--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Ungár Jan č.: 368
Název: Předvolání (Text)
Zdroj: NN Ročník........: 0001/002 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
(Text) Jednou obdržel jeden můj přítel předvolání, aby se dostavil. Při příležitosti mi tehdy, v době, kdy k tomu všemu došlo, navrhl, zda bych ho nechtěl na místo dostaveníčka na předvolání doprovázet, neboť jsme poté měli nadále společnou cestu. Ten přítel, to byl Čech, tenkrát, jeden /ze střední Evropy/. Místo dostaveníčka na předvolání bylo, tenkrát, také v Čechách, téměř v samém jejich tehdejším srdci. V srdci Čech ve střední Evropě, a to v jakési pracovně v jednom z pater nějaké, v té době tam stojící, vícepatrové budovy.
Dostavili jsme se na to místo. A přivítal nás pan kapitán. Přivítal nás, tenkrát, pěkně a pak se hned představil. Řekl, pamatuji si to dodnes skoro tak přesně, jako by to bylo před chvílí: "Jmenuji se kapitán Čeřvěň." V celých Čechách, i v jejich srdci, v jeho okolí, i ve střední Evropě, to tehdy bylo takové ne úplně, řečeno mírně, obvyklé příjmení. Proto jsme se ptali, jak se píše? Pan kapitán nám to vysvětlil a sám dodal, jak náš zájem o způsob zápisu jeho příjmení chápe, neboť je mu známo, jak je v Čechách, i v celé střední Evropě, málo obvyklé, a jak s ním, podle svého vlastního odhadu v celé této oblasti, prý, dosti často budí pozornost.
Já vám nevím, co, a proč, to tenkrát toho mého, mnou na to místo dostaveníčka na předvolání doprovázeného přítele, Čecha, jednoho, také, středoevropského, napadlo, že, ačkoliv se jmenoval Novák /což bylo tehdy, v době, kdy se to všechno semlelo, vůbec jedno z nejběžnějších příjmení v Čechách, i v jejich srdci a v jeho okolí/, řekl tenkrát panu kapitánovi: "Těší mne, já jsem Žělěň."...
To si nedovedete představit, co nastalo, co se dělo, co následovalo, jak rychle jsme zase nebyli v té budově, v tom jejím patře a v té pracovně... Něco takového jsem předtím a ani potom nezažil, něco takového jsem ještě neviděl. Vidím to před sebou, jako by to bylo včera... Ta vzpomínka je tak silná, že jakmile si ji vybavím, nemohu se jí potom zase zbavit, odtrhnout se od ní... raději snad ani nevzpomínat. Bože, to svět neviděl... On totiž tenkrát ten kapitán, to totiž nebyl kapitán lodi, ani námořní, ani říční, ani to nebyl žádný kapitán třeba nějakého sportovního družstva, ani kapitán třeba u hasičů, ani "kapitán tamnějšího průmyslu", jak se tam v té době, tenkrát, také někdy říkávalo, ani u vojska nebo u celníků - on to byl totiž kapitán policie!!
Jenže, jak jsme to tenkrát měli poznat, když neměl žádnou uniformu? Myslím na sobě, oblečenou. Vždyť on byl úplně nahý, stál tam celou tu dobu jen v rozvázaných polobotkách, hnědé barvy, bez ponožek...!
Víte, mně už to předvolání začalo být tenkrát stejně celé taknějak podezřelé hned od té chvíle, jak jsme vkročili do té pracovny.
Jan Ungár
(Text)
Jednou obdržel jeden můj přítel předvolání, aby se dostavil. Při příležitosti mi tehdy, v době, kdy k tomu všemu došlo, navrhl, zda bych ho nechtěl na místo dostaveníčka na předvolání doprovázet, neboť jsme poté měli nadále společnou cestu. Ten přítel, to byl Čech, tenkrát, jeden /ze střední Evropy/. Místo dostaveníčka na předvolání bylo, tenkrát, také v Čechách, téměř v samém jejich tehdejším srdci. V srdci Čech ve střední Evropě, a to v jakési pracovně v jednom z pater nějaké, v té době tam stojící, vícepatrové budovy.
Dostavili jsme se na to místo. A přivítal nás pan kapitán. Přivítal nás, tenkrát, pěkně a pak se hned představil. Řekl, pamatuji si to dodnes skoro tak přesně, jako by to bylo před chvílí: "Jmenuji se kapitán Čeřvěň." V celých Čechách, i v jejich srdci, v jeho okolí, i ve střední Evropě, to tehdy bylo takové ne úplně, řečeno mírně, obvyklé příjmení. Proto jsme se ptali, jak se píše? Pan kapitán nám to vysvětlil a sám dodal, jak náš zájem o způsob zápisu jeho příjmení chápe, neboť je mu známo, jak je v Čechách, i v celé střední Evropě, málo obvyklé, a jak s ním, podle svého vlastního odhadu v celé této oblasti, prý, dosti často budí pozornost.
Já vám nevím, co, a proč, to tenkrát toho mého, mnou na to místo dostaveníčka na předvolání doprovázeného přítele, Čecha, jednoho, také, středoevropského, napadlo, že, ačkoliv se jmenoval Novák /což bylo tehdy, v době, kdy se to všechno semlelo, vůbec jedno z nejběžnějších příjmení v Čechách, i v jejich srdci a v jeho okolí/, řekl tenkrát panu kapitánovi: "Těší mne, já jsem Žělěň."...
To si nedovedete představit, co nastalo, co se dělo, co následovalo, jak rychle jsme zase nebyli v té budově, v tom jejím patře a v té pracovně... Něco takového jsem předtím a ani potom nezažil, něco takového jsem ještě neviděl. Vidím to před sebou, jako by to bylo včera... Ta vzpomínka je tak silná, že jakmile si ji vybavím, nemohu se jí potom zase zbavit, odtrhnout se od ní... raději snad ani nevzpomínat. Bože, to svět neviděl... On totiž tenkrát ten kapitán, to totiž nebyl kapitán lodi, ani námořní, ani říční, ani to nebyl žádný kapitán třeba nějakého sportovního družstva, ani kapitán třeba u hasičů, ani "kapitán tamnějšího průmyslu", jak se tam v té době, tenkrát, také někdy říkávalo, ani u vojska nebo u celníků - on to byl totiž kapitán policie!!
Jenže, jak jsme to tenkrát měli poznat, když neměl žádnou uniformu? Myslím na sobě, oblečenou. Vždyť on byl úplně nahý, stál tam celou tu dobu jen v rozvázaných polobotkách, hnědé barvy, bez ponožek...!
Víte, mně už to předvolání začalo být tenkrát stejně celé taknějak podezřelé hned od té chvíle, jak jsme vkročili do té pracovny.
Jan Ungár