JAK TO VIDÍ LEVICOVÝ EXIL
Kořeny krize v České televizi

· Jmenování Jiřího Hodače Radou ČT je právně platné, avšak bylo extrémně neobratné

· Bobošíková vysílá stejnou propagandu jako vzbouřenci - veřejnoprávní televizní zpravodajství v minulých dnech zaniklo

· Rozhodování Rady ČT nebylo motivováno politickým tlakem ODS, bylo však necitlivé a procedurálně nekompetentní

· Před neinformovanou českou veřejností byl proměněn interní pracovněprávní spor ve virtuální realitu „politického konfliktu“

· Chce vůbec česká společnost nezávislé televizní zpravodajství, pracující vyváženě s kritickým odstupem, ví, co to je dobrá televizní žurnalistika, anebo si přeje propagandu ve prospěch Čtyřkoalice či jiné strany?

· Vzbouřencům skandujícím „Svobodu!“ šlo vždy o to, aby mohli zacházet s ČT jako s vlastním soukromým majetkem - nelíbí-li se mi jmenovaný šéf, rezignuji

· Vzbouřenci efektivně využili ve své pracovněprávní věci občanských antipatií vůči opoziční smlouvě ve svůj prospěch a pracovněprávní spor proměnili v politickou krizi

· Krize využila Unie svobody k výraznému posílení své popularity - US proměnila televizní vzbouřence ve svá politická rukojmí

· Manipulativní vysílání vzbouřenců i Jany Bobošíkové zdiskreditovalo jejich pověst jako novinářů

· Vezměte vidle a vyžeňte prosím z Kavčích Hor obě strany

Nynější, nyní už politická krize kolem České televize, vyvolává vážné otázky o samé podstatě demokracie: Nakolik je legitimní demokratické rozhodování občanů, pokud není založeno na faktech, ale je jen důsledkem emociální manipulace?

Vznikla vážná krize české televizní žurnalistiky.

Vzbouřenci využívají emocionálních nacionalistických symbolů (stužky s národními barvami, zpěv oblíbené písně TGM, podpory populárních televizních osobností) k získání podpory pro svou kauzu, aniž by kdy došlo k racionální a nezávislé diskusi o podstatě krize v České televizi. Veřejnost, která vzbouřence na základě několika dní propagandistického vysílání ve prospěch jejich kauzy podporuje, nemá základní informace. Reaguje pavlovovskými reflexy na emotivní hesla o svobodě a demokracii - vzbouřenci chytře využili frustrace veřejnosti z opoziční smlouvy. Podstata konfliktu a problémů České televize, které Britské listy mapují podrobně už dva roky, je však jiná. Máme-li zaujmout kompetentní stanovisko, musíme znát fakta. Dovolte, abychom stručně shrnuli, jak došlo k tomuto konfliktu.

· V prosinci 1999 předčasně rezignoval na svou funkci tehdejší ředitel ČT Jakub Puchalský, když ztratil podporu Rady ČT. Hlavním důvodem byla frustrace příslušníků filmových a televizních svazů, kteří se obávali, že Puchalský způsobí v oblasti zábavné a kulturní televizní tvorby chaos. Puchalský se ani nepokusil o reformu zakonzervovaného, nepříliš kvalitního zpravodajství České televize, které zůstalo ve stejné neprofesionální podobě, v jaké ho zanechal Ivan Kytka, který byl po sedmi týdnech donucen rezignovat na funkci šéfa zpravodajské redakce v květnu 1998. Kytku tehdy redakce zpravodajství obvinila z neprofesionality, ale také z údajných politických vazeb na ČSSD. (Toto druhé obvinění rychle stáhla, když se ukázalo, že spiklence v redakci zpravodajství ČT už tehdy podpoří poslanec a budoucí ministr kultury ČSSD Pavel Dostál.)

· Jak na to poukázal v jedné ze svých analýz ekonom Lubomír Mlčoch, v posledním desetiletí komunistického režimu vedli ředitelé státních podniků své firmy, jako by byly v jejich soukromém vlastnictví. Neformálně si je zprivatizovali dávno před pádem komunismu. Totéž učinilo s redakcí zpravodajství ČT její osazenstvo. Českou televizi si navykli používat jako prostředku k vyjadřování vlastních názorů a prosazování vlastních cílů. Dobře nechápali a nikdy nerealizovali princip novinářské nezávislosti a profesionální nestrannosti, ani kritického odstupu od zpracovávaných témat. Novináři v ČT jsou veskrze mladí a nepříliš dobře kvalifikovaní. REDAKCE ZPRAVODAJSTVÍ ČESKÉ TELEVIZE PROJEVOVALA TENDENCI STRANIT UNII SVOBODY. Projevilo se to mimo jiné i nekritickou podporou redakce zpravodajství hnutí Děkujeme, odejděte na podzim r. 1999. (Viz. NN 22/2000: „ANALÝZA HNUTÍ DĚKUJEME, ODEJDĚTE“, strana 07-09).

· Po odvolání Jakuba Puchalského jmenovala rychle Rada ČT, jejímž šéfem byl Jan Jirák (ODA), ředitelem ČT právníka Dušana Chmelíčka. (Viz. NN 12/2000: „KDO JE NOVÝ GENERÁLNÍ ŘEDITEL VEŘEJNOPRÁVNÍ ČESKÉ TELEVIZE Mgr. DUŠAN CHMELÍČEK“, strana 10-12) Své funkce se Chmelíček ujal od 1. února 2000. Jirákovu radu parlament pak vzápětí rozpustil.

· Britské listy od začátku roku 2000 varovaly, že bude-li nová Rada České televize jmenována na základě přání politických stran, bude její autorita ochromena. Navrhovaly, aby Radu ČT jmenovaly - tak jako v Německu či v jiných zemích - kromě politických stran i představitelé církví, univerzit a dalších nepolitických organizací. BL argumentovaly, že by měl být nejprve tímto způsobem pozměněn zákon, a teprve pak měla být volena nová Rada ČT. Tento názor se z Britských listů rozšířil českými sdělovacími prostředky, avšak politické strany ho nerespektovaly a parlament zvolil novou Radu ČT znovu na základě čistě partajně politických principů. Nyní jistě politikové litují, jak destruktivně zapůsobil nedostatek autority Rady ČT jen o pouhých několik měsíců později.

· Britské listy od samého začátku sledovaly práci nové Rady ČT velmi podrobně. Byly v těsném, kritickém kontaktu s jejími členy, osobami, jak se tehdy zdálo, najmenovanými politickými stranami zejména pro svou nevýraznost a ovlivnitelnost. Zanedlouho se však ukázalo, že několik málo energických členů Rady ČT (zejména Jana Dědečková, podnikatelka z mimopražského prostředí, bez přímých vazeb na pražské mediální a politické kruhy) se vymklo přímé kontrole politických stran a usiluje - např. Jana Dědečková jistě na základě filozofie ODS, nikoliv však v důsledku diktátu stranických šéfů - neúplatně o zlepšení situace v ČT.

· Je však možné vnucovat české veřejnosti kvalitní televizní zpravodajství, když ta společnost s ním nemá zkušenosti a je spokojena s druhořadou propagandistickou prací mladých „novinářů“ bez profesionálního zázemí? Je možno společnost nutit k něčemu, co nezná a čím si sama dosud neprošla na základě vlastní zkušenosti? Je také možné, že étos české společnosti bude jiný a v české společnosti nikdy nevznikne kvalitní kritická žurnalistika jako „hlídací pes demokracie“, která má silnou tradici v některých anglosaských zemích. Možná nelze tuto slavnou anglosaskou tradici neústrojně vnucovat české společnosti.

· Rada ČT pod vedením Jany Dědečkové kritizovala především podřadné zpravodajství České televize a neprůhlednost finančních toků. Požadovala od ředitele ČT Dušana Chmelíčka průhlednost ve financování ČT. Zjistila (BL průběžně získávaly informace z jednotlivých jednání Rady), že je ředitel ČT Chmelíček v této věci zcela nekooperativní. Chmelíček také neplnil vlastní projekt, na jehož základě byl jmenován do své funkce. Rada ČT se nakonec drtivou většinou rozhodla Chmelíčka z ředitelské funkce odvolat z několika důvodů:

· Neprůhlednost interního financování ČT, podle zpráv docházelo (Jana Dědečková) při zadávání televizních projektů až k padesátiprocentním úplatkům (tzv. „vratkám“). Kolos ČT poskytoval výhodné a netransparentní zaměstnání příslušníkům rozsáhlé obce soukromých televizních výrobců a podnikatelů. Nebylo jasné, na jakém základě a jak efektivně jsou jim rozdělovány finance. Radě se nepodařilo přimět ředitele ČT, aby tyto skutečnosti začal zprůhledňovat.

· Dušan Chmelíček se zdiskreditoval svými vazbami na šéfa společnosti Sazka Aleše Hušáka a s jeho souhlasem se pokusil potlačit vysílání kritické reportáže ostravského studia Klekánice o této společnosti.

· Chmelíček se nepokusil o reformu redakce zpravodajství ČT. Od odchodu Ivana Kytky, který se v roce 1998 - možná příliš razantně - pokusil o profesionalizaci zpravodajství ČT, se nikdo neodvážil zvnějšku zasáhnout do redakce zpravodajství ČT, která se stala samostatným hájemstvím redaktorů zpravodajství. Hned po jmenování Dušana Chmelíčka se někteří činitelé redakce zpravodajství pokusili o obdobnou revoltu jakou zorganizovali nyní koncem prosince 2000, avšak tehdy je Unie svobody ještě nepodpořila - nepodařilo se tehdy pracovněprávní protesty přenést na politickou rovinu. Dušan Chmelíček se však posléze neodvážil do prostředí srozuměných přátel v redakci zpravodajství příliš zasáhnout, a tak byl klid. Neúspěšně se pokusil nadřadit redakci zpravodajství Jiřího Hodače, ale experiment v létě 2000 brzo skončil rychlým Hodačovým odchodem. Chmelíček se pokoušel v České televizi situaci „stabilizovat“ i v jiných oblastech. Stabilizaci statu quo (nenarušování lukrativní výroby zábavných pořadů a filmů) od něho poslední dobou očekávali i výrobci těchto pořadů a filmů. Proto byli nemile překvapeni a protestovali, když „lidová“ Rada České televize Chmelíčka v polovině prosince odvolala.

· Při jmenování nového šéfa České televize se Rada České televize dopustila několika silně nediplomatických chyb. Věděla dobře, že odvolání Dušana Chmelíčka a jakýkoliv tlak na zprůhlednění finančních toků z ČT a na profesionalizaci zpravodajství vyvolá v České televizi mezi těmi, kdo měli výhody z existujícího statu quo, obrovský odpor. Jedinou možnou metodou, jak dosáhnout reformy a strukturu ČT přivést do moderního věku, mohli být:

· Jmenovat dočasného ředitele (např. Ladislava Palusku, aby nemohl Dušan Chmelíček ve funkci proti Radě dál intrikovat)

· Počkat, až se zuřivé protesty zastánců statu quo vyčerpají

· Někdy na polovinu ledna 2001 zorganizovat trojkolový, veřejný výběr uchazečů na místo ředitele ČT. Povinnou součástí konkursu by bylo předložení projektů pro další rozvoj ČT, které by uchazeči v konkursu museli obhájit ve veřejném slyšení. Navzdory očekávaným protestům z ČT by takto vzešlý nový ředitel ČT byl pro českou veřejnost přijatelný. Případní vzbouřenci z ČT by veřejnost nepřesvědčili, že „svoboda projevu je ohrožena“.

· Z politických důvodů a z důvodů vlastní nekompetentnosti se Rada touto cestou nedala. Výrazným favoritem byla bývalá ředitelka Primy Kateřina Fričová, se silným profesionálním zázemím. Její jmenování by zřejmě bylo rozumným řešením. V Radě se však proti ní postavili stoupenci Petry Buzkové a zablokovali její jmenování. Buzková totiž dobře věděla, že pokud se na místo generálního ředitele ČT dostane Fričová, bude učiněna přítrž tomu, aby se Buzková mohla beztrestně na obrazovce ČT sebeinzerovat.

· Rada tedy dospěla ke kompromisnímu a zřejmě nekompetentnímu rozhodnutí jmenovat generálním ředitelem ČT Jiřího Hodače. Podobně jako Ivan Kytka, Hodač se dostal v létě 2000 do přímého střetu s většinou členů zakonzervované redakce zpravodajství. Argument jejich členů, že je Hodač neschopný manažer, je nutno brát s rezervou: do značné míry je to účelový argument: redakce zpravodajství ČT by tak reagovala na každého nového příchozího. Jenže i Britské listy měly s Jiřím Hodačem relativně špatné zkušenosti a totéž potvrzují informace z české sekce BBC, kde Hodač řadu let pracoval.

· Jmenování Jiřího Hodače ředitelem ČT je legální. I když by bývalo moudré vypsat podrobný konkurs, jak jsme ho charakterizovali výše, zákon to Radě ČT neukládá. Rozhodnutí jmenovat Jiřího Hodače však bylo nalitím benzínu do ohně nespokojenosti, jak argumentuje Nikolaj Savický. Václav Žák připomíná už řadu měsíců, že velkou „socialistickou“ organizaci, založenou na tradičním, interním neformálním étosu, nelze reformovat zvenčí radikálními kroky, z nichž je zjevné, že ohrozí existenci určitého počtu zaměstnanců. Jmenovat Jiřího Hodače bylo to velmi nediplomatické rozhodnutí. Jmenovaný ředitel musí mít do určité míry souhlas zaměstnanců. To Rada ČT odmítla respektovat.

· Redakci zpravodajství ČT bylo odvolání Dušana Chmelíčka z rozhodnutí Rady ČT v podstatě jedno až do doby, kdy se dověděli, že šéfem televize byl jmenován Jiří Hodač, kterého považuje skoro celá redakce za úhlavního nepřítele. Redakce zpravodajství se přidala k nespokojencům z jiných částí České televize a stala se katalyzátorem protestů, které manipulativním způsobem interpretovala jako „boj za svobodu projevu“. Ve skutečnosti je to boj redaktorů za to, mít i nadále zpravodajství ČT v osobním vlastnictví. Obvinění, že jde o pokus ODS ovládnout Českou televizi, je nepřesvědčivé - rozhodování Rady ČT bylo mimoběžné přáním stranických sekretariátů a ODS silně uškodilo. Ivan Langer už jednou předtím kritizoval Janu Dědečkovou, že svým rozhodováním a veřejným vystupováním „škodí straně“. Ústředí ODS je příliš politicky zkušené na to, aby učinilo takovouto chybu a dalo takto obrovskou šanci Unii svobody zlepšit si volební podporu na úkor právě ODS. Jak o víkendu napsal Tomáš Pecina, nejvíce v současnosti nenávidí Václav Klaus bezpochyby Janu Dědečkovou a Janu Bobošíkovou.

· Vážně diskreditujícím krokem Jiřího Hodače, o jehož kompetenci existují pochybnosti, bylo to, že jmenoval do vedení ČT Zdeňka Drahoše, šéfa brněnské pobočky ČT, kterého velmi přesvědčivě obvinila analýza Chmelíčkova vedení ČT z korupce.

· Redakce zpravodajství nikdy nedodržovala principy kriticky nestranné a objektivní novinářské práce. Po jmenování Jiřího Hodače si redakce zpravodajství ukradla zpravodajské relace České televize a učinila z nich bezostyšnou propagandu ve své věci. Do toho zaangažovala i populární herce a režiséry. Geniálním tahem bylo při těchto protestech využít antipatie veřejnosti vůči opoziční smlouvě. Tak se k protestům přidali v dobré víře i mnozí, o poměrech v České televizi zcela neinformovaní, čeští „intelektuálové“. Někdy měla propaganda vzbouřenců v ČT docela směšný průběh. Tak Jiří Dienstbier například argumentoval v jednom diskusním pořadu ČT, že se musí zamezit tomu, aby se ČT stala platformou politiků. Cožpak on sám není politik? Takovéto rozpory spadly v iracionální atmosféře, kdy se zpívala Modlitba Marty Kubišové či oblíbená píseň TGM Ach, synku, synku, zcela pod stůl.

· K Jiřímu Hodačovi v obklíčení se přidala Jana Bobošíková, z minulosti známá jako profesionální a nestranná novinářka (a spolu se svým manželem Pavlem Bobošíkem vysoce prominentní funkcionářka Socialistického svazu mládeže - dopl. NN), která se však v minulých dvou letech angažovala dost silně ve prospěch ODS. Vzbouřenci využili i mírné vazby Jiřího Hodače na ODS k jeho diskreditaci. Vážnější je, jak napsal Tomáš Pecina v Britských listech, že podle informací ze dvou nezávislých zdrojů, Jiří Hodač byl v sedmdesátých letech politicky zdiskreditován a mohl by nyní za to být politiky vydírán.

· Jakmile se však novému vedení podařilo dostat do vysílání svůj terestrický signál, ani Jana Bobošíková nerespektovala principy kritického odstupu od zpracovávaného tématu a začala vysílat protivzbouřeneckou propagandu.

· Vysíláním propagandistického zpravodajství ve své věci zcela přišlo o profesionální novinářskou integritu osazenstvo dosavadní redakce zpravodajství ČT i , obáváme se, Jana Bobošíková. Mezi oběma stranami vládne mediální válka a obětí je pravda. (Viz. NN 17/2000: „SVĚTOVÁ INFORMAČNÍ VÁLKA O VĚDOMÍ LIDÍ UŽ DÁVNO ZAČALA“,strana 17-23)

· Unie svobody vycítila obrovskou politickou příležitost a bude využívat kauzy vzbouřeneckých novinářů, jedoucích na vzedmuté vlně nacionalismu a údajného „boje za demokracii“, k posílení vlastních volebních preferencí. Neinformovaná česká veřejnost se jistě za tuto stranu bez politického programu v důsledku její emocionální manipulace postaví v plné síle.

· Není jasné, jaké je řešení. Situace je zoufalá. Propagandistickým vysíláním se zdiskreditovali i vzbouřenci i Jana Bobošíková. Je nemyslitelné, že by účastníci tohoto mediálního konfliktu mohli někdy v budoucnu dělat objektivní, nezávislé zpravodajství. Nikdo jim už nebude věřit. Vzbouřenci se při tom natolik zavázali Unii svobody a Čtyřkoalici, že je nepředstavitelné, že by tito lidé mohli přesvědčivě z nezávislého postavení interviewovat jakéhokoliv unionistického politika. (Nebo naopak konkurenta Čtyřkoalice, popř. moderovat diskusi mezi nimi - dopl. NN).

 

Jan Čulík,

e-mail: jcu2@cableol.co.uk

Dodatek NN: Názor Jana Čulíka jsme zařadili jednak jako stanovisko renomovaného levicového internetového publicisty, působícího dlouhodobě ve Velké Británii a jednak člověka, který by se sám rád ucházel o post generálního ředitele veřejnoprávní ČT, poměry v ČT se velmi důkladně zabývá už několik let a je proto se situací dobře obeznámen. Považujte to prosím za doplněk našeho analytického televizního „seriálu“, zveřejněného v NN 01/2001, strana 16 - 26. Jak se dalo po porovnání těchto materiálů předpokládat, Janu Čulíkovi bohužel zcela uniklo, že jak před 17. listopadem 1989, tak i po něm, SVOBODA SLOVA ZDE BYLA ZAJIŠTĚNA VŽDY JEN PRO TY POLITICKY SOUHLASÍCÍ s praktikami komunistické nebo postkomunistické „Národní fronty“. Její programoví předlistopadoví nebo polistopadoví demokratičtí odpůrci nedostali ve veřejnoprávní ČT nikdy skutečnou šanci seznámit veřejnost se svými myšlenkami, názory nebo informacemi. Tato situace v plném rozsahu trvá do dnešního dne...