Oslava ponížení

Před nedávnem se mi dostal do rukou Zpravodaj Konfederace politických vězňů České republiky, věnovaný 10. výročí založení. Slavnost desetiletého trvání se uskutečnila na pražském Hradě, jak nadšeně oznamoval článek Zpravodaje. Celý průběh akce moderovali bratři Čestmír „Rotor“ Čejka a Jiří Stránský. Druhý jmenoavaný je notoricky znám svým prosazováním svérázného způsobu potrestání komunistických zločinců z řad bestiálních vyšetřovatelů, sadistických bachařů, fanatických soudců a podobné sběře. Podle pana Stránského postačí na tyto zločince pouze ukázat prstem, aby se prý o nich vědělo. Jen nevelký počet bývalých politických vězňů odmítá nezdravě pacifistický názor pana Stránského. Jeho úhlavní oponent, předseda Konfederace politických vězňů JUDr. Stanislav Drobný, však dokázal téměř nemožné: V konfliktu mezi právy důstojníků a spolupracovníků komunistické StB na ochranu soukromí a Petrem Cibulkou, ohroženým už celkově šestým uvězněním, tentokrát tímto „demokratickým“ státem, za jejich zveřejnění, dokázal se NEpostavit na stranu Petra Cibulky. (A pokud ano, tak PŘÍSNĚ TAJNĚ!!!). Jeho političtí vězni mohou být na svého předsedu skutečně pyšní. Ti ostatní samozřejmě na hradní slavnosti chyběli. Těžko by asi mohli strávit poníženeckou úlitbu současným mocným, kteří se vahou svého postavení zasadili o beztrestnost komunistické chásky. Ochránci zločinců tímto počinem získali stejný punc zločinu jako jejich chráněnci.

A tak se stalo, že se slova ujal současný zločinec č. 1 Václav Havel, který přítomné, jako vždy, potěšil svojí laskavou humanitou. Následný projev pronesl předseda KPV br. Stanislav Drobný. Jeho řeč byla zvětralým odvarem dřívější odvahy a statečnosti. V závěru své řeči se prosebně obrátil na V. Havla těmito slovy:

„Proto se obracíme na Vás, pane presidente, na Vás pane předsedo Poslanecké sněmovny, na Vás dámy a pánové, abyste se zasadili o odstranění pozůstatků komunismu v naší zemi.“

K řečnickému pultu pak přistoupil zločinec č. 2 současný předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Stojí za to citovat jeho nejdůležitější myšlenky:

„Vážím si Vašeho pozvání, neboť Vy svými osudy představujete příklady mimořádné občanské a lidské statečnosti. Naše společnost však rychle zapomíná na minulost. Svoboda vyžaduje zodpovědnost vůči tomu, jak svůj život naplnit. Ne všichni však to přijímají. Počáteční nadšení z polistopadové svobody vystřídal negativismus a ten přináší dezorientaci veřejnosti. Není to tedy náhoda, že komunistická strana se v preferencích ocitla na druhém místě. Stojíme na křižovatce. Skrytí socialisté všech barev usilují o změnu. Považují se za ty, kdo mají právo kontrolovat dění ve společnosti. Nesocialistické směřování je předmětem útoků. Jsou znevažovány výsledky, z mladé generace se vymazává historie. Tyto názory a postoje se neprojevují jen u nás, nýbrž i v západních zemích, v nichž se setkáváme s mimořádně příznivými postoji ke komunismu a komunistům. Není lehké předat Vaše zkušenosti další generaci. Naše společnost je Vám mnoho dlužná. Brání se potrestání komunistických zločinců, dějí se pokusy zapomenout. S tím se nemůžeme smířit.Váš příklad je nám velkou vzpruhou. Budeme usilovat o to, aby přinesené oběti nebyly marné a spravedlnost a pravda nakonec zvítězily.“

Vraťme se nyní o čtyři léta zpět do doby, kdy byl vážený předseda Poslanecké sněmovny váženým panem premiérem. Na mítinku v Praze 10 ve Vršovicích dne 21. března 1996 odpovídal V. Klaus na dotazy občanů. Když přišlo na řadu téma potrestání komunistických zločinů s žádostí o odčinění majetkových křivd a bezpráví páchaného na vysokoškolácích, kteří byli vyloučeni z politických důvodů ze studia po roce 1948, Václav Klaus moudře odpovídá:

„Vždycky mám při těchto dotazech dojem, že když půjdeme do důsledku, tak přece to dívání se zpět by nemohlo nikdy skončit. Nakonec by to muselo skončit tím, že my všichni, kdo jsme žili v tom komunistickém Československu, jsme byli poškozeni a prostě chceme, aby nám někdo dal nějaké odškodnění. Já ale nevím, kdo by to byl.“

K dotazu, zda souhlasí s tím, že není v ČR postihována propagace komunismu se premiér V. Klaus vyjádřil takto:

„Já skutečně nevím. Já na to neumím dost dobře odpovědět. Já nevím, co je přesně propagace komunismu. Já jsem plně přesvědčen o tom, že nám v této zemi v žádném případě žádný komunismus nehrozí. Já jsem přesvědčený o tom, že jestli strana pana Štěpána půjde do voleb, tak dostane pár desetin procenta hlasů. Mně se zdá, že pokusy tuhle stranu nějak jednoduše zakázat skoro nejsou potřeba.“

Po tomto vysvětlení oznámil V. Klaus posluchačům, že pro návrh zakázat komunistickou stranu on hlasovat nebude.

A jsme opět ve Španělském sále 9. února 2000, kde shromáždění politických vězňů zakončil svou řečí předseda Ústavního soudu br. Zdeněk Kessler. Ten si postěžoval, že zločiny spáchané komunisty nebyly potrestány, zapomněl však dodat, že se tak stalo díky váženému panu presidentovi i váženému panu předsedovi Poslanecké sněmovny. Další z řady vážených, pan premiér Miloš Zeman, se omluvil pro neodkladné jednání a tak jeho krátký pozdravný dopis přečetl pan senátor Musial. Po oficiální části se účastníci rozešli do přílehlých prostor Španělského sálu, kde bylo podáváno občerstvení. Všichni účastníci se shodovali v tom, že oslava proběhla v přátelské pohodě.

Z mého pohledu člověka, který pro kratší dobu věznění nebyl dostatečně převychován navrhuji, aby si bývalí političtí vězňové změnili název své organizace na Klub převychovaných vězňů. Zkrátku mohou nadále užívat. Komunističní zločinci, kteří věznice a tábory nucených prací nazývali Nápravně výchovnými ústavy, mohou být s výsledky své činnosti plně spokojeni.

BohumilObdržálek, USA,

e-mail:obdrzalek@vermontel.net