ARMÁDA

V. Kolín, V. Kolář, Špála
Armáda

O tom, kdo je vinný a kdo je nevinný ...
rozhodne strana.
Karol Bacílek

Vladivoj KOLÍN
Lotyšská 4/648, Praha 6-Bubeneč Praha,                                                                                                                      3. června 1968

Ústřední výbor K - 231
Karlovo nám. 17
Praha II.

Byl jsem zatčen 17. května 1949 ve voj. techn. ústavu v Praze 6, kde jsem t. č. v hodnosti pplk. velitele ústavu generála Ing. J. TREJBALA vykonával funkci pobočníka.
Po zatčení jsem byl předán na hl. štáb. 5. odd. a tam v prázdné kanceláři hlídán vojínem tamější stráže asi do 2 hod. odpoledne. Oběd mi byl přinesen z důstojnické jídelny, kde jsem měl obědy předplaceny. Pamatuji se na neslibný začátek: k obědu byla polévka (přinesená v hliněné otlučené míse - servírování se hodilo tak pro psa), jako příkrm byly halušky (naservírováno na novinovém papíře). "Řízené servírování hl. štábu 5. odděl."
Odpoledne jsem byl převezen autem již za doprovodu správce vězení hl. štábu 5. odděl. do Kapucínské ul. "Domeček", pověstný hlavně vyhlášenou osobností správce, tedy kpt. nebo již škpt. Pergla. Dotyčný chodil zásadně v civilu, jakož i všichni vyšetřující orgánové hl. št. 5. odděl. - chtěli tím asi zmírnit ostudu,
kterou dělali armádě.
Pobyt na "Domečku" (byl jsem tam asi do 10. června 1949) byl vyznačen řadou šikanování, a jak se mezi námi příslušníky tohoto pobytu říkalo, důkladnou přípravou pro výslechy, které se konaly zásadně vždy na hl. št. 5. odd., zpravidla od večera (cca 17-18 hod. do hodin ranních (1-3 hod. ráno).
Přípravu, resp. průpravu k duševnímu oblbení a těles. zeslabení řídil sloup 5. odd. hl. štábu "Pergl", správce "Domečku". Systém jeho počínání byl již jistě popsán od mnohých, kteří "Domečkem" prošli - spaní při silném el. osvětlení, spát naznak - ruce dané na pokrývce, buzení v noci, chození po celý den a i v noci po cele, vykonávání denní potřeby jen v určenou dobu po dovolení strážným. Dotyčné kretenské individuum "Pergl" je již mrtev a tím zůstává jen se dozvědět, kdo mu k tomu dával příkazy - nebo zda to dělal sám ze své vůle, kdo mu to potom schvaloval. Osoba "Pergl" byla nedotknutelná a odvolání proti němu nebylo možné, byl to "někdo" v té době. Domnívám se, že by do toho mohl vznést hodně světla Bohata a i Misík (o tom se říká, že je již mrtev).
Bohata žije na volné noze.
Na základě této velmi pečlivé průpravy k výslechům, a tím k sepsání administrativních protokolů je samozřejmé, že administrativní protokoly byly přesným vyjádřením toho, co si vyslýchající orgán hl. št. 5. odd. předem přál. Tehdy jsme se domnívali, že patřičná náprava bude pak u soudu, ovšem stal se opak - předseda senátu pplk. Štella vzal vše do puntíku podle administrativních protokolů, ač u soudu mnou i jinými bylo vypovídáno něco úplně jiného.
Další průběh byl pak běžný v tehdejší době - Pankrác, čekání na soud, odsouzení na 25 roků těžkého žaláře - převoz na Bory - tam od srpna 1949 do října 1950, zde draní peří - norma 60 dkg sedraného peří denně - nesplnění - půl dávky stravy - nemožné ubytování - na cele po 4 na dvou slamnících, přitom na cele bylo
uskladněno peří, které zapáchalo, denní potřeba se vykonávala na kýbl, v cele, nedostatek pitné vody i vody k mytí. Velitel věznice Bory byl Šafarčík. Velitel oddělení, Trepka, strážmistr.
Od října 1950 do poloviny června 1952 vojenská věznice Opava. Na pobyt v této věznici není možno si stěžovat v žádném ohledu ani co do ubytování, ani co do stravy, ani pokud jde o zacházení příslušného personálu věznice.
V červnu 1952 po zrušení voj. věznice a převzetí všech věznic min. vnitra byli jsme převezeni do věznice pevnosti Leopoldov. Převoz, přijetí a zacházení v Leopoldově řídil expert min. vnitra, tehdy škpt. Karafiát - taky "někdo". Po příjezdu do Leopoldova před rozdělením na cely nám bylo odebráno vše, co jsme si přivezli - potraviny - kuřivo, na to druhý den po vyvedení z cel budovy samotek v Leopoldově cvičení na dvoře. Cvičilo se po skupinách záměrně sestavených - pamatuji se na skupinu, v níž byl zařazen generál Nosál, tehdy již 70letý, který byl nucen vykonávat cviky jako ostatní, tj. pochod-poklus, dřepy-pochod ve dřepu, tzv. kačení), poskoky ve dřepu - klik a vzpor atd. Za malou chvíli omdlel, ale pak zase znovu byl nucen k výkonu těchto cviků.
Tomu přihlížel škpt. Karafiát a velitel věznice Leopoldov Bálint. Další doba pobytu v Leopoldově byla protkána řadou deprimujících způsobů - byly tu půldávky stravy za neexistující prohřešení, spaní bez přikrývek a bez slamníků na holé zemi, dřepání pravidelně ráno, v poledne i večer na znamení zazvonění vždy po
50 dřepech, ale i s dřepy během dne podle uvážení dozorce, který skryt za okénkem do cely na chodbě pozoroval provádění.
Dozorci se měnili, jména jejich jsme neznali - říkali "oni že by to nedělali", ale je to nařízeno vše z Prahy. Pamatuji se, že osvětový-politický důstojník v Leopoldově říkal při občasných prohlídkách na celách, že věznice Leopoldov má zvláštní status a nařízení o životě vězňů v ní podle směrnic ministerstva vnitra.
Skutečná jména zvlášť těch vybraných výtečníků z dozorců v Leopoldově nevím, pouze jejich přezdívky, které během doby byly na ně vymyšleny a zaběhly se tak, že i jiní dozorci je těmito
přezdívkami jmenovali.
Pro informaci: "Hvízdavý Dan", "Larsen", "Jasný", "Partyzán", "Footbalista".
Napsal jsem toho snad více, než bylo žádáno, ale snad to vnese trochu světla do tehdejší doby, a také pro dnešek to, že bude třeba někoho konkrétně usvědčit.
Jako příklad uvádím:
Mjr. Trepka - velitel věznice Bory - v době, kdy jsem tam byl, zastával funkci vel. oddělení samotek v hodnosti strážmistra. Jeho specialitou bylo, když se vycházelo na procházku, stál u dveří na dvůr a podle vlastního uvážení tu a tam dal facku vycházejícímu vězni na vycházku.
Podotýkám, že obdobný referát, jaký zde předkládám, byl se mnou sepsán v podobě pohovoru od dvou příslušníků min. vnitra asi před třemi týdny. V pohovoru se kladl hlavně důraz na škpt. Karafiáta, Trepku a vedení v Leopoldově všeobecně. Dovoluji si doporučit získat od vězňů také zprávy o kladném a slušném zacházení
přísluš. vězeňského personálu i vyšetřujících orgánů. Já sám na vyšetřovatele u hl. št. 5. odd. nemohu nic špatného uvést, ale jsem přesvědčen, že průpravu před výslechem si u Pergla sami zajistili. Jméno žádného referenta neznám, a ani bych žádného nepoznal, poněvadž při výslechu seděl vždy ke mně zády ve stínu u
svého psacího stolu. Z výkonu trestu jsem se vrátil 10. 5. 1960 na amnestii po odpykání 11 roků.
Vladivoj KOLÍN, Lotyšská 4/648, Praha 6-Bubeneč

1. 6. 1968
Ústřední výbor K-231
Karlovo nám. 17
Praha 2                                                                                                                                                                      Vojtěch KOLÁŘ
Zdanova ul. 3
Praha-Dejvice

Věc: ZPRÁVA O PROTIZÁKONNÝCH ČINECH Z LET PADESÁTÝCH
Dne 17. května 1949 jsem byl zatčen na služební cestě v Plzni. Odtud jsem byl převezen do Prahy na Gen. štáb 5, oddělení, kde mě vyslýchal vyšetřující Bohata. Zavázal mně celý obličej do mokrého ručníku, musel jsem se vysvléci do půl těla a vyzout z bot. Nejprve mě fackoval, pak jsem si musel kleknout na židli a obuškem mě mlátil přes chodidla a záda. Tento výslech trval asi 14 hod. Některou chvíli mě vyslýchali dva, aneb se střídali. Toho druhého jsem neznal, neboť jsem ho neviděl (měl jsem ručník přes oči). Po výslechu mě převážel Pergl, naříkal jsem, že nemohu bolestí jít, a on do mě strkal a nadával "Ty lumpe, zrádče, já tě naučím chodit." Vystoupil jsem v posádkové věznici a odvedl mě do domečku, kde kraloval. Nesměl jsem si sednout a musel jsem chodit v cele dokola. V noci jsem musel mít nataženy ruce na přikrývce, jak jsem ruku v polospánku pokrčil, otevřel dveře cely, začal mě mlátit obuškem a nadávat. Na domečku jsem byl asi 3 neb 4 dny. Přes den se muselo chodit dokola, úplně vysvlečený. V noci chodil Pergl po celách a pro zábavu mlátil vězně, až byl slyšet nářek týraných vězňů. Pak mne Pergl převážel na Pankrác, kde mě ještě Bohata několikrát vyslýchal. Byl jsem před Státním vojenským soudem a soudil mě prokurátor gen. VANĚK a předseda senátu ŠTELLA. Senát mě odsoudil k trestu smrti a dle par. 113 polehčující okolnosti mně byl trest změněn na těžký doživotní žalář.
Po odsouzení jsem byl převezen na Bory. Po příjezdu jsme stáli na chodbě, kterou procházel mladý dozorce (Brabec) a dal gen. Nosálovi facku, až mu spadla čepice, za to, že ho nepozdravil. Pak nás rozdělili na samotky. Na celu mně dali pytel peří s nařízením, že musím sedrat denně 1/2 kg. Peří zapáchalo hnilobou.
Okno se nesmělo otevřít, a v tom prachu a zápachu jsem spal.
Asi v říjnu 1950 všechny vojáky převáželi (v železech) do vojenské věznice v Opavě. Na cestě u Písku se 2 autobusy převrátily a my jsme byli potlučeni. Já měl rozbitou hlavu a v nemocnici v Písku mně tržnou ránu zašili 6 stehy. V restauraci na "Nové hospodě" jsme v sále čekali na přistavení nových autobusů. V Opavě byl velitel škpt. Zelenka a jeho zástupce kpt. Malý. Oba dva včetně ostatních dozorců byli slušní a zacházeli s námi jako
s lidmi.
V červnu 1952 jsme byli převezeni z vojenské věznice z Opavy do věznice Leopoldov. Po příjezdu do Leopoldova na chodbě budovy samotek jsme museli odložit veškeré věci, které jsme si přivezli (jídlo, kouření) z Opavy, a toto vše nám zabavili. Svlékli nás donaha a udělali "filcunk", i do zadku nám koukali. Byli jsme rozděleni po dvou na samotky a ponechali nám 1 kartáček na zuby pro dva s poznámkou, aby prý jsme se naučili kolektivu. Toto vše se dělo za přítomnosti velitele věznice Bálinta a experta min. vnitra škpt. Karafiáta. Druhý den po příjezdu do Leopoldova jsme byli vyvedeni z cel na prostranství před budovou samotek, kde byly utvořeny skupinky, a ty pak v kruhu, rovněž za přítomnosti velitele věznice Bálinta a škpt. Karafiáta, pod velením jednoho z dozorců cvičily (pochod, poklus, dřepy, klik a vzpor, pochod v dřepu a poskoky v dřepu). Viděl jsem, že ve skupině, která byla záměrně sestavena z gen. Kutlvašra, Pelicha, Peška, Mrázka, Nosála, že gen. Nosál padl vysílením za namáhavého cvičení (tehdy mu bylo cca 70 roků), ale stále byl nucen dále cvičit. Po dobu
pobytu na samotkách v Leopodlově se nepracovalo, denně se čistilo umyvadlo, za různé, podle názoru dozorců, přestupky (prášek na podlaze, přikrývky nebyly prý stejně složeny) byly půldávky jídla, dřepání ráno, v poledne, večer, a i třeba celý den se dřepalo na znamení "zaklepání na dveře cely" od dozorce.
Jména tamějších dozorců jsme neznali, teprve později byly jim dány přezdívky. Podle přezdívek to byl tehdy: Hvízdavý Dan, Larsen, Partyzán, Nosárius, Krakatit.
To byli dozorci, kteří se střídali ve službě na samotách, i jak později po zařazení do práce jsme přišli s nimi do styku a chování jejich bylo stále provokativní a neurvalé. K příjemnému pobytu na samotách patřilo též, že večer byly odebrány přikrývky, slamník a spalo se jen na holé podlaze ve spodním prádle. Nebo v noci jsme byli buzeni a bylo nařízeno po otevření cely se hlásit. To se opakovalo i několikrát za noc. Toto jest jen hrubý nástin
toho, co jsem zažil ve výše uvedených věznicích až do mého propuštění na základě amnestie v roce 1960.
KOLÁŘ Vojtěch

SVOBODNÉ SLOVO
(datum nezjištěno, avšak z doby po sovětské invazi)

V ZÁJMU PRAVDY
Sekretariát ministra vnitra ČSSR zaslal vedení redakce deníku Svobodné slovo dopis, v němž poukazuje na článek otištěný ve Svobodném slově 26. března 1968 pod názvem Bratr redaktor. - "Jeho autor", praví se dále v dopise "ostouzí v něm pracovníky a vyšetřovatele StB. Šetření ukázalo, že údaje v publikovaném materiálu jsou nepravdivé. Protože nesprávné údaje ve Vašem listě poškodily dobré jméno a čest pracovníků StB, žádáme Vás, abyste sjednali nápravu tohoto politováníhodného omylu a poskytli na stránkách
Vašeho listu v době co nejkratší vhodnou formou satisfakci".
Někdy v téže době v článku o majoru Rohlenovi, otištěném rovněž ve Svobodném slově, jsme se také zmínili o činnosti majora Karafiáta. K této stati dalo nám ministerstvo vnitra ČSSR k dispozici toto prohlášení:
"Zvláštní komise ministerstva vnitra ČSSR prověřila všechna uvedená fakta a údaje v souvislosti s činností mjr. Karafiáta. Šetření ukázalo, že údaje publikované v materiálu byly nepravdivé."
Vedení redakce Svobodného slova se oběma články a připomínkami ministerstva vnitra ČSSR zevrubně zabývalo a dospělo k přesvědčení, že chyba v redakci Svobodného slova byla především v tom, že příslušné články nekonzultovala s odpovědnými pracovníky ministerstva vnitra, že si nevyžádala jejich stanovisko, jak
redakce obvykle činí v takových případech. Jako ostatní listy a společenské organizace, i my jsme byli poplatni vzrušené době a podlehli jsme jednostranným soudům a ukvapeným závěrům. V žádném případě jsme nechtěli, ani tehdy, ani dnes, dotýkat se cti pracovníků StB, a tím méně je skandalizovat. I když jsme v článku Bratr redaktor nikoho z pracovníků StB nejmenovali, považujeme za povinnost dát tímto veřejnou satisfakci všem těm
pracovníkům StB, kteří se našimi inkriminovanými články cítili být poškozeni na cti.
Red.

P.T.
Ústřední výbor K 231
Praha 2, Karlovo nám. 17

Dejvice, 7. 8. 1968

Na Váš dopis z 6. 5. 1968 sděluji Vám pro dokumentační komisi toto: Při vyšetřování v Brně byla mi předložena písemnost, opatřená vlastnoručním podpisem manželky, v níž bylo uměle a ve značné míře vykonstruováno obvinění, jež pak bylo vojenským prokurátorem vzato za podklad žaloby na mne. Tento dokument doprovodil vyšetřující orgán tvrzením, že dnes byla zatčena i moje manželka. Tento dokument a toto sdělení působilo na mne drtivě, že jsem se nervově zhroutil a za několik dnů mne ze Špilberku odvezli na nervové oddělení nemocnice v Brně, kde jsem se léčil od července do listopadu 1950.
Po návratu domů jsem zjistil, že manželčin podpis byl získán podvodně a že její zatčení bylo jen předstíráno.
Byl jsem zatčen v hodnosti podplukovníka právní služby dne 10. 5. 1950 a se mnou též naše schovanka a neteř Anna RADĚJOVÁ, nyní provdaná KRÁLOVÁ, bytem Praha 9. Její výslechy byly velmi kruté a tvrdé, a byly ukončeny jejím odvezením do nemocnice u sv. Anny v Brně, kde se pak dlouho léčila (diagnóza, těžký otřes mozku). Účelem jejích výslechů bylo, aby obviňovaly jejího strýce z vlastizrady.
Vojenský prokurátor podal pak na mne žalobu pro vyzvědačství podle par. 5 zák. 231/48, a pro tentýž delikt pak státní soud uvalil vyšetřovací vazbu, která trvala 13 měsíců.
Schovanka byla obžalována státním soudem rovněž pro vyzvědačství a vlastizradu. Se zřetelem k tomu byl jsem a též moje manželka po celý rok u vědomí, že dostanu provaz a že se domů již nevrátím. Schovance hrozilo nejméně 15 let. Avšak krátce před přelíčením byl jsem od státního soudu vyrozuměn, že jsem obžalován pro
neoznámení trestného činu podle zák. č. 50/1923 Sb. a 10. 6. 1951 odsouzen na 10 měsíců.
Neteř dostala 10 roků za vyzvědačství. Byla však po 4 létech prezidentem Zápotockým omilostněna, vzhledem k jejímu věku blízko mladistvému. Jméno orgánu, který mne v Brně vyšetřoval, neznám. Byl to asi vyšší důstojník od OBZ. Byl však nepochybně ve styku s orgány, kteří v mém bytě prováděli podrobnou domovní prohlídku a
kteří též opatřili manželčin podpis. Taktéž měli zvláštní zájem, a snad i pokyn vyšetřujícího orgánu, aby zatkli moji manželku. Bohudík, k jejímu zatčení nedošlo snad z toho důvodu, že pečovala o starou 76 letou nemocnou matku a zapojila se do těžké manuální práce v pekárně.
Dr. ŠPÁLA



K nejvýraznějším projevům porušování zákonů a bezpráví v letech 1948-49 docházelo v ozbrojených složkách - v armádě a bezpečnosti. Od často bezdůvodného podezírání vysokých důstojníků a jejich odvolání z funkce se přecházelo k organizování provokací a zatýkání vojenských činitelů. V pověstném "domečku" byli neprávem zatčení hrubým násilím a týráním donucováni k falešným výpovědím, na jejichž základě byli souzeni. Tak vznikaly podmínky, z nichž se rodily politické procesy, dosud převážně s nekomunisty. Ve vědomí některých vyšetřovatelů se ustalovala představa, že jednají v zájmu dělnické třídy, vítězství socialismu, že účel světí prostředky. Lze prokázat, že o použití nezákonných metod v bezpečnosti i v armádě věděli někteří vysocí
straničtí funkcionáři - R. Slánský, B. Reicin, K. Šváb.
Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68




ŽIDOVSKÁ ANEKDOTA
Soused chce po mně náhradu za zničený džbán. Na svou obhajobu
uvádím, že:
1) Jsem si žádný džbán nepůjčil,
2) Když jsem džbán přinesl domů, zjistil jsem, že je rozbitý, a
3) Jsem džbán v pořádku a nepoškozený vrátil.

Uh. Hradiště, 7. 5. 1968
Prozatímní okresní výbor
K-231 v Uh. Hradišti Ústřednímu výboru K-231
Dokumentační komisi
Praha 2, Karlovo nám. l7

Bratři,
odesíláme Vám 2 opisy dokladů čj. V3/68 a VA8/68 a další spisy předáváme vojenské prokuratuře na základě informace, které jsme koncem dubna získali prostřednictvím Radka PROCHÁZKY od dr. REZKA z MV.
Dále Vám odesíláme 2 fotografie Františka Brhela z Polešovic, okr. Uh. Hradiště, bývalého příslušníka MV, který na začátku padesátých let konal službu v korekcích v klášteře na Mariánské.
Budeme potěšeni, zjistíte-li nám údaje o jeho působení, a odešlete je našemu výboru. Tento muž byl mezi vězni v Jáchymovsku znám pod přezdívkami "Macoň" a "Tygr".
S bratrským pozdravem
POV K-231 v Uherském Hradišti

SVOBODNÉ SLOVO, 6. 6. 1968
K-231 OPRAVUJE PROHLÁŠENÍ MINISTERSTVA VNITRA

Praha (r) - Ministerstvo vnitra včera úředně prohlásilo: "Tvrzení, že komise ministerstva vnitra, vyšetřující nezákonnost z minulých let, spolupracuje s Klubem 231, se nezakládá napravdě. Ministerstvo vnitra, ani žádná jeho složka nenavázala s Klubem žádnou spolupráci a nehodlá tak učinit ani v budoucnu.
Ústřední sekretariát Klubu 231 prohlašuje k tomuto dementi v dokumentu podepsaném předsedou Klubu, profesorem Nigrínem:
Klub sděluje, že na žádost dr. Rezka, vedoucího oddělení pro zjišťování závad v ústavech nápravného zařízení při ministerstvu vnitra, byly dokumentační materiály Klubu poskytovány pracovníkům tohoto oddělení podle jejich potřeby. Pracovníci tohoto oddělení navštívili Klub 231 několikrát a žádali průkazný materiál, který jim byl také poskytnut. Přítomnost pracovníků tohoto oddělení v Klubu 231 je dokonce zachycena na snímcích Armádní televize Praha.


ZEMĚDĚLSKÉ NOVINY, 8. 6. 1968
ODPOVĚĎ K-231
Praha (zn) - K oznámení představitelů Klubu 231 o údajné spolupráci s dr. Rezkem sdělil nám tiskový tajemník správy Sboru nápravné výchovy, že dr. Rezek nikdy nedostal příkaz ani souhlas vstoupit ve styk s představiteli K-231. Také žádné oficiální schůzky s touto organizací pořádány nebyly, výjimečně šlo o běžné úkony pro prošetření údajů postoupených vojenskou prokuraturou. K-231 také centrálně nepředal komisi správy Sboru nápravné výchovy žádné písemné materiály bývalých vězňů.
Z toho, že dr. Rezek byl přítomen v Klubu 231 v době, kdy zde natáčela Armádní televize, nelze dělat žádné závěry o spolupráci, protože šlo o přítomnost zcela náhodnou.


TRIBUNA Č. 6, 22. 1. 1969
FAKTA - DOKUMENTY: KLUB 231
... Po vstupu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do ČSSR, orientuje se část K-231 na likvidaci materiálů, přechod do ilegality a někteří jeho funkcionáři emigrují na Západ. Ústřední kancelář K-231 byla zlikvidována krátce po vstupu sovětských vojsk do Prahy. V ústředí zbyla jen malá část dokumentačního materiálu. Jde o ty dokumenty, které ústředí Klubu dalo k dispozici ministerstvu vnitra a soudům. Ostatní, jako běžná korespondence a členské příspěvky, bylo zlikvidováno.