[ASCII] [Win-1250] [CP-852] [8859-2] [MacIntosh] [CP-895] [KOI8-CS]
Tajný spolupracovník StB Pavel Kučera nechce manželům Zářickým vrátit dům, který jim byl státem v roce 1983 zkonfiskován
Již pět let řeší české soudy žalobu na vydání domu, kterou Jan a Libuše Zářičtí podali v roce 1992 na Pavla Kučeru. V prosinci 1992 Obvodní soud (OS) pro Prahu 5 žalobu Zářických zamítl, protože nesplňovali podmínku trvalého bydliště, kterou později zrušil Ústavní soud ČR. Jejich případ vloni 8. září projednával Městský soud v Praze, který kauzu vrátil nazpět OS v Praze 5. Přestože dal
ší stání se u něj konala ještě v roce 1998, dořešení sporu je stále v nedohlednu.Autor: Josef Maraczi
Manželé Zářičtí dostali zkolaudovaný dům do trvalého užívání v roce 1975 a bydleli v něm do července 1982, kdy společně se dvěmi dcerami vycestovali do Jugoslávie. Rok nato byli oba rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 odsouzeni za trestný čin opuštění republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců a majetek obžalovaných propadl státu. Zájem o koupi domu v Praze 5 - Třebonic
ích projevili rodiče bývalých vlastníků, manželé Mazancovi a RSDr. Pavel Kučera. Ten v žádosti o koupi rodinného domku uvedl, že pracuje jako zástupce vedoucího pro vědeckou činnost katedry světové ekonomiky a vnějších ekonomických vztahů ČSSR na VŠP ÚV KSČ. Jeho žádost měl písemně podpořit tehdejší pražský primátor František Štafa. Kučera dům koupil za 316. 424 korun. Výbor lidové kontroly však v roce 1991 na základě výsledků šetření ve věcech převodu nemovitostí konstatoval, že při rozhodování ve věci výběru příštího vlastníka domu nebyl tento postup v souladu se směrnicí ministerstva financí ČSR č. 10 z roku 1964. Manželé Zářičtí byli na podzim 1990 soudem plně rehabilitováni a jsou státními občany České republiky, z australského Brisbane se do ČR chtějí vrátit, nemají ale kam.Spor se nekonečně vleče
V prosinci 1992 Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu Zářických: “Žalobci mají faktické bydliště v Austrálii a neprokázali ani prokázat nemohou, že mají bydliště v Československu. (...) Soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně,” napsala v rozsudku Květa Krocová. V odůvodnění rovněž uvedla, že “dle názoru soudu žalobci nesplňují zákonnou podmínku, tedy trvalý pobyt na území ČSSR.” Rozsudek byl Krocovou vynesen neveřejně, v její kanceláři, což je v rozporu s občanským soudním řádem a právnímu zástupci Zářických Jaroslavu Stárkovi, byl doručen až 21. května 1993. Tedy po půl roce.
Podmínku trvalého pobytu dodatečně Ústavní soud ČR zrušil a právní zástupce žalobců se v zákonné lhůtě odvolal k Městskému soudu (MS) v Praze. “Poté, co se právní zástupce žalobců odvolal k MS, žili žalobci v oprávněném přesvědčení, že se obvodní soud zachoval tak, jak měl a podal odvolání k soudu vyšší instance. Po dvou letech s hrůzou zjistili, že odvolání leží stále u OS na Praze 5,” řekla Českému týdeníku již v září 1995 Daniela Světlíková, právní zástupkyně žalobců. “Nemám na to důkazy, ale domnívám se, že u soudu prvního stupně byl spor veden neobvykle. Neveřejným vyhlášením rozsudku byl porušen občanský soudní řád. To považuji za vrchol ignorance. Soudní spor se nekonečně vleče a soudu by mělo záležet na dořešení celého případu, aby ve veřejnosti nepodporoval domění, že něco není v pořádku.”
Svědkyně Milena Horáková, která společně s babičkou chtěla v roce 1983 dům koupit, se na ONV v Praze 5 dozvěděla, že prodej domu je problematický, protože v něm prý bydlí rodiče původních vlastníků. “Z právního oddělení oddělení ONV nás odkázali přímo na tehdejšího pražského primátora Františka Štafu. Primátor nás přijal a babičce doslova řekl, že konfiskáty nejsou určeny k prodeji obyčejným lidem,” řekla Horáková. U soudu vypovídala Libuše Zářická, která nový znalecký posudek považuje za špatný, protože podle ní měl být dům zařazen do I. kategorie, nikoliv do druhé, jak určil znalec. Podle Zářické hned po emigraci s rodiči udržovali písemný kontakt: “Krátce po odchodu nám napsali, že dům byl zapečetěn a oni vystěhováni.”
Soud jednání neustále odkládá, údajně z důvodu, aby vyslechl další svědky, znalce a případně nechal vypracovat nový znalecký posudek na cenu zmíněné nemovitosti.
Agent “Kadet” je jeden
Kučera odmítá nemovitost vydat. Popírá jakoukoliv intervenci ze strany tehdejšího primátora Štafy. Přiznává, že se na dvou místech v katastru Praha-západ snažil o koupi domku. Proto se byl v roce 1983 informovat na ONV v Praze 5. Soudu řekl, že domek byl veřejně nabízen ke koupi a jakékoliv zvýhodnění odmítá: “Takový způsob, že by se někdo přimlouval, aby dům byl prodán přednostně mně, nepřichází v úvahu. V době, kdy se o prodeji domu rozhodovalo, jsem byl na léčebném pobytu v Jevíčku.” Pokud jde o jeho komunistickou minulost, podle svých slov byl jen řadovým členem KSČ, přestože pracoval na vysoké škole ÚV KSČ.
Podle rodičů žalobců si Kučera k prohlídce domu vlastním vozem přivezl soudního znalce i pracovníky ONV, kteří se prodejem domu zabývali. Rovněž tvrdí, že záměr dům prodat nebyl vyvěšen na úřední desce, jak určovala směrnice ministerstva financí.
Kučera již v předchozích stáních uvedl, že protestuje proti tomu, že někteří novináři za jeho jménem a příjmením automaticky uvádějí, že je spolupracovníkem StB s krycím jménem
“Kadet”. Kučera před soudem tvrdil, že to k soudu nepatří, protože jde o shodu jména a příjmení. Jak se redakci podařilo zjistit v Centrálním registru občanů, Pavel Kučera, narozen 18. února 1943, žije v České republice jediný, a to na adrese konfiskátu v Praze 5-Třebonicích. “Registr občanů je veden od roku 1953, v té době bylo Kučerovi deset let. I kdyby se ve stejný den narodil jiný Pavel Kučera, musel by do roku 1953 zemřít nebo zmizet. V roce 1953 byla registrována pouze jedna osoba s tímto jménem a datem narození,” tvrdí manželé Zářičtí. Podle databáze ministerstva vnitra osoba téhož jména a dat narození se nenachází ani v registru zemřelých či pohřešovaných osob.