--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Samková Klára č.: 699
Název: Domluva jak s Marťany
Zdroj: NN Ročník........: 0002/001 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 26.10.1991 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V sobotu 26.října byl v Bethlehemu (Pensylvania, USA) slavný den. Zavítal tam totiž prezident České a Slovenské Federativní Republiky s četným doprovodem, aby převzal opět jeden čestný doktorát od zdejší univerzity, pobesedoval s krajany a odhalil pomník Jana Ámose Komenského před budovou Moravské koleje, založené v první polovině osmnáctého století Českými bratry - v době považované za americkou prehistorii. V kostele téže koleje měl převzít medaili J.Á.Komenského a rektor Univerzity Karlovy, dr. Radim Palouš, tam měl pronést řeč na téma Comenius and education for global society. Slavný den pokazila mlha na různých letištích, a tak přistálo prezidentské letadlo kolem dvanácté, tedy v době, kdy měl být odhalen pomník. Zástup krajanů a hodnostářů koleje vzal tuto skutečnost na vědomí, jakož i fakt, že delegace, zcela zmožena letem, odpočívá v hotelu. Mírnou nelibost vyvolal pouze fakt, že tyto skutečnosti se shromáždění nedozvěděli ani z úst mluvčího prezidenta, ani z úst jiné povolané osoby, ale typicky česky šeptandou, která je pro českou společnost zdrojem "zaručených informací" bez ohledu na to, na které straně oceánu pobývá. Dav se přesunul do kostela, kde se od členky tamějšího církevního sdružení dozvěděl vzkaz, že delegace stále odpočívá, a tudíž nepřijde nikdo. Speciálně pro tuto příležitost vytištěný program i s notami typicky amerického spirituálu Join we all with one accord od Matyáše Kunwaldského z roku 1457 přišel nazmar. Omluva ani nic podobného se opět nekonalo. Dav již značně pobouřen se rozlil do okolních ulic, aby obdivoval v Americe nevídané klasicistní domečky, i za účelem pozdního oběda. A nebyli by to Češi, aby po chvíli nezjistili novinu, že v době, kdy měl mít pan rektor Palouš svoji řeč v kostele, klábosil v baru hotelu přesně přes ulici naproti svatostánku. Nálada se blížila bodu varu, a když těch odhadem 400 lidí z půlky Ameriky a části Kanady dorazilo po mírném bloudění do haly univerzity, kde se měla ve čtyři hodiny místního času konat beseda prezidenta s krajany, a posléze udělení čestného doktorátu, nemohl roztrpčení příchozích zvýšit ani anglicky hovořící mladíček v pokusu o slovenský národní kroj. Přičinlivě rozdával letáky s mapou republiky, na které byla česká část přeškrtnuta a vše bylo doplněno textem "No Czecho - only Slovakia". Pan prezident přišel za deset minut pět. Do té doby jsem byla každou minutu raději, že - nemajíc vlastní ochranku - jsem obstoupena z jedné strany ramenatým předsedou Kanadského krajanského sdružení, Milošem Šuchmou, a že z druhé strany udržuje okolostojící sice ne tak ramenatý, leč zavalitý a respekt vzbuzující Ota Ulč, profesor mezinárodního práva na Binghamptonské univerzitě. Nebyla jsem si totiž jista, zda zůstane pouze u rozhořčených slov, cože to my - tedy prezident, vláda, parlament(y) v ČSFR děláme. Marně jsem poukazovala na to, že já členem delegace nejsem, že jsem přijela z Ottawy, kde jsem na pozvání kanadské advokátní komory, a že mám za sebou 800 kilometrů stejně jako většina z nich. Jeden z nejblíž stojících a nejméně naštvaných mi řekl: "Víte, když vy přijedete z toho Československa, tak máme někdy my tady dojem, že snad přijeli Marťani. Stejně jako s nimi, není možné ani s vámi se na ničem seriózně domluvit. Schůzky se nedodržují, slíbené materiály neposílají, daná slova neplní. Nedivte se pak, že jsme mírně řečeno, rezervovaní". - Vzpomněla jsem si na ony tři a půl hodiny, které prý na sebe nechal čekat krajany v Torontu premiér Pithart, a na vlastní zkušenost přesně před rokem, kdy jsem na chodbě budapešťského Hiltonu (kde jsem náhodou byla na nějakém kongresu o minoritách) přebírala pro Václava Havla prestižní americkou cenu za demokracii, neboť se nedostavil ani on, ani jeho zástupce, ani nikdo z velvyslanectví, a ani se nikdo neomluvil. Přivezla jsem ji tenkrát vlakem v tašce, mezi špinavými punčochami a jinými dámskými proprietami, a pokusila jsem se ji předat na snídani u pana prezidenta, na kterou jsem byla pozvána. Vzhledem k tomu, že byla odvolána večer před tím, což jsem se ovšem já dozvěděla až daný den ráno v prvním patře prezidentova domu od jeho ochranky, pohodila jsem dotyčnou medaili i diplom na jakousi lavici v předsíni a vypochodovala do právě otevřeného pekařství na rohlík s kakaem. Snad tu cenu tenkrát pan prezident dostal, nicméně: co jsem před rokem na všechny strany omlouvala novými poměry, neznalostí administrativy a protokolu, přetížeností prací a bůhví, čím vším ještě, není možné takto omlouvat dnes, zvláště když si dovedu představit, že po celém světě (i doma) nejsem já jediná, kdo taková hrubá zanedbání z Hradu, především pak mluvčích, odnáší. Demokracie není jen systém vlády, jsou to postoje lidí, každodenní chování a jednání, v nichž se odrážejí i naše postoje k těm druhým. Demokracie bez slušnosti, bez úcty k druhému člověku, a tím i bez úcty k jeho času, nemůže být demokracií, ať je počet sebepravdivějších přednášek o ní sebevyšší. Nechť mi to pan prezident promine.

Klára Samková, Ottawa