Vězeňské nepokoje v plné míře odhalily fakt, který se nevztahuje pouze k vězňům, ale ke všem občanům státu. Byl schválen zákon, u něhož bylo předem jak moci výkonné, tak moci zákonodárné známo, že stát nebude jeho ustanovení dodržovat. Na druhé straně bude s platností zákona okamžitě požadovat, aby jej dodržovali vězni.

Stát, který po léta neplnil minulý zákon o výkonu trestu v mnoha ustanoveních, ukládá další povinnosti vězňům. Tato nerovnost mezi státem a občanem je dlouholetý problém naší demokracie. Protože vězení jsou místem, kde si člověk, ocitnuvší se ve vyhroceně životní situaci, nejostřeji uvědomí svou pozici, nejdříve zde také vzniká otázka po platnosti společenské smlouvy mezi občanem a státem, který si občan ke svému užitku zřizuje.

Systém trestní spravedlnosti má mnoho rovin. Zabývejme se dvěma z nich.

Lidé, zděšení rostoucí kriminalitou a postrádající bezpečí na ulicích a ve svých domovech, chtějí, aby stát efektivně fungoval. Chtějí, aby stát plnil svou zákonnou povinnost napravit pachatele a zajistit ochranu zájmů poškozeného.

Stát je v této oblasti už dlouhodobě paralyzován a představitelé výkonných složek, zabývajících se společenským bezpečím, si stěžují na nejrůznější nedostatky, a zvláště pak jedna na druhou. Policie si stěžuje na soudy, soudci na Ministerstvo spravedlnosti, všichni pak na nedostatek financí. Člověk, který se cítí ohrožen a ten, který se stal oběti, není předmětem jejich sporu. Druhou stranou jsou lidé, kteří s nefungující trestní spravedlnosti přišli do styku jako pachatelé. Kromě dlouhého trestního řízení jim také hrozí vězení. V mnoha případech by byli schopni a ochotni nahradit to, co způsobili, pokud nebudou zavřeni. Toto jim není umožněno kvůli nefungujícímu trestnímu systému. Pachatel v mnoha případech chce a může napravit svou chybu, poškozený je připraven přijmout náhradu. V té chvíli nastoupí státní pojetí trestní spravedlnosti, pomine zájem poškozeného i pachatele, a člověka zavře.

Stát se tak dostane do neřešitelné situace, kterou si ovšem sám způsobuje. Neplní společenskou zakázku, tedy satisfakci pro poškozeného. Produkuje další osobní neštěstí. Poškození, právem rozčilení z nefungující spravedlnosti, se domáhají vyšších trestů omezujících svobodu, protože dobře vnímají, že za tohoto stavu trestní spravedlnosti provozované státem je to pro ně jedinou satisfakcí, neuvědomujíce si, kolik to bude stát jejich peněz a co to bude znamenat pro lidi zavřené, jejichž pocit nespravedlnosti se po propuštění změní v nenávist a další činy ohrožující další oběti. Nefungující trestní spravedlnost produkuje další pachatele. Samozřejmě i další oběti.

Vězeňství bylo již po léta skládkou, kam zastaralý justiční systém odkládal své nepohodlné produkty, aniž by kdokoli dbal na zabezpečení a úroveň tohoto odpadkového koše. Osvícená část vězeňského personálu byla první, kdo již před čtyřmi lety varoval, že vězeňství je sud s prachem, na kterém bezstarostně sedíme. Bohužel bezvýsledně. Výkonná moc - dobře vědouc o této hnisající ráně — se obávala jakéhokoliv stahu, aby nebylo ještě hůře.

Moc zákonodárná se problému, pro ni okrajovému a značně nepopulárnímu, raději vyhýbala, a masírovaná veřejnost požadovala pouze tvrdší tresty, aniž by tušila, jaké plody tento přístup ponese. První vláda, která přišla s ucelenou představou trestní politiky, ji zatím nestihla realizovat. Paradoxně se nyní osvícená část vězeňského personálu octla s vězni na jedné lodi, když společně s nimi říká, že nový zákon v současně podobě je nešťastný, neboť staví vězně do neřešitelných situací, že hygienické a materiální podmínky ve vězeních jsou neúnosné a že přeplněnost je třeba řešit koncepčně zcela novou trestní politikou využívající alternativní tresty. To vše je třeba navíc udělat velmi rychle. Bude-li zákon v této podobě platit nadále, lze předpokládat další nespokojenost.

Je třeba zadat společenskou objednávku pro zacházení s pachatelem. Lidé, po léta pracující s pachateli i s oběťmi v nevládních organizacích, mohou nabídnout řešení. Je jenom záležitostí státu, zda tuto nabídku využije.

Jana Chalupová