[ASCII] [Win-1250] [CP-852] [8859-2] [MacIntosh] [CP-895] [KOI8-CS]

Prominenti

Jak komunističtí prominenti nezákonně kradli rodinné domy do osobního vlastnictví

Pro Jana Sammera. Autor Josef Maraczi - 24. února 1999

(Poznámka úvodem: Některé kauzy jsou čerpány ze spisů Výboru lidové kontroly NVP, ze servisu ČTK, jiné z denního tisku nebo z vlastní zkušenosti a některé z pera redaktora Josefa Chuchmy/tehdejší MS/)

Již v lednu 1990 Výbor lidové kontroly (VLK) Národního výboru hlavního města Prahy (NVP) provedl prověrku hospodárnosti odprodeje nemovitostí ze státního vlastnictví soukromým osobám. VLK se zaměřil na nemovitosti, rodinné domy (RD), které byly prodány jako celek a došel k číslu 423. Nebylo kontrolováno, za jakých podmínek odprodávaly soukromým osobám majetek jiné státní organizace než Obvodní podnik bytového hospodářství (OPBH). Proto VLK například nezkoumal, za jakých podmínek Úřad předsednictva vlády (ÚPV) ČSSR prodal manželům Štrougalovým rodinný domek (RD) v Praze 6 - Dejvicích, č. p . 1510, jak Federální ministerstvo národní obrany manželům Dzúrovým (M. Dzúr - býv. ministr obrany) prodalo RD v Praze 6 - Dejvicích, č. p . 1704 či jak Federální ministerstvo strojírenství prodalo RD manželům Bahylovým (RD v Praze 6 - Bubenči, č. p . 591).

* * * * Ing. Pavel Karel - tchán Fojtíka, tajemníka ÚV KSČ *

(Nemovitost v Praze 4, Vlnitá ulice 1545)

Do vlastnictví státu RD přešel v lednu 1983 po manželích Kochtových Cena RD i pozemku byla odhadnuta na 373. 560 korun. Tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík se osobním dopisem obrátil na pražského primátora Františka Štafu. Dne 13. ledna 1984 sděluje ing. Otto Charvát, ved. kanceláře primátora hl. m. Prahy, předsedovi ONV Prahy 4 Zdenku Dědičovi, že mu předává žádost s. Fojtíka a ?doporučuje její kladné vyřízení?. Dne 23. května 1984 rada ONV schválila převod vlastnického práva ing. Karlovi. Kupní smlouva (373. 560 Kčs) byla podepsána 26. června 1984 a byla notářstvím registrována. (Jiří Kochta - čs. reprezentat v ledním hokeji, tel. Praha: 46 61 69). Kochta mi sdělil, že Karlovým koupil menší domek nedaleko Prahy a že se tam nastěhovali a jeho dům uvolnili. ?Nechtěl jsem se otravovat soudními tahanicemi, proto jsem se s Karlovými domluvil. Nechci abyste o tom psal, ale na kafe můžete kdykoliv přijít,? řekl mi Kochta.

* Miroslav Müller - ved. oddělení kultury ÚV KSČ *

(Nemovitost v Praze 10, Běchovická ulice 2378

Když zemřel Petr Lásek (asi čtyřicetiletý), majitel RD, připadla nemovitost státu. Zájemců o koupi bylo jedenáct. Zažádal si i Miroslav Müller, vedoucí oddělení kultury ÚV KSČ. Uvedl, že jeho čtyřčlenná rodina bydlí v bytě 3 + 1 první kategorie. S manželi Müllerovými byla 14. ledna 1981 sepsána kupní smlouva (202. 500 Kčs). Ve spise není, kdo o prodeji rozhodl. A ještě něco: normálně má nemovitost roční odpis 1 %, nová nemovitost má tedy 100 % a tudíž předpokládaná životnost nemovitosti je 100 let. Znalec však Müllerovi odepsal 4 % ročně. Tím mu životnost snížil na 25 let. Pozor na to - za nějakou dobu - uslyší obyvatelé Běchovické ulice velkou ránu. To bude padat Müllerův dům.

* Herec Petr Haničinec - RD po emigrantech *

(Nemovitost v Praze 5, ulice Nad Kesnerkou 2705)

RD státu připadl po emigraci Jaroslava Špergla (1985). O koupi žádala Šperglova sestra, paní Jitka Tarantová, která neměla vlastní byt. V uvedeném domu žila od roku 1981 nejdříve přechodně a od 30. května 1984 zde přihlášena trvale společně se svým druhem Františkem Kolmanem. Přesto ji Obvodní soud pro Prahu 5 neuznal řádnou uživatelkou domu a nařídil její vystěhování. A to i přesto, že se na výstavbě RD podílela a s bratrem měla smlouvu na užívání 3 pokojů a společné kuchyně po dobu 15ti let (ro roku 1997).

Dne 3. července 1985 byl RD prodán herci Petru Haničincovi za 379. 850 Kčs. V žádosti ze 4. června Haničinec uvedl, že má složité rodinné problémy a potřebu lepších podmínek k práci. Měl svůj vlastní byt.

V pořadu Na vlastní oči TV NOVA Tarantová uvedla, že ji Haničinec doslova vyhnal na ulici a používal např. její nádobí poté, když vyměnil vchodové i jiné zámky. Haničinec to v denním tisku popřel.

* L. Horčičková - dcera předsedy Městského soudu *

(Nemovitost v Praze 6, U střešovických hřišť 620)

MUDr. Lukáš a JUDr. Lucie Horčičková, bezdětní manželé, si koupili od OPBH Prahy 6 zmíněný RD dne 23. listopadu 1988 za 169. 606 Kčs. V srpnu téhož roku v něm nejdříve získali dekret na jeden z bytů (RD obsahuje 3 byty velikosti 2 + 1 a obyvatelnou kuchyni v suterénu). Dekret získali rozkladem do pořadníku uchazečů na přidělení bytu v 1. pololetí 1988 na OBH ONV v Praze 10, v kterémžto obvodu bydleli u rodičů. Dekret pak byl předisponován z Prahy 10 do Prahy 6. Rozklad, tedy vstup do pořadníku bez čekání ve ?frontě?, byl proveden na základě směrnice č. 18 z roku 1983 o přidělování bytů III. a IV. kategorie mladým manželům na úpravu vlastními náklady. Lucie Horčičková je dcerou JUDr. Jiřího Bedrny, v té době předsedy Městského soudu v Praze

* Vladimír Filip - pracovník FMZO *

(Nemovitost v Praze 4, ul. Nad obcí 1399)

Státu připadl tento rozestavěný domek v květnu 1985 jako dědictví po zemřelém Františku Krajíčkovi. Stavební úpravy dvou bytových jednotek nebyly dokončeny, byly v havarijním stavu, odhad činil 122. 380 Kčs. Ze šesti uchazečů na 1. místo byl zařazen Vladimír Filip, pracovník federálního ministerstva zahraničního obchodu, funkcionář a nositel resortních vyznamenání, kterého 11. února 1985 podpořil ing. Bohumil Urban, ministr zahraničního obchodu. 28. srpna 1985 rada ONV rozhodla prodat RD manželům Evě a Vladimíru Filipovým se zdůvodněním, že jmenovaný pracuje na úseku diplomatického protokolu ve funkci vedoucího reprezentačního střediska federálního ministerstva zahraničního obchodu (FMZO). ?Manželka je vedoucí sekretariátu děkana ČVUT v Praze. Je v celospolečenském zájmu tento RD prodat právě této rodině.? Tak se také stalo: 20. září 1985 byla podepsána kupní smlouva (122. 380 Kčs), státní notářství ji registrovalo. OPBH se nezajímal o to, jak bylo naloženo s dosavadním bytem Filipových v Praze 4, Modřanské ulici č. 61.

* Zpěvák Michal David ?pije kolu? v konfiskátu *

(Nemovitost Praha 10 - Křeslice, ulice Štýchova 80

Obvodní soud pro Prahu 10 vyhověl žalobě manželů Jana a Jitky Pávkových, kterou se po hudebníkovi Michalu Davidovi domáhali určení povinnosti k sepsání smlouvy o vydání zkonfiskovaného domu, jenž zpěvák po jejich emigraci v roce 1986 koupil od čs. státu. Původně se o dům tzv. okal v Křeslicích ucházelo 34 žadatelů, mezi nimi rodiče Jitky Pávkové. David koupil dům v roce 1986 za 540. 537 korun. Jeho žádost podpořili bývalý předseda ÚV ČSTV Antonín Himl a bývalý předseda ÚV SSM Jaroslav Jenerál. David předložil soudu prohlášení Sojkových z 8. května 1986, v němž mu údajně oba podpisem potvrdili, že ?dům koupit nemohou, protože nemají tolik peněz.? Podpisy Růženy a Františka Sojkových byly zfalšovány, stejně jako dopis. V rozsudku soud konstatoval, že žalovaní David a jeho manželka jsou povinni do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku se žalobci uzavřít dohodu o vydání nemovitosti a každý jeden polovinu domu žalobcům předat k užívání. V odůvodnění soud uvedl, že právní předpisy byly při koupi domu porušeny. Nakonec celá věc dopadla tak, že popový zpěvák žalobcům vyplatil dohodnutou částku a v domě zůstal nadále bydlet.

* Z. Machtová - dcera předsedy vlády Korčáka *

(Nemovitost v Praze 4, Na lysinách)

Státu připadl v roce 1980 tento RD jako rozestavěný, nezkolaudovaný, jako dědictví po zemřelé Marii Peterové. Dne 27. prosince 1983 byla cena objektu, včetně pozemku, odhadnuta na 238. 787 korun. Mezi 10 uchazeči byla také Zdeňka Machtová, rozená Korčáková (1948), dcera předseda vlády ČSR, která sama (!) obývala byt 3 + 1 v Praze 9. Dne 5. října 1982 zaslal Josef Korčák intervenci primátoru Štafovi, který situaci zjistil a jistil u předsedy ONV Prahy 4.

31. ledna 1983 je mezi OPBH v Praze 4 a jmenovanou sepsána kupní smlouva o prodeji nemovitosti v ulici Na lysinách. Státní notářství v Praze 4 snlouvu registrovalo.

Ve spise chybělo schválení prodeje radou ONV Prahy 4, byly v něm pouze souhlasy finančních odborů ONV a NVP. O nemovitost žádala i Jiřina Hastová, bytem Dvůr Králové nad Labem, která uvedla, že je švagrová zemřelé a že závěť, která existuje, nebyla uznána za platnou, přitom podle ní, fakta nebyla doložena a okolnosti vysvětleny.

* ?Nemocný? spisovatel M. Stingl: »4 + 1 je málo.« * (Nemovitost v Praze 1O, ulice U krbu 2096)

O nemovitost mělo zájem pět uchazečů. Mezi nimi rodina Tikovských se dvanácti dětmi a Zdeněk Vršťala, který manželům Antonínovým zaplatil za RD zaplatil 175. 000 Kčs a oni pak emigrovali a RD získal stát, neboť kupní smlouva sice sepsána byla, ale nebyla registrována. Nakonec byl RD prodán (za 263. 000 Kčs) manželům Stinglovým. On, dr. Miroslav Stingl, byl cestovatel a spisovatel. Předtím bydlel společně s manželkou (bez dětí) v bytě 4 + 1 první kategorie. OBH ONV Prahy 10 souhlas zdůvodnil, že žadatel má nárok na oddělené bydlení z důvodu své umělecké činnosti, ačkoliv oddělené bydlení může být uznáno jen ze zdravotních důvodů.

* Miroslav Klinger: náměstek FMPaE *

(Nemovitost Praha 4, Sudlická ulice 153)

Jednopatrový dvojdomek (bez sklepení) stát získal v lednu 1988 jako dědictví po Ladislavu Heřmanovi. Dům byl dán do užívání v r. 1928, roku 1959 k němu byla přistavěna garáž. Soudní znalec cenu stanovil na 108. 250 Kčs.

ONV prodej veřejně oznámil ve dnech 8. 11. - 8. 12. 1988. O koupi zažádalo 27 občanů.

Pro jednání rady ONV Prahy 4, jež se konalo 11. ledna 1989, byli předloženi pouze tři uchazeči. Na prvním místě byl Miroslav Klinger, bytem Praha 4, Rodopská 3156 (státní byt OPBH velikosti 4 + 1 první kategorie), ekonomicko - obchodní náměstek v projektové organizaci federálního ministerstva paliv a energetiky. Veřejně činný: třetí volební období poslanec ONV Prahy 4 a předseda komise bytového hospodářství na tomto ONV. Byl nositelem Medaile za zásluhy o výstavbu Prahy 4. Manželka pracovala na OPBH Prahy 4 jako vedoucí provozovny č. 7, oba členové KSČ. Dne 17. března 1989 byla sepsána kupní smlouva (108. 250 Kčs), státní notářství ji registrovalo. Manželé Klingerovi nevrátili byt 4 + 1, jak před koupí RD slibovali.

V žádostech o koupi byl na druhé místo zařazen RSDr. Marian Kramár, politický pracovník ÚV KSČ, jako třetí byl zařazen JUDr. Ivo Apltaur, zaměstnance Ústřední celní správy. Radě ONV nebyly předloženy např. žádosti rodin Novotných a Novákových.

* Nár. umělec, komunistický sochař Josef Malejovský * (Nemovitost v Praze 4, ulice Kovriginova 1416)

V roce 1987 emigrovali Eva a Stanislav Vajceovi. On byl známý akademický malíř, dům připadl státu. O koupi žádalo 9 občanů. Rodiče emigrantky Vajceové, Ladislav a Růžena Bednářovi z Kroměříže, byli zařazeni až na deváté místo. Prvním v pořadí byl prof. Josef Malejovský s manželkou Annou. On národní umělec, dvojnásobný lauerát Ceny Klementa Gottwalda, lauerát Ceny A. Zápotockého, nositel Řádu republiky, Vítězného února, Řádu práce a dalších.

Nemovitost jim byla prodána 11. ledna 1989 za 541. 220 Kčs, což je o 9. 720 Kčs méně, než byla odhadní cena, kteréžto snížení ve spisech zdůvodněno není, stejně jako nelze z něho vyčíst, zda manželé Malejovští uvolnili svůj byt 2 + 1 v Praze 2 a zda dali k dispozici garáž, jak bylo uvedeno v usnesení rady ONV Prahy 4 z onoho 11. ledna 1989.

* Kusák - náměstek ministra zdravotnictví *

(Nemovitost Praha 5 - Zbraslav, Sobotkova 810)

Stát RD získal propadnutím majetku emigrantů, manželů Svobodových. Mezi šestnácti zájemci o koupi RD byl prof. MUDr. Vlastimil Kusák, DRSc., náměstek ministra zdravotnictví ČSR. Na OPBH Prahy 5 se o RD informoval a 27. dubna 1981 poslal žádost předsedovi ONV Prahy 5. V žádosti napsal, že chce vyřešit své bytové problémy a vytvořit si příznivé podmínky pro svou vědeckou a společenskou činnost. Své bytové problémy viděl v tom, že on s manželkou užívali byt 2 + 1 (Praha 5, Na březince 3) a jeho syn s rodinou byt 3 + 1 (Praha 5, Hennerova 230). Tyto byty nabídl ONV Prahy 5 v případě koupě RD.

Rada MNV Zbraslav vydala 1. července 1981 souhlas s odprodejem Kusákovým, ovšem s podmínkou, že uvolní oba byty. Prof. Kusák v žádosti zamlčel, že byt 2 + 1 není státní, nýbrž byt lidového bytového družstva (LBD). Kusák rovněž tvrdil, že dům byl postaven z materiálu získaného demolicí a nesouhlasil s původní kupní cenou (258. 457). Písemně mu to stvrdili sousedé. Proto byl 23. ledna 1983 vypracován nový posudek. Na jeho základě byla Kusákovi poskytnuta sleva ve výši 14. 632 Kčs.

* J. Brož, gen. řed. ÚCS má přednost před mladými *

(Nemovitost v Praze 4, Kykalova ulice 1132)

Upřednostněn byl v roce 1986 také dr. Jiří Brož, tehdejší generální ředitel Ústřední celní správy (ÚCS) Federálního ministerstva zahraničního odboru (FMZO). Tomu byl prodán RD v Praze 4 na základě intervence Františka Štafy, primátora hl. m. Prahy. Brož byl například upřednostněn před mladými manželi Kučerovými s těžko řešitelným bytovým problémem.

* Jaroslav Prokopec - ministr zdravotnictví *

(Nemovitost v Praze 5, ulice Na Loužku 1880)

RD přešel do vlastnictví státu jako odúmrť. V přízemí bydlela rodina Plačkova, která o koupi neměla zájem proto nebyla mezi pěti zájemci o koupi. Dne 17. května 1982, na doporučení porady uvolněných funkcionářů ONV Prahy 5, byl dům prodán manželům Prokopcovým. On - prof. MUDr. Jaroslav Prokopec, CSc., byl od roku 1971 ministr zdravotnictví ČSR. RD chtěl údajně pro syna, který se měl ženit. Rodina Plačkova se z přízemí domu musela vystěhovat.

( * Pozn.: Porady uvolněných funkcionářů ONV se skládala z poslanců - funkcionářů: předsedy, místopředsedů a předsedy VLK ONV).

* 26 uchazečů ?porazil? J. Šmejkal - polit. pracovník *

(Nemovitost v Praze 4, ulice Na rozhledu 634)

V roce 1974 stát nabyl RD propadnutím majetku po emigrovavších manželích Optových. O koupi projevilo zájem 26 občanů. Například František Knobloch, který byl se 3 dětmi bez bytu, nebo Zdenka Nedbalová s rodinou, kterým byl vyvlastňován domek. Nakonec byl RD prodán politickému pracovníkovi Jaroslavu Šmejkalovi, kterému kladné vyřízení doporučil Josef Korčák (o něm též výše v kapitole o jeho dceři Z. Machtové), předseda vlády ČSR. Smejkal v žádosti uvedl, že stávající byt 2 + 1, kde bydlí s manželkou a vdanou dcerou, dá k dispozici OBH ONV Praha 4. Rodinný dům mu byl prodán: 25. března 1976 však J. Šmejkal ONV sdělil, že byt neuvolní, protože jej potřebuje pro vdanou dceru vzhledem k tomu, že byt v RD je malý.

* Ministr zemědělství Petřík - konfiskát Popperových *

(Nemovitost v Praze 6, ulice Cukrovarnická 777)

V roce 1972 stát nabyl RD po emigrantech manželích Popperových. V RD byly dva byty: ten v přízemí obývali manželé Chodovi (rodiče E. Popperové, jako spoluvlastníci 1/10 nemovitosti) a ten v 1. patře manželé Černí a dr. Beranová jako příslušnice domácnosti. Dne 23. března 1972 požádali manželé Chodovi o odkoupení 9/10 nemovitosti. Nebylo jim vyhověno.

13. června 1972 podali manželé Chodovi na ÚV KSČ písemnou stížnost, že je na ně ze strany předsednictva vlády ČSR i OPBH Prahy 6 činěn nátlak na odprodej 1/10 nemovitosti státu. (Václav Chod zemřel 10. října 1979). 12. února 1980 žádá ing. Miroslav Petřík, CSc., ministr zemědělství a výživy ČSR, o koupi RD s tím, že s majitelem 1/10 nemovitosti uzavřel dohodu o její koupi. Dne 4. července 1980 předseda ONV Prahy 6 JUDr. Štěpán Flajzar požádal ředitele OPBH ing. Jana Ohřála, aby zabezpečil realizaci převodu na ministra Petříka, jemuž se ?rozhodl? ji odprodat za ?jeho zásluhy o budování naší socialistické společnosti.?

10. července 1980 byl RD (za 223. 197 Kčs) prodán manželům Petříkovým. Ze spisu je patrné, že manželům Černým byl 20. října 1980 přidělen náhradní byt.

* E. Hradec - přednosta urol. kliniky FN 2 v Praze * (Nemovitost v Praze 1, ulice Na náspu 306)

Manželům Libuši a Eduardu Hradcovým (on byl přednostou urologické kliniky Fakultní nemocnice /FN/ 2 v Praze), byl 20. května 1974 prodán RD v Praze 1, přestože o koupi projevila zájem písemnou žádostí již 2. března 1972 uživatelka J. Posejpalová. Nadto byla L. Hradcová spoluvlastnicí RD v Praze 4 (spolu se svou matkou). Však také 1. prosince 1980, tehdy už rozvedená doc. MUDr. Libuše Hradcová, CSc., uvedenou nemovitost prodala manželům Kachyňovým.

Vladimír Vedra - místopř. Sněmovny národů FS *

(Nemovitost v Praze 6, ulice Slunná 561)

Nemovitost přešla do státního vlastnictví postupně. Nejprve jako odúmrť po Anně Ptáčníkové - Klíčníkové. Druhá polovina pak v roce 1970 jako konfiskát majetku Aleny Balounové, která emigrovala. Dne 1. ledna přešla nemovitost do operativní správy OPBH Prahy 6. O prodej RD žádala i rodina, která v ní bydlela v jednom ze tří bytů i další občané.

Na hlavičkovém papíře 2. září 1977 také Vladimír Vedra, místopředseda Sněmovny národů (SN) Federálního shromáždění (FS). Uvedl, že záležitost konzultoval s NVP. K žádosti připojil seznam svých vyznamenání.

Tento luxusní jednopatrový dům s terasou, arkýřem, tříramenným schodištěm do 1. patra, několika komorami, šatnou, se 148, 96 metry čtverečních obytné plochy a komor, byl v roce 1967 soudním znalcem zařazen do 1. třídy kvality. O deset let později, 10. října 1977 ji soudní znalec Fr. Linhart zařadil do 2. třídy kvality. To znamenalo snížení kupní ceny o 138. 532 Kčs.

RD byl 29. března 1978 prodán manželům Vedrovým, kupní smlouvu (176. 609 Kčs, kromě dvou garáží) notářství zaregistrovalo.

* Diplomat ČSSR Karel Hlaváček ?zvítězil?

(Nemovitost v Praze 4, ulici Zálesí 46)

V roce 1982 stát nabyl tento RD propadnutím majetku po emigrujících manželích Matouškových. Spis neobsahuje seznam žadatelů. Mezi volně vloženými žádostmi je také žádost Bohuslava Zábranského, který bydlel s manželkou a dvěma dětmi v bytě 1 + 1 - III. kategorie, a manželů Příborských, bydlících u rodičů, kteří od roku 1968 marně požadovali přidělení družstevního bytu u SBD Nový domov. Dne 8. prosince 1983 sdělil vedoucí OBH ONV Prahy 4 O. Kahoun OBH NVP, že dodatečně předkládá spisy k prodeji RD diplomatu ČSSR Karlu Havlíkovi, a to na základě pokynu primátora hl. m. Prahy s tím, že rada ONV tento prodej schválila. Ze spisu nevyplývá, jak manželé Havlíkovi naložili s bytem, který užívali před odkoupením RD (Praha 6, Interbrigády 3). Podobný byl i případ RD v Praze 4, ulice U školky 60, který byl v roce 1983 prodán Lubomíru Hajdovi, radovi velvyslanectví v Sofii, který svůj dosavadní byt (Praha 4, Štůrova 536) přenechal svým dětem.

* A. Indra - předseda Federálního shromáždění *

(Nemovitost v Praze 6, ulice Nad Šárkou 1523)

Do vlastnictví státu RD přešel v roce 1981 jako konfiskát majetku manželů Pravcových, kteří emigrovali. Dne 12. května 1981 o odprodej požádal předseda Federálního shromáždění (FS) Alois Indra, bytem Praha 5, Pod Fialkou 2. Manželům Indrovým bylo vyhověno a 25. června 1981 podepsali kupní smlouvu: jednopatrový RD, postavený v r. 1972, byl oceněn na 308. 590 K4S, ale až při zařazení do 2. kvalitativní třídy.

Dne 17. listopadu 1981 objednalo FS u Pražského stavebního podniku (PSP), závod 06 (diplomatické služby) v RD manželů Indrových tapetování a položení podlahových krytin. Fakturováno bylo 20. 309 Kčs. Dne 11. února 1988 objednalo FS u PSP, závodu 06, dodání a montáž kotle, fakturováno FS bylo 29. 348 Kčs.

Federální shromáždění nemělo co objednávat, kdo oněch 49. 657 tedy zaplatil? Daňový poplatníci?

* Chamraz, gen. řed. PZO Merkuria: »Na Smíchov!«* (Nemovitost v Praze 5, ulice Pod Palatou 2180)

V roce 1979 zažádali manželé Žáčkovi o prodej RD na Smíchově, v němž byli nájemníky a tudíž dům užívali. Jinak v Rd bydlely 4 rodiny (celkem 11 osob). Žádost o prodej si ovšem podali také manželé Chamrazovi (on generální ředitel Podniku zahraničního obchodu /PZO/ Merkuria), kteří bydleli v bytě 3 + 1 - 1. kategorie, a jejich syn s manželkou, kteří bydleli v dvougarsoniéře. Manželům Chamrazovým byl RD 3. dubna 1979 prodán za 197. 820 Kčs. Občanský výbor č. 52 s prodejem nesouhlasil. Nebylo to nic platné. po prodeji RD došlo k vystěhování stávajících nájemníků.

*J. Hotmar - spolupracovník StB ?Humr? a ?Hades? *

(Nemovitost v Praze 6, ulice V Šáreckém údolí 110)

Komunistický novinář Josef Hotmar, (nar. 8. října 1933), býv. poradce Lubomíra Štrougala, je v registrech centrály Státní bezpečnosti veden jako její agent pod krycím jménem ?Humr? (ev. číslo 8158) a pod krycím jménem ?Hades? Jako zahraniční zpravodaj Čs. rozhlasu v letech 1970-75 procestoval téměř celou Evropu a západní pobřeží Afriky. O emigrantech psával jako o ?spolčencích fašistů, se kterými zatočil Únor.? Manželé MUDr. Josef a Naděžda Kalných v roce 1965 za 57. 000 koupili od Jana Hlaváčka rodinný dům. Nákladem 300. 000 korun, po deseti letech práce byla jeho cena odhadnuta na 417. 000 korun. Když manželé Kalných emigrovali, byli 11. února 1981 odsouzeni. Hotmar již v září 1981 od nemovitosti obdržel klíče, aby ji několik měsíců bezplatně užíval. Kupní smlouva zněla na 61. 484 korun, byla sepsána 12. února 1982 a notářství ji zaregistrovalo. V žalobě na Hotmara žalobci shodně tvrdí, že dům koupil za necelých 15 procent jeho kupní ceny. Po listopadu 1989 prostřednictvím cestovní kanceláře Čedok ve Vídni část konfiskátu pronajímal oněm ?opelíchaným strůjcům buržoasie? ze Západu. Spor se dodnes vleče před Obv. soudem v Praze 6. Hotmar v roce 1998 na chodbě soudu napadl pěstí reportéra Josefa Maracziho a 2. února 1999, rovněž na chodbě soudu, praštil pěstí do objektivu kamery České televize (redaktor Jakub Knězů).

*Náměstek ministra F. Haman z bytu v okálu do domu *

(Z bytu v okálu v Praze 4, ulice Valentova 1732)

Upřednostněni byli v roce 1982 manželé Hamanovi (on náměstek ministra elektrotechnického průmyslu). V žádosti ing. František Haman uvedl, že odkoupení RD mu umožní řešit bytovou situaci. Bydlel v Praze 4 (viz. adresa pod titulkem) v domě okál, kde mu patřila jedna bytová jednotka 4 + 1 (67 metrů čtverečních obytné plochy). OBH NVP sdělil 14. října 1982, že proti prodeji nemá námitek. To už ovšem po dobu devíti dnů byla se soudruhem Hamanem uzavřena kupní smlouva.

* Josef Havlín, tajemník ÚV KSČ, v atriové vile *

(Nemovitost v Praze 6, ulice U Andělky 1023)

Tato řadová vila od počátku národním majetkem a do užívání byla dána 17. listopadu 1975. Podnik zahraničního obchodu (PZO) Transakta si ji zajistil pro ředitele firmy Shell v ČSSR. PZO ji přenechal jako kanceláře do dočasného užívání Státního bytového družstva (SBD) Prahy 6. V roce 1984 Transaktu upozornil odbor bytového hospodářství (OBH) ONV Prahy 6, že vilu je nutno užívat k bydlení. V tu dobu začalo záležitost ovlivňovat vedení NVP (primátor Štafa, jeho náměstek ing. Moravec a vedoucí sekretariátu dr. Svoboda) s tím, že tajemník ÚV KSČ Josef Havlín má o nemovitost zájem.

Vila byla bezplatně převedena do vlastnictví OPBH. Ředitel Transakty Bohuslav Runa tím své organizaci způsobil hospodářskou škodu ve výši 463. 242 Kčs, což byla zůstatková cena nemovitosti v době převodu. Dne 13. dubna 1984 soudní znalec Antonín Drozd vypracoval posudek a nemovitost ocenil na 204. 118 korun. Na tuto částku byla také s manželi Havlínovými 22. června 1984 sepsána kupní smlouva. Ve vile bydlí Havlínova dcera. Tajemník ÚV KSČ Havlín bydlí v Praze 2 Vinohradech. Byl jim přidělen ze zvláštní kvóty pro veřejné činitele, podle 20 bytového zákona, tedy ve státním zájmu.

*Ministra zahr. obchodu podpořil primátor Štafa * (Nemovitost v Praze 5, ulice Skalní 546)

V roce 1982 státu připadl majetek manželů Göbelových, kteří odešli do zahraničí. O odprodej RD zažádalo 12 občanů. Například Jiří Černý, který žil s rodiči a jeho manželka byla nucena žít s dcerou u sestry, nebo ing. Jindřich Heřmanský, který bydlel se svou šestičlennou rodinou ve dvoupokojovém bytě, nebo RNDr. Jaroslav Drahoš, který bydlel na svobodárně a jeho manželka u rodičů, protože neměli žádný byt. RD byl nakonec stejně prodán manželům Urbancovým, on, ing. Bohumil Urban, CSc., byl ministrem zahraničního obchodu. Prodej byl podpořen primátorem Štafou. Dne 8. září 1982 adresoval B. Urban OPBH Prahy 5 žádost o odkoupení RD na základě projednání s primátorem. V žádosti neuvádí jediný důvod, proč chce RD koupit.

Plukovník Vasil Viščak - z Buzuluku do Prahy *

(Nemovitost v Praze 6, Návažná ulice 827)

Do vlastnictví státu nemovitost přešla v roce 1984 po emigrujících manželích Königových. O odprodej zažádalo 9 zájemců. Dne 20. února o RD zažádal plukovník v záloze, ing. Vasil Viščak, vdovec (ročník 1921). Uvedl, že bojoval u Buzuluku a prožil různé útrapy: malárii, skvrnitý tyfus, zápal mozkových blan a další. Lékaři mu proto doporučují, aby dle svých možností našel klid v tichém prostředí. Viščak se významně zasadil o vybudování socialistické vlasti. V době žádosti obýval byt 3 + 1 + 2 komory + hala, 1. kategorie v Praze 6, ul. Šlejnická 6. Dne 18. června 1985 byly Viščakovi předány od nemovitosti klíče a OPBH s ním uzavřel dohodu o dočasném bezplatném užívání RD do doby zaregistrování kupní smlouvy. 31. července 1985 provedl na RD posudek V. Paur a zjistil, že dům je zhruba tři roky neobydlen (manželé Königovi emigrovali před rokem). Paur nemovitost ?znehodnotil?. Kupní smlouva byla sepsána až 18. října 1985 (177. 356 Kčs), registrována státním notářstvím byla 18. prosince 1985.

Svůj dosavadní byt ing. Viščak přenechal svým dospělým dětem.

* JUDr. Zdeněk Petrů - generální ředitel SBČs *

(Nemovitost v Praze 5, ulici Tiché 1472)

Dům byl od roku 1980, na základě dohody mezi vládami Velké Británie a ČSSR, majetkem čs, státu - majitelka Annie Kirbyová, britská státní příslušnice, zemřela. Paní B. Bínová s dcerou užívali v RD přízemí, rodina Dundrova byt v 1. patře. Tito uživatelé o koupi zažádali, třetí uživatel - paní Kolářová - nikoliv. OPBH uživatelům také RD ke koupi nabídl, ale z pěti uchazečů porada uvolněných funkcionářů vybrala manžele Petrů (on, JUDr. Zdeněk Petrů, CSc., generální ředitel Státní banky československé /SBČs/). Jejich čtyřčlenná rodina obývala byt 3 + 1 o 80 metrech čtverečních. Předseda obč. výboru č. 50 J. Vnouček i poslankyně volebního obvodu č. 50 V. Šimerková nesouhlasili s tímto prodejem, který byl 30. listopadu 1983 podpořen dopisem z kanceláře primátora.

Dne 3. července 1984 byla sepsána kupní smlouva (69. 571 Kčs) a OPBH pak musel přidělit dva byty, aby se ?přebyteční? občané mohli z RD vystěhovat.

* Plukovník L. Cigánek - náč. očního odd. (ÚVN)*

(Nemovitost v Praze 6, ulice Na Čihadle 868)

Plk. MUDr. Luděk Cigánek - náčelník očního oddělení Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) v Praze, požádal 15. června 1983 primátora Štafu o podporu a pomoc při koupi tohoto RD, který stát získal jako konfiskát po manželích Paličkových. Tuto pomoc žádal kvůli svému zaneprázdnění spojenému s výkonem funkcí (CúV KSČ, zdravotní komise ÚV ČSTV).

Dne 10. května 1984 předseda ONV Prahy 6 JUDr. Flajzar požádal tamní OPBH o realizaci prodeje manželům Cigánkovým. Soudní znalec ing. M. Babický odhadl 19. ledna 1985 RD na 152. 305 Kčs. Již dne 12. února 1985 byla kupní smlouva sepsána. V novém znaleckém posudku, z července 1990, přizvaný znalec tvrdí, že rozdíl v ceně činil 213. 302 Kčs v neprospěch prodávajícího OPBH. ?Znalec? Babický v roce 1985 např. nezapočetl celé druhé patro o výměře 40, 09 metru čtverečních.

* Ing. Vladimír Jansa - ministr a místopředseda SPK *

(Nemovitost v Praze 6, ulice U Nového Suchdola 191)

Když emigrovali manželé Rackových, v roce 1983 RD získal stát. Záměr RD prodat nebyl prokazatelně nikdy zveřejněn. Přesto o koupi zažádalo 6 uchazečů. Byli to rodiče obou manželů Rackových, velvyslanec v Iráku JUDr. Straka, ředitelka mateřeké školky I. Dvořáková, doc. Štrupl a ing. Vladimír Jansa - ministr a místopředseda Státní plánovací komise (SPK). Dne 28. srpna 1983 zaslal primátor Štafa pokyn a předsedou ONV Prahy 6 JUDr. Flajzarem bylo rozhodnuto, že RD bude prodán manželům Jansovým. Ve znaleckém posudku ing. Z. Zazvonila se kromě konstatování četných závad tvrdilo, že do objektu byl ?pravděpodobně? zabudován již jednou použitý materiál a proto odpis takřka zdvojnásobil. Kupní smlouva (240. 000 Kčs) byla sepsána 28. února 1984 a registrována 14. května 1984. Přitom ale klíče od nemovitosti měli Jansovi už od 3. ledna 1984, čímž OPBH způsobila vedoucí majetkového oddělení FO ONV Prahy 6 JUDr. D. Tomášková škodu ve výši 3. 902 Kčs.

* Paedr. Josef Hájek - náměstek primátora NVP *

(Nemovitost v Praze 6, Šárecká ulice 1069)

Stát nemovitost získal v roce 1986 jako odúmrť po Anně Kompišové. O odprodej požádalo 9 uchazečů. Dne 1. dubna 1986 rozhodla rada ONV Prahy 6 prodat dům Paedr. Josefu Hájkovi, náměstkovi primátora NVP. V té době byl dům v prozatimní správě finačního odboru ONV. Je - li nemovitost v této prozatimní správě, nemůže být prodána pracovníkovi národního výboru. Proto se FO ONV rozhodl ještě téhož dne RD převést do operativní správy OPBH, aby odprodej náměstku Hájkovi mohl být realizován. Ač o tom OPBH vědělo, že RD přejde do soukromých rukou, provedl v něm OPBH ze státních peněz výměnu plynového sporáku, karmy, vanové baterie, mísy a splachovače WC v celkové hodnotě 6. 800 Kčs. Dne 25. dubna 1986 uzavřel ředitel OPBH Prahy 6 ing. Novotný s manžely Hájkovými dohodu o dočasném používání nemovitosti do doby registrace kupní smlouvy.

Kupní smlouva (171. 576 Kčs) byla sepsána 14. července 1986.

* Ing. V. Krejbich - místopředseda ONV v Praze 9 *

(Nemovitost v Praze 8, Střížkov 202)

Stát získal RD v roce 1977 jako odúmrť po Antonínovi Šubrtovi. Již 2. srpna 1973 pan Šubrt napsal OBH ONV Prahy 9 dopis, v němž sdělil, že do RD se k němu nastěhovali manželé Eva (jeho neteř) a Vladimír Vyhnalovi, kteří se také jako jediní o jeho majetek starali. Zároveň požadoval, aby byl upraven jejich právní vztah k RD, neboť v něm jsou trvale hlášeni. Dne 8. listopadu 1973 však vedoucí OBH NVP J. Svašek panu Šubrtovi odpověděl, že jím navrhovaný úkon nelze provést, aniž by byla porušena zákonná ustanovení.

Když pan Šubrt zemřel, sdělil 26. července 1977 finanční odbor ONV Prahy 9 řediteli OPBH Prahy 9, že podle 390 občanského zákoníku mají manželé Vyhnalovi právní nárok na odkoupení nemovitosti. Dne 23. srpna 1977 však ředitel OPBH odpověděl, že užívací právo k bytu v RD je nevyjasněné a že Vyhnalovi nereagovali na výzvy OPBH, aby předložili některé doklady týkající se RD.

A tak dne 3. července 1978 podal žádost o koupi tohoto RD ing. Vratislav Krejbich, místopředseda ONV Prahy 9, který v ní mj. uvedl: ?Nutně potřebuji ke své práci bytovou situaci zlepšit, tzn. získat více obytného prostoru, abych měl dostatek místa pro svoji angažovanou práci.? Jeho rodina - 3 osoby - bydlela na pražském sídlišti Proseku, v bytě 4 + 1 první kategorie.

Na základě doporučení FO a OBH ONV, jehož byl V. Krejbich místopředsedou, začal s V. Krejbichem jednat OPBH. Dne 21. července 1978 byla sepsána kupní smlouva, za OPBH ji podepsal tehdejší ředitel Stanislav Beran. Notářství smlouvu registrovalo. V kupní smlouvě bylo stanoveno, že kupní cenu 75. 090 Kčs manželé Krejbichovi uhradí z půjčky České státní spořitelny nejpozději do jednoho měsíce od registrace smlouvy státním notářstvím. Částka však byla uhrazena až 9. března 1979.

Osud manželů Vyhnalových není znám.

* Jaromír Mamula - ředitel Dolu Vítězný únor *

(dvoupatrová vila v Bohumíně)

Rozsudkem Krajského soudu (KS) v Ostravě z července 1993 bylo manželům Liborovi a Anděle Navrátikovým zamítnuta jejich žádost na vrácení ideální poloviny dvoupatrové vily v Bohumíně. Ta jim patřila do roku 1982 než manželé emigrovali do Německa. Navrátikovi se proti rozsudku KS v Ostravě odvolali k Ústavnímu soudu v Brně, který zcela vyhověl jejich ústavní stížnosti. Ústavní soud vycházel v této věci v prvé řadě z rehabilitačního rozsudku Okresního soudu v Karviné z roku 1990, který původní rozsudek o propadnutí majetku zrušil. Konstatoval, že rehabilitovaní manželé vlastnictví ve skutečnosti neztratili, protože v září 1990 zrušil karvinský okresní soud v rehabilitačním řízení zmíněný rozsudek z roku 1983, a tím obnovil původní vlastnictví majetku.

Okresní soud v Karviné odmítl v září 1992 vydat Navrátikovým polovinu vily, protože nesplnili podmínku trvalého bydliště v ČSFR. Krajský soud v Ostravě jeho rozsudek potvrdil, ale jako důvod uvedl, že ve výzvě Navrátíkových dosavadním majitelům manželům Tomáši a Petře Cwikovým na vydání majetku ze srpna 1991 byly formální nedostatky.

 

* Spolupracovník StB Pavel Kučera nechce vrátit dům *

(Nemovitost v Praze 5 - Třebonicích)

Manželé Zářičtí dostali zkolaudovaný dům do trvalého užívání v roce 1975 a bydleli v něm do července 1982, kdy společně se dvěmi dcerami vycestovali do Jugoslávie. Dům byl v roce 1983 státem zkonfiskován. Zájem o koupi domu v Praze 5 - Třebonicích projevili rodiče bývalých vlastníků, manželé Mazancovi a Pavel Kučera. Ten v žádosti o koupi rodinného domku uvedl, že pracuje jako zástupce vedoucího pro vědeckou činnost katedry světové ekonomiky a vnějších ekonomických vztahů ČSSR na Vysoké škole politické (VŠP) ÚV KSČ. Jeho žádost měl písemně podpořit tehdejší pražský primátor František Štafa. Kučera dům koupil za 316.424 korun. Po svém návratu domů, kde byli oba rehabilitováni, Jan a Libuše Zářičtí podali v roce 1992 žalobu na Pavla Kučeru. Spor se dodnes vleče a Zářických dům i nadále obývá býv. soudruh Kučera. Je narozen 18. února 1943, je býv. agentem Státní bezpečnosti (StB), kde je veden pod číslem 19628 s krycím jménem “Kadet”.

* Vasil Pješčak - bratr býv. gen. prokurátora ČSSR *

(Nemovitost v Příbrami)

Žalovaným se stal Vasil Pješčak, bratr bývalého generálního prokurátora ČSSR, který v roce 1991 odmítl vydat čs. státem zkonfiskovaný, dvougenerační dům, který v roce 1983 v Příbrami výhodně koupil, ačkoliv bydlel ve čtyřpokojovém bytě a měl chatu v Klučenicích. Jeho žena Mária byla taktéž spoluvlastnicí ideální čtvrtiny domu ve Velkém Šariši na Slovensku a pracovala jako referentka kádrového oddělení UD Příbram. Sám Pješčak prošel řadou funkcí a v roce 1979 byl jmenován ředitelem koncernového podniku Uranové doly (UD) Příbram. Stal se nositelem několika vyznamenání v hornictví: státního hornického vyznamenání Řádu rudé hvězdy práce a Řádu rudého praporu práce.

Pješčakovi zažalovali původní vlastníci manželé Karel a Jana Beckovi, kteří v roce 1982 emigrovali s dětmi do západního Německa a po listopadu 1989 byli soudně plně rehabilitováni a byl jim prominut trest o propadnutí majetku

Vynesením rozsudku před berounským okresním soudem (1997) a potvrzením Městským soudem v Praze ze dne 2. února 1999, jsou Pješčakovi povinni do 3 dnů od právní moci rozsudku s Beckovými uzavřít dohodu o vydání věci (mimo pozemku). Pješčakovi musí uhradit náklady státu za znalecké posudky.

* Dům koupený za cenu čs. barevného televizoru * (Nemovitost v Plzni - Černicích, ulice Plynární)

Manželé Václav a Bohumila Augustinovi se na základě kupní smlouvy stali bezpodílovými spoluvlastníky dvoupatrového činžovního domu. Nemovitost koupili 10. března 1951 za 190. 000 korun ve staré měně. O třicet dva let později ji byli donuceni prodat za 19. 445 korun. Soud jim dnes dům odmítl vrátit.

V domě, obydleném jen zčásti, žili převážně staří nájemníci. Čs. stát, prostřednictvím nastrčeného Obvodního národního výboru (ObvNV) v Plzni 3, začal usilovat o převod domu do svého vlastnictví a státní orgány chtěly dům zatížit hypotékou tak, že by Augustinovi prosili, aby si ho národní výbor nechal. Když se Pavel Augustin, syn vlastníků, v roce 1976 chtěl oženit, nebylo mu bytovým odborem ObvNV v Plzni 3 dovoleno ani jeden z volných bytů užívat. Po poradě s právníkem Augustinovi v denním tisku podali inzerát o “prodeji činžovního domu socialistické organizaci,” protože jiné, než socialistické, ho prodat nesměli. Na inzerát se ozval Krajský plemenářský podnik (KPP) v Plzni-Černicích jako jeden z vážných uchazečů, který dům koupil za 19. 455 korun československých. “Za takovou částku se v té době dala koupit pouze slušná barevné televize,” tvrdí Václav Augustin. Dnešní vlastník domu, a. s. Západočeská plemenářská unie Plzeň (právní nástupce KPP Plzeň) tvrdí, že ho rozsáhlá rekonstrukce stála 2, 000. 000 korun. V červnu 1993 Krajský soud v Plzni rozsudek prvního stupně potvrdil a konstatoval, že “žalobci v řízení neprokázali, že by kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, a proto žalobu nelze shledat důvodnou.” * Soudruzi ubytovnu zbourali a postavili si obytný dům * (Nemovitost V Příbrami - Sádkách)

Rodiče Václava Šrouba si v Příbrami - Sádkách postavili dům, v jehož sousedství Šroub koupil v roce 1959 pozemky a na nich postavil další domek, který byl zkolaudován. V roce 1981 odjel jako řidič autobusu do Jugoslávie, za jízdy prorazil hraniční závoru do Itálie a emigroval. Rozhodnutím Okresního národního výboru (ONV) v Příbrami byla správa pozemkové parcely ( č. 2008/1 a 2008/2) v katastrálním území Příbram - Sázky a rodinného domku převedena na Městský národní výbor (MNV) Příbram. Hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku byla správa majetku převedena z MNV na Strojní a traktorovou stanici (STS), n. p. Příbram. Ta mu v dnešní době nic z původného vlastnictví nechce vydat. Jeho dům, který původně sloužil jako podniková ubytovna, STS zbourala a na jeho místě vystavěla nový dvougenerační dům pro své dva funkcionáře a jejich rodiny.

* Otavová: »Emigranti” Restituenti” Je to klaka!« * (Nemovitost v Praze 5 - Třebonicích)

Když Josef a Hana Růžičkových z ČSSR v roce 1982 emigrovali, jejich otec se musel z vlastního domu do patnácti dnů vystěhovat. Zabavený dům byl prodán Evě Otavové, dceři národního umělce Zdeňka Otavy, operního pěvce Národního divadla (ND). Ta dům převedla na syna Martina.

Manželé Růžičkovi se po listopadu 1989 ze Švédska vrátili do ČSFR a byli soudem rehabilitováni. Zároveň požádali soudní cestou o navracení RD. Obvodní soud pro Prahu 5 v roce 1995 Martinu Otavovi uložil povinnost dům vrátit manželům Růžičkovým. Otava se proti rozsudku odvolal k Městskému soudu, který věc projednával po uplynutí jednoho roku a dvou měsíců. Soud potvrdil, že odpůrcům jako povinným osobám je uložena povinost s navrhovateli uzavřít dohodu o vydání věci. Konstatoval, že při prodeji domu nebylo uplatněno předkupní právo bratra Růžičky, který měl o dům zájem a prodej domu nebyl veřejně oznámen. Dům byl v kupní smlouvě definován jako nedostavěný, ačkoliv v něm Růžičkovi deset let před emigrací bydleli.

Eva Otavová již v únoru 1995 rozjela kampaň za očistu rodiny a kde jinde, než ve Froňkově estebácko- bulvárním deníku Špígl. Stejně postižené emigranty, kteří přišli o domy, nazvala “klakou 10 až 20 osob při soudních jednáních”. Je třeba podotknout, že dům, v němž Otavovi bydlí a který podle rozsudku soudu mají vrátit, stojív ulici, která se jmenuje právě po operním pěvci ND: Otavova.

* Major O. Macháček odměněn “za budování socialismu” * (Nemovitost v Praze 9 - Třeboradicích)

Když v roce 1974 Vladimír Tykač emigroval do zahraničí, zanechal v Praze 9 - Třeboradicích v rodinném domku svoji dceru s tříletým dítětem. Komunistická moc dceru vystěhovala. Na příkaz Místního národního výboru se “koupě domu přiděluje soudruhovi Macháčkovi za jeho zásluhy o budování socialismu v obvodu Prahy 9,” píše se v materiálech. Nemovitost Macháček koupil za 106. 000 korun., ačkoliv úřední odhad, provedený znalcem před odchodem Tykačových zněl na částku 350. 000 korun. Major Oldřich Macháček byl zástupcem náčelníka hospodářské kriminálky v Praze 9. Dům dnes užívá Jiřina Soukupová, jeho dcera. Ta však prý nic neví o tom, že by její otec při obvodních sjezdech KSČ na Praze 9 konal dozor jako policista v civilu a podával zprávy o tom, zda někdo nevhodně kritizuje komunistický režim. Současní uživatelé domu v dubnu 1995 byli písemně vyzváni k uzavření dohody o vydání věci. Na výzvu však nereagovali. Případ řešil Obvodní soud (OS) v Praze 9, který v osmém týdnu roku 1999 rozhodl ve prospěch původních vlastníků, manželů Tykačových.

Ovlivnit výsledek soudního jednání nepomohla činnost policisty npor. Jana Soukupa, dnešního manžela Jiřiny Soukupové, kteří dům společně obývají. Podle úřednic, které něchtěly být jmenovány, se policista snažil dostat do různých archivů - spojených se žalobou - a to z pozice policisty tak vehementně, až jeho chování nahánělo úředníkům strach. * Bývalá soudružka - podnikatelka - zbankrotovala * (Nemovitost v Praze 4 - Hodkovičkách)

Žalobu textaře Petra Rady (autora písně “Modlitba”, zpívá M. Kubišová), který se domáhá navrácení domu v Praze 4-Hodkovičkách, již třetí rok projednává Obvodní soud (OS) pro Prahu 4. V domě dosud bydlí bývalá komunistka Anna Vyleťalová, která nemovitost nechce vydat, protože jí rodina zčásti přestavěla.

V roce 1977 Rada emigroval přes Jugoslávii do Německa. V domě zůstala Pavla Dudková, dcera manželky žalobce, která byla z domu vystěhována. Dům koupila z patnácti uchazečů právě Anna Vyleťalová, která tehdy byla poslankyní ONV v Praze 4, členkou OV KSČ v Praze 4, členkou České mírové rady a nositelkou vyznamenání Za zásluhy o vlast, medailí k 25. výročí Vítězného února a medailí k 30. výročí osvobození. Podle Rady kupní cena, za níž Vyleťalová nemovitost pořídila, byla o téměř čtyřicet procent snížena. Městský soud (MS) v Praze v září 1995 zrušil původní rozsudek OS pro Prahu 4, který jeho nárok na dům uznává, že je třeba vyřešit okolnosti kolem jeho stavebních úprav, které současní držitelé “mají na svědomí” a odvolali se k Městskému soudu. Žalovaná Vyleťalová dům po roce 1989 zastavila bance jako hypotéku na vysokou půjčku, aby mohla podnikat, a to i přesto, že už věděla o Radovo žádosti na vydání nemovitosti. Mezitím stačila v podnikání zbankrotovat s dluhem ve výši tří miliónů.

* Chladící věže - akciovka i státní podnik v jednom * (Nemovitost v okrese Kladno, obci Hostouň)

Od 29. dubna 1991 se vleče případ Bedřicha Kučery, syna továrníka, který vlastnil továrnu “Pneu - Kučera” v Hostouni v okrese Kladno. Po Únoru 1948 byl továrník Kučera prohlášen za “vykořisťovatele” Na majetek jeho rodiny byla neprávem uvalena tzv. “národní správa” a továrna byla prodána blíže neurčenému družstvu. Továrník Kučera z důvodů nepřestávající politické perzekuce v roce 1949 emigroval z tehdejší ČSR. Jeho syn Bedřich nesměl studovat a v roce 1967 se rozhodl emigrovat do Německa, Kanady a později žil v USA. Po 23 letech, v roce 1990, se vrátil nazpět do vlasti, kde začal podnikat.

Dnes v bývalých prostorách “Pneu - Kučera” provozuje výrobu akciová společnost Chladící věže, která je v ilegálním nájmu u dosud státního podniku stejnojmenného názvu. Bedřich Kučera výpisem z pozemkové knihy a úmrtním listem svého otce doložil, že je jeho jediným synem a oprávněnou osobou na majetek po něm a včas podal žádost ve věci navrácení nemovitosti a pozemku v Hostouni. Je ochoten uhradit rozdíl, kterým byla nemovitost jeho otce od roku 1948 zhodnocena, chce rozšířit současný provoz továrny a zvýšit zaměstnanost v regionu. Vedení podniku Chladící věže (státního podniku i akciové společnosti) nároky Bedřicha Kučery odmítá a zpochybňuje. Dana Zelenková, soudkyně Okresního soudu v Kladně, zastává od počátku kauzy názor, že majetek nelze vydat. Podle ní totiž nepřešel z původního vlastníka přímo na stát, ale dosazený “národní správce” jej prodal družstvu a to jej teprve převedlo na stát. Případ tak od roku 1991 není dodnes uzavřen a je záměrně prodlužován.

* Nechtějí převzít dluh - objekt zastavený u banky *

(Nemovitost v okrese Náchod, Zbečník u Hronova)

Mezi výjimečné případy se dá zařadit v restituci navrácení sodovkárny ve Zbečníku u Hronova v okrese Náchod. Sodovkárnu koncem loňského roku získaly Irena Linhartová a její sestra Naděžda Kohlová. V ní jejich otec před rokem 1948 vyráběl sladká vína.

Státní podnik Pivovary Hradec Králové totiž sodovkárnu, svůj bývalý závod uzavřel s odůvodněním, že se mu ji nepodařilo předat novým vlastníkům. Restituentky na vlastní pěst vypátraly, že budovy, které vloni v květnu jako oprávnění vlastníci převzaly, jsou zastaveny ve prospěch banky na hodnotu 60 miliónů korun. Proto restituentky nechtějí společně s budovami přebírat dluh. V podniku zůstalo rovněž dvacet devět pracovníků, kteří se marně snaží dopátrat, kdo je vlastně jejich současným zaměstnavatelem. Fond národního majetku (FNM) však zaměstnancům tvrdil, že jejich zaměstnavatelem jsou restituentky, které na základě jimi předloženého privatizačního projektu - jak tvrdí fond - továrnu získaly se všemi závazky i zaměstnanci. Podle Kohlové je dluh tak velký, že ho není možné splatit ani zavedením běžné výroby sodovkárny.

* Mýdlo »Otta z Rakovníka« *

Společnost “Mýdlo Otta z Rakovníka” rodina Ottových založila v roce 1875. Po skončení 2. světové války následovala obvinění, vznesené proti dvěma bratrům Ottovým, že kolaborovali s nacisty. Bratři dokázali pomocí písemných svědectví, že oba podporovali protiněmecký odboj. Přesto dne 15. května 1945 vtrhnuli v montérkách do kanceláře majitele závodu tři zástupci závodní rady a sdělili mu, že má od druhého dne zakázán vstup do svého podniku.

Potomci původních vlastníků v roce 1993 u Obvodního soudu (OS) pro Prahu 1 podali žalobu proti Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci (MSNJP), které odmítlo restituční nároky na rakovnickou chemickou továrnu Rakona. V červenci 1991 ji prodalo za 20 miliónů dolarů americké firmě Procter & Gamble. Rodina Ottů se soudní cestou domáhala, aby kupní smlouvu o prodeji Rakony Rakovník americké firmě soud prohlásil za neplatnou. OS žalobu zamítl, když došel k závěru, že továrna na mýdla byla znárodněna ještě před 25. únorem 1948, čímž Ottovi nejsou - podle vyjádření soudu - oprávněnými osobami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalobci se během soudního jednání snažili dokázat, že znárodnění továrny před rokem 1948 je neprávoplatné a továrna že byla ve skutečnosti zabrána až v dubnu 1948. Jejich továrna byla znárodněna na základě Benešových dekretů, podle nichž se znárodňovaly podniky spadající do potravinářského průmyslu se stavem zaměstnanců nad 150 lidí. Strana žalobce však tvrdila, že tolik zaměstnanců v té době u firmy nepracovalo, proto nemohlo dojít k jejímu znárodnění. Syn majitele Ottovy továrny tvrdí, že projednávaný spor je založen na podvodu. Pod Benešův dekret byly zahrnuty všechny továrny na umělé jedlé tuky, které zaměstnávaly více než 150 lidí. Těsně před uvalením národní správy na Ottovu továrnu přiřadili tehdejší “zástupci lidu” ke 117 osobám, pracujícím v potravinářství ještě pracující na pile, v lisovně a továrně na sodu a mýdlo, čímž jejich posudek dokládal, že v továrně pracuje 204 zaměstnanců.

Syn majitele fabriky, František Otto, deset let vězněný komunistickým režimem, mi sdělil, že “dnes je všechno postavený na podvodu z roku 1945 a nikdo se nezajímá, zda to bylo správné či ne”. Již soud prvního stupně uznal, že rodině Ottových byla učiněna křivda, kterou podle současných právních předpisů nelze odčinit. “Žalobci bez problémů dostali dohodou nazpět dvě nemovitosti, obytný dům a pozemky v Rakovníku, které jim byly zkonfiskovány podle stejných právních norem jako Rakona,” uvedl právní zástupce Ottových.

* Ministr stavebnictví Polák a “podmáčený dům”* (Nemovitost v okrese Kolín, Jevany)

Karel Polák, někdejší ministr stavebnictví ČSR (do funkce jmenován v roce 1976), za výhodnou cenu koupil v roce 1977 pozemek v proslulém rekreačním středisku v Jevanech na Kolínsku, který byl konfiskován emigrantovi, který v roce 1968 z vlasti odešel. Polák podal žádost o rekreační parcelu a podle svých slov jako “obyčejný občan dostal ten nejhorší podmáčený pozemek u rybníka.” Údajně však jde o jeden z nejluxusnějších pozemků. Rekreační zděný domek měl Polákovi na pozemku vybudovat n. p. Metrostav. Soudní spor o pozemek trvá již několik let a soud má rozhodnout, zda bude alespoň část pozemku vrácena restituentům.

* Zamítnuta úst. stížnost proti rozsudku o sokolovně * (Sokolovna v okrese Chrudim, Horním Bradlu)

Ústavní soud 9. listopadu 1994 v senátním zasedání zamítl ústavní stížnost České obce sokolské proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z února 1993, ve kterém byl zamítnut její návrh na vydání sokolovny v Horním Bradlu (okres Chrudim).

Chrudimský soud loni pouze vyhověl návrhu na vydání příslušného pozemku. Rozsudek potvrdil v květnu 1993 Krajský soud v Hradci Králové.

Ústavní soud ve shodě s oběma obecnými soudy potvrdil, že budova, která byla postavena v letech 1985 až 1988 na místě staré tělocvičny pouze s využitím původních základů a části štítové zdi, je nový objekt a sokolská obec na ni nemá restituční nárok. Proto ani nemohlo být porušeno vlastnické právo sokolské obce, dané Listinou základních práv a svobod, uvedla v odůvodnění nálezu soudkyně-zpravodajka v této věci Eva Zarembová.

* JUDr M. Čalfa žije ve vládní vile jako za “komančů” * (Vládní vila v Praze 6 na Hanspaulce)

Na jaře 1989 Marián Čalfa, tehdejší ředitel legislativního odboru Úřadu předsednictva vlády ČSSR, získal Na Hanspaulce, lukrativním místě v Praze 6, od Husákovy vlády vilu, kterou dodnes užívá. Dům je ve vlastnictví Diplomatického servisu, který je příspěvkovou organizací ministerstva zahraničních věcí. Čalfu současně se zrušením jeho funkce nebylo možné právně vystěhovat. Kdyby chtěl vilu prodat, o čemž se leccos povídalo, nemůže tak učinit, protože se o ní přihlásil restituent. Užívání “vládní vily” bývalý předseda vlády národního porozumění odůvodňuje tím, že pro svoji práci potřebuje mnoho prostoru. “Snažím se této společnosti všemožně pomáhat. Dodnes jsem zůstal poradcem prezidenta Václava Havla,” tvrdí. Byl to právě Čalfa, kdo zprostředkoval odprodej poloviny pražského paláce Lucerna společnosti Chemapol Group, kde rovněž pracuje jako právní konzultant.

* Tajemník OV KSČ Kvasnička vrátí podíl na domu * (Nemovitost v Ústí nad Labem, Dolní Zálezly)

V roce 1973 si podali někteří obyvatelé Ústí nad Labem žádost o koupi zkonfiskovaného domu, ale přednost dostal Rudolf Kvasnička, bývalý tajemník okresního výboru KSČ i přesto, že jeho žádost nebyla mezi uchazeči podána jako první. Okresní soud dospěl k názoru, že Kvasnička byl při koupi protiprávně zvýhodněn. Extajemník se proti rozsudku odvolal. Krajský soud v Ústí nad Labem ovšem potvrdil rozhodnutí ústeckého Okresního soudu, podle něhož musí Kvasnička spoluvlastnický podíl na domu a stavební parcele v Dolních Zálezlech na Ústecku vrátit státu. Rozhodnutí krajského soudu v této věci je konečné a není proti němu odvolání.

Po emigraci majitelky se dům stal počátkem sedmdesátých let ze šesti osmin majetkem MNV v Dolních Zálezlech a ze dvou osmin majetkem ústeckého Okresního národního výboru. Kvasnička byl zvýhodněn cenou, která byla snížena za dlouhodobé nepoužívání objektu o 1,33 procenta za rok. Zásluhou “něčí aktivity” byla i takto upravená cena snížena o dalších 20 procent. Šedesátiletý Kvasnička se před okresním soudem hájil tím, že se o koupi nezajímal a že celou záležitost vyřizovala manželka. On sám prý o snížení ceny nežádal.

* Prezidentské vily se výhodně jako za KSČ * (Vila býv. čs. prezidenta Beneše v Sezimovo Ústí)

Za cenu 150 korun za osobu a den umožňuje Úřad vlády v letních měsících členům kabinetu a pracovníkům ústředních orgánů státní správy využívat k rekreaci vilu po bývalém československém prezidentovi Edvardu Benešovi v Sezimově Ústí. Trávili zde dovolenou například ministr financí Ivan Kočárník, guvernér České národní banky Josef Tošovský či býv. šéf Úřadu vlády Igor Němec. Premiér Klaus na využívání vily nevidí nic pobuřujícího. Vila je upravena jako letní, a je ve vlastnictví státu. Hana Benešová, manželka prezidenta Beneše, ji v roce 1973 odkázala Husitskému muzeu v Táboře, aby interiér připomínal prezidentovy časy, jak uvedla v závěti. Přesto zařízení vily putovalo do muzea, objekt vláda nechala přestavět na luxusní rekreační středisko, protože převodem objektu na muzeum, jako na státní rozpočtovou organizaci, připadl státu.

Od Klementa Gottwalda po Gustáva Husáka pobývali prezidenti rovněž ve “vládní vile” v Brně. Objekt byl v padesátých letech znárodněn a od roku 1990 ho spravoval jihomoravský Krajský národní výbor a poté akciová společnost Moravia Free Zone. O vydání luxusní vily zažádali Joseph Stiassni z New Jersey a Suzanne Martinová z Kalifornie, Američané českého původu. “Vládní vila” se tak stala předmětem soudního sporu.

* Kvůli herci Hanzlíkovi majitelky “utřeli nos” * (Nemovitost na Malé Straně, ulice Tržiště)

Žalobu na herce Jaromíra Hanzlíka podaly majitelky domu Alena Sobková a Eva Baccariová, jimž podle kupní smlouvy z roku 1961 patřil objekt v ulici Tržiště na Malé Straně v Praze. Obě však v roce 1966 emigrovaly do Francie a dům podle zákona o propadnutí majetku připadl státu roku 1971. Hanzlík, který vlastnil pouhou jednu šestnáctinu domu, koupil zbylou část od bytového podniku pro Prahu 1 v roce 1975 a celý objekt na vlastní náklady zrestauroval. Žalobkyně, které se do Čech nevrátily a stále žijí ve Francii, se domáhaly vynesení rozsudku, podle něhož by jim Hanzlík měl vydat patnáct šestnáctin domu. Městský soud v Praze, jako soud odvolací v roce 1996 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, který rozhodl, že vlastníkem je Hanzlík. Verdikt není dosud pravomocný.

* Pravoslavné modlitebně hrozí vystěhování ze sklepa *

(Prostory ve sklepě v Praze 6, Rooseveltova ulice 27 - 29)

Ruští emigranti, převážně výkvět inteligence, po roce 1917 přijali nabídku Československé republiky na politický azyl. Již v roce 1924 založili obecně prospěšné Česko-ruské profesorské stavební a bytové družstvo se sídlem v Praze-Bubenči, které zde zakoupilo pozemky v Bučkově ulici (dnešní Rooseveltově) a postavilo činžovní dům č.p. 27 - 29. Přesto se dnes věřící a duchovní ruské pravoslavné církve obávají, že budou vystěhováni z modlitebny, kterou si z nouze zřídili ve vlastnoručně jimi postaveném domě. Jejich družstvo přešlo v roce 1950 na základě výměru ministerstva práce a sociální péče do českých rukou. V modlitebně slouží mše svaté arcibiskup pražský metropolita českých zemí a Slovenska Dorotej (82). V dubnu 1992 se poprvé Úřad eparchiální rady Pravoslavné církve obrátil na tehdejší Lidové bytové družstvo (LBD) v Praze 6 a žádal o přijetí za člena družstva. “Samospráva předmětného dvojdomu je složená z jeho nájemníků, má právo se podle stanov Bytového družstva (BD) vyjadřovat k základním otázkám týkajícím se domu, ve kterém bydlí,” říká Jaroslava Hešíková, předsedkyně představenstva Bytového družstva v Praze 6.

“Modlitebna je jediným dědictvím po původních vlastnících domů. O její další existenci, o jejím osudu, rozhodují vlastně ti, jejichž nastěhování bylo umožněno po násilném vysídlení původních vlastníků a represí vůči nim,” říká Vladimír Bystrov, předseda rady Výboru Oni byli první. Jednání o sepsání smlouvy na užívání sklepa - modlitebny na symbolických 99 let se vlečou, možná záměrně.

Na modlitebnu ve sklepě a rozehnání věřících komunistický režim zapomněl. Možná že za komunisty tuto “špinavou práci” odvede dnešní režim.

* Komunisty ukradený skautský srub Vatra * (Klubovna v Praze 8, Libeňský ostrov)

Po roce 1930 postavili old skauti »Přátelé vatry« na Libeňském ostrově srub Vatra, který byl přivezen rozebraný jako dar skautů ze Slovenska. Ten jim byl později zabaven výborem ČSM na Praze 8 a v roce 1960 předán k užívání 67. pionýrské organizaci, prostřednictvím Dětského domu mládeže (DDM) hl. m. Prahy (HMP). Žádost skautů o jeho navrácení přerušil v roce 1968 vpád sovětských okupantů na naše území. Druhou klubovnu, kterou na špici libeňského ostrova užíval 25. oddíl Junáku, využil například SNB, který z klubovny učinil mrazírnu pro žrádlo služebních psů, později prosotry okupoval bývalý Svazarm Z. O. 4008/809. Ten se v roce 1991 přejmenovali na Klub vodáků a vodních motoristů¦Stará plavba.

25. středisko Junáka na Praze 8 vypracovalo návrh smlouvy, adresovaný DDM HMP, se žádostí o odprodání srubu nazpět za symbolickou cenu jedné koruny. Až 16. prosince 1992 došlo mezi Junákem a DDM hl. m. Prahy ke »Smlouvě o budoucí kupní smlouvě«. Rada MČ Praha 8 na návrh starosty Vladimíra Nováka (1994) nakonec odsouhlasila doporučit magistrátu prodej uvedeného srubu Vatra zpět za symbolickou jednu korunu.Celá situace kolem srubu Vatra však byla celkově vyřešena až v roce 1997.

»V současné době neexistuje restituční právní předpis, který by opravňoval navrácení majetku skautům. To v praxi znamená, že je zapotřebí najít takové právní řešení převodu majetku, které bude v souladu s platným právem,«řekla mi Milena Kovaříková, která ve věci zastupuje 25. středisko Junáka »Vatra«.

* V domě bydlí bývalý komunista, dnešní soukromník! *

(Komentář k nemovitosti v Jihlavě - Hosově)

Jedním z posledních »křiklavých« restitučních případů, který 8. prosince 1998 řešil jako odvolací Krajský soud v Brně, je případ Ivany Kohoutkové z Rosenheimu, které soud nepřiznal právo na vrácení domu, který vlastnila před svou emigrací v roce 1981. Podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nesplňuje základní restituční podmínku: “Nedošlo k naplnění podmínky státního občanství,” zní v odůvodnění rozsudku soudu, který jako »věcně správný« potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě a vyhověl žalovaným. V čem se liší rozsudek dnešního »demokratického« soudu s rozsudkem z 23. února 1982” Manžele Kohoutkovi tehdy odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin opuštění republiky a uložil trest propadnutí majetku. Tehdejší předseda senátu Jaroslav Pospíchal v něm napsal: “Každý občan, který zůstane v cizině, je vytěžován zahraničními centrálami v neprospěch ČSSR.” Dům v Jihlavě-Hosově za podhodnocenou cenu přednostně koupil tehdejší komunistický fukcionář Ivan Chytka. Zatímco dům bude obývat exkomunista-dnešní podnikatel, který se podnikavcem stal díky domu, který ho jako hypotéku zastavil bance, paní Kohoutková musí totiž zaplatit ještě soudní náhrady ve výši kolem 20. 000 korun. Skutečnost, že po listopadu 1989 byla soudem plně rehabilitována na tom nic nemění.

* Z 202 položek židovského majetku vrácena polovina * (Pomůže rezoluce přijatá Sněmovnou národů USA”)

Výčtový seznam o navracení židovského majetku v České republice obsahuje 202 položek a jsou v něm uvedeny synagogy, hřbitovy, sídla židovských obcí, domy a pozemky. Původně jich na seznamu bylo zhruba 800, ale v některých jsou školy, sociální zařízení, domovy důchodců nebo objekty jinak sloužící veřejnosti. Proto o ně židovská obec vůbec nežádala. Evropským parlamentem již 14. prosince 1995 byla přijata rezoluce B4-1493/95 nazvaná »Rezoluce o vrácení uloupeného majetku židovských obcí« která “žádá, aby všechny státy střední a východní Evropy, pokud tak ještě neučinily, přijaly příslušné zákony na vrácení ostatních majetků uloupených komunisty nebo nacisty, jejich právoplatným vlastníkům.” A skutečnost” Předseda Federace židovských obcí v ČR spokojen není: “Navracení majetku nepřineslo v řadě případů očekávaný výsledek. Některé objekty, již po uplatnění nároku, byly prodány,” říká Jiří Daníček. “Navíc usnesení vlády nemá platnost zákona a vydání či nevydání našeho majetku je na blahovůli obcí.” Dodejme, že z 202 uvedených položek je vrácena zhruba polovina.”

Řada restituentů zajásala, když byla 13. října 1998 Sněmovnou reprezentantů Spojených států přijatá rezoluce č. 562 » O majetcích neprávem vyvlastněných bývalými totalitními státy«. Ta “vyzývá země, které tak dosud neučinily, aby navrátily naprávem vyvlastněné majetky jejich oprávněným majitelům.” Mezi vyzvanými zeměmi jsou např. Chorvatsko, Litva, Rumunsko i Česká republika. Jde o velice kladný čin, zdá se však, že Česká republika si opět zahraje na »mrtvého brouka«. * Neochota vlády vrátit majetek 2. 000 spolků ! * (Parlamentní výbory PS návrhy zákonů nepřijali)

Prohlásit za neplatná všechna rozhodnutí orgánů státní správy vydaná v období od 25.února 1948 do 31.prosince 1989, kterými byly zrušeny spolky a zabrán jejich majetek, předpokládal návrh zákona, který již v roce 1994 poslancům předložili poslanci KDU-ČSL Jiří Karas a Jan Kasal. Majetek by se měl vracet ve stavu, v jakém se nachází v době nabytí účinnosti tohoto zákona. Za znehodnocení majetku by se náhrada poskytovat neměla a ani k jeho zhodnocení by se nemělo přihlížet. Zabraný majetek spolků by měl být podle návrhu zákona vrácen jejich právním nástupcům, kteří po 17.listopadu 1989 obnovili svou činnost podle zákona o sdružování občanů. Navrhovaná úprava by se dotýkala zhruba 2. 000 spolků, kterým by mělo být restituováno kolem 3. 000 objektů zabavených bez náhrady státem po 25.únoru 1948 na základě jednostranných správních aktů. Podle Kasala před zmíněným datem existovalo na území České republiky kolem 40. 000 spolků. Kasal připomněl rovněž, že uvedená právní norma předpokládá pouze naturální restituci, nikoli finanční náhrady či dávky.

Rozpočtový výbor návrh zákona 24. listopadu 1994 Poslanecké sněmovně (PS) schválit nedoporučil. Rovněž 25. ledna 1995 PS nedoporučil její schválení ústavně-právní výbor a bez přijetí usnesení návrh zákona ve stejný den projednal parlamentní výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu.

Jana Kasala prý postoj vlády nepřekvapil: “Spatřuji za tím neochotu některých ministrů hlouběji se zabývat restitucí majetku spolků.”

* Na pozemcích stojí domy bytového družstva *

(Praha 4 - Krč, pozemky na Vyšehradě)

Ústavní soud v zasedání svého čtvrtého senátu 15. května 1995 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z března 1994, který potvrdil zamítavé rozhodnutí pozemkového úřadu pražského magistrátu k vydání náhradního pozemku Milanu Jirsovi z Prahy 4 za dva zemědělské pozemky, převedené v dubnu 1960 na stát.

Městský soud rozhodl v jednostupňovém řízení bez jednání, čímž nesplnil podmínky občanského soudního řádu a nebyla zajištěna dostatečná ochrana práv navrhovatele podle článku 38 Listiny základních práv a svobod. Jirsa podal v říjnu 1991 žádost pozemkovému úřadu pražského magistrátu na uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě na přidělení náhradního pozemku za dva bývalé zemědělské pozemky v katastrálním území Krč o celkové rozloze asi jeden hektar, na kterých nyní stojí bytové domy Stavebního bytového družstva Vyšehrad.

Pozemkový úřad vyslovil věcnou nepříslušnost, avšak Ústřední pozemkový úřad ministerstva zemědělství mu věc vrátil k novému projednání s tím, že převedení na stát a ještě bez náhrady bylo neoprávněné. Přesto v prosinci 1993 pražský pozemkový úřad rozhodl o zamítnutí Jirsovy žádosti a toto rozhodnutí potvrdil loni v březnu soud.

Ústavní soud v případech, kdy ke ztrátě majetku došlo na základě rozhodnutí správního orgánu, nevylučuje uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, který je posledním z řady restitučních předpisů.

* 1996: Podstatzky se restitučních požadavků nevzdal * (Své nároky uplatňuje v pěti okresech)

Jihlavský okresní úřad v lednu 1996 musel ověřit státní občanství Jiřího Kryštofa Podstatzkého - Lichtensteina, který požaduje v pěti okresech restituce zhruba 4 600 ha lesa, 450 ha zemědělské půdy, 400 ha rybníků a řadu nemovitostí včetně telčského zámku, světové památky UNESCO.

O ověření státního občanství požádal Podstatzky - Lichtenstein referát vnitřních věcí OÚ Jihlava v polovině prosince 1995 na základě opakované výzvy zdejšího Pozemkového úřadu. “Své restituční požadavky nezrušil, naopak doufá, že budou kladně vyřízeny,” uvedl vedoucí Pozemkového úřadu František Burian. “Řešíme jeho požadavky v okrese jako jedno podání, vedeme ho stále jako domnělou oprávněnou osobu s tím, že musí předložit některé doklady, mimo jiné o státním občanství,” konstatoval.

Přitom v roce 1992 civilně správní úsek ministerstva vnitra došel šetřením k závěru, že Podstatzky není československým státním občanem s tím, že občanství pozbyl na základě ústavního dekretu z roku 1945. Rodiče Podstatzkého požádali o německé občanství v roce 1939 a včetně syna jej také nabyli. Podstatzky podle ministerstva o udělení československého občanství nikdy nepožádal. Ministerstvo vnitra Podstatzkému 4. října 1990 vystavilo rodný list podle původního matričního zápisu, a to bez zjišťování občanství, které se na rodném listě neuvádí. V prosinci téhož roku si vyzvedl vystěhovalecký pas a v květnu získal v Jihlavě občanský průkaz s vyznačenou českou národností a přihlásil se k trvalému pobytu ve Staré Říši na Jihlavsku. Doklady mu dosud nebyly odebrány.

Stav jeho případu v únoru 1999 autorovi není znám.