Dámy a pánové,

žijeme v zemi, která již více než půl století nepoznala skutečnou demokracii. Šest let nacistické okupace a vzápětí dvaačtyřicet let komunistické diktatury způsobilo, že mezi námi žije jen několik tisíc lidí, kteří jako dospělí žili v demokratické společnosti. Stejně jako další státy východní Evropy se tak dostáváme do situace, kdy demokracie, teprve zapouštějící první kořínky, je ohrožena návratem totality, která v žádném případě nepozbyla svoji faktickou moc. Komunisté, věrni svým dlouhodobým tradicím ochotně přecházejí do jakési podivné ilegality a ze svých pozic sabotují a podminovávají nastupující reformy, přičemž tuto svoji partyzánskou válku vedou často v převlecích nejrůznějších stran a organizací. Národ se marně ptá, kdo že to vlastně řídí tuto společnost, naše emigrace se vrací do Evropy bez nás, znechucena naší apatií a lhostejností. Sociální demagogové se již nedočkavě chystají na příští parlamentní volby a nový únor již se rýsuje v myslích těch, kteří prostě nemohou být jiní, než jsou.

Domnívám se, že tento fenomén je způsoben v první řadě naší neschopností vypořádat se s minulostí zásadně, neschopnosti pojmenovat zločin zločinem, vraždu vraždou. Srovnáme-li způsob, jakým se vypořádalo se svou minulostí nacistické Německo, ovládané hnědou diktaturou dvanáct let a jak se s ní po dvaačtyřiceti letech vyrovnáváme my, dojdeme k neuvěřitelným paradoxům. Představme si, jak na služebnu gestapa přichází dva buchenwaldští disidenti a jak s původním osazenstvem začínají budovat demokratickou policii. Představme si, že Kruppům a Thyssenům jsou ponechány jejich továrny, že NSDAP vyloučí ze svých řad čtrnáct nejzkompromitovanějších předáků, aby se vzápětí přihlásila do parlamentních voleb, představme si, že do všech významnějších státních funkcí jsou jmenování SA-mani, kteří přežili noc dlouhých nožů. Přestavme si, že wehrmacht se odpolitizoval tím, že jeho příslušníci museli na rozkaz zahodit své nacistické legitimace a že Erhardtovy ekonomické reformy by mělo popularizovat Goebbelsovo ministerstvo propagandy. Nechci ani rozvádět obdobné situace, aplikované na území východní zóny, ačkoliv zhlediska srovnatelnosti jsou vlastně použitelnější. Absurdita uvedených situací je plně srvnatelná s dnešním stavem společnosti u nás. S tím rozdílem, že pomlčka mezi slovy Porýní-Vestfálsko se odbyla bez parlamentní krize a Bavoráci nevyčítali Hessenským, že je záměrrně ukrývají před světem. Nemá však smysl vršit absurdity, situace je příliš vážná. Příklad poválečného Německa musí pro nás být inspirací, neboť byl řešením totožné situace. Situace, v níž stejně jako u nás existoval určitý podíl viny prakticky na každém žijícím občanovi, situace, v níž kromě odlišitelné míry spoluzodpovědnosti morální a politické existuje také jednoznačně zodpovědnost za konkrétní zločiny. V křesťanském pojetí lze jistě odpustit a také až doposud se většina úvah odehrávala právě na bázi odpouštění, nicméně i bible odpouští až kříšníku napravenému a rozhřešení se dostává pouze tomu, kdo si své hříchy uvědomuje. To, co se až doposud u nás v této věci udělalo, připomíná mnohem spíše kupčení se svatými obrázky či prodávání odpustků, než spravedlnost, po které všichni toužíme.

Považuji za zásadní chybu současné politické representace, že tento problém doposud neřešila, ba skutečnosti, v níž skuteční zločinci zůstávají nepotrestáni, v níž viníci mohou obviňovat jiné, v níž nespravedlností a nemravností, vzniká základ naší další mravní Bílé hory. Chtěl bych citovat z dopisu Václava Havla prezidentu Gustávu Husákovi z 8. dubna 1975: "Oč hlubší je resignace člověka na možnost obecné nápravy poměrů a vůbec na všechny nadosobní hodnoty a cíle - tedy na možnost působení "ven", o to víc se jeho energie obrací tam, kde se jí kladou relativně nejmenší překážky směrem dovnitř... Lidé jakoby po nedávných historických otřesech a po tom, jaký systém se v zemi stabilizoval, ztratili víru v budoucnost, v možnost nápravy obecných věcí, ve smysl boje za pravdu a právo.."

Zdá se možná nadsazené srovnávat Československo roku 1975 a roku 1991, ale já osobně se konkrétní definici toho, co jsme prožili v uplynulých dvaačtyřiceti letech, nedojde-lik pojmenování věcí skutečnými jmény, zasejeme pocit marnosti a opovržení k politice i v myslích těch, kteří se nejvíce zasloužili o pád diktatury. Mladí lidé musí znát pravdu a nedozví se ji ani ze starých učebnic dějepisu, ani od těch, kteří jim dějiny po celá desetiletí vyprávěli jako marxisticko-leninský mýtus permanentní proletářské revoluce.

Mohl bych ještě dlouho pokračovat ve výčtu důvodů, které vedou politiky, filozofy i historiky stejně jako obyčejné lidi, k myšlence zúčtovat s minulostí. Od samého počátku revoluce se nabízela jako nejschůdnější myšlenka uspořádat tribunál, obdobný jako byl ten norimberský, který Komunistickou stranu odsoudil jako zločineckou organizaci a vynesl spravedlivý trest nad těmi, kteří ji vedli. Stejně tak od začátku bylo zřejmé, že tato myšlenka má základní chybu v tom, že zde chybí instituce s dostatečnou autoritou, která by měla právo soudit fakticky jednu čtvrtinu národa, posoudit spravedlivě vinu každého jednotlivce a uzavřít ztak jednu historickou epochu.

Nepominutelná jhe i skutečnost, že norimberský proces vedly vítězné mocnosti nad poraženým národem, který rozpoutal světovou válku, zatímco v našem případě jsme nuceni soudit sami sebe. Nicméně při vědomí důležitosti tohoto kroku, jsme společně s našimi přáteli z Konfederace politických vězňů a později také z Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku zvažovali možnost, jak dlouho lze odkládat chvíli, kdy ještě bude takové zhodnocení provedeno kvalifikovaně a seriózně a kdy naopak může toto zhodnocení provést veřejnost sama, a to s rizikem, že narůstající nespokojenosti s rezistencí komunistů všeho druhu využijí síly fašizující či přímo fašistické. Po dlouhých debatách jsme došli ke společnému názoru, že je nemožné uspořádat tribunál v takové podobě, jak jej známe z Norimberka, nebo i v podobě Russelova tribunálu, ale že je stejně nemožné přejít uplynulých dvaačtyřicet let omluvou dvou příslušníků pohotovostního pluku na Letné či nevěrohodnými frázemi údajně obrozené Komunistické strany Československa. Vědomi si plně+ rizika, které na sebe touto akcí bereme, rozhodli jsme se nakonec, že chceme alespoň dát impuls k tomu, aby se touto otázkou vůbec někdo začal zabývat, aby bylo zřejmé že zdaleka ne všichni občané naší země jsou ochotni se smířit s faktickými výsledky procesu, zahájeno 17. listopadu 89. Naše dnešní setkání je pouze prvním krokem na cestě hledání spravedlnosti.

Chceme přispět k potvrzení myšlenky, že demokracie není bezzásadovost, že právo a morálka nejsou v této zemi mrtvé pojmy. Tváři v tvář naší politické skutečnosti v této zemi je zřejmé, že fašistické a zločinecké hnutí, kterým komunismus bezesporu je, není ještě zdaleka u konce svých sil. Podlehnout iluzi o bezmoci a nenávratnosti komunismu u nás by byla trestuhodná nezodpovědnost vůči naší budoucnosti. Je naší povinností nastavit zrcadlo všem, kteří se ještě dnes domnívají, že oni na spáchaných zločinech nenesou žádnou vinu. Teprve poznání umožňuje odpouštění. Přeji proto našemu jednání maximální dělnost a dobré výsledky.

Bohdan Dvořák - předseda ÚR KAN