POSLANECKÁ IMUNITA

aneb JAK SE DĚLÁ POLITIKA V ČECHÁCH

Lidové noviny zveřejnily v sobotu 21. října 2000 dva články na téma poslanecké a senátorské imunity. Autory textů byli Miroslav Korecký „Senátoři odmítli vydat ke stíhání svého kolegu Musiala“ a Daniel Kaiser „Musiala nedáme, radši senát zbouráme“. Oba texty jsou pozoruhodné svou nekonkrétností a nekorektností - politické zadání z nich řve.

Imunita poslanců je od ustavení parlamentu po svobodných volbách v roce 1990 nejvděčnějším tématem odvádění pozornosti od základních problémů, které jsme po listopadu 1989 měli řešit. Je to téma, kterým lze masu lidí trpících pocitem bezmoci poštvat na jakési privilegované vyžírky sedící v parlamentu.

Parlamentní způsob vlády se v evropských demokraciích vyvinul postupně, jak si vládní elity začaly uvědomovat, že i pro ně je užitečnější mít zastupitelský orgán, ve kterém se odráží zájmy a pocity obyvatelstva, kterým vládnou. Lepší jsou parlamentní křiky a bitky poslanců v parlamentní síni než lidové vzpoury a povstání. Poslanci dostali jistá privilegia. Dostali je proto, aby v parlamentní síni a rozpravách se mohli vyjádřit bez obav o své bezpečí, majetek a život. Podle stavu dané společnosti i jejích zvyků byli chráněni proti možné zvůli vládnoucí moci a svých oponentů i mimo parlamentní půdu.

Neznám senátora Musiala, vím jen z médií, že žádost o jeho vydání soudnímu stíhání je podložena jeho členstvím ve vedení firmy, která před několika lety neplatila zaměstnancům sociální pojištění. Věc zajisté nesprávná a nehodná člena nejvyššího zastupitelského sboru. Podivné na věci ale je, že žádost o vydání v kause staré několik let přišla v okamžiku těsně před ukončením Musialova mandátu s jeho navržením na vysoké státní vyznamenání. Kdyby orgán, který podal žádost o jeho vydání, když již čekal tři roky, počkal dva měsíce, bude mít pana Musiala nesenátora. Podobně, jestli se pochybuje udělit takovému člověku vysoké státní vyznamenání, ať si to chlapci napíší přímo. Když Daniel Kaiser dá odstavci svého textu titulek „Hledá se dřevorubec“, ve kterém vyzývá poslance a senátory k „osekání zákonů vymezujících imunitu parlamentářů“, mrazí mne z toho, k čemu se ten mladý muž propůjčil.

Miroslav Korecký ve svém textu nekorektně a nepravdivě cituje důvod žádosti o mé zbavení imunity v lednu 1993. Pro ilustraci si dovoluji uvést podrobnosti a též to, co znamenalo být na počátku devadesátých let neúplatným poslancem.

V říjnu 1990 jsem při cestě na Staroměstské náměstí se natrefil k natáčení pořadu režiséra Fairaisla o poměrech a stavu ve zdravotnictví. Provalilo se tam na mne trauma, které jsem v sobě nosil více než 10 let. Na kameru jsem příliš otevřeně a po pravdě řekl, co je příčinou a co se mohlo dít ve zdravotnictví, když se ze společenského života vytratila etika a morálka. Po odvysílání pořadu v TV jsem se stal padouchem. Neradi slyšíme syrovou pravdu. Nic jsem neodvolal a s dotyčným pánem jsem se na jeho žádost sešel. Sondoval, jak daleko jsem ochoten jít. Nikdy jsem za pobytu na jeho pracovišti se nenechal přinutit napsat falešnou diagnosu, udělat něco proti svým profesním znalostem a cti. Nenechal jsem se zkompromitovat. Nezažaloval mne, věděl příliš dobře, že neuhnu. Profesury jej zbavil již na počátku roku prvý popřevratový ministr zdravotnictví.

Na podzim roku 1992 jsem zjistil, že doktor Rybka je opět profesorem. Byl znovu jmenován, když se v roce 1992 měnila vláda. Začal jsem zjišťovat, jak je to možné a protestoval. Pak přišla na vedení České národní rady žádost o mé zbavení imunity. Pro zajímavost uvádím, ve věci byl angažován tehdy nechvalně známý pražský policejní ředitel Pavel Hofman.

V lednu 1993 můj případ zbavení imunity přišel na pořad jednání poslanecké sněmovny. Vystoupil jsem a řekl sněmovně: /uvádím stenografický záznam své řeči/ K věci nikdo jiný nevystoupil. Pro zbavení imunity bylo šest poslanců, proti sto šest. Pro své zbavení imunity jsem sám hlasoval.

Celá akce se zbavením imunity byl pokus o to, zda se zaleknu a ucouvnu. Pak by mne semleli. Po pravdě říkám, věděl jsem, že bych soud prohrál. Při stavu společenské morálky by asi nikdo nesvědčil pro mne. Byl jsem připraven žádat své zatčení, museli by mne zavřít.

V listopadu 1994 při kampani před komunálními volbami jsem navštívil Zlín a druhý den Brno. Večer jsem jel z Brna do Prahy. Na dálnici za Velkým Meziříčím byla zatarasená dálnice. Při zpozorování překážky jsem zabrzdil a lehce ťuknul do Favoritu, který byl obrácen proti směru jízdy. Když jsem si řekl je to dobré, následoval náraz zezadu. Probral jsem se naštosovaný vedle volantu u dveří, jediném místě, které v autě zůstalo volné. Přežil jsem čirou náhodou. Vylamovali mne z té trosky dvacet minut, pak mne odvezla záchranka. Druhý den jsem se nechal v korsetu odvézt na policejní stanici v Domašově, kde bylo auto odtaženo. Policisty předložený záznam nehody byl o zcela něčem jiném, než jak se nehoda přihodila. Mysleli si, že budu zešokovaný a nic si nepamatuji. Ford Tranzit s přívěsem, který mne rozjel, v záznamu nehody vůbec nebyl. Odmítnul jsem podepsat protokol a vše vylíčil novinářům. Dotyčné auto za mnou jelo od Brna, třikrát jsem mu ujel a pak se za mnou pověsil. V novinách nebyla ani čárka, ač jinak o každém poslaneckém uprdnutí byly plné noviny.

Za půl roku poté jsem od pojišťovny Kooperativa dostal přípis, že jim mám zaplatit čtyřicet tisíc. Prý jsem při té havárii naboural auto patřící a.s. SAZKA. Měl to být Forman, který stál vedle a kterého jsem se netknul. Ve Favoritu, na který jsem byl naražen, seděl zaměstnanec ministerstva vnitra. Odvolal jsem se a žádal na vnitru prošetření havárie. Jediným výsledkem bylo, že ve druhém záznamu nehody se objevil Ford, který mne rozjel. Dále se nic nevyšetřovalo, jen platit už nechtěli. Zkusili, zda udělám chybu, a pak toho nechali.

Za dva roky, v roce 1996, za lidovce do Senátu kandidoval hlavní policejní mafián Jan Mičánek. Napsal jsem článek, o koho jde a jak se financují politické strany. Po počátečním souhlasu článek odmítla uveřejnit Mladá fronta a pak i Zemské noviny. Když vyšel v Práci, dostal jsem po týdnu od České pojišťovny výzvu k zaplacení dvaceti tisíc. Prý jsem před dvěma lety včas nenahlásil pojistnou událost. Nahlásil jsem ji třetí den po nehodě, ale samozřejmě jsem nenahlásil, že jsem někoho naboural, jak se to na mne snažili uhrát. Znovu jsem věc musel řešit přes právníka. Nechali toho. - Příliš mnoho náhod, o kterých jsem vždy informoval novináře. Nenapsali nikdy nic.

V roce 1996 jsem při cestě do Prahy dojel na dálnici kamion. Přede mnou vybočil doleva do předjížděcího pruhu, v pravém pomalém pruhu jel velký náklaďák. Kolem nebyl jiný automobil. Jeli tak asi dva kilometry. Nemaje podezření a protože jsem chvátal, pokusil jsem se je předjet středním pruhem. V okamžiku, kdy jsem mezi ně vjel, bez ukázání se sjeli do středního pruhu. Propasíroval jsem se mezi nimi, auto jsem měl vzadu smáčklé z obou stran. Nezastavil jsem, protože mi bylo jasné, že nemám žádnou šanci. Úmysl byl zřejmý.

Oba případy zmiňuji proto, aby bylo jasné, o čem je politika v postkomunistické zemi, když nebyla žádná vůle vyrovnat se s minulostí. Nastavily se na nejvyšší úrovni společenské i právní zákonné mechanismy ke zneužití. Výsledkem je stát ovládaný stejně jako předtím zločineckými uskupeními. Jako poslanec trvající na morálce a zákonných způsobech jsem byl sám, bez ochrany. Jedinou pomyslnou ochranou mi byla imunita. Nedávno mi člověk, který celé ty roky pracoval pro jednu ze ctihodných společností, které jsem kazil jejich velké hry o dělení kořisti, řekl: Pane doktore, kdyby na vás měli jedinou prkotinu, seděl byste, dostali by vás do basy.

Když končila osmdesátá léta, ekonomičtí, straničtí a státní bezpečnostní technokraté věděli, že vládnout prostřednictvím jedné vyvolené strany již není estetické. Potřebovali pro veřejné krytí i něco na způsob parlamentu, ale jak byli zvyklí, vše chtěli mít pevně v ruce. Aby nějaké chaoty nenapadlo žádat dodržování pravidel fair play a platnost zákonů pro všechny. Na určitou přechodnou dobu se jim to podařilo.

Politiku již nedělají lidé, kteří prošli SKUTEČNÝM systémem výběru a svobodné volby. Politiku současných parlamentních stran určují veřejně nezodpovědná zájmová společenství, které vytvořila transformace a privatizace bez morálky a zákona. Politické strany jsou jejich rukojmím přes nečisté financování, své bosy a hříchy mnoha členů. Aby byl systém zajištěn, je před veřejností zapotřebí vytvořit obraz parlamentních zástupců jako bandy zkorumpovaných vyžírků. Již je to skoro pravda, systém již funguje. Pro jistotu, kdyby snad nějaký Don Quijote vzal svůj poslanecký mandát doopravdy, je třeba udělat z poslanecké imunity jen bezcennou parádičku.

Pánové Korecký i Kaiser své zadání plní na výtečnou.

V Telči 23. října 2000

Čestmír Hofhanzl

e-mail: ecoline@volny.cz

 

Stenografický záznam

——————————

28. ledna 1993

Místopředseda PSP Karel Ledvinka:

Děkuji předsedkyni mandátového a imunitního výboru kolegyni Roschové a otvírám rozpravu. Do rozpravy se hlási jako první kolega Hofhanzl.

Poslanec Čestmír Hofhanzl:

Vážené dámy a pánové, vážený pane předsedající! Předstupuji před vás, abyste posoudili můj čin. Jsem rád, že mohu z tohoto místa promluvit o hříchu a vině, kterou naše společnost odmítá vidět, posoudit a s ní se vyrovnat.

Před dvěma roky jsem na Staroměstském náměstí při „Hovorech u Jana“ řekl do televizní kamery asi toto: Pracoval jsem ve zdravotnictví přes dvacet let a myslím, že krize a stav ve zdravotnictví jsou důsledkem toho, jak z našeho života byla odstraněna etika, svědomí a morálka.

Když člověk otupí k lidské bolesti a neštěstí, nejhorší důsledky to má ve zdravotnictví. Dále jsem řekl: Mám zde příležitost veřejně říci, že na oddělení profesora Rybky, do jara letošního roku státního internisty a diabetologa, se vraždilo. A já žádám, aby mne profesor Rybka žaloval, že nemluvím pravdu.

Když jsem tato slova vyslovil, věděl jsem, že jsem se na veřejnosti nevyjádřil přesně a zatáhl do věci i ty, kteří nedovedli říci ne, podlehli vydírání a stali se ve skutečnosti též obětmi zrůdnosti.

Vážené dámy a pánové, vy, kteří jste v této sněmovně byli již v předchozích dvou letech, si doufám pamatujete stálé a základní motto mých vystoupení. Žádal jsem po celou dobu svého mandátu konkrétní označení, pojmenování a potrestání zla, které bylo příčinou morálního a hospodářského úpadku země.

Argumentoval jsem, že nelze udělat tlustou čáru za minulostí, aniž alespoň symbolicky neoznačím a nepotrestám původce a strůjce tohoto zla. Říkal jsem, že všechny nedůslednosti se naší zemi těžce nevyplatí a půjdeme roky ulicí špíny, která poznamená i nás.

Vážené dámy a pánové, to, co jsem po celé dva roky v této sněmovně říkal, říkal jsem proto, že na pracovišti pana doktora jsem do důsledku prožil a pochopil, co se stane, když společnost ovládne jedna totalitní ideologie a působí v ní po dvě generace. Pochopil jsem, jak takové živné prostředí dá možnost vyrůst lidské kultuře, které jsou pak ve svých důsledcích vydáni na milost a nemilost. Nebudu zde líčit podrobnosti. Na podzim r. 1990 se mnou a s bývalými kolegy natočila brněnská televize dokument. Jeho vysílání bylo na jaře 1991 nepovoleno. Osud dokumentu mi není znám.

Panu doktorovi byl na jaře 1990 odebrán titul profesora, jinak se nic nestalo. Pan doktor příliš mnoho věděl a mnoho lidí se cítilo spoluvino. Když byl k 1. červnu loňského roku (1992) pan dr. Rybka znovu jmenován prezidentem republiky profesorem a v Českém deníku byl uveřejněn oslavný článek na pana profesora, napsal jsem své pobouření, jak je toto možné a jak věci na pracovišti pana profesora chodily.

Nejsmutnější na celé věci je, že zasvěcená lékařská veřejnost velmi dobře ví, kdo pan profesor je a jaké jsou jeho lidské a odborné kvality, a přesto mlčí.

Vážené dámy a pánové, šel jsem svým životem poctivě a po pravdě. Do politiky po listopadu 1989 jsem vstoupil proto, abych pomohl odčinit uplynulých 40 let. Téma, na které jsem po dva roky v této sněmovně mluvil, bylo též plodem pochopení důsledků komunistické totalitní praxe, které mi umožnil pan doktor. Věřím, že se najde v naší zemi dostatek silných a statečných lidí, kteří se postaví demoralizaci, do které nás přivedl komunistický režim, kteří pomohou obnovit hodnoty etiky, morálky a profesionálního svědomí.

Jsem vám, vážená sněmovno, k dispozici. K soudu půjdu, i když zůstanu zase sám, tak, jako před více než deseti lety. Děkuji. Potlesk.

Místopředseda PSP Karel Ledvinka:

Děkuji, kdo se hlási do rozpravy? (Nikdo se nehlásil.) Protože se nikdo nehlásí, rozpravu končím. Budeme hlasovat o návrhu usnesení tak, jak je přednesla paní kolegyně Roschová.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, ať zvedne ruku. (106)

Kdo je proti? (6)