Karel Havlíček Borovský a české životní jistoty

„…libovůle a bezpráví, budou-li provozovány od peněžné aristokracie, do největšího nebezpečí a nejistoty přiváděti musí jmění, poněvadž vzbuzují proti sobě co přirozený odpor snahy komunistické a hrubě-socialistické a tyto snahy … uvrhnou konečně jmění všeliké do nebezpečí a nejistoty …“

(Slovan 29. března 1851)

Známý literát, novinář a také poslanec zemského a říšského sněmu Karel Havlíček jako jeden z prvních v Zemích koruny české pečlivě studoval komunistické politické koncepce slibující každému budoucí štěstí a blahobyt. Se svými názory na ně seznamoval širší veřejnost: „Hrubé komunistické a hrubé socialistické zásady nikdy nepokalí smýšlení našeho lidu, který má vážnost před cizím jměním. A kdyby mohla tato vážnost před cizím jměním u našeho lidu zeslábnouti, nemohlo by se to státi jinak, než špatným příkladem mohovitějších tříd, z nichž mnozí bohužel! Právě mají příliš malou vážnost před cizím jměním a rozličnými bankovými a bursovními, často dost nepoctivými obraty, cizí jmění si nadhánějí aneb politických prostředků užívají ke svému vlastnímu peněžitému prospěchu na újmu jiných.“ A skutečně, musely přijít velké prvorepublikové hospodářské aféry, mnichovská zrada západních spojenců a fašistická okupace hrozící přerůst v genocidu českého národa, než někteří zklamaní a dezorientovaní lidé začali ve větším počtu hledat poslední zoufalé „východisko“ ve volbě Komunistické strany a „věčného přátelství“ se Sovětským svazem.

V historicky krátké době se každý - nikoliv teoreticky ale v praxi, mohl přesvědčit, že tento myšlenkový směr je „…bludné učení o tom, že nikdo nemá mít žádného jmění a že všichni mají mít vše společné a každý má dostávat jenom část zaslouženou a potřebnou k výživě. Mohlo se vyrojiti jen z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk“.

Havlíček těžko mohl tušit, že náš národ postihnou všechny shora uvedené tragédie a myslil si, že „…takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo. Kdekoli se ještě toto učení v malých pokusech do života uváděti chtělo, nikde se nic nepodařilo“. Zřejmě i z tohoto důvodu se německý generál Ludendorff rozhodl v průběhu 1.světové války poslat do Ruska Lenina a spol. a vybavit je do začátků zlatem. „Sledoval jsem rozvrat východní fronty a z vojenského hlediska byla tato operace úspěšná,“ hájil se později proti svým kritikům. Tento generál měl puče a násilí v oblibě: později pomáhal Adolfu Hitlerovi.

Toho všeho se Havlíček nedožil, ale jeho názory, ač už sto padesát let staré, nám připadají stále moderní: „Bojujte proti některé nespravedlnosti a škodlivosti tak dlouho, až konečně po velikých namáháních zvítězíte, dokázevše celému světu nespravedlivost a škodlivost této věci, tak že již déle obstáti nemůže: myslíte že bude odstraněna? Nikoli, na čas snad přestane, ale hned zas počnou utiskovatelé a šiditelé lidstva uváděti do života tu samou věc, jen že pod jiným jménem, a znovu musíte bojovati a tak to trvá nekonečně.“ (KOMUNISMUS. Slovan 26. června 1850)

 

Milan Rokytka,

předseda Obce autorů