PASTORÁLNÍ MEDICÍNA

Martin Škapík

 

Vážení přátelé či nepřátelé, věřím, že si zde najdete Své téma a rád tuto knížečku zamyšlení doplním o Váš názor. Doplňky, dotazy i kritiku směřujte prosím na adresu autora Mprivat@atlas.cz nebo přímo na Internetového vydavatele pana Petra Cibulku petr@cibulka.cz, nebo se zapojte do diskuse i o mnoha jiných tématech na svobodném serveru NECENZUROVANÝCH NOVIN, tedy Vašem www.cibulka.cz. Martin Škapík

 

 

Kapitoly po předmluvě:

 

I. Stvoření Světa

II. Jak se hledá víra

III. Věčný život (kartářky a senzibiliové)

IV. Svědectví o Bohu (nebezpečné sektářství)

V. Rodina a stát

VI. Biblické “výklady”

VII. Nemoc a víra

VIII. Tradice a umění

IX Satan

X. Smrt ?

 

 

PŘEDMLUVA:

V současné době je mnoho obecně uznávaných ideologií, filozofií a nejrůznějších společenských norem, nehledě na ty, které si vytváříme sami při zkoumání vlastního života a přemýšlení nad jeho smyslem, ale také délkou. O věcech vyznání přemýšlíme při snaze co nejlépe vychovat naše děti, při hledání zaměstnání, ale velmi často právě, když jsme postiženi některou z nemocí, která nás vážně omezuje a lehce způsobí plané obavy o ukrácení našeho života. Myslím, že právě pastorální medicína může v takovém případě, samozřejmě souběžně s odbornou lékařskou péčí, pomoci pacientovi jak v posílení obranného systému, tak může být prostředníkem uklidnění,

zlepšení zdravotního stavu, ale hlavně přinést (v případě zájmu) pravdivé poznání o tom, že ani jeden z nás nebude ukrácen o jediný den svého života. Je nutno také podotknout, i když o tom v knize ještě budu hovořit, že pastorální medicína nemá nic společného s takzvanými "zázračnými léčiteli", či nejrůznějšími hromadnými seancemi ať už je jejich pořadatelé zaštiťují čímkoliv. Při těchto aktivitách dochází často u pacienta, který se podrobí jejich působení k dočasné úlevě, která však může přinést a přináší rozčarování a vážné potíže, kdy nás takzvaní léčitelé například nutí vysazovat lékařem určenou léčbu, či dokonce návštěvy u lékaře zakazují. Výsledky této neodborné činnosti, manipulace, mají zpravidla negativní důsledky na pacientův zdravotní stav a to jak v psychické, tak i somatické formě. Pastorální medicína je tedy ryze duchovní komunikace s pacientem, nikoliv však jakási psychoanalýza, která se znovu často opírá o podivnou mixáž nejrůznějších léčebných, či spíše pseudoléčebných procedur tak, jak je po staletí nacházeli a zdokonalovali

 

zástupci jednotlivých náboženských a kulturních tradic té, které země.

Duchovní léčbu nelze tříštit opíráním se najednou o několik často diametrálně odlišných přístupů k existenci člověka, ke vzniku života a jeho délce, popřípadě vstupu do dalších prostředí po tělesné smrti.

Nejrůznější náboženské, ale také politické sekty (strany) zpravidla naslibují mnoho a splní málo, ne-li vůbec nic, či naopak přivedou své věřící k rozčarování a nejistotě, protože se po čase nutně ukáží jako plané nebo dokonce zvrácené- diskriminační. Proto je jistě dobré se vždy obrátit tam, odkud nepřichází plané sliby, ale naopak konkrétní pomoc. Je dobré si všimnout jak podobné, často shodné administrativní a řídící struktury mají

jednotlivé sekty, politické strany, ale také armáda, kde všude převládá zcela zcestný a diskriminační názor o nahraditelnosti člověka, o jeho obětování se pro lepší život celku...a tak dále, jak už to známe ze všech

možných, či spíše nemožných pouček a statí jednotlivých představitelů

náboženských, ale také politických směrů.

Žijeme v době kultovní a je už úplně jedno , jestli uctíváme "ostatky svatých", nebo sochy žijících i zemřelých, či dokonce nejkurióznější

kultovní rituály - jejich předměty. Uctívané jsou také "hvězdy" "uměleckých", sportovních a vědeckých oborů a jejich díla. U fotbalistů je to například gól, stejně jako u malíře obraz a u myslitele "geniální" myšlenka. Ovšem takto jsme od mala vychovávání ve školách - tedy k uctívání daného systému a službu pro něj, což ve skutečnosti není samozřejmě nic jiného, než odvrácení pozornosti od skutečného pokladu, který nám byl svěřen, tedy od našeho vlastního života.

Nabídka je velmi široká, finanční ohodnocení velmi vysoké, ale efekt kultu osobnosti je vyvolání desiluze zejména u mladých lidí, tápání a Bohužel často vyvolávání násilných konfrontací a nenávisti. Celá staletí už ověřily planost systému věcí, ale mění se jen technologie a prostředky ke získávání přívrženců, ale výsledné efekty jsou stejné - násilí, nenávist a diskriminace ve všech jejich formách, povrchní nahlížení na spoluobčany a zmenšení prostoru k vlastním úvahám a rozhodnutím. Jsme svázání civilizačními normami, které jsou syntetickým výplodem lidské fantazie v

neuskutečnitelné touze (v lepším případě) přeměnit naši zem na ráj. Přičemž zcela logicky dochází k obrácenému efektu. Myslím, že je zřejmě nutné znát některá fakta, abychom nejprve nalezli sebe sama a potom se přiklonili

bude-li to naše vůle k tomu, kterému koníčku, zálibě, vyznání, ovšem už s patřičným nadhledem, který zabrání tomu, abychom se stali jedním z těch, kteří uvěřili v neexistující svět lidské fantazie.

Abychom mohli rozlišovat mezi tím co nám prospívá a co je jen dočasnou náhražkou skutečné hodnoty bytí, tedy života, i když nám jej pojišťovna pojistí na daleko méně peněz, než například starou sošku pod kterou je podpis známého umělce. Nehledě na to, že nám jej pojišťovna nemůže vrátit. Vrátit nám jej může pouze ten, kdo nám jej s Láskou věnoval a to je Bůh. Rád bych, aby tato kniha posloužila co nejvíce pacientům a proto mi prosím odpusťte, budete-li mezi řádky číst věci Vám důvěrně známé, které třeba pomohou k orientaci jiným.

Budu se snažit psát přehledně a s ohledem ke všem postiženým (a že nás je!), kterým je tato kniha určena.

 

 

Kapitola I.

Stvoření Světa

 

 

 

Vzal bych to s dovolením pěkně od počátku. Ovšem to je smutná historie.

Kde nic tu nic, jen tmavá propast beze známky života. A nad tím vším se vznáší Bůh, tedy Láskyplná nadpřirozená inteligence. Bůh se rozhodl oživit zemi a také tak učinil. Ovšem, kde se nad tou černou dírou vzal Bůh to je otázka ? Otázka, na kterou lze odpovědět a odpověď opřít o mnohé nezvratitelné důkazy, otázka, jejíž odpověď nalezneme ve vlastním srdci, ale chce to trochu trpělivosti a vnímavosti.

Bůh připravil pro každého z nás již dlouho před naším narozením vše co potřebujeme, ale vezměme to pěkně popořádku.

Bůh tedy stvořil přírodu, uspořádal a stvořil vesmír, vše živé z Lásky k lidem, aby se neradoval sám v sobě. Jenže !!! Bůh je spravedlivý a tak si nepřál stvořit člověka jako robota, bezmyšlenkovitě se smějícího a chodícího po ráji, užívajícího plodů a života. Přál si člověka svobodného, s vlastním rozhodováním a tak učinil krok, pro který mimo jiné jsem si jej zamiloval.

Stvořil tělo k Svému Duchu, tedy naprosto svéprávného člověka Adama a jeho ženu, teď si honem nemůžu vzpomenout jak se jmenovala.. Eva. Stvořil je a jako provozovatel vesmíru a Ráje jim poskytl, něco, co bychom mohli nazvat bezpečnostním školením. Je asi potřeba brát v úvahu, že některé věci se holt musí dít za pochodu, aby se vůbec děly. Tak je to i s Božím Královstvím, detailně připraveným místem pro nás pro všechny.

Vraťme se ale k Adamově (nikoliv Adamsově) rodině. A jsme u počátečního hříchu, který zůstav nepotrestán, tak by muselo jít všechno pěkně od počátku. Boží Království mohu přirovnat k Rajské zahradě, kde jsou příbytky pro všechny, kteří se mají narodit. Bůh je světlo, Láska a rozdává-li, tak rozdává (obávám se jako jediný z nás) pouze ze svého. Tedy stvořil-li člověka svobodného, rozdával ze světla a rozdáte-li ze světla, chtě-nechtě, dostane prostor i tma. A co více, rozdáváte-li ze středu světla, vstoupí do něj tma. No a jsme opět u Evy, která neuposlechla bezpečnostní školení a podlehla pokušení ochutnat zakázané ovoce. Adam spal

 

jako dřevo a než mu došlo která bije, tak už v tom lítali oba. Bůh samozřejmě poznal, co se stalo a v zájmu lidstva vyhnal tuto povedenou dvojici z Ráje, aby právě uchránil Boží Království pro nás pro všechny, dokud světlo opět neprostoupí tmu, aby byl Boží záměr nezmařitelný. A tak se s Adama a Evy stali smrtelníci, zranitelní lidé. Potom se to na zemi začalo množit a vyvíjet

-vědci tomu říkají evoluce a proč ne ?. I když jejich bádání

v této oblasti chodí téměř pravidelně slepými uličkami a jednotlivé vývojové etapy odhadují skutečně velmi nepřesně, snad také proto, že mnohdy chápou čas jako

určující prostor bytí člověka, čemuž postupně se přizpůsobily i světské nauky. Přičemž ale čas je dar člověku, aby se narodil skutečně i ten poslední,

který jak už to tak vypadá bude nakonec první. Neboť je psáno první Adam duše živá a poslední Adam duše oživující. Rozhodně asi není dobře podceňovat Boha a jeho geniální ochranná opatření k dokončení záměru

návratu lidí do Ráje. A jsme u Satana. Satan není žádný strašák pro malé děti, ale odpadlý Boží služebník, který ve své naprosté inteligenci, ale naštěstí velké ješitnosti si na rozdíl od mnoha učenců uvědomil jednu základní věc.

 

Pamatujeme si asi všichni jak kdosi volal " Dejte mi pevný bod ve vesmíru a pohnu zeměkoulí "., necituji to zřejmě přesně, už je to dlouho co to křičel, ale faktem je, že měl tehdy pravdu a dnešní věda by dokonce k tomu měla v brzké době i prostředky. Ten pevný bod samozřejmě existuje, vtip je akorát v tom, že je jím Bůh sám, Skála věků ,o kterého se opírá vše živé , jakož i chod vesmíru a země a ten pevný bod je právě z důvodu ochrany života a vesmíru proměnný, aby nebylo možno jej nalézt a zneužít. Dříve nebo později by vědci odhalili logiku uspořádání vesmíru, a tím by byl vydán v šanc život na zemi nezodpovědné moci.

Struktura opírající se byť o složitou, ale logickou, tedy samozákonitou stavbu jde zbořit, manipulovat, nebo zničit, proto je základním kamenem Boží stavby zázrak, který se neopírá o možnosti lidského chápání a je mimo dosah lidské zvůle.

Satan využil mistrně toho, že také Bůh sám spadá pod své zákony a povinnosti provozovatele vesmíru a všeho živého, aniž by podsouval lidem myšlenky a tedy je manipuloval. Pouze rozdává a nabízí svou pomoc všem bez rozdílu, ale ze svobodné volby lidí, kteří jsme jak známo sešli z cesty lásky a stále více s Bohu vzdalujeme.Satan se tak mohl dočasně stát panovníkem nad tímto světem, nikoliv skrze Boží vůli, ale skrze lidskou slabost a svou nadpřirozenou inteligenci .

Dost nepořádku dělal i v nebi dokud ho Ježíš neporazil a Satan už má působnost jen zde na zemi, která se velmi krátí o což destruktivnější je jeho činnost a širší nabídka slepých uliček pro všechny hledající osobní záchranu na úkor ostatních, či s nezájmem o ostatní. Mistrně zneužívá světské nauky o čase a nabízí tolik pokušení, dokonce je přímo podsouvá, že řada z nás mu někdy podléhá. Je to asi jako kdyby Vás barman zavedl do obrovského baru a nabídl Vám tisíce nápojů a řekl, že jich udělal tolik proto, aby každý našel ten svůj, který mu bude prospívat i chutnat.

Velice dobře ví, že si často řekneme " zkusit se má všechno" a než se propijeme k první třetině nápojů, je nám sedmdesát (pokud se zde toho věku dožijeme) a teprve tehdy nám může dojít, že jsme zbytečně hledali

 

vlastní nápoj a skočili na poměrně jednoduchou fintu. Protože tím nápojem je samozřejmě voda, nejcennější a životně důležitá. Ale my už toho máme v hlavách namícháno tolik, že radši dál chodíme v bludném kruhu barmanova stolu, protože si nechceme přiznat, že jsme naletěli, některým to může i vyhovovat....Nemluvě o tom, jak draze tyto nápoje platíme, přičemž ten nejcennější je zdarma. Proč ale vodu čas od času neochutit, dokonce je to

i nutné. Ale vždy je dobré vědět, že například zdravotní závadnost hub neohledáváme konzumací všech nalezených druhů. Zatímco tedy Satan zneužívá naší důvěřivosti a vášně, aniž by viděl do skutečných žádostí našeho srdce, kam nevidíme ani my samotní - Bůh zkoumá právě naše ledví, srdce, aby u konce systému věcí bylo pro každé jedno připraveno útočiště a nevysychající proud lačnosti i nasycení jakož i další dynamický vývoj, neboť často vžitá představa, že Ráj je něco jako lepší domov důchodců je opravdu nesmyslná.

Tedy je nesmírně důležité, abychom zvolili jako duchovního průvodce pro náš život někoho, kdo vidí kontinuitní důsledky našich činů daleko za hranici naší tělesné smrti.

Proč si zavalovat paměť a tělo nákladem, který neuneseme a je zcela zbytečný. Naložme si co zvládneme a můžeme si vzájemně pomoci daleko více. Mnohé věci jsou nám totiž skryty a jestliže vypiji sklenici nějaké tekutiny a nepadnu na zem jako mrtvola, ještě to neznamená, že je tekutina nejedovatá. Naopak, Ty nejzhoubnější tekutiny, ideologie jsou Satanem hluboce

promyšleny tak, aby jako časované nálože člověku ublížily

až po určité době, kdy už si ani nemusíme pamatovat a vůbec dát do souvislosti počátek intoxikace, či indoktrinace. A Satanovi služebníci jsou si toho velice dobře vědomi. Jsou mezi námi, často na čelních místech ve společnosti

a protože nalezli zalíbení v sebeuctívání sestavují volební programy svých sekt tak, aby nalákali co nejvíce nic netušících lidí. Schovávají se za

 

takzvané "humanistické" ideály a podněcují nesváry a války. Bohužel často za to, že jim naletíme platí až naše děti, či vnuci a pravnuci.

 

Určitě ani společnými silami nezměníme tento svět, jak se nám mnozí snaží podsunout. Ale v našich možnostech je změnit sebe sama. Oprostit se od vžitých návyků, neúčastnit se nesmyslných rozepří a bojů, protože jen Duchovní Boj vede k vítězství a společné revoluce jen střídají a často ani nestřídají ale pouze přejmenovávají jeden a tentýž systém. Revoluci je dobře si udělat sám v sobě a potom se náš život hluboce změní. V tom je Vítězství a v Lásce, v pomoci bližním. Sektáři se domnívají, že zachrání všechny najednou, posbírají jejich "hlasy" a nasunou se do čelných míst, aniž by znaly potřeby jediného ze svých voličů. Bůh zná potřeby každého z nás a na rozdíl od sektářů historie lidstva nepamatuje, že by jedenkráte zalhal nebo někomu ublížil. Bůh hledá naše štěstí a promlouvá k nám, abychom se nenechali svádět, ale naopak našli to co hledáme.

A každý, kdo upřímně hledá Lásku, zdraví, smysl bytí, tak jej najde.

Odpůrci Boha, potažmo sebe sama poukazují na to, že kdyby byl Bůh všemohoucí nebylo by válek, ani nemocí, ani pustošení života na zemi.

Ale Bůh slíbil Království všem a tak se čeká na toho posledního, aby ani jeden nebyl ošizen. Často se také opomíjí zpráva z Písma, že je několik nebí a že člověku nebude zkřiven ani vlas na hlavě. Jenže skutečně nemůžeme směšovat tento svět a Boží Království, byť jej lze už v tomto světě nalézt.

Není to také Bůh, kdo si na nás vymyslel dědičný hřích, ale opět zde děti platí za chyby svých otců, za přeměnu země na skladiště zbraní, na společnost, kde dominující ukazatelé její prosperity jsou například

zbrojní průmysl, tabákový průmysl, rabování nerostného bohatství země.....

A paradoxním důkazem zvrácení tohoto nazírání na svět je, že si za ničení země, ale také vlastního zdraví ještě platíme, aniž bychom se často nad tím zamysleli. Vezměte jen jak neuvěřitelné je (a to je jedna z mála průhledných věcí), že stát se opírá o obrovské příjmy z Tabákového průmyslu, kterým prokazatelně zabíjí vlastní obyvatelstvo, které potom navštěvuje trafiky a posléze lékaře. Jaký asi mohou mít zástupci takového státu (byť jejich řečí je mnoho a argument žádný) zájem na zdravé populaci.

To je strašné slovo - tedy na zdraví svých občanů.

A právě proto, díky dědičnosti u některých chorob a nejrůznějším patologickým jevům, jakož i válečným konfliktům je systém několika nebí, aby skutečně každé jediné dítě, každý, kdo odsud odejde dříve mohl v klidu pod péčí Boha dokončit svůj vývoj a být převeden do Ráje.

Také v této souvislosti mohu prohlásit, že neexistuje nevyléčitelná nemoc, kterýžto termín si na nás kdosi pečlivě vymyslel, protože potom by byl přece již náš život, který nás učí chápat jako časově omezený nevyléčitelnou nemocí. Ale život je Boží Dar a jeho naplnění ve věčnosti neochvějný příslib. A lékaři nás přece neléčí proto, abychom umřeli zdraví, ale , abychom se zde na zemi co nejméně trápili, dokud nepřijde doba a čas se nenaplní, kdy bude veškeré trápení a veškerá bolest obráceno v radost a štěstí. Což je ale neštěstím pro uctívané, protože si často uvědomují, že s nastolením Božího Království skončí jejich povýšenost a vůbec každý, kdo činí a smýšlí zle a dělá mu to dobře, jak by se asi cítil v ráji ?

A Bůh trpělivě přivádí každého k poznání, že mnohou přítěž považujeme za ulehčení. Píše se, radujte se s radujícími a plačte s plačícími, myslím, že počátek je blízko a tedy naše naděje a nutnost uzdravení je stále větší a větší, s každým ránem, byť bolestivým do kterého se probudíme a můžeme si být jisti, že se jednou probudíme do takového rána, že se budeme divit až zjistíme co je skutečná radost a potěšení. Pomine kultura krvavé střelby, kultu osobnosti a zvrácenosti jako mávnutím kouzelného proutku a přijdou věci jichž lidské oko nevidělo a lidské ucho neslyšelo a ještě mnohem více je pro nás připraveno v Království Nebeském. A to není žádná agitace, nemám rád agitátory, protože víra je jako velký strom na kterém je ovoce pro každého a chci-li podávat svědectví o víře, potom nemohu ukazovat své štěstí a zázraky, které jsem prožil na odiv, ale cestu k tomu stromu a to si právě zejména páni "duchovní" velice pletou a věřím, že také oni budou mile překvapení. Lidé, kteří spatřují věčnost v zápisech do knih rekordů a naučných slovníků, ve svých fotografiích a "nesmrtelných" výrocích neví nic o Božím Království. Své vášně a koníčky povýšili na práci a to je velký omyl. A ještě hůře na práci údajně ve prospěch nás všech a to je ještě větší omyl. A také v tom spatřuji důkaz Boží lásky, že neznalost zákona omlouvá na rozdíl od světských soudců, tedy, že každý z nás hříšníků bude seznámen za plného, optimálního stavu vědomí i těla s Božím Královstvím a bude mít možnost prokázat, že si v něm přeje žít.

Neboť je psáno, že dřívější věci nebudou připomínány, aniž vstoupí více do srdce. Jsme v přípravce, pacienti tohoto světa, čekají nás nepopsatelné, přirozené a krásné věci, zároveň však jsme zkoušeni (nikoliv vždy Bohem, ale většinou sami sebou a našimi chorobami, které nejsou Božího záměru), jestli vydržíme a o tom nemůže být ani řeči, protože jinak to ani nejde. Ale blahoslavení trpící, kteří nesou na svých bedrech zátěže tohoto světa, nikoliv však vinou Boha, ale vinou Satana, který svět obtěžkal nemocí a smrtí. Bůh naopak skrze svého syna Ježíše Krista naplnil svůj záměr a v brzké době jej potvrdí. Až přijde ten poslední a bude nejprve nastoleno tisícileté Království. Píše se v Bibli, že sedmý den Bůh odpočinul od své práce a že jeden den u Boha je tisíc let u lidí. "Podezřívám "Boha, že ta neděle teprve přijde, právě v podobě Tisíciletého Království, neboť milující Bůh neodpočívá, ale pečuje o každého koho přivedl nejprve do tohoto světa, z výše popsaných důvodů v těle zranitelném, jinak bychom nemohli obléknout tělo duchovní, kterému předchází naše tělo pozemské, takříkajíc nesamospravovatelné. Zpráva o naší záchraně a Vítězství je v Evangeliích Nového Zákona.

 

Jsou to docela kratičké knížečky z nichž pro mne je pokud mohu napsat nejdůležitější pasáž ve které Ježíš říká " Já jsem pravda, cesta i život a nikudy jinudy cesta k Bohu Otci nevede, než skrze mne ", omlouvám se pokud cituji nedoslovně nebo nepřesně.....

Bible je inspirována Bohem, ale psána lidmi, kteří v ní, myslím, přihodili Bohu na záda i leckteré věci, které od Něho nejsou, zejména ve Starém Zákoně redakční rada často popisuje Boha jako vášnivého mstitele lidských nectností, nikoliv jako láskyplného a odpouštějícího.

Ale Bůh slovy Ježíše Krista tuto zátěž přijal a také jistě počítal s redakčními zásahy nejrůznějších zapisovatelů. Bible je dnes nejrozšířenější kniha po celém světě a tak to asi bylo nutno, aby se v ní mnohokráte mohla potvrdit zpráva pro nás všechny nejdůležitější zpráva o Ježíši Kristu. Bible je živý dopis od Boha lidem, redigovaný lidmi, zkoumajícími písmena, aby dopis našel každého adresáta zkoumajícího ducha. Tak si alespoň já vysvětluji, že tento svět, který Boha nenávidí přijal Bibli a rozšířil jí jak také Bůh řekl do všech koutů světa. Je to pro mne další důkaz Boží Lásky a geniality, ale také ochoty obětovat se kvůli milovaným lidem a obtížit sebe sama k našemu ulehčení.

Každé Království v sobě rozdvojené pustne řekl Ježíš a podle toho smíme rozpoznat co je v Písmu od Boha a kde se zapojila lidská fantazie.

Ovšem zodpovědný šéfredaktor je Bůh a tedy kdokoliv by chápal předchozí slova jako zpochybnění pravdivosti Písma, nechť si je pozorně přečte znovu. Bible je živá, jediná nezpochybnitelná a pravdivá kniha o naší záchraně.

Všemohoucí Bůh je ale samozřejmě jen jeden, nejsou dva starozákonní a novozákonní, tedy přemýšlejme.

Mnoho "Teologů" (To jsou zřejmě lidé hledající logiku zázraku ?) pochybilo,když se domnívá, že Bible je jakási samospasitelná kniha. Je to zpráva o stvoření života a jeho záchraně pro každého z nás.

Je klíčem ke dveřím Božího Království, ke dveřím duchovní komunikace a mnoho je těch, kteří místo, aby si s ním otevřeli a pomáhali nacházet tento klíč druhým, tak zarytě zkoumají klíč do posledního puntíku, přičemž dveře mají uzavřeny, dokud neprohlédnou. A tak různí sektáři nutí věřící k až nechutným rituálům a udělali si z kázání živnost a vytrháváním kontextů z Písma a lpěním na každém písmenku schází z cesty poznání, neboť je psáno, že o působení Mesiáše Krista by mohlo být sepsáno mnoho a mnoho knih a samozřejmě by neustále vznikaly nové, protože nejsme Ježíšem opuštěni.

Kdyby to bylo nutné, Ty knihy by zde byly. Ale proč ? Vždyť je zde ten, o kom by svědčily a ke kterému nás Bible přivádí, protože je klíčem od našeho vlastního srdce do kterého si přeje Bůh vstoupit a vstupuje do něj přez veškeré naše chyby, aby nás vyváděl z tohoto světa nikoliv smrtí, neboť je psáno, že kdo Věří v Ježíše Krista, ten bude převeden rovnou do života věčného. Jsou ale sekty, které nenechají v Bibli list na listu a potom vypočítávají konec tohoto světa a vůbec různými vlastními interpretacemi nám pletou hlavu, sami velmi zmateni a nebo ovlivněni touhou ne pomoci bližním, ale naopak touhou po moci a penězích. Nenechme se zmást, byť se často tyto sekty ohánějí ve svých názvech Božími jmény, ale o upřímnosti jejich snažení hovoří skutky.

 

 

To byla první kapitola letem světem až k dnešku. Abychom si pomalu začali uvědomovat, že mnozí nemocní jsou zdraví a mnozí zdraví jsou nemocní.

 

 

Kapitola II.

Jak se hledá víra ?

 

 

 

Víra se hledá dosti složitě. Je to Boží dar každému člověku a problém může být už jen v tom, že nejen my hledáme víru, ale také víra hledá nás a má

 

těžší úkol než my. Skrze miliony dogmatických návyků,

skrze sobectví, i skrze to, že Bohu často přičítáme své trápení, skrze

falešná náboženství a politikaření, skrze lákavé požitky a vášně, skrze to vše se k nám probojovává víra. Hledá cestu do našich srdcí, hledá tam své místo a to je skutečně mravenčí a nevděčná práce. V systému věcí se člověk často také zdráhá uvěřit tomu, že to skutečné, to nejcennější je

dar z lásky, proti kterému lidstvo, chtě - nechtě kolektivní vinou zhřešilo a který nám byl skrze omilostnění navrácen, byť se k nám navrací často po strastiplné cestě. Tedy nikoliv za zásluhy, ale z lásky a odpuštění.

Další problém může být také v přeceňování lidských schopností, přesněji ale řečeno možností. Jednoduše napsáno, mnohdy začneme hledat Boha, až

když selžou všechny světské instance a často je oslabeno i vlastní zdraví. Potom se obrátíme k zřizovateli a provozovateli vesmíru, abychom mu připomněli jeho zodpovědnost. Jak říkal jeden můj kantor:

"Když si Vás rodiče udělali, tak ať si Vás taky

vychovávají. "

 

Přijde-li tedy rozčarování, frustrace z žebříčku světských hodnot, či touha například po uzdravení, často teprve potom přichází na řadu hledání víry.

A zde je základní problém. Jak v prostředí, kde o všech, kteří nám rozkazují a mají nad námi nějakou moc, něco víme a dokonce známe i jejich tváře, zvyky a projevy, hledat někoho, o kom nevíme často téměř nic, ale který ví vše o nás, více než my. To je ten obrovský rozdíl světské a Duchovní moci. Světská moc si uzurpuje vládu ve jménu schopnosti člověka vést a organizovat (v těch " lepších " případech) život společnosti, postarat se o zájmy mnoha milionů lidí, které samozřejmě vláda nezná a ani nemůže poznat. V divadle, které se nazývá svobodnými volbami deklarují jednotlivé zájmové skupiny za obrovské, podmiňující podpory finančníků,( kteří jsou často účastni mezi kandidáty a nebo jsou v pozadí volebních kampaní ), líbivé volební programy, tak, aby se jim podařilo získat co nejvíce hlasů.

Dalo by se říci, že i Bůh má volební program, ale hlavně taky jako jediný možnost skutečně nahlížet do srdcí všech voličů a zabezpečit jim svobodný život, který navíc přetrvá všechna úskalí a dokonce i smrt.

Tajemství geniálního nápadu a realizace stvoření zná jen Bůh a tedy On jediný může (zatím zejména duchovní inspirací) říci prostřednictvím proroků a inspirovaných lidí (možnost máme skutečně všichni) jak a co je potřeba dělat při udržování života na zemi, či spíše, co nedělat, abychom se vzájemně neničili. Tyto informace jsou v Bibli, tak jak je inspirovaní proroci a zapisovatelé zapsali. Můžeme je také získávat přímo, podaří-li se nám víru nalézt. Bohu myslím také patří dík, úcta a sláva, protože ve skutečnosti z lásky a zcela nesobecky slouží celému lidstvu a že nás je dost. A to je jeden ze základních kamenů úrazu.

Lidé chtějí být slavní, chtějí to někam dotáhnout v tom, kterém oboru, vyžadují oslavování a uctívání. Velice jsme si oblíbili a uctíváme absurdní soutěžení, ceny a záznamy v knihách rekordů, či Dějepisech a Encyklopediích.

Snaha o zviditelnění jednotlivce často zastínila skutečný význam toho, kterého oboru, koníčku. Dokonce také ve vědecké činnosti dochází k neuvěřitelnému , řevnivému soutěžení, které často neguje i nesmírné pozitivní výsledky vědců například ve zdravotnictví a jiných důležitých a prospěšných oborech. Ctižádost zatemňuje mozek zcela s přehledem.

A tak můžeme vysledovat kult osobnosti právě v oblasti vědeckého bádání, často pseudobádání. I zde jsou leckdy více uctívána jména jednotlivých objevitelů a postrkovatelů pokroku, než používány jejich poznatky. Jen tak se může stát, že vědci často ulpívají na svých fantasmagorických konstrukcích, či konstrukcích jejich předchůdců, které mnohdy přetrvají celé generace byť obsahují elementární chyby ve výpočtech i důkazním řízení. Dokonce jsou oficiálně prezentovány i tak zvrácené názory, že nejvíce pokroku přinesly války, zbrojní průmysl, který se opravdu výmluvně vyvíjí nejrychleji směrem k technické dokonalosti. Ve společnosti, která se domnívá, že má čas ke svému působení vyměřený jen více, či méně krátkým působením na zemi se jedná o logický jev. O snahu postihnout v omezeném životě co nejvíce poznání, zkušeností a "práce". O snahu být zapsán v dějinách alespoň docela malými písmeny někde ke konci naučného slovníku.

Zůstat živý ve vlastním jménu. Což už samo o sobě je velkým problémem, protože po světě běhá mnoho nositelů stejných jmen. V Čechách například to mají nejtěžší chudáci Novákové, stejně jako v Americe Smithové.

 

Bůh naproti tomu neustále dává člověku šanci na skutečné poznání a seberealizaci. Vědom si toho, jak falešný je tento svět a jak je těžko v něm prosadit přínosný nápad, skvělou myšlenku, ale také bera v potaz další dočasná omezení člověka v této společnosti ustanovil zcela jiná kritéria posouzení přínosu každého z nás ke společné věci zdravého života. Je psáno, že každý dostane svou odměnu a budou dokonce zjeveny rady srdcí, tedy plody duchovního života, veškeré duchovní rady.

Vždyť je to také duchovní život, život z ducha o který tady běží a dokonce život z Ducha Božího, který jediný křísí mrtvé a znovu je přivádí k životu, zdravé, bez zatížení nemocí, či útrapami a nedostatkem.

Proto také uctívání a sláva patří Bohu, protože spolu s ní jde obrovská Boží zodpovědnost za naše zdravé životy, které jen Bůh dokáže uchránit

v probíhajícím chaosu, kde ještě dočasně vládne násilí, ďábel a smrt.

A vracím se k tématu této kapitoly, hledání víry.

 

Pokud totiž Bůh stvořil tento svět a vymyká se všem světským, ale také přírodním zákonům a má schopnost křísit, oživovat. Je to také jedině Bůh, kdo může přehlédnout celou minulost, současnost i budoucnost lidského snažení, aby inspiroval a posiloval člověka v jeho životní pouti a zabezpečil mu ochranu a konečné nezvratné vítězství.

Vládu ve společnosti nelze opřít o poznání jednotlivců, či skupin, které byť připustíme jejich nejlepší snahu nemají možnost nahlížet do budoucnosti a tedy nemohou vědět, kam své voliče, své věřící zavádí, či spíše svádí. Mnohdy dokonce mohou dočasně zabezpečit relativní blahobyt občanů toho, kterého státu, ale vždy v sytému světské vlády jen na krátký časový úsek a na úkor budoucnosti národa.

Narodím-li se jako král na ostrovech, pod kterými je obrovské naleziště ropy, potom mám skutečně šanci zabezpečit ve své zemi relativní blahobyt pro velký počet obyvatel. Mohu se stát uctívanou modlou a lidé dlouho budou vzpomínat na vládu krále toho a toho. Tento jednoduchý princip platí i v mnohem složitějších podmínkách například takzvaných vyspělých států.

Tedy států s "nejvyšší" životní úrovní obyvatel (jak poetické kritérium).

Nicméně chudák zdravá ruka, když je nemocná noha, nebo dokonce hlava.

A tady je vždy nutné vědět, že jsme si všichni lidé, bez ohledu na národnost, či barvu pleti rovni a společně tvoříme Boží tělo a není tedy rozdílu, ani důležitějších lidí mezi námi všemi, kdož věříme v lásku.

Není rozdílu v našich jednotlivých talentech, pokud je používáme ve prospěch zdravého života a ne k vlastnímu uctívání a maření snah, či dokonce životů ostatních. Každý jsme součástí geniální Boží stavby, ať už jsme zdraví, či nemocní na těle nebo duchu, každý jsme jedním z kamenů tvořících stavbu života a jsme nezastupitelní. A kdokoliv tvrdí něco jiného, ten lže. Žijeme ze společného Ducha i když v nekonečné rozmanitosti názorů, talentů a podob.

Při hledání víry je velikým pomocníkem otevřené srdce a hledání ne vlastní cesty, ale toho, kdo zabezpečuje právo pro utlačované a trpící. Důvěra v definitivní, konečné vítězství, které již je naplněno, ale ještě až do posledního dne systému věcí zůstává mnohým skryto, protože je Boží vůlí a Božím tajemstvím a musí být ochráněno, dokud bude nezranitelné i na zemi, dokud nepadne násilí tohoto světa. Přitom se proroctví Bible naplňují a čas se naštěstí krátí, potvrzení vítězství Ježíše Krista nad světem se blíží s každým probuzením do nového dne. Hledání a nalezení víry, znamená nalezení skutečného smyslu života a je věcí naprosto individuální. Jistotu však máme v tom, že seznámeni s Bohem budou všichni, i Ti, kteří dnes ještě tápou, či prostě odmítají přijmout (ne se podřídit) Boží autoritu.

Uklidňující zprávou je i to, že neznalost Božího zákona omlouvá všechny do té doby, dokud s ním nebudou seznámeni, někteří dokonce až při vzkříšení.

Každý jeden z nás bude seznámen s Bohem a Božími zákony při plném, zdravém vědomí a ve zdraví těla, aby jeho rozhodnutí nemohlo být ovlivněno pocitem bolesti, či nejistoty. A to je jediná skutečná rovnost a spravedlnost. Jediná cesta pravé víry. Mnoho církevních sborů dnes tvrdí, že je to právě ten pravý sbor Ježíšovy církve a přitom nemají toleranci ani mezi sebou, mezi svými zvyky a tradicemi. Nechme konečné rozhodnutí na Bohu, protože veškeré naše snahy o výběr svatých a vyvolených ke službě při řízení Božího Království jsou nesmyslné a vedou dokonce k diskriminaci a nesnášenlivosti mezi jednotlivými sbory, dokonce v mnoho násilných konfliktů a vražd. Nepřísluší nám soudit, ale jen posuzovat a zkoumat pravdivost a upřímnost, nikoliv celých sborů, ale jednotlivých lidí podle jejich skutků a vztahu k člověku. A ani na to mnohdy naše síly, či čas nestačí. Zkoumejme proto každý své vlastní srdce, abychom sami nejprve odkrývali vlastní chyby a zbavovali se sobectví a povrchního, falešného

 

pokrytectví, kdy přistupujeme na nepsaná pravidla hry, kdy něco jiného říká náš rozum, něco jiného srdce a něco jiného ústa. Sjednoťme nejprve sami sebe a vše ostatní nám bude přidáno. Můžeme vše, ale ne vše nám prospívá, zkoumejme tedy to, co máme činit, abychom nacházeli skutečné štěstí a pokoru sami v sobě, ve svém srdci. Nalezneme-li tyto poklady ve svém srdci, můžeme si být jisti, že máme víru o kterou můžeme pečovat, rozvíjet jí a předávat.

 

 

Kapitola III..

 

Věčný život

(kartářky a senzibilové)

 

 

 

Během staletí vznikaly nejrůznější představy o tom, co se stane s duší člověka po tělesné smrti. Ovšem představa a skutečnost nejsou dobré přítelkyně. Ve většině pseudonauk o posmrtném životě se zcela jasně zrcadlí zcestnost a sobeckost ryze intelektuálního přemýšlení, ale také jeden ze základních problémů novověkých ideologů a filozofů. Tedy nazírání vlastních subjektivních duchovních prožitků jako obecně platných podkladů a norem při tvorbě té které ideologické - náboženské koncepce. Náboženství a nejrůznějších nauk o duchovním vzdělávání člověka je nepřeberné množství a samozřejmě každý máme právo si vybrat tu cestu duchovního vzdělávání, která nám vyhovuje. Na výběr má obrovský vliv národní kulturní tradice, přesněji - národní kultovní tradice, jeden z nejnebezpečnějších fenoménů dezorientujících člověka. Kult systému, osobnosti můžeme vnímat na každém

kroku. Je myslím zbytečné ztrácet čas nekonečnými kritikami jednotlivých systémů, spíše bych poukázal na skutečné, reálné a podložené možnosti člověka v této oblasti. Přesto si dovolím odmýtizovat některá dogmata

o která se často nauky o věčném životě opírají. Nejprve tedy k takzvanému spiritismu, tedy komunikaci s mrtvými. Spiritismus ve všech svých podobách představuje nedozírné nebezpečí pro zdraví člověka a jeho cestu ke zdravé víře.

Vyvolávací seance, nebo-li duchařina jsou často společenskou událostí. Stejně jako návštěva kartářky, či jasnovidce a jiné pikantérie. Takzvaná komunikace s dušemi zemřelých je zcela absurdní a nesmyslná věc, velmi traumatizující a vysilující organismus zúčastněných.

Duše člověka – nové duchovní tělo - je po smrti vysvobozena od útrap a představuje-li si jí někdo jako nějakou kontinuitní duchovní bytost zemřelého, která létá od příbuzného k příbuznému, z kontinentu na kontinent ničím neomezována, potom vůbec neuvažuje o tom, že by tak zemřelý neprožíval jen chvíle radostné a šťastné, ale také by byl dále účasten trápení své rodiny a trápení jiných, které tento svět ještě dočasně přináší. Duše se ani logicky nemůže podle Božích zákonů stát jakýmsi šmírákem pozemského života, protože je osvobozena od bolesti, ale je samozřejmě citlivá a vnímává a pokud bychom skutečně jen byli osvobozeni od tělesné schránky, stali bychom se po určitý čas nečinnými svědky pustošení země a marnění životů našich blízkých, nemohli bychom se opravdu radovat z jejich úspěchů a zdraví. Zde je ale nutno se zmínit o nejrůznějších zážitcích lidí, kteří už takzvaně byli na druhé straně a setkali se tam, kdesi za tunelem se svými blízkými a krátce pobyli ve větší blízkosti u Boha, aby ještě byli vráceni na zemi. Myslím, že tato svědectví jsou často pravdivá a Bůh tak pomáhá lidem v těžkých chvílích, kdy se ocitnou na pokraji úmrtí a jistě je provází Boží andělé nebo je jim dovoleno nahlédnout hlouběji, než komukoliv jinému, často jim jdou naproti jejich blízcí, kteří již jsou po smrti, aby je uklidnili a pomohli jim v dočasné situaci, kdy se tito cestovatelé octnou mimo náš svět. Ovšem pokud dojde k úplnému přechodu do Nebeského života, myslím, že tam je již skutečně všechno jinak.

Nemluvě o jiném "čase" či spíše prostoru, který s naším pozemským nekoresponduje. Hloubavějším napovím, že kdo skutečně miluje své blízké

a nemá mu být ubráno na radosti v Ráji asi by se tam s nimi měl setkat. Kdo skutečně miluje život, rád opustí sen a přijme skutečnost.

Ale zpět k nebožtíkům. Nebožtík tedy nemůže jakýmkoliv způsobem komunikovat s živými lidmi

v čase tohoto světa. Ono vyvolávání duchů není nic jiného, než fantasmagorie "média", které byť na základě charakterových znaků zemřelého přináší "zprávy" ze záhrobí. Ještě bych se zmínil o takzvaných jasnovidcích, senzibilech, jejichž "práce" je s duchařinou a "čarováním" velmi úzce spjatá. Samozřejmě, že řada z nás je obdařena zvýšenou citlivostí, schopností vědomě, či nekoordinovaně, podvědomě předvídat určité situace, můžeme mít vidění ve snu, které se později ukáže jako pravdivé. Pomocí zejména rozdílné teploty či záření, které postižená

tkáň často vyzařuje, lze upozornit člověka na možné onemocnění. Tyto dispozice mívají právě lékaři, dlouholetí praktici, kteří si sami třeba ani neuvědomí, že i nejbanálnější nemoci pozmění člověku výraz

ve tváři, pozmění jeho chování a vytvoří mnoho vizuálních příznaků, ale také příznaků rozlišitelných právě vnímáním disharmonické energie, kde není často vůbec nutné v první fázi člověka vidět, komunikovat s ním.

A tak vejde-li jim do ordinace pacient, mohou často už podle jeho chůze, výrazu a velmi jemných změn chování usoudit, co postiženého trápí a nebo alespoň oblast jeho obtíží. Ne náhodou jsou dnes tolik vyhledáváni rodinní lékaři, kteří znají pacienta i jeho rodinu co nejblíže a tak se často i závažná onemocnění odhalí dříve, než nastoupí jejich klinické příznaky. Lékař prostě rozpozná i velmi nepatrné odchylky v pacientově chování, celkovém projevu. Existuje tedy samozřejmě neverbální komunikace, intuice, ale stejně tak i psychokinetika a jiné, leckdy až teatrální jevy. Proč ne ...?

 

Je ale dobře vědět co nás baví, co nám je ku prospěchu, ale hlavně co nám může ublížit.

A mezi tu třetí kategorii patří drtivá většina senzibilů, kteří se rozhodli "ulehčit" lékařům jejich práci. Přitom na takovéto "jasnovidce" platí zcela nejjednodušší poučka. Když už někdy z potřeby, či pokušení vyrazíte za senzibilem nebo za kartářkou, kteří jsou ochotni Vám sdělit Váš momentální stav a co více dokonce i "předpověď" pro příští léta, nejprve si jejich schopnosti vyzkoušejte. Můžete jim například dát vymyšlené jméno i datum narození člověka a uvidíte jak budou reagovat, když je požádáte o zhodnocení stavu tohoto neexistujícího pacienta.

Nebo sevřete ruku v pěst a zeptejte se jaké barvy je kapesník, který jste sevřeli. A uvidíte, že jsou nejen neschopni rozlišit barvu, ale dokonce ani nezjistí, že v ruce žádný kapesník nemáte. Senzibilové, nejrůznější "léčitelé" a kartářky už způsobili mnoho životních tragedií ať už chybnou diagnosou, či přehlédnutím poruchy, nebo jen tím, že svými závěry Vás mohou zachytit do nebezpečných sítí autosugesce a tak budete-li se deset let bát, že Vás přejede auto nebo dostanete infarkt, pak skutečně oslabíte vlastní imunitu, nebo se do nějaké nehody, či problému přímo vmanipulujete. Veškeré komerční čtení budoucnosti z karet, z hvězd, z ruky a já nevím z čeho všeho je naprostý podvod a nesmysl.

Senzibilní vnímání některých onemocnění je však možné, ale pokud nemá škodit, musí jít paralelně s primárním lékařským dohledem a kontrolou byť i přírodní medikace.

 

Takto nadaný člověk skutečně může pomoci lékaři vyhledat postižení ve Vašem těle a navrhnout určitou bylinnou léčbu, či obklad, ale vždy hlavní slovo pokud chcete uchránit své zdraví musí mít lékař. Seance, kdy senzibil působí například při televizním vysílání, nebo prostřednictvím časopisů jsou tragikomickou fraškou bez jakéhokoliv pozitivního účinku. A to i když se tito nebezpeční exhibicionisté dovolávají pozitivních výsledků u některých pacientů, kde uzdravení, či zlepšení zdravotního stavu nepotvrdilo prognosu lékařů. Takových případů zázračného uzdravení je mnoho a najdeme je i v odborných lékařských publikacích. Mějme také víru, že se tak stane i nám, když to budeme potřebovat, ale rozhodně je nepřičítejme na vrub výše popsaným aktivitám. Neboť odvrácenou stranu věci, tedy nesčetné poškození našeho zdraví vinou neodborných zásahů, či příkazů léčitelů tito nezveřejňují a samozřejmě se jí ani nechlubí, přestože se jedná o mnoho osobních tragedií.

A to se týká i komerčních seancí, kdy se jejich provozovatelé dovolávají Božího jména, ve kterém údajně vyhánějí z člověka neduhy a přivádí Vás na zaručeně správnou cestu. Jsou to velmi nebezpečné jevy,

zvláště vysadíme-li na základě tohoto zážitku léčbu, nebo vynecháme lékařskou prohlídku. Tím ale rozhodně nechci popřít mnohá zázračná uzdravení, kde lékaři nedávali šanci, ale Bůh člověka uzdravil a takových případů je mnoho, kdy učení doktoři kroutí hlavou nad výsledky Jeho práce. Také nechci zlehčovat význam modliteb v Této souvislosti, nebo i přikládání rukou, kdy skrze člověka může Bůh skutečně léčivě působit a působí.

Jde mi jen o opatrnost posuzování, protože mnoho lidí se z nejrůznějších důvodů za Boží proroky , či léčitele vydává a ty důvody, ať už jsou vědomé, nebo způsobeny nekritičností až posedlostí těchto fanatiků jsou jistě zlé.

Také, jak jsem již uvedl, opravdu není dobře rozdělovat nemoci na vyléčitelné a nevyléčitelné. Kdybychom vůbec připustili existenci nevyléčitelné nemoci, potom by jí muselo být také naše narození, neboť už to může být neochvějné vykročení k tělesné smrti. Potom by ale i život byl nevyléčitelnou nemocí , ale život přece není nemoc.

Samozřejmě, protože nemoc je omezená uzdravením. Život pak žádná omezení nemá.

Nemoc nás trápí, ale nezabíjí. Stáří, či nemoc může objektivně zapříčinit nezpůsobilost našeho těla, rozumu, ale nemůže zničit náš život. Jednou z forem uzdravení je i tělesné úmrtí. To si ale člověk nemůže nikdy sám předepsat, protože opět jen Bůh ví, kdy musí být zvolená tato cesta, neboť do poslední chvíle zkoumá naše ledví, aby nás zachránil ještě zde pro tento pozemský život, či prodloužil naše chvíle na zemi. A často tak zázračně činí a ukracuje

trápení mnoha pacientů, a prodlužuje oproti všem předpokladům jejich životní léta již zde na zemi.

Nikdy proto neřešme zdánlivě bezvýchodná trápení tím, že se budeme sami snažit ukončit své působení na zemi, protože tak bychom si jen velice znesnadnili vstup do Božího Království, protože ne skrze hřích, ale skrze odpuštění a zkoušky, ve kterých obstojíme, tak se vchází do nového života, nikoliv zmarněním vlastního těla.

Nezní to moc lákavě, ale je to pravda. Kdo chápe smrt jako cíl svého života, ten se s tím bude těžko smiřovat.

O tom bych mohl vyprávět dlouhé hodiny a myslím, že byste se ani nenudili. Byl jsem vychováván přísně atheisticky k vyšším MarxistickoLeninským cílům. Tedy k uvědomělé smrti (jak krásný termín) pro lepší zítřky stamiliónů členské základny tohoto hnutí a pro krásnou současnost nepříliš početné komunistické nomenklatury. Což tedy musím

přiznat byli cyničtí zločinci. Ideový program se zase tolik

nelišil od ostatních, " Neupozorňuj na sebe, nepřemýšlej, necestuj, nekritizuj - pracuj, aby si byl před důchodem tak vyčerpán, že už Ti ani nebude vadit, že zemřeš, ba co víc, v komunismu se dokonce budeš na smrt těšit."

 

Já jsem se nikdy nepřizpůsobil, ale naštěstí přišla revoluce, která "smetla" komunistickou tyranii. Bohužel však "pozapomněla" ne její čelné představitele a jejich služebnictvo, které snad nedopatřením ponechala po většinou ve vedení nové, demokratické společnosti a ještě jim ve velmi rychlé privatizaci (Což, jak nám bylo vysvětleno je základní krok ke zlepšení komunismu na demokracii) upsala nemalý národní majetek, který kdysi ještě pod rudým praporem komunismu rozkradli

a spravovali tak dlouho, dokud se po demokratické revoluci nestali jeho majiteli. Několik čelných "disidentů" dostalo za svou kolaboraci s komunisty demokraty mnoho peněz a řadu vysokých postů ve státní správě.

A tak zasedli na vysoká místa hned vedle svých trýznitelů a mučitelů. Neřekli byste, ale za pár měsíců už ani nebylo poznat, kdo odhodil komunistickou minulost a kdo minulost disidenta., a dělný lid ?

Ve svobodných volbách zvolil pečlivě připravené kandidáty, aby nás znovu vedli podél své snové současnosti k našim lepším zítřkům. Poměrně drahé otevření hranic !

Tolik malá reminiscence, jak se teď s oblibou používají cizí slova. Ani nevím co reminiscence znamená, ale určitě to byla, alespoň malá. A také nevím, proč se mi komunističtí ideologové připletli do zamyšlení o duši, o věčném životě, o vzkříšení. Tím nechci říci, že se jich tyto věci netýkají, ale zatím nadále uctívají a působí utrpení.

A už jsme zase u té neodbytné smrti. Morbidní téma pro její ctitele, ale zajímavé pro ty, kteří smrt příliš rádi nemají.

Zemře-li tělo člověka jeho duše se vrací k Bohu a buď přímo z víry, pomocí Ježíše Krista, aniž by okusil smrti vstupuje člověk, který v něj věří do Ráje, nebo je účasten společného vzkříšení, které se vztahuje na každého z nás, aby měl možnost prokázat, zda stojí o život v Ráji.

Protože ať to zní jakkoliv neuvěřitelně, zřejmě skutečně existuje mnoho lidí, kteří věčný život odmítají a je jistě jejich svobodnou volbou, jak se rozhodnou, i když věřím, že při jejich setkání s vírou se na věci budou dívat jinak, a nakonec se v Nebi, v Ráji sejdeme všichni. Ve skutečné křesťanské víře neexistuje samozřejmě žádná diskriminace, tak jak jí často deklarují někteří sektáři ať už v takzvané katolické, či jiné organizaci, kterou nazývají církví, ale která samozřejmě s církví nemá nic více ani méně společného, než jakékoliv další politické, či zájmové sdružení.

Takzvané strašení pekelným ohněm, či věčným utrpením jen vypovídá o zvrácenosti jednotlivých sektářů. Bůh nestvořil člověka k útrapám, ale k životu a ke konečnému vítězství skrze Ježíše Krista nad smrtí a utrpením i bolestí. Často jsou Bohu vyčítány osudy lidí, jejich utrpení ve válečných konfliktech, v nemoci, rozličná délka života.

 

To může souviset s takzvaným dědičným hříchem. Ten by nás měl potom vybízet k zamyšlení nad skutečnými souvislostmi zdravého života a vývoje. Dědičný hřích, myslím, je také trvalé narušení zdravého ekosystému lidmi, syntetické zasahování do prostředí ve kterém žijeme a jeho pustošení. To má následně vliv na genetické vlastnosti jednotlivce, tedy probouzí patologické jevy v našich organismech, způsobuje nemoci a předčasná úmrtí. Stejně jako dogmatické nauky, které jsou do člověka huštěny už od počátku jeho komunikace, později ve školách a které deformují zdravé užívání rozumu a často mění subjektivní vnímání skutečných hodnot na ulpívání k "hodnotovému” systému moderní civilizace. Člověk se přizpůsobil systému věcí a o to tížeji hledá cestu k vlastní vyrovnanosti, k duševnímu zdraví. Potlačujeme v sobě přirozené reakce a naopak se učíme reagovat tak, jak to od nás očekávají ostatní, tak jak nám to umožňuje ten, který politický systém ve kterém žijeme. Oslabujeme tak nejen vlastní imunitní systém, ale způsobujeme si tím i stresy a často takzvaná duševní onemocnění. Samozřejmě nejen tímto způsobem.

V civilizovaném světě působí rozumný, upřímný a citlivý člověk jako něco exotického a je cílevědomě vytlačován z jakékoliv pozice, kde by jeho talent a schopnosti mohly oslovit naše nitro a pomoci nám najít skutečnou cestu ke zdraví a Lásce.

V civilizovaném světě, kde Vám na porodním sále přivedou na svět potomka, zatímco na jiném pokoji už čeká další

rodička na zabití potomka, potrat, za který je ovšem nutno zaplatit. Lékařům penězi a sobě zmarněním života, pokud samozřejmě není interrupce nezbytná ze zdravotního hlediska, ale těchto zákroků je neporovnatelně méně, než

těch otřesných vražd.

A přitom už tak dávno bylo napsáno " Vám pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. " Bůh nesmírně miluje svůj lid a zabezpečuje pro každého z nás nový příbytek v Nebi ,v Ráji, ale i tady na zemi.

Ale pozor.., nebí je několik a to není žádné diskriminační opatření, vůbec složitosti Božího Království jsou nad naše chápání. Často zapomínáme na utýrané, či zabité děti, které musí nejprve dokončit vlastní vývoj, dozrát kdesi v Nebích pod péčí samotného Boha.

Hovořme o dospělosti jako o ideálním stavu rozumu. Zjednodušeně řečeno je někde tam, kde už nejsme dětinští a ještě nejsme senilní. Vystihnout tento okamžik asi není jednoduché, člověka by napadlo, že jsme mnozí z nás tuto chviličku ideálního stavu vědomí pominuli. Ale zřejmě si můžeme být jisti, že Ráj není shromaždištěm znavených stařečků a babiček, kteří učůrávají kdesi pod obrovskými akáty do svých bílých hábitů. Každý z nás, kteří projdeme smrtí obdržíme nové, duchovní tělo. Tělo harmonické naší duši. Tělo připravené pro nás dávno před tím, než jsme se kdy objevili v tomto Světě, jehož strasti často nesmyslně vyčítáme Bohu.

Bůh je pod vlastním zákonem o který se opírá chod tohoto vesmíru a zatím obvykle nepromlouvá k lidem jinak, než inspirací v Písmu svatém, skrze srdce každého z nás, skrze Lásku, kterou k nám má. Právě v tom je jeho spravedlnost, že měří každému stejně a čeká i na toho posledního, který se má ještě narodit do Božího Království z této země.

A nyní bych chtěl rozebrat poměrně nepříjemnou otázku, vztahující se však přímo k předchozím řádkům. Věřím, že Boha se dovoláváme zejména svými skutky a v těch se mu také představujeme. A před Bohem nic neschováte. To je marná sláva. Ani žádosti srdce. Zkoumá srdce každého z nás, naše tužby a přání, aby nám je mohl splnit.

I ta nevyslovená, neboť ví lépe, než my, co potřebujeme jak v tomto světě, tak i v dalším putování. Samozřejmě také ví, jak bychom se chovali v ideálním prostředí Ráje.

A teď na nás čeká Rajská zahrada a příbytky v Božím království. V té souvislosti se často hovořívá o podivném strašáku "očistci", i když přiznám nevím přesně, kde je původ toho slova. Jeho význam však příliš povzbudivě vykládán není a tady je právě kámen úrazu.

Bůh si přeje, abychom byli všichni účastni v Ráji. No ale teď si představte takového vraha, který má potěšení z toho, že střílí po svých bližních. Řekl bych, že tato vášeň je dominantní v jeho osobnosti. Prostě je tak zvrácený, že má radost ze zásahu do těla svého bližního, ze zabití.

V našem vlastním zájmu ale nemohou být podporovány zvrácené sklony, nenávist a ničení, protože

jsou pomíjitelné a člověku u kterého dominují by ve zdravém prostředí zbouraly radost z bytí, ať to zní jakkoliv paradoxně. Z pohledu vraha - tedy také oběti.

Bůh si přeje obrácení na pravou víru i u člověka, který je posedlý touhou po ničení, vášní. Je to přece jasný důkaz toho, že dotyčný se ještě se skutečnou Láskou nesetkal, protože toto setkání by jej počalo osvobozovat, proměňovat. Nebo si představte takového alkoholika v Ráji, jak tam pálí samohonku z rajských plodů. A pak se tam někde ožralej svalí do rybníka nebo řeky a už se přitom ani nemůže podruhé utopit. Obrátíme-li naše otázky tímto směrem potom zjistíme, že ani složitý systém několika nebí není žádným diskriminačním opatřením, ale opět službou pro člověka. To je jako s balónem, když musí cestovatelé odhazovat přebytečnou zátěž, aby mohli stoupat vzhůru. A právě tady na zemi máme možnosti se naučit odhazovat vše co nás zatěžuje, veškeré špatnosti, abychom se skutečně očistili a připravili na systém Nebeský, kde není záporných hodnot. Všem, kteří považují záporné hodnoty za nutné,

byť pod idiotskou logikou, že jsou tu potřeba právě ke kontrastu vůči kladným, se předchozí věta asi nebude líbit.

Někdy je to kruté zrcadlo pro nás, když si uvědomíme, že máme příjemné a zvláštní pocity při pohledu na násilí, na "sportovní" závody třeba automobilů, skoky na lyžích a čím více budeme upřímní, tím více si přiznáme, že nás na těchto podívaných láká vidina nehody, vzrušuje nás podívaná na člověka, který riskuje život kvůli absurdnímu rekordu. Podívejme se na býčí zápasy, určitě tam nechodí diváci proto, aby viděli jak se nikomu nic nestane.

Tyto "sadistické" choutky spolu s manipulační televizní kulturou velké střelby a krve úzce souvisí s podvědomím.

Necítíme tak velké utrpení, když vidíme, že se trápí i druzí. Nebojíme se tolik smrti, když víme, že zemřeli a umírají jiní, naopak se snažíme smrt zlehčit, odstranit z pozice strašáka zánikem- jak jsme se ji zcela mylně naučili chápat.

A je to samozřejmě škoda. Škoda, že nalézáme zábavu často ve zvrácenosti a zvrácených věcech, aniž by nám to leckdy vůbec přišlo nepřirozené a zarážející.

O to tížeji se potom objevují skutečné hodnoty, trvalé záliby a radosti. O to tížeji se vstupuje do kontaktu s živým Bohem. A svět se žene za těmi lesklými cingrlátky, orgasmy a haváriemi a střílečkami jako moucha za medem. Můžeme a ním, ale nepatříme světu. A dříve nebo později si uvědomíme povrchnost vášně a hloubku života. A najdeme si takovou zábavu a potěšení o kterém jsme před tím ani nesnili. Tím nemyslím, že bychom všichni měli začít pomáhat stařečkům a stařenkám v domovech důchodců, nebo jít do kláštera napichovat korále. Naučili jsme se chápat věci Bohulibé jako věci veřejně prospěšné, ale z hlediska systému věcí. Leckteří z nás už máme v hlavě takový zmatek, že si představuje Ráj, Nebe jako Řepnou kampaň, kde Vám místo oběda zazpívají andělé a večer půjdete klečet před obtloustlé blábolivé faráře.

A to je další z problémů o kterých jsem chtěl hovořit. Zaměňování světských náboženských obřadů za nějakou formu přimlouvání se k Bohu. Nyní samozřejmě nehovořím o skutečně inspirovaných kázáních a Bohoslužbách.

Musím však podotknout, že znám mnoho farářů z nejrůznějších církví, ale z nich snad jeden je věřící, ale naopak mnoho z nich bylo zcela přesvědčivě komunistickými agenty a kolaboranty. Osobně jsem byl křtěn agentem komunistické STB, navíc ještě při křtu zapomněl mé jméno a tak mě po chvilce přemýšlení pokřtil na Hocha. A přesto bych nikdy nepocítil potřebu nového křtu a nikdy bych si netroufl říci, že ta která sekta (může znamenat i názorová skupina), to které náboženství je čistě zlé……, tedy to bych si možná ještě posoudit troufl, ale nikoliv odsoudit jediného z jejich členů, nejvýše poukázat a snažit se bránit zlu, které někteří z nich páchají na svých bližních.

Mezi katolickými, ale i evangelickými a vůbec všemi "náboženskými funkcionáři" nalezneme řadu pomatených úchylů, ale také bezpočet dobrovolných zdravotních sester a kněží, kteří pomohli mnoha lidem ve válkách, chodí

 

za pacienty do nemocnic a skutečně vše obětovali službě postiženým lidem, tedy Boží službě, ve které často pro svou

víru trpěli, byli utlačováni a vyvražďováni. Před těmi cítím hlubokou pokoru a úctu. Stejně jako obdiv s jakou silou dokázali přeměnit Slova ve skutky a nadále tak činí.

O to více ale cítím potřebu upozornit na zástupy těch, kteří se za naše pomocníky a pečovatele jen vydávají.

 

 

Je-li člověk nadmíru ctěn a uznáván v jakémkoliv oboru lidské činnosti, je dobré, aby se zamyslel nad tím, kde udělal chybu a svou glorifikaci odmítl a zpochybnil. Což by mnozí i rádi udělali a proto je tradicí uctívat spíše

Ty, kteří už se zde bránit nemohou. Za života pak se nechá uctívat skutečně jen nekritický člověk, ale o politice a moci až v jiné kapitole. Cesta pravdy je trnitá a jásot davu pochybený. Ale dokončím kapitolu o věčném životě. Jsem přesvědčen, mimo jiné i osobní zkušeností a studiem pravdivé zprávy Bible o tom, že Ráj, Boží Království je místo, které určitě stojí za každodenní boj s lidským trápením a že je připraveno pro všechny, kdož milují.

Někteří lidé se dočkají příchodu Ježíše Krista na zemi a budou přeměněni, aby zde ve zdraví a lásce mohli přebývat bez bolesti a trápení, ve skutečném štěstí. Někteří odejdou z tohoto světa a budou vzkříšeni, aby také mohli mít podíl na věčném životě a každý, kdo věří v Ježíše Krista nezemře, ale bude převeden rovnou do věčného života. Kdo ale posoudí míru naší víry a skutečné lásky,

kdo posoudí naši připravenost pro nebeské many ? Bůh sám a to je dobře, protože ten myslí na každého, jen ne sám na sebe, protože hříchy světa potrestal na vlastním synovi, aby mohl osvobodit každého hříšníka, na základě výkupní oběti svého syna.

Každý smíme přijít k Bohu skrze Ježíše Krista a nikudy jinudy ta cesta opravdu nevede. Nikdo jiný totiž nedokázal porazit smrt a spojit dva do té doby neslučitelné světy, svět

duchovní a pozemský. A tedy nikdo jiný už se o to nemusí pokoušet. Stejně jako u politiků nesnáším termín jediné správné cesty, tak ve věcech Božích a tedy i našich tuto cestu musím přiznat bez nejmenšího zaváhání.

Ježíš Kristus se a stal Cestou pro každého z nás, kdož

máme zájem dojít dál, než ke druhé smrti. Ale také pro ty, kteří si to ještě neuvědomují, či doposud nepřijali zprávu Evangelia, či jí dokonce odmítají. Čas od času se různí počtáři snaží vypočítat den Vítězství, kdy se Ježíš ujme své vlády. Není asi dobře spoléhat na tyto počtáře, v každé generaci jich je několik a zatím stále nic. A to je dobře, protože je zde stále veliká šance si přečíst některé ze čtyř Evangelií, docela kratičkých knih Nového Zákona a dozvědět se z nich jedinou pravou zprávu o naší záchraně, abychom se co nejméně báli, ale naopak těšili z toho dne, který přijde. A čím více se blíží totální krach novověkých světských vlád a civilizace, tím blíže je Boží Království. Člověk nemusí mít zrovna jedničku z matematiky, aby se podíval kolem sebe a zjistil kolik uhodilo. Technika sebevyvražďování pokročila natolik, že už není těžké poznat, že konec času se opravdu přibližuje. Protože tato země není určena ke zničení, ale k přeměně-výměně a službě lidem. Konec světa není nic, čeho bychom se měli bát. Konec starého světa je začátek skutečného života. Začátek nového Světa, nové země a nového nebe, počátek štěstí a míru pro všechny. Pozvedne se ještě mnoho bolesti, bude dále ubývat lásky mezi lidmi, budeme se hrozit nad přírodními úkazy, než se to všechno stane, ale to není Boží záměr, ani msta, ... to jsou jen porodní bolesti příchodu Nového, reálného světa. Konec starého světa však smíme prožít ve vlastním srdci dříve, než se naplní všechna proroctví a bude poražen silou Ducha.

 

 

Kapitola IV.

 

Svědectví o Bohu

(a také nebezpečné sektářství)

 

Bůh má mnoho prostředků, kterými neustále upozorňuje na svou existenci a mnoho svědků, kteří prožívali a prožili osobní setkání s Bohem, s Ježíšem Kristem. Takové setkání naplní člověka radostí, že nežijeme v časovém omezení a zbytečně na této zemi, že poslední soud skutků připadá právě Bohu, který odpouští i uzdravuje, zachraňuje a křísí.

Ovšem podat ústní nebo písemné svědectví o setkání s Bohem tak, aby nemělo význam jen pro toho, kdo je sděluje, není pro hříšníka právě lehká věc. Asi největší význam má svědectví takové, kdy na člověku vidíme podle jeho chování, vyrovnání a vnitřní radosti, že je osvícen, že prožívá plný, harmonický duchovní život. Potkal jsem mnoho takových lidí, kteří si se sebou dokázali poradit a uvedli v soulad své činy a vyznání, což se ku příkladu mě daří jen velmi kostrbatě a dosti vzácně.

Ti, kteří to prokazují vynikají skromností a ochotou kdykoliv člověku pomoci, ale hlavně tím, že svou víru potvrzují neustálým bojem s vlastními slabostmi a postupně se zbavují špatných návyků.

Často se setkáváme s lidmi, kteří nás třeba navštíví v domácnosti, aby nám něco řekli o Bibli, o Evangeliích, aby nás seznámili s Božími zákony a ukázali nám správnou cestu. Myslím, že pokud tak činí upřímně, bez nátlaku a vyhrožování, tak není třeba zkoumat, z jaké církve nebo sdružení pocházejí, ale zkoumat to, s čím přichází.

Nalezení Boha ve vlastním životě ale člověka často tak rozradostní, že zapomene na toleranci, na to, že ten komu se snaží svědčit třeba ještě toto setkání neprožil a tak se často dozvídáme místo rady jak hledat Duchovní komunikaci spíše sérii útržkovitých zpráv o zázracích, které si tito lidé opravdu prožili. Někdy takové svědectví působí na člověka více negativně. Asi jako kdyby někdo, kdo nalezne krásnou, zdravou rodící jabloň chodil po domácnostech a ukazoval jablka z té jabloně, vydával je za vlastní výpěstky a chlubil se jejich kvalitou, zdravím a krásou. Místo, aby ukazoval cestu k té zázračné jabloni, kde je ovoce dost pro všechny. Často, zejména u mladých lidí jsem pozoroval dokonce odtržení od nás "hříšníků", zapomenutí na to odkud vyšli. Často se skupiny mladých lidí odtrhnou od církve, kam dříve chodili na Bohoslužby a zakládají nejrůznější vlastní uskupení, ze kterých je jen krůček k nebezpečným sektám. Člověk, který nezvládne sám sebe, se začne domnívat, že je jedním z vyvolených, přestává pochybovat o vlastních slovech a často dokonce vlastní inspirace a fantazii vydává za Boží pokyny, které se mu prý zjevily. Sektáře poznáme zpravidla podle jejich diktátu. Utvoří si jakousi podivnou vlastní komunikační síť, ve které si rozdělí jednotlivé "funkce" svého sboru a naprostou nejsou schopni komunikovat s "nevěřícími", pokud ti neakceptují jejich povýšené, diktátorské manýry a rituály. Pokud ale člověk skutečně nalezne Boha a neodtrhne se od něj, potom se odříká hříchu z radosti, protože se mu tím nesmírně ulevuje a je to často mnohaletý, vlastně celoživotní proces. Pokud ale někteří lidé cítí svůj odklon od hříchu jako nějakou povinnost, jako vlastní omezení, může to být jasným znakem toho, že se již nepohybují v oblasti skutečné duchovní komunikace

s Ježíšem, ale naopak si utvořili vlastní dogmatický pohled na víru a její zákony, nepřipouští dynamiku a vývoj v Božím Království a předpokládají, že ten, kdo není ochoten nejraději ihned poslouchat jejich "moudrá" slova a podstupovat rituály , není hoden vstupu do Božího Království. Pokud neposlechnete jejich pokyny jste "nežádoucí" a často, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti jste označen za člověka posedlého ďáblem, kterého by tito samozvaní duchovní vedoucí z Vás nejraději vyhnali zaříkáváním, ale často i ještě daleko nebezpečnějšími a morbidnějšími metodami. Každou myšlenku je třeba pečlivě zkoumat, zda-li přichází z naší vlastní inspirace, nebo je skutečně inspirovaná Boží vůli, či vůlí toho zlého. Sektáři pravidelně používají na začátku každé fráze slova

" Pán mi zjevil aby si udělal to a to...., aby si šel - šla hledat zaměstnání tam a tam......, Pán mi řekl, aby si odejel z města......".

A obávám se, že proti takovým lidem je těžká jakákoliv argumentace, ale také obrana, protože si nenechají vzít své přesvědčení, že vše co činí, činí z vůle Boha. Zpravidla se jejich seskupení potom schází na jakýchsi pravidelných seancích, kde jsou ochotni se vroucně modlit a zpívat písně, zatímco za jejich dveřmi marně zvoní člověk, který potřebuje pomoci, nebo alespoň poradit. Jakmile rozpoznáme takové jednání, myslím, že je dobře přemýšlet o tom, jak se co nejrychleji zbavit jejich osočování a vlivu, protože dokonale ovládají demagogii a manipulaci a mohou člověku způsobit velké psychické potíže. Sám jsem potkal mnoho takových lidí a jednou jsem

dokonce velmi těžce s pomocí evangelického faráře dostal z jejich vlivu mladou věřící dívku, kterou před námi schovávali a zamykali, dokonce zařídili její odjezd z města, do místa mnohem vzdálenějšího, kde měla přebývat pod "duchovním" vedením jiné spřízněné sekty a být převychovávána podle jejich rituálů . Stálo nás to mnoho sil i nervů, ale podařilo se a přiznám se, že když potkám tyto lidi, přejdu raději na protější chodník, abych se s nimi nemusel setkat, protože jsem si nesčetněkrát vyzkoušel, že pokud si sami nepřiznají bludy ve kterých se pohybují, není možné s nimi vůbec komunikovat. Na druhou stranu je ale mnoho lidí, zejména opět mezi mladými, kteří jsou naprosto upřímně natolik rozradováni ze zprávy Evangelia a ze skutků ve kterých se jim Bůh zjevuje, že jsou v jakési euforii, kdy prostě jen dočasně nedokáží vnímat starosti a trable jiných. Teprve po určitém čase se znovu postaví nohami pevně na zem a zapojí do srozumitelného rozhovoru se svými přáteli i lidmi, kterým se snaží pomoci nalézt správný cíl. Nesnaží se tedy nikoho manipulovat, ale jen znovu a znovu poukazují na zázraky, které si v životě prožili a je nesmírně těžké pro člověka, který na svou víru teprve čeká, aby jim porozuměl a aby Ji skrze jejich svědectví našel.

Také já jsem přemýšlel, jestli neberu Boží jméno nadarmo, kolikrát jsem je jen už napsal v této knize, ale řekl jsem si, že nebudu dělat žádnou autocenzuru, ani jiné úpravy těchto textů, protože jsem přesvědčen, že Boží jméno, jméno Ježíše Krista i Ducha Svatého jsou ta nejdůležitější jména před i v celé historii nejen lidského bytí. A když do nás denně ve zpravodajství hustí donekonečna jména nejrůznějších pomatenců a zločinců, tak proč bych já nemohl opakovat často jméno toho, koho miluji, protože zachránil život nás všech. Ale hlavně jsem Bohu vděčný za to, že ustanovil takové zákony, aby všechny děti, které se ve světě trápí a jsou týrány,

stejně jako staří lidé, kteří už také nemohou zcela bránit politickým systémům peněz a věcí, zkrátka, že zabezpečil místo pokoje právě pro bezbranné. Také tuto knihu se snažím psát pro ty z nás, kteří ještě hledají útěchu a Lásku, či pomoc v nemoci nebo trápení, abych jim ,pokud mohu poradil a rozebral některé málo zodpovídané otázky, které by nám pomohly najít cestu k pravdě.

Mě se této pomoci dostalo, či spíše jsem si ji uvědomil, když jsem se po listopadových událostech v naší zemi ocitl v nemocnici na pokraji sil a čekala mne dlouhá, nepříjemná a bolestivá léčba. Tehdy za mnou přišel jeden lékař a řekl mi ať si přečtu v Novém Zákoně v Bibli jedno z Evangelií, myslím, že mi poradil Matoušovo. Do Té doby jsem podvědomě cítil, že Bůh je, věřil jsem v něj, ale měl jsem naprosto nejasnou představu o tom, kdo to je, zda-li a jak s ním mohu promlouvat.

Po návratu z nemocnice a několika měsících uzdravování jsem se začetl do Nového Zákona a napadlo mě, proč jsem to neudělal dříve.

Byl jsem překvapen tím, že není nutné studovat a pročítat celou Bibli, protože mnoho pasáží zejména Starého Zákona bylo nad mé chápání, natož pochopit souvislosti této zprávy od Boha. Také jsem měl mnoho výhrad k podle mne dosti brutálním zákrokům o kterých se v Písmu píše. Ale najednou jsem si přečetl jedno, druhé, třetí i čtvrté Evangelium, kde se píše o životě a působení Ježíše Krista na zemi, který Bible předjímá , předvídá ústy mnoha proroků a nakonec i potvrzuje, neboť Novým Zákonem je uzavřena.

Dílo záchrany je dokončeno a nyní se naplňuje. A přitom jsou Evangelia docela kraťoučké svazky. Svědectví o zázracích, které Bůh na zemi i mimo ni vykonává. A také je tam zmínka, že o jeho působení na zemi v Těle Ježíšově by mohlo být napsáno mnoho tisíc stran. Ale není. Tedy zřejmě nejde o to vystopovat každý Ježíšův krok na této zemi, ale o seznámení se s ním a jeho dílem.

O upřímné navázání kontaktu se živým Bohem, se skutečnou Láskou, kterou si často pleteme s vášní a touhou.

 

Evangelium je klíčem k poznávání, není to uzavřená kapitola, je to jen vstup do života, pokud jsme ochotni tuto zprávu přijmout. Do Bible se samozřejmě pustili i matematici. A i Ti dokonce spočítali, že pravdivost

o poslání a působení Ježíše Krista vzhledem k jeho popisu ve Starém Zákonu, kdy o jeho příchodu podával Bůh zprávu skrze inspirované zapisovatele po celá staletí, tak tedy, že pravděpodobnost nepravdivosti této zprávy

a tedy její nepravdivost je jedna k mnoha bilionům, nebo dokonce trilionům.

To číslo nevím přesně, protože se v numerické matematice nevyznám, ale bylo skutečně dlouhé ve prospěch pravdivosti zprávy Evangelia, ve které ale jistě nejde o čísla, ale naopak o lidi, což si mnozí pleteme.

 

 

 

Kapitola V.

Rodina a "stát".

 

Bůh je Láska, je psáno v Bibli. Já jsem si odmlada pletl lásku z vášní. Nemyslím, že to bude jenom můj případ. Prožíval jsem často nešťastné lásky, když jsem toužil po krásných dlouhonohých slečnách. A tehdy mne ještě ani nenapadlo, že nešťastná láska je stejně absurdní termín jako

suchá voda. Láska člověka neomezuje, ale dává mu skutečnou svobodu. Touha potom zatemňuje mozek a svazuje. Zamilujeme-li se tedy do někoho tak, že se nám zdá, že bez něj nejde žít, jde to volně přeložit asi takto

" Pokud mi nebudeš patřit, můj život ztratil smysl. "

A vzhledem k tomu, že mi nikdo nemůže zakázat milovat kohokoliv, nemůže existovat nenaplněná nebo nešťastná láska. Jen láska neopětovaná, která je cenná právě svou nezištností a je skutečným uměním a ne tedy neštěstím, ale naopak štěstím. Láska je bez omezení, bez konce, ale vždy je dobře si dávat pozor na to, aby se námi milovaní nestávali našimi oběťmi, kdykoliv bychom si je chtěli " přivlastnit ", nebo jim násilně nutit svou přízeň, své názory, tedy je citově vydírat a svádět.

A to je právě ta nešťastná vášeň, touha, která způsobuje také naší vnitřní nesvobodu. Zpravidla přichází, když hledáme jistotu tam, kam bychom ji sami měli přinášet. To se často projevuje i v rodičovské lásce, kdy se rodiče mohou přiklonit k vyznávání takzvaných oficiálně uznávaných hodnot a sami žijí v nejrůznějších zbytečných, dogmatických zásadách takzvané demokratické civilizace. Často se pohybujeme v úzkých mantinelech věcného vzdělávání a dodržování určitých společenských, rozporuplných pravidel, což se může zdát jako jediná možná cesta materiálního zabezpečení rodiny, ale i vzdělávání a výchovy dětí.

Je potom logická snaha o to, abychom dítě přivedli k dospělosti takzvaně připravené na samostatný život,

k úspěšné kariéře ať už jako budoucího lékaře nebo zámečníka. Taková výchova paradoxně vede spíše k dezorientaci mladých lidí a k nepřirozené závislosti na rodičích. Téměř univerzálně platí žebříček hodnot

1 Zdraví,

 

2 pokud možno co nejdelší život,

3 materiální dostatek,

 

4 vzdělání, úspěšnost v povolání a společnosti,

5 Nedostat se do rozporu se zákonem, s mocí.

 

6 Nalezení životního partnera a založení rodiny.

7. Znovu od bodu 1, ale tentokráte už u vlastních dětí.

 

Toto schéma by bylo snad žádoucí, i když už zcela zbytečné, pokud bychom žili v ideálních podmínkách ráje. Tady na zemi je zatím neuskutečnitelné, protože žijeme v nemocném světě, plném bezpráví, kde společnost, potažmo vládnoucí skupina lidí, často nevědomě podporována obyvatelstvem, nepodporuje talent a zdravý život jednotlivce, ale naopak cílevědomě potlačuje. Pokud se jí nepodaří člověka "usměrnit", aby jí sloužil, což ovšem se skutečnou službou bližním nemá pranic společného.

Stát nejsou jeho pomatení "reprezentanti" a funkcionáři, ani jeho pomýlená justice a správa. Stát není nikdo. Je to jen geografický výsek mapy, nic víc.

Státu a míru se paradoxně nejčastěji dovolávají zločinci, kteří si z jeho "organizace" udělali živnost a živnou půdu pro ukojení vlastní ctižádosti a touhy po moci, slávě, po omezování spoluobčanů, po majetcích.

Stát je svědomím těch, kteří se rozhodli nepřemýšlet o důsledcích vlastního konání, ale naopak přijmout absurdní normy "civilizované" společnosti. Stát je výzkumným ústavem socialistů, kteří v něm chtějí realizovat vlastní sny a vidiny, demokratů, kteří se domnívají, že účel světí prostředky, zejména pak jejich finanční prostředky a že postupem času naleznou dokonalé zákonné normy pro život společnosti, ale také nacionalistů a fašistů, kteří pod líbivými sociálními hesly, či vědomou diskriminaci cíleně ničí a pustoší veškeré životní hodnoty. Víra ve státní moc, zákonodárné shromáždění a justici je nekonečné čekání na Godota, na někoho, kdo nikdy nepřijde. Ve vyhrocených případech, kdy státní ideologové nechávají jak tomu velice často je utlačovat přímo, či skrytě vyvražďovat vlastní obyvatelstvo takzvaně v jeho zájmu, je někdy nutno odejít tam, kde člověk není přímo ohrožen. Tam, kde je tlak státní ideologie na jeho vývoj pokud možno co nejmenší.

Výmluvným svědkem vývoje státosprávy jsou potom zcela vylhané dějiny, které obávám se (a naštěstí to ani není potřeba) už nikdo nedá dohromady. I ti otrlejší z nás by byli šokováni, kdyby věděli jen střípky z událostí a jednání, které předcházely II. světové válce, či takzvanému pádu komunismu, ale také nejrůznějším "převratům a revolucím". Myslím, že kdyby přišel nějaký zázračný muž a předložil nám velice stručně a faktograficky popsané dějiny posledních ,dejme tomu sta let, spíše tedy,

 

jak, kdy a co zájmové skupiny a představitelé světské moci manipulovali (a nebyl by to zase tak obsáhlý spis), tak bychom ho pravděpodobně utloukli k smrti a prohlásili za nesvéprávného. Stejně tak jako toho, kdo by přinesl svědectví o tom jak se v tom, kterém parlamentu tvoří zákony, zákonné normy, jak se budují složité armády na naši "ochranu". Velice výmluvným znakem činění veškerých zákonodárců je to, že si jako první po svém nástupu do funkce zajišťují kromě materiálního blahobytu (kde ještě mohou být čestné výjimky)

také takzvanou poslaneckou imunitu, či jiné popsané i nepopsané úlevy od fantasmagorických zákonů, které tvoří. Kdyby tato elita byla kontrolovatelná, potažmo spravedlivě postižitelná, nezasedal by parlament ve sněmovně, ale většina poslanců by podle mého názoru zasedala ve vězení a výše jejich trestů by jistě mnohonásobně převyšovala

reálnou možnost jejich naplnění. Obávám se, že by seděli ve vězeních ještě dlouho po vzkříšení.

Samozřejmě by šla sepsat i taková ústava,

 

která by naprosto jednoznačně bez možnosti mnoha výkladů jednotlivých zákonů podpořila zdravý vývoj v tom, kterém státě. Také já přijdu ze svou troškou do mlýna a uvedu jeden jediný příklad zákona na ochranu spotřebitele, pod který bych se podepsal a který nikdy nikým nebude přijat, protože by nešel obejít:.....

Jistě by nebyl problém vytvořit například takový silniční zákon a vyhlášky, že by se po jeho uvedení do praxe snížila nehodovost minimálně o třetinu. Jenže restrikce nechodí kudy by měla, ale tam, kam jí manipuluje korupce a kapitál.

Dovolím si tedy pro příklad můj návrh na zákon pro ochranu spotřebitele.

 

Paragraf l. odstavec l.

 

Zakazuje se dovážet, exportovat, vyrábět a jakýmkoliv způsobem prodeje šířit takové spotřební zboží, které při použití ke kterému je výrobcem určeno prokazatelně poškozuje zdraví spotřebitele.

V případě žádosti o udělení licence k výrobě takového zboží, nesmí být tato vydána. O odebrání licence, či zákazu jejího přidělení rozhoduje Státní zdravotní inspekce, popřípadě odborný úřad zřízený k tomuto účelu zákonodárným sborem, s možností interpelování tohoto úřadu odbornou veřejností.V případě zboží, kde vzniká zdravotní poškození občana jen při jeho neúměrném požívání, či používání v rozporu s pokynem výrobce musí být toto zboží označeno zřetelnou zprávou o možných důsledcích nedodržení pokynů výrobce a to ve všech zjištěných možných negativních vlivech.

Státní ekonomiky by zaplakaly, ale proč ?

Řeklo by se, že takový zákon nebo jeho obdoba musí být základem Zákona na ochranu spotřebitele, samozřejmě s jasně vymezeným postihem a zákazem činnosti pro výrobce nebo distributora. Ale ouvej, takový zákon neexistuje a nikdy nebude přijat, pokud se složitými slovními ekvilibristikami nenajde takové jeho znění, které zamezí jeho reálnému dodržování.

Ono samozřejmě vůbec není problémem velice rychle, během několika týdnů vypracovat funkční ústavu a samozřejmě ji dále doplňovat příslušnými zákony, které by skutečně obyvatelstvu sloužily. Tedy zákony inspirované

Duchem života. Ale problém je ten, že zákonodárci nehledají většinou cestu k ochraně vlastního obyvatelstva, ale naopak cestu k ochraně ekonomických, politických a mocenských mafií.

 

Či "přinejlepším" cesty absurdního “kompromisu” zla s dobrem. A tak se vedou dlouhé, nesmyslné spory o jednotlivé zákony, politici se dovolávají nesmírné složitosti vzniku nové ústavy a jejich zákonů jen proto, aby je vědomě, či nevědomě mohli ušít na míru zločincům.

Podle mého názoru tedy. A to nejsou nikterak

 

negativistická ani přehnaná tvrzení. To je prostě fakt.

A poslanec, který by si dal za cíl prosazení skutečně funkčních zákonů, norem, které by bez možnosti dvojího výkladu opravdu sloužily občanům, by pravděpodobně skončil kdesi v psychiatrické léčebně označen za nebezpečného demagoga, populistu a schizofrenní osobnost.

Reálná a staletími prověřená perspektiva politického snažení je zničení všeho živého na zemi a musím přiznat, že se politikům a mocným tohoto světa skutečně daří.

Tímto zamyšlením rozhodně nechci vybízet k ničemu jinému, než k univerzální nedůvěře k politikům a státním úředníkům, která se přímo i nepřímo stává jediným, i když přetěžko prosazovatelným kontrolním mechanismem politické a mocenské nomenklatury. Z drtivé většiny jsou v mocenské nomenklatuře zastoupeni cyničtí samolibci, kteří se nechají uctívat jako modly a smějí se na celé kolo

při svých předlouhých nesmyslných projevech, ve kterých zpravidla kromě samochvály neřeknou zcela nic. Okrádají nás, ničí zemi a přitom se na nás usmívají z milionů fotografií, plakátů, obrazovek a ještě si od nás za tuto nechutnou a nebezpečnou exhibici nechají platit své nemalé životní náklady.

A co víc, aby ukojili své vášně a samolibost, jakož i zvrácené touhy zakládají ještě takzvané nadnárodní, mezinárodní instituce, kde si navzájem předávají ceny a uznání a nebo moudře pokyvují hlavami, když schvalují rozhodnutí, které platí, často životy , jiní.

Za všechny jmenoval velké shromaždiště cyniků nazývané též Organizace Spojených Národů. A obdobných organizací je skutečně mnoho, aby měli mocní kam cestovat a kde si potřásat rukami a kývat hlavou. Vytváří se tisíce nesmyslných úřadů a míst pro kolaboranty zla. Politici si musí velice pečlivě hlídat své postavení, protože jim umožňuje nekonečnou exhibici," blahobyt" a oslavu vlastní marnosti a samolibosti. Jsou kdesi daleko za hranicí ztráty sebekritiky a sebeposouzení, takže se pouští i do tak "drobných" úkolů, jako je například snaha o sjednocení všech národů pokud možno a zamezení všem válečným konfliktům. Právě oni však tyto konflikty a vášně

podporují a probouzejí, stejně jako expanzivní, finanční, ale hlavně vojenskou politikou pustoší vše živé.

Z mého zamyšlení by se snad mohlo zdát, že nemám politiky rád. To ale není pravda. Mám lidi rád asi jako většina z nás, ale nemám rád masky, které na sebe navlékají, i když mi nevadí pokud v nich neomezují druhé.

Divadlo je zajímavá, někdy i zábavná nebo poučná podívaná, ale nesmí se přitom střílet do hlediště. A to je rozdíl mezi divadlem a politikou. O slovech se musí skutečně přemýšlet, chceme-li si je pustit do života.

Mají-li jakkoliv ovlivnit náš postoj, naše vnímání světa.

Glorifikujeme-li slovo člověka, nebo mu dokonce dáme nějaký normotvorný význam, aniž bychom se nad ním zamysleli, byť z důvodů, že řečník je sympatický muž, nebo

nás některou ze svých myšlenek oslovil, takové slovo skutečně má sílu obrovského spouštěcího mechanismu fanatismu a fašismu, jak jsme se o tom mohli už mnohokrát v dějinách přesvědčit. Tam, kde spojuje člověk se lidé vždy rozdělí, ale tam, kde rozděluje Bůh se lidé spojují.

Silnou zbraní politiků je demagogie dovedená v tomto oboru ke skutečné dokonalosti. Lidé se špinavým svědomím se domáhají beztrestnosti právě tím, že své kritiky označují za nepřátele toho, kterého zřízení a důmyslně zaměňují důslednou snahu o označování (ne tedy trestání ) zla za netoleranci, což je základní kámen jejich demagogie. Tolerance totiž neznamená přehlížení zla. Naopak myslím si, že je povinností každého z nás, zejména potom novináře, nebo lidí, kteří mají přístup k informacím o podivných machinacích s námi a kolem nás, aby je nazývali. To není volání po trestu, ale jen snaha o nepokračování zločinu. Je to trvalá snaha o deglorifikaci státní moci, o potírání kultu osobnosti. Snaha o dialog, který se v reálných podmínkách státní moci stává riskantním monologem skutečně svobodných a nezávislých občanů.

Ale to jsem jen odbočil od zamyšlení o rodině a státu.

I zde je podle mne nezastupitelná úloha víry a svobody. Tím se ovšem nechci dovolávat takzvaných křesťanských stran, které mají s křesťanstvím společného asi tolik jako elektromotor s benzinem.

 

 

Rodina

 

Rodina je základ "státu ", říkají snad všichni. Proč ne ? Rodina je ale daleko více. Rodina je zázemí a výchozí bod člověka na cestě za štěstím

a harmonií. Má-li být štěstí rodiny trvalé, musí být opřeno o daleko více, než těch několik desítek, či jen několik let snad pokojného života na zemi. Mnoho rodin krachuje, stejně jako podniky na burze. To jsou rodiny, které také podobným způsobem vznikají. Tedy z touhy. Z touhy po krásném protějšku, po blahobytu. To jsou rodiny, které neunesou potíže a překážky. A potom jsou rodiny, které vznikají z lásky a opírají se o toleranci a víru v život. Početná rodina je jako okvětí růže. Domnívají-li se lístky, že se opírají jen sami o sebe, byť v krásné harmonii a porozumění, potom rodina chřadne při každé větší, ale i menší nesnázi.

Není spravedlnosti ve stáří, ani v mládí, není ale také nespravedlnosti v tom, že v tomto světě nenalézáme a ani nemůžeme najít systém, kdy by jednotlivé okvětní

lístky opadávali z rodiny podle času.

Naopak často musí dříve odejít ten mladší, či úplně nejmladší. A to i tehdy, když se rodina snaží žít zdravě a jednotliví členové si vzájemně pomáhají. Stejně se rodina pohybuje v konečném světě, který právě mylně ztotožňujeme s konečným životem a tak žijeme ve veselých svatbách a smutných pohřbech. Ode zdi ke zdi, od plotu k plotu.

Odchod z rodiny je potom chápán jako nenapravitelná tragedie a naruší její bezpečí. Smysl života nelze nalézt v jeho délce, protože život není časově omezen. Ani nenalezneme návod k založení rodiny, vyjma slaboduché příručky, ve kterých se nás snaží poučit často lidé, kteří nezvládli ani udržení rodiny vlastní a rozvedli se, nebo se za dveřmi svých kanceláří, které nazývají poradnami mění ve stejně se tázající, jako jsme i my sami. Rodina však může ztroskotat i zcela bez našeho přičinění. A tak by rodina měla být jako pevná stavba, kdy jsou její členové svázáni příbuzenskými vztahy, ale uvědomují si, že to vše jsou vazby dočasné, ale láska, která skutečně rodinu tvoří je právě tím nezničitelným tmelem. Přijímat tedy tělesné doteky a lásku, rozmluvy a radovat se z nich, ale vědět, že jsou opět jen předzvěstí doteků duchovních, jako i duchovního života. A nebát se, že nejsou krásnější věci, než manželské milování, či společná péče o děti.

Existuje daleko intenzivnější a trvalý pocit, než sevření v obětí milovaného. I když, kdo neokusí, tak skutečně jen těžko uvěří, protože pomilování legalizované manželským stavem, při kterém ještě navíc očekáváme příchod potomka, to je nepopsatelná věc. I když se o to někteří nadržení básníci docela snaží, právě tak, jak jim to chybí.

Sex je pravděpodobně nejsladší chvíle zapomnění na starosti a zdaleka nejpříjemnější fyzická rozkoš. Na to jsou slova skutečně jenom, když to chybí a na řadu přichází vlastní fantazie. Taky příručky na to jsou, "znalci" se v jejich psaní vyžívají. Ale už to není ono. V jedné ruce příručku a v druhé milou, či milého. Jsou to překrásné a přirozené věci, které člověk rád přijímá a dává, ale nikdy se o ně nelze opřít, protože jsou to při vší úctě jen sladké okamžiky a spousta těšení a líbivých vět kolem. Ale je to jen období, které přinejlepším uvadne, když už se naše těla opotřebují a místo krásných vnad své milé sledujeme poměrně nepovzbuzující stárnutí. A potom, když už nemáme nic lepšího k činnosti, nebo se s protějškem rozejdeme, tak vzpomínáme těch sladkých okamžiků a někdo snad i rozmrzele pohodí okem po mladé dvojici v parku, která se na vše teprve chystá. Ono k té rodině se zase toho tolik napsat nedá, jak by se zdálo. To bychom museli číst z kronik a hledat poučení a potěchu v příhodách té, které rodiny. Mne napadá snad jediná důležitá věc v této oblasti činění. A je to stejné jako v kterémkoliv jiném vztahu. Smíme přijímat i rozdávat lásku a to je povzbuzující. Ale každý vztah, má-li přetrvat musí

(to je nepříjemné slovo) být opřen o věčnost. Vůbec vše, co má skutečnou hodnotu je věčné a nikam se to nemůže ztratit. Založení skutečné rodiny nemá žádná objektivní kritéria a je věcí lásky. Můžeme čekat na svou rodinu celé roky, nebo poznáme svého druha už v základní škole, či

se potkáme na ulici a za měsíc může být svatba.

Někdo si najde rodinu až v nebi. Důležité je jen mít lásku a tedy samozřejmě i toleranci k druhému, vše ostatní přijde samo, pokud skutečně milujeme. Ale chceme-li mít zdravou rodinu nemůžeme ji zakotvit k zemi, ale opřít o radost z věčného života a z víry. Potom nám ji smrt nemůže zbourat ani v naší fantazii. Je sobecké trápit se tím, že nám někdo chybí.

Pomáhat si a těšit se můžeme právě tady na zemi, kde je ta opora nesmírně důležitá a nutná, to je v našich možnostech a v rodině najdeme velkou pomoc a oporu, ale odejde-li kdo z našich blízkých k Bohu, přejme mu to a neskuhrejme nad tím. Pobrečme si pěkně sami nad sebou, protože jsme

skutečně ochuzeni o jeho přítomnost, ale vždy je dobré vědět, že jemu nebyl zkřiven ani vlas na hlavě a nebyl o nic ochuzen. A to i tehdy, jestliže zde na zemi už nemohl najít úlevy nebo klidu, i tehdy, když odsud odchází sešlý stářím, nebo mladý.

Je zdravé a přirozené starat se o člověka dokud můžeme a rezervy hledat jen v této oblasti. Ale i kdyby se tisíc plaček doslova uřvalo na hřbitově, nic už nevrátí, vždyť ten člověk, kterého oplakáváme se dostal domů, kde teprve bude skutečně zaopatřen, kde ho čeká spokojený život, ve kterém bez omezení bude zúročovat svůj talent a dále se zdokonalovat, nacházet ztracené vztahy a lásku.

A ten, kdo věří, že jeho domov je v Ráji u Boha má nesrovnatelně klidnější také radosti, které přináší život na zemi. A to zvláště, když si uvědomíme, že se skutečně blíží příchod Božího Království, kde máme velikou naději na spoluúčast v tisíciletém království, kdy nebude ani smrti, ani bolesti a nemocí. Jedině tak, podle mne, lze totiž také snášet trápení a bolest, které ještě dočasně na zemi jsou.

Vždyť Bůh zaručil lidem, že po smrti budou vzkříšeni k životu všichni, spravedliví i nespravedliví, bez jakéhokoliv rozdílu, aby každý mohl prokázat, zda si přeje pokračovat v životní, už nebolestné, ale nikoliv ustrnulé či nudné pouti..

Vzájemně si můžeme pomáhat, opírat se jeden o druhého,

s vědomím, že vždy musí přijít úleva, byť se tak někdy může stát až na druhém břehu řeky, kde máme skutečný domov. Já jsem v nebi, myslím, byl.

Potom mne Bůh vrátil zpět na zem. Asi jsem skutečně byl za tou zdí dvou rozdílných prostorů a časů.., i když my jsme žádným tunelem neprojížděli. A vím, že nejsem sám. A kdo z nás tam skutečně byl, tak nevydává svědectví o tom jaké to tam je, protože i kdybychom to dokázali sdělit, nedokázali bychom to pochopit. A tak se snažím poukazovat ne na vlastní štěstí, ale na cestu ke štěstí všech. A to je láska a protože Bůh je ta láska, tak tedy na víru. Na jedinou cestu vysvobození a tou je Ježíš Kristus. A stejně tak jako nepřijímám hlásání termínu "jediné" možné cesty v rovině politické,či ideologické, tak v rovině života, šťastného a svobodného života jí musím bez sebemenší pochybnosti přiznat.

 

 

Kapitola VI.

Biblické "výklady"

 

Zpráva o životě a jeho tajemstvích a pravidlech je souhrnně uvedena v Bibli. Často se ale setkáváme s nejrůznějšími knihami a publikacemi, ve kterých se filozofové a teologové snaží podat k jednotlivým kapitolám Bible jakési univerzální vysvětlení. Tato snaha mi přijde stejně absurdní, jako kdyby někdo, kdo ochutnal dobrý nápoj se snažil přesně popsat jeho chuť.

Pokud je někdo skutečně duchovně vzdělaný, je jistě jeho příjemnou a záslužnou povinností vyučovat druhé. Ukazovat jim cestu k nevysychajícímu prameni duchovního života. To je však velice často mylně zaměňováno za

snahu o jakési vysvětlení Boha, poukázání na to, jak, kdy a co Bůh myslel ve svých zjeveních k lidem. Jenže Bible je kniha živá a každého osloví docela jinak. Její genialita je právě v mnohovýznamnosti, při zachování zákonných principů. Jistě je komponovaná tak, aby každý z nás v ní směl najít zprávu sám pro sebe, ale rozhodně není univerzálně vysvětlitelná.

Velikým nebezpečím je také vytrhování jednotlivých pasáží a vět, kdy toto může zcela změnit jejich význam. Bůh jistě počítal s nepřesnostmi při jednotlivých překladech i s některými "redakčními" zásahy, proto jsou všechna důležitá sdělení v Písmu mnohonásobně opakovaná a potvrzovaná.

Asi také nebylo jednoduché napsat Bibli takovým způsobem, aby byla rozšířena do všech koutů světa často díky jejím největším nepřátelům.

Proto je Bible také tak rozsáhlou knihou, jinak by přece stačilo napsat několik stran zprávy o Božím záměru a existenci. Domnívám se, že bohatství Písma je právě v jeho schopnosti oslovit každého, kdo skutečně chce být osloven, nikoliv se ovšem jen domnívá, že chce být osloven.

Někdo zase potřebuje nejprve osobní svědectví blízkého člověka, jinému pomůže Bůh sám, že ho nějakým způsobem osloví, ale vždy jsem byl velmi opatrný, když jsem dostal do ruky ( a ani jsem to zpravidla nečetl)

něco na způsob jakýchsi doplňujících knih "výkladů" Bible. Například "Výklad ke zjevení", "Výklad ke knize Genesis" a mnohé jiné. Výklad je totiž ryze subjektivní záležitostí, nota bene výklad jednotlivých kapitol Bible, která sama je výkladem.

 

Písmo Svaté se však neustále snaží převykládat podle

vlastních "potřeb" nejrůznější zmatenci a sektáři.

Tito samozvaní vykladači Bible jsou velmi nekritičtí lidé, neboť prezentují vlastní zamyšlení (byť může být někomu poučné i prospěšné) jako univerzální pohled na jednotlivá biblická sdělení a to je jistě nebezpečná věc, která také často končí založením bludařské sekty. Nemalou zásluhu na tom jistě má i velmi ustrnulá úroveň kázání se kterou jsem měl možnost se v jednotlivých sborech, které jsem navštívil, setkat. Také biblické hodiny, kde už by skutečně farář měl pustit alespoň někoho ke slovu se často mění na zavádějící výklady jednotlivých událostí, jejich smyslu.

Domnívám se, že by kázání jistě získala na přitažlivosti, kdyby farář se skutečně přidržoval jen citace Bible

a kdykoliv by se pouštěl do aktualizace jejích slov, či výkladu, bylo by asi nutno změnit kázání v diskusi, neboť Boží Království je Království Ducha, tedy zjeveného slova, které není zdaleka vždy u faráře, ale velmi často naopak u ostatních přítomných. Jistě jsou pochopitelné některé církevní obřady, kdy je autorita faráře věcná.

Ať už je to svatba, či křtiny, nebo připomenutí některé z Biblických událostí a její oslava. Ale jinak jsem nacházel na nejrůznějších shromážděních skutečné ustrnutí. Tedy narušení komunikace mezi farníky a farářem. Byl jsem fascinován kolik bludů z jednoho faráře může během kázání vypadnout, čímž se opět nechci dotknout osvícených farářů, kterých je naštěstí také mnoho, i když se domnívám převažují spíše Ti , kteří se postavili před své

farníky sice autoritativně, ale bez pochopení hlubokého smyslu víry a Lásky.

Dokonce jsem na kázáních slyše i takovéto výjevy:

 

" A tady za to taky mohou židi .!", a jiné skutečné "perly", jako oslavování světské moci, OSN a řady jiných zcestností.

Jistě, farář je jako kdokoliv jiný omylný, ale kdo mu to během kázání, či po něm může říci. Tu možnost má každý se sboru a měli bychom ji plně využívat. Já jsem to dělal pravidelně, dokud jsem nepřestal do kostelů chodit. Prostě jsem ty nesmysly, které faráři skutečně často produkují, již nemohl poslouchat. Nyní zajdu jen občas, abych se téměř vždy přesvědčil, až na velmi vzácné výjimky, že se situace nezměnila.

Byl jsem také otřesen tím, že jsem v některých kostelech nacházel za vitrínou ostatky toho, kterého "svatého", jak se ozdobeny zlatými rámy a dekorem rozkládají, místo, aby v klidu ležely v zemi. Tu vystavena čelist, tam kousek lebky na purpurovém polštáři, tam hned pro jistotu celá mrtvola. To je už potom skutečná zvrácenost vystavovat ostatky kohokoliv. To je podle mne zvrácenost. Přesto ale samozřejmě nemohu říci, že se v tom kostele schází nějaká sekta. Chodí se tam modlit lidé, kteří věří a upřímně hledají Boha, ovšem výzdoba a rituály, ke kterým je leckdy nutí například katolicismus jsou skutečně daleko za hranicí zvrácenosti. Nehledě na to, že když do kostela přijde náhodný návštěvník a zhlédne pár mrtvol za vitrínou, co si asi může pomyslet ? Často ho napadne, že víra je jakási kultovní tradice, byť záslužná. Rozpadající se ostatky jistě nejsou správným povzbuzením k hledání věčného života.

Často mohou dokonce odradit od hledání víry. Nebo pohled na papeže, který se nechá (zcela v rozporu s písmem) titulovat jako svatý otec a ještě si přitom od věřících v kleče nechá líbat ruce, je také poměrně deptající. Řada světských církví má skutečně politické, až armádní členění a v jejich "duchovenstvu" dochází ke zcela pragmatickému boji o moc a nomenklaturní postavení.

Také poměry na takzvaných teologických fakultách jsou velmi neútěšné a často tam zdravého člověka, který se na školu přihlásil z čestného a upřímného přesvědčení zcela deklasují. Byl jsem šokován svědectvím mého přítele, katolického faráře o tom, co všechno, včetně úchylných sexuálních praktik musel na teologické fakultě

nalézt. Ne všichni z jeho spolustudentů ve zdraví školu dokončili.

Není také jistě náhodou, že mezi představiteli a funkcionáři světských církví je neutěšeně mnoho agentů státní moci, tedy "duchovních kolaborantů".

Také mne fascinuje, když se sejde pár mužů v talárech a prohlásí některého z lidí za svatého, to už je skutečně sektářství, o to nebezpečnější, že jejich "oběť" je často skutečně člověk, který žil příkladně a udělal mnoho - například misionářské práce pro ostatní.

Myslím si, že je vždy dobře se ptát na vše čemu nerozumíme, na vše co nám kdo předkládá k zamyšlení, či hůře diktuje jako univerzální pravidlo.

 

A to už jsem zpět u výkladů. Studium Bible je nesmírně zajímavá, ale nutně duchovní záležitost. Záležitost sdělení jak na koho zapůsobila ta která zkušenost ze života, ta která zkušenost ze čtení Písma Svatého. Ale nikoliv výklad samojmenované pomazané hlavy, která se domnívá, že po Bohu ještě dovysvětlí některé nejasnosti. Jak a co Bůh myslel, když řekl to a to, když učinil ten který zázrak, vykonal ten který trest. To skutečně přísluší jen Bohu a jakékoliv psaní výkladů Bible je jen snaha o její pozměňování podle subjektivních vjemů, fantazie a přání jednotlivých vykladačů. Bůh nás přímo v Bibli vybízí k tomu, abychom svědčili a šířili Evangelium, ale jistě ne k tomu, abychom za něj říkali jak a co myslel.

Úlohou svědectví je přivést člověka k Bohu, k přečtení si byť jediného Evangelia, nadchnutí se pro zdravou, spravedlivou a čistou budoucnost. Ale jinak se domnívám, že Bůh je svéprávný a není třeba jeho výroky opravovat. Úlohou svědectví by tedy zcela jistě nemělo být přivedení člověka ke členství v té které církevní potažmo politické organizaci, hůře sektě, k přijetí jejích rituálů a tradic, které byly často vybojovány skrze krev mnoha nevinných, věřících lidí. Mnoho "duchovních" jaksi pozapomíná, že své

farníky nemají přivádět k sobě, ale naopak k tomu, komu slouží.

Něco jiného je říci svůj názor, tím může farář, či teolog skutečně člověku prospět, tedy danou moudrostí a čerpáním ze svého studia, ale domnívat se, že je v lidský silách napsat univerzální výklad například kapitoly Zjevení je holý nesmysl. Přemýšlení a úvaha nemá ale s objektivním výkladem události nic společného. A přitom by stačilo tak málo, jen ukrotit pocit vlastní velikosti a nadepsat knihu, ve které dotyčný přemýšlí o zjeveních Písma jako zamyšlení, či úvahu a zcela jasně uvést, že se jedná o názor toho, kterého člověka. Což ve věcech Božích není samozřejmé, protože Bůh může inspirovat také proroky.

Přesnost v označování takzvaných teologických knih je vysloveně nutná, protože jinak je řada lidí uváděna v omyl, když se domnívají, že mají v ruce skutečné vysvětlení, výklad té které Biblické události nebo zjevení.

Není zapotřebí dělat Bohu advokáta, to je podle mne činnost zcestná a zavádějící, která způsobuje mnoho falešných nadějí, zklamání a také životních tragédií.

Pravda nepotřebuje obhájce slova, ale zastánce skutků a to je veliký rozdíl. Když lidé měli skutečnou šanci pravdu obhájit, nechali ji přibít na kříž jako zločince. Nemyslím, že by se dnes stalo jinak.

 

 

Kapitola VII.

Nemoc a víra

Často se člověk obrací k víře, nebo vůbec ke zkoumání skutečné podstaty a tedy smyslu života, až při vlastním postižení nemocí, nebo v trápení. Dokud na člověka nedolehne také odvrácená strana bytí, zpravidla nemusí ani cítit potřebu zkoumat vlastní duchovní život. Domnívám se, že je to tak dobře. Každý, kdo žije v lásce, žije vlastně ve víře a dej Bůh, ať mu klid a zdraví vydrží až do Vítězství. Myslím, že není většího štěstí, než bezstarostný, zdravý život. Ale je nutno vědět od koho tento dar máme, abychom tak mohli vychovávat své děti.

Protože nelze vést děti k lásce a vnímání, přičemž zároveň jim postupně vysvětlovat, že to vše co nachází pro ně jednou skončí věčným bezvědomím-smrtí a na tento úděl je připravovat. Podle takové výchovy také vypadá orientace mladých lidí a jejich chování v dnešní společnosti.

Jistě je velkým požehnáním příjemný stav vědomí a těla, který nám umožňuje bez podivných příchutí trápení plně vychutnávat každou maličkost života v nás a kolem nás. Někdy ale přijde sevření nemocí a potom, při vlastním postižení často zoufalé hledáme pomoc všude, kde cítíme naději ke zlepšení. A někdy, což asi mohu z potvrdit i z vlastní zkušenosti přijde snad nejbolestivější kombinace životní pouti, tedy poškození tělesného i duševního zdraví. Sám se dnes podivuji nad tím, co vše člověk může s pomocí Boží přestát a vydržet. A zde je asi skutečnou výhodou, když se člověk zamyslí nad svým vztahem k Bohu dříve, než ho k tomu přivede bolest a trápení. Potom snázeji hledá i nachází cestu k Bohu, tedy k léčbě, byť jsou v té chvíli třeba nutní lékaři, jako prostředníci, kteří člověku pomáhají nacházet ztracené zdraví a mnohdy i duševní rovnováhu. Často také Bůh vykoná zázrak uzdravení, všude kde to jde, a to může být také počátkem trvalého vztahu člověka k Bohu. Je však nesmírně těžké otevřít vlastní srdce k přijímání útěchy a léčby v době, kdy jsme sevřeni úzkostí a strachem o vlastní zdraví, či zdraví někoho blízkého. V té době si často vůbec nedokážeme představit, že může přijít úleva, či dokonce návrat do bezstarostného života. Jak pro pacienta, tak pro lékaře je snad nejdůležitější vědět, že veškeré trápení končí vysvobozením, aniž by ale vysvobození znamenalo ztrátu vědomí, či trvalé poškození stavu mysli nebo těla.

Během vlastních pobytů v nemocnici, či návštěv u nemocných pacientů jsem viděl a sám prožil utrpení.

Ty chvíle velice změnily můj přístup k životu, k přemýšlení. Pochopil jsem, že ty nejpalčivější bolesti, které nás mohou sevřít jsou nesdělitelné a nepopsatelné. Plně také chápu, že člověk, který se pohybuje v trápení je změněn a naopak často ztratí víru, důvěru v budoucnost.

Nemoc, úraz může být nejtěžší zkouškou v naší životní pouti. Ale právě vědomí, že Bůh každému vrátí zdravé tělo, ale i zdravého ducha, zdravou duši mi zatím vždy pomohlo přežít ty chvíle, které zcela očernily mé vidění. Také se mi dostalo nesmírné pomoci od lékařů a sester. Znám ovšem i případ, kdy pacientovi lékařka zcela nezodpovědně naordinovala špatnou medikaci, přestože byla několikrát informována o tom, že u pacienta vyvolá dočasné ochrnování hlasivek a horní poloviny těla, nemluvě o jeho duševním utrpení. Ten mladík chodil šest dní zlomen do půli těla, tekly z něj sliny a jeho ústa nebyla schopna doříci větu, díky silné droze pod jejímž vlivem byl. Nakonec po velmi dramatické situaci, kdy pacient málem nevydržel, lékařka přešla na únosnou medikaci. To ale nebylo vše, protože se jednalo o pacienta věřícího, který jí tento omyl ihned odpustil, v čemž tato ambiciosní žena hledala opět nezdravý stav jeho mysli.

Také z tohoto příkladu je jistě patrno, že ryze technická medicína může pacienta často více poškodit, než mu pomoci, zejména v psychoterapii, kde jsou léčebné postupy a chemoterapie zcela individuální a soulad těchto prostředků je zřejmě ještě citlivější a obtížnější než v praktické medicíně, kde přece jenom jsou jednotlivé léčebné kůry a postupy spíše kvantifikovatelné. Ale v psychiatrii lékař bez víry a lidského cítění působí

často negativně, mnohdy dokonce nazírá pacientův nekonformní, zdravý úsudek, který se logicky musí vyjímat zažitým společenským pravidlům, jako anomálii, projev něčeho asociálního, co je potřeba znormalizovat. Proto také právě psychiatrie je často mocenskými systémy zneužívána k diskreditaci, a tedy samozřejmě i "potlačení" nežádoucích osobnostních rysů a to nejen v diktaturách, ale i takzvaných demokratických systémech. A zde je myslím obrovská rezerva ve vzdělávání budoucích lékařů a lékařek. Velmi se podceňuje právě duchovní oblast komunikace s pacienty. Dobrý lékař sdělí i nepříjemnou chorobu člověku tak, že v něm vzbudí veškeré obranné mechanismy a chuť do života. Zatímco lékaři technokraté Vám mohou podat zprávu tak, že začnete přemýšlet o posledních chvílích. Které ale nejsou ? Skutečně neexistují. Jsou pouze chvíle, kdy nejsme schopni přijímat ani legraci, ani lásku, ani život sám. Je nutné se opřít o poznání, že vše, skutečně vše jednou přebolí a naše cesta začne vítězně po uzdravení,

aniž by to, co nás kdy trápilo více vstoupilo do naší mysli. Není zapotřebí přijímat plané útěchy, ale je nutno přijmout skutečnost, kterou je jisté uzdravení každého z nás.

A proto myslím, je nesmírně nutné, abychom skutečně věděli, že nejsme na tomto světě dočasně, že není nemoci, která nebude uzdravena a není jediné lidské mysli do které by znovu nepronikl Duch života a lásky, spokojenost a trvalé zdraví. Obzvláště těžké jsou chvíle, kdy je nemocné dítě. Není nic těžšího pro blízké, než sledovat utrpení nevinného dítěte.

Noc může být skutečně dlouhá, ale vždy přijde další den, až konečně jednou přijde den vysvobození pro každého z nás a noc pomine. Nemůžeme se opřít o učení, které vykládá život za konečný, za časově omezený, potom neuneseme trápení, které může přijít a naše konání zákonitě podřídíme nejistému času, který chápeme jako vymezující prostor našeho činění a bytí. Vždy musíme hledat střípky úlevy, které se zákonitě jednou spojí v absolutní úlevu a přerod do zdravého bytí. Často je v této souvislosti víra chápána jako nějaké logické uklidnění člověka, jako příprava k jeho konci.

Často je nám podávána jako jakýsi ochranný systém matky přírody, který nám pomůže překlenout nejtěžší období našeho života. Mnoho vědců se dokonce domnívá, že víra, či nejrůznější nadpřirozené zážitky pacienta jsou jen jakýmsi obranným mechanismem člověka, kdy se mozek vyburcuje k poslednímu výkřiku, aby nás co nejšetrněji odvedl z říše vnímání do věčného bezvědomí, což je vskutku šílené uvažování.

Ale lidský život konce nemá, jen utrpení, které nás sužuje je pomíjející, ač mnohdy nemáme sílu tuto zprávu přijmout, či už si nedokážeme úlevu ani představit. Bůh bojuje za každého, ale také spolu s každým z nás.

Veškeré slzy a trápení budou proměněny v radost. Nikdo z nás pak nebude ochuzen ani o jediný okamžik zdravého života a to se týká právě těch, u nichž bychom mohli mít pocit, že jejich odchod z tohoto světa je ukrácením jejich podílu na něm. Jsem rád za každého, který odešel za uzdravením domů, tedy skrze Ježíše Krista do věčného života, jako za každého, který prožije zázrak uzdravení už zde na zemi.

V tomto světě, který vše živé odmítá a ještě nějaký čas odmítat bude, dokud se nenaplní proroctví Boha

a nebude nastoleno jeho Království. Dokud všichni společně se nebudou smět radovat bez omezení, dokud nebude země i lidé na ní, kteří se toho dne dočkají zde, přeměněni. Naše pozemské tělo má bohužel omezeny regenerační schopnosti a je přístupno bolesti a utrpení, naše nové, duchovní tělo již je zařízeno pro život věčný. Ale jednou se naplní čas, kdy se narodí všichni, kteří mají přijít z této země a uzavře se kapitola, ke které se již nikdo nebude vracet. Kapitola strastiplné pouti za štěstím

a zdravím lidstva. Zatím v této kapitole žijeme, ale není dobře jí přiznávat větší úlohu, než kterou skutečně má. Tím nechci zlehčovat bolest a trápení, ale jen poukázat na dočasnost těchto atributů. Doplnil bych Hamletovskou otázku " Být či nebýt v tomto světě ? ", a ihned bych za sebe odpověděl "nebýt." Jsme-li ale postaveni do tohoto světa, znamená to, že si nás Bůh vyvolil za vlastní a už je zcela zbytečné se ptát, zda být.

Prostě jsme. A jsme-li v tomto světě sužováni bolestí a trápením, potom nám nezbývá, než věřit, že společně obstojíme v této zkoušce. Ono to jinak ani nejde. Protože život je trvalý dar na rozdíl od pomíjejícího systému věcí a světské moci.

 

Kapitola VIII.

Tradice a umění.

 

 

Umění, tradice, to jsou slova, která v současném světě už dávno ztratila původní význam. Tradice je železná košile blba. Umění je přetváření duchovní inspirace na dílo, které poslouží člověku nebo ho potěší či poučí (tedy původně). Oba tyto atributy jsou však dnes výnosným obchodem menšiny uznávaných, kultu osobnosti. Dnes stačí, aby

se někdo se slavným jménem vykakal na plátno a podepsal to a slovutní recenzenti a znalci si vykroutí nad tím dílkem hlavu, aby jej správně zařadili a zhodnotili. Obchod s obrazy, starožitnostmi, ale také filmem, či zvukovými nosiči nemá s uměním nic společného. Je to civilizační útok

na neznalost nebo povrchnost člověka. Zábava povýšená na práci se stala vycpávkou učebnic, divadel, koncertních a výstavních síní, v lepším případě doplněk domácnosti.

Právě vzhledem k uctívání nikoliv inspirujícího Ducha, ale interpreta není situace v "umění" právě povzbudivá.

Zcela vzácně se můžeme setkávat s oduševnělou zábavou, která přinese smích, naději a úlevu. Organizované a pečlivě žánrově a podžánrově dělené "umění" je hlavně výnosný obchod a spousta dobře placených míst a uctívání.

 

Proto dnes zastupují a ovládají výslunní " umění" většinou lidé, kteří jsou zcela neschopni zajímavého projevu, který by byl srozumitelný také někomu jinému, než jim samotným, natož aby někoho potěšil, vzniká stále více škatulek abstraktního, či technického umění. Dnešní "umění" má mimo jiné za úkol odvést pozornost od řešení závažných problémů, zlehčuje utrpení, perverzně působí na nejnižší pudy, nebo také fanatisuje skupiny zejména mladých lidí, kteří se vyžívají na velkolepých koncertech hvězd stejně jako na fotbalovém stadiónu při zápase. Znám mnoho cikánek, které zpatra zazpívají daleko lépe, než ty nejslavnější hvězdy Pop music.

Znám mnoho lidí, kteří si doma po práci vyřežou ze dřeva okouzlující předměty, nad kterými by velcí akademičtí umělci závistí zbledli.

A téměř každé dítě vám namaluje obraz, proti kterému je abstraktní dílo uznávaného malíře bledým odvarem. Díky uctívání lidského jména je velmi důkladně brzděna přirozená selekce lidského talentu. Říká se, že skuteční umělci to mají těžké, že jejich genialita byla zpravidla uznána až po smrti a další zcestnosti. Vzniká veliké soutěžení o to , dostat se mezi uznávané umělce, dostat se na výslunní. Být slavným malířem, hercem, režisérem, zpěvákem. Pro kariéru jsme schopni skutečně udělat téměř a často úplně cokoliv. Ale co to vlastně je kariéra ? Kariéra je proslavení se. A čím se člověk může proslavit ? Vynálezem, písničkou, knihou ale také zločinem, válkou........ Může se člověk vůbec proslavit ?

Talent je Boží dar, stejně jako genialita patří Bohu i když zřejmě může být člověku propůjčena. Ale uctívání člověka je cesta marnosti.

Uctívání je forma diskriminace, aby totiž mohl být někdo uctíván a povyšován, musíme přijmout názor, že mezi námi existují cennější lidé.

 

Lidé, jejichž přínos společnosti má větší cenu, než přínos kohokoliv jiného a to je holý nesmysl. A tak se potom nemůžeme divit, že dnes vznikají nadace na podporu a zachování uměleckých děl, zatímco ve stejné zemi strádají lidé, tedy skutečná umělecká díla Boha. Uctívání uměleckých předmětů, či výkonů je tedy jen zatemňování mozků. Umělecký předmět má v dnešní společnosti větší cenu než člověk. Jistě bude Policie s daleko menším nasazením hledat vraha člověka, než například zloděje, který by odcizil z Louvru Monu Lisu. A jak rozdílné by asi byly tresty, jeden za vraždu a jeden za zničení slavného obrazu. Jistě by měl před soudem větší hodnotu obraz, protože lidská "moudrost" učí, že lidé jsou nahraditelní, narozdíl od "hodnot", které vytvoří. Přitom je toto zvrácené chápání založené na zcela protichůdném důkazu, že tedy lidí se narodí mnoho, ale jen málo z nás je důležitých. Tedy takových, kteří poposunou vědění, či státosprávu nebo umění zase o kousek dále.

Sebekrásněji otesaný kámen zůstane jen kamenem, byť potěší oči mnohých. Cenu uměleckých předmětů stanovují zvrácení obchodníci a boháči, ale také pomýlení kantoři a vůbec lidé, kteří vyznávají možnost finančního ocenění

ducha, inspirace. Kolik lidí už bylo zabito při krádežích uměleckých předmětů. Kolik lidí bylo postiženo za hanobení uměleckého díla. Snad každého z nás se dotkne,

když je poškozena socha zdobící naše přední náměstí, ale už málo nás zajímá, že kousek od tohoto místa mohou trpět zbytečným nedostatkem lidé.

Uctívání neživých předmětů je v obrovské expanzi a je to nebezpečný fanatismus. Krásné sochy, dřevořezby i malby stejně zničí čas, některé dokonce zničíme sami, když padne režim, který je uctíval, neboť často symbolizují představitele moci, nebo již překonaného, často

 

vyvráceného vědeckého, nebo subjektivního poznání. A když už samozřejmě chceme mít pěkná města a náměstí, tak přesto jsou všechna tato díla nahraditelná.

Nebo uctívání korunovačních klenotů té, které země, to je také zvrácenost. Jak mocně jsou chráněny naše peníze v bankách, kolik péče jim lidé věnují, jak mocně jsou střeženy "vzácné" obrazy a klenoty a jak málo se dbá o lidské zdraví, o skutečné poklady tohoto světa, o člověka.

Projděte si kterékoliv větší město a spočítejte jeho banky, výstavní síně a porovnejte s počtem a vybavením nemocnic nebo hospiců. Žebříček uznávaných hodnot je zcela zcestný a marný. Jsme k němu vychovávání sdělovacími prostředky a často jej bez přemýšlení přijímáme.

Uctíváme neživé předměty a peníze, nikoliv ale jako prostředky pomoci bližním, nýbrž jako samoúčelné "cennosti". Úplná zcestnost je potom uzákonění ochrany autorských práv. V dnešním světe dokonce můžete dostat trest i za to, že někomu "ukradnete" písničku, či malbu.

A málokoho napadne jaký nesmysl to je. Patentovat nápad si může dát skutečně jen blb. A tak se ze zábavy stal průmysl. Samoúčelný průmysl, který systémově zabraňuje tomu, aby nás oslovily nové myšlenky, pro které prostě v médiích není místo a jen občas tam proniknou, pokud některý z vyhledávačů talentů zacítí možnosti zisku,

který zabraňuje vzniku skutečně zábavných oduševnělých komedií, písní, právě proto, že ze zábavy se stal uctívaný a vyhledávaný obchod. Provozovatelé se dovolávají toho, že jsou jejich "výrobky" kupovány, ale zapomínají na svůj monopol, který spolehlivě vytlačuje oduševnělou tvorbu.

A tak veřejnoprávní sdělovací prostředky místo aby šířily široké spektrum nápaditosti obyvatel, aby v možnostech přímých přenosů odrážely pocity, talent a názory obyvatel, profilují skupiny vyvolených "umělců", kteří jsou ochotni přistoupit na pravidla hry trhu, a vystavují se za peníze,"slávu."

Je to neuvěřitelné platit koncesionářské poplatky za to, že je nám předkládaná lež ve zpravodajských pořadech a syntetická konzumní kultura, opakovaná do zblbnutí ve své debilní, nesrozumitelné a bezduché podobě.

Přijímáme nelidský, nepřirozený systém věcí a peněz, čímž podporujeme zločin proti nám.

A když už někam procpete článek , úvahu o zvrácenosti tohoto činění ihned je Vám vysvětleno, že jste snílci, demagogové a populisté, dokonce v naší zemi jsem slyšel už novou kategorii "lidé jednoduchých řešení". Ale vždyť přece o to tady běží, o jednoduchá řešení. Složitá se dělají jen proto, aby zvítězily zájmy majetku nad zájmem života. Složitá řešení se hledají všude tam, kde není zájem nic řešit. Složitá může být cesta k jednoduchému řešení,

ale nikoliv řešení samotné, tedy v oblasti mocenské a politické.

Jenže vždy je zapotřebí mnoho slov tam, kde nechceme slyšet jasné argumenty a pravdu. Také v umění se musí udělat složité cesty talentům, aby náhodou neoslovily to lepší co v nás je, protože syntetické uznávané umění by tuto konfrontaci samozřejmě nesneslo. A tak žijeme ve století detektivních románů a filmů, které mají snad jedinou zápletku a tisíce složitých návodů na brutální činy. Na hudbu “se díváme” v televizi v absurdních videoklipech, kde nám hudební antitalenty s úspěchem dokazují, že tam, kde chybí sluch stačí reklama a počítačová střižna.

Uctíváme známé lidské tváře často jen proto, že je donekonečna vídáme a slyšíme z televize, z novin. Uctíváme sebejisté úsměvy umělců a politiků, kteří neunesou konfrontaci s nejjednoduššími životními principy, totiž z rozpoznáním činění dobra a zla a také se jí pečlivě vyhýbají.

Zašli jsme tak daleko, že si dokonce rozvěšujeme obrazy prezidentů a státníků do škol a kanceláří. Ale je dobře si uvědomit, že jsou to často nešťastníci, kteří mají co činit sami se sebou a nenalezneme u nich nic, než falešné úsměvy a chorobnou megalománii.

 

A tak umění místo, aby osvěžovalo a bavilo člověka, deptá jeho ducha, vede jej ke stereotypům, ke stagnaci osobnostního rozvoje, k přijímání zvrácené zábavy, která je opřena o degradaci životních hodnot. Umění je dnes obchod, který zkouší kolik konzument vydrží a slaví úspěchy, protože vydržíme téměř vše. Odklonili jsme se od přijímání nového, abychom uctívali zaběhané umělecké atributy. Cpeme si do hlavy tuny textů a not a říkáme tomu práce, abychom donekonečna mohli přehrávat "klasické" kousky velkého Bacha, Vivaldiho, Shakespeara... Jsou to pěkné kousky, ale proč nepustit na scénu živé umění, nová poselství skutečné umělecké tvorby.

Mozart je jistě fajn, ale jsou tisíce stejně i více talentovaných hudebníků. Ale také malířů, spisovatelů. Naši klasici si jistě nepřáli, aby se na dlouhou dobu stali nechtíc brzdou rozvoje například hudebního umění. Noty jsou dobré k zapsání hudebního tématu, ale zároveň velice svazující všude tam, kde se jim přisuzuje větší úloha, než jakou mají. Tedy pobavit člověka, osvěžit ducha. Ducha, který se vyvíjí v každém z nás. Učíme se zpaměti dlouhé texty, dlouhé skladby, abychom tak pod rouškou práce a procvičování ubírali místo těm vlastním notám a textům, které přichází ze srdce a nikoliv ze zaprášených archivů. Nejen v umění se stáváme pouze interprety cizího poznání, cizího vnímání, které při nekonečném opakování utlačuje naše vlastní poznání a schopnost tvorby.

Jsme generace interpretů nevlastních myšlenek a nápadů, protože nám kdosi říká, že právě ony, ty obecně uctívané jsou něčím, co vede k našemu vlastnímu duchovnímu rozvoji a štěstí, pravý opak je pravdou.

Pláčeme nad seriálovými hrdiny a překračujeme trápící se. Věříme v televizní právo a spravedlnost, věříme v naše vládce, ale tím se vzdalujeme sami od sebe, neboť jsme to my, kdož bychom si měli vládnout a posoudit skutečné umění, skutečné hodnoty, které zacházejí na úbytě v odcizeném světě individuálního "štěstí", což je tak zcestná myšlenka jako suchá voda. Naše oči se učí vidět stejně, naše uši stejně slyšet, naše ústa stejně mluvit, jako těch, kdož se nad nás pod jakoukoliv záminkou povyšují a uzurpují si právo vést. Ale ani jedny oči na světě nevidí stejně, pokud o tom co vidí přemýšlí rozum (ten je kousek za očima)

a ani jedny ústa nemluví stejně, pokud mluví skutečně ze srdce (to je kousek pod krkem spíše vlevo). Necháváme se přetvářet na roboty, na dav, ale jsme lidé, každý jiný, ale stejné, trvalé hodnoty. Zatímco

dokončení uměleckého díla je uzavřením přístupu ducha. U stvoření člověka tímto působení Ducha teprve započalo a bude se nadále zvětšovat.

Hledejme proto stále nové a nové, abychom se nestali sochami nevlastních pocitů. Potěšme se z hotového díla, nechme s jím inspirovat, ale nehledejme v něm více, než v něm je. A není v něm nic. Bylo, či je v člověku, který jej tvořil a může probudit něco v nás. Tedy v nás to je. To umění. Socha může oživit naše pocity, ale naše pocity nikdy neoživí sochu. Až jednou půjdete parkem, nebo po náměstí, kde stojí krásná socha, plivněte na ní a potom se zamyslete nad tím, co jste udělali. Plivli jste na kámen. Plivnout na kámen ? Proč ne, od toho tady jsou. Ale uctívat ho ?

To je ta skutečná zvrácenost. Která ale přesvědčivě vypovídá o povrchnosti našeho vnímání, která už prostoupila snad všechny obory lidské činnosti.

Posuzujeme vnější efekty věcí, posuzujeme tváře a úsměvy, kravaty a saka, úspěšnost měřenou penězi a potom se nelze divit, že nám vládnou zločinci, úchylové a zloději. Po celá staletí jen poopravují technologii jejich činnosti, ale jinak se nemění vůbec nic. Protože jsme přistoupili na to, že jsme schopni subjektivními pocity rozpoznat, co je pro ostatní prospěšné a dobré a co zase ne, co je potřeba ze společnosti vymýtit. Je to stejně absurdní jako kdyby v mykologické poradně seděl místo zkušeného odborníka ochutnávač, který by řekl. : "Za tři dny si přijďte pro odpověď, jestli se ta houba dá jíst!" A na dosti podobném principu skutečně fungujeme. A nebezpečí je o to horší, že hrůzné následky uctívání člověka se mohou a také projevují třeba až po několika generacích. Co tedy ještě napsat k umění. Umění nemá s uctíváním nic společného, je jako nekonečná, nezastavující řeka, kterou jsme přehradili

jmény a díly "slavných" a tak se změnila v nehybné mrtvé rameno, protože to živé umění teče už úplně jinudy. Neprotéká katalogy znalců, ani obchody a aukcemi, ani zaplněnými stadióny, ale vnímavým lidským srdcem. A tak asi zklamu zneuznané umělce, protože zneuznaný umělec je stejný termín jako těhotný býk. Touha po slávě nemá s uměním nic společného. A touhu oslovit můžeme vždy naplnit a často u prvního člověka, kterého potkáme. Je to však pro umělce také těžká zkouška. Má-li totiž skutečně co sdělit, či spíše umí-li skutečně sdělit své prožitky a vjemy, aniž by je musel kořenit podle chutě nemyslícího davu toužícího po zvěčnění v mrtvém rameni řeky, kde se brodíme "slavnými" jmény, aniž bychom si uvědomovali, že nám už vůbec nic nového nepřinesou. Jen skepsi a nejistotu. Základní průšvih je podle mne v tom, že chceme předstihnout dokonalost Boží tvorby. Jistě je užitečné rozvíjet šikovnost uměleckou tvorbou, ale soutěžit se v tomto oboru prostě nedá, protože výkony nemají žádné přirozené znaky nutné pro souměřitelnost. A ještě hloupější je snaha o soutěžení s předlohou, modelem pro naše dílo, ať už je to skutečný model, nebo duchovní, inspirativní. Opravdu sami sebe nemůžeme překročit, stejně jako nemůžeme vylepšit přírodu, nebo pozměnit Boží zákony.

Vždy se tedy vrátím v zamyšlení k tomu, jak nebezpečné je chápat život jednotlivce jako konečný a přijímat takové učení, které zákonitě vede k chápání současné země jako prostoru pro experimenty, pro anorganické přetváření k obrazu člověka, nikoliv tedy jako dočasné bydliště, kde se smíme vzdělávat a připravovat na další etapy lidského vývoje. Jako místo pro diktatury šílených exhibicionistů, které společně a draze platíme nejen poškozeným zdravím, ale také utrpením a ukracováním života zde.

A naše přijímání těchto měřítek a pseudohodnot z nás činí společníky nezdravého života a podhoubí zvrácené civilizace.

 

 

Kapitola IX

Satan…

Satan, nebo-li Ďábel, otec zla je skutečnou existující duchovní bytostí.

Není to jen nějaký název , sourhnné označení všeho zlého. Je to politik, tedy demagog se vším všudy a co více, má ještě dočasnou moc nad tímto světem a nepřeberné množství prostředků jak zasahovat do našich životů.

Vidí daleko lépe a dále, než kdokoliv z lidí. Zná důvěrně Boží přikázání a zákony, stejně jako svůj neodvratný trest. Zná také lidské slabosti a využívá každého zaváhání. Do jeho kompetence spadají všechna světská království. Je nad lidské chápání a lidský rozum. Nabízí oslabující požitky, pocit moci, bohatství a rozděluje je. Není, jak se někdy domníváme větší a menší zlo, protože právě zločin má svého koordinátora a vládce.

Satan se často mistrně schovává za přitažlivé myšlenky, pro které se nadchne mnoho lidských srdcí a skrze své ctitele nabízí například právě takzvaně "spásné" ideologie a systémy, které slibují spokojenost, ale plodí válku a nenávist. Konspiruje člověka k tomu, aby se pozvedl nad jiné a může mu k tomu poskytnou prostředky. Ježíš Kristus jej však přemohl a Satan již nemá účast ani možnost ovlivnění věcí v nebi a Ráji, ale byl svržen na zem, kde sleduje, kterak se mu jedinému krátí čas a o to více svádí ke katastrofické, destruktivní činnosti. Dokáže svést i věrného člověka během chvíle na cestu zkázy.

Podařilo se mu zvrátit lidské myšlení a přeměnit žebříček hodnot. Podařilo se mu změnit význam a použití lidského slova. Bůh inspiruje člověka k boji se sebou samým, který vede k záchraně. Satan potom inspiruje člověka ke společnému boji "za lepší budoucnost", vede člověka do válek, kde umírají nevinní lidé a jejich utlačovatelé a vrazi se domnívají, že činí službu lidstvu. Ovšem boj Boha, Ducha je samozřejmě také duchovní boj o přežití v radosti, v jistotě záchrany, boj, ve kterém je nutné odhazovat, tak jak to jen jde vše co člověka zatěžuje a svazuje.

Vše co je marné a neživé. Každý máme oheň, ale rozpoznání, kdy náš oheň spaluje a kdy ohřívá a slouží, tomu se musíme učit, pokud nechceme mít vinu na neštěstí druhých. A zbraně spravedlivých jsou zbraně duchovní na ochranu života, útokem ničemných je potom ničení

těla a násilné prosazování dogmatických nauk. Není jiné cesty, než skrze Ducha jak dohlédnout konce mylných činů, jak posoudit vše co chceme učinit, vše na čem se podílíme dříve, než tak začneme činit.

Nikdo jiný nezná cestu života, než ten, kdo jí stvořil. A my sami nedohlédneme ani konce vlastních dnů na této zemi, natož perspektivy toho, kterého systému, světského vedení. Nestačíme plnit základní úkoly, zákony zdravého bytí a přitom si nakládáme na záda úkoly, které nejsou lidskými silami řešitelné. Utlačování mnohých nazýváme pomocí, přičemž té skutečné pomoci prvnímu člověku vedle nás, často nejsme schopni nebo ochotni.

A tak zatímco na zemi umírají ročně miliony dětí zbytečně hladem, létáme do vesmíru a přetváříme zemi na obrovské zbrojní skladiště a už nám to, což je nejhorší, ani nepřijde divné. Vždy se najde nějaký "vyšší" zájem ve jménu kterého sloužíme zlu, Dokonce jsme ochotni uvěřit i tak zvrácenému názoru, že nekonečné vyzbrojování je nutné pro mír. Přičemž je to tvrzení neobhajitelné a zcela protikladné. Velice často chodíme pracovat jen.., abychom ukojili vášeň zvrácených a vzali si svůj díl. Vlastní rodinu "zabezpečujeme" mnohdy službou za pokud možno co nejvyšší mzdu a plníme si vzorně své pracovní úkoly, aniž bychom přemýšleli co a pro koho vyrábíme, co svou "prací" způsobujeme. Myslím, je lepší jeden povaleč, než tisíc zaměstnanců zbrojního závodu a je lepší jedna prostitutka, než statisíce pracovníků tabákového průmyslu.

Každý asi ví, co může od prostitutky čekat, ale například od státní správy nikoliv.

 

Vezměme jenom naše lidské soudy, kde si koupíte právo za peníze, či se vyplatíte z trestu, již z tak zcela pochybených světských zákonů.

Jsme posádkou Titanicu, která se do poslední chvíle baví na potápějícím se stroji, s tím rozdílem, že zde na zemi je vždy čas na záchranu, vždy můžeme vystoupit z tohoto nechutného civilizačního kolotoče, který nás zbavuje svéprávnosti a soudnosti. Věříme v zhmotnění lidského snu, v lepší budoucnost, ve správné vedení společnosti a hledáme ideologii, ke které se přiklonit, měníme politické strany a stále nám nedochází, že je to jedna a tatáž blamáž. Znovu a znovu se necháváme zastupovat a vést pomatenci. Jedna změna systému střídá druhou, ale u kormidel zůstávají stále jedni, v samotném důsledku tedy jeden.

 

Revoluce je ryze individuální záležitostí, nikoliv kolektivní. Kolektivní může být jen teror. Vzpoura proti zvrácenému systému musí probíhat uvnitř člověka, protože je to jeho duchovní rozhodnutí, nepodílet se dál na systému věcí. Zaměňujeme pravdivé poznání s pesimismem. Vidím-li kolem sebe bezpráví a tupost, přece nebudu k tomu mlčet, abych nebral ostatním jejich iluze. Plané iluze jsou matkou smrti a nemají s vírou nic společného. Iluze jsou volební programy politických stran, které netouží po ničem jiném, než po uchopení moci. Dokážu pochopit vládu osvíceného krále spíše, než zcela nesmyslnou vládu "zastupitelských" orgánů. Přece není v lidských možnostech, aby politik znal více, než několik desítek svých voličů a přece získá falešnými sliby hlasů mnohem více.

Za mocenskými systémy jsou jen schovány, a to velice dobře, skupinové zájmy mafií a ekonomických, či vojenských klanů. Jediný přínosný boj o moc, je boj člověka, aby měl moc sám nad sebou, nad svým konáním. Všude tam, kde se bojuje takzvaně společně pod pláštěm "boje za mír" (unikátní termín) vzniká fašismus a hysterie, která dříve, či později rozpoutá válečný konflikt, nebo občanskou válku, která má také mnohem skrytější prostředky než zbraně.

Koho se jednou budeme dovolávat, až přijde naše hodina? Prezidenta, nebo premiéra, či si snad pozveme na pomoc armádu, kterou jsme si vyzbrojili ?

Budeme volat po vysvobození, po úlevě a tu opravdu může přinést jen Bůh.

A proto myslím, si Bůh přeje, aby byl uctíván. Abychom neuctívali falešné proroky a šílené diktátory, abychom neuctívali peníze a neživé věci. Bůh si nepřeje, abychom uctívali pomíjitelné, ale naopak vzývali nepomíjitelné. Sláva člověka je samolibost, sláva Boha je zodpovědnost a život v každém z nás. Pokud skutečně budeme uctívat Boha, tedy život, potom se nebudeme vyvražďovat a nenávidět pro rozdílné názory, majetky a talenty, či zdraví nebo krásu. Nebudeme podporovat zlo.

Nebudeme mít touhu trestat a mstít se, ale skutečně odpouštět.

Potom se nebudeme cítit ochuzeni, ale bohatí, nesmírně bohatí v Bohu, který nám na rozdíl například od pana Lenina, dá skutečně podle našich potřeb, protože naše potřeby zná a také naše nemoci, neduhy a ví jak a čím je vyléčí a má tuto nadpřirozenou schopnost se kterou také založil vesmír a dal život nám všem.

Miliony politiků ztroskotaly a s nimi jejich věřící, ale není jediný případ, kdy by zalhal nebo zklamal Bůh. A co teprve až se dovrší Boží záměr, který jistě není pozdržován Bohem z jiného důvodu, než ze spravedlivého očekávání na posledního člověka, aby nebyl ochuzen, ten poslední, který se má narodit ze staré země.

Ale kdo z nás nemiluje život, ale naopak jen sám sebe, ten si skutečně nedokáže představit spravedlivý a zdravý svět, protože by v něm těžko hledal uspokojení, které zde nachází v bohatství, fanatismu, iluzi pokrytectví a kariéře. Ten, kdo miluje život jistě chápe, že je ve štěstí druhých, v jejich zdraví a spokojenosti a tedy může každý den, každou chvilku něco udělat pro druhého, pomoci mu. Ale pro koho se zdá ponižující pomáhat jen jednomu, či toho vůbec není schopen a přeceňuje vlastní schopnosti, takový bezohledně poleze po žebříčku kariéry, aby nepomohl ani tomu jednomu, ale naopak způsobil mnoho pádů a neštěstí. To jsou právě politici se svými stranami. On opravdu skutečnou silou je pracující lid, prostě lidé, ale je jim to donekonečna vymýváno z hlav, aby poslouchali jako tupci krasomluvy a příkazy samospasitelné šlechty, nezodpovědných lidí, kteří se staví na odiv u svých koryt a pořádají vlastní oslavy a ovace. Chráněni poslaneckou imunitou, armádou a státní správou křičí o rovnosti pro všechny, ale pro jistotu ani nepodléhají zákonům, které sami schvalují, protože vidí pod pokličku zákonodárné kuchyně a jistě by nechtěli ochutnat ze svých výtvorů. Ale jejich vláda

stojí naší účastí. Na našem uctívání těchto lidí, kteří nalezli zalíbení v televizních projevech, tučných kontech, lesklých kravatách a pravidelných žranicích a přehlídkách, v podivném snu, kterak lidskými silami zachránit dnešní svět.

Nejsem žádný anarchista, ani přesně nevím, kdo to vlastně anarchista je, ale myslím, že jediná možnost, jak svrhnout zbloudilou moc je přestat jí sloužit, nikoliv organizovat jakýkoliv převrat. Stačí jen nepodporovat zločin a falešné sliby, iluze. Stačí poukazovat na pravdivý obraz společnosti, odklonit se od vlastních zájmů, osvobodit se. Potom by se politikové museli naučit žonglovat místo slovy alespoň s míčky, aby jim lidé hodili něco peněz do klobouku. Ale to se samozřejmě nestane, protože by to bylo příliš kruté zrcadlo pro nás pro všechny, kteří se domníváme, že jsme čestnými lidmi. Potom by se zcela jasně ukázalo, že právě ten dav, tedy my, že právě každý kdo přihlíží bezpráví a diskriminaci je základním kamenem zvrácené světské moci.

Tedy pilířem Satanova dočasného království. Nezní to dvakrát příjemně, ale něco na tom bude.

Je jistě mnoho nauk, které vedou k toleranci a osobnímu klidu, harmonii, ale opravdu jediná, která vede také za hranici viditelného a pomáhá nejen jejímu vyznavači, ale také jeho blízkým, přátelům a to je pravá víra. Myslím, že nechodí moc po slavnostech a shromážděních, ale prochází k srdci každého z nás, které smí otevřít nepopsatelnému Království Ducha. A je oslavena v každém skutku, kdy vykonáme cokoliv pro druhého, protože jak říká Ježíš, " Cokoliv uděláte tomu nejmenšímu v mém Království, jako byste učinili i mě. " Není třeba se bát, že by jediná myšlenka, jediná rada srdce zůstala v skrytu, ale naopak budou zjeveny, aby každý viděl skutečnou pravdu. A každý bude za své skutky, a tedy i ty, které nemohl prosadit v tomto světě, odměněn. Asi bude ale moudré se učit naslouchat druhému a pomáhat mu v tom, co skutečně potřebuje. Nikoliv mu jeho potřeby a místo ve společnosti určovat. To nám nikdo zakázat nemůže a to je asi také základem tolerance a lásky, která s přibývajícím, či spíše ubývajícím časem se z lidských srdcí vytrácí a je dobře ji znovu a znovu hledat. Abychom nedopadli jako kovář v jedné vesnici, kde už lidé nemohli orat, protože přestal dělat svou práci a říkal jim "Zvolte mne starostou, protože jsem přišel na způsob jak okovat všechny koně ve vesnici bez použití železa. " Nebo jako lékař, který přestal léčit nemocné, protože byl zaneprázdněn hledáním zázračného elixíru, který zbaví neduhů všechny obyvatele země. Je totiž krásné snít a oddávat se představám, ale je nutné rozpoznat hranici mezi snem a bytím, protože jinak se staneme zajatci vlastních představ, pro které neuvidíme potřebné věci. Vezměme si jenom dnešní způsob výchovy mladých lidí.

To je skutečná debilita, co všechno nám ve škole cpou do hlavy.

Známe letopočet každé větší bitvy, jména úchylných diktátorů a vrahů, včetně jejich životopisů. Zatěžujeme se učením nesmyslných nauk. Od mala jsme většinou učeni posuzovat vše podle vnějších znaků. Známkou úspěšnosti je povětšinou materiální bohatství, které člověka tolik vzdaluje od štěstí a poznání.

Peníze neosvobozují, ale svazují a zneklidňují, a to všude tam, kde přestanou sloužit, ale začnou panovat. Tedy všude tam, kde člověk shromažďuje více, než potřebuje ke spokojenému životu, čímž nechci popřít rozdílnost těchto potřeb. Sebekrásnější dům bez lásky je ruinou. Ale to skutečně neříkám nic nového, o těchto tématech už bylo popsáno mnoho stránek a hodně lidí bude možná s tímto zamyšlením souhlasit. Vždyť už dva tisíce let máme mravní kodex, Nový Zákon, který zcela přesně říká co máme dělat, abychom nalezli štěstí a věčný život, lásku. Proč jej tedy nedodržujeme ? Proč často nejsme schopni naslouchat tomu hlavnímu přikázání, abychom milovali bližního jako sebe sama ?

Kolik z nás by zaskočil příchod Božího Království.

Kolik milionů lidí by bylo nešťastných, protože by skončil jejich sen o smrti, o bohatství, o moci o jejich vícecennosti . Žijeme ve zkratkovitém nesrozumitelném, rozpadajícím se světě a asi je dobře se znovu a znovu ptát sebe sama, co mě učiní šťastným ?

Nikdy nebude nalezena spravedlnost v tomto světě, protože vše co je rovné a spravedlivé tento svět nenávidí a potlačuje. Nikdy také člověk nebude vytržen ze svých duchovních kořenů, jen se bude zbavovat zlých návyků, které jsme postupně na sebe nechali naroubovat. A čím později upustíme od falešných hodnot, tím to bude pro nás bolestivější, tím více se budeme cítit zraněni, když nám bude odebráno vše co nás zatěžuje, pokud v tom nacházíme

své potěšení a zálibu. Pravda zboří všechny falešné zákony,

zboří také falešný systém hodnot, systém věcí a každý kdo v něj uvěřil přijde o mnoho a bude znovu jako malé dítě hledat své hračky, které povýšil nad věci živé. Ale naše hračky, hračky dospělých jsou rozdílné, protože při naší hře pustošíme a ničíme, přičemž se mnohdy domníváme, že naopak přispíváme pokroku a lepšímu životu. Je dobré rozpoznávat mezi bojem za vlastní pohodlí a majetek, abychom "spravedlivě" rozlíceni jen nenahradili místa těch, kteří odejdou s prvním závanem větru, kultovní místa uctívání, místa v Satanově království, které brzy odejde.

 

 

Kapitola X.

Smrt ?

 

Asi každý z nás se už setkal s úmrtím někoho ze svých přátel, ze své rodiny, za více, či méně tragických okolností. Ale kdo z nás, se už setkal z vlastní smrtí? Ta nemá nic společného se světlými tunely, ani s možností

nadosobního vnímání, ke které ve vyhrocených situacích dochází. To vše je součástí života. Vše, co jakýmkoliv způsobem vnímáme je životné a smrti vzdálené, tedy sami smrt nemůžeme vnímat. Vnímat můžeme pouze bolest a trápení, kdy potom ve vyhrocených situacích voláme po smrti jako po vysvobození a to je veliká mýlka. Smrt ještě nikdy nikomu nepomohla. Smrt je mzda hříchu, kterou nejsme schopni zaplatit a proto ji za nás, za všechny zaplatil Bůh. Smrt není mzda života, ale jeho největší nepřítel.

Smrt nikdy nebyla a ani není Božím záměrem jako jakési pseudovysvobození od trápení, či neutěšeného stáří. Mnozí z nás smrti vůbec nepodléhají, naopak každý, kdo věří v Lásku, v Ježíše Krista smrti vůbec neokusí a přejde rovnou do věčného života. Tu možnost máme naprosto všichni, bez rozdílu.

 

Mnoho světských nauk chápe smrt jako konec existence člověka a podle toho také staví své absurdní nazírání na svět. Protože takovéto bludné nauky jsou nejlepší podporou ničemnosti. Více, či méně upravené a uhlazené heslo

"Po nás potopa" je skutečnou mýlkou. Potopa už tady jednou byla. Smrt byla ustanovena jako trest za hřích proti životu, aby nebyl ohrožen Boží záměr. Aby Strom věčného života zůstal pod ochranou před lidmi dokud nesvlékneme nenávist a řevnivost, dokud si každý i ten poslední neuvědomí, že jsme stvořeni k životu věčnému, k věčné radosti a potěšení, k věčnému vývoji a neustálému hladu po životě, který nikdy nebude ukojen a nikdy nebude ustrnulý, ale stále bude přinášet nové, objevné plody a uspokojovat každého z nás.

Mnozí z nás si to asi nedokážeme vůbec představit, zatíženi starostmi a občasným, či větším trápením. Zatížení věčným sháněním něčeho, zatíženi zcestnou snahou přežít vlastním dílem, či ve vlastních dětech.

Život je od Boha a z Boha a nikomu, kdo o něj stojí nebude odebrán.

Naopak všichni lidé budou Bohem vzkříšeni, aby mohli nezatíženi starostmi najít skutečné poklady života, které už nebude možno ohrozit ani zvrátit z kořene. Ve smrt věří jen lidé ochuzení ať již vlastní, či nevlastní vinou, lidé, kteří ještě neokusili poznání Boha, života samého. Myslím si, že každý, až jednou najde nebo mu bude ozřejmeno tajemství věčného života skutečně rychle zapomene na vše, co k němu nepatří. Budou nám zjevena tajemství vlastních srdcí do kterých neumíme nazírat. Bude nám dáno do užívání nekonečné Boží království. Vše dřívější a neživé pomine a přijde čas míru a oslavování Vítězství. Neviditelné věci budou viditelné a pomíjitelné tělo bude nepomíjitelné. Nemoc se promění ve zdraví a sílu a nebude rozdílu v kráse ani důležitosti, aniž by ubyla rozmanitost.

Trápení se promění v hluboké nekončící štěstí. Matematici zapomenou počítat a složité výzkumy se prokáží jako blátivá tůň marnosti. A uctívaní z tohoto světa zapomenou na své obrazy a věcí zlých nebude připomínáno a nové již nevstoupí do srdce.

A matky už nebudou plakat nad svými dětmi, aniž by kdokoliv byl ohrožen.

V mnoha nejrůznějších až podivných knihách jsem čítal o lidských představách ráje, jako by snad ani nebylo psáno "Co lidské oko nevidělo a lidské ucho neslyšelo a ještě mnohem více je pro Vás připraveno v Božím Království. "

 

Zpravidla je Ráj vykreslován jako souhrn všeho pěkného co je zde na zemi k vidění a prožití. Ale přece ani jeden z nás nemá ve světě dvojníka a tužby našich srdcí jsou často skryty i před námi samotnými.

Jeden vykreslí ráj jako nekonečnou řadu radovánek. Ale radost každého z nás je jiná ve společném ráji. Asi smíme zatím vědět jen to co v ráji nebude tedy - smrt, bolest, trápení, nedostatek, strach, úzkost, války,

 

diskriminace, ani povýšení ani ponížení. Myslím, že přijdou zcela jiné požitky než které nás provází v tomto světě a ty které budou převzaty budou změněny a naplněny, aby nemohly ustrnout, aby byla naše chuť stále živá a naše lačnost, aby byla stále znovu a znovu ukojována.

Každý z nás si Ráj představuje po svém a to je dobře. Ale málokdo z nás hledá skutečnou cestu do ráje a to je méně povzbudivé. Nehledejme jen odpočinutí tam, kde budeme mít sílu na rozdávání a zcela novou duchovní i tělesnou svěžest. Tam, kde nebudeme omezení nemocí ani v uvažování, kde nás nikdo nebude omezovat v tvorbě, legraci, v zábavě a radosti. Nepřinášejme svá trápení k smrti, aby nás od nich osvobodila, ale skutečně hledejme Ježíše Krista, který smrt dávno přemohl, aby skrze něj jsme všichni bez rozdílu směli do brány Království vejít. Přenechme nadlidské starosti Bohu a nezpůsobujme si starosti v hledání chvilkové úlevy, nebo materiálního zajištění, vždyť se smíme přihlásit o mnohem více. Smíme se přihlásit o naše mrtvé i živé, smíme se přihlásit k našemu podílu na věčném životě.

Nenechme se unášet ani sny a vidinami, které vedou člověka z cesty a prudký bývá pád, když se představa rozplyne, kdykoliv, kdybychom chtěli postavit do ráje naše pozemská těla a z nich vzniklá učení.

Vždyť i těla těch, kteří se zde na zemi dočkají příchodu Ježíše Krista budou přeměněna. Nebojme se, Bůh má dobrou paměť a sílu ke vzkříšení tak, abychom vstávali obnoveni k radosti

 

a nevraceli se více do starého života. Dost na jeho trápení.

Skutečné bydlení máme zajištěno dříve, než jsme přišli na tento svět a v mnoha proroctvích oznámeno a v Ježíši naplněno. Berme dobré ovoce z tohoto světa, ale neulpívejme na něm. Radujme se a veselme, ale je dobré vědět kam směřují naše kroky. A je to nutné vědět tak, abychom mohli vychovávat děti i sami sebe. Naše kroky směřují k věčnému životu, ale jen jedna cesta do něj skutečně vede a jediná je pravá. Je úzká a přitom stačí pro všechny. Není-li nejtěsnější bránou brána našeho vlastního těla do kterého musíme srdcem přijmout lásku, abychom skrze ni směli vejít do království Božího. Naše srdce mnohdy utrápené nevolá vždy po lásce, ale láska vždy volá do našeho srdce, aby tam směla přebývat. Bůh je láska. Každý, kdo se stydí si sám před sebou přiznat, že touží po lásce, po věčném a radostném životě pro sebe a své přátelé těžko hledá štěstí.

Byť je i ducha velkorysého a řekne-si " Mé štěstí je ve štěstí mých blízkých, mé rodiny. " Takový ale nemusí mít víru. Protože jinak by věděl, že pokud sám nepřijímá, nemá z čeho dávat. A nebo má víru, ale neví o ní.

Kdo věří ve vítězství smrti, nemůže sloužit životu.

Co může který přítel, či rodič udělat více, než se starat o své blízké a pomáhat jim, ale jak dlouho ? A jak mohu vychovávat někoho k lásce, když sám věřím ve vlastní smrt. Zda-li svým blízkým přeji jen tak málo radosti a potěšení, které smíme nalézat v tomto světě. Přece nemůžeme učit, že odměnou za příkladný život je smrt. Nebo snad jeho délka. Jako ostrý meč může proniknout úmrtí k nejmladšímu z mých blízkých ve válce nebo nemoci a co potom řeknu sám sobě. Jaká je tedy spravedlnost ?

Kolik vášnivých a marnotratných se dožije devadesáti let a kolik dětí zemře v nemoci, či dokonce hladem.

Takzvaný humanismus plodí ty nejnebezpečnější nauky, které trvale přetváří naše myšlení a jsou u zrodu válek a ničení. Protože přináší argumenty těm, kteří říkají - kde je Bůh ? Kde je spravedlnost ?

Proč mají naše děti platit daň za naše podivínství ? Ano, platí a zde je tedy Boží spravedlnost. V nastolení nového systému, do kterého budou všichni, kteří byli člověkem, či nemocí ukráceni, vzkříšeni.

Narození člověka přece není jízda vlakem, kde průvodčí říká, chovej se slušně ať ve zdraví dojedeš na konečnou, můžeš chodit na záchod, do umývárny, do jídelního vozu, ale počítej s tím, že v poslední stanici tě vynesou nohama napřed. Jaká potom asi může být radost cestujících, jaké vztahy mezi nimi a vůbec nálada ve vlaku.

 

Jak můžeme vést děti k radosti, vychovávat a přitom je připravovat na jejich vlastní smrt. Vždyť je to úplná zvrácenost. Zvrácenost, která plodí další zvrácenosti a do sedla vyzvedá pomatence a zločince. Zda-li je skutečně život vězením, kde máme šanci prožít nejvíce osmdesát, sto let ?

Přistoupili jsme na tyto nauky a tak sklízíme plody své činnosti. Veškerá nařízení a zákony upravujeme konečnosti bytí člověka. Potom je zločinnost nazývaná skromností a skromnost hloupostí. Pustím-li dítě do zahrady a řeknu mu " Běž si hrát do s ostatními. Máš pět minut na to, aby sis natrhal ovoce a najedl se, . " K čemu to povede ?

Děti se začnou prát, jedni lační, druzí přesycení a všichni ve strachu před časem, který je ukrátí. A co teprve smrt o které mnohdy učíme, že jim vezme vše co mají, vnímání, lásku, zdraví....Jak můžeme hovořit o rovnosti v konečném světě ? Ve světě zběsilého soutěžení a marnosti. Vezměme rekordmana na sto metrů v běhu. Jeho jméno je zapsáno v listině slavných. A řekněme mu v jeho šedesáti letech ať potvrdí svůj rekord, jinak, že nebude platný. Děti ho hravě předběhnou do cíle a kdo jim zodpoví otázku

" Tak tohle je ten Váš nejlepší běžec, po kterém se jmenuje celý stadión ? "

A kde je rekord a slavné jméno… ?

Nebo je zavedeme k pomníku slavného vojevůdce a řekneme:

" Tenhle osvobodil náš stát od útlaku ? " A děti se zeptají:

" Vždyť je zde nadále útlak a bezpráví a kolik lidí ten váš vojevůdce zabil ? "

Copak není vrah každý, kdo zabije a nechá zabíjet ? Zda-li lepší život druhých vede skrze zabíjení prvých ? Čemu všemu věříme a co všechno oslavujeme, to je opravdu na pováženou. Zda-li zvěčňuje pomník nebo fotografie ? Ani jeden z nás nemůže být zvěčněn ve svých skutcích, ale skutky každého z nás se nás mohou zastat, až podle nich budeme Bohem posuzováni. A jak by to dopadlo, kdyby náš společný hřích nevykoupil vlastní krví Boží syn Ježíš ? Špatně. Bůh ve své spravedlivosti vše sleduje a řídí, ale protože nám dal svobodu a Zákon, nemůže jej také sám porušit a tak se trápí s trápícími a pomáhá všude , kde to jenom jde. Ale hlavně je to On, který svou mocí vzkřísí všechny zemřelé a napraví skutky, které mu připisujeme, i když je činíme sami ve své vzpouře proti životu. Je to Bůh, který nás převede skrze všechna úskalí do Nového života.

Jenže žádný kantor nemůže učit to, co nemá v srdci, protože slovo musí být oživeno duchem. Nemůžeme oživit slova teoriemi a vizemi, fantasmagorickými plány a naukami, to jsou slova neživá, samoúčelná, která nevyřčena by posloužila lépe. Trápení a bolesti se bojí snad každý rozumný člověk. Ten, kdo se bojí trápení a smrti a věří v lásku, život, působí dobré skutky. A ten, kdo hájí vlastní zdraví, jen aby co nejlépe dožil do příchodu smrti působí více zla, než smrt sama, protože smrt sama už je poražena a je jenom strašákem těch, kteří věří ve svou neomylnost a nadřazenost, kteří jsou ochotni uvěřit, že vysvobození přichází ve tmě a přináší věčné bezvědomí. To děláme všichni, kteří se stydíme za své špatné skutky, ale ještě se od nich nedokážeme odtrhnout. Těžko pak nalézáme a upevňujeme svou víru, protože špatné skutky a pomýlení neunesou pravdu, tak se nám lehce může stát, že žijeme ve lži, tedy v nepřátelství se skutečným životem. Vymýšlíme mu hranice, abychom zakryli zbloudilost a nejistotu

 

vlastních srdcí a věřím, že dočasnou neochotu přijmout autoritu lásky, tedy vzájemné pomoci. Cílevědomě potom tak činí ti, kteří vzdali boj o pravdu a jsou přesvědčeni o vlastní dokonalosti, sebe sama chápou jako idol pro své okolí. Navenek chtějí zůstat bez poskvrny ověšeni slávou a uznáním za zásluhy, které však nevedou k lepší budoucnosti, ale k neutěšené současnosti a snižují obranu všech, kteří věří lidskému systému věcí. Místo, abychom kypřili zdravou půdu myšlenkám ostatních, vnucujeme jim myšlenky a zásady své, které chápeme jako moudré a samospasitelné.

 

Uctíváme tedy smrt a věci pomíjející, aby naše zem chřadla a naše srdce osiřela. Snažíme se vtěsnat život do naší fantazie a přisoudit mu úlohu snu, po kterém přijde věčné bezvědomí (Jaká to úleva ??).

Ale je to naštěstí obráceně, protože probuzení, ať už přijde zde nebo při vzkříšení přinese mnoho štěstí a radosti všem, kteří hledají trvalé štěstí a lásku, aniž by se snažili proměnit věčnost v krátkou chvíli a světlo v tmu. A skrze odpuštění našich hříchů Ježíšem Kristem přinese radost úplně všem bez jakéhokoliv rozdílu, protože všichni jsme stvořeni k věčnému životu a lásce. Jen si to někdy děláme těžší. Ale co je asi nejhůře, někdy to děláme těžší také lidem kolem nás, třeba i vlastním dětem, kdykoliv si nedokážeme přiznat vlastní chyby a místo na vlastním poznání stavíme na zcestných pravidlech civilizace, na pravidlech takzvaných tržních principů, podle kterých je člověk stroj na vytváření hodnot a nikoliv hodnota sama. Stroj, který se dříve či později porouchá nebo opotřebuje k smrti. Podle toho také vypadá současný svět a budeme-li se snažit ho zachránit společně pod vedením lidského rozumu, budeme mít podíl na jeho pádu. Budeme-li se snažit zachránit každý sám sebe, potom myslím máme nekonečnou šanci pomáhat i svým blízkým a postupně ze sebe odhazovat všechny strachy a stresy, nacházet klid a skutečné Království Ducha ve svém srdci, klid, který si dovolím přirovnat ke křišťálovému jezeru na jehož břeh směřujeme.

 

PODOBENSTVÍ

 

 

 

To máte jako když jsou vedle sebe dvě jezera a mezi

nimi vysoká, strmá hora. V jednom je kalná voda a lidé

 

se tam všelijak válí přez sebe, ale pravidelně tam kdosi

hodí kus jídla a pití. V tom druhém je křišťálově čistá

voda, spousta ryb a živočichů a mnohem více místa,

přitom jen dvanáct lidí.

 

A doléhá tam křik z vedlejšího jezera, kde už se v tom

bahně nedá ani pořádně dýchat a tak jen ti silnější tam

 

přežívají.

Až jeden našel odvahu a přelezl tu horu, aniž by věděl,

že je za ní také jezero. Byl velmi nemocný a už mu to tak

nějak začínalo být všechno jedno. Stejně si ho nikdo

nevšímal a tak se zapřel a v té bolesti, na konci sil,

 

tu horu přelezl.

 

 

A teď tam našel tu pohodu a ten klid.

Tak se rozkřičel na těch dvanáct mužů:

 

 

" No vy jste pěkný syčáci.., vy si tady plavete, jezero jako

moře, voda čistá, lidí by se sem vešli všichni a přitom

my tam v tom našem krcálku si čůráme na záda. "

 

 

A že měl dobré srdce hned chtěl jít pro ostatní.

 

 

" Hele nechoď tam, jim nepomůžeš. Tady se můžeš

vyprat a žít tady s námi a volat na ty z druhé strany,

 

jako to děláme i my, " řekl jeden z toho čistého jezera.

 

 

A příchozí opáčil.

"Tak já tam zaběhnu pro ostatní, ať jdou sem !"

A druhý řekl:

"To právě nejde. Ale můžeš to zkusit. Sám se znovu

ušpiníš, a oni Ti neuvěří, že tady to jezero je a ještě

Ti dají přes hubu. "

 

 

A ten příchozí se ptá:.

"A to Vás to tady těší, když tam na druhé straně za tou

velkou horou se tam bahníme v té špinavé vodě. To

jste pěkní sobci!!"

……..A už chtěl běžet zpátky, když další, třetí mu říká:

 

"Za jakou horou ?"

 

A ten příchozí se otočil a úžasem na pět minut zkoprněl.

Hora ta tam a kousek vedle (protože hora byla sice

vysoká, ale štíhlá) vidí na to bahnité jezero,

dokonce poznal mladšího bráchu jak tam krauluje i spoustu

 

přátel, ale většinou už byli tak umazaní, že je ani

nezavolal jménem, protože si nebyl jistý.

Tak se tam pro ně rozběhl, ale .....!!! BUM !!!

Dal si strašně do hlavy o něco tvrdého jako skála.

 

A přišel zase k těm v tom čistém jezeře, držel se za tu

bolavou hlavu (Přitom už ho ani nenapadlo, že přes

horu lezl s horšími nemocemi) a hned zpustil.

 

"Vždyť ta hora tam pořád je, akorát z téhle strany je

průhledná. "

 

" No to tedy jo, " řekl mu čtvrtý a pátý dodal

" Odjakživa !".

 

 

A on takovej to byl dobrosrdečnej hříšník říká.

 

 

" Tak já to přelezu zpátky a přivedu je sem. "

A šestý mu říká:

" Tak to tam tedy budeš první ! "

A sedmý dodává:

 

" A nebudeš už mít koho převádět a sám se akorát

uslintáš a bude Ti smutno. "

 

 

Příchozí se zamyslel….:

 

 

" Takže tu horu má každej v sobě. "

 

" Ona to není hora, on to je kámen!"

Povídá mu ten osmý a devátý jej doplnil:

 

" On to je kámen, který prostě musíš vyndat sám ze

svého srdce a aby to nebylo tak lehký, tak ho

 

nemůžeš zahodit jen tak někam, aby o něj někdo

zakopl, ale musíš najít místo kam patří. Šutrů je

málo a jsou vzácný !

 

Ale jeden jako druhej, akorát když odložíš velkej,

tak se víc uleví. "

 

 

A ten chlap tam na ně kouká. Takový velký jezero a

jen dvanáct chlapů tam a tak chytrý, navíc v pohodě,

zdraví, spokojení, až by to jednoho naštvalo. Něco se v

něm hnulo, protože měl dřív nějaké komplexy

méněcennosti. Teď se to v něm všechno tak uvolnilo,

 

že se znovu zeptal:

 

 

" A ani jeden ten kámen není zbytečnej ?"

 

 

A desátý říká.

 

 

" To ti říkám, že není. Ty jsou spočítaný do

posledního, kdyby se tu nesešly...

 

 

A jedenáctý říká

 

"Ani na to nechceme myslet, protože se to nestane. "

 

 

A ten přilezlej chlap, jako by na chvilku zapomněl na

ty před ním..:

 

 

" A ten můj kámen už je poslední ?

Nebo ještě jdou za mnou s dalšíma šutrama? "

 

 

A ten dvanáctý říká tomu jedenáctému.

 

 

" Zase jeden co si myslí, že ten jeho kámen

je právě ten poslední, kterej to všechno vyřeší !"

 

 

A ten jedenáctý říká tomu desátému.

 

 

" Ještě, že jsme ten poslední kámen dali jako první,

jinak v tom byl pěknej zmatek a nepořádek. "

 

A ten desátý tomu devátému

 

" To jo. "

 

A ten devátý tomu osmému

 

 

" A ještě , že si pamatuji jejich jména, abych je sem

zavolal ! "

 

 

A ten sedmý říká

 

 

" Mě vynechte, já tady v podstatě ještě nejsem.

 

 

A ten příchozí se ptá:

" Co to máte mezi sebou za tajnosti ?!

 

 

A ten šestý mu říká.

" To se dozvíš až budeš pátý. "

 

" A kdy budu pátý ? "

 

 

Zeptá se příchozí a je mu krásně, přestože ještě

ničemu nerozumí, ale těší se na to, až bude rozumět

a radovat se a dovádět.

A ten pátý se blaženě usmívá a říká

 

 

" Zase je o mě řeč ?"

 

 

A čtvrtý se otočil na třetího.

 

 

" Hele dvanáctej jde napřed ! "

 

 

A všichni se otočili na tu zdravou krajinu a sledují

dvanáctého jak vychází na břeh a kráčí k Ráji.

 

 

A třetí se otočil na druhého a říká.

 

 

" Hele řekni mu to !"

 

A ten druhý se otočil na toho nově přišlého a

řekl mu:

" Jsi první ! "

 

 

 

…… pocit toho člověka nelze popsat ani minout !

 

 

A co teprve dál......?