--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Blažek Pavel č.: 688
Název: Věčná čest a sláva Třetímu odboji
Zdroj: NN Ročník........: 0002/001 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 31.08.1991 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Souboj s osudem Dante Alighieri nás v Božské komedii zve k sestoupení v kraje věčných bolů. Příběh příslušníka našeho II. a III. odboje, vězně lágru Nikolaj číslo A 013218 a rodáka ze Strakonic, je naopak výzvou k souboji s osudem a důkazem toho, že lze vyjít z pekla komunistických věznic a lágrů sudbou nepokořen přesto, že na sebe vzala tvář mučení, útěků, únosu a utrpení, proměněného po propuštění na svobou v příkoří, které stále trvá. Pokud nepřiznáme politickým vězňům padesátých let statut III. odboje a nedonutíme k odchodu z veřejného života všechny ty, pro něž léta bezpráví byla východiskem jejich kariér.
Pan Rudolf Vlasák se narodil 17. dubna 1928. Základní odbojové zkušenosti získal jako učeň strakonické Zbrojovky. Ve svých sedmnácti letech se domníval, že už je nikdy nebude potřebovat. Vzpomínka na první výslech a útěk
"Po nástupu do učení jsem byl přidělen dělníkovi Miloši Říhovi. Podle jeho pokynů jsem od září 1942 vynášel z továrny součástky k pistolím vz. 7,65. Jako čtrnáctiletý kluk jsem byl nejméně nápadný. V některou sobotu léta 1943 přišlo pro Říhu do továrny gestapo. Naštěstí nebyl v práci. Na poslední chvíli se mi podařilo zahladit všechny stopy. Viděl mě při tom mistr Cvrček a několik dělníků, ale nezradili. Cítil jsem povinnost varovat svého parťáka. Tušil jsem, že asi bude na srubu ve Smetiprachu Písku. Hned z práce jsem šel s pěti kamarády na vlak. Můj záměr neznali. Přemlouvat jsem je nemusel, protože na Smetiprach jezdila Adina Mandlová, Lída Bárová, Lišáci a další zajímaví lidé.
Miloše Říhu jsme potkali na Sedláčkově stezce. Kluci šli napřed. O všem věděl. Dal mi klíč od srubu se slovy: "Já už ho nebudu potřebovat. Je tvůj. Všechno je zlikvidovaný. Nikdo o tobě neví. Když vydržíš a nepromluvíš, přežiješ." Od té doby jsem však už svého parťáka nikdy neviděl. Němci ho zastřelili čtyři dny před koncem války. V květnu 1945 sokolové jeho tělo exhumovali a uspořádali slavnostní pohřeb. Říkali, že na něm byly stopy po těžkém mučení. Miloš Říha určitě nepromluvil, a přesto nepřežil. Já jsem měl větší štěstí.
Tu noc nás na Říhově srubu zatkli čeští četníci s gestapákem. Asi čekali odpor, neboť 30 m od srubu byl okop s lehkým kulometem. Odvezli nás do Písku. Zajímali se o Říhu. Kluci věděli, že jsem s ním hovořil, a tak nastoupila písecká kriminálka a čtyřčlenné bicí komando. Asi dvě hodiny mě tloukli pěstmi v kožených rukavicích. Hned následující den mě propustili. Zakázali písecký okres a poručili mlčet o důvodech výslechu a o týrání. Bylo to nesmyslné. Podlitiny, otoky a krev hovořily samy."
Poprvé Rudolf Vlasák utekl z válečného nasazení ve Šlapanicích u Brna o vánocích 1944, kde musel kopat zákopy. Do konce války se ukrýval u svého kmotra Bohumila Prokopa v Pracejovicích a účastnil se akcí oddílu Niva včetně neúspěšného pokusu o pomoc Praze 5.května 1945, kdy je u Milína odrazila německá přesila. Nejsladší léta života
"V létě 1945 jsem získal výuční list. Bylo mně sedmnáct. Byl mír. Zdálo se mi, že mám svět u nohou a chtěl jsem mnoho dokázat. S kamarádem Karlem Chmelem jsme v září odešli do Varnsdorfu k firmě Kunert. Byl tam trojnásobně vyšší výdělek a zajímavá práce. Bydleli jsme v podnájmu u německých antifašistů. Jmenovali se Kreibichovi. Byli rádi. Nápis na domě "Zděs živut Čechi" je chránil před rabováním a znásilňováním ze strany ruských vojáků. Měli krásnou dceru Kristinu a asi dvouletou vnučku. K odsunu se přihlásili dobrovolně. Když jsme s Karlem Chmelem viděli, co si do nového života v uzlíčku odnášejí, odvezli jsme jim tajně v noci do Seifendsdorfu nákladním autem veškerý jejich majetek i s uhlím.
Sověti pravděpodobně považovali firmu Kunert za válečnou kořist. Demontovali a odváželi strojní zařízení způsobem, který svědčil pro to, že již kotony nedají dohromady. S příchodem baťováků ze Zlína byl ve firmě a ve Varnsdorfu nastolen pořádek. Byli mně velmi sympatičtí. Hlásili se k národním socialistům. Jako sokol jsem k nim měl blízko, a tak jsem vstoupil do řad jejich mládeže. Moji práci ve Varnsdorfě ukončil příkaz MNO. Musel jsem absolvovat plachtařský výcvik v Rané u Loun. V roce 1946 jsem získal průkaz plachtaře AB, zamiloval si létání, letce a letouny.
Karel Dlouhý, pozdější konstruktér v Aero Vodochody, mně v Rané nabídl místo ve vysokoškolském Aeroklubu v Klecanech. Zde jsem průkaz plachtaře rozšířil o kategorii C a pilota vrtulového letadla. V září 1947 mě přijali do dvouleté Vojenské odborné školy leteckých mechaniků v Liberci. Zkoušky byly velmi tvrdé. Na škole učili vynikající piloti a mechanici, kteří bojovali v RAF. Pamatuji si zvláště na št. kpt. Šifru, pilota stihače pplk. Kopeckého (jednu nohu nechal ve Spitfiru), kpt. Prokopce (účastník bojů u Arheimu) a rtmr. Mizeru. Chtěli na nás výtečné výsledky. Nesplněný úkol neexistoval. Byli nároční, a přitom laskaví. Žili jsme v nádherné atmosféře, kamarádství a víře, že Čechoslováci nenaletí krvavým modlám. V tom jsme se mýlili. Netušili jsme, že se náš omyl promění v desetiletí třetího odboje a jeho utrpení. Bylo mi dvacet let."
Na černé listině VKR
"V únoru 1948 nás v Liberci střežila Svobodova pěchota. Neměli jsme přístup ke zbraním. Pak začali vyhazovat naše učitele. Protestovali jsme. Opět proti nám nastoupili osvědčení Svobodovi kontráši od pěchoty. Vytvářeli tajné seznamy "neuvědomělých" a síť práskačů. Začal jsem žít zase dvojí život jako ve strakonické Zbrojovce. Pomáhal jsem s kamarádem Rudou Gajerem lidem v útěcích na západ přes Volary. Rudu chytili. Dokázal jim utéct. Dnes je podnikatelem v Melbourne. Udržoval jsem vysokou kvalitu své práce. Věděl jsem, že už za Němců mohli odboj zásobovat pistolemi jen ti dělníci, kteří překračovali normu. Často jsem bohužel nezvládl svůj temperament. O Sletu v Praze jsme se na večerních vycházkách rvali ve středu města s příslušníky LM a SNB. V Alhambře nám za to Nely Gajerová poručila pití se slovy: "Kluci letecký! Dnes pijte na mě a řežte dál tu holotu!" Nedokázal jsem mlčet při hanobení našich západních letců. Nebyl jsem sám, kdo ztrácel sebekontrolu. Vzpomínám si, že v roce 1949 přišli estébáci zatknout zbrojíře našeho útvaru rtmr. Žáka bezprostředně po svatebním obřadu na radnici v Praze. Tehdy ztratil nervy kpt. Havran. Byl Slovák, ale považoval se za Čechoslováka stejně jako my, účastník SNP. Vytáhl pistoli a estébákům řekl: "Nechajte ho lebo vas vystrielam všetkých!" Byla to smutná veselka. Ženicha zatkli po ukončení hostiny.
Po vyřazení jsem sloužil na různých místech v útvarech tzv. nespolehlivých. Měl jsem radost z každého úletu. Na některých jsem se podepsal svým mlčením a kvalitní přípravou letounu. Pak přišla Mimoň. Tam jsem již byl i zatčen a držen v domácím vězení. Kamarádi, s nimiž jsem létal, mně začínali vykat. Cítil jsem nebezpečí ze všech stran i pro moji těhotnou ženu. Něco jsem o komunistických výsleších a zacházení se ženami věděl. Ale útěk jsem neplánoval. Myslil jsem si, že to mají komunisté "za pár." O mém útěku rozhodla náhoda v souvislosti s přípravami velkého úletu v roce 1952."
Druhý útěk a výslechy
"Jako strakonický kluk od vody, mám rád rybařinu. U Mimoně jsem se na rybách občas potkával se starším sovětským generálem. Byl tam asi v roli poradce. Mluvil slušně česky. Na konci srpna mě z důvodů, které dodnes neznám, mezi řečí o rybách, řekl: "Něco chystáte. Dejte si pozor. Ví se o tom." V dané situaci mohl být jediným varováním můj útěk. Okamžitě jsem odjel do Volar." Podle matky Rudy Gajera přechod hranice u Volar neměl naději na úspěch. Rtmr. Vlasák se v noci vrátil na letiště. Strážný letky Vozihnuj ho upozornil na to, že byl hledán kontrarozvědkou a podle rozkazu ji na příchod hledaného upozornil. Rudolf Vlasák před zatčením utekl. V Deštné mu pomohli bulharští manželé Pančevovi. Jako zahradníci zaměstnávali také Němce Aloise Schneeweise. V době odsunu mu bylo šestnáct let. Ležel s průstřelem nohy v nemocnici. Za rodiči ho už nepustili. Rozhodl se jít s rtmr. Vlasákem, který na radu otce zvolil útěk přes Plavno. V Seifensdorfu běžencům pomohla rodina Kreibichů. "Za Plavnem jsme asi dva kilometry od hranic čekali ve stohu na hlubokou noc. Měli jsme štěstí. Obloha byla zatažena. Držel jsem přímý směr. Šli jsme naprosto neslyšně. V lese jsme se k naší smůle ocitli přímo v centru sovětského vojenského tábora. Zatkli nás a oddělili. Aloise Schneeweise jsem od té doby neviděl. Převezli mě do Berlína. Po výslechu generálem NKVD jsem byl policií NDR předán naší Pohraniční stráži. Slušné zacházení skončilo. Oči mně zavázali černou tkaninou a spoutali ruce za zády. Vyzkoušeli si na mém těle pevnost hlavní a pažeb svých zbraní. V poutech a se zavázanýma očima jsem prožil několik měsíců. Podle leteckého provozu usuzuji, že mě vyslýchali v Ruzyni nebo ve Vokovicích. Úhrnnou dobu vyšetřování a časové rozpětí výslechů nedokáži odhadnout pro vyčerpanost z nevyspání, hladu, mučení, nucené polykání tzv. vitamínů, které měly vliv na psychiku, a celkově špatný zdravotní stav. Bili v cele, při koupání, při cestě na výslech, při výslechu. Se zavázanýma očima jsou údery naprosto nečekané. U výslechů mě s rukama za zády připoutávali ke zdi. Nevím, kolik tisíc ran jsem dostal. Podlitiny se vstřebaly. Nehty dorostly. A tvář mučitelů jsem nikdy nespatřil. Komunistická StB a VKR byly dokonalejší než nacistické gestapo. Přesto, co jsem prožil, si myslím, že uvězněné ženy trpěly víc. Dodnes slyším jejich křik při filcunkcích (bezpečnostních prohlídkách), když jim bachaři (ne bachařky!) roztahovaly pohlaví, nemají-li v pochvě něco ukryto. Nám roztahovali jen zadky.
Vyslýchaný má možnost všechno vzdát a prásknout, nebo bojovat dál. Neprozradit kamarády a dobré lidi, kteří mu pomohli. Musí se ve výsleších rychle orientovat a vystihnout jejich směr... Hledal jsem cestu, jak ukončit mučení a uchovat si fyzickou kondici pro budoucí útěk. Přistoupil jsem na nabídnuté doznání: "Nesouhlasil jsem s vládou dělnické třídy a KSČ... Zradil jsem proto, abych mohl v imperialistické armádě USA bojovat v Koreji proti prvnímu praporečníku míru J. V. Stalinovi..." Víc si ze své recitace nepamatuju. Prokurátor v soudní frašce žádal trest smrti za velezradu. Dostal jsem sedmnáct let a zabavení majetku." Lágr Nikolaj na Jáchymovsku
"Na Nikolaji se uranová ruda rvala holýma rukama, rozbušky do náloží se upravovaly v zubech. Zažil jsem zde pověstné osmičky, autobus a Štědrovečerní vzpouru. Slovo osmička znamená osm hodin práce - osm hodin volna včetně spánku - osm hodin práce... Autobus na Nikolaji tvořila pracovní směna vězňů (asi 300-500 osob) po obvodu svázaných lanem do pochodového tvaru na cestě do dolu a zpět. K lanům dobrovolně chodili nejsilnější vězni. Bylo to zdraví nebezpečné a fyzicky náročné. Vykročit museli všichni ve stejný okamžik. Dodnes slyším táhlé odpočítávání ráááz dvááá... Ke vzpouře vězňů na Nikolaji došlo o Štědrém dnu 1953. K jídlu jsme dostali tři vařené brambory ve slupce a meltu. Muklové se rozhořčili a začali házet brambory do okan sovětského poradce. Ten střelbou do vzduchu přivolal bachaře se samopaly a řval: "Kušať dúdětě na gramy i rabótať na tony!" Když po příchodu bachařů vyšel z místnosti ven, byl mukly ostříhán dohola. V rámci represí mě vybrali mezi třicítku, určenou na jeden měsíc do díry pro výstrahu. Díru tvořil 70 cm vysoký betonový prostor s poklopem ve stropě pod jedním barákem. Jinak v ní nic nebylo. Být v díře znamenalo dostat první dva dny 5 dkg chleba a hrnek teplé vody. Další dny to byly 4 lžíce polévky, 1,5 plátku knedlíku nebo brambor s polévkovou lžící nějaké omáčkové hmoty. Tehdy zemřeli v díře dva muklové. Jeden z nich byl katolický kněz. Já jsem onemocněl na hemeroidy a dostal vysoké horečky. Po třiceti dnech v díře mě převezli do vězeňské nemocnice na Pankrác. Konečník pod dohledem mukla plk. MUDr. Rusňáka operovala, a zmršila, manželka náčelníka pankrácké nemocnice. Ráda se na vězních učila operovat. Za čtrnáct dnů jsem byl opět na Nikolaji. Nemohl jsem močit. Přivolaný lékař Pohraniční stráže mě poslal zpět na Pankrác, kde se na mě v květnu 1954 usmálo štěstí. Jeden bachař mi tehdy položil otázku: "Neznal jsi Karla Zemana ze Strakonic?" Na odpověď: "Toho jsem za války vytáhl z vody," bachař řekl, že je jeho příbuzný, a že mi zařídí pěkný místo. Několik týdnů jsem dělal s Laco Novomeským nemocničního sluhu. Seznámil jsem se tehdy s ing. Plessingerem- Božinovem, spolupracovníkem TGM, jehož dceru zabili a zohavili řečtí partyzáni na Peloponésu, poznal jsem legendárního kasaře Františka Jecha, který v roce 1937 vybral Říšskou banku, a mnoho dalších zajímavých lidí. Na konci května mě poslali do vězení v Opavě."
Třetí útěk 26. března 1955
"V opavské věznici se konstruovaly říční lodě a remorkéry pro přímořskou dopravu, báňské projetky a strojní zařízení, vytvářely se různé modely, které sklízely obdiv na výstavách v Ostravě, Praze, Moskvě a dalších městech. Podílel se na nich svou prací i bratr K. H. Franka. Nejvýznamnějším vězněm byl zde v té době náš nejlepší atomový vědec, RNDr. Miloš Lokajíček, autor unikátních teoretických prací o izotopickém spinu, katolík a otec pěti dětí. V roce 1955 ho uneslo přepadové komando NKVD. Pro mě osobně však bylo rozhodující setkání s frekventantem klecanského Aeroklubu, ing: Tugomirem Seferovičem. Dostal pětadvacítku za údajnou špionáž. Měl stejnou vůli k útěku jako já. Připravili jsme ho pečlivě. Tugomir udělal dva kompasy. Opatřili jsme si pilky na železo, shromáždili léky a vitamíny zalité ve vosku. Vězeňský lékař, mukl Praget, asi něco čul, ale mlčel a dobře nás zásobil. Vše jsem schovával ve vězeňské knihovně za spisy V. I. Lenina. Nečetli je ani bachaři.
Utekli jsme v sobotu 26. března 1955 oknem k rozvodněné Moravici. Unikli jsme psům a oběma zátahům. Při přeplavávání řeky se mi Tugomir ztratil i s kompasy. Šel jsem na jih. Cestou mně pomohli neznámí staří vasrpoláci na jedné samotě. Byli to manželé. V Brně jsem překročil 4. dubna 1955 před půlnocí u Šatova. Tříčlennou hlídku Pohraniční stráže se psem přelstili namazáním se hnojem, který byl náhodou na poli.
V překonání minového pole mi pomohl klacek. Elektrický plot odhalilo vlhké počasí. Jiskřil až třetí drát od spodu. Všechno ostatní byla hračka. Ze strachu před ruskými hlídkami na rakouské straně jsem utíkal celou noc. Pak mi pomohl katolický kněz. Opatřil šaty a jízdenku do Vídně. A v desátém vídeňském okrese mě už očekával jen udivený výkřik tety Kolenbářové a sprásknutí jejích rukou. Byl jsem svoboden. Bylo mi sedmadvacet let. Opět jsem měl pocit, že mám svět u nohou."
Vídeň, Terst, Rijeka a únos StB
Ve Vídni pan Rudolf Vlasák pracoval v autodílně a čekal na vyřízení formalit. Chtěl vycestovat do Austrálie za kamarádem Rudou Gajerem. Byrokratický šiml se však vlekl. Možná i proto, že se úředním místům zdál jeho příběh neuvěřitelný. Do srpna 1957 stačil shlédnout jako divák Zimní olympijské hry v Cortině dŢAmpezzo. Při rozhovoru s krasobruslařkou Kramperovou se mu pravděpodobně StB opět dostala na stopu. V tomto období taky několikrát skrze dráty navštívil území republiky. Byly to výpravy pro majetek exulantů, a za dcerkou Alenkou do Benátek nad Jizerou.
"Číhával jsem, až půjde na procházku, nebo si bude hrát na pískovišti. Chtěl jsem si vrýt její tvář do paměti. V ty chvíle jsem v sobě cítil ty nejkrásnější otcovské city. Ale i výčitky. Je hrozné nemoci či vlastně bránit si v touze pohladit a polaskat své dítě... Jednou mě přistihl příslušník SNB Lepěska. Znali jsme se. Poznal mě. Ale nedal nic najevo. Když přišlo povolení k emigraci do Austrálie, slíbil jsem Alence ve svém tátovství polibků očí na dálku, že ji, dokud nepadnou komunisté, vše vynahradím alespoň tak, aby s matkou netrpěly nouzí. Věřil jsem, že dokážu i to, aby se mnou žily v blahobytu a štěstí v Melbourne. Jenže nad hlavou mi osud vyzváněl jinak.
V srpnu 1957 jsem se spoustou maďarských exulantů čekal v Terstu na loď do Autrálie. V přelidněném městě vypukla epidemie asijské chřipky. Byli jsme odesláni do Rijeky. Tam mě příslušníci StB omráčili a s prasklou lebeční kostí unesli v kufru osobního automobilu. V Budapešti mě museli nechat v nemocnici. Maďarské řádové sestry se snažily pomoci mi v útěku, ale neudržel jsem se na nohou. A tak následoval transport do Ipelu, Banské Bystrice a Ostravy."
Čtvrý výslech, soud a vězení
"V ostravské věznici mě týral nářek vězňů svazovaných do kozelce. Na moji tělesnou schránku se tam všichni chodili dívat jako na exotické zvíře. Díky poškozené lebce jsem si dovolil odmítnout vyšetřovatele, a kdykoliv přerušit výslech. V Ostravě mě nemučili, ani nebili. Můj vyšetřovatel byl kriminalista. Jako bývalý vězeň německého koncentračního tábora, z něhož se mu podařilo uprchnout, útěk z Opavy obdivoval a vysoce si ho cenil. Do protokolu psal jen to, co jsem skutečně řekl. Měl literární talent. Vlastní výpověď jsem před soudem četl jako cliftonku. Vyfasoval jsem čtyři roky navíc k původnímu trestu za "maření výkonu úředního rozhodnutí." Poslali mě na Bory.
V plzeňské věznici byla stejně jako v Opavě šestnáctihodinová pracovní doba. Konstruovali jsme obří obráběcí stroje pro výrobu atomových děl. Podle sdělení civilních zaměstnanců. V roce 1960 mě na amnestii propustili. Zjistili přitom, že se ztratil můj oděv. Do Strakonic jsem přijel ve vězeňském mundůru, který jsem musel vrátit. Neměl jsem tedy do začátku naprosto nic. Jen nahotu mého těla a poškozenou lebku z Rijeky. A před odchodem z věznice jsem musel polknout vitemíny. Díky jim si cestu z Borů na nádraží nepamatuju. Ve dvaatřiceti letech mi u nohou ležely cáry mého života a střepy jeho snů."
Roky příkoří
"Snad každý mukl po svém propuštění prožil léta trýzně, daná jeho odlišností od prostředí za tolik vytouženou zdí. Po prožitých mezních situacích život nutně vnímá jinak. Proti své vůli přichází do konfliktu s lidmi jen proto, že má jiný systém hodnot. Jeho pokusy o citové vztahy se často bortí, a nejbližší v něm mnohdy vidí příčinu svých nezdarů. Nemusí to dát najevo. Jenže mukl má zvláštní instinkt. Díky jeho prokletí začíná od nuly bez ohledu na svůj věk a stav.
Patnáct let jsem vykonával těžké manuální práce. Pokud jsem začal víc vydělávat, nebo sehnal lepší práci, vždy se našli soudruzi a jejich lokajové, kteří mě donutili jít o štaci dál. Štěstí se opět usmálo v roce 1975. Pomohla mně šikovnost. Umím prodlužovat letecké motory, zvyšovat jejich životnost, a tak se pan ředitel Svoboda ze Slovairu zasadil o mé přijetí k firmě. Poradil mi s dotazníky a prosadil přijetí. Jizvy mukla tišila práce s letouny."
Epilog
V březnu loňského roku na Můstku před pražským KC OF vznikaly početné hloučky diskutujících. Hlavními debatéry byli političtí vězňové z jáchymovských lágrů, zneklidněni tím, že vedoucí funkci v branně bezpečnostní komisi OF zastává bývalý jáchymovský velitel útvaru Jeřáb, Sboru vězeňské stráže Oldřich Hromádko-Střihavka. Jeřába přirovnávali k divizi SS Totenkopf. Varovali a protestovali proti svému mučiteli, ale vydat svědectví tisku odmítali. Přiznávali se ke strachu ze záložních agentur StB a KSČ. Až 27. března 1990 na moje slova o významu jejich svědectví jeden muž v hloučku řekl: "Byl jsem na Nikolaji. Překonal jsem strach." Byl jím pan Rudolf Vlasák. Muklové padesátých let však vědí své, a proto jsou ostražití. V případě pana Vlasáka netrvalo dlouho, co byl po našem prvním rozhovoru, a na základě mého naléhání, nucen podat trestní oznámení na neznámého pachatele pro vyhrožování vraždou, a co uslyšel svist projektilu střelné zbraně, letícího kolem hlavy.
Od loňského podzimu je Rudolf Vlasák v důchodu. Žije v Pracejovicích. Jeho penze a rybářský prut v ruce však není naším rozhřešením. Pamatuji si, jak při jednom napínání paměti bezděčně řekl: "Teď mi z ničeho nic, pane redaktore, prošla hlavou hrozná myšlenka. Najednou jsem si uvědomil, že mě vždy bili a týrali jen Češi. A já jsem přitom stále hrdý na to, že jsem Čech, a že v mé hrudi buší srdce Čechoslováka." Po odmlčení dodal: "Čechem a Čechoslovákem byl taky Miloš Říha, pplk. Kopecký, vicemaršál RAF Janoušek, moji rodiče a mnoho jiných, které chtěli komunisté vymazat z duše a paměti národa." Takto se mně pan Rudolf Vlasák vynoří v srdci vždy, když mě bolí z nesmyslných šarvátek politikářů, demagogů, pseudokompetenčních sporů, antisemitských štvanic na Fedora Gála, rozsévané zášti mezi Čechy, Moravany a Slováky, všemi, kdo sní sen svých kariér v náručí krvavých model. Pavel Blažek, 31.srpna 1991