Otazníky nad zatčením
kapitána BIS a politického vězně
Vladimíra Hučína

Dr. Stanislav Devátý, bývalý ředitel Bezpečnostní informační služby České republiky a disident totality, ve vysílání České televize: „Kapitán Vladimír Hučín byl jedním z nejkvalitnějších pracovníků Bezpečnostní informační služby České republiky!“

 Deník „Mladá fronta DNES“ ve svém sobotním vydání ze dne 10. března 2001 zveřejnil k této kauze článek Michala Šverdíka s titulem „Agent Hučín zůstane ve vazbě“, v jehož závěru uvádí, cituji: „Konfederace politických vězňů, jíž je Hučín členem a KAN včera vyšetřování odmítly jako zmanipulované. Uvedly, že se policie snaží obvinit Hučína ze série přerovských výbuchů. Naopak, radikální levice, které Hučín výbuchy připisuje, požádala o okamžité zrušení konfederace.“ Konec citace závěru uvedeného článku.

V sobotu 10. března 2001, v den padesátého třetího výročí smrti bývalého ministra zahraničních věcí Československa Jana Masaryka, svolala bývalá Prověrková komise bezpečnostních služeb, dnes Občanská iniciativa Krajské Občanské komise - Ostrava ve Frýdku-Místku tiskovou konferenci k zatčení bývalého kapitána BIS a bývalého politického vězně totality, člena Konfederace politických vězňů Vladimíra Hučína.

 Tiskovou konferenci, za účasti více než třiceti přítomných domácích i zahraničních novinářů, hostů z Klubu angažovaných nestraníků (KAN), Konfederace politických vězňů (KPV), Sdružení bývalých politických vězňů (SBPV), ale také matky, manželky a dcery zatčeného Hučína, zahájil vydavatel Svědomí Milo Komínek, který toto setkání moderoval. Po něm pokračoval předseda OI - krajské Občanské komise - Ostrava, Karel Kasperčík, který ve svém krátkém projevu zhodnotil minulé i současné kvality a zásluhy Vladimíra Hučína v boji za demokracii a poté předal slovo matce zatčeného, paní Hučínové, která popsala, co předcházelo zatčení jejího syna Vladimíra a popsala průběh domovní prohlídky iniciovaný vyšetřovateli BIS „kauzy Hučín“, v jeho přerovském bydlišti.

 

Přepis magnetofonového záznamu z tiskové konference konané ve Frýdku-Místku v sobotu 10. března 2001. Hovoří matka Vladimíra Hučína, paní Hučínová:

 “Začalo to tak - syn se dostal k BIS na doporučení KPV. Byl přijat a v té době tam byl ředitelem Jan Princ. Zanedlouho po jeho nástupu ředitel Princ naléhal na syna, aby vystoupil z KPV, že tam nemá nebo nesmí být. Naštěstí se ale stalo, že Princ byl odvolán do Prahy, poněvadž tam měl velice dobrou půdu a mnoho známých. Tak odešel do Prahy jako nějaký náměstek na BIS. Přišel tam nový ředitel, pan inženýr Částečka. Pan inženýr Částečka, velice solidní a schopný člověk, se synem vycházel velmi dobře, oceňoval jeho výsledky. Celých devět let, více než devět let, měl syn nejlepší výsledky na celé Moravě a vůbec si myslím, že téměř v celé republice, když jsem viděla výsledky v těch papírech, které někdy donesl ukázat, tak jsem viděla Hučín někde nahoře a všichni ostatní dole.

 No, šlo to dobře, byl spokojený. Pak se stalo, už někdy v létě nebo na jaře 2000, že pan inženýr Částečka dostával takové zprávy, že Hučín neplní své povinnosti a že Hučín by měl z BIS odejít. Načež pan ředitel Částečka prohlásil, že Hučína nemůže propustit, poněvadž je to jeho nejlepší pracovník! Když to prohlásil, začalo se povídat, že na místo Částečky přijde opět Princ, který se vrátí z Prahy. Princ je člověk, který se musí nechat vozit. On, pracovník tajné služby a nesmí jezdit autem. A to je ředitel tajné služby. Tak se stalo, když nevyhověl tedy Částečka, přišel tam Princ. Pan inženýr Částečka byl z funkce odvolán a byl přeřazen na místo vrátného do Brna. Tam je zatím dosud - jako vrátný!

 Na jeho místo nastoupil tedy Princ a začala válka, začal velký boj. Hned ze začátku, snad již počátkem října Princ velice naléhal, aby Hučín okamžitě vystoupil z KPV, aby okamžitě dal jména svých informátorů. Samozřejmě, že Vladimír jednoduše řekl ne, toho se nikdy nedočkáte.

 Do těch Vánoc to bylo zlé, ale ještě jakž, takž, i přes to denní naléhání. Když přijel domů, řekl: „Mámo, já to snad s něma nevydržím...“ Já jsem ale řekla „musíš“. Bohužel, hned po Novém roce tam přijeli Pražáci z BIS, nějaká jejich inspekce, no a za ním zase, že musí okamžitě sdělit své informátory. Jinak, že musí BIS opustit. když řekl, že ne, okamžitě mu vzali osvědčení a vzali mu zbraň, kterou měl jako služební. A řekli mu, že dostává dvouměsíční výpověď. To znamená, že leden už byl, takže by se neměl počítat, tak únor a k poslednímu březnu, že bude muset opustit zaměstnání. No, s tím počítal, byl dán do své kanceláře, z které nesměl odejít, jenom tak na WC, ale jinak nesměl po budově nikde chodit, musel se při vstupu prokázat takovou legitimací „jako návštěvník bez doprovodu.“

 Tak tam jezdil až do 10 února. Stále na něj naléhali s příkazy „chceme informátory, chceme informátory.“ No, myslím, že to bylo 10. února, přesné datum už nevím, večer, když přijel, říkal: „Tam je to hrozné, všichni se bojí, nikdo se se mnou nesmí bavit...“ A já říkám: „To vydržíš, únor už bude hned pryč a březen vydržíš...“ No ale, bohužel, ono se mu udělalo, z toho všeho, i když je člověk pevný jak chce, ono se někdy něco ozve. A jemu se udělalo nedobře. Ráno, když vstal, říkal: „Mami, mi je nějak divně, nějak mě tlačí srdce, nějak to bouchá...“ Řekla jsem mu, aby šel k lékaři. Dal na mou radu a šel k svému lékaři.

 Bylo sice ještě brzy ráno, ale ten lékař bydlí ve svém domě. Vzbudil jej a ten ho prohlédnul, změřil tlak, udělal EKG a řekl „to je na infarkt, okamžitě do nemocnice!“. Vláďa mu řekl, že nemůže, poněvadž přijede inspekce z Prahy. A tak mu dal pan doktor okamžitě neschopenku. Bylo to v pátek a on dojel do Olomouce. Někdo jej tam dovezl... Snad to zařídil pan doktor, poněvadž vlakem mu jet nedovolil.

 Přijel do svého zaměstnání, pak tam opravdu přijela ta inspekce z Prahy, zrovna za ním a opět mu řekli, že musí dát své informátory. On řekl „nedám“! Opět mu řekli: „Jestli nedáš, jdeš na hodinu ven...!“ Vláďa řekl, nevím to doslova, poněvadž jsem tam nebyla: „No tak bohužel...“ Čili on musel okamžitě opustit budovu, odejít z ní, oni pak naložili jeho věci, které měl v kanceláři, které mu odpoledne dovezli a zůstal jako nezaměstnaný.

 Pár dnů na to byl ještě u pana doktora, kam musel chodit častěji na kontrolu a další týden se u doktora Chmelaře objevila z inspekce delegace, která žádala všechny papíry o panu Hučínovi, které má u lékaře. Pan doktor byl náhodou u nějakého nemocného, byl mimo ordinaci a oni tam zastihli jen sestru. Poručili jí všechno ukázat. Ukázali jí neschopenku, jestli je to neschopenka od nich a jestli je to skutečně podpis pana doktora. Sestřička jim ukázala kartu a řekla ano, to je naše neschopenka a to je podpis pana doktora, je to naše, s tím jsem seznámena. Pak se velice dobývali do počítače. Jenže sestřička v té hrůze, když viděla ten jejich nátlak, zapomněla heslo. Já nevím, jak to v těch počítačích chodí, ale pak doktor tam nebyl, takže museli s velkou zlostí odejít.

 Pár dnů nato se tam objevila nějaká inspekce z pojišťovny, zřejmě z ministerské a opět chtěli vidět všechny papíry a co panu Hučínovi vlastně je, jak se léčí, jak dlouho bude nemocen a podobně. Pan doktor jim to všechno vysvětlil a když oni řekli, když bude nemocný déle dva nebo tři měsíce, takže si jej vezmou na jejich vyšetření. Co jim na to pan doktor řekl, já nevím. To víte, že mu to nepřidalo, když viděl, jak po něm jedou.

 Dny však šly dále a pan doktor jej objednal k lékaři - srdcaři na speciální vyšetření na zátěž srdce na kole a já nevím, co vše k tomu patří.

 Vláďa ve středu odešel v půl osmé, v osm hodin měl být u nějakého doktora Chytila. Odešel a řekl mi, že se pak hned vrátí domů. Jenže bylo deset hodin a on nikde, bylo dvanáct, nikde, byly dvě hodiny, nikde. Já jsem už měla takové divné tušení a říkám si „kde on jenom je?“ V tom volala novinářka, paní Zemková, a ještě předtím volal pan Šverdík, kde je Vladimír, jestli je doma. To bylo někdy před polednem a já jsem mu řekla, že asi přijde až na oběd. Požádal mě, aby mu pak zavolal,

 Paní Zemková se mě ptala, jestli vím, kde je Vladimír. Řekla jsem jí, že šel k lékaři, ještě se nevrátil, ale že mám takové tušení, jako kdyby jej “sbalili“. Ona mně řekla, že „mám pravdu“. Oni na něj ráno čekali a místo k lékaři jej vzali s sebou. To byla pro mě veliká rána. To jsem nečekala. Paní Zemková mi řekla, že zavolá později.

 Později se již ozvaly jedině policejní vozy, které byly plné policistů, to bylo tak někdy kolem půl šesté. Čekali, stáli venku, já jsem šla za něma a říkám: „Co tady děláte u našeho? Kde je můj syn!?“

 No, nebojte se, čekáme také na něho. Dočkáte se, dočkáte se!“

 Já říkám: „A co chcete?“
 “No, však to uvidíte...“ a opravdu, za chvilku přijížděla auta, bylo jich asi sedmnáct, osobních a policejních, zatarasili přístup k nám, aby se ze žádné strany tam nikdo nedostal, takovými jejich pruhy, pak vystoupili policisté, bylo jich kolem třiceti. Někteří zůstali venku, někteří na zahrádce, někteří na chodbě u každého pokoje a já říkám:“ „Kde je syn?“

 “Hned ho uvidíte!“

 

Opravdu ho dovedli už potom v želízkách! Nevěřila bych, že člověk tak pevný jako on, se může během několika hodin tak úplně změnit. Bledý, úplně šedivý. To víte, že jsem řekla: „Ježíšmarjá Ládíku, co se děje?“ A on mi říká: „Mámo, klid! Vytrvat, buď pevná!“

 “To víš, že ano“, řekla jsem.
 Potom přišla snacha a čekali jsme. Policajti se rozběhli po zahrádce s detektorem a hledali, kde co je. Kde jim to začalo pískat, začali kopat, dokonce začali vytrhávat dlaždice na chodníku, jestli není náhodou něco schované tam a pak začali dílnou. To víte, v takovém domku, kde se žije tolik let, děda Hučínů měl vše, co je potřeba. V bednách je tolik věcí, když našel kus drátu, kdejaký hřebík, všechno schoval. Manžel byl zrovna takový a tak se to všechno skládalo. Vladimír byl stejný. Takže těch věcí přibývalo a pání policisté hledali, hledali, každý hřebík, každý drát, všechno otočili, našli tam nějaký bílý prášek, který tam byl desítky let, již Bůh ví, od kdy. Tam chodila více Vláďova manželka, já jsem tam již nemohla zůstat, byla jsem trochu na té zahrádce.

 Za mnou chodil jeden policajt, který mě nespustil nejenom s očí, ale stále chodil vedle mě. Řekla jsem, že jsem unavená, že si půjdu domů odpočnout. „Běžte“, řekl a sednul si vedle mne. Večer potom, když už to přece jen trvalo dlouho, říkám, „já bych si šla lehnout“. „No běžte“, řekl, „já zůstanu tady...“. On mě neopustil. Tak jsem jako šla, protože se tam u našeho, na břížku, objevila spousta novinářů, z televize, známých, z KPV, z KAN, spousta, spousta lidí tam byla. Tak jsem šla za něma a policisté mě nepustili přes branku. Že nesmím nikam vycházet! Potom, když už to trvalo dlouho a stmívalo se, tak jsem říkala „já jdu ven, musím se projít“. A tak jsem, sem tam za něma na ten břížek chodila, abych jim mohla říct, co se u nás děje.

 Ti novináři byli tak zlatí, tak mě podporovali a říkali „ať vyřídím Vladimírovi, ať vyřídím jeho manželce...“ No, no, úžasní lidé to byli... Tak tedy se začalo v domě. Všude se napřed chodilo se psem. Říkám: ...a co ten pes Vám tady najde?

 “No, on najde zbraně, on najde různé výbušniny nebo materiál do těch výbušnin...“

 Chodili, chodili, hledali, hledali, byli nahoře... Když syn chtěl jenom čaj, oni mu ani tehdy nedovolili sundat ta pouta! Musel ten čaj vzít do obou rukou a musel ho pít s pouty na rukou... Ani ten rohlík nesměl sníst bez pout! S prominutím, ani na ten záchod ho nepustili. I tehdy stáli u otevřených dveří...! Byla to hrůza.

Nahoře našli i nějaké věci. Našli..., oni totiž hledali hlavně papíry. A ty papíry tam opravdu nějaké našli. Jestli to byly jako už okopírované nebo originály, to já nevím, já jsem je neviděla. Já jsem už potom byla dole, já jsem je už tam nemohla vidět. Ale mohla jsem je vidět, jak s těmi zablácenými botami z venku do domu, do pokojů, všude...! Tak jsem raději zůstala s tím jedním, který byl určen jako můj hlídač, abych náhodou něco ještě nedala, já nevím kam... A občas, ti u branky, mně už dovolili sem tam.

 Pak přijela senátorka, paní doktorka Seittlova a chtěla mluvit s vyšetřovatelem. Šla jsem pro něj, byli dva, ale jména nevím. Řekla jsem mu, že je tam paní senátorka a že s ním chce mluvit. „Ano, ano, ale sem nesmí“!, a že přijde, řekl vyšetřovatel.

 Šla jsem za paní senátorkou a požádala ji, ať počká. Paní doktorka čekala půl hodiny a snad ještě déle, ale pan vyšetřovatel se neráčil paní senátorce ukázat! Tak jsem šla za ní a řekla „paní senátorko, pojďte“. Policajti měli sice připomínky, ale já jsem řekla, „ne, my jdeme za vyšetřovatelem“. On stál na zahrádce, asi mu řekli, že sem zase někde venku, a já jsem mu řekla „tady je paní senátorka a chce s Vámi mluvit“.

 “Prosím“, ale nevzal ji ani do zahrádky. Byli na chodníku a na silnici a řekl mně: „... ale Vy běžte pryč, Vy s námi u toho rozhovoru nebudete!“ Takže nevím, o čem mluvili, paní senátorku jsem potom již neviděla.

 Tak se to odehrávalo nahoře, pak přišli dolů, opravdu našli nějaké dvě malorážky a jak to, že má zbraně?“ Já říkám: „To nejsou synovy malorážky. Ty dvě malorážky jsou moje.“ Prý, „jak to, že jsou Vaše?“ Já říkám: „Takto - protože jako chartista, když přišel z kriminálu, tak do té Charty vstoupil a chartisté z okresu Přerov se u nás scházívali. Scházívali se vždycky jednou za měsíc. Zajímavé je to, že i když ukázali na kalendáři, které datum bude příští schůzky, tak vždycky ten den už od rána před naším stál náklaďák, zkrátka nějaké auto. Už jsme věděli, že nás odposlouchávají. Já jsem vždy šla, zaklepala na okno ptala se: „Tak co, už to máte natočeno?“

 No a na tu schůzku chartistů chodil nějaký pan Stanislav Miloš. Ten nás pak navštěvoval často a tak jsme se přátelili. Ládík si sním rozuměl, byl to dobrý, spolehlivý člověk. Psal do Přerovských novin, no a jednou přišel a měl něco v takové velikánské tašce. Říkal „já jdu za Tebou“. A já „jak Ti můžu pomoct?“ Řekl mi: „Víš, že jsem nemocný a ta nemoc postupuje víc a víc a já jsem měl doma tady tyto věci,“ a řekl mi, co to je. Řekl mi: „To jsou dvě malorážky, které jsem měl doma a světlice. Nech to, prosím Tě, u Vás, poněvadž kdybych zemřel nechtěl bych, aby náhodou nepovolaný člověk to našel, sebral, ukradl a ještě třeba někoho zranil“. A tak jsem to ještě před ním dala do mé skříně, do každého rohu jednu malorážku a tím to zhaslo. To je už více než tři roky.  Já už ani nevím, jak je to dlouho, už si nedokáži uvědomit jestli... Rozdělané je Vladimír určitě neměl. Jenom jsem mu řekla, že to dones pan Miloš a že to mám nechat u nás, že on se necítí dobře. Tak to zůstalo u nás, pan Miloš, chudák, pak opravdu zemřel a ty věci zůstaly u nás. Ale oni pak, kromě toho, našli ještě nějaké patrony, pro kterém neměl zbraň. On měl dvě svoje na tu průkazku, kterou měl, ale do té se nehodily, jenom některé.

 Pak ještě hledali zase nějaké papíry. Zvedli každý obrázek, jestli za tím obrázkem náhodou není nějaká tiskovina. Pak v chodbě, v chodbě je stará dlažba, hodně stará, ještě z první republiky. Já mám na ní běhouny, takže mi nevadí. No a na té chodbě je také vodoměr, v zemi. Ono se to trochu hýbalo a tak říkal: „Co to máte za díru?“ „Vidíte, vodoměr“, říkám. Odkryli to, viděli, že ten vodoměr tam je a teď se jim zdálo, že nějaká ta dlaždička tam uhýbá. „Co je za tou dlaždičkou? „Hlína,“ říkám. Oddělali koberec a šroubovákem to chtěli vytáhnout. To nešlo a tak vzali krumpáč a krumpáčem to začali vytahovat. Já říkám: „Chraň Vás Panenka Marie jestli mi to tady zničíte!“ A tak zjistili, že tam je opravdu jen hlína, že tam nic není. Pak se jej ptali „kde je ten tunel na ten židovský hřbitov, který kopal?“ A mě se ptali, „kde to kopal?“ „Mě se neptejte, kopal to tajně, já nevím kde“.


Poznámka z řad novinářů:
 “Tázal jsem se Vás telefonicky, jestli je to s tím tunelem, co bylo v televizi, pravda a Vy jste mi řekla, že ano, teď je tady domovní prohlídka. Tak to byla reakce na ten tunel“.


Pokračuje matka Vladimíra Hučína:

 “A pak šli po té chodbě, zase se to začalo v jednom místě hýbat a tak opět vzali ten krumpáč a zase to rozhazovali. Já jsem rostla! Mně bylo z toho až na psychiatrii... Dole žádné papíry, žádné tiskoviny nenašli... A kromě těch dvou malorážek, kromě těch světlic, patron a nějakých rozbušek nic nenašli...“ Domovní prohlídka skončila ráno asi v sedm hodin ráno.“ Novináři tam byli, někteří do třech hodin. Dokonce tady, paní novinářka, mu poslala povzbudivý dopis. Napřed si jej přečetli a pak mi bylo dovoleno mu jej přečíst...“

Konec magnetofonového záznamu výpovědi matky Vladimíra Hučína, paní Hučínové.


Hovoří novináři:

 V 11.00 jsme dostali hlášení, že policie přijela znovu a teprve pak šli na ten židovský hřbitov! Nikdo údajně neviděl, co tam našli, co nesli. Svědci prostě nejsou! Nikdo, žádný novinář!

Hovoří manželka Vladimíra Hučína:

 “A já jsem zase celou situaci sledovala z okna. Židovský hřbitov je vlastně naproti a neviděla jsem, že by někde kopali. Oni vlastně chodili od ničeho k ničemu! Údajně tam našli nějakou trhavinu a ono to vypadá, že ona někde ležela jen přiložena u něčeho...“


Novinář:

 “To není problém...“

Hovoří manželka Vladimíra Hučína:

 “...Přesně tak, přesně tak...!“
(Změť hlasů diskuse, jejíž obsah nelze spolehlivě identifikovat.)


Jiný novinář:

 “Odpoledne, asi v pět hodin, jsme pečlivě prošli hřbitov a nikde tam není kopáno! Ten hřbitov není velký, snad třicet krát osmdesát metrů. Vlastně jde jen o zbytek hřbitova. Ráno starosta prohlásil, že hřbitov není majetkem města, ale Židovské obce a Židovská obec údajně dala svolení. Nám se to ale nezdá, tak prověřujeme, zda je to vůbec pravda!“

Konec magnetofonového záznamu z tiskové konference.

 

Z této tiskové konference zpracovaly zúčastněné organizace rezoluci, kterou zaslaly vládním složkám, ČTK a redakcím denního tisku. V neděli 11. března 2001 pak natáčela k této „kauze“ ve Frýdku-Místku Česká televize rozhovor s bývalými politickými vězni totality.


 Před několika týdny jsem obdržel informaci, že
dva američtí a dva rakouští novináři soustřeďují již od roku 1989 dokumentaci k hluboké minulosti českých špičkových politiků a bezpečnostních služeb. Dokumentace má údajně přes tisíc stran. Novináři ji hodlají předat orgánům Evropské unie a současně západnímu tisku. Snad by to mohlo být zajímavým i pro tuto „kauzu...“

 

Převzato z časopisu

SVĚDOMÍ