An Willy von Thurn und Taxis
Vegagasse 11, A - 1190 Wien
Vážený pane,
vzal jsem na vědomí Vaši brilantně
stručnou analýzu příčin dekadentního krachu západního umění, v
postatě k ní není co dodat, máte pravdu, je to tak a sedne to.
Ale. Když dva říkají totéž (a v tom je právě krása demokratického
pluralismu), nemusí to říkat stejnými slovy a hlavně: každý to
vidí z jiného pohledu. Jeden shora, druhý zdola, jeden zprava,
druhý zleva, jeden se zpožděním, druhý s časovým předstihem několika
generací, jeden se na to dívá ze tmy, druhý ze světla - a přestože
jde o jednu a tutéž věc, zdáloby se, že každý vypovídá o něčem
jiném, což je vlastně příčinou všech nedorozumění mezi lidmi,
církvemi, státy a jejich ideologiemi, které jsou někdy tak propastně
neslučitelné, že vzniká nebezpečí antagonismu, dualit, rozštěpení
etc. Povím Vám tedy tutéž story, jen jinak, z pohledu hudebního
teoretika, muzikologa, přičemž vynechám aspekty architektonické,
kulturní (!), básnické a výtvarné (pokud to bude jen trochu možno)
poněvadž by to bylo jinak na knihu a těch už jsem napsal šest,
jedna horší než druhá, provokující, urážející, vyzývavě drzé,
až příliš poetické, vědecky nepřesné ap. Abych to zestručnil ještě
víc, nezačnu Hudbou, politikou a církví (což vynechat nehodlám),
nýbrž osobním. Jsem z rodu Husitů, ke katolictví jsem konvertoval
víc jak před čtvrtstoletím, od té doby se Evropa změnila k nepoznání
(nebojím se říci, že i mým přičiněním), jak, to je jiná, zbytek
si musíte domyslet a doufám, že můj postoj k těmto (nikoli zanedbatelným)
událostem vyplyne z kontextu. V době kdy Berlín hořel kankánem
žil ve Vídni jakýsi pan Schoenberg a Hitler připravoval svůj nástup
k moci. Zbytek známe z učebnic, nazpaměť, osobně se dodnes potýkáme
s následky. A abych zestručnil ještě více, zdánlivě o čemsi úplně
jiném: nedávno dostal jakýsi mladý Číňan (17) žijící v USA téměř
Nobelovu cenu za to, že pochopil, kde nutno hledat příčiny v boji
proti virům, v jejich schopnosti a nutnosti (!) se nejdříve nějak
seskupovat, organizovat (chtějí být aktivními) - a účinně proti
nim bojovat znamená tedy ovlivnit příčiny tohoto grupírování,
nikoli jen směšně komentovat a analyzovat následky... Věřím v
církev Svatou, Apoštolskou a univerzálně všeobecnou. Ale nevěřím
v totalitu. A teď už to půjde jako na drátku, vracím se k Hudbě
kde jsem doma. Po Schoenbergovi a jeho nevyslyšeném VAROVÁNÍ (hudební
materiál řadou na sobě nezávislých tónů) došlo k velmi zajímavému
úkazu: už jeho (rozuměj Schoenbergovi) žáci (Alban Berg a Anton
von Webern) poukázali na kvalitativní souvislosti mezi tóny, byla
sice zrušena TONIKALITA, nikoli hudební tonalita - kterou jsem
si dovolil znovu redefinovat objevem Intervalových Tónin (1977)
a Strukturální Harmonie (1988). A že jsem člověkem veskrze praktickým,
opustil jsem tehdy už rodné Holandsko a vydal se jak Komenský
do světa, učit nevzdělance. Skončilo to v Římě u Sv.Otce J-P.II.
Proč říkám skončilo? Jak to, že NEZAČALO? A kdo říká, že "nezačalo"?
Já? A kdo tedy jsem? Nein, "glauben kann ich nicht allein"...
V roce 1985 jsem byl pozván do Bavorska
- a sestup do pekel začal (viz příloha 1.) - o osm let později
(i to lze nazvat vytrvalostí) sděluje Sv.Otec z Říma, že se modlí
za všechny mé společníky a o další rok později, definuje arcibiskup
Eder samu podstatu problému (příloha č.2)... A teď půjde ještě
rychleji, dostáváme se k jádru problému, "let´s drop the
music", radí kdesi
John Cage, dostáváme s k situaci, kde možno církvi sloužit či
NECHAT si jí sloužit... Mezi Bachem a Brozakem už není rozdílu,
vlastně rozdíl tu je, v černé díře kde žiji (BLACK HOLE) zhltáváno
i světlo, je to fyzikální zákon a nedá se obejít. Bach se nelíbil,
to Brožákovo bylo skvělé, mnichovský ordinarriát zakázal, asi
bude vědět proč, přeji každému jeho vlastní názor, jeho rozštěpení,
jeho paranoiu kverulans... Když jsem se po letech vrátil domů
(nechci o tom vůbec začínat, bylo by to opět na knihu) zažil jsem
zajímavý moment: v Alšově galerii na Hluboké byly vystaveny obrázky
dětí. Prosté, výmluvné, říkající vše, minimálními prostředky,
téměř ničím... Ve vedlejším sále výstava současného rakouského
umění... holé klády jakési, bombastická trapnost, císařovy nové
šaty... Několik minut před tím než Husa upálili (A.D.1415), žehnal
s jemným úsměvem na líci (tehdy ještě Katolický kněz!) jakési
babičce co nesla polínko na hranici se slovy "ó, svatá prostoto"...
Dnes žehnají jiní. Jinak, účinněji, nebezpečněji než Hitler. Vývozním
artiklem "německé církve" Herr Kaiser Karl von Moik,
i to je "Zeitgeist" exportovaný až do Číny jako to nejlepší
co vlastní Germánie, plus Karlíček II. (ten Gottů), takže jsem
rád, že sepsána Liturgie Zbabělých (www.cibulka.cz/ilegkult/brozak.htm),
zkažena sůl, jediné co platí je svoboda v zákrytu, Kristus bez
Kříže - kříž bez Krista, jinými slovy ZKURVENÍ... s Kájou (Gottem)
jsem chodil do školy, takže znám i jeho humor a "ostrov-vtip"
se kterým řekl novinářům v Číně: "jsem starý zpěvák, starý
Zákon, ale myslím na Nový" - jinak, klobouk dolů: kšeft je
kšeft! Jistě, hudba sbližuje národy, JAKÁ hudba a jak, to je jiná...
Daniel Brožák, hudební skladatel
* 13.dubna 1947, v Písku u Švejkovic
adresou Leustetten 17, D-83416 Saaldorf