Nejhorší podraz v americké historii
27. ledna 2001 se připomínalo již 28. výročí největší zrady v americké historii. Byl to den podepsání Pařížské mírové dohody – dohody, která měla údajně ukončit válku ve Vietnamu.
Tehdejší americký ministr zahraničí William P. Rogers tuto dohodu 27. ledna 1973 podepsal ve vyzdobeném konferenčním sále na Avenue Kleber v zimní Paříži. Celá Amerika si s úlevou oddechla; ta strašná válka konečně skončila.
To se ví, že neskončila.
Následovaly ještě další dva roky plné agónie. Až 30. dubna 1975, kdy úřadoval již nový president Gerald Ford, vietnamská válka oficiálně skončila vítězstvím komunistického Severního Vietnamu, který se svými tanky obsadil Saigon.
Většina Američanů pustila Pařížskou mírovou dohodu brzy z hlavy. Chtěli mít tuto strašnou epizodu svých dějin navždy za sebou.
Tato dohoda však obsahovala dva navzájem související odstavce. Odstavec s číslem 21 a 8b. Tyto dva odstavce se týkaly, a dodnes týkají, jednoho z nejohavnějších podrazů v americké politické historii.
Henry Kissinger, „architekt“ Mírové dohody, chtěl tuto válku za každou cenu ukončit. Aby to vyšlo, musel on a president Nixon – soukromým dopisem – slíbit, že severo-vietnamským komunistům vyplatí 4,75 miliardy amerických dolarů. Naoko to bylo ošetřeno výrazem „na zhojení válečných ran“, jak se uvádí v odstavci č. 21.
Jediné co Nixon požadoval, kromě toho, že už chtěl mít válku ve „zpětném zrcátku“, byl návrat všech zbývajících amerických válečných zajatců ze severovýchodní Asie. Odstavec 8b sliboval, že Hanoj pomůže tyto muže poshánět. Pro Hanoj tyto dva odstavce byly a jsou na sobě závislé. Vietnamci již tisíckrát řekli: „Zaplaťte nám a my se půjdeme poohlédnout (ha, ha) po vašich ztracených válečných zajatcích.“
Během doby vešly ve známost skutečnosti, že Hanoj zadržuje kolem 1.200 amerických válečných zajatců jako záruku oproti Nixonovu-Kissingerovu slibu 4,75 miliard dolarů.
A víte co?
Už je to 28 let a Hanoj nedostala ještě ani cent.
A víte ještě něco?
Ani jeden z těch válečných zajatců nebyl nikdy propuštěn.
Kissinger se tak zoufale snažil udržet slib Hanoji ve výši 4,75 miliard v tajnosti, že on a jeho pobočník, generál Brent Scowcroft, drželi ten dopis celé čtyři roky mezi „přísně tajnými“ spisy! Dokonce i členům Kongresu bylo řečeno, že žádný takový dopis neexistuje a že Hanoji se žádný takový finanční slib nedal.
Budiž tedy. Možná byste teď chtěli říct: „K čertu s komunisty ve Vietnamu! Neměli bychom jim dát ani halíř!“
Za normálních okolností bych s vámi váš názor sdílel.
Ale vysvětlete laskavě 1.200 amerických válečných zajatců, proč jejich životy byly degradovány tak, že se z nich stali otroci Hanoje a obětní beránci na udržení politických kariér ve Washingtonu.
Odpověď je jednoduchá. My Američané žijeme rádi v domněnce, že jsme „zářící město na kopci, které celému světu slouží jako maják.“ V případě našeho exitu z vietnamské války jsme se chovali jako vlastní nepřátelé: nedodrželi jsme dohody, lhali jsme o tom a podvedli jsme náš národní charakter.
Amerika jako národ a jako lid nebude celistvá, dokud nepůjdeme zpátky do Vietnamu a nepřivedeme každého z žijících válečných zajatců domů – bez ohledu na to, kolik to bude stát.
Až potom budeme moci hodit za hlavu 27. leden 1973 – nejostudnější den v americké historii.
John LeBoutillier – leden 2001
Přeložila Hana Catalanová
e-mail:
hana.catalanova@worldonline.cz