Je
už holt teď taková doba, že se člověk názory lidí, s kterejma se dříve
často stýkal, dozvídá spíš z novin než „z huby do huby“, jak tomu
bejvávalo dřív. A tak jsem si se zájmem přečetl tvůj rozhovor zklamaného
s Metropolitanem. Přesto, že se dá s tebou v mnohém souhlasit,
především v popisu situace, ve které se kultura nachází (ale kterej obor
je na tom dobře? Snad překupníci), s něčím nemohu souhlasit téměř zásadně.
Například s tím, že revoluci
udělala kulturní fronta. Věřím, že tím nemáš na mysli tu několikatýdenní stávku
herců, muzikantů, malířů, i když to jistě bylo důležitý. Domnívám se totiž, že
tím byl jenom splacen dluh, který tito představitelé „legální kultury“ (stávka
undergroundu by byla hovno platná) měli vůči společnosti i vůči sobě, za to
dlouholeté ponižování se a sloužení. A nemyslím taky, že už tento dluh většina
splatila plně. To platí i pro ty, kteří podepsali Několik vět. On už v tom
roce 1988 to přeci jenom nebyla taková sebevražda, situace už byla sakra jiná než v roce 1977, nebo ještě
v roce 1985.
Většina signatářů – myslím
„prvosignatářů“ něčeho podobného – totiž jen správně pochopila, že má poslední
šanci zařadit se mezi slušný lidi, šanci k počátku jakési sebeobrody.
Zdůrazňuji, že k počátku, kterým se, podle mého názoru, ne zcela všem
podařilo smáznout účast na smutnejch
akcích typu „Národní divadlo“ či „Divadlo hudby“ v roce 1977, kdy jsem
tenkrát v televizních přenosech marně hledal někoho, kdo by chyběl.
Jenomže ta revoluce začala tehdy a z tzv. „kulturní fronty“ se jí až do
konce roku 1988 a 17. Listopadu 89 účastnila jen nepatrná hrstka. A tak se
domnívám, že drtivá většina kulturní fronty spíš zklamala než cokoliv jiného. A
svůj dluh by měla ještě nějakou dobu splácet, než se bude moci chlubit svými
zásluhami, jak se to často děje už teď. A navíc zastávám názor, teď to bude
znít jak fráze, ale nevím, jak to říct jinak, že určitý druh práce pro vlast se
dělá zdarma. Z úvah o zásluhách fronty se odvíjí myšlenka, možná jsi to
tak nemyslel, ale já to tak cejtím, že tím leadrem kulturní fronty, totiž
leadrem revoluce byla Jzzová sekce, jejíž následnická sekce Arforum je teď
požírána vlastní revolucí. Možná to cítím z tvého rozhovoru i proto, že
tento názor již několikrát, k mému velkému překvapení, prezentoval Karel
Srp. Jisté sice je, že Jazzová sekce udělala pro „konečné vítězství“ dost, ale
tím leadrem, a to říkám jako dlouhodobý aktivista této organizace, nikdy
nebyla. Tím leadrem, ať se to někomu líbí nebo ne, byla Charta. Tam se sbíhaly
nitky všech možných nezávislých aktivit a tam se nazývaly věci pravým jménem.
To Jazzová sekce přece jenom neudělala, čímž samozřejmě nechci nijak snižovat
její spoluúčast na procesu vedoucím k listopadu. Její význam netkví podle
mého názoru v tom, že sem tam píchla režim pod žebra, ale v tom, že
umožňoval lidem se poznávat na jisté legální bázi organizovat, čímž pomohla
rozbíjet onu izolovanost lidí, kteří chtěli dělat něco jinak a jinde než
v SSM nebo jiných organizacích pod kontrolou KSČ. Byla to ale organizace
kulturní a to také zdůrazňovala. V zásadě však strukturou tyto organizace
připomínala svým centralismem a snahou, aby vedení, tedy v podstatě
tříčlenný výbor, mělo všechno pěkně pod kontrolou. Vzpomínáš na marný boj
několika aktivistů snažících se o decentralizaci, aby nezávislé pobočky mohly
existovat dál i v případě zničení centra? Zrovna tak nešťastná byla,
nevím, jak to jinak nazvat než „taktická linie“ Jazzová sekce ve smyslu „ty zlí
bolševici to těm hodnejm kazej“ , kterou se změkčovaly i poměrně ostré výpady
proti kulturní politice režimu. Jistě si vzpomeneš, jak někteří z nás
remcali, když Zub napsal svoji populární odpověď na článek Tribuny „Nová vlna
se starým obsahem“ (r. 1983), kteá právě tímto změkčením končí. Přitom podobně
fundovanejch odpovědí bylo víc, ale právě to změkčení v nich chybělo. Ale
jenom jsme remcali. Kritika se v sekci většinou odbývala poukazem na to,
že nás stejně brzo zavřou, a tak nemá cenu se hádat,. A svým způsobem to byla
pravda. Ale tahle kritika dobrá nebyla, o tom jsem byl přesvědčen a brzy se to
mělo potvrdit.
Když jste zahučeli a my, co jsme
zůstali venku, se rozhodli vydat, teď již zcela legálně, rozpracovanou a
k tisku připravenou brožuru „Jací jsme“, což pro nezúčastněné byly
zpracované odpovědi na stejnojmennou anketu Jazzové sekce, která měla být
jakýmsi sociologickým průzkumem názorů jejich členů nejen na ni, ale i na vše,
co nás tehdy obklopovalo, marně jsme hledali v anketních odpovědích
alespoň jednu, která by nepodporovala onu iluzi. Šli jsme znovu do všech
dopisů, ale nic. Přitom se nedá říct, že by odpovědi členů byly
autocenzurované. Za prvé, kdo chtěl, mohl odpovědět anonymně, a za druhé, JS měla takový morální kredit,
že se lidé neobávali prozrazení svých názorů. Pořád jsme doufali, že dopisy, ve
kterých by bylo vše řečeno „na plnou hubu“, jsou schované na nějakém
bezpečnějším místě, ale nebyly. Zkrátka, lidi onu nebezpečnou iluzi, „že to ti
zlí těm hodnejm kazej“ přejali od Sekce jako od nejvyšší autority. Pamatuji se
dodnes, jak jsme smutně seděli nad hromadou dopisů a pak někdo řekl: „takovejch
let práce a na hovno!“ Ale ne, na hovno to nebylo a taky to neříkám proto, že
bych chtěl, teď ve změněných podmínkách, dělat chytrýho, ale proto, abych
ukázal, že to s tím „leaderstvím“ přeci jen nebylo tak horký, abych
podpořil své tvrzení, že smysl Sekce byl zkrátka v něčem jiným a že nás
tenkrát moc mrzelo, že „politická výchova“ členů dopadla trochu jinak, než jsme
tenkrát, alespoň někteří, očekávali.
Nebylo divu, že první ¨“Pracovní
výbor Jazzové sekce, která měl udržovat po vašem zavření kontinuitu organizace,
byl bez obtíží zvolen, ale existoval jen několik minut. V tříčlenném
výboru se sešli tři Chartisti, což bylo označeno celkem pochopitelně jako
netaktické řešení, ale nechartistickej výbor se hledal přece jen daleko
obtížněji. A jsem zase u Charty. Kdo by rozjel akci, která by nakonec zabránila
tomu, že tresty nebyly tak vysoké, jak se dalo předpokládat, kdyby nebyla
Charta a na její půdě vzniklý VONS? Tvrdím, že sami bychom to my, co jsme zůstali
venku, nezvládli, zvlášť když se ukázalo, že tvé a Karlovo ujišťování, jak je
vše perfektně připraveno pro případ zavření, je jen fikcí. Zcela samozřejmě
jsme hledali pomoc u Charty a VONSu, protože to byly, jak už jsem řekl, zcela
jasní leadři a tenkrát to ještě bylo jasný všem!
A teď k Artforu. Tvoje
stížnost, stejně jako různé stížnosti Karla Srpa, na to, jak je na tom teď
Artforum blbě, přiznám se, příliš nechápu. Z toho rozhovoru jsem cítil,
znovu opakuji, že je možné, že to tak myšleno nebylo, zklamání nad tím, že
Artforum jako následnická organizace Jazzové sekce revolučního předvoje
kulturní fronty se ztrácí v záplavě jiných organizací a její vedení neřídí kulturu
z nejvyšších postů. Zkrátka, že předrevoluční činnost není dostatečně
odměněna. Artforum mělo sice všechny předpoklad hlavně náskok pro to, aby se stalo, když už ne nejvýznamnější,
tak alespoň významnou složkou kulturního života u nás. Že tomu tak není, je jen
a jen jeho chyba. Nehodlám to nijak zvláš‘t rozpitvávat, ale vše, co se dělo
krátce před tím a po tom, co přišel Karel Srp jako poslední z lochu, je mi
nepochopitelný,. Všichni ti aktivní, kteří se snažili udržet kontinuitu sekce
během doby, co byl Karel ve vězení, očekávali, že pojedeme dál, třeba
v ilegalitě. Ale nestalo se tak. Přišlo podezírání, pomluvy, a to
pokračovalo i po revoluci. Najednou začali odpadat či byli odpadáni i ti
nejvěrnější. Až jste zůstali s Karlem jen v tandemu. Znovuzvolený
výbor se ukázal být k ničemu, svolán nebyl ani jednou, alespoň já, jako
člen tohoto výboru, jsem žádný pozvání nedostal.
Artforum mě po tom všem přestalo
zajímat. Stěžuješ si na pomluvy, které se o tobě objevují. No a co? Nejseš ani
první, ani poslední, zažili jsme to všichni. Ale o to vlastně nejde. Podle mne
jde především o to, že vedení Artfora si musí uvědomit a také se s tím
smířit, že už nikdy nebude tou zvláštní monopolní organizací, jakou byla
Jazzová sekce a místo očekávání či snad boje o posty musí začít normálně a
tvrdě dělat. A také se rozhodnout, co chce vlastně dělat. V tom si myslím
nikdo překážet nebude, i když konkurovat ano. A nezbývá než smířit se
s tím, že mu budou konkurovat i odchovanci Jazzové sekce, kteří dospěli a
chtějí to dělat jinak. Domnívám se, že by to měl být dokonce důvod k tvé a
Karlově hrdosti.
A nakonec ještě něco. Mám dojem,
že celým rozhovorem se táhne myšlenka, že kulturu neřídí na správných místech
správní lidé a že by bylo dobré ty lidi vyměnit za správnější a pak bude vše
OK. Nesouhlasím. Domnívám se totiž, že kulturu nebudou dobře řídit ani ti nejsprávnější
z nejsprávnějších. Mým názorem je, že kultura se nemá řídit, ale
podporovat. A to je všechno.
Mikoláš