+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Kostlán Antonín ¦

¦Název: Analýza deníku Mladá fronta dnes ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0001/006 Str.: 001 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 15.07.1991 Rok: 1991 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Analýza deníku Mladá fronta dnes

Antonín Kostlán, ČSAV

Praha, inovovaná verze 15. července 1991

I. ÚVOD

1.1. Působení dezinformační činnosti sdělovacích prostředků

na vývoj veřejného mínění

Rok a půl po bouřlivých událostech konce roku 1989 se

československá společnost nachází ve stavu deziluze a apatie,

který je svou hloubkou přirovnatelný k mravnímu kolapsu na

počátku 70. let. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že prudce

klesá důvěra občanů v představitele současného politického dění i

ve vládní a parlamentní instituce. Tento vývoj je způsoben

v podstatě třemi momenty:

- postupující diferenciace politické scény nastoluje u řady

občanů pro ně nezvyklou, a proto zneklidňující situaci, spojenou

s potřebou sebereflexe a přehodnocení dosavadních identifikačních

postojů,

- vládní a parlamentní orgány provádějí řadu kroků, které jsou

pro občana znepokojující, buď zhlediska jeho partikulárních zájmů

nebo - v některých případech - pro svou vskutku evidentní

pochybnost,

- občan má k dispozici jen nedostatečné a mylné informace, které

jsou mu nabízeny prostřednictvím sdělovacích prostředků.

Poslední monopol se totiž v dnešním Československu vyvíjí

naprosto stejným směrem, jakým se transformují i monopoly

výrobní: jakkoli došlo k jejich proklamativnímu zrušení, působí

dále díky faktické neohrozitelnosti svého tradičně výlučného

postavení. Rovněž v oblasti sdělovacích prostředků se v současné

době používá k udržení informačního monopolu podezřelých

transakcí. Bývalý stranický a svazácký tisk je převáděn do rukou

zdánlivě nezávislých akciových společností (Deltapress, MaF aj.).

1.2. Pojem dezinformace a úloha tisku ve svobodné společnosti

Jakkoli výraz "dezinformace" poukazuje především na nesprávné

provádění zpravodajské funkce sdělovacích prostředků, obsah

tohoto pojmu je širší. Označujeme jím zpravidla souhrn cílených

poruch všech základních funkcí, které plní sdělovací prostředky

ve svobodné společnosti. Vedle vlastní informační funkce, která

samozřejmě zůstává určující, je to i nezanedbatelná role

kontrolní (funkce politické a mravní zpětné vazby) a pravidelně i

humanizační funkce, která spočívá v napomáhání vnitřní kultivaci

čtenáře. Její význam popisuje sociolog I. A. Bláha takto:

"Jestliže v prvním případě při funkci sociálně kontrolní běželo o

soud jiných o nás, zde běží o udržení vnitřního soudce v

člověku... Člověk musí člověka v sobě stále držet vzhůru pevným

statečnýma rukama. Dokáže-li to, záleží mnoho na přítoku sil

zvenčí." Rozložení a konkrétní náplň těchto tří základních

funkčností vytváří specifickou tvář každého listu, podřizuje se

však rovněž některým objektivním danostem, jako je periodita atd.

(deník bude mít jiné akcenty než týdeník nebo měsíčník).

Vedle této výchozí polohy se však i v demokratické společnosti

objevují periodické tiskoviny s deformovanou funkčností, která je

obvykle způsobena podřízením listu partikulárním zájmům tinančním

(bulvární tisk) nebo politickým (zejména stranický tisk aj.).

Funkce humanizační je tu deformována jednostrannou adorací

dílčího zájmu, kterému se přizpůsobuje i výběr a způsob podání

informací a technika fungování zpětné vazby. Předpokládaným

ziskem je ovlivnění základních identifikačních postojů čtenáře. K

tomu opět píše I. A. Bláha: "I proud lidského života a zdravá

vegetace v něm může být otravována kalnými a jedovatými přítoky

zvenčí, též z tisku. Přichází-li zvenčí příliš mnoho

korumpujících vlivů, nelze jen tak snadno obviňovat

podléhajícího. Tu je vina na novinách, jež nedovedly uplatnit

svou humanizující funkci a jež, mluveno s francouzským

publicistou Paulem Brulatem, místo vozem vítězným staly se károu

skandálů".

Zcela osobitou roli hraje takový tisk, který přistupuje ke

společnosti takřka výhradně negativisticky. Razance jeho kritiky

nebývá přitom ani zdaleka úměrná její oprávněnosti. Fakt, že není

na první pohled zjevný subjekt, z jehož pozic list píše, navozuje

po nějakou dobu nesprávný dojem jeho objektivity. Tím list

získává příznivce zejména v opozičně naladěných kruzích. Dříve

nebo později se však ukáže, že takový list vyjadřuje opět dílčí

mocenské ambice, a to zpravidla zahraničních centrál nebo jiných

sil, kterým záleží na celkové destabilizaci a mravní destrukci

dané společnosti. Takovou jednoznačně rozbíječskou úlohu hrálo v

předmnichovské republice Rudé právo a jen o málo inteligentněji

tuto funkci plnily ještě donedávna komunistické listy LŢHumanité

ve Francii a Volksstimme v Rakousku. Následující anylýzy nám

naznačují, že právě tímto směrem se ubírá vývoj některých našich

dnešních velkých deníků, což se - vzhledem k malému stupni

stability naší společnosti - může projevovat zesílenou sociální

resonancí.

Vzhledem k zájmu mezi čtenáři stojí dnes na čelném místě deník

Mladá fronta Dnes, proto se analýza zaměřuje přednostně právě

sem.

2. Kontinuita MFD s dezinformační praxí normalizačního období

2.1. Personální kontinuita

"Všestranný a bohatý je smysl politiky Komunistické strany

Československa. Denně jsme svědky i účastníky nebývalého rozvoje

naší socialistické vlasti, sami na sobě se přesvědčujeme, jak z

roku na rok roste naše hmotná a životní úroveň, péče o všestranný

rozvoj života a jeho tvůrčí schopnosti..." Autorem těchto slov je

Libor Ševčík, dnešní šéfradaktor MFD. Vyslovil je spolu s Jiřím

Cichoněm ve vnitropolitickém komentáři MF 8. dubna 1977 a vzápětí

obohatil právě probíhající štvanici na signatáře Charty 77 o

některé nové výhružné momenty: "Je nesmírnou předností

socialistického práva, že užívá proti porušování zákonů trestní

represe jen v krajních případech, tedy tam, kde jiné prostředky a

formy už nedostačují k nápravě." V této souvislosti poukazuje na

fakt, že "dosud přežívají v myšlení lidí pozůstatky buržoazní

morálky, ona mateřská znaménka, jak je výstižně charakterizoval

K. Marx. I v socialismu se najdou jednotlivci, kteří

společenskému pokroku nepřejí, činy některých lidí jsou

inspirovány falešnými představami o kapitalistickém světě." Těmto

představám čelí L. Ševčík řadou dezinformačních článků o životě v

západoevropských zemích typu "za svět bezpráví a násilí" (např.

25.6.77, 19.ll.77).

Tento zkušený dezinformační praktik je tedy dnes šéfredaktorem

nejvíce čteného listu a spolu s ním se ve vedení MFD pevně

zahnízdila především skupina normalizačním novinářů druhé

(svazácké) generace. V průběhu 80.let došlo k určitému omlazení

redakčního kolektivu, výběr lidí byl však vždy určován prioritním

zájmem zřizovatele listu (ÚV SSM). Z tohoto hlediska došlo jen k

nevýznamným změnám po listopadu 1989 a ani dnešní proklamovaná

"nezávislost" listu nebyla doprovázena odchodem kompromitovaných

novinářů. Vedle L. Ševčíka připadá mezi nimi další významné místo

nestorovi tohoto mládežnického listu Karlu Pacnerovi, kterému

bývalý režim v době maximálního omezování svobody pohybu

umožňoval nejenom pravidelnou návštěvu strategicky významných

cílů (americký Houston, sovětské Hvězdné městečko aj.), ale i

publicistickou činnost na témata, která pro ostatní novináře

zůstávala tabu (strategické zbrojení, jaderná energie, ekologie

aj.). K. Pacner odváděl dobrou práci. Řada jeho článků se zřejmě

zapíše do dějin české žurnalistiky pro svůj nehorázný cynismus,

jako např. dezinformační výplod Teplo z atomu (MF 8.10.73). Autor

v něm obyvatelům Brna líčí výhody, jaké jim přinese vybudování

jaderné elektrárny přímo uprostřed jejich města: "A konkrétně

Brno - jak ukázal referát pracovníka krajské

hygienicko-epidemiologické stanice - zbaví jaderná elektrárna

velkého množství spadu, a tím přispěje i ke zlepšení zdravotní

situace obyvatelstva. Je jisté, že v místech, kde se budou

objekty atomové energetiky stavět, se budeme setkávat s některými

mimořádnými bezpečnostními opatřeními. Avšak tato opatření

neznamenají signál zvýšeného nebezpečí, nýbrž naopak. Znamenají,

že odborníci mají atom pod kontrolou a že se ho není třeba

obávat. (...) Například asi před patnácti lety uniklo určité

množství radioaktivního jódu z jednoho reaktoru v Anglii.

Důsledek? Na okolních pastvinách se po nějakou dobu nesměl pást

dobytek, jinak ohrožen nebyl nikdo."

2.2. Kontinuita používaných dezinformačních metod

Deník Mladá fronta se v normalizačním období zaměřoval především

na dlouhodobé deformování (v dobových dokumentech se používalo

termínu "formování") názorů mladé generace a její výchovu směrem

k loyalitě vůči vládnoucímu režimu. K těmto účelům užíval řadu

specifických postupů, které jej poněkud odlišovaly od jiného

normalizačního tisku. Kladen byl důraz především na emotivní

dopad dezinformace, která se čtenáři předkládala v dikci

odpovídající přísnému vychovateli (např. Karel Zeman), chápající

matce (Heda Pacnerová) nebo staršímu a zkušenějšímu kamarádovi

(Libor Ševčík).

Dokumentujme si vnitřní strukturu těchto dezinformací na jednom

ze Ševčíkových "zamyšlení při sobotě", nazvaném Do života

(25.6.77). Stať začíná selankovitým obrazem maturantů na jedné

jihočeské střední škole, kteří radostně a optimisticky hledí do

budoucnosti. Vzápětí následuje velmi nepravděpodobná statistika o

počtu nezaměstnaných mezi mladými lidmi v západní Evropě, uvedená

sugestivním příběhem 16letého Karla z Norimberku, který z důvodů

nezaměstnanosti spáchal sebevraždu. Nato L. Ševčík jako účastník

mezinárodních budovatelských táborů čtenáři dotvrzuje z vlastní

zkušenosti, jak na Západě mladí lidé propadají depresím. Vyznění

je jednoznačné: "Radostné očekávání věcí příštích, které provází

v těchto dnech (t.j. v době nadcházejících prázdnin) desetitisíce

čerstvých absolventů našich učilišť, středních škol a vysokých

učení, je v zemích kapitalistického tábora leckde provázeno

psychózou beznaděje z nejisté budoucnosti. (...) A sami západní

autoři konstatují, že odtud vede už jen krůček k drogám a

alkoholu. A bludný kruh se uzavírá sklouznutím po šikmé ploše

zločinu..." Zato však u nás "právo na práci je v naší

socialistické společnosti jedním ze základních práv a skutečných

svobod každého občana."

Výsledného efektu dezinformace dosahuje kontrapozicí dvou poloh,

v nichž je faktů užito pouze k ilustrování předem stanovených

tézí:

1. rovina proklamativně konstruktivní, kterou zde představují

jistoty a perspektivy socialistického zřízení,

2. rovina programově destruktivní, která byla v období

normalizace zprvu přípustná pouze pro referování o kapitalistické

cizině. Bylo doménou Rudého práva jakožto hlavní ideologické

tribuny oněch časů označit úzce vymezené skupiny "vnitřních

nepřátel", na jejichž osoby se mohlo rozšířit programově

destruktivní modely dezinformací. Větší akceleraci dostal tento

jev v roce 1977, teprve však "sametová revoluce" umožnila

normalizačním žurnalistům typu L. Ševčíka pod záminkou svobody

slova v klidu a beztrestně vylívat celé kbelíky špíny na všechny

účastníky politické scény. Jeho dnešní "zamyšlení při sobotě"

(viz např. Pády - 11.5.91, Zádrhel - 18.5.91, S půllitrem a

štětkou - 25.5.91) představují jakési pětiminutovky nenávisti, v

nichž je - podobně jako v propagandě 50. let - jediné dobré slovo

určeno pro anonymního "muže z lidu". Tím je jednou soukromý pekař

(1.6.91) a podruhé František Jelito, uzenářství (25.5.91). Při

vší povinné loyalitě k dnešní vládnoucí garnituře, v jejímž

pěstování má deník letité zkušenosti, je pozoruhodné, že většina

útoků směřuje proti stejným osobám, které list pronásledoval již

v minulých desetiletích.

2.3. Názorová kontinuita s normalizačním obdobím

Až do roku 1989 byla proklamativně konstruktivní rovina

dezinformačního artefaktu výlučně spjata se socialistickým

zřízením. Dnes se v této funkci takřka všeobecně vyskytuje pojem

demokracie. Jak však ukazují sémantické analýzy Ševčíkových

sobotních úvodníků, termín se sice změnil, ale obsah zůstává

stejný. Rekonstruujeme-li totiž jeho pojetí atributů demokracie,

vracíme se tak ke klasickému instrumentu komunistické

vnitrostranické kázně, k tzv. demokratickému centralismu. V

Ševčíkově pojetí se totiž musí každý politický činitel podřídit

bezpodmínečně ve svých názorech nadřazené instanci, přičemž je

uplatňována tato hierarchická stupnice: předseda vlády - ministr

- poslanec. Názorová diferenciace v parlamentech, tento nutný

předpoklad pro vytváření vskutku fungujících demokratických

mechanismů, je pro něj opravdovým zlem, které komentuje takto:

"Bojovné skupinky v parlamentu federálním i národním kují složité

pikle, jak zabránit snahám o zvýšení dělnosti těchto orgánů.

(...) Rozložení sil ve Federálním shromáždění je dnes tak

zašmodrchané, že může být úspěšně zablokováno přijetí jakéhokoli

zákona" (18.5.91). Nepřijetí "jakéhokoli" (tedy i špatně

připraveného) zákona ze strany parlamentu je v tomto pojetí

projevem neposlušnosti. Stejného provinění se dopouštějí i

poslanci vyjadřující - jak bývá v demokratických zemích vcelku

obvyklé - své postoje netradičním postupem (růžový tank) nebo

ministr, jehož názory na některé otázky jsou odlišné než

premiérovy a on přesto zůstává ve funkci: "Ne aby řekl svému

šéfovi, - pane předsedo, s tím nesouhlasím, a proto odcházím"

(11.5.91). Pojem stranické disciplíny se nám tu vrací v

nečekaných souvislostech.

Je pozoruhodné, že v Ševčíkových úvahách o "demokracii"

nenalezneme dva ze základních atributů tohoto jevu - odpovědnost

politika vůči společnosti a pojem funkčního období. L. Ševčík je

již natolik srostlý s totalitními mechanismy, že si nedovede

představit jiný způsob odchodu politika ze scény nežli jeho

"pád". Tuto pozoruhodnou myšlenku rozvádí přičinlivě K. Pacner,

který si po listopadu 1989 nečekaně osobuje roli sudího při

posuzování demokratických proměn vědeckého života, přičemž se

neštítí ani bulvární nahlížení do ložnic. Tento novinář je

ochoten jako hlavní kritérium pro stanovení stupně

demokratičnosti volené instituce stanovit počet osob, které se

již vzdaly členství v ní (Demokracie v krvi, příl. 1.6.91). To

nám dokumentuje, že se stranicko-centralistickým pojetím

demokracie, jak je vytýčil L. Ševčík, se ochotně ztotožňují i

další členové redakce.

3. Deformace základních funkcí svobodného tisku

3.1. Deformace informační funkce

Zaměřme nyní pozornost na deník MFD jako celek. Dezinformační

proudy jsou zde rozpouštěny do indifirentního či mírně

liberálního podloží, přičemž se zneužívá práce řady nezasvěcených

spolupracovníků včetně některých vskutku špičkových novinářů.

Přesto však existují metody, které nám dovolují celkové zaměření

dezinformačních toků alespoň v hlavních obrysech diagnostikovat.

Jako adekvátní se jeví analýza tzv. first pageŢs image, tedy

rozbor výpovědnosti a stylizace titulní strany. První strana

totiž představuje pro deníky jakousi výlohu, v níž je zaměření

listu obsaženo v kondenzované podobě. Výběr vskutku

nejzávažnějších zpráv z domova i ze zahraničí a jejich nabídka v

titulcích na první straně listu (headlines) představuje pro

špičkové deníky opravdovou vizitku jejich serióznosti. U listů s

převahou dezinformačních prvků je to zase právě první strana,

která má útočit na čtenáře a ovlivňovat jej v jeho soudech. Na

dalších stranách deníku, a zvláště ve specializovaných rubrikách

(kulturní, sportovní aj.) se tendenčnost již často zastírá a

objevují se spíše prvky posilující víru v důvěryhodnost listu.

Následující poznatky vycházejí proto přednostně z analýzy zpráv a

fotografií uveřejněných na první straně listu ve čtyřech za sebou

jdoucích a uzavřených týdenních cyklech (od 6.5. do 1.6.1991).

Jednou ze základních charakteristik objektivního zpravodajství je

předkládání informací v maximálně střízlivé podobě, bez

expresivních prvků a hodnotících komentářů, které by mohly

čtenáře v jeho soudu jakýmkoli způsobem ovlivnit. Komentáře a

případné úvodníky (editorials) bývají v listu samozřejmě také

obsaženy. Jsou však vždy striktně odděleny od vlastní informační

složky a u denního tisku se na první straně vyskytují jen v

omezené míře. Podívejme se tedy, jak je na tom z tohoto zřetele

deník MFD. Informační a komentářová složka uveřejněných zpráv zde

není takřka vůbec oddělena a expresivně zabarvené zprávy jsou

takřka pravidelně opatřeny dryáčnickým titulkem, takže čtenáři

není ani v nejmenším dovoleno, aby zapochyboval o způsobu, jak si

má předkládaná fakta vykládat (viz titulky jako Jen silácká

gesta, Ústavní přetahování, Ministr Langoš si zveřejnění nepřál,

Jak to pěkně táhli, Začátek konce ČSAV, Z vlastního krev teče

atd.).

Průzkum ukázal, že jen 50,9% zpráv ve sledované sondě není

diskvalifikováno ve své zpravodajské funkci již svou formou.

Většina uveřejněných jednotek je informačně téměř bezcenná a její

hlavní úlohou tudíž bude ovlivňovat čtenáře v jeho soudu či jej

přímo dezorientovat. Podobně je tomu i s doprovodným

fotografickým materiálem. Zpravodajskou dokumentaci v původním

smyslu tohoto termínu zde prakticky nenalezneme. Přednost je

dávána emotivním scénám z pouličního života (prostitutky,

vexláci, taxikáři, ozbrojené skupinky atd. - 36,7%). Obzvláštní

specialitou tohoto listu je žánr, který lze označit jako

"politikové v nedbalkách". Přední činitelé politické scény jsou

tu zachyceni v různých intimnějších či přímo směšných situacích

(smrkání, hádka, utírání potu, komzumace nápojů aj). Takové

fotografie se čas od času objevují i v seriózních novinách, v

nichž představují určité okrajové zpestření. Není však možné, aby

jim zde bylo věnováno celých 20,4% ze všech fotografií na titulní

straně. Pozoruhodná je i šíře výběru osobností, kterým se dostává

této nechtěné popularity. V tomto ohledu MFD nestraní nikomu a

zesměšňuje nezaujatě celé politické spektrum. Ve výraznější

frekvenci se zde vyskytuje pouze prezident Havel. Jednou je např.

zachycen, jak právě opouští vinárenské zařízení (20.5.), jindy

zase při přátelské diskusi se sovětským velvyslancem Pankinem,

přičemž pod obrázkem obou mužů je umístěn výrazný titulek Míříme

dolů (8.5.).

O zásadní manipulaci s fakty svědčí již samotný výběr zpráv.

Konfrontujeme-li jej s nezávislým zpravodajstvím, jak je přináší

např. rozhlasové vysílání Svobodné Evropy, shoduje se jen

minimální počet zpráv (cca 14 - 18 %). MFD věnuje na svém

titulním listu prioritní pozornost otázkám kriminality,

nedostatečného zajištění bezpečnosti občanů a branným problémům

(26,2%), přičemž souhrn katastrofických zpráv je rozšířen o

informace o dalších destabilizujících prvcích (vexláctví,

mafiánské praktiky při privatizacích, živelné katastrofy aj. -

9,9%). Tepve na druhém místě je vnitropolitické zpravodajství

(24,9%), ovšem u většiny sem spadajících zpráv převládá

skandalizující a hysterický tón. Na třetím místě se umisťuje

skupina zpráv, které se v novinářské omluvě označují jako vata

(16,1%). Jde o informace o různých nevýznamných zajímavostech,

které by se v seriózních denících jen stěží objevily na titulním

listu. Poměrně nezaujatě, ba až loyálně je informováno o

československé zahraniční politice (9,8%). Naproti tomu zprávy ze

zahraničí jsou zde v podstatě potlačovány. Na první straně

představují jen 13,1% zpráv a ve zmateném výběru se vyskytují

rovněž v omezené míře na 3. straně a jinde. Většina z těchto

informací pojednává o destabilizujících prvcích v zahraničí

(katastrofy, choroby, vojenská situace). V duchu tradiční

orientace listu převládá kritický tón vůči Západu, zatímco při

referování o vývoji v Sovětském svazu jsou zdůrazňovány

konstruktivní prvky.

3.2. Diskvalifikace kontrolní funkce tisku

Provádění společensky užitečné zpětné vazby je v případě MFD

zatíženo řadou deformací, které se uplatňují v zásadě ve dvou

doplňujících se rovinách:

- Manipulovaný výběr objektů kritiky a neadekvátní kladení

akcentů. Zatímco některým negativním jevům věnuje list ve své

kritice zjevně naddimenzovanou pozornost, řada podstatně

důležitějších znepokojivých faktů zůstává ze záhadných důvodů

mimo oblast jeho kritiky. Jestliže vzrůst zájmu jiných

sdělovacích prostředků navodí situaci, v níž se list prostě již

vyjádřit musí, jeho informace zachovávají vůči kritizovanému

subjektu pozoruhodnou netečnost a jeho argumentace vede spíše ke

zpochybnění východisek kritiky. Tento svérázný postup předvedla

MFD například při referování o vývoji v agrokombinátu JZD

Slušovice nebo o průběhu lustrací ve Federálním shromáždění.

- Skandalizování vybraných činitelů bez věcné argumentace. Tento

postup využívá všech hlavních metod, které byly propracovány již

v časech totality. Přehled některých z nich je uveden v

připojeném Exkursu.

Naše současné vlády a parlamenty se v nepřehledné situaci

dopouštějí řady více či méně závažných chybných kroků a omylů a

potřebovaly by, aby se jim ze strany veřejnosti dostávalo

relevantní kritiky. Ta však v současné době nemůže nastat mimo

jiné i díky působení MFD. To, že tento rozšířený deník stupňuje

nekompetentní kritiku ad absurdum, vede ve svém důsledku k

faktické diskvalifikaci kontrolní funkce nejen tohoto listu, ale

všech sdělovacích prostředků u nás. Politická sféra totiž jednak

nestačí vstřebat reduntatní množství útoků, jednak po několika

zjevně neseriózních aférách přestává fakticky přijímat opravné

signály ze sdělovacích prostředků a postupuje nadále bez žádoucí

zpětné vazby. To často vede k vršení dalších chyb i k

prodlužování kabinetního způsobu vedení politiky v její vyhraněné

podobně zděděné z komunistických časů. Zdá se ovšem, že části

politické scény takováto situace vyhovuje.

3.3. Pominutí humanizační funkce a podsouvání destabilizujících

identifikačních postojů

Zatímco právě na stránkách deníku MFD filosof Václav Bělohradský

vysvětluje, jakou roli má pro vývoj národního celku tvorba

dostatečně atraktivního image, list, který tato slova zveřejňuje,

systematicky rozdupává listopadový mýtus blanických rytířů i s

jeho aktivizujícím nábojem. Občan je ztrháván zpět do bláta a

jako frustrační východisko se mu nabízí několi identifikačních

postojů, k nimž jej list dovádí svým celkovým vyzněním i řadou

jemnějších metod. Mezi tyto podsouvané postoje patří zejména

tyto:

"Za komunistů byl alespoň pořádek". K tomuto identifikačnímu

postoji je čtenář dováděn nadimenzovaným a emotivně zabarveným

zpravodajstvím, které mu sugeruje, že všeobecná bezpečnost v zemi

poklesla pod hranici kontrolovatelnosti.

"Z našich politiků už nevěřím nikomu". Tento postoj je důsledkem

pravidelného líčení naší politické scény jako kolbiště

neschopných a kompromitovaných "politikářů", na němž se

nevyskytuje reálná politická síla. Skandalizováním vybraných

činitelů a důsledným prováděním "lustrační mlhy" se navozuje

situace, v níž si může dovolit šéfredaktor listu označit jako

spolupracovníky Státní bezpečnosti prakticky všechny naše

politiky: "Nechci uvěřit těm, kteří tvrdí, že současní politici

jsou loutkami v rukou estébáků, v jejichž zájmu je, jak praví

básník, smlčovat hlavní a meldovat vedlejší. Štětková válka však

dává za pravdu i těmto sýčkům." (25.5.91).

"Politika je svinstvo!" Tento postoj je logickým důsledkem pocitů

zklamání, bezvýchodnosti a ztráty orientace, k nimž list dovádí

zejména mladé čtenáře. Nabízejí se však i alternativní řešení.

Právě v tomto ohledu musíme konstatovat bytostnou spjatost obrazu

politické scény, jak jej přináší MFD, a jak je svým stoupencům

nabízí dr. Sládek. Účelovost tohoto pozoruhodného souručenství,

které má zřejmě i poněkud širší politické krytí, je zřejmá již z

časového horizontu blížících se voleb. Čtenář je dováděn ke

krajním identifikačním postojům, které budou nahánět voliče

některým stranám:

"Je to horší než za komunistů!" (KSČM) a

"Naházet všechno do Vltavy!" (Sládek).

4. Shrnutí analýzy a výhledy do budoucna

Když se nedlouho po listopadu 1989 začalo volání po svobodě slova

spojovat se snahou po osamostatnění různých novin a listů a když

o něco později začala dostávat taková samostatnost výraz ve

vzniku různých vydavatelských akciových společností, veřejnost

tento vývoj chápala jako pozitivní ohrazení obrodivší se

novinářské obce proti vlivu dosavadních zřizovatelů. Méně již

byla diskutována otázka možného zneužití takového vývoje. Dnes

můžeme předpokládat, že velká část takto "privatizovaného"

denního tisku je v rukou původních normalizačních redaktorských

týmů a je stále kontrolována spolupracovníky někdejší Státní

bezpečnosti. Nastala vrcholně absurdní situace, v níž z

rozkradených de facto státních prostředků jsou vydržovány deníky,

které prolongují dezinformační politiku příznačnou pro období

normalizace. Rodící se demokratická společnost v tomto případě

zanedbala svou povinnost dbát o skutečnou svobodu slova ve smyslu

objektivního toku informací.

Dezinformační činnost se zřetelně upíná ke dvěma časovým rovinám.

První z nich představuje blížící se datum parlamentních voleb.

Předvolební kampaň se již de facto odstartovala a můžeme

předpokládat, že v jejím rámci se budou stupňovat i ataky na

všechny pozitivní změny, které se podařilo prosadit. Již nyní se

objevují první nezakryté útoky na demokratické instituce

vytvořené či renovované po listopadu 1989 (viz stať K. Pacnera v

příl. MFD 4.6.91, příznačně nazvaná Demokratická sebevražda?). Je

však třeba vést v patrnosti druhou časovou rovinu, se kterou se

tu počítá. Představuje ji krizový moment ve vývoji naší

společnosti, k němuž se snaží vcelku zjevně tuto zemi dovést

některé politické síly. Zde stačí poukázat na dnešní politický

vývoj v Jugoslávii, Rumunsku nebo Bulharsku, abychom mohli

konstatovat, že je ve hře v podstatě stabilita a bezpečnost

tohoto státu.

Tisk jako celek - odhlížíme nyní od specifické oblasti rozhlasu a

televize - dnes je vůči rodící se demokracii v postavení páté

kolony a z mnoha důvodů se jeví jako pravděpodobné, že ústřední

role v tomto vývoji nyní připadá zejména deníku MFD. Do určité

míry tedy platí bonmot, který se šíří mezi čtenářstvem: Mladá

fronta - Rudé právo dnes. Ačkoli je dezinformační působení tohoto

deníku nepříliš odlišné od takových listů, jako je Špígl,

Republika atd., profesionální forma podávání dezinformací získaná

letitou praxí zde napomáhá optickému klamu: listy typu Špíglu

jsou kladeny do pravé části spektra, MFD zůstává opticky ve

středu a rodícímu se demokratickému tisku se dostává málo

záviděníhodného a absurdního místa na levici (tj. po boku Rudého

práva). Tím je do značné míry již dopředu znesnadněna jeho

pozice.

Protože se vlastně hraje o čas, je zapotřebí přijmout neodkladná

řešení, která spočívají v těchto opatřeních:

- znemožnit vliv na práci ve sdělovacích prostředcích bývalým

pracovníkům a spolupracovníkům Státní bezpečnosti, jakož i osobám

spojeným s bývalými nomenklaturními systémy ÚV KSČ, ÚV SSM aj.,

- řádně reprivatizovat rozkradený komunistický a svazácký

majetek, zaručující dnes formální autonomii pro normalizační

redakčními týmy,

- pro dobu, nežli se důsledně provedou předcházející dvě

opatření, přijmout okamžitě vhodná nouzová řešení. Rodící se

demokracie je povinna v oprávněných případech projevit svou sílu

a dezinformační proudy zastavit.

Je zřejmé, že tyto návrhy stěží získají v dnešním politickém

spektru všeobecnou podporu. Vždyť jistá část politického spektra

je s neutěšeným vývojem ve sdělovacích prostředcích spokojena a

využívá někdy dezinformačních kanálů ve svůj prospěch. Lze se

však obávat, že pokud se společnost k rychlému a říznému řešení

neodhodlá, bude další vývoj směrem k demokratickému státu v zásadě

zpomalen či přímo přerušen.

EXKURS

Výběr některých dezinformačních metod používaných MFD

"Hon na čarodějnice": Zatímco v době totalitního režimu rozpoutání

štvavé akce bylo postaveno na prefabrikování důkazů o trestném

činu, vychází MFD především z emotivně zabarvených zpráv, v nichž

jsou fakta zamlžena iracionální clonou. Jak rozpoznal již J.

David v roce 1906, útočí se tak především na méně zvládnutelné

složky lidského podvědomí: "V každém člověku obvinění se setkává

s jistým bezprostřednějším ohlasem než obrana. Jest v nás cosi

jako všeobecně dřímající podezření vůči celému světu, jež čeká

jen na podnět, aby se probudilo. Pozorujme jen sebe samy.

Vyskytnout se pověsti o někom, jehož jsme si vysoce cenili, jejž

jsme pokládali za povznesena nad každou nízkost. Jaké jest první

hnutí v duši normální, nikoli snad zvláště zlomyslné, hnutí, jež

bývá potlačeno dříve ještě, než proniklo k jasnému uvědomění jen

u lidí neobyčejně statečných? Tento první hlas asi říká: "Však

jsem si to hned myslil". A nyní musí člověk sbírat protidůvody,

musí se důkladně přít sám se sebou, aby překonal v sobě

ničemnost, o jejíž nečestnosti ani dost málo nepochybuje. (...)

To podlidské v člověku se ozvalo, ten nepřítel všech lidí v nás

probuzený a posílený tiskem, který se prohřešil proti své

humanizační tendenci."

2.2. "Rozhořčený čtenář": Zajisté máme všichni v dobré paměti,

jakou roli na stránkách Rudého práva hrála v normalizačním období

rubrika Dopis dne, v níž "prostí pracující" vyjadřovali podporu

stanovisku strany či redakce. Obdobný postup využívá MFD při

svých kampaních za účelem objektivizace svého stanoviska.

Neoprávněná kritika se tak zaštítí míněním "veřejnosti". Namísto

"námi odhaleného" lze nyní hovořit o "všeobecně odsuzovaném".

2.3. "Hon na Chartu": V některých případech nedostačuje pouhé

zamlžování faktů, protože je k dispozici dokument, jehož

zveřejnění by mohlo rychle vnést světlo do celé záležitosti. V

takovém případě se přistupuje ke "hře se zamlčeným předpokladem",

která se výrazně v našem tisku uplatnila např. proti Chartě 77.

Od vlastního obsahu dokumentu je soustavně odváděna pozornost s

tím, že jsou zpochybňováni jeho tvůrci a emotivně zdůrazňovány

nepodstatné detaily. Nejvýraznějším způsobem byla tato metoda

použita pro vytvoření nedůvěry vůči vcelku průhledné a průkazné

technice provádění tzv. lustrací.

2.4. "Kukaččí vejce": Běžné dezinformační praktice, která spočívá

v záměně "pars pro toto" při referování o některých důležitých

jednáních, lze účinně napomoci. Dezinformátor se nemusí při svém

neobjektivním zpravodajství omezit na pouhé vytrhávání některých

detailů ze souvislostí, ale sám si objednává a prostřednictvím

svých "spolupracovníků" zajišťuje, co má zaznít. Zhlediska

průběhu jednání jde o izolovaný a okrajový hlas, v podání tisku

se však z něj stává ústřední téma. Lze důvodně předpokládat, že

právě tuto metodu využívá MFD zejména při parlamentním

zpravodajství.

Adresa autora:

PhDr. Antonín Kostlán, CSc.

Československá akademie věd,

Praha 1, Národní 3, tel. 22 91 49

Otištěno bez vědomí autora.

+------------------------------------------------------------------------------+

¦Autor: Prouza Albert ¦

¦Název: Klub angažovaných nestraníků ¦

¦Zdroj: NNp Ročník........: 0001/006 Str.: 004 ¦

¦Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: . . Rok: 1991 ¦

+------------------------------------------------------------------------------+

Úplný obsah:

-----------

Předsednictvo ÚR KAN vyslovuje údiv a znepokojení nad tím, že pan

prezident rovněž iniciuje novelizaci tzv. "lustračního zákona".

Schválený lustrační zákon FS pokládáme za podmínku nutnou, ale

nikoliv postačující, k následné debolševizaci společnosti.

S politováním konstatujeme, že nadstranický prezident obdobnou

iniciativu nevyvinul (právě tak jako Helsinský mírový výbor a

reformní profesor Mlynář) po přijetí restitučních zákonů, které z

našich exulantů činí méněprávné občany.

Komunisté všude na světě se dovolávají práv a svobod, pokud jsou

v opozici. Dostanou-li se k moci, všude následuje porušování

lidských práv, diskriminace, teror a fyzické likvidace

politických odpůrců. I o tom se jednalo na zasedání mezinárodní

konference o zločinech komunismu.

Postoj premiera České vlády k "lustracím" předsednictvo ÚR KAN,

naopak nepřekvapuje. Pan dr. Pithart stejně jako řada exponentů

OH (prof. Jičínský, dr. Rychetský) stále ještě odmítá pochopit,

že sinusoida různých kom. frakcí definitivně skončila. Před

nadcházejícím sjezdem KAN připomíná předsednictvo ÚR, že panu

premiéru České vlády vyslovil nedůvěru již ustavující sjezd hnutí

6.10.90 za recidivní obhajoby nomenklaturních kádrů všech dob a

názorů.

mluvčí ÚR KAN: Albert Prouza