na ochranu komunistů, milicionářů a estébáků

Podáním ze dne 9. 9. 2000, jež bylo Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen Úřad) doručeno dne 12. 9. 2000, oznámil jsem ve výše uvedené věci převzetí zastoupení pana Petra Cibulky a tuto skutečnost doložil kopií plné moci z 8. 9. 2000. Současně jsem požádal o zaslání podnětů, o nichž je hovořeno v dopise Úřadu ze dne 4. 9. 2000 v té souvislosti, že jsou podkladem Vámi na den 22. 9. 2000 nařízeného jednání Úřadu. Vyžádané podněty jsem přes opakované urgence nedostal.

Za situace, kdy Úřad neodpovídá na prokazatelně doručenou korespondenci právního zástupce, nikdo z Úřadu nebere hovory na čísle 21008230 uvedeném (jako jediné telefonické spojení na Úřad) na předvolání a označeném coby kontakt pro „bližší podrobnosti“ a možnost spojení s Úřadem faxem lze zjistit až na internetu, mohou být dány vážné pochybnosti o standardním fungování takového Úřadu.

Je nepříliš šťastnou skutečností, že citovaný zákon č. 101/2000 Sb., na jehož základě vykonává Úřad svou činnost, byl opakovaně různým způsobem presentován ve sdělovacích prostředcích, přičemž byla jednostranně zdůrazňována práva Úřadu. Bohužel tyto mnohdy laické výklady podstatným způsobem opomíjely, že Úřad nestojí „nad zákonem“ a že jeho působnost je nutno vidět v kontextu ostatních právních norem. Pokud podobné názory snad mezi nejširší veřejnosti vznikly, lze to zčásti přičíst krátké účinnosti zákona a dále také potížím spojeným s jeho výkladem a uvažovanou aplikací. Nesprávné pochopení zákona může také vést k různým bezdůvodným podáním. Tyto nesnáze jsou u nového předpisu pochopitelné, v žádném případě ale nesmí dojít k tomu, aby neodborné právní náhledy a účelově motivovaná podání ovlivnily vlastní jednání před Úřadem, kde se očekává odborný přístup při výkladu a aplikaci citovaného zákona.

Bohužel nepříznivý dojem získaný neúspěšnými pokusy kontaktovat Úřad jsou umocněny po seznámení se s obsahem webovských stránek Úřadu, kde namísto odborného výkladu působnosti zákona a jeho základních pojmů, které tuto působnost vymezují, se nacházejí pouhé parafráze zákonného textu, nenasvědčující příliš jeho správnému pochopení. Takto vylíčená právní úprava zcela odpovídá předcházejícím obavám ze zneužívání předmětného zákona. Pak se však nelze divit, že Petr Cibulka je neuvěřitelně rychle po konstituování Úřadu, který ještě zjevně nezačal normálním způsobem fungovat, předvolán v dané záležitosti, jež s působností zákona č. 101/2000 Sb. zjevně nemá a ani nemůže mít nic společného.

1) Pokud předseda Úřadu tvrdí, že předmětem bude šetření okolností vydání Cibulkových seznamů (jde o seznamy spolupracovníků StB a důvěrníků StB zveřejněné v roce 1992), pak lze na toto jednání (zveřejnění seznamů) sotva vztahovat zákon č. 101/2000 Sb. Platí totiž zásada známá jako „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“, tj. princip legality a nepřípustnosti retroaktivity (zpětné účinnosti právních norem). I v případě účelového vykonstruování, že se zákon č. 101/2000 Sb. „vztahuje“ na jednání, k němuž došlo v roce 1992 (či v jiných letech v době do účinnosti zákona – 1. 6. 2000) a absurdní snahy uvést do souladu se zákonem publikace uveřejněné před tímto datem, by podobné pokusy o manipulaci s fakty a zákony narazily na článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2) Petr Cibulka se rozhodně nebude muset vyjádřit k „okolnostem vydání seznamů“, neboť i pro Úřad je závazný tiskový zákon v jeho nové podobě – zák. č. 46/2000 Sb. Dle jeho ustanovení § 16 odst. 1 Petr Cibulka má právo odepřít Úřadu poskytnutí informací o původu publikovaných seznamů.

A obdobně jako v bodě 1) i zde – v případě pokusu toto právo neuznat a vyvozovat jakýkoli postih vůči Petru Cibulkovi – ztroskotá takové úsilí na dnes již dostatečně propracované a známé judikatuře Evropského soudního dvora. Právo na ochranu zdrojů informací spadá pod desátý článek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (svoboda projevu). Příslušné precedenty jsou k dispozici a není pochyb, že v daném případě by pan Cibulka měl se svou věcí u Evropského soudu pro lidská práva plný úspěch.

3) Pokud alespoň v krátkosti k působnosti zákona č. 101/2000 Sb., vztahuje se tento na „veškeré zpracování osobních údajů“, ať už je toto prováděno státními orgány, orgány územní samosprávy, jinými orgány veřejné moci či fyzickými nebo právnickými osobami. Negativní vymezení působnosti stanoví, že právní úprava se nevztahuje na zpracování osobních údajů fyzickou osobou pro její osobní potřebu, na nahodilé shromažďování dále nezpracovávaných osobních údajů a rovněž (s určitými výjimkami) na některá výslovně vyjmenovaná zpracování osobních údajů (kupř. zpravodajskými službami, Policií České republiky, Ministerstvem financí, Národním bezpečnostním úřadem a Ministerstvem vnitra).

Primární a určující tudíž není ono „shromažďování osobních údajů“, nýbrž teprve „systematický postup nebo soubor postupů, jehož cílem je získání osobních údajů“. Shromažďuje-li tedy kupříkladu publicista ve své kartotéce různé údaje, které spadají pod zákonem vymezený pojem osobní údaj nebo citlivý údaj apod., nebude se na takové shromažďování osobních údajů zákon č. 101/2000 Sb. vztahovat. Shromažďování osobních údajů není cílem této činnosti. Cílem je výkon vlastní profese, s níž je vytváření podobné databáze s osobními údaji spojeno. Podobně tomu bude u pracovní činnosti personálních útvarů podniků, které osobní údaje fyzických osob (zaměstnanců) shromažďují proto, aby mohly dostát právům a povinnostem účastníků pracovněprávních vztahů (z osobních údajů zaměstnance vyplývá posouzení a určení jeho pracovněprávních nároků). Stejně tak se úprava dle zákona č. 101/2000 Sb. nepoužije na shromažďování osobních údajů fyzických osob při nejrůznějších aktivitách v oblasti dokumentování historie, šlechtické genealogie (ale i genealogie občanské) aj., jelikož cílem (viz formulaci v ust. § 4 písm. f) posuzovaného zákona) tu nebude ani tak samotné získávání osobních údajů, jako spíše dokumentování historie a historických souvislostí.

4) Úřad ve své vlastní presentaci na webovských stránkách správně uvádí, že smyslem zákona č. 101/2000 Sb. je Listinou základních práv a svobod garantovaná ochrana soukromí občana, které je v současné společnosti vlivem rozvoje informačních technologií stále více narušováno. S tím nelze než souhlasit. Avšak zákon č. 101/2000 Sb. nalezne především své uplatnění v ochraně soukromí občanů vůči stále většími informačními technologiemi disponujícím orgánům státu. Především státní instituce vyvíjejí ono shromažďování osobních údajů systematickým postupem s cílem získat osobní údaje za účelem dalšího zpracování. Zde by mělo být hlavní pole působnosti Úřadu!

5) V dalším si dovoluji vrátit se k argumentaci nastíněné v předcházejícím sdělení z 9. 9. 2000, jež souvisí s postavením Státní bezpečnosti jako organizace zločinné.

Nelze popřít, že Státní bezpečnost byla zločinnou a zavrženíhodnou organizací ve smyslu ustanovení § 2, odst. 2 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Od tohoto zákona, který lze aplikovat již sedm let, nelze v žádném případě odhlédnout, je-li dnes hovořeno o „právech“ někdejší StB na ochranu „osobních údajů“. Pro úplnost tohoto stanoviska opakuji, že Státní bezpečnost jako taková se stala součástí historie. Jde však o historii blízkou a někteří její aktéři vystupují i v současnosti. Je nutno setrvat na stanovisku, že ti, kdo ve službách Státní bezpečnosti v letech 1948 – 1989 aktivně prosazovali režim, který programově ničil tradiční hodnoty evropské civilizace, porušoval lidská práva a svobody, zapříčinil hospodářský úpadek, páchal justiční zločiny a terorizoval nositele odlišných názorů, se dnes nemohou dovolávat ochrany v tom smyslu, aby – je-li tato část historie dokumentována – byli ušetřeni zmínky o své osobě. Ze zákona č. 198/1993 Sb. lze dovodit zločinný charakter Státní bezpečnosti jakož i to, že organizace jako Státní bezpečnost je hodna zavržení. Za stejně zavrženíhodný je citovaným zákonem (viz jeho ust. § 2) prohlášen zločinný a nelegitimní režim založený na komunistické ideologii. Naproti tomu zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu v ustanovení § 3 vysoce z hlediska mravního hodnotí odpor občanů proti tomuto zločinnému režimu. Tento odpor je uvedeným zákonem prohlášen za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.

Právo občanů na odpor proti zločinnému režimu nemůže být pouhým zpětným hodnocením nedávné minulosti. Toto právo je stále, a to i do budoucnosti, nedílnou součástí ústavního pořádku České republiky. Listina základních práv a svobod (viz článek 3 Ústavy České republiky) ve svém článku 23 přiznává občanům právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Vedle právní úpravy dané určitým výčtem právních norem, v tomto případě zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (právo positivní) tak existují práva občanů, založená na principu práva přirozeného. Žádný zákon, tedy ani zákon č. 101/2000 Sb. nelze vykládat a aplikovat tak, že by při tom docházelo k porušování práv a svobod založených Listinou základních práv a svobod, tedy kupříkladu práva svobodného projevu a práva na informace, práva vyjadřovat své názory, svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace atd. dle článku 17 Listiny, pojednávajícím o politických právech.

Je tedy nezbytné vidět i tento rozměr problematiky. Umožnění toho, aby podněty vycházející z okruhu někdejší StB či v „zájmu“ někdejší StB byly v rámci působnosti zákona č. 101/2000 Sb. vážně Úřadem projednávány, odporuje nejen zákonu z roku 1993, který StB definitivně zahrnul mezi organizace zločinné, nýbrž je v evidentním rozporu s Ústavou České republiky se všemi důsledky z tohoto vyplývajícími, včetně práva občanů bránit se takovému postupu.

6) Zapomíná se, že nezbytnou protiváhou k rozsáhlým právům Úřadu respektive těch, kteří jsou oprávněni kontrolovat plnění zákonem uložených povinností, jsou povinnosti na straně samotných kontrolujících, jež jsou jednak stanoveny zákonem č. 101/2000 Sb., jednak vyplývají pro ně jakožto veřejné činitele z právních předpisů jiných. Úřad ani jeho pracovníci nestojí, jak výše uvedeno, „nad ostatními zákony“ a nemohou „vše“, jak někdy bylo z chybné interpretace zákona v tisku dovozováno. Je zde řada kontrolních mechanismů na straně kontrolovaných, spočívající v případné obraně pomocí norem trestního práva popřípadě přezkoumáním zákonnosti rozhodnutí soudem v rámci správního soudnictví atd.

15. září 2000

obr. předvolání od Úřadu na ochranu osobních údajů