Ivo DĚDINA je hudební skladatel, bývalý korepetitor Národního divadla, žijící nyní ve Francii, z mateřské strany své druhé vlasti. Přesto se chtěl, zatím bezúspěšně, vrátit do své první vlasti, tak jako to krátce před první světovou válkou učinil jeho otec, známý secesní malíř Jan Dědina. Tatínkovi se to podařilo, císař pán byl milosrdnější a odpustil mu dokonce zběhnutí z c. a k. armády. Ivovi není co odpouštět. Asi proto se vrátit nemůže. Nemá kam.

Výbor za odsouzení nespravedlivě nestíhaných

Galerka nejhledanějších zločinců

II. správa StB - "boj proti vnitřnímu nepříteli"- (1. část - pokračování příště).

Prosíme všechny naše příznivce o pomoc při odhalování a usvědčení komunistických zločinů. Budeme zejména vděčniza poskytnutí písemných informací, výpovědí, důkazů a fotografií. Pište doporučeně s doručenkou na tyto adresy:

Petr Cibulka, Nálepkova 38, 637 00 Brno Jundrov, telefony a faxy: (05) 78 11 72 nebo 75 87 60

Luboš BOX 1 030, 111 21 Praha 1, telefon: (02) 22 30 02

Josef Maraszi, Vršní 13, 182 00 Praha 8 - Kobylisy

Gelerka nejhledanějších zločinců: J. Zeman - 30.3.1951, Radek Kuttenberg - 10.12.1964, Otakar Svoboda - 12.12.1953, Ing. Luboš Herman - 11.6.1962, I. Dvořáková - 23.2.1969, J. Barcal - 2.1.1952, J. Beneš - 11.1.1947, Jan Kalina - 10.8.1953, D. Petr - 29.4.1965, Jaroslav Pech - 25.4.1952, Ing. M. Broček - 22.1.1956, JUDr. Vladimír Jaroch - 24.5.1947.

Na Váslavském náměstí

Praha, 19. ledna 1989

Viděl jsem dnes lidi mučené, veřejně, tak sadistickým způsobem, že ještě teď pláču bolestí a hanbou a ponížením. Nikdo to už nebude moci nikdy popřít, i kdyby to byly jen moje oči, které to viděly. Těch očí ale byly tisíce. Nevím, kolik tisíc to bylo. Sešli se kolem páté, když už padala tma. Policie obsadila jen bezprostřední prostor kolem sochy Sv. Václava. Václavské náměstí bylo plné. Lidí se po včerejšku, kdy vše proběhlo bez konfliktů, zmocnila eufórie.

Pak se objevily odněkud se spoda bílé helmy a obušky. Šli vzhůru dlouhou, nekonečnou řadou, po obou stranách náměstí. Lidé se ještě snažili dostat na chodníky, ale brzy byla past zavřená. Se shora vyrazila od muzea policie a hnala dav dolů po náměstí, kde ale čekaly stovky dalších policistů.

Bili vší silou. Viděl jsem jak tajní podráželi prchajícím nohy, jak je sráželi ze zadu k zemi úderem do zátylků. Viděl jsem muže sraženého na zaparkované osobní auto takovou silou, že přelétl přes střechu na druhou stranu. Viděl jsem muže, sraženého v plném běhu, který jel deset metrů obličejem po dlažbě a když s řevem vstával, byla tvář jediné krvavé maso. Nebylo úniku. Metr ode mne udeřil policajt obuškem asi patnáctiletého chlapce. Byl to ten druh úderu, jakým se odpaluje baseballový míček. Bylo to hrozné. Ten zvuk byl tak strašný, asi přeražená čelist, že jsem myslel, že hlava musí být celá uražená. Chlapec se zhroutil se zoufalým řevem a já jsem ho vlekl pryč, aby ho dav neušlapal, a pak i já byl bit přes hlavu, do zátylku a přes ruce.

Situace se potom zklidnila a lidé byli vytlačeni do spodní části náměstí. Demonstrace už byla prakticky rozptýlena a lidé byli otřesení a šokováni. Postávali na chodnících. Policejní tlampače vyzývaly k rozchodu. Možná už je použili dříve, ale v bolestném řevu raněných nebylo nic slyšet. Nastala dvacetiminutová pauza klidu, kterou jsem pochopil až později. Tajní chodili mezi lidmi, vytypovali si oběti a potom udeřili.

Pane Bože! Bylo nás už tam tak málo a jich byly snad tísíce. Jeden policajt mě škrtil nějakým chvatem pod krkem a druhý mne bil. Nemohl všek naštěstí už přes hlavu. Pak už mne jenom drželi pod krkem, kdyř si zapsali údaje z občanského průkazu. A pak jsem viděl: Dva policajti drželi muže a třetí ho bil obuškem do varlat. Viděl jsem, jak dva tajní drželi asi osmnáctiletého kluka v kleštích mezi sebou a střídavě ho bili do obličeje, až z něj zuby lítaly.

Když mě škrtili, vlekli kolem mne tak asi mého vrstevníka z kterého tekla krev: z úst, očí a uší. Vlekli ho jako pytel. Nejspíše byl v bezvědomí.

Když se ten kruh před posledním, nejsadističtějším útokem kolem nás stahoval, bylo nás v tom místě už jen několik desítek. Slyšel jsem, jak lidé tiše skučí strachem. Mě bylo strachem na zvracení, ale možná, že to bylo z toho předchozího bití přes hlavu.

Jakoby se to teď všechno ve slovech už jenom rozplývalo. Co může člověk říci, když pár metrů před jeho očima šílí mučená lidská bytost bolestí a on mu nemůže pomoci.

Zasílám vám několk lístků květin, které jsem nemohl položit pro Jana Palacha u svatého Václava. Vzpomínáme na vás. Pomyslete na nás někdy i vy.

Nevím vůbec co teď po dnešku se mnou bude. Ne snad ve smyslu existenčním, nýbrž v onom, jenž zve se existenciální. Ještě včera jsem nevěděl o sobě a o světě vůbec nic. Ne že bych nevěděl, kdo oni jsou a co téhle zemi učinili. Ale "vědět" je tak málo proti vidět". Vidět tak zblízka. Nejmenovaný