Na český právní řád již nelze nahlížet jako na izolovaný systém, jehož obsah a způsob aplikace norem jsou s konečnou platností určovány výlučně vnitrostátními předpisy. Významné možnosti postupu proti rozhodnutím vnitrostátních orgánů po vyčerpání všech opravných prostředků dává řízení před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „Soud“). V návaznosti na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je Soud kompetentní k projednávání stížností pro porušení Úmluvy, které jsou podány na členské státy Rady Evropy, jež Úmluvu podepsaly a ratifikovaly. Rozsudek Soudu je konečný a příslušný stát - bylo-li shledáno porušení Úmluvy - je povinen rozsudek splnit. Splnění vynutit nelze, avšak Výbor ministrů Rady Evropy dohlíží nad tím, jak dotyčný stát provádí výkon rozsudku.
V oblasti působnosti Soudu existuje rozsáhlá judikatura z nejrůznějších oblastí, neboť případy projednávané a rozhodované Soudem se týkají nejrozmanitějších problémů. Znalost této judikatury je významná pro všechny, kteří mají ve své profesi s právem co do činění. Mnoho problémů by odpadlo, pokud by byly využívány závěry Soudu. Rozsudek Soudu je samozřejmě závazný pouze pro určitý případ, avšak publikovaná judikatura je formulována tak, že ji lze použít na jiné, obdobné případy a prostou logickou úvahou dospět k závěru, jak by asi Soud posuzoval jiný konkrétní případ, když již učinil určitý zobecňující závěr v případě obdobném. Vyžadovat znalost judikatury Soudu u vyšetřujících orgánů je za daného stavu nereálné. Nízká úroveň vyšetřování je obecně známá. Kde chybí patřičná kvalifikace a solidní obecné znalosti, tam bude vždy převládat tendence držet se „jediné správné“ verze a postupovat podle zavedených schémat. Ostatně triviální slovní zásoba a způsob vyjadřování (slovem i písmem) se zvláštní zálibou v používání zkratek jsou zde typickými projevy nepříliš vysoké kultury. Ten, kdo měl možnost sledovat práci vyšetřovatelů, ví, jak houževnatě se někdy dokáží držet své původní představy i za cenu tvrdošíjného vzdorování logice věci. Solidní znalosti práva – nejen pokud jde o judikaturu Soudu – veskrze žádné. Udivující je však neznalost judikatury Soudu u soudců. Pokud by totiž soudci byli s některými závěry Soudu seznámeni a logickým postupem (aplikováním na určité případy) respektovali právní názory Soudu, pak by stěží docházelo k některým trestním řízením a kuriózním postupům, jež nemají v právu co pohledávat. Pro příklad některé zajímavé judikáty Soudu, týkající se svobody projevu (použit překlad z publikace Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva, Linde, 1995).„Svoboda projevu je jedním z hlavních základů demokratické společnosti, s omezením vyplývajícím z článku 10 odst. 2 se vztahuje nejen na „informace“ nebo „myšlenky“, které jsou přijímány příznivě nebo pokládány za neškodné nebo je k nim zaujímán lhostejný postoj, ale i na takové, které urážejí, šokují či zneklidňují. Svoboda projevu, tak jak je vymezena v článku 10, podléhá řadě výjimek, které je třeba vykládat zúženě a nezbytnost každého omezení musí být přesvědčivě dokázána. Tyto principy jsou obzvlášť důležité, jedná-li se o tisk .......... kdyby tomu bylo jinak, pak by tisk nemohl hrát důležitou roli veřejného strážce.“
(z rozsudků Soudu ve věci Sunday Times z roku 1979 a Observer a Guardian z roku 1991).
V rozsudku ve věci Sunday Times z roku 1979 je také uvedeno:
„Právní předpis nelze pokládat za zákon, není-li formulován s náležitou přesností aby umožnil předem občanovi upravit své jednání náležitým způsobem. Občan musí mít možnost (v případě potřeby za právní asistence) předvídat v míře přiměřené daným okolnostem důsledky, k jakým může vést určité jednání“.
Na politické scéně vládne podivné přesvědčení, že různé negativní jevy lze odstranit příslušnou legislativní úpravou. Vyvstane-li problém, pak podle této úvahy je příčina v tom, že „balík“ zákonů není stále dostatečně objemný. Právo a jeho změny jsou tak redukovány na technický problém a jedna právní úprava dané věci je s lehkostí nahrazena úpravou novou. Pro mnohé právní normy je typická těžkopádnost, mnohoznačnost a neurčitost. A rovněž kasuistický přístup při jejich tvorbě spočívající v úporné snaze zákonodárců popsat předmět úpravy ze všech stran bez použití odborné terminologie, která je nahrazována (viz pokus zavést do trestního práva pojmy „třídní a náboženská nenávist“, náležející do oblasti politologie) pojmy neurčitého právního výkladu. Nedávno se dokonce některý z poslanců dal slyšet, že by mělo být v zákoně určeno (stanovením výšky zvednuté paže v centimetrech) co je a co není hajlování. Nejen samotná konstrukce trestní odpovědnosti, spočívající po sovětském vzoru na ideologickém a nikoli právním pojmu „společenská nebezpečnost“, ale také konstrukce řady skutkových podstat trestných činů, které se opírají o vágní pojmy, by se tak mohly - zejména při pokusech o kriminalizování šíření informací a myšlenek - dostat do rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
JUDr. Aleš Uhlíř, advokát
Frýdek-Místek