--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN č.: 472
Název: Strach ze samostatnosti - Konzervatismus versus utopie
Zdroj: NN Ročník........: 0001/005 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Konzervatismus versus utopie Nebojme se pravic, protože z přísně historického hlediska vzato tu politicky vykrystalizovaná pravice není, téměř půl století tu nebyla a nějakou dobu ještě nebude. Nekonzistentní výkřiky pana Sládka či nonšalantní chování pana Kotase by nás tedy neměli naplňovat ničím jiným než údivem nad tím, kolik lidí jim už stačilo - s prominutím - nalítnout.
Sociálně a ekonomicky vycházejí pravicové přístupy při řešení životních otázek z předpokladu nedotknutelnosti vlastnictví a důrazu na vládu zákona.
Filozoficky se opírají o ideu řádu (morálního, právního, hospodářského) - jde o respekt k institucím celého lidstva, jež se vyvíjely po století, pomalu, ústrojně, v návaznosti na principy řádu přírodního, kosmického, Božího.
Psychologicky vycházejí z existujících životních daností a faktů:
různá je přece míra obdarování , různá kumulace zkušeností, majetku, zdraví, štěstí a náhod v každé rodině. Spolu s důrazem na přirozenou hierarchii moci, dané spíše vlivem než násilím, věkem, zkušenostmi a chopností přejímat zodpovědnost a rizika, odmítají pravicové přístupy radikální geometrii moderních bořitelů, kteří se domnívají, že lze jednou
provždy ustavit rovnost, jednotnost, lineárně pojatý pokrok a jistoty všeho druhu v dobývání hmotných statků a v nastolování vzájemné úcty, všeprostupující dobroty a spravedlnosti.
Z toho neúplného výčtu základních postojů a hodnotných orientací člověka pravice vyplývá, že jde o bytost oreientovanou spíše do minulostí, tj.na hodnoty dosavadním vývojem již prověřené. Jde tedy o bytost víceméně konzervativní. Nenechme se ale mýlit - jistá univerzálně pojatá konzervativní dispozice je nutným a nezbytným předpokladem osobní a společenské
kapacity reagovat pružně, podstupovat rizika změn, snášet nečekané ztráty a umět ocenit úsilí svých bližních a hlavně předchozích generací a tvořivě na ně navázat. Smysluplné návyky, předané zkušenosti, pevná morálka, hluboké zakotvení v rodině, církvi, profesi, obci, v národu atd. formují silného samostatného jedince, který má vysoký bod startu od samého počátku svého života.
Proto se domnívám, že komunistické a zčásti socialistické vidění světa, orientované převážně do budoucnosti, často pohrdají minulostí a voluntaristiky zakládající nový životní způsob a řád na negaci dosavadních politických, hospodářských a kulturních institucí, je v těžké krizi, protože již odezněly objektivní předpoklady jeho existence. Komunisté a socialisté v hospodářství vždy kladli důraz převážně jen na jeden aspekt rozdělování ve jménu sociální rovnosti a třídní spravedlnosti rozdělovali a přerozdělovali tak dlouho, až shledali i oni, že už není rozdělovat co a z čecho. V hodině pravdy se pak nutně vnucuje otázka jak dále, a nezbývá než se vrátit k prvopočátkům lidského usilování - k produkování různých statků, a to nikoli libovolných, ale těch, po kterých je poptávka.
Některým lidem trvalo několik desítek let, než byli schopni a ochotni připustit, že pohrdání dvěma nejstaršími institucemi lidstva - trhem a soukromým vlastnictvím - nevede nikam jinam než k naprosté zkáze všeho a všech. Vlastníci - výrobci jsou proto velmi opatrní ve vztahu k těm, kteří si jsou jisti, jak naložit za pomoci státně direktivních zásahů s tím, co oni vytvořili
či hodlají vytvořit. S ohledem na tyto diametrálně odlišné postoje - podmíněné zásadními rozdíly v duchovní a intelektuální orientaci-vykrystalizovaly v Evropě strany lidí konzervativně laděných a strany lidí více méně utopisticky zaměřených. Díky dvěma světovým válkám ve druhé skupině převážily radikální názory, usilující o
destrukci všeho starého, neboť jedině tak bude možno nastolit zcela nový a spravedlivý společenský řád.
Empirická zkušenost s lidmi toužícími po rovnosti a sociálních jistotách ukazuje, že jde obvykle o ty, co neunášejí napětí každodenní soutěže, nepřehlednost neustále měnících se pracovních a tržních podmínek, lidských vztahů atd. Neunášejí náhody, prohry a výhry, tak jak je s sebou život nese : zkrátka jde o lidí, kteří jsou nějakým způsobem oslabeni.
Jde o oslabení vnitřního charakteru - o přiznaný či nepřiznaný deficit nadání, víry, nadějě, obyčejné šikovnosti či zdraví. Takoví lidé jsou náchylní věřit komunistickým a sociálním slibům - nic jiného jim s ohledem na vnitřní konstelaci jejich životních sil ani nezbývá.A tak tito slabší díky spojení s jinými slabými šli po desítky let nahoru a ti silní, zkušení, zralí a hlavně jen na sebe spoléhající lidé byli systematicky již dvě generace fyzicky a sociálně vyhlazování.
Být strůjcem smyslu vlastního života není totiž nikterak snadné, a tak mnozí s úlevou delegovali povinnost stát se samostatným a nezávislým člověkem na příslušnou partaj a stát. Díky poinvazní realitě se tento postoj stal zvlášť rozšířeným. Kdo rezignoval na své "já", přežil z hlediska krátkodobého a zatížil svůj život a životy svých dětí pasívy, která už
dnes nelze utajít. Byla to hlavně dlouho přetrvávající iluze možností trvalých sociálních jistot, jež vedla a vede k víře v nezastupitelnou roli státu (parataje) jako jediného možného a patřičně silného hospodáře a ochránce.
Vyvlastnění tisíců a miliónů ve prospěch jediného majitele - státu (partaje) - bylo založeno na přesvědčení o výhodách centralizace a z toho vyplývající racionalizace rozhodování a řízení. Tedy na přesvědčeni, jež bylo ryze spekulativního rázu, protože v minulé zkušenosti lidstva pro ně nebylo žádné opory, s vyjímkou zkušeností asijského
výrobního způsobu. Super-racionální uvažování, neopírají se o každodenní realitu a ignorující lidské mimoracionální prožívání a bytí, přineslo v průběhu posledních desítek let neuvěřitelnou iracionalitu ve vztahu k nakumulovanému bohatství naší země, jejím tradicím, přírodním zdrojům a lidem. Optimistické a mesianistické zahledění
do budoucnosti vedlo k odtržení od základů hmotné a duchovní podstaty lidské existence. proto ten, kdo v této souvislosti argumentuje tím, že dříve (tj. za komunistů) se měl dobře, vypovídá pouze o povaze svého pilitovánihodného omezeného a egoistického života a o ničem jiném.
Pravičák je tudíž člověk, který má silné nervy, nezbytné pro snášení rizik všeho druhu a zvládnutí odpovědnosti směrem dozadu i dopředu. je paradoxní, že při svém individualismu není sám, protože mu pomáhá kolektivní úsilí předchozích generací a úsilí těch, kteří s ním sdílejí jeho konzervativní hodnoty. V neposlední řadě mu
pomáhají i jeho protivníci a konkurenti, protože ho nutí k sebekontrole, k sebereflexi a neustálému sebezdokonalování. Staliničtí komunisté neměli protivníky - jen nepřátele, které se snažili a snaží eliminovat aspoň sociálně, když až to fyzicky není možné.
U nás již dvě až tři generace existuje výrazná asymetrie ve prospěch radikálně levicového řešení společenských a lidských problémů, jež má za výsledek onen unikátní antiřád, jehož jsem kolem sebe svědky. Než napravíme největší škody uvnitř sebe samých, bude to ještě dlouho trvat. Na prvním místě se budeme muset naučit pořádně a smysluplně pracovat. Rychlé a snadné peníze získané výhodnou směnou jsou jen jednou z variant na téma již odeznělého rozdělování a přerozdělování. Pak se budeme muset naučit myslet dopředu při vědomí důsledků vlastních činů, resp. nečinů jež mohou být často zhoubnější než cokoli jiného. Omračující nezodpovědnost a nekultivovanost komunistického spění k radostným zítřkům spočívaly paradoxně právě v neschopnosti odhadnout dopady vlastního počínání. Díky kurióznímu vývoji po 2.světové válce se pravice zcela vytratila z povědomí naší veřejnosti. Většinu pravičáků aktivních v politice vyhladil Hitler a zkázu dovršil dr. Beneš zákazem pravicových stran (které se snad provinily hlavně tím, že byly proti Mnichovu ?). Tím se zdeformovalo politické spektrum natolik, že napravo se dostal sám dr. Beneš a jeho socialistická
strana a nalevo zůstala extrémně radikální komunistická strana. KSČ zahájila boj proti víceméně neexistující pravici, která žádný odpor téměř nekladla. Po genocidě se pak mohlo přejít k velkoryse provozované menticidě, jejímž jedním následkem je mimo jiné i to, že nikdo dnes pořádně neví, co to je být napravo.
Dnes je zřejmé, že bez silné, autentické pravice nebude u nás prosperity. Bez prosperity nebude stability. A stabilita je možná jen za vyvážené koexistence kultivované pravice a dělené, inteligentní levice. Zničením pravice si u nás vykopala levice hrob i sama sobě. Dialektika konkrétního je tedy tvrdá a nesmlouvavá. Negace, negace je ještě tvrdší. Díky urputně provozovanému třídnímu boji jsme dnes poškození
všichni - včetně rostlinstva, zvířectva, jež se rovněž staly nevinnými oběťmi jednostranně pojatého boje o štěstí pro všechny. Na levici proto čeká větší kus práce, protože má větší díl zodpovědnosti za to, co se stalo, stane v nejbližší době. Nelze než přát do budoucna mravní odhodlání intelektuální poctivost a vytrvalost bez nichž nebude moci obnovit svoji otřesenou pozici.