Existuje česká pravice?

Schopnost vyjadřovat se slovem a později i písmem byla nejvýznamnějším kulturotvorným a civilizačním prostředkem. Řeč a psané slovo umožnily předávání informací i zkušeností mezi jednotlivci, generacemi i kulturami. Vymožeností jazyka je i schopnost abstraktního myšlení. Jako vše lidské, každé poznání, vynález, stejně i řeč má svá zneužití. Jazyk vytváří kulturu a je i jejím nositelem. Platí to tehdy, když slovo je obrazem přesného konkrétního významu nebo entity. Série slov - věty pak vyjadřují určité pojmy, nebo i abstraktní představy. Před desetiletími jsem v komunistickém Československu pochopil, jak vznikla mandarinská čínština. Jazyk, který ovládalo v Číně jen několik vzdělaných mandarinů. Zapsaný znak nebyl obrazem přesné konkrétní entity, nebo pojmu. Jeho význam bylo možno vyinterpretovat jen při dokonalé znalosti okolností, za kterých byl zapsán, kdo a proč jej zapsal. Komunismus stál na lži. Zvuky a písemné znaky, které používal pro pojmy přátelství, spolupráce, válku, mír, lásku měly v jiné kulturní periodě opačný význam. Naše společenství žilo v takovém jazykovém kulturním prostředí půl století. Jazyk a řeč po určité době utváří hodnotové klima a opačně, stává se odrazem pojetí hodnot takové lidské polis. Je zásadní rozdíl v historickém vývoji západní evropské společnosti a civilisace, která vyšla z antiky a jejíž hodnoty utvářelo křesťanství západního ritu a mezi vývojem asijské společnosti, představované v našem případě Ruskem. V průběhu tak zvaných „temných století“ po rozpadu Římské říše se v evropském prostoru vytvořila situace, kdy se o moc dělily tři mocenské skupiny. Moc církevní - papež byl nejen mocí náboženskou a duchovní, měl i své vojsko. Feudální šlechta - kdo v těch staletích se svou vojenskou družinou uhájil své území, založil rod. Prvorozenectví zajistilo kontinuitu rodu a zodpovědnost za obhájené území v čase. Královská moc - která integrovala větší území, nebyla ale schopna získat absolutní převahu. Tyto tři moci se v průběhu celého tisíciletí musely dělit o moc a nalézat cestu ke kompromisům. Spolu s klíčovou ideou křesťanství - rovností si lidských individuí před Bohem, to utvořilo prostředí, které otevřelo cestu ke svobodě. Uvolnilo tvořivou sílu lidského ducha. Nic takového neexistovalo v širých prostorách Ruska. Kyjevská Rus zanikla pod náporem tatarské Zlaté hordy. Nové středisko moci se vytvořilo v moskevském knížectví. Převzalo mentalitu i způsoby vládnutí svého bývalého hegemona, chána Zlaté hordy. V Rusku nebyla jiná moc, která by přinutila moskevského knížete a později cara k dělbě a kompromisům. Patriarcha byl úředníkem carovým. V Rusku nebylo prvorozenectví, mimo rodiny carovy. Šlechta a načalnici byli vší svou existencí závislí na vůli carově. Podstatou „Byzantského“ obřadu bylo striktní dodržování formálních úkonů. V Byzantské církvi nebyly konflikty a herese o ideích. Jedinečným historickým dokladem rozdílů pojetí vlády byla prvá návštěva anglického poselstva na Rusi. Ivan III. se tehdy dotázal poselstva „jak vládne anglická královna?“ Když dostal odpověď “anglická královna je první z Angličanů, vládne v obecném zájmu občanů anglického království“ (Ključevskij), odmítl s poselstvem jednat. Nepovažoval anglickou královnu za sobě rovnou. V jeho pojetí bylo Rusko jeho „Votčinou“, patřilo mu se vším všudy i s lidmi. Mohl s Ruskem udělat co se mu zlíbilo a nebyl nikomu zodpovědný. Majetek v ruském pojetí byl zdrojem požitků a moci, nebyl zodpovědností. V evropském (anglosaském) pojetí byl majetek zodpovědností. Středověký feudál měl zodpovědnost i za své poddané a nevolníky. V Anglii to bylo zvýrazněno tím, že šlechta nebyla rigidně oddělena od svých poddaných. V neděli chodili se svými poddanými do společného farního kostela. Společně se účastnili a podíleli na bohoslužbě. Anglie měla široký stav drobné šlechty (Yeoman), která byla existenčně nezávislá. Její potomci vytvořili základ drobného stavu a buržoasie. Pojem politické pravice, jak se v evropské tradici vytvořil, vyšel z životních přístupů lidí nezávislých a svéprávných. Byl filosofií a zásadami lidí a společenských vrstev, vědomých si svých schopností. Zároveň ale chápajících svou zodpovědnost za společenství, stát i své slabé. Bez sentimentalit a listin práv a svobod. Na zásadách Edmunda Burka a jeho kritice francouzské revoluce netřeba ničeho měnit. Stejné platí pro americké federalisty, kteří formulovali podobné zásady nezávisle na Burkovi. Federalisté jako strana svůj boj prohráli, ale hluboce ovlivnili a poznamenali vývoj americké demokracie. Zajímavé je, že prvé parlamenty a parlamentní způsoby vlády vznikly na ostrovech. Islandský Althing, anglický parlament a i Kongres spojených států vznikl ve své době fakticky na ostrově. Moře chránilo svéprávnost. Poloha českého státu uprostřed kontinentu nesvědčila svéprávnosti a nezávislosti. Příliš mnoho protichůdných zájmů se střetávalo v prostoru české kotliny. Vyhnání velké části české šlechty po Bílé hoře a její nahrazení cizí šlechtou bez tradičních domácích kořenů vzalo zemi domácí aristokracii. České země v 19. století neměly významnou vrstvu rodové zemské šlechty, která mohla být základem a podporou nově se politicky ustavující konservativně a pravicově orientované politické vrstvy. Všichni jsme vzešli z malých poměrů. Pro počátek prvé republiky a fenomén tehdejší pravice je snad typické, že tehdejší český pravičák doktor Kramář chtěl na český trůn dosadit ruskou dynastii. Bytostný pravičák profesor Pekař byl pro svou dobu i společnost kontroversní osobností i svým pojetím historie. Českou pravicí se stali agrárníci, omezení již svým původem v možnosti širokého nadhledu. Komunistický mlýnek na maso nás všechny semlel na téměř stejnorodou směs bez barvy, chuti i zápachu. Jakousi podivnou sobeckou svéprávnost si zachovali veksláci, prominenti a kormidelníci totalitního soustrojí. Oni nasměrovali, řídili a měli největší prospěch z „neřádu“ české transformace a privatisace. Do morku kostí měli vstřebané „východní pojetí“ majetku a nezodpovědnosti. Pojem pravice ve svém původním smyslu je v platnosti řádu věcí, desateru, právu a jeho vymahatelnosti. Kormidelníci dali pojmu pravice zcela jiný smysl a obsah. Co se za posledních deset let v české politice a hospodářství odehrálo, nemělo s pravicovými hodnotami a přístupy nic společného. Čeští „pravicoví“ politici neznali pojmu zodpovědnosti za stát, o mravnosti někteří z nich neměli a nemají tušení. Václav Klaus není pravicový politik, natož konservativec, byl a je jenom „kormidelníkem“. V českém parlamentu bylo několik málo osobností, které mohly být zárodkem budoucí pravicové konservativní strany. Byly politicky a mediálně vyhubeny. Dnes není na české politické scéně žádný politický subjekt, který by bylo možno označit termínem pravice. Dovolím si tvrdit, že jsou jenom zloději a populisté vpravo nebo vlevo. Znalce mandarinské češtiny čekají roky úmorné práce na rozluštění zvuků a znaků, které vyšly z úst politiků a jejich posluhovačů v průběhu „obrodného procesu“ devadesátých let.


V Třeštici 23. února 2001
Čestmír HOFHANZL

e-mail: ecoline@volny.cz