LÉKAŘI,  POSLANCI,  KATI


Komunistická strana, to není nějaká "mariášová parta", to je
politické seskupení lidí vedených velkou myšlenkou, která
přetváří svět, a bude ho přetvářet víc a víc.
Dr. Gustav Husák

Antonín Váně
Lékaři, poslanci, kati

15. května 1968
Vážení přátelé,
Asi před půl druhým rokem nastoupila na středisku v naší čtvrti MUDr. Frouzová. Dotyčná byla vězeňskou lékařkou v Ruzyni, její poslední pracoviště před nástupem na OÚNZ Praha-východ byla poliklinika Ministerstva vnitra Praha 2, Krakovská ul. Je to vysoká blondýna, nyní s tmavým mahagonovým přelivem. Svým spoluzaměstnancům se svěřila, že dobře znala dr. Sommera, a prohlašovala při prvních zprávách o něm, "že byl tak hodný člověk i tam, kde neměl být".
Dr. Zdeňka Frouzová byla přijata jako osobní známá ředitele OÚNZ Praha-východ MUDr. Vladislava Hory, který byl rovněž lékařem Ministerstva vnitra a nastoupil v OÚNZ v r. 1965. Stejným způsobem byla přijata i dr. Honcová a zařazena na chirurgickém oddělení téže polikliniky - Praha-východ. Rovněž byla zaměstnankyní MV. Aby bylo možno tyto dvě síly zaměstnat, museli být na základě vyvolaného řízení okamžitě propuštěni dlouholetí
zaměstnanci OÚNZ MUDr. Maryška, chirurg a MUDr. Dimitrov, internista. Po delimitaci v r. 1967 nebyla dr. Frouzová delimitována na ÚNv Praha, ale zůstala za každou cenu na dosavadním pracovišti a je proplácena v nadúvazku, ačkoliv OÚNZ překračuje mzdový fond. Tato okolnost svědčí o mimořádné angažovanosti ředitele OÚNZ vůči jeho bývalé spolupracovnici.
Před svými spolupracovníky se dr. Hora obhajoval, že byl vyhozen z MV, napřed degradován z hodnosti plukovníka na vojína a z MV propuštěn. Už jako ředitel OÚNZ byl pověřen MV doprovodem účastníků Pragokoncertu na půlroční pobyt do USA - Las Vegas v době světové výstavy EXPO 67. Rovněž v r. 1966 byl pověřen náhlou akcí, údajně jako vedoucí vlakové výpravy k přepravě "léků" do Švýcarska. Celá akce byla tajná a spoluzaměstnanci nebyli o vlastním obsahu této akce zpraveni.
To jsou další důkazy toho, že důvěry MV požíval nadále.
Jelikož další podrobnosti nemůžeme na OÚNZ zjistit, zejména proto, že ředitel OÚNZ má zájem z uvedených důvodů celou záležitost umlčet, poskytujeme vám proto tyto informace a věříme, že celou záležitost prošetříte, třeba i konfrontací s PhMr. Helenou Petránkovou, která o dr. Frouzové vypovídala, či s jinými
očitými svědky.
Jako zaměstnanci ve zdravotnictví, kteří věří v zásady humanismu a lékařské etiky, nemůžeme souhlasit s tím, aby osoby, které se přímo provinily proti Hippokratovu slibu, a podílely se na zločinech proti lidskosti, pracovaly v našem zdravotnictví. Jejich lidský profil nedává žádnou záruku humánního přístupu k člověku, což je prvním a základním předpokladem práce lékaře vůbec. Tyto osoby nemají vlastně k výkonu lékařské činnosti v podstatě právo, protože se zpronevěřily lékařskému slibu, a ztrácí tedy oprávnění užívat nadále diplomu lékaře stejně jako ztrácí lékař, který zanedbáním povinné péče způsobí nenahraditelné škody na zdraví člověka.
Lékař nikdy nesmí plnit příkaz, jehož smyslem by byl čin v přímém protikladu k jeho poslání.
Zaměstnanci OÚNZ Praha-východ

16/6. Dokum. Praha, dne 6. června 1968
P.T.
Na Výzvu dokumentační komise OV. K-231 pro Prahu 6, jehož jsem členem, oznamuji k mému případu (Bouček, Svoboda a spol.).
Po mém zatčení dne 19. 12. 1948 při výsleších na StB v Bartolomějské č. 10 byl na mě činěn fyzický i duševní nátlak k přiznání věcí, které neodpovídaly pravdě. Referentem (vyšetřovatel) byl vyšší, hubený, černovlasý muž, asi 25 až 28letý, zvaný mezi námi Petr. Při mém popírání viny jsem byl poté konfrontován s hlavním komplicem Jiřím Svobodou (zemřel v r. 1966 na leukemii následkem dlouholeté práce v uranových dolech).
Spatřil jsem ho při konfrontaci jako trosku, zbitého a zmučeného, který se přiznával i k věcem, které nikdy neučinil. Tyto i jiné věci by mohli dokázat i jiní obžalovaní a odsouzení v naší skupině, která byla dosti početná, jako např. Jan Lísař, též člen K-231 v Praze 7, s nímž bylo zacházeno zrovna tak, ač byl naprosto nevinný. (Dle rozhovoru, který jsem s ním měl ve společné cele před zahájením soudního přelíčení na Pankráci dne
25. května 1949, kde jsme byli dne 21. V. 1949 odsouzeni.
P. S.
Toto se netýká mého případu, ale případu vězeňského lékaře dr. Sommera v Ruzyni. V Literárních listech proběhla zpráva o vězeňské lékařce dr. Prouzové, která byla horší než dr. Sommer. Nejmenuje se Prouzová, ale Frousová a je krajskou internistkou na OÚNZ pro Prahu-východ, Praha 1, nábř. Kyjevské brigády.
S bratrským pozdravem
Antonín VÁNĚ, Farní 23, Praha 6-Smíchov

Jaroslav Choděra
Lékaři, poslanci, kati

Klub 231
ústřední výbor
Karlovo nám. 17, Praha 2

Břvany, 1. 5. 1968
V deníku "Práce" ze dne 24. dubna 1968 byl uveřejněn článek "Justice před velkou zkouškou", který podepsal JUDr. Vítězslav Opěla, předseda odvolacího senátu krajského soudu v Praze. Tohoto
Opělu znám!
V roce 1949 byl prokurátorem Státního soudu, odd. Brno, a když jsem byl souzen, byl také mým žalobcem a choval se takovým způsobem, jak se sluší na věrného a poslušného žáka tehdejší Státní bezpečnosti. Tenkrát jsem také byl neprávem odsouzen, což se po 18 letech ukázalo také tím, že jsem byl rehabilitován.
Vyslovuji svůj podiv nad tím, že tento - tenkrát velmi pověstný a obávaný Opěla zastává nyní takové místo! Odsuzoval tenkrát i tehdy, když věděl, že se jedná vlastně o justiční omyl nebo podvod.
Bylo by dobře, kdyby bývalá činnost pana Opěly byla řádně přešetřena, a aby mu bylo zabráněno zastávat takovou funkci, jakou zastává nyní. Lidé, kteří se tak v minulosti provinili, nemohou přece dále setrvávat v tak důležitých funkcích.
S pozdravem Jaroslav CHODĚRA, zaměstnanec IGHP, v.p., p.
Lenešice, okr. Louny, t.č. Břvany

PS. Byl jsem žalován JUDr. Opělou v r. 1949 podle zákona na ochranu republiky č. 50/23 Sbírky, pro zločin přípravy úkladů o republiku.

Dagmar Palátová
Lékaři, poslanci, kati

K-231 30. dubna 1968
Praha, Karlovo náměstí 17
Mnohokrát již od roku 1963 jsem se pokoušela, aby jeden z těch, kteří nesporně nesou velkou část viny na obludnostech uplynulých dvaceti let, byl alespoň odvolán z dosti významné veřejné funkce poslance na národním výboru v Praze 6. Všechno ale vyznělo naplano, přestože tato skutečnost přímo zneucťuje památku nevinně
odsouzených a popravených, zesměšňuje voliče a odporuje duchu i liteře platných zákonů, a tak Vlastimil Volkán, nar. 1921, bytem v Praze 6, v Ruzyni čp. 408, bývalý vyšetřovatel StB, propuštěný "na hodinu" pro nezákonné vyšetřovací metody v listopadu 62, dál reprezentuje, zastupuje občany 38. volebního obvodu na národním výboru v Praze 6, ačkoli by měl být nepochybně postaven před soud a odsouzen k těžkým trestům. A tak se obracím k vám jako lidem bezprostředně postiženým zločiny uplynulého dvacetiletí, se žádostí, abyste se vy sami, vahou svého Klubu, pokusili zjednat spravedlnost v tomto případě. Vždyť někteří z vás přímo na
vlastním těle i duši jste zažili sadistická týrání V. Volkána, tohoto prohnaného nedoudka, mstivého hrubiána, amorálního podlézavce a šplhavce, v němž jakoby bylo ztělesněno všechno zlo,
které postihlo naši společnost.
Ověřte si, prosím, a posuďte všechna fakta i důvodná podezření, která tu ve zkratce vyslovuji:
V. Volkán byl ve službách ministerstva vnitra patrně hned od r. 1945, kdy se vrátil z koncentračního tábora. Nebude asi pravda, že do koncentračního nacistického tábora se dostal za ilegální komunistickou činnost, jak sám udával. Obtížně by se totiž do listopadu 39, kdy byl zatčen, mohl osmnáctiletý mladík, obchodní příručí z malého krámku svých rodičů, vřadit do hnutí odporu otřesené, zdecimované komunistické strany - pravdivější bude asi výpověď usedlíků ruzyňských, že jen náhodou se připletl ke studentským demonstracím, a spolu se studenty byl zatčen a odvezen do Německa. Kde byl vězněn a s kým byl vězněn, nevím, jisté však je, že - podle zmínky jednoho z pracovníků OV KSČ v Praze 6 v prosinci 66 - byly výpovědi svědků o jeho chování v
koncentračním táboře "protichůdné". Domnívám se, že už morální profil V. Volkána z doby jeho věznění v koncentračním táboře by zasloužil podrobnější šetření, že ani do StB neměl být nikdy přijímán.
Ve velkých procesech 50. let zastával V. Volkán funkci vyšetřovatele. Byl to krutý, sadistický vyšetřovatel, obzvlášť vynalézavý ve vyhledávání strašných prostředků fyzického i psychického mučení vězňů. Je jisté, že od jeho výslechu odtahovali vězně zakrvácené, v bezvědomí, s vážnými zraněními. Nelze vyloučit, že některé vězně přímo ubil, nebo že zemřeli na zranění jím způsobená. Patrně si tak odreagoval i oprávněné vlastní pocity méněcennosti. Za provádění této hanebné činnosti byl V. Volkán také hmotně odměňován a měl z ní slušný užitek. Dostal například dlouhodobou rekreaci v Tatrách a byl povyšován - při svém minimálním vzdělání - až do hodnosti kapitána StB: v této hodnosti byl také bezodkladně propuštěn v předvečer XII. sjezdu KSČ v prosinci 1962 spolu s několika desítkami jiných příslušníků StB, nejprovinilejších zaměstnanců této instituce. Za popírání nezákonností ve vyšetřovatelských praktikách byl potrestán pouze stranicky, důtkou a výstrahou v roce 1964 pro
klamání strany.
Přímí svědkové jeho vyšetřovatelské působnosti, delší dobu jím vyslýcháni: například dr. E. Goldstücker, profesor Karlovy univerzity, Richard Slánský, docent Univerzity 17. listopadu.
Nepřímé svědectví mohou podat další osoby Volkánem vyšetřované. Může je uvést dr. D. Boček, předseda Nejvyššího soudu, který jako obhájce v rehabilitačních procesech v roce 1963 se s jménem V. Volkána seznámil.
Je možno dokázat písemnými materiály i svědeckými výpověďmi, že i ve funkci poslance užíval mutatis mutandis podobných metod jako vyšetřovatel StB: podával lživé posudky o občanech svého volebního obvodu s úmyslem je občansky i hmotně poškodit, klamal svůj národní výbor i výbor občanský falešnými informacemi,
pěstoval přízemní protekcionářství, neprávem se z titulu své funkce hmotně obohatil, šířil kolem sebe atmosféru strachu a nejistoty. Právem lze mít podezření, že na národním výboru kradl listiny, k nimž měl jako poslanec přístup, a že vyráběl falešné dokumenty, jak se mu to hodilo.
Nepochybná je i jeho vehementní účast na prosazení stavby nesmyslného velikášského kulturního domu v Ruzyni, přímo naproti věznici. Prohospodařily se tu miliony korun z veřejných prostředků (v hrubém zdivu stála tato zbytečná stavba 4,5 milionů korun, při brigádnické práci), nepočítaje v to zklamání brigádníků nad zmařenou prací na stavbě, s níž si teď nikdo neví rady. Zvlášť bizardně absurdně působilo tehdy Volkánovo
zdůvodnění této stavby namísto původně plánovaného pomníku na paměť studentů zastřelených nacisty 17. listopadu v ruzyňských kasárnách - stavba totiž pohltila i peníze z mezinárodních sbírek na pomník studentům.
Od roku 1963, kdy Volkán na schůzi KSČ v dubnu 63 v místě bydliště přiznal, že byl vyšetřovatelem v procesech, žádám, aby V. Volkán byl alespoň odvolán z funkce poslance: v červnu ústně a 19. srpna písemně jsem podala návrh na jeho odvolání z ONV, a to na adresu ONV nebo OV KSČ v Praze 6. Když jednání vyznělo naplano na podzim 63 a V. Volkán měl znovu kandidovat ve volbách 64, znovu jsem dne 30. října poslala petici na Generální prokuraturu, na OV KSČ a ONV v Praze 6, aby bylo zabráněno jeho kandidatuře: nakonec jsem vystoupila i na veřejné schůzi voličů - ale vzali mi slovo a všechno bylo marné, Volkán byl zvolen znovu a poslancuje dodnes. Mění se však celý politický systém a s ním i lidé ve vedoucích funkcích - a tak jsem v dané věci znovu napsala na právní komisi ÚV KSČ (15. 3. 68), na OV KSČ, znovu na ONV v Praze 6, zatím, kromě potvrzení příjmu dopisu a příslibu prošetření věci ze S.P.B. jsem nedostala odnikud odpověď.
Vím, že máte mnoho jiných důležitějších úkolů i plánů do budoucna, ale myslím, že bez exemplárního vyšetření případu V. Volkána, v němž se obráží v koncentrované podobě všechny zvrácenosti uplynulých dvaceti let, nelze jít vpřed. On a jemu podobní jsou největší brzdou ve skutečné humanizaci a demokratizaci naší společnosti.
PhDr. Dagmar PALÁTOVÁ, Praha 6, Ruzyně 404, Alej čs. exulantů II.

Pavel Hasterlík
Lékaři, poslanci, kati

Informace: Konfident a agent provokatér Dr. Vojtěch Erban, bývalý poslanec NS a zástupce gen. tajemníka čs. soc. dem., nyní šéfredaktor nakladatelství Academia.
V usnesení Nejvy. soudu ze 17. 6. 1966 se uvádí, že se někteří členové skupiny Vladimír Görner a spol. dostali pod kontrolu Státní bezpečnosti, a že tu jde o prvky provokace. Tato kontrola a provokace byla prováděna prostřednictvím výše uvedeného dr. Vojtěcha Erbana. Z uvedené skupiny jeho činnosti byli postiženi:
Josef Munzar (mrtev), Šindelář, Hlaváč, dr. Karel Müller, dr. Zdeňka Müllerová, František Hliněnský.
Dále jmenovaný zasáhl v případech:
dr. Jan Vyskočil (zemřel), svědectví vydá dr. Fr. Tržický,
Jaroslav Pavlán, Ostrava, red. Karel Pospíšil.
V posledních dnech jsou náznaky, že jmenovaný působil přímo v Ruzyni v době výslechu Bohumila Laušmana a že jmenovaný různými přísliby přiměl Laušmana k výpovědi provedené na tiskové konferenci, která pak v období voleb byla vysílána rozhlasem.
Z jeho příslibu Laušmanovi bylo splněno propuštění Laušmanovy manželky a dcery.
Pavel HASTERLÍK, Ph. Z. (nečitelné)

Laušmanův zeť, major Nechanský, byl zatčen r. 1948 a po roce popraven. Laušman byl varován, že se připravuje též jeho zatčení, proto se ženou a dcerou chtěl uprchnout. Útěk se však podařil jen Laušmanovi, jeho žena a dcera byly uvězněny. Laušman pak pracoval jako hospodářský znalec v Jugoslávii, odešel však do Salzburgu, aby se pokusil pomoci své rodině. (Laušmanova žena byla již za války šest let v nacistickém koncentráku). Rakouský občan vylákal 23. 12. 1953 Laušmana k setkání s dvěma pracovníky čs.
bezpečnosti a Laušman byl unesen z rakouského Salzburgu do Prahy.
Své prohlášení v květnu 1954 učinil Laušman jedině vzhledem k slibu ministra vnitra R. Baráka, že po Laušmanově prohlášení bude jeho žena a dcera i on sám propuštěn z vězení.
Ve věznici v Ruzyni dostal Laušman od správy věznice 8. května 1963 cigarety, jež byly dle výpovědi Laušmanova spoluvězně zřejmě preparovány. Laušman vypil čaj přinesený z vězeňské ošetřovny, vykouřil několik cigaret, dostal křečovitý záchvat, pak upadl do bezvědomí. Po celou noc mu nebyla poskytnuta žádná lékařská pomoc. Když nakonec druhého dne, v pět hodin ráno 9. května 1963, na celu přišel lékař, konstatoval jen smrt "v důsledku srdeční záduchy". Tyto a další podezřelé okolnosti Laušmanovy smrti nebyly v ČSSR dosud prošetřeny.
Laušmanův případ zůstává i nadále jedním z nejotřesnějších z celého komplexu politických procesů a vražd v Československu, zvláště přičteme-li též tragický osud celé jeho rodiny.

Josef Novák
Lékaři, poslanci, kati

Z Á P I S
Dostavil se pan Josef NOVÁK, bytem Praha 2, Londýnská 25, za tím účelem, aby nám sdělil, že:
Stanislav Bartoš, dříve prezident krajského soudu v Chrudimi, o kterém se prohlašovalo, že se v r. 1951 zastřelil, objevil se nyní u městského soudu v Praze, na Kar. nám., č. dv. 121, jako městský soudce. Dotyčný byl znám jako surový člověk, který se při výsleších dopouštěl nejhrubšího násilí. S ním fungovali při výsleších ještě Budkovský, Verich (zemřel), jeho žena (mrtva), Tomíška, Horák, řed. nem. pojišťovny, strž. Vošmík, Teplý a bří
Valentové.
Tito všichni si vždy udělali takový mejdan, a když jejich extase dostoupila vrcholu po požití alkoholu, volali si jednotlivé vyšetřované, které mezitím shromáždili na chodbě, a týrali je až do bezvědomí.
Kdyby bylo třeba bližších informací, jsou k dispozici u soudu v Chrudimi - vypovědět mohou m.j. p. Novák, učitelka Vlková aj.
Jak je možné, že takovíto lidé ještě slouží u soudů?
Praha, 13. 5. 1968
NOVÁK J.

Radim Rayman
Lékaři, poslanci, kati

Vážení přátelé!
Hlásím se do Vašich řad! Myslím, že Vám budu k něčemu dobrý. Byl jsem šest let zástupce šéflékaře justiční služby dr. Oldřicha Navary. Asistoval jsem u řady poprav a znám řadu justičních vražd. Pak jsem byl 5 let politickým vězněm. Byl na mne poslán advokát, agent provokatér, JUDr. Antonín Hübsman, Praha 2, Štěpánská ul. 29. Předstíral, že spisuje dějiny Pankráce, a já mu dovolil nahlédnout do mých záznamů. Musil mne dostat do
kriminálu, aby to vše mohlo být zabaveno.
Seděl jsem také v Kartouzích na 3. oddělení s našimi předními politickými vězni.
Pošlete mně prosím přihlášku a složenku. Jsem dosud v aktivní službě. Ozdravit naši justici bylo vždy mým cílem. Viděl jsem ji ze dvou perspektiv. Zeshora dolů jako šéf, a zezdola nahoru jako politický vězeň.
Srdečně zdraví
MUDr. Radim RAYMAN, Liblín I., p. P. Kozojedy, okr. Rokycany
2. IV. 1968