun československých, za premiéra Zápotockého výměna pěti korun za jednu, sovětský rubl za deset korun československých a tak dále.
Budoucnost závisí i na nás
Otázkou zůstává, kolik dalších stran, občanských sdružení a jednotlivců se k tomuto hnutí za „svobodné peníze“ připojí, neboť k přijetí Hayekova ústavního dodatku ve znění: Parlament nevydá žádný zákon omezující komukoli právo držet, kupovat, prodávat nebo půjčovat jakýkoliv druh peněz, který si zvolí, uzavírat v něm smlouvy nebo vynucovat si jejich plnění, kalkulovat či vést v něm své účty, je zapotřebí tří pětin poslanců i senátorů.
Prof. Hayek svůj návrh považoval za klíčovou reformu, která může rozhodnout o osudu svobodné civilizace. A pokud jsme odmítli vládu jedné strany, jako osudově chybnou „cestu do otroctví“, je třeba nyní odmítnout také nadvládu jedné monopolní emisní banky, neboť tato cesta také ke svobodě nevede. Úcta k památce obětí komunismu nás, a speciálně nás zde v České republice, kteří jsme jako jedni z mála měli možnost zažít jak demokracii, tak totalitu, k tomu svým způsobem zavazuje. Nebo ne?
Milan Rokytka,
autor je nezávislý publicista