KONEC

Ve státě, kde je kdokoliv nespravedlivě ve vězení, je pro
spravedlivého člověka jediným přijatelným místem vězení.
Henry David Thoreau

Předsedovi
přípravného výboru
K 231 Ústřední přípravný výbor
K 231, Praha

Vážený příteli,
jak víš z denního zpravodajství, bylo nám 5. září oznámeno, že ministerstvo vnitra neschvaluje předložený návrh stanov pro K 231, protože úkoly, jež jsme vytýčili jako poslání klubu, budou do důsledku plněny státními orgány za součinnosti rehabilitačních komisí zřízených při Svazu protifašistických bojovníků a orgánů Národní fronty. (Výměr č. j. MV III/3, 1101/68).
V důsledku toho ztrácí oprávnění k další činnosti Ústřední přípravný výbor i přípravné výbory v krajích, okresech a místech.
Na základě této skutečnosti Tě žádáme, abys zastavil jakoukoliv činnost klubu v místě své působnosti a postaral se do 19. září tohoto roku o likvidaci eventuelních závazků vyplývajících z minulé činnosti. Zároveň považujeme za vhodné, abys o likvidaci klubu informoval zástupce lidové správy.
V duchu dřívějších jednání a v souladu s citovaným výměrem vyzýváme všechny, na něž se vztahuje rehabilitační zákon, aby se napříště obraceli na rehabilitační poradny SPB, které mají k této činnosti plnou podporu státních orgánů a porady i právní zastoupení budou poskytovat bezplatně.
Děkujeme Tobě a všem ostatním za iniciativu i práci pro lidi v minulosti tak těžce postižené a s přátelským pozdravem Ti posíláme přání všeho dobrého dnes i v budoucnosti.

Radovan PROCHÁZKA v. r.
organizační referent
ústředního přípravného výboru

K 231 Karel Nigrín v. r.
předseda

V Praze dne 6. září 1968

ZNOVU V PODEZŘENÍ
... K-231 je ovšem pouze část společnosti a nezávisí na něm, kolik prostoru k působení bude mít. Může být ignorován úřady i tiskem, může být potlačován a může být také likvidován.
Potom však zmizí víc než jenom jedna z organizací, vzniklých během národního jara 68. Osud K-231 se stal osudem československé demokracie.
LITERÁRNÍ LISTY Č. 18, 27. 6. 1968

O. Rambousek, L. Gruber
Místo poznámek a vysvětlivek

MÍSTO POZNÁMEK A VYSVĚTLIVEK

"Zpráva" je vlastně část archivu dokumentační komise ÚV K-231, jak narůstal, byl podchycen a registrován. Snažili jsme se o co nejvěrnější podobnost s originály, většinou psanými na stroji. Úprava dokumentů, jejich sloh, případné chyby byly ponechány. V zájmu snadnějšího čtení byla tam, kde jsme to pokládali za nutné, upravena interpunkce. Všechny texty, které nejsou původními dokumenty zaslanými Dokumentační komisi K-231, jsou v knize vysázeny kurzívou.
Musíme zdůraznit, že původní dokumenty jeden každý ze svědků poslal naší komisi s plným vědomím, že budou předloženy rehabilitačním soudům nebo vyšetřovacím komisím ministerstva vnitra nebo spravedlnosti.
Původně jsme chtěli Zprávu doprovodit vysvětlivkami nebo odborným rozborem. Pak jsme došli k názoru, že bude lépe, budeme-li se svědky prostě konfrontovat pachatele a jejich přisluhovače v komentářích, článcích, kritikách a stranických nebo vládních dokumentech, jak se objevily v tisku doma v posledních třech letech. Jejich snaha po rehabilitaci Sboru, nepodložená pražádným veřejnosti přístupným šetřením, dokumenty nebo konfrontacemi, jeví se ve světle výpovědí této knihy ještě vypukleji.
Ti, kteří listují knihou, aby nalezli svědectví nějakého Slováka nebo Slovenky, budou zklamáni. Není to způsobeno tím, že by snad Slováci týráni a mučeni nebyli, ale prostým faktem, že na jaře 1968 byla na Slovensku ustavena "Spoločnosť pre ľudské práva", která sdružovala politické vězně na Slovensku a měla svou vlastní organizační strukturu a vlastní archiv, který nemáme k dispozici. Proto jsme mohli uveřejnit svědectví jen o činnosti StB a SNV v Čechách a na Moravě.
Aby tento dokument mohl být vůbec otištěn, bylo zapotřebí mnoho odvahy, úsilí, času i prostředků mnoha lidí oddaných naší myšlence. Někteří z nich ani naší řeči nemluví, jsou příslušníky jiných států. Prostě jen s námi sympatizují. O to větší jim patří dík.
Upřímně děkujeme všem, kteří stovky dokumentů proměnili v útlé roličky filmového materiálu, kteří malou krabičku s tak závažným obsahem ukrývali, přenášeli přes hranice států i kontinentů, kteří po více než třech letech negativy znovu proměnili v čitelnou dokumentaci (uznání zasluhuje fotomateriál firmy AGFA, který bez jakékoliv znatelné změny snesl skladování naexponovaných, ale z bezpečnostních důvodů nevyvolaných
dokumentů, déle než tři léta po prošlé garanční lhůtě).
Dík patří těm, kteří texty redigovali, dali této knížce konečnou podobu a připravili ji tak na cestu, na níž by mohla plnit své poslání: vydat svědectví.
A co říct vám, kteří jste nám nejblíž? Smutné čtení, že? Dali jsme promluvit některým z nás, aby řekli pravdu za všechny. Jistě i ty se sejdeš, jako my, s hlupáky, kteří ti řeknou: "Bylo vám to zapotřebí? Proč jste se pletli do politiky! Já za to nemůžu, že jste půl života odseděli". Nepři se s nimi. Jim vůbec nedošlo, že my toho nelitujeme, že kriminál nám dal přátele na celý zbytek života, že v těch nejhorších chvílích, i když sám, potmě, bez jídla a vody jsi cítil, že my jsme s tebou, že na tebe myslíme, že až se vrátíš, rozdělíme se s tebou o poslední krajíc chleba, ošetříme tě, dáme ti tu trošku tabáku, dáme ti NADĚJI.
Nakonec vás prosíme: neslevte nic z toho, v co jsme tehdy věřili. Zůstaňte takovými, jako jste byli TAM. Příliš mrtvých, zmrzačených, slabých, starých a nemocných nás zavazuje.
Ať se můžeme kdykoliv a komukoliv podívat do očí a bez pocitu hanby či viny říct: Ano, JÁ jsem taky mukl!
Za všechny ostatní:
Otakar Rambousek JUDr. Ladislav Gruber

Josef Škvorecký

PŘIPOMÍNKA LEVICOVÉHO INTELEKTUÁLA

Revoluce jsou krásná věc. Opravdu. Nějakou tu chvíli. Pak se zvrhnou.
Ernest Hemingway

Žádný člověk jen trochu znalý historie a vládnoucí alespoň selským rozumem nebude pochybovat, že v životě společnosti existují situace, z nichž se nelze dostat jinak než násilím: vzpourou nebo represí, revolucí nebo kontrarevolucí. Kterou z těchto, popřípadě jiných, nálepek taková násilná společenská akce dostane, závisí na tom, jak je úspěšná. Nálepky lepí vítězové.
Ambrose Bierce řekl: Vzpoura je neúspěšná revoluce, a to platí dnes, v éře světových revolucí-vzpour, víc, než když si sanfranciský sarkastik na konci devatenáctého století tento wisecrack vymyslel.
Ale nám nejde o nálepky: jde o to uznat, že situace těhotné násilím v životě společnosti existují. Uznává je a násilné řešení po vyčerpání všech ostatních prostředků doporučuje i onen nejdemokratičtější ze všech politických dokumentů, americké Prohlášení nezávislosti, na němž je založena nejstarší existující politická demokracie současného světa: Jestliže dlouhotrvající zlořády a uzurpace moci, sledující stále týž cíl, svědčí o plánu porobit lid absolutní Krutovládě, potom má lid právo, potom má lid povinnost svrhnout takovou Vládu a ustanovit nové Strážce svého budoucího bezpečí.
Kdo by pochyboval, že slovo "svrhnout" nepochází z holubičího slovníku.
Jsou tu ovšem vždycky dvě okolnosti, které je dobré neignorovat. Jednak otázka, je-li situace skutečně taková, že ji nelze vyřešit jinak než jedním z oněch různě onálepkovaných způsobů. Tuhle otázku klade opět americké Prohlášení nezávislosti: Prozíravost vskutku nabádá, aby se Vlády dlouhou existencí upevněné neměnily
z nezávažných nebo pomíjivých důvodů. Druhá okolnost je fakt, potvrzený historickou zkušeností, že totiž násilné řešení je nebezpečné. V téhle souvislosti stalinisté rádi používají podobenství o nutnosti chirurgického zákroku v jistých případech: nikdy k tomu ovšem nepoznamenají, že v chirurgii jsou také případy, kdy pacient při operaci zemře, a případy, kdy se pacient, jenž operaci odmítl, uzdraví: vyrobte si z těchto podobenství vlastní závěry. Dobrým příkladem pro tuto druhou možnost je národní umělec Jan Werich. Pro tu první onen maršál vytvořený dle Frunzeho v Pilňakově novele Příběh o nezhašeném měsíci, i když ten snad není nejtypičtější.
Do polemiky, zda společenská situace v Československu v roce 1948 nešla řešit jinak než násilím, se zde pouštět nebudeme. Ti z nás, kterým je aspoň čtyřicet let, se na tu situaci pamatují, a mohou si proto odpovědět sami podle své zkušenosti, podle svého filozofického naturelu a podle svého svědomí (těm, kdož po všech
zkušenostech mají filozofický naturel takový, že i dnes hájí nezbytnost totálního zničení politické opozice v Československu, nutnost oněch asi dvou set politických poprav a oné statisícové armády politických vězňů, nutnost pokusu (dnes opakovaného) o vyhubení české a slovenské kultury a nespočitatelných aktů politického šikanování, bych chtěl pouze připomenout, že sám Lenin výslovně uznal možnost nepoužít takových prostředků při socialistické přeměně společnosti. Ne že bych já na Lenina přísahal, ale přísahají na něj majitelé takového svědomí. Tedy ať z něho nic nevynechávají. Ve známém spise Proletářská revoluce a renegát Kautsky Lenin píše: Byl by to však omyl tvrdit předem, že nadcházející proletářské revoluce v Evropě budou všechny, nebo
většina z nich, nutně provázeny omezením volebního práva pro buržoazii. Je to možné. Po válce a po zkušenostech Ruské revoluce to tak asi bude, ale pro vykonávání diktatury to není absolutně nutné, není to nepostradatelná charakteristika logického pojmu "diktatura", nevstupuje to jako nepostradatelná podmínka do
historického a třídního pojetí "diktatury". Namítne-li k tomu nějaký obhájce nepostradatelnosti násilí, že v Československu zůstaly i po Únoru 1948 asi čtyři "buržoazní" strany, nechť vezme na vědomí, že my jsme tam žili). Stalinisté opět přirozeně řeknou, že v Únoru 1948 nedošlo k žádnému násilí, protože padly jenom dva tři výstřely proti demonstrujícím studentům, a ty nikoho nezabily. Kniha, kterou máte v ruce, "marxistům" takto
uvažujícím snad připomene, že Lenin na mnoha místech mluví o revoluci ne jako o jednorázové záležitosti, ale jako o dlouhodobém historickém procesu. Do "únorových událostí" je samozřejmě třeba započítat všechno, co se dálo a děje ještě málem čtvrt století po nich. O lecčem z toho je tahle kniha. Vypráví o násilí, ne onom abstraktním, vyhlížejícím téměř humanisticky v konverzacích teoretických revolucionářů, vyznačujících se, jako
Hemingwayovi polní četníci, onou krásnou nezaujatostí a oddaností přísné spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpečí smrti. Vypráví o násilí zbaveném abstrakce, zkonkretizovaném do pendreků používaných k baštonádě, orientálnímu, v Československu snad nikdy nevídanému mučení. O násilí, jež vyvolala v život "lidová demokracie", která podle oficiální definice je "formou diktatury proletariátu".
-o-
Spíše než "forma" je to, řekl bych, stalinský orwellianismus pro něco, co staří marxisté a po nich staří bolševici pojmenovávali správným jménem. Engels o této "demokracii" hovoří s brutální otevřeností muže, který jednak píše o brutální situaci proletariátu z poloviny devatenáctého století, jednak hovoří o násilí, sám nejsa v nebezpečí násilí, ale naopak v bezpečí svého anglického sídla: ... vítězná strana musí udržet svou vládu hrůzou, již v myslích reakcionářů vyvolávají její zbraně. Lenin takovou charakteristiku diktatury proletariátu otevřeně podepisuje. Stalin a jeho následovníci, kteří hrůzu plynoucí ze zabijáckých zbraní rozšířili do všech vrstev a zákoutí společnosti, oděli brutální skutečnosti do demokraticky znějících paragrafů stalinské Sovětské ústavy a jejích pozdějších odvozenin v satelitních státech.
Lenin ovšem neustále zdůrazňoval, že v třídní společnosti není možná absolutní, "čistá" demokracie, že v takové společnosti platí demokracie jen pro vládnoucí třídu, kdežto třída ovládaná je nutně pod knutou diktatury. Lenin rád mluvil v hrubých obrysech a velkorysých analogiích. Aby například vysvětlil, co míní diktaturou vládnoucí třídy, použil - pro situaci ze začátku dvacátého století na Západě - analogie s otrokářským Římem: Každý například ví ..., že rebelie, a dokonce i silné nepokoje mezi otroky v klasickém starověku, okamžitě odhalily fakt, že starověký stát byl v podstatě diktaturou otrokářů. Zrušila snad tato diktatura demokracii mezi otrokáři a pro ně? Každý ví, že nezrušila. To je jistě pravda. Analogie má však slabinu: kdo je a kdo není otrok, bylo v klasickém starověku stejně jasné, jako kdo je a kdo není žid v nacionálně socialistickém Německu. Vymezení pojmu "buržoust" je, jak víme z praxe, neskonale nepřesnější. Mussolini povolil svou demokracii (jistě to přece byla demokracie pro buržoazii, která přece ve fašistických státech vládne) několika málo "čestným židům". Instituce "čestných proletářů" je v lidových demokraciích mnohem početnější. Ale zkrátka a dobře: dle Lenina je tedy diktatura proletariátu vládou proletariátu, a tedy demokracií mezi proletariátem a pro něj, a diktaturou pro
třídu ovládanou, to jest pro buržoazii. Jenomže tady Lenin příliš jasně neříká, jakou to demokracii myslí. Jak známo, pozdější marxisté (možná i Lenin - v každém případě to naznačuje a nejsem v něm natolik sčetlý, abych to mohl vyloučit) i nemarxisté rozlišují demokracii "hospodářskou" a "politickou", což koresponduje s Rooseveltovými hospodářskými (Svoboda od hladu) a politickými (Svoboda projevu, Svoboda vyznání a Svoboda od strachu) svobodami. Zdá se mi nepochybné, že v polemice s Kautským, která je důležitým zdrojem jeho názorů o revolučním násilí, zahrnuje Lenin do pojmu demokracie i - a především - svobodu politickou. Tam, kde je neustále řeč o "vládě" a "diktatuře", sotva může být politika vyloučena.
To by tedy znamenalo, že v lidové demokracii těší se vládnoucí proletariát politické svobodě aspoň takové, jaké se v buržoazní demokracii těší buržoazie. O tom, je-li tomu tak, nebudeme opět polemizovat. Ti z nás, kterým je aspoň osmnáct let, se na to pamatují, a mohou si proto odpovědět sami podle své zkušenosti, podle svého filozofického naturelu a podle svého svědomí. Ostatně když dnešní oficiální představitelé v Československu kritizují dubčekovský pokus, výslovně říkají, že politická demokracie není dosud v lidových demokraciích možná, neboť ji vylučuje existence zbytků vykořisťovatelských tříd a existence států dosud ovládaných buržoazií (bylo by zajímavé, jak tihle apologeti zdůvodňují absenci politické demokracie v SSSR. Tam je - pětapadesát let po revoluci - posledním zbytkům buržoazie kolem sedmdesátky, a že by se sovětský vojenský kolos musel obávat
existence buržoazní Evropy, o tom jest oprávněně pochybovati). Jsou tedy aspoň konečně upřímní, stejně jako byl Lenin, když, poněkud v rozporu se svými předchozími výklady o diktatuře znamenající demokracii, napsal: Kautsky ... nemluví o hlavní věci, totiž o skutečnosti, že proletariát nemůže dobýt vítězství, aniž zlomí odpor buržoazie, aniž násilím potlačí své protivníky, a že, kde existuje "násilně potlačení", neexistuje samozřejmě
žádná demokracie. Ale ve všech svatých písmech jsou větší nebo menší nesrovnalosti. A ve všech jsou také mystické pasáže: Defakto, demokracie vylučuje svobodu... Dialektika vývoje je: od absolutismu k buržoazní demokracii, od buržoazní demokracie k proletářské, od proletářské k vůbec žádné. Lenin to určitě tak nemyslel, když psal tyto poznámky k Marxově Kritice gothajského programu, ale vývoj politické demokracie v SSSR jeho vizi značně odmysticizoval.
K jejich dnešní upřímnosti, pokud jde o politickou demokracii lidové demokracie, donutila ovšem naše dnešní stalinisty fakta, jež světu odhalili nejdříve ti z nich, kteří se vymanili z orwelliánství.
-o-
Myslím tedy, že ani dnešní stalinisté mi nebudou odporovat, jestliže si dovolím tvrdit, že politicky je lidová demokracie diktaturou pro všechny, nejen pro dávno poraženou buržoazii. Rozdíl je snad v tom, že buržoust (pokud není čestným proletářem) je znevýhodňován, i když se neozývá, kdežto proletář jedině, nedrží-li se osvědčené téže o Maul halten ud weiter dienen. Snad. Neboť diktatura, dle Leninovy vlastní definice, je vláda
spočívající bezprostředně na síle a neomezená žádnými zákony. Tedy po selsku řečeno absolutní moc. Je zde snad třeba připomínat známý výrok onoho anglického lorda, že Moc korumpuje. Absolutní moc korumpuje absolutně?
-o-
Spisovatelé se obyčejně vyznačují zvýšenou citlivostí k bezpráví a utrpení, intenzívnější snahou orientovat se v džungli skutečnosti, větší odvahou nemyslet v tradičních a konvenčních kategoriích. A také, zajisté, tendencí k idealizaci. Ve známém románu Grahama Greena Moc a sláva stojí proti sobě dva antagonisté: kněz prchající před "diktaturou proletariátu", která pro něho znamená smrt před popravčí četou, a poručík policie, představitel, stoupenec a vykonavatel této diktatury. Nakonec poručík kněze dopadne a vrchol románu tvoří dlouhá ideologická disputace těch dvou. Morálně jsou kněz i policista na stejné - a vysoké - úrovni. Oba jednají z pohnutek ušlechtilých a nezištných, oba pevně věří ve svou pravdu. Oba jednají podle prastarého gentlemanského kódu (neboť Greene je Brit): kněz se nechová jako náboženský fanatik a poručík se nechová jako gestapák. Kněze se ani rukou nedotkne, před popravou mu opatří alkohol v té zemi revoluce zakázaný, a dokonce se mu snaží sehnat zpovědníka, ačkoliv jeho diktatura už všechny kněze buď zastřelila, nebo proměnila v nedobrovolné pátery Plojhary. Vy představujete nebezpečí, říká knězi. Proto vás zabíjím. Rozumějte, jako proti člověku nemám proti vám nic. A kněz, který rovněž chápe, proč je poručík - po zkušenosti absolutní bídy v mládí - takový, jaký je, mu říká: Vy jste dobrý člověk. Vy se nemusíte ničeho bát.
To je románová situace, vysněná spisovatelem, který je příliš opravdový křesťan, aby se nesnažil rozumět, aby apriorně a totálně zatracoval. Ale je to románová situace.
V knize, kterou máte v ruce, je kromě mnoha jiných také jedna situace, kde dochází k "ideologické" konverzaci. Je nevysněná, a když, tak pochází z noční můry: ... mě začal bít po bosých chodidlech káblem ... Po chvilce bití jsem se převrátil na bok, protože jsem již od bolesti nemohl vydržet, a řekl jsem mu, jestli se nestydí bít člověka v letech jeho táty. Bylo mi tenkrát padesát ... Zastavil bití a prohlásil, že to dělá v zájmu dělnické třídy.
A když, podle vzpomínek svědků, Milada Horáková žádala před popravou kněze, vysmáli se jí.
To je podivný, zarážející rozdíl. Zde mezi literaturou a skutečností, ale podobný rozdíl je i mezi revolucí, jež byla
vzorem všem pozdějším, Velkou francouzskou revolucí, a tím, čemu se říkalo revoluce v Československu po roce 1948. Ve Francouzské revoluci posílal revoluční tribunál šlechtice bez milosti pod gilotinu, ale nikde jsem nečetl (možná, že nejsem dost sčetlý) o rafinovaném mučení a vynucených přiznáních, o těžce stravitelném
sebeobviňování.
Co se to stalo? Co se to stalo s revolučním násilím? Odkud se do něho vplížil patologický sadismus?
Co se stalo?
Marxisté, ti dnešní českoslovenští, při výběru zdrojů pro vhodné citáty leccos vynechávají. Například také marxistu, jako byl Dashiell Hammett. Napsal zajímavý román Rudá žeň a Louis Aragon o něm prohlásil, že je to nejdokonalejší analýza vzniku fašismu.
Majitel dolů v tomhle románě pozve si do hornického města Personvillu tři gangsterské tlupy, aby mu za peněžitou odměnu pomohly potlačit stávkující horníky. Gangsteři odvedou prvotřídní práci a dělníci za chvíli ani neceknou a přičinlivě makají za podmínek stanovených kapitalistou. Jenomže se stane divná věc. Když gangsteři dostanou zaplaceno a mají odejít, neodejdou. Ovládli totiž město. Zalíbilo se jim tam. Kapitalista je proti nim bezbranný. Vládu nad Personvillem převzali gangsteři.
Téměř přesně tak se to ve skutečnosti stalo v nacistickém Německu. To není analogie, ale historický fakt jakoby provedený podle Hammettova scénáře. Dosadíme-li však za kapitalistu stranu vládnoucí takovou monopolní mocí, že se nakonec soustředila v rukou několika málo lidí, nebo dokonce jediného člověka, a za
gangstery tajnou policii, máme analogii možná přesnější než různé analogie Vladimíra Iljiče.
Kde se však vzali gangsteři v hnutí, vyvolaném v život továrníkem a učencem, kteří místo aby na všechno kašlali a užívali si radovánek snadno přístupných jejich třídě, věnovali se boji o spravedlnost pro chudé?
-o-
Vyznačovali se onou krásnou nezaujatostí a oddaností přísné spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpečí smrti. Slyšel jsem, před Únorem 1948 i po něm, mluvit o revolučním násilí kultivované univerzitní profesory, ušlechtilé spisovatelky a idealistické nadšence v modrých košilích, mezi nimiž byly i dívky ze "zlaté mládeže", které se staly čestnými proletářkami, ale nepřestaly se bát myší. Nikdo z nich ovšem později to násilí osobně neprováděl. Toho nebyli schopni. Na násilí tedy bylo nutno sjednat si násilníky.
Lidi, jimž nedělalo potíže užívat obušku, ani poslušně sehrát roli justičního vraha podle dodaného scénáře. Nikoli Hammettova. Avšak: neuplatnil se i v Československu, a zejména v jeho "nápravných zařízeních", do značné míry scénář nazvaný Rudá žeň?
Snad na tom část viny nese i jednostranná lektýra těch kultivovaných profesorů a ušlechtilých spisovatelek, těch
mládenců a panen ve svazáckých uniformách. Sotva kdo z nich se asi zamyslel nad románem onoho reakčního liberála a polského šovinisty Josepha Conrada Na očích Západu, už z roku 1911, kde by si byli mohli, už před rokem 1948, přečíst například: ... ve skutečné revoluci nedostanou se do popředí nejlepší lidé. Násilná revoluce nejprve padne do rukou úzkoprsých fanatiků a pokryteckých tyranů. Potom je vystřídají okázalí intelektuální
ztroskotanci doby. To jsou velitelé a vůdci. Všimli jste si jistě, že prosté lumpy jsem vynechal. Svědomité a spravedlivé, ušlechtilé, humánní a oddané povahy. Nesobečtí a inteligentní lidé možná uvedou hnutí v život - ale pak se jim vymkne z ruky. Oni nejsou vůdci revoluce. Oni jsou její oběti: oběti znechucení a rozčarovaní - často výčitek svědomí. Naděje groteskně zrazené, ideály zkarikované - to je definice revolučního úspěchu. V každé
revoluci byla srdce zlomená takovými úspěchy.
-o-
Ale stalo se. V Československu byla v roce 1948 provedena násilná revoluce přesně podle vzoru vyzkoušeného ve zcela jiné společnosti, se zcela jinou intelektuální a politickou tradicí, ve zcela jiné situaci, při zcela jiném stupni sociální bídy. Nejtragičtějším následkem této velmi často velmi bezhlavé imitace byly věci zčásti popsané v této knize. Kromě jiného naznačují tyto dokumenty výmluvně, kdo nejčastěji je vlastně ta "buržoazie" nejhůře postižená diktaturou "proletariátu" ve vyspělé zemi, jako bylo Československo. Konkrétně ilustrují například suchá fakta statistik, podle nichž třeba v roce 1952 - tedy když vrcholil "třídní" boj - bylo pro politické delikty zatčeno 5962 dělníků, 3162 zaměstnanců, 1080 rolníků, 554 kulaků a 32 velkostatkářů a
šlechticů: dohromady 10790 lidí. Přes polovinu z nich jsou tedy dělníci (a to ještě před "zburžoazněním" dělnické třídy nucenou proletarizací buržoazie, jíž dnešní pražští ideologové vysvětlují masovou podporou Dubčeka), a i ty, jež statistika označuje za "zaměstnance" a "rolníky" a odděluje je od "kulaků" a
"velkostatkářů", sotva také lze připočíst k "vykořisťovatelům". Tak se dokumenty naší knihy velmi konkrétně a v pojmech krve, slz a zničených životů odhaluje tragický následek oné pochybné Leninovy analogie s klasickým starověkem. "Čestné proletáře" přitom žádná statistika nezachycuje.
"Třídní" spravedlnost se tu přivalila na drobné, nechápající a čestné lidi, kteří právě vyvázli životem z "novoevropské" spravedlnosti. Kdo od nich, probůh, mohl žádat, aby se vzdělali v marxleninismu natolik, že by byli schopni rozeznávat sofistické nuance různých bití a kopanců? Dokument za dokumentem odkrývá tento úžas spravedlivých, děs nevinných a nevědomých, tuto zatrpklost oklamaných, neboť tak mnozí z nich byli idealisté ve všech významech toho pojmu: mezi nejpostiženějšími byli příslušníci domácího i zahraničního odboje, a dokonce i dobrovolníci Interbrigád. Jako by neustále žasli: co se to děje s národem, se společností, již ještě nedávno řídil kultivovaný univerzitní profesor?
Jiní kultivovaní univerzitní profesoři, místo aby si mezi svými čestnými zájmy našli taky čas na zajištění něčeho na způsob skutečné převýchovy pro oběti třídní justice ve smyslu svých ideálů, věnovali se spíše osobním kariérám (v teoretických diskusích kolem Února 1948 se v jejich kruzích mluvilo o represi za využití moderní penologie, jež vysvětluje a vychovává, nikoli trestá. Později se o tom mluvit přestalo. Pak, začátkem
šedesátých let, se zase začalo, a jeden prokurátor mi velmi nadšeně vykládal, jak v našich věznicích nyní vězni dostávají dovolenou domů, jak se zřizují "manželské" cely pro návštěvy manželek atd. Později jsem zjistil, že tento prokurátor kdysi fungoval v procesu s Miladou Horákovou. Ještě později zešílel a pokusil se zavraždit vlastní manželku. Dovolené a manželské cely se zatím, pokud vím, uskutečnily v penologických institucích ve
Skandinávii a semtam ve Spojených státech) Ve státě, který za prvních dvacet let své existence popravil pouze pět loupežných vrahů, dostoupil za pouhých pět let po převzetí moci stalinisty počet popravených třímístné číslice. Kolik mezi nimi bylo loupežných vrahů, nevím, ale myslím, že velmi velmi málo. Jestli vůbec nějací. Neboť vizte tuto knihu, abyste věděli, kam na stupínku společenských hodnot zařazoval ten režim vrahy.

Jistě, strana, která zavinila tohle a jiné, méně krvavé, ale také nepěkné věci, udělala také lecos dobrého. Čistě ekonomicky vzato vznikl v Československu jakýsi socialismus. A to byl základ, z něhož bylo možno vyjít. Společnost zaň zaplatila strašlivou, podle mého názoru zcela neúměrnou cenu, ale cena byla zaplacena a lidé, pokud jsem je znal a pokud mohu odhadnout z reakce veřejnosti na rok 1968, se nehodlali zříct toho, za co tak draze zaplatili: "I kdybych mohla věřit všemu, co jste mi říkal," odpovídá idealistická slečna Haldinová v Conradově románu hned poté, co Razumov pronesl citovanou filipiku proti revoluci, "stejně bych nemyslela na sebe... Skutečný pokrok musí přijít až potom. A pro ten se najdou vhodní lidé. Jsou už mezi námi. Člověk na ně přijde mezi nenápadnými, jsou
neznámí, připravují se ..."
Tahle pasáž mi vždycky velmi připomínala stanovisko K-231 k politice dubčekovců a k situaci československé společnosti.
-o-
Lenin mezi svými četnými dary měl také dar jedovatého jazyka. Víc než jiní ovládal umění zesměšnit protivníka tak, že v homérském smíchu leninovců se mnohým lidem ztrácí fakt, že leckdy ti Leninem zesměšnění protivníci měli také pravdu.
Karel Kautsky je dnes po většinu lidí, kteří si říkají revolucionáři, vyřízen. Na tom vyřízení má Lenin víc než lví
podíl. Ale v Kautského knize Diktatura proletariátu je taky tahle pasáž: Režim, který je tak hluboce zakořeněn v lidu (jako socialismus), nemá nejmenší důvod omezovat demokracii. Neobejde se vždycky bez násilí v těch případech, kde je užito násilí, aby byla potlačena demokracie. Na násilí lze odpovědět pouze násilím. Ale režim, který ví, že jej lid podporuje, použije násilí, jenom aby demokracii ochránil, ne aby ji zničil. Byla by prostě sebevražda, kdyby se takový režim pokusil zlikvidovat svou nejspolehlivější základnu - všeobecné hlasovací právo, ten hluboký zdroj vysoce morální autority.
Lenin si právě z této pasáže, po svém zvyku, dělá chytrou legraci. Ale v situaci Československa z roku 1948, a ještě víc Československa z roku 1968, nezní Kautského slova tak hloupě. Kautsky argumentoval, že pojem diktatury proletariátu je neudržitelný, protože třída nemůže vládnout. Vládnou jen "organizace", jen "strany". Lenin mu na to řekl, že je to "nesmysl". Kautsky viděl v Leninově koncepci diktatury proletariátu jenom novou formu ruského absolutismu. Lenin mu řekl, že je pitomec. Leninovi ruští dědici, kteří zformulovali "doktrínu o omezené svrchovanosti socialistických států", tenhle Kautského odhad pokládají dodnes za největší urážku.
A zase: nebudeme polemizovat, kdo měl v tomto případě pravdu, zda Lenin nebo Kautsky. Ti z nás, kterým je aspoň deset, se pamatují na "bratrskou pomoc", a mohou proto věc posoudit podle své zkušenosti, podle svého filozofického naturelu a podle svého svědomí.
-o-
Pokus o socialistickou demokracii, jíž dubčekovci dali netaktickou nálepku "socialismus s lidskou tváří", ideově (a idealisticky) vyvrcholil návrhem na Zákon o všeobecném smíru, který předložil K-231. Jím se vlastně ti, kteří za československý ekonomický socialismus zaplatili nejvyšší cenu, zřekli práva na pomstu a nesobecky se přihlásili ne k ničení, ale k budování na základech, jež stmelila doslova jejich krev a pot. Jakoby z ducha tohoto navrhovaného zákona znovu promlouvala slečna Haldinová: Věřím, že budoucnost bude milosrdná k nám všem. Revolucionář a reakcionář, oběť a kat, zrádce a zrazený, všem se dostane stejného slitování, až konečně z černého nebe vytryskne světlo. Dostane se jim slitování a budou zapomenuti: protože bez toho nemůže být svornosti ani lásky.
-o-
Jenomže slečna Haldinová je vysněná bytost velkého spisovatele a společenský vývoj, jak znovu a znovu opakovali klasikové marxleninismu, je nerovnoměrný. Tak bylo patrně nejvelkorysejší společenské gesto v dějinách moderního socialismu sraženo pásy tanků, které do země Komenského, z jehož úst pochází heslo K-231, vyslala země, jež dle slov ruského básníka Josifa Brodského pokládá své občany buď za otroky, nebo za nepřátele, a kde dnes "zítra" znamená tolik, co v Československu "včera". Snad si můžeme dovolit tuto ironickou parafrázi, která však - jestliže se nad ní zamyslíme - vyjadřuje také určitou naději.
-o-
Jenže zatím se do Československa vrátil předvčerejšek, zachycený v dokumentech této knihy: možná sofistikovanější, poněkud poučený, ale v podstatě stejný. V kriminálech se už tolik nemlátí (jenže trochu se tam mlátí pořád, jak vypovídají očití svědci), ale krvaví soudci jsou znovu na starých místech, krvaví vyšetřovatelé se uplatňují u filmu a jinde, soudní systém je i nadále orwelliánská fraška. Šibenice (zatím) zahálejí. Jaký duch to však asi promlouvá z veršů stranického básníka Karla Bouška, otištěných 20. června 1972 v Rudém právu, a doporučujících vhodný trest pro únosce čs. letadla, v němž byl při potyčce zabit pilot:
Potupná katovská smrt
Smrt v opovržení
temná smrt zabijáků
Smrt do zešílení ...
Jménem života ...
Takovéhle verše mohl sotva napsat někdo jiný než člověk, jemuž vidina katovy oprátky (na cizím krku) způsobuje rozkoš přímo hmatatelnou. Člověk, jenž v životě neslyšel o Camusovi a jeho otřesných argumentech. Člověk, jenž by se jistě chodil dívat na práci gilotiny do první řady, a asi by neváhal přihlásit se dobrovolně do funkce, do níž se hlásil příslušník Kocourek na str. 50 Pankrác-dr. Provazník této knihy. V době, kdy mlčí
Seifertové, hovoří básníci takovýchto ód. A óda lepkavě končí:
V plynutí červnových dnů
pak klidně rozemnu
na lukách opět trochu šťasten
květ kopretiny ...
Kdo by si nad takovými verši nevzpomněl na nesmrtelnou Chaplinovu metaforu diktátora rozněžňujícího se nad Beethovenem bezprostředně po tom, co zastřelil pošetilého vynálezce? Kdo z těch, kteří za svůj krátký život zažili už dvakrát "žádnými zákony neomezenou" absolutní vládu "potupné katovské smrti", by si nevzpomenul na ony květiny mnoucí otce rodin, zaměstnané ředitelováním v Auschwitzu a v Buchenwaldu? Lze se potom divit,
že kdežto největší kapitalistický stát současnosti trest smrti ruší, zachránila v roce 1971 několik nešťastných leningradských židů jen ta historická ironie, že současně s nimi odsoudil na šibenici několik nešťastných španělských dělníků fašistický diktátor Franco, a tak se leningradská smrt do zešílení jménem života nekonala, protože by Francovu a Brežněvovu spravedlnost uvedla do příliš nepříjemné analogie, patrně přesnější, než jsou
někdy ty leninské.
-o-
Druhý československý experiment v moderním humanismu byl zničen druhou cizí intervencí, a my nevíme, kam se řítí současný svět. Věřím, že kdo si přečte tuto knihu s otevřenou myslí, pozná, že není namířena proti socialismu, nemyslíme-li jím současnou československou karikaturu, stejně jako proti němu nebyl zaměřen
program K-231. Spíše naznačuje, že neoddělitelnou součástí každého systému sociální spravedlnosti jsou čtyři Rooseveltovy svobody a že v Československu z roku 1948 bylo tragickým omylem - a v konečných důsledcích i zločinem - je tak brutálně omezovat.
Tato kniha není argument poskytnutý reakcionářům světa, ale pramen, který by měli studovat a využívat ti, jimž jde o co možná nejspravedlivější řád lidských věcí.
Josef Škvorecký

O B S A H
Předmluva editorů .............................. 5
Začátek ........................................ 9
Případ Mírov ................................... 11
Bory ........................................... 19
Pražské věznice ................................ 45
Ženské věznice ................................. 53
Armáda ......................................... 79
Židovská anekdota .............................. 90
Příslušníci .................................... 95
Svědectví sobě si nejrovnějšího ze sobě si
rovných ........................................ 131
Lékaři, poslanci, kati ......................... 137
Vraždy ......................................... 149
Různé druhy důchodců ........................... 159
Konec .......................................... 165
Místo poznámek a vysvětlivek ................... 169
Připomínka ..................................... 173

ZPRÁVA DOKUMENTAČNÍ KOMISE K-231

Uspořádali Otakar Rambousek a JUDr. Ladislav Gruber
Vydali členové Dokumentační komise v exilu

c by Otakar Rambousek and JUDr. Ladislav Gruber 173. (1. vyd.)
c Otakar Rambousek a JUDr. Ladislav Gruber 1991. (2. vyd.)

Obálku navrhl Josef Borůvka

1. vydání: Printed in Belgium Rossels Printing Co. Vaartstraat 70
B 3 000 Louvain.
2. vydání