Vyhlášená, „všenárodní diskuse o vzdělávání“ probíhá zatím podle jejich scénáře. Médiím a občanské veřejnosti byla přidělena role ministrantů nebo kibiců. Je to vidět z řízených diskusí v učitelském týdeníku, z novinových rubrik stranících zájmovým skupinám, které jsou momentálně u vesla v ministerstvu školství, i z prvních kvazi-diskusních „fór“ zorganizovaných v Praze školskou správou. Profesionální a vědecky fundované rozbory, oponentury a polemiky k uvažovaným změnám včetně středního školství kopej špendlíčkem. Snad se prokopeš na několik vyjímek. Důvod zjevné apatie a nedůvěry k ministerské výzvě je obecnější: Učitelstvem obchází strach, který se jmenuje existenciální úzkost z nezaměstnanosti. Z venkova je na pochodu do velkých měst. Ochromuje u pedagogů nápadnější názorovou osobností profilaci, svobodné používání vlastního kritického, nezávislého rozumu i profesionální zkušenosti. Vede je k opatrnosti, konformnosti a netečnosti. Jsou tu i další důvody neochoty ke skutečné diskusi: Řadoví kantoři, ale i někteří ředitelé škol a funkcionáři na okresní úrovni, mnozí rodiče zapojení v tzv. radách škol, a dokonce i bývalí vysocí funkcionáři ministerstva školství, kteří neprokázali „pružnost“ v přizpůsobování šlendriánům a byli proto z úřadu vytěsněni, vědí už několik let svoje. Na vlastní kůži zažili, co to znamená jít s novými školskými pány na led, i to, jak často jejich pracné a dobře promyšlené návrhy zametli někteří byrokrati pod koberce. Pamatují si „naivní“ kolegy, kteří se za svoji aktivitu a nebojácnost dočkali jako „potížisté“ existenčních postihů a nebo jiných represálií. Mohli by vyjmenovat ministerské mouřeníny, kteří jsou ochotni udělat kdejakou špinavou práci, často jen ze strachu o vlastní židli a před ještě většími dráby nad nimi. Takto často v zárodku (dost podobně jako na normalizace) se dusí ve školství jen poctivostí motivovaná iniciativa, kontroverzní názory a eliminují se lidé, kteří jsou nepohodlní nebo jen vyčuhují z průměru. Už přesněji víme, proč zatím přikyvovací a naorganizovaný kurs „všenárodní diskuse“ se udržuje v mantinelech, které stanovují vládnoucí školští lobbisté ? Jde o jen dočasný nebo o trvale „inovovaný“ školský establishement? Bůh ví, jak má být za takových poměrů dosaženo „všenárodní dohody“ o vzdělávání, když kdejací kostlivci z karmelitských šuplat a skříní, jejich příbuzní a kamarádi, prodělali pohádkovou reinkarnaci. Tajné šamanské tance i s lidskými obětmi a rituálními úlitbami ale pokračují. Mají řadu scénářů a herců. Nás zajímají ty kolem centrálního tématu - „státní maturity“.

Položme pár dalších otázek a všimněme si jednoho alarmujícího příkladu za všechny: Proč se asi před koncem minulého roku v zákulisí tří školských ústavů odehrál úřednický poker o totální kontrolu nad klíčovou státní zakázkou, kterou státní maturita bude? Proč jej ředitelé Výzkumného ústavu pedagogického (VÚP) a Výzkumného ústavu odborného školství (VÚOŠ) prohráli a „hru“ vzdali ve prospěch ambiciózního ředitele Ústavu pro informace ve vzdělávání (ÚIV) , ačkoli jen do jejich kompetence (i podle statutů ústavů) obrovské obsahové změny s maturitou související patřily? Proč ředitel VÚP „organizační změnou“ hodil přes palubu svůj vyškolený, zapracovaný a nákladně technicky zabezpečený odborný tým soustředěný v Centru pro hodnocení výsledků ve vzdělávání? Proč bez rozumného důvodu zlikvidovat toto výkonné a fungující zařízení určené prozíravě už bývalou vládou pro měření kvality výstupů (tzv. evaluaci) v celém českém školství a nikoliv jen pro přípravou maturitních testů? Proč „svoje“ lidi, nyní nově nezaměstnané, předhodil bez skrupulí na pospas „kádrové selekci“ ÚIV? Jaké jsou skutečné důvody zákulisních „dohod a smluv o spolupráci“ ředitelů tři státních institucí, kteří tuto reorganizaci podnítili, a z hlediska pracovního práva sotva budou úplně v pořádku? Kdo takovou ryze účelovou administrativní „reorganizaci“ neodpovědně a nemravně ohrozil všechny termíny přípravy (např. tzv. katalogů maturitních předmětů) a zavinil nejspíše velké finanční ztráty při plnění státní objednávky?

Předpokládejme, že školským vašnostům se nejspíše nelíbilo, že zmetkovitost Sondy Maturant s řadu neshod z hlediska jakosti odhalila i doložitelná analytická čipernost a zdatnost odborníků VÚP v jeho Centru pro hodnocení výsledků ve vzdělávání. Centrum z hlediska metodiky kontroly jakosti ovšem správně zafungovalo i jako funkční zpětná vazba, i jako zdravě konkurenční prostředí, i tím, že nasadilo vysoký standard kvality odborné vědecké práce. Vadilo to nejvíce jen šéfovi ÚIV? Sotva. Přesto se propůjčil k divné hře již dříve. Ačkoli původně ručil jen za logistiku, technicko-organizační zázemí experimentu, od počátku si přisvojoval role garanta projektu Sonda Maturant, vykladače koncepce i zadavatele zakázek (viz. např. Učitelské noviny a Lidové noviny). Neškodily tyto jeho ambice experimentu od počátku? Není také jeho vinou, že sonda nakonec skončila jako Lazar na invalidním vozíku? Když odborné pracoviště ve VÚP loni zpochybnilo i „logistiku“ ÚIV a když jeho detailní položková analýza testů objevila ve vyhodnocování testů ÚIV sérii chyb, které kreslily výsledky testování, došlo místo ocenění výsledků práce Centra k „organizačnímu“ opatření, které znamená rozmetání a likvidaci celého nepohodlného týmu. Je zjevné, že o tom rozhodoval mnohem vyšší pán, než ředitelé resortních ústavů. Smutně proslulý náměstek ministra pro základní a střední školství? Sám ministr? Kolik je asi dalších ještě neznámých, hlavně personálních averzí, které mohly vést k odvetě?! Je to další projev klientelismu (deformuje a často paralyzuje kompetentní rozhodování školské správy už po řadu let) nebo je to obecnější projev neefektivnosti a marasmu státní školské byrokracie?

Umlácený pedagog

Našinec se nad tím jen ušklíbne, cizinci ale nevycházejí z úžasu. Bylo na spadnutí, že zahraniční projekt, získaný pro české školství původně jen zásluhou a iniciativou dnes už bývalého šéfa Centra VÚP, plánuje holandská strana financovat v řádech milionů a chce se aktivně podílet na supervizi přípravy státní maturity. (Jak se to asi líbí vašnostům, že někdo cizí jim chce koukat na prsty a pod pokličku?). Nekompromitují nepředvídatelné ministerské veletoče věrohodnost a kompetentnost jiných kvalitních státních úředníků jen proto, že jeden vašnosta má jako priority jiné starosti, Ty svoje soukromnicky interní, lobbistické a provinciální? Nyní rozhodl, že příprava státní maturity bude už jen pod střechou ÚIV. Odpovědnost za přípravu nepřevezme ovšem potížista a šťoural z VÚP, ale žena bývalého ministra.... (Další „nepříjemnosti“ tím budou vyloučeny? Jak asi?) Řekněte, není to čecháčkovsky mazané? Malér, který už před půl rokem vyžadoval korektní, profesionální řešení, je zase spláchnutý, skoro po švejkovsku. Z nouze se udělala ctnost! Nikdo chybu nepřiznal. Podle zásady, když nevíš, jak dál, udělej reorganizaci, byrokrat vycucal na počkání z prstu novou instituci s novým jménem. Fungující (ale příliš vědeckou, objektivní, nezávislou), zrušil! Příliš iniciativní a horlivé zaměstnance z ní podrobil selekci. „Vytříděné“ prohnal uličkou prosebníků. (Však v ní všichni ohnou hřbet). Zase nám zavládla loajalita. Vzor: Khaki-střih! Inu, jaký pán, takový krám. Anihilace myšlenek, výstupů a osobností je skoro dokonalá! Ať nám proto dál velí amatéři. Termíny jim odložíme. Nevadí, že se nikdo už zase v ničem nevyzná. Začne se znovu, od nuly. Nějak to stejně dopadne. Ať žije budoucí státní maturita! Ať žije všenárodní diskuse! (Pak že nám nefunguje druhá normalizace školství? Jak krásně, soudruzi! Dejte to do usnesení!).

Ivo Fencl je nezávislý publicista a pedagog

Epilog

14. července 1939, v den francouzského státního svátku, zemřel v Praze Alfons Mucha. Rytíř Čestné legie na návrh francouzského prezidenta nesměl být z nařízení německých úřadů slavnostně pohřben, pohřební obřad odmítla provést i katolická církev, neboť nebyl jejím dobrým synem...“ Alfons Mucha nebyl nikdy jmenován profesorem na pražské Akademii, a jeho dílo nejrozsáhlejší, kterému věnoval dvacet let života - Slovanská epopej - nebylo trvale, ani důstojně umístěno, dokud byl živ - a ani poté: Zámek v malém moravském městě rozhodně nepatřil k prvořadým turistickým atrakcím. Český umělec, ceněný především v cizině, dokázal vtisknout dávnému národnímu snu mezinárodní charakter a současně zobrazit i nejtěžší hřích národa, který se dodnes opakuje: Břeh je tak nízký, že splývá s mořem i oblohou v Les Pays -Bas- v Nizozemí, a příchod soumraku a prvních hvězd jsou jedinými společníky umírajícího starce v cizině...

Smrt Komenského

„Na tebe, národe Český a Moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem činím... Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase vrátí, o lide český!“

Drahý Učiteli národů s vyjímkou národa českého, k Tobě se obracíme na úsvitu XX. věku, kdy národ vymírá a s ním i český učitel. Tvá slova bolesti i naděje byla zneužita slabými na duchu i na těle, kteří opovážlivě a podvodně stanuli v čele Tvé macešské vlasti, z níž nebylo již téměř nic, než podivný název česko. Vyhnanci z českých škol, ovládaných shůry mdlobou duševní spolu s klanem i mučírnou lidí nehodných nevycvičených a nepříkladných (Informatorium: caput III.), obracíme se Tvými slovy v hodině dvanácté ke všem: „ ... Už nikoli to, aby školy byly v nás zakládany, nýbrž aby byly napravovány, začínám nyní radit... že nápravu věcí se má začínat od nápravy škol, nechť světel ta okolnost, že školy jsou dílnami světla... a SVĚTLO prvním působitelem všeho hnutí v životě soukromém i veřejném...“

(Obecná porada o nápravě věcí lidských).

Jako první použil citát z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské T.G.M. při své inauguraci 1918.