--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Wagner Arnošt č.: 704
Název: Obědval jsem s prezidentem ČSFR
Zdroj: NN Ročník........: 0002/001 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Obědval jsem s prezidentem ČSFR Arnošt Wagner
Měli jsme kuře v restauraci "Swiss Chalet" a útratu jsem platil já. Seděli jsme a hovořili o různých věcech, ponejvíce o politice a o servírkách, které kolem nás - upocené - běhaly. Pan prezident semtam na jejích adresu utrousil pubertální, a docela nechutnou poznámku, ale mně se pokaždé nějak podařilo převést debatu zase na téma finančního zabezpečení a kádrového obsazení kabinetu ČSFR. Nakonec jsem to vzdal. Pan prezident měl chuť na ženskou, a to s ním pak už nebyla řeč o ničem.
Bylo to koncem roku 1980 a pan prezident právě vydal Memorandum o plánech Sovětského svazu na anexi Československa a Prohlášení o vzniku Československé federální rady v zahraničí (ČSFR), datované v kanadské Ottawě 28. října 1980. Dr. Jiřímu Kotasovi, prezidentovi ČSFR (na Západě je každý předseda prezidentem) bylo sedmadvacet let, když v roce 1979 emigroval a usadil se i s matkou v Ottawě. Přijet v té době do exilu a vyhlásit vznik federální rady, jakési exilové vlády, vyžadovalo veliký kus odvahy nebo naivity. V zahraničí již existovalo slušné množství aktivních organizací s dlouhou tradicí, ale také různé Československé vlády s jepičími životy, které přiváděli na svět krajané s jednotnou psychiatrickou diagnózou. Kotasem založená ČSFR (česféra) nevzbudila mezi československým politickým exilem velkou pozornost. Kotas byl okamžitě zařazen do jedné ze dvou kategorií, které byly mezi emigranty populární: agent StB, nebo blázen. Málokdo věřil jeho prohlášení, že byl vyslán do exilu jakousi odbojovou organizací bojovat za svobodné Československo. Určitou skepsi vůči Kotasovi naváděla tato fakta: před emigrací pracoval v zaměstnání, které bylo obyčejně rezervováno pro ty nejlepší komunistické (a prověřené) kádry. Dr.J.Kotas pracoval u akademika V.Krále (ČSAV) v Sovětsko-československém ústavu. K pražským chartistům se nepřidal (byl odmítnut?), ale odjíždí bojovat za hranice, kde prohlašuje, že patří do skupiny Věrni zůstaneme II, o které nikdo nikdy neslyšel, a o které sám Kotas po dobu deseti let v emigraci nepodal veřejnosti jednu jedinou faktickou informaci.
Kotas věděl, že do politicky nejednotného exilu musí přijít s něčím novým, co by šokovalo exilové politické a intelektuální kruhy. Proto hned zpočátku suverénně prohlašuje, že má důkazy o připravované anexi ČSSR Sovětským svazem, která by měla být ukončena v roce 1984.
Důkazy, které Kotas nakonec nabídl, byly nic nedokazující teoretické články psané jazykem Rudého práva v jeho časopise Československá cesta. Když jsem po něm chtěl konkrétnější důkazy o anexi, nějaké dokumenty, odpověděl pokaždé, že všechny informace má v hlavě. Řekl, že mu V.Král dovolil v zaměstnání přespávat, a tak se Kotas po nocích učil zpaměti informace a tajné zprávy z různých archivů, které až v Kanadě dával zpět na papír.
Jedna z prvních Kotasových činností po příjezdu do Kanady spočívala v navazování kontaktů s exilovými organizacemi a různými představiteli čs. exilu. Nikde však nepochodil. Lidé mu nedůvěřovali a podezírali ho. Většina ho nechápala, nebo se mu posmívala. Někteří považovali Kotase přímo za podvodníka. Například profesor Radoslav Selucký byl o tom naprosto přesvědčen. Nevylučoval také spolupráci Kotase s StB. Spisovatel Josef Škvorecký dodnes svůj negativní názor na Kotase nezměnil. Když Kotas poznal, že neuspěje u oficiálního exilu, zaměřil se na soukromé osoby, u kterých si chtěl získat obdiv znalostí věcí a množstvím informací nejenom z nejvyšších stranických míst doma, ale i v SSSR. Přestal vyhledávat politiky a intelektuály a zaměřil se na drobné české podnikatele, řemeslníky a opraváře, u kterých vycítil možnost finančního příspěvku. Zde byl Jiří Kotas úspěšný. Za finanční pomoc rozdával stínová ministerská křesla v česféře, a tak v té době získala Československá federální rada kromě maminky Kotasové asi pět, šest členů. Některé z nich jsem znal osobně a věděl jsem o jejich finanční pomoci radě a Kotasovi. Za celou dobu exilu - 10 let - nebyl Dr. Jiří Kotas v pracovním úvazku déle než několik týdnů, i když dnes tvrdí něco jiného. Když řeči kolem jeho nicnedělání a výtky na jeho adresu, že se nechává živit maminkou (paní Kotasová pracovala celých deset let jako pokojská v ottawském hotelu), byly pro Jiřího Kotase jež neúnosné, pustil do světa zprávu, že hledá jakékoliv zaměstnání. Vzal jsem ho za slovo a zprostředkoval pro něho a paní Kotasovou velice slušně placené místo správce a domovníka lékařského střediska. Když jsem ho vezl ukázat mu pracoviště, ani se neobtěžoval vystoupit z auta. Dům se mu zdál moc vysoký. Měl pět pater.
Je proto naprosto nepochopitelné, jak si může dnes J.Kotas dovolit tvrdit československé veřejnosti, že v Kanadě těžce pracoval, a dokonce vytvořit naprosto falešné zdání, že si z exilu přivezl peníze do své nové banky Bohemia. Kotas peníze v Kanadě nikdy nevydělával, jenom utrácel dolary jiných. Dařilo se mu to skvěle. Svých schopností zajisté využil i při sbírání kapitálu pro novou banku. Ještě dnes chodí po Ottawě lidé a zdraví se: "Mám dotaz: co dělá Kotas?" - "Proč, také ti něco dluží?" bývá odpověď.
V jedné věci byl Jiří Kotas génius. Uměl vzbudit zdání, že má mnoho stoupenců a silnou Československou federální radu, která však měla stále velikou fluktuaci, a často v ní zůstával sám s maminkou a jedním-dvěma vytrvalci, kteří ještě věřili, že za své peníze se po Kotasem provedeném puči (měl naplánovanou akci výsadkářů) ujmou v Praze svých ministerských křesel. Pro jistotu hovoří jeden z článků stanov česféry o tom, že rada nikdy nezveřejní počet svých členů, ani příznivců hnutí. Dojem masovosti chtěl Kotas také vzbudit množstvím článků různě podepsaných, které uveřejňoval ve svém časopise. Nebylo zapotřebí znalce k tomu, aby se vědělo, že za tuctem jmen, zkratek a pseudonymů se skrývá stále stejný a nudný předseda česféry, který svým stylem překonával i ty nejlepší redaktory RP.
Noví členové česféry museli složit bombastickou neveřejnou přísahu na Základní zákon. Kotas to s lidmi uměl. Průměrného člověka dokázal přesvědčit o správnosti svých myšlenek během několika hodin. Jeho argumenty zněly věcně, jasně, logicky, a na první pohled byly podloženy fakty a dokumenty. Miloval Masaryka a byl jím tak posedlý, že se snažil mu být i vzhledem podobný. Se svojí pěstěnou bradkou se nechával fotografovat před portrétem TGM a byl dojat, když o něm noviny psaly jako o New Masaryk.
Když Jiří Kotas viděl, že v exilu neuspěje s myšlenkou anexe Československa, snažil se dostat do nižší kanadské politiky, a také v USA se mu podařilo navázat kontakty s konzervativci a republikány. Prodával se všude jako poradce nebo dobrovolný pracovník a organizátor. Upozornil na sebe i státní policii a požádal o ochranu. Bydlel s matkou v jednom z nejlacinějších činžáků v Ottawě (Bell Street), kde měl pokoj plný fotografií sebe samého s různými tajemníky a ministry na schodech parlamentu nebo Bílého domu. Tyto fotografie jsou na Západě lehce k mání, speciálně v předvolebním období, kdy stačí být v pravý čas na správném místě (konference, přednáška, oslava apod.) s přítelem fotografem. Vědom si toho, že každý politik na Západě odpoví na každý dopis, udělal si Kotas tímto způsobem celkem slušnou sbírku vzácných dopisů a podpisů, které s četnými fotografiemi pak měly ohromit jeho politické kolegy v polistopadovém Československu. Psal o sobě a svých úspěších nabubřelé články v Československé cestě. Nejraději psal o svých cestách a jednáních. V exilu vzbuzoval velikou veselost tiskovými zprávami typu: Předseda ČSFR Dr. Jiří Kotas odletěl včera z Ottawy na jednání do Beneluxu, nebo Dr.J.Kotase, čelného představitele čs. exilu, přijali v Bílém domě.
Předseda česféry byl neustále na cestách. Za jediný rok se dostal z Kanady do Evropy až sedmkrát v době, kdy ostatní členové ČSFR těžce pracovali, aby mohli uživit své rodiny a přispět na chod rady. Kotas byl neustále někde na služební cestě, nejvíce ve Washingtonu, ale rád jezdil i po Kanadě.
Jaroslav Čapek, místopředseda rady, mně v interview (částečně uveřejněného v časopise Západ č. 3/1986) řekl: "Kotas nám zásadně odmítá podávat vyúčtování finančních prostředků. Nemáme ani tušení, odkud ještě bere peníze, a jak je utrácí. Když se ho na to opatrně zeptáme, tak dostane hysterický záchvat." J.Čapek a další členové včetně obou místopředsedů z ČSFR v říjnu 1985 vystupují a posílají dopis všem exilovým novinám a časopisům. Při této příležitosti mi Čapek řekl: "S Kotasem se už nedalo spolupracovat. Ten člověk nemá o demokracii ani ponětí. Od počátku to byl malej zakomplexovanej diktatůrek, kterej nás jenom oblboval. Lhal nám a vymýšlel si. Nakonec jsme se shodli na tom, že Kotas je duševně nemocný a z rady jsme odešli. Už se s ním nedalo jít klidně ani po ulici. Měl neustále paranoidní strach, že ho někdo chce zabít, a schovával se za každý kandelábr." Kdyby měl ministr Klaus již tehdy možnost slyšet Čapka, snad by si rozmyslel vzít dějepisce Kotase jako poradce na ministerstvo financí. Ale Kotas to s financemi asi uměl. Vždy se mu nakonec nějak podařilo peníze sehnat. V Evropě tvrdil, že ho financuje Tomáš Baťa (k Baťovu velikému překvapení) a za mořem zase chtěl vzbudit dojem, že česféru finančně drží redaktor Josef Josten (zase k jeho úžasu).
Hovořil jsem s Tomášem Baťou při příležitosti jednoho interview a pan Baťa podporu Kotasovi popřel. Stejně tak redaktor Josten v dopise. Když jsem později tato fakta o Kotasovi publikoval, specielně o Bata Connection, reagoval na to Kotas ve svém časopise Československá cesta (nikde jinde Kotase v exilu netiskli) sérií vzteklých a hysterických článků, ve kterých kromě mě napadl tucet exilových osobností způsobem, který v historii exilového tisku nemá obdoby. Kotas je zlý nepřítel. Navíc postrádá i ten nejmenší smysl pro humor, a tak jsem o sobě - na pokračování - četl, že jsem býval doma pionýrský vedoucí a svazák, že jsem obskurní žurnalista, nerozumím starožitnostem, a mám v obýváku bordel. Podobně dopadli Škutina, Škvorecký, Reiniš, Šuchma, Friede, Selucký a další tucet lidí, kteří si dovolili o Novém Masarykovi pochybovat. Podle amerického způsobu Kotas rád vyhrožoval svým nepřátelům žalobou. Většinou to však skončilo výhružným dopisem prostřednictvím jeho přítelkyně-advokátky. Snad by stálo za to, nechat se Jiřím Kotasem konečně doopravdy žalovat. Kolik kotasovin by asi vyšlo na povrch? Lidé by konečně zjistili, že není všechno zlato, co je v bance Bohemii zašito. Po rozpadnutí česféry (odchod Čapka a spol.) se J. Kotasovi jeho plán s krajany (až na dva-tři vytrvalce, které u něho drží jenom jejich investice a jeho sliby) hroutí. Snaží se být ještě aktivní jako dobrovolný funkcionář odbočky místní Progresivně konzervativní strany v Ottawě, ale v československém exilu je definitivně vyřízen. Zachraňuje ho však sametová revoluce a Kotas opouští co nejrychleji pro něho již horkou kanadskou půdu. Tento New Masaryk s čerstvě přistřiženou bradkou, rozšafný, dobře informovaný, se skvělým projevem, a navíc exilem ostřílený dobrodruh (a bývalý druh V. Krále) se pouští v Československu do polistopadové politiky.
Stěhuje se z ottawské Bell Street do Prahy, do Vladislavovy č.13, do překrásného šestipokojového bytu, který těsně před revolucí opustil Bedřich Vlasák, zaměstnanec 5. správy StB a osobní bodygard Lubomíra Štrougala. Převzetí bytu od Vlasáka dohodne Kotas ještě v Ottawě s tímto novopečeným emigrantem, který si shodou okolností vybral za bydliště Ottawu, dosavadní sídlo předsedy česféry. Výměny stráží v exilu?
Doma Kotas svým skvělým vystupováním, logikou a vědomostmi okouzlil desetitisíce televizních diváků a jednoho ministra, který mu skočil již jednou na lep, a podruhé se na to se svou ODS sebevražedně připravuje. Jestli V. Klaus kooptuje Kotase a jeho několik set příznivců do ODS, musí se připravit na hodně nepříjemností, intrik a podvůdků, neboť bankéř Jiří Kotas je v politice bezohledný.
V exilu se na J. Kotase brzo zapomnělo. Ti, kteří Kotase kritizovali, počítají s tím, že lidé doma ještě před volbami tohoto malého diktátorka odhalí. I já bych se dnes neobtěžoval, kdyby mi k tomu nedal podnět sám prezident ČSFR. Kotas mi nedávno poslal vzkaz po jistém L. V. z Ottawy. Oba se sešli náhodou v Praze v baru Carioca a po ověření svých totožností a zásluh a po několika skleničkách se ředitel banky Bohemia rozhodl, že mi na barové účtence pošle do Ottawy vzkaz. Ládík V. však po příjezdu do Kanady posoudil, že obsah vzkazu by byl jeho novému a vzácnému barovému příteli ve Wagnerových rukou nebezpečný, a rozhodl se mi vzkaz neodevzdat. Na pivních táckách v ottawské restauraci Slavia však přece jenom Ládík semtam něco ze vzkazu prozradil, z čehož jsem si udělal závěr, že Dr. Jiří Kotas vzkazuje svým kritikům v Ottawě, že za a) on míří vysoko, ať si dáme pozor, a za b) my míříme moc vysoko, a ať si také dáme pozor. Ať je správná první nebo druhá alternativa neodevzdaného vzkazu, jedno je jisté: drzost Kotase nezná meze. Pozor si musí dát voliči v Československu, jakož i eventuální političtí partneři Kotase. Sami si musí odpovědět na otázku, kdo je vlastně Dr. Jiří Kotas. Tak, jak se my zde snažíme přijít na to, jak se přes noc z historika dějin kubánské revoluce mohl stát Kotas bez příslušného vzdělání a bez vlastních investic bankéřem. Z Kanady si finance nepřivezl. Kdyby nějaké peníze měl, zajisté by je vrátil panu M. K., který se mě stále ještě ptá: "Arnošte, mám dotaz. Nevíš, co dělá Kotas?" Vím! Boudu na politicky nezkušené Čechy a Slováky.
Ottawa, červenec 1991
Arnošt WAGNER je zahraničním zpravodajem Čs. rozhlasu v Praze, spolupracovníkem RFE a CBC Canada. Je členem redakčních rad několika časopisů, Syndikátu českých novinářů a Svazu kanadských novinářů.
"Převzato z časopisu POLYGON, Curych. Také kresba Jana Kristoforiho na titulní stránce našeho č.7/1991 byla převzata z Polygonu."