+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Vydra Luboš ¦

¦Název: Vedení kultury ministrem Uhdem je cesta do hrobu ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0001/005 Str.: 007 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Rozhovor s Karlem Srpem

L.V.: Karle, zajímalo by nás, jak to nyní v ARTFORU všechno

probíhá, jak si tu počínáte, vaše problémy a tak

podobně...

K. S.: Tak vloni v létě jsme odsud vyhnali

komunisty. On to

byl patnáct let tajný barák. Byl to Ústav marxismu

a leninismu a v

podstatě sem směl málokdo. Komunisté tu mají dodneska

obrovskou knihovnu,

čítající asi 150 000 svazků a musím říci, že je to velice

cenná knihovna.

Je tady třeba legionářská literatura, sudetika a samozřejmě

také samizdaty.

V tomhletom baráku se vypracovávala strategie komunistické

strany,

to znamená, co se tady napsalo, dalo dohromady, se na

ostatních sekretariátech

již vypracovávalo jako direktivum. Právě tady se dávaly

dohromady

takové materiály jako disidentství v Československu,

spisovatelé versus

neoficiální spisovatelé, Solidarnosc, Charta 77 a tak dále.

Tento

barák předali komunisté státu podle zákona z loňského roku

a samozřejmě

nechali v něm z nábytku jenom samé šmejdy a vzali si všechno

ostatní,

co se jim hodilo. Mimochodem každý, kdo sem v minulosti

přišel a vypracovával

tyhle strategické plány, podepisoval prohlášení, že přichází

do styku

se státním tajemstvím, musel mít souhlas organizací dalších.

Takže

tady studovat nebo něco dělat bylo jen pro ty super, proto

jsou zvláštní

některá jména a materiály, které jsem tu získal. V podstatě

z těchto

materiálů nyní čerpám a používám je v rozhovorech pro různé

noviny.

Všichni co šli po určitých archivech a trezorech, třeba

v Praze-Dejvicích,

těm nedošlo, že ty věci jsou také jinde, nebo alespoň kopie

těch věcí.

Tento archiv je absolutně "čistý", bez zavádějících listin

a falzifikátů

vytvořených dezinformačním oddělením. Nedostala se do něho

jména,

která do něj nepatří. Dovoluji si proto dokonce tvrdit, že

materiály

tohoto XIII. oddělení ÚV KSČ jsou svým způsobem důkaznější

než materiály

ministerstva vnitra.

Velice jsem se nedávno pobavil, když jsem viděl

v televizi,

jak jeden z našich předních historiků šel téměř po dvou

letech do

archivu ÚV KSČ a hledal tam dokumenty. Buď je to totální

nesmysl jít

tam až dnes, holý amaterismus nebo to může být i určitá

fikanost,

protože by se někdo mohl pokusit některé ty materiály

zničit. I kdyby

se však přesto ony dokumenty ztratily, nevěřím tomu, že by

tyto informace

zmizely ze světa tak docela. Existují podklady, ze kterých

se tyto

materiály připravovaly, podle kterých se sumarizovaly, to

znamená,

že na jedné zprávě pracovalo několik agentů. A z těch-to

materiálů

se dá vyčíst co ten finální doklad obsahoval.

L. V.: Zmínil jsi se o tom zvláštním, jaké

materiály a

jména jsi tu objevil. Můžeš nám o nich říci něco

bližšího nebo

uvést některá z jmen?

K. S.: To bych ze zásady nerad. Nejsem policajt,

jsem tu za

Jazzovou sekci a mimo to znám příliš naši českou povahu.

Nechci zbytečně

jitřit společnost. Chápu, kdyby to k něčemu pozitivnímu

vedlo, ale

právě teď to vede jen k povzbuzování naší povahy nenávidět

se a jeden

druhému přát to nejhorší.

L. V.: Jak je to vůbec s vaší podporou? Existuje

vůbec

nějaká společenská podpora vaší organizace?

K. S.: Pokračujeme v činnosti Jazzové sekce. Nejsme

nikým

dotováni, podporováni, nedostali jsme jediný halíř od Nadace

Charty

77 či od někoho jiného. Do dneška to všechno děláme zadarmo

a já tím,

že jsem jedenáct měsíců bez práce, tak žiju z podpory a můžu

tady

být celý den. Čili pořád jsme ta nezávislá a nepodporovaná.

U nás

také nenajdeš počítač, nenajdeš tady nějaké technické

vybavení, pověvadž

my tady máme opravdu jen ty věci, které jsme sebrali

komunistům. Přesto

však chceme dál šířit jen nekomerční nezávislou kulturu.

Znamená to,

že na vydávání materiálů a knih tohoto typu bohužel nemáme

peníze,

jako je dneska nemá nikdo. Všechno je dnes nesmyslně drahé,

ale zase

pomáháme stejným chudákům jako jsme my sami. Takže já si

nestěžuji.

A co se týká vztahu lidí v této sféře, tak ten je myslím

pořád ještě

na slušné úrovni. Já jsem se ještě vloni v únoru domníval,

že takový

underground a podobně je už mrtvý a nebude mít smysl, ale

nyní vidím,

že zrovna k nám nacházejí opět cestu ti lidé z demonstrací,

z po-uličních

bitek, od soudů a kdekoliv jinde, čili znova tu nacházejí

svoji identitu

a my prostě ty lidi tady chceme, cítíme se stále jejich

kamarádama.

L. V.: Proslýchá se, že tento dům, kde je nyní

Artforum,

má vám být odňat stejně jako byl Divý muž v zimě odňat

Linhartově

nadaci, což byla vlastně také velká skupina nezávislých

umělců známá

ještě před revolucí. Mnozí z nich byli dokonce i vězněni. To

oni se

podíleli na vzniku listopadové revoluce a přesto byli

nedlouho po

obsazení Divého muže vyhnáni svými bývalými spolubojovníky

a kamarády,

kteří se nerozpakovali na ně poslat policisty bývalého

režimu, z nichž

mnozí, aby zdůraznili bojovnost této akce, si na to oblékli

dokonce

i maskáče. Vypadá to, že vaše situace se bude vyvíjet díky

Klausově

ekonomickému schematismu a Uhdově kulturní necitlivosti

obdobně. Co

nám k tomu řekneš?

K. S.: Byl jsem u toho, když vyhnali Linhartovu

nadaci z baráku

bývalého ministerstva vnitra. Takový zásah nepamatuji ani za

komunistů.

Došlo k tomu v prosinci loňského roku. Policie zatloukla okna

a zavřela

vodu, zatímco my jsme měli uvnitř seminář. Důvodem bylo, že

se dům

bude okamžitě restaurovat a že zájem má o něho kdosi ze

zahraničí.

Uplynul téměř rok, ten barák je dál prázdný a nerušeně

chátrá jako

před tím. Vzpomínám, jak nás přesvědčovali tím, jak ta věc

spěchá.

Všechno to však byla lež. Ale ani tehdy jsme jim však již

nedůvěřovali,

ale chyběly nám argumenty, které nechybějí těm, co jsou

momentálně

u moci. Proto je také tak příjemné být u moci. Proto také

tak rychle

kazí charakter. A co se týká tohoto baráku je pravdou, že má

být pronajat

někomu jinému.

L. V.: Komunisté po puči v osmačtyřicátém

zabrali v zemi

to nejlepší pro sebe a vy umělci a mnohaletí bojovníci za

svobodu

máte odejít z polozničeného baráku. Nejde mi to do hlavy.

Kdo o tom

vlastně rozhoduje?

K. S.: Rozhoduje o tom ministr kultury Uhde

a ministr školství

Vopěnka. Ministerstvo školství argumentuje tím, že nemá

učebny a nemůže

proto zahájit 15.října školní rok. Přitom tento dům je

palác, který

učebny nemá, nemá ani kapacitní hygienická zařízení a jiná

nutná vybavení

a pro vyučování je nevhodný. Je jasné, že páni profesoři

nebo někdo

jiný tu chtějí mít úřednické závětří a krásné prostředí. Jde

tu opět

o prospěchářství určitého klanu, tentokrát ministerstva

školství.

L. V.: S panem ministrem Uhdem jsi měl před

časem konflikt.

Svým jednáním, ať již tím, že chce, aby umělecký fond

spravovalo samo

ministerstvo, krasodušným projevem a přitom naprostou

necitelností

ke kultuře, která byla a je vskutku nezávislá, budí v nás

pochybnosti

o tom, že kultura je u nás v dobrých rukou. Co ty na to?

K. S.: Já jsem pana ministra Uhdeho neznal a za

celou dobu,

do dneška jsem se s ním setkal čtyřikrát, ale pokaždé jsem

musel mít

výhrady k jeho řízení Ministerstva kultury. Proti žádnému

z ministrů

za ten rok co jsem pryč, nebylo vzneseno tolik otevřených

dopisů,

od Národního divadla až po všechny možné umělecké svazy,

jako proti

němu a přesto tento člověk pokračuje ve své činnosti dál.

Čili to

znamená, že ta chyba není jenom u něj, ale že on je trpěn

i panem

Pithartem a dalšími výš. Vedení kultury panem ministrem

Uhdem je cesta

do hrobu. A již dnes vznikly škody, které se nedají

nahradit.

L. V.: Ti lidé, kteří se dostávají k moci, jsou

stále

stejní. Myslíš tedy, že by totalitu politickou mohla

vystřídat totalita

ekonomická, která by zdevastovala kulturu mnohem víc než ta

předešlá?

K. S.: Tato totalita již tady existuje, funguje a to

co zde

napáchala bude těžké již změnit. Zdražení všech služeb,

pronájmů,

ateliérů, hudebních nástrojů, polygrafického průmyslu

a všeho toho,

co člověk k tvorbě potřebuje, srazilo nezávislé umění na

kolena. Tady

se napáchalo nejvíce škod. Ekonomický diktát je nemilosrdný

a přitom

by mohl být milosrdnější, kdyby ho vedli lidé trochu

kulturněji a

humánněji orientovaní. Zase v tom ekonomickém tlaku vidím

onu typicky

českou povahu, protože to Klausovo zbídačení střední

generace a chudších

vrstev, to se nepodařilo komunistům a dokonce ani Hitlerovi

za padesát

let, jako jemu za půl roku. Nevěřím tomu, co pan Klaus

slibuje. Podle

jiných slibů jsme již dávno měli žít v komunismu. Toto také

skončí

pouze velikým krachem. Opět ti co jsou nahoře z toho vyjdou

relativně

nejlépe. Přece jenom z patnácti tisíc měsíčně jako mají oni,

se dolů

padá lépe než těm, kdo mají tři tisíce. Ministra Klause jsme

před

předáním moci v listopadu neznali. Osobně jsem ho viděl až

asi měsíc

potom ve Špalíčku. Studoval prý delší dobu v USA. To je pro

mne něco

neuvěřitelného, protože každý, kdo odjel za hranice, byl

podroben

přísnému prověřování. Komunistou sice nebyl, ale kdo chtěl

takhle

pobývat v USA, musel být pro komunistický režim naprosto

spolehlivý.

Myslím si, že bychom se měli znovu rozhodnout k tomu, jak by

se nezávislá

kultura měla tomu státnímu monopolu bránit, jakou bychom

měli uplatnit

taktiku. Za komunistů v rámci sekce jsme sice válčili, ale

přitom

jsme se přímému střetu vyhýbali. Chtěli jsme vydávat,

a proto ty konflikty

jsme vedli spíš do humoru a snažili jsme se komunisty

zesměšnit, než

jít do střetu, protože v otevřeném střetu by byl snáma

definitivní

konec. Jakou však cestu volit dnes? Rozhodně bychom však

neměli mlčet

a schovávat se.

Vězení a pendreky dnes vystřídala ignorace kultury

a povýšenecké

zívání. Dobře je to vidět také na monopolu sdělovacích

prostředků,

které tvrdí, že nemají cenzuru, i když svým způsobem umějí

velmi dobře

s fakty manipulovat. Někomu dají větší prostor, jinému ne. To

člověk,

který ve věci přímo nejede, třeba ani nepostřehne. K tomu ta

velká

míra manipulace s informacemi. Opět je dneska zase

nepřístupné to,

o čem by se mělo psát a každý říká: Důkazy! Důkazy! ... Ale

my k nim

zas nemůžeme. Třeba případ z ČTK. Já Petra Uhla znám dobře

a velice

si ho vážím za vše co udělal a dělá, nicméně informaci,

kterou tam

chceš dát, si musíš zaplatit a on ji teprve potom uveřejní.

Sám od

sebe tu již není zájem, aby oni přišli za kýmkoliv. Oni sice

o té

věci vědí, ale radši dávají hlavu do písku a dělají, že ta

věc není.

Nebo v případě našeho sporu s panem ministrem Uhdem, který

nás propustil

na hodinu za to, že jsme ho kritizovali za propouštění lidí,

kteří

přišli po listopadu a nabírání nomenklaturních kádrů KSČ

jsem prosil

svého dlouholetého přítele Jiřího Kantůrka, aby tento spor

nedával

jednostranně na obrazovku. On s tím souhlasil, ale přesto

týden na

to pan ministr Uhde vystoupil třikrát v televizi a byl mu dán

téměř

takový prostor jako mají pouze premiéři Čalfa a Pithart. Mám

za to,

že právě k této jeho prezentaci, která se již od té doby tak

razantně

neopakovala, byl právě ten důvod, že v ten čas vedl spor

s námi a

i když ten vysílací prostor nebyl použit otevřeně proti nám,

dostalo

se mu tím určité podpory.

L. V.: Máš prosím tě nějakou představu, ideál

o nápravě

současných neutěšených poměrů v kultuře?

K. S.: Samozřejmě nemám ideální ideál a věci se

vyvíjejí ze

dne na den, takže si nemohu dost dobře říci, že dneska

udělám to a

zítra ono. Ale kultura potřebuje organizační a ekonomický

klid ke

své práci. Ne být podporovaná, jako tomu bylo dřív ustátní

objednávky.

Ale měla by mít klid a minimální ekonomické zázemí. Bohužel

díky jim

jsem se potkal s mnoha kumštýřema, kteří za dva roky od

listopadové

revoluce nic neudělali. Říkají, že nemají soustředění, že

nemají to

patřičné, co dříve měli, všichni jsou rozbiti, do jednoho

zklamáni.

Všichni cítíme, že se najednou hrabeme jen v jakémsi bahnu,

za které

všichni, je pravda, můžeme. Ale domnívám se, že kultura může

za to

bahno ze všeho nejméně, protože kdyby nebylo kultury, tak

ten listopad

tady opravdu není.

L. V.: Komunisté a ti co si uměli ohlídat židle

jsou u

moci. Předlistopadoví zbabělci, na ještě vyšších místech než

před

tím, se snaží ztopit taková jména jako je Jiří Wolf nebo jim

dát nálepku

pošuků jako v případě Petra Cibulky a Johna Boka. A v této

směsi se

nacházejí i naši přátelé, lidé se kterými jsme vycházeli do

ulic.

Když se s nimi setkáš, máte si ještě o čem povídat?

K. S.: Říkám jim, pokud se se mnou ještě někdo baví,

že ještě

před rokem a půl jsme dělali topiče, myli jsme okna

a najednou všichni

jste politikama. Najednou celé Občanské fórum tvrdí, že je

konec revoluce

a na Hradě se to tvrdí také. Teď bude politika! Nojo dobře,

ale k

tomu politikaření, k té politice člověk něco musí mít,

nějaké zázemí,

a to vyžaduje dlouhou dobu. Nemohu si proto říci: Tak

a dneska jsme

politici a sbohem sbohem revoluce. To je od vás jenom

podvod, nebo

abyste se udrželi, na té židli.

Ale ačkoliv jsme se třeba s Petruškou Šustrovou

znávali, dnes

se s ní vůbec nestýkám, obzvláště od toho jejího zásahu

proti lidem

od Divého muže, a ona a mnoho dalších se nechtějí stýkat se

mnou.

Mají pro to zřejmě své důvody a také já o to nestojím, abych

se setkával

s někým, koho nejenže nezajímají naše problémy, ale kdo je

ochoten

vystoupit i proti nám. Takové setkání mne pak rozčiluje,

protože vidím,

jak ti lidé v těch funkcích zhloupli a stali se velice

zlými.

L. V.: Komunisté, jako třeba Jakešův aparátčík

Čalfa,

nomenklaturní kádr Kořínková a rozsáhlý sbor dalších, jsou

dnes v

dobrém zajištění a byli i za bolševika. Zpětně si jistě

nemohou stěžovat

ani pánové Biľak a Husák, že by jim chybělo komfortní

zařízení a museli

chodit a žebrat po bufetech. Pro tuhle branži soucit jaksi

existuje,

i když často jen škodí a na společnosti parazituje, ale to

co vytváří

skutečné hodnoty, jako je kultura, to je dnes odsouzeno

k živoření.

Zajímalo by mne, jestli v této ruině platíte větší nájem než

platily

instituce KSČ?

K. S.: (směje se) Ten rozdíl je nebetyčný!

Tak například nájemné prostor, které využíváme, je

800 000

Kčs ročně. Vydělat tolik peněz z prodeje knih

a gramofonových desek,

znamená mít obrat asi 8000 000 Kčs ročně za prodané knihy

adesky.

To znamená mít hangár jako skladiště, kompjútry,

autodopravu, placené

síly atd. Ale i kdyby to lidé kupovali, prakticky není možné

vydělat

na ten nájem kulturní činnosti. A když se zamyslíš nad výší

toho nájmu,

tak ten je stanoven ad hoc- ze zdi. Můžou ti stanovit na

metr 100

Kčs nebo taky 1500 jako je tady. V tom ekonomickém tlaku je

právě

ten projev zvůle k té kultuře. Z toho jasně vyplývá, což si

může každý

spočítat, že dnes není možné z kultury žít.

L. V.: Leda že byste tu vyráběli Kačery Donaldy

nebo perníkové

Santa Klause.

K. S.: Neznám v kultuře sortiment, který by se dal

úspěšně

prodat. Neznám v ní sféru, která by si na sebe vydělala.

L. V.: Proč není jako všude ve světě i u nás

kultura dotovaná?

Kdo toho Klause může vůbec zastavit? Je tu vůbec někde hlas

rozumu?

Jsou tu lidé ve vládě, v parlamentu, se kterými by se dalo

jednat?

K. S.: Takoví lidé jsou. Jenže nemají výkonnou moc.

Pokud

ji nemají, jsou nepoužitelní. V tom je to politické

svinstvo, že určitá

parta uměla ovládnout nějakou strukturu a odtud rozhoduje

a nikoho

se již na nic neptá. A ta parta, bohužel, není dobrá.

L. V.: Děkuji za rozhovor.