--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Veverka Ota č.: 341
Název: Komise pro vyšetřování událostí 17.11.1989 lustrovala poslance FS
Zdroj: NN Ročník........: 0001/001 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Lidská důstojnost a StB Pouze slabým odvarem toho, co bylo zjištěno ve federální vládě, v jejím úřadě a v Kanceláři Federálního shromáždění, byly lustrace poslanců FS. Přesto, křiku i hlasů pro i proti bylo víc než dost. Lustrace byly pro řádný chod všech těchto institucí nezbytné. Dalším logickým krokem by mělo být zveřejnění úplného seznamu pracovníků StB a jejich konfidentů.

Návrh usnesení, který, kromě požadavku lustrací generální prokuratury, nejvyššího soudu a novinářů obsahuje i zveřejnění kompletního seznamu pracovníků a konfidentů StB, vláda nepodpořila.

Tahanice o listinu základních práv a svobod Předseda federální vlády Marián Čalfa doporučil parlamentu návrh přehodnotit s poukazem na možný rozpor s Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina).

Tato Listina, na níž se poslanci se záznamem v registru ustavičně odvolávají, se opět stává ochranným štítem StB. Otázky, které se v této souvislosti vynořily, nabyly na naléhavosti: bude Listina chránit lidi před StB nebo naopak? Bude Listina ochraňovat demokracii nebo ji ohrožovat? Lze článek 10 Listiny (na ochranu osobnosti - pozn. red.) vůbec v tomto případě použít, aniž by současně nebyl porušen článek 17 o svobodě projevu a právu na informace? Ten v 4. odstavci říká: Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Zločinecká organizace, jakou StB bezesporu byla a je doposud, nemůže žádat zákonnou ochranu ze žádného z uvedených důvodů. Naopak. Odvolávání se v tomto případě na Listinu je zesměšněním a znevážením jejího hluboce humánního obsahu a postavením jejího smyslu na hlavu. Zdá se, že v této podobě je, spíš než čímkoliv jiným, nástrojem boje mezi StB a zbytkem světa. Je nutné v této souvislosti připomenout, že Listina v čl. 17 přikazuje státním orgánům a orgánům územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti.

Čest Gottwaldových pohrobků

Komunisté i estébáci se dnes často přou o smysl čl. 10 zmíněné Listiny. Podívejme se blíže na tento článek, abychom společně pochopili tu neuvěřitelnou opovážlivost, s jakou se u těchto lidí můžeme běžně setkat. V prvním odstavci se praví: Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Všimněte si dobře: lidé, kteří stáli pod jedním praporem s Bilakem, Kolderem, Gottwaldem, Indrou, Lorencem, Jakešem a Husákem a dalšími, mluví o tom, co už tím samotným faktem, že byli a jsou v jedné politické straně, dávno ztratili. Může snad takový Gottwald, Husák či Jakeš hovořit o své dobré pověsti nebo osobní cti? Odpověď zní: Může, jestliže ovšem masový vrah nebo zrádce národa si považuje za osobní čest vraždit nebo páchat zradu na vlastním národě a domnívá se, že takovými činy si obecně získá dobrou pověst. Jakeš může mluvit o své dobré pověsti, nikoli však před civilizovaným českým nebo slovenským národem a stejně tak Vasil Mohorita.

Dnešní komunisté o sobě tvrdí, že s Jakeši, Gottwaldy či Husáky nemají nic společného. Byli však členy jedné strany před listopadem i po něm. Mimochodem: ať už si o vedení své strany myslím co chci, fakt, že nosím její legitimaci neznamená nic jiného než to, že tuto stranu podporuji a stojím za tím, co dělá. Hovoří-li o lidské důstojnosti členové strany, která desítky let dělala z lidí nevolníky, která ustavičně tuto důstojnost ubíjela a nese odpovědnost za desítky miliónů zmařených lidských životů, pak je to do nebe volající drzost a navíc urážka každého čestného a poctivého člověka.

Právo na soukromí

Postupme však o krůček dál. V druhém odstavci čl. 10 se dočteme: Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Takové právo je třeba samozřejmě respektovat. Klíčová slova jsou v našem případě neoprávněný a soukromý. Zejména jde-li o pracovníky StB. Trestné činy, kterých se dopouštěli ve jménu třídního boje, vítězství pracujícího lidu a jiných podobných pojmů, rozhodně nelze považovat za soukromé nebo rodinné. To, že dnes pracují ve vysokých funkcích ve státních institucích, rovněž nespadá do soukromí, neboť co všechno v takových funkcích mohou ovlivnit, a také ovlivňují, o tom není nutné polemizovat. Totéž se týká konfidentu, protože ti svým udavačstvím nebo jinou formou spolupráce vědomě trestné činnosti napomáhali, pokud se jí přímo nedopouštěli. Nikdo už dnes nespočítal, kolik nevinných lidí se díky falešnému udání dostalo do vězení, kolik jich tam zemřelo následkem nelidských podmínek či kolik jich bylo popraveno. Ať už v minulosti či dnes: Kdokoli pracuje ve veřejné funkci, ztrácí za své úřední působnosti právo na soukromí. Veřejnost má nezadatelné právo vědět, kdo jejím jménem jedná a mluví. Z tohoto hlediska jsou zásahy do soukromí takových osob naprosto oprávněné.

Potřeba informací

Tím se dostáváme ke třetímu odstavci čl. 10: Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Shromažďování informací o osobách, které se dopouštěly trestné činnosti, není oprávněné. Zločinec jednoduše musí být odhalen, a aby se tak mohlo stát, je nutné o něm nashromaždit potřebné údaje. Zveřejnění údajů o StB a jejich konfidentech není tedy zneužitím. Tolik k Listině základních práv a svobod.

Boj o moc

Komise 17.listopadu pověřená lustracemi zjistila, že někteří z poslanců, členů federální vlády, jejich náměstků, pracovníků úřadu vlády a Kanceláře FS byli spolupracovníci StB. Řada poslanců FS však práci Komise osočuje a znevažuje. Povšimněme si, kam tito poslanci patří a k čemu se hlásí. Snadno zjistíme, že jsou to především komunisté, pozitivně lustrovaní poslanci, marxisté, levicově orientovaní poslanci a poslanec Sacher. Dáme-li si dohromady jedna a jedna, pochopíme, co tyto lidi spojuje a o co jim jde. Jedinou záhadou by mohl být sólista Sacher, kdybychom nevěděli, že patřil k nomenklatuře a že byl ministrem vnitra, na jehož hlavu částečně padá odpovědnost za dnešní neutěšenou situaci při zjišťování některých faktů. Troufám si tvrdit, že pojítkem jsou některé politické ideje a že ve svém důsledku jde o boj mezi levicí a pravicí. Jde o to, kdo z koho, a levice se pranic neohlíží na to, jaké důsledky mohou vyplynout z její strategie pro nás, řadové občany. Hlavně, že si udrží mocenský vliv.

Vyváženost politiky

V každém státě je nutné, aby se politické vlivy vzájemně vyvažovaly. Proto občané jednou volí pravici a jindy levicové politiky. Zdá se, že naši občané, vzhledem k dlouholeté komunistické nadvládě, která nedopustila jakékoliv veřejné projevy jiné než marxisticko-leninské orientace, zapomněli na potřebu a nutnost vyváženosti těchto vlivů. To ovšem komunistům do jisté míry nahrává. Jde jim jako vždy o to, aby občané byli lhostejní či aby si mysleli: politika je svinstvo. Tam, kde občan není lhostejný a uvědomuje si, že politika je základem a podstatou jeho osobní úspěšnosti a prosperity, jakož i celého národa a státu, tam nemá komunista nejmenší šanci prosadit své mocenské cíle a utopickou ideologii. Stát, kde je jedinec a navíc tyran garantem dodržování lidských, politických a hospodářských práv, se nemůže trvale postavit na roveň demokratickým zemím. Komunistům však nikdy nešlo o prosperitu národa a státu. Jako vždy jim jde pouze o osobní prospěch a moc, ať už se zaštiťují jakkoli humánními myšlenkami.

Co s novináři ?

Jiří Ruml ve své první zprávě komise pro vyšetřování událostí 17.listopadu upozornil na pokyn řídících pracovníků StB, rozeslaný do krajů: pronikat do nových struktur, do tisku a vysokých škol ve prospěch KSČ. Druhá, závěrečná zpráva komise čtená 24. května Štefanem Bačinským, už mluví o množství agentů StB v mnoha novinách. I novináři, byť nepřímo, mají obrovskou moc. Návrh na jejich lustrace má svou logiku i morální opodstatnění. Otázka ovšem je, jak to provést.

Syndikát novinářů může, požádají-li o to jeho členové, dát lustraci provést. Jde zhruba o 5 000 novinářů. Co však s těmi, kteří o to nepožádají a co s novináři, kteří členy Syndikátu nejsou? Lustrovat je bez jejich souhlasu je protiprávní, a zákon, jenž by ukládal novinářům předkládat zaměstnavateli výpis z registru svazků, neexistuje. I kdyby jim to zákon uložil - budou ho všichni zaměstnavatelé uplatňovat?

Zdá se, že v praxi by lustrace novinářů nešly do důsledku bez porušení mnoha demokratických zásad provést. Znamenalo by to nekompromisní zásahy státu do práv zaměstnavatelů, včetně soukromníků, a to je to, co jsme po 40 letech odmítli. Zveřejnění příslušníků a pomocníků StB by tento těžko řešitelný problém zprůhlednilo. Každý zaměstnavatel by dál bez zásahů "shora" zaměstnával, koho chce. Také lidé by věděli, čí články čtou. I to by byla určitá obrana proti StB - alespoň do doby, kdy bude schválen "protiestébácký" zákon, ať už coby součást Zákoníku práce nebo coby seznam funkcí, profesí, hodností apod., které spolupracovníci StB nesmějí vykonávat.

Zveřejnit - ano či ne ?

Klademe-li si otázku, zda zveřejnit seznamy StB či ne, pak se také musíme zeptat, čeho tím dosáhneme. V současné době dochází k případům vydírání spolupracovníků StB. Zjednodušeně: "Budeš-li s námi nadále spolupracovat, neudáme tě a ty budeš dál náměstkem premiéra." Zveřejněním seznamu StB by byl tento problém eliminován.

Existují také poslanci, kteří se obávají lynčování nebo jiných forem násilí vůči pracovníkům a konfidentům StB. Několik jmen spolupracovníků StB z řad poslanců již zveřejněno bylo. Stalo se však pouze to, že se nestalo vůbec nic. Ani tento argument tedy zřejmě neobstojí. Jakoby jediní, kdo přemýšlejí o násilí, byli někteří poslanci. Myslím, že většině našich občanů nějaký estébák za akt osobního násilí nestojí. Mají totiž, částečně díky parlamentu, poněkud jiné problémy.

Ota Veverka